Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Noc. Táhla se s námi. Topila nás. Avšak bylo to v pořádku. Je to v pořádku, mírně jsem se usmíval a neopovažoval se pohnout, jako kdybych mohl vyplašit hvězdy, které zrovna odpočívaly na Amnesiině srsti. Myslel jsem, že jsem jí porozuměl. Je to v pořádku. Potřebuješ čas. Potřebuješ jistotu. A já... ji nemám. Nemohu... ti ji poskytnout. Nemohu tě ujistit, že vše bude v pořádku. A to je v pořádku. Něžně jsem se k ní přitiskl. Cítil jsem její přítomnost. A mé srdce cítilo poslední odlesky toho, co cítila ona. Je to v pořádku. Má mne ráda. Pouze potřebuje čas. Jistotu. Ujištění. Strach. Cosi mne znovu probodlo. Jak by to mohlo být v pořádku? Obtěžuješ ji. Děsíš ji. Nechce tě. Netouží po tobě. Proč ji nenecháš jít? Proč by tohle podle tebe mělo být v pořádku? To, jakou hrůzu v ní proboudíš. Jakou bolest, jaký smutek jí způsobuješ. Trpí. Kvůli tobě. To je v pořádku? zavřel jsem oči a odolával nutkání zavrtět hlavou. Vyhýbáš se pravdě. Lži. Lžeš. Lháři. Není to v pořádku. Měl bys jít. Měl bys ji nechat jít. Amnesia si nezaslouží trpět. Nezaslouží si, abys ji pronásledoval jako její stín. Nezaslouží si bolest. Proč stále opakuješ, že je to v pořádku? Proč by cokoli z toho mělo být v pořádku? Proč by- překvapeně jsem vyslyšel Amnesiinu omluvu. Prosím, ne. Mé oči se rozevřely a uvítaly stejnou černotu, se kterou se před momenty rozloučily. Prosím, ne. Neomlouvej se. Nemůžeš se omlouvat. Nemůžeš se omlouvat za něco takového. Máš právo se tak cítit. Máš právo říct ne. Nemusíš mi říkat nic zpátky. Nemusíš... nemusíš nic. Opatrně jsem svou hlavu přiblížil ještě blíže k té její. Skrývala se. Musel jsem ji ochránit. I když to znamenalo ochránit ji před ní samotnou. Nemysli si o sobě nic zlého. Nemysli si, že je to tvá vina. Prosím. Do mé srsti zazněla další slova. Slib. Slib? Pomalu jsem podepřel její hlavu svým čumákem a jemně, jako kdybych vracel hvězdu na oblohu, ji zdvihl. Nevěděl jsem, co říct. Nevěděl jsem, jak jí naznačit, jak jí přinutit pochopit, že nic špatného neudělala. Že mi nemusí nic slibovat. Že jednou být nemusí. A že je to v pořádku. Hleděl jsem zamyšleně do jejích fialových očí a hledal jakoukoli nápovědu. Jakoukoli stopu, která by mne zavedla k tomu, co by mělo být vyřčeno. Není to tvá vina. Není to tvá vina. Nikdy to nebyla a nebude tvá vina. Nemusíš mi říkat slova, která říkám já tobě. Nemusíš je cítit. Je to v pořádku. Nemusíš... nemusíš... „N-emusíš,“ špitl jsem a pokusil se na ni usmát. Jedno hloupé slovo mělo znamenat možná až příliš.

Amnesiiny oči, purpurové, jako večerní obloha nad námi, se zaplavily zmatkem. Topily se v něm. Avšak nedokázal jsem jí z něj pomoci. Je to tvá vina. Necháváš ji topit v něčem, co jsi sám vytvořil. Musel jsi to říkat? Musel jsi... musel jsi ji takto napadnout? Ranil jsi ji. Jak ti vysvětlí, že tě nechce? Že jí nejsi blízký. Že jsi nikdo. Nemohl jsem odvolat své pocity. Nemohl jsem ji klamat. Nemohl jsem klamat nadále ani sám sebe. Miluji tě, zněla ozvěna nejdůležitějších slov, jež jsem kdy vyřkl. Miluji tě. Omlouvám se. Miluji tě. Pozoroval jsem, jak se večer uvězněný v Amnesiiných očích mění na noc. Chaos byl jeho jediným spoluvězněm. Miluji tě. Je to tak hloupé? Neměl jsem? Měl jsem... cokoli? Cokoli jiného? Odejít. Zmizet. Avšak nyní, stále jsem držel pevné postavení, neschopen pohybu. Uvězněn v uvězněném večeru. Nemohu utéct. Již dávno bylo pozdě. Nedokáži se obrátit zády a... opustit ji. Nedokázal jsem si představit, co se skrývá za jejím tichem. Možná, že nenávist vůči tobě. Neuvěřitelné, že? Nebo se tam nalezne i něco více? Ah, ano! Co to vidím, je to... to snad ne. Opovrhnutí? Odmítnutí? Je příliš slušná na to, aby tě odmítla. Je jí tě líto. Jsi mrzák. Svrab. Netouží po tobě. Nijak. Nezáleží na tobě. Nic pro ni neznamenáš. Hledá slova, jak ti to vysvětlit. Nevysvětlovala ti to snad doposud? „Omlouvám se,“ zašeptal jsem téměř neslyšitelně a všechna má naděje zhasínala za svitu prvních hvězd. Věděl jsem, že nastal čas, abych odešel. Že jsem toho zkazil příliš. Omlouvám se. Omlouvám se. Omlouvám se, opakoval jsem, avšak nebyl schopen odchodu. Sklopil jsem zrak ke svým tlapkám. Nezasloužím si ji vidět. Irituje ji můj pohled? Je nesnesitelný? Jsem nesnesitelný. Měl bych... malátně jsem pohnul přední nohou. Přešlap. Proč ji nenecháš? Opusť ji. Nejsi vítaný. Vetřelče. Jdi pryč. Jdi p- dotek. Překvapeně jsem pozoroval Amnesii, která tiskla její čelo k mému krku. Zavřel jsem oči. Mé srdce vidělo místo nich. Spatřilo nejistotu a strach. Kvůli mně. Zavinil jsem to. Kdybych- kdybych se na ni usmál. Kdybych ji přátelsky pozdravil. Kdybych- Smutek. Usmál se. Mohl jsem se usmát. Nikdy jsem ji neměl nechat odejít. Nikdy jsem ji neměl opouštět. Měl jsem- být s ní. Kdesi v temném koutku mého těla se opět rozzářila drobná jiskřička. Byla beze mne smutná? Mrzelo ji, že- Radost. Cítil jsem štěstí, jaké cítila ona. Štěstí. Poznal jsem štěstí? Amnesiino štěstí. Nemohlo by to mít i mé štěstí? Nemohl bych- usmát se. Nic víc. Pouhý úsměv byl příčinou konce jejího smutku. Úsměv. Udělal jsem jí radost. Já. Měla radost, když mne zde nalezla. Měla radost... ze mne. Obrazy skončily, avšak mé srdce stále pociťovalo stopy toho, co jsem nedokázal rozpoznat v Amnesiiným zraku. Něžně jsem se na ni pousmál. Má mne ráda. Znamená to, že mne má ráda. Nemusí mne milovat. Milovat... je těžké. Má mne ráda. Má mne ráda a zároveň... Mé srdce jako kdyby se třáslo. Bojí se. Mohu ji ranit. Ublížit jí. Zradit ji. Zkazit. Mohu ji tolik poškodit. Opatrně, snad jako kdyby se pod mým těžkým dotykem mohla rozpadnout na tisíce hvězd, jsem přitiskl svou hlavu k té její. Není čas. A je to v pořádku. Počkám, až ten čas nastane. I kdyby se tak nikdy nestalo. Zůstanu čekat. Neublížím ti. Budu tu. Budu přímo tady, vedle tebe.„Je to...“ nejistě jsem se nadechl jejího tepla, „v pořádku.“ Proťal jsem ticho mezi námi a hned na to ho hodlal vyléčit.

Vše stálo, a přesto dokázala odejít noc i s ránem. Hvězdy, které neměly právo se nám smát, odešly hledat lepší zábavu. Nudí se? Jsem nudný? Otravuji. Otravuji? Měl bych... měli bychom... pozoroval jsem mraky na obloze, se kterými si pohrávaly polední paprsky jarního slunce. Nejsem zábavný. Nejsem... ten, s kým by někdo chtěl trávit čas. Mlčím. Topíme se v tichu. Kvůli mně. Je to tak v pořádku? Vadí jí to? Líbilo se mi, jak se temná šedá pomalu stávala vším. Bílou. Žlutou. Oranžovou. V některých místech zůstávala i světlá růžová, která nehodlala přiznat, že ráno zemřelo. Jsem úmorný? Únavný? Amnesia se mnou trpí. Nejsem ten, s kým... by chtěla trávit čas. Opatrně, snad aby ji můj pohled nevyrušil, jsem si ji prohlížel. Vypadala tak krásně. Noc v ní během dne hledala úkryt, a přesto všem dokazovala, jak nádherné jsou její hvězdy. Amnesiiny hvězdy. Mírně jsem se pousmál a doufal, že mne Amnesia neuslyší. Přál jsem si, aby vše, co jsem vůči ní cítil, věděla. Avšak zároveň to bylo příliš nevhodné na to, abych ona slova vyřkl. Byla... nepřijatelná. Nemyslitelná. Máš strach? Obáváš se, že tě opustí? Víš, že se to stane. Proč se toho obávat? Je to pouze otázka času. Tik. Tak. Tik. Tak. Mlčel jsem a cítil, jak mé srdce tiše odpočítává údery do svého zlomení. Tik. Tak. Tik. Tak.
Překvapeně jsem vyslechl její slova. Proč by se nevracela? V mém těle se cosi bortilo. Ona... ona se chtěla vrátit? Ke mně? Celou tu dobu si přála, aby... aby mne viděla? Mne? Proč- ona- Ona považovala za samozřejmé, že se vrátí? Že... přijde. Že... bude se mnou? Nedokázal jsem v sobě skrývat radost. Štěstí, které ve mně její otázka vyvolala. Proč by se nevracela? Proč by se nevracela ke mně? opakoval jsem si znovu a znovu, pokaždé s o malinko větším úsměvem. Proč by se nevracela ke mně? Náhle však otázka, která hřála, začala studit. Proč by se nevracela? Proč by se k tobě nevracela? Copak nemá dost důvodů? Těší tě, že netuší, proč by měla utéci? Jsi lhář. Zneužíváš ji. Udržuješ ji v přesvědčení, že není třeba útěku. Že není důvod, proč se k tobě nevrátit. Lháři. Lháři. Lháři. Jsi sobec. Vzniká z jejího utrpení tvé štěstí? Proč by se nevracela? Proč by se nevracela k někomu, jako jsi ty? Někomu, kdo jí lže. Někomu, kdo pociťuje cosi, co by neměl. Co ve skutečnosti nedokáže. Cosi, čeho není schopen. Cosi, čím pouze raní. Proč by se nevracela? K tobě? K někomu, jako jsi ty. Ke zrůdě. K lháři. K zrádci. K zvrhlíkovi. K někomu, kdo využívá její teplo. Pověz, záleží ti na ní? Nebo na tom, abys nebyl sám? Údery mého srdce zrychlily. Pokud čas před pár momenty stál, nyní dobu, kterou zaspal, doháněl. Spěchal. Panicky jsem se rozhlížel po stínech v jehličí. Záleží mi na ní. Já- nezáleží mi na mně. Nejsem důležitý, ona- odtáhl jsem se od ní a zadíval se do Amnesiiných očí. Věděl jsem, že je čas. Že pokud neřeknu to, co musím, bude úder mého srdce poslední. Záleží mi na ní. Více, než to. Já- „M-“ pokoušel jsem se ze sebe dostat odvážnější z oněch dvou slov. Bál jsem se. Nedokázal jsem se zbavit představy Amnesie, která utíká před netvorem. Přede mnou. „M- myslím, že,“ nešikovně jsem pro své srdce, svou mysl a své tělo získal čas. Jsem hloupý. Hloupý. Hloupý. „Miluji tě,“ špitl jsem rychle a neopovažoval se odvrátit od jejích očí. Nebyl jsem schopen jakéhokoliv pohybu. Přál jsem si utéct. Skrýt se. Tik. Tak. Pozdě.

Nehnutě jsem pozoroval hvězdy a pokoušel se nenechat zvítězit naději, která mne chtěla vyzvednout do nebes za nimi. Nevrátí se. Proč by se vracela? Za tebou? Opravdu si myslíš, že přijde? Že se na tebe usměje, jako kdyby se nic nestalo? Ublížil jsi jí. Ranil jsi ji. Nezasloužíš si ji. Nezasloužíš si hvězdy. Nezasloužíš si nic. Přitahoval jsem sám sebe k zemi silněji, než by to kdy dokázala gravitace. Věděl jsem, že jsem neměl právo očekávat Amnesiin návrat. Nemohl jsem se dožadovat jejího návratu. Po tom všem, co jsem učinil, bych jí nedokázal zazlívat, kdybychom se znovu již nespatřili. Kdo by jí to mohl zazlívat? Jsi zrůda. Odporná zrůda. Být s tebou je ten nejhorší trest. Možná, že si šla raději pro smrt. Raději by zemřela, než aby byla s tebou. A nikdo. Nikdo by jí to nikdy nemohl zazlívat. Přesto mne cosi navádělo k zůstání na místě. Mé myšlenky, tolik podobné výsměchu hvězd, mne drásaly. Toužil jsem se shrbit. Zmizet. Vyhnout se jim. Zbavit se jich. Avšak bál jsem se, že by mne pak takto nalezla Amnesie a všechno přijala jako její vinu. Jenže ona nepřijde. Nerozumíš tomu? Nepřijde. Utekla. Zbavila se tě. Kdo by chtěl být s někým, jako jsi ty? Kdo by to vydržel tak dlouho, jako ona? Zoufale rychle jsem vydechoval chladný vzduch, který se v mých plicích nestihl ani ohřát. Dotek, uvědomil jsem si a opět cítil, jak mi Amnesia projíždí srstí. Dotkla se mne. Cítil jsem, jak jsou ona místa na mé srsti obnažená. Chudá. Mrznula. Vrátí se. Vrátí se pro mne, opakoval jsem si a zahříval tak vlastní srdce před chladnou opuštěnou nocí. Vrátí se. Pro mne. Je se mnou ráda. Vrátí se. A možná... hvězdy přešel smích. Nebyly zlé, pouze se rády bavily neštěstím jiných. Možná mne má ráda? Možná, že... se cítí stejně, jako se cítím já? Možná, že... jsme si podobní. Podobnější, než bychom kdy mohli tušit. Má strach? Obává se, že ji nemám rád? Nedotkl jsem se jí. Pouze ona mne. Měl jsem... měl jsem? Musí jí být chladno. Musí se cítit... nechtěně. A mohu za to já, vyplašeně jsem se pohledem obracel od jedné hvězdy k druhé a všechny mi svým svitem naznačovaly, že je to pravda. Jsem její neštěstí. Jsem důvod, proč mne nemá ráda. Má mne ráda?
Obklopovalo mne ticho a samota, kterou jsem si sám způsobil. Prosím. Vrať se. Prosím. Já- napravím se. Neublížím ti. Ne znovu, vzkazoval jsem své společnici, ať již byla kdekoli. Pravděpodobně co nejdál od tebe. Kam jinam by se měla vydat? Kam jinam by se měl kdokoli, kdo není ty, vydat? Sám od sebe toužíš utéct. Proč bys ostatní nutil zůstat? Mírně jsem zavrtěl hlavou. Měl jsem ji rád příliš na to, abych ji nechal mne odpustit. Prosím. Zavřel jsem oči a vše na pár okamžiků zmizelo. A pak... jehličí? Narovnal jsem se a ohlédl se směrem, odkud zvuk vycházel. Amnesie? Je zpátky. Přišla- přišla pro mne, hloupě jsem se usmíval do země a snažil se zachytit alespoň střípek z její krásy. „Amnesie,“ špitl jsem, když jsem uslyšel její slova. Amnesie. Amnesie. Amnesie. Amnesie. Opakoval jsem si v hlavě její jméno, snad aby se mi z mé paměti nikdy nevytratilo. Není šťastná. Není šťastná. Kvůli mně. Opatrně jsem si k ní přisedl a pozoroval s ní hvězdy. Netušil jsem, jak jí pomoci. Jak jí dokázat, co cítím. Jak se... nebát. Neubránil jsem se dalšímu úsměvu, když mi poděkovala, že jsem na ni počkal. Kdybys věděla, pomalu jsem se k ní naklonil a můj dech se zastavil. Smím? Nezpůsobím tím... katastrofu? Mohl bych- „Děkuji, že... ses vrátila,“ zašeptal jsem a šetrně přiložil svou hlavu na její krk. Nedýchal jsem a svět se neopovažoval pohnout.

// Východní Galvatar

Cesty bylo mnoho a slov tak málo. Možná, že nemá, co by ti řekla. Přehnal jsi to. Všechno jsi přehnal. Provinile jsem pozorval své tlapky, které se začaly topit v přes den roztátém sněhu. Byly mokré. Špinavé. Ztuhlé. Nehezké. Stejně jako tvé srdce. Amnesiina další slova se mne pokoušela uvést v omyl. Nepřijdu na to, nikdy. Nikdy se nedozvím lež, o které mluvíš. Vždy budu vědět pravdu. Vždy budu vědět, jak jsi úžasná. Jak jsi krásná. Milá. Neubližující. Odmítavě jsem zavrtěl hlavou, avšak nedokázal jsem se s ní přít. Rozuměl jsem. Prosím, nemysli si to. Nemysli si, že ostatním ublížíš, nebo ublíží oni tobě. Oni- já ti ublížím. Prosím, měj o sobě lepší mínění. Proč nedokážeš vnímat to, co vidím já? Proč nedokážeš vnímat svou milost? Nádheru, která tě obklopuje jak zvenčí, tak zevnitř. Já- zoufale jsem toužil jí vypůjčit svůj zrak. Aby dokázala spatřit alepsoň záblesk jejího skutečného já. Jejího třpytu a svitu. Jejích hvězd. Nenápadně jsem se usmál na její kožíšek. Hleděl jsem na něj s opatrností, jako kdybych ho mohl zničit. Jako kdyby pod mým dohledem mohla zemřít noční obloha. Nedokázal jsem ani vnímat údajné hvězdy a údajné nebe, které se rozprostíralo nad námi. Nezáleželo na nich. Jsi výjimečná, víš? Přál jsem si jí to zašeptat do ouška. Přál jsem se jí dotknout. Skrze kontakt jí naznačit, jak moc se mýlí. Nedokážeš ublížit.
Tiše jsem kráčel vedle své společnice a jehličí, které padlo k našim nohám, jako kdyby mne bodalo. Nemáš šanci. Proč stále doufáš? Je jí tě pouze líto. Nezbaví se tě. Proč by se pokoušela utéct? Věděl jsem, že některé myšlenky, které sužovaly mou mysl, nebyly pravdivými. Záleží jí na mně. Já- jsem pro ní. Cosi. Ona... je se mnou ráda. Možná? Mohla by být se mnou ráda? Nadějně jsem pozoroval svou špinavost. Amnesia v porovnání se mnou působila o tolik čistěji. Styděl jsem se. Je čistší i uvnitř. Jsi špinavec. A ona... neposkvrněná. Jsi zvrhlý. Zlý. Špatný. A ona je překrásná. Hodná. Neposkvrněná. Jsi pouhá špinavost v jejím životě. Proč si myslíš, že bys mohl být s ní? Chceš ji ušpinit? Znečistit ji. Zkazit ji. Nechat ji shnít společně s tebou. A to jen proto, že ji máš rád. Koutkem oka jsem ji pozoroval. Zmocnil se jí strach. Jsme blízko? tázavě jsem se rozhlédl po lese zahaleném do tmavých stínu jehličnatých stromů. Netušil jsem, jak dlouho se dokáži ovládat. Jak dlouho se jí vydržím nedotknout. Nechránit ji. Velmi pomalými krůčky jsem se k ní přiblížil. S jejíma očima si pohrával děs a hrůza. Nedokázal jsem do nich nehledět. Nadechl jsem se, abych jí položil otázku, o jejíž podobě jsem si nebyl zcela jist. Mohu tě chránit? Neboj se, prosím. Mohl bych- Bylo to hloupé. Já byl hloupý.
Avšak Amnesia ne. Znala tolik mně neznámých věcí. S lítostí jsem přikývl na její prohlášení o tom, že dál musí pokračovat sama. Máš strach. Jsi si jistá, že musíš pokračovat sama? Mohl bych... mohl bych s tebou. Doprovodit tě. Pomoci. Mohl bych toho tolik. Prosím. „Opravdu bych... nemohl...“ pomalu jsem osvobozoval otázku, které měla uvěznit Amnesiin strach. Je to složité, ozvala se v hlavě její slova a já přestal. Nemohl jsem jít dál. Nesměl jsem. Povzbudivě jsem se na ni usmál. Nemohu ji omezovat svou lítostí. Nemohu ji nutit, abych ji doprovádil všude. Je to složité. „Vrať se...,“ upřeně jsem sledoval její tmavou srst a jak si s ní lesk vycházejícího měsíce pohrává. Jsi nádherná. Jsi výjimečná. Vidíš? Omráčeně jsem k ní naklonil hlavu. Nemohl jsem nad sebou získat kontrolu. Nemohl jsem se ubránit svým přáním. Noční obloha. Hvězdy. Měsíc. To všechno jsi ty. Jako ve snu jsem byl svědkem, jak se ke mně Amnesia přibližuje. Náhle byla příliš blízko na to, aby se mi dokázala vyhnout. Srazili jsme se. Cítil jsem, s jakou jemností mi čumáčkem projíždí v srsti. Cítil jsem, jak se nadechuje. Jak vydechuje teplý vzduch. Cítil jsem, jak se cosi zvláštního odehrává v mých vnitřnostech. Jak se na moment zastavily, aby pak všechny začaly pracovat o to rychleji. Nikdy jsem více necítil. A pak vše ustalo. Šokovaně jsem na ni koukal, i když už byla zpět na svém původním místě. I když z jejího doteku zbyly jen vzpomínky a pocity v celém těle. Nerozuměl jsem ničemu. Vše náhle bylo jinak. Vše bylo... krásné. Znovu jsem se k ní pokusil přiblížit, přál jsem si, abych tentokrát byl já ten, kdo bude jemný na ni. Avšak Amnesia již plaše vyběhla vstříc místu, kam jsem nesměl. „Brzy, prosím,“ špitl jsem dokončení věty, od jejíhož začátku mne oddělovala celá věčnost.

// Aaah, děkuji za akci ^^ A za odměny taky, samozřejmě ˘^˘ Pokud teda mohu mít nějaké speciální přání, tak by se mi kytičky hodily ve formě vlčích máků Žádné další požadavky už nemám c: Moc děkuji ^^

// Řeka Midiam

Hvězdy nás doprovázely tak dlouho, až se zcela vytratily. Jejich smích však stále zvonil v mých uších. Byl jsem hloupý. Stupidní. Čím více se toho o mně Amnesia dozvěděla, tím více se zklamávala. Tím směšnější to hvězdám připadalo. Neměl jsem... raději mlčet? Měl jsem vše zatajit? Nesdělit jí, co cítím? Nedokázal jsem si představit, kam stezka, po které jsme se vydali, vede. Nebyl jsem si jist jediným svým krokem. Nevěděl jsem, kdy zakopnu a mé tělo pohřbí propast. Kdy se Amnesia dozví celou pravdu. Kdy se dozví, co jsi zač? Kdy nabyde jistotu, že ji pronásleduješ? Že jsi jediný, kdo jí ubližuje? Co kdybys jí nic neřekl? Co kdybys přestal cítit. Ostatně, nikdy jsi nemiloval. Miluješ nyní? Že si nejsi jistý? Že máš rád, avšak milovat je prozatím příliš? Proč jí chceš znepříjemnit život? Nestojí o tebe. Proč si myslíš, že by tě chtěla? Proč jsi přesvědčen, že máš stále šanci? Že máš právo následovat ji? Většina mne si bránila jiskřičku naděje, která se nehodlala nechat uhasit. Protože řekla, že nechce, abych trpěl. Že si nepřeje mi ubližovat. Záleží jí na mně. Proč by něco takového řekla, kdyby to nebyla pravda? Kdyby... necítila... cokoli. Cokoli hezkého vůči mně. Možná, že mne má ráda. Možná, že chce, abychom byli... sami. Spolu. Možná- v posledním šeru uplynulé noci jsem nepostřehnutelně zavrtěl hlavou. To, že ti nechce ublížit, neznamená, že tě má ráda. Že pro ni něco, cokoli, znamenáš. Je jen milá. Někteří vlci totiž, když mohou, tak nikoho ranit nechtějí. Na rozdíl od tebe. Jedna část mne se zoufale vyhýbala kontaktu s vlčicí, která na svých zádech nosila tíhu nikdy nekončící noci. Nechtěla s ní hovořit. Nechtěla ji zahlédnout. Nechtěla na ni myslet. Bála se, co všechno byl mohl zkazit. Nebo zkazil. Zbytek mne si však stále udržoval ten drobný, lehce zranitelný plamínek. A toužil po příliš mnoha věcech. Aby Amnesia věděla, že s ní netrpím. Aby věděla, že pro mne mnoho znamená. Aby věděla, že nedokáže ublížit.
Zabolelo mne v hrudi, když promluvila a nazvala se někým nedobrým. „Nejsi,“ špitl jsem téměř okamžitě a věděl, že budou následovat pouze hloupá slova. Nejsi dobrá. Jsi mnohem více. Jsi... příliš. Skrýváš v sobě tolik. Tolik krásy. Tolik smutku. Tolik... „Jsi... úžasná,“ vyřkl jsem s údivem, který jsem nedokázal potlačit. Přál jsem si, aby o sobě Amnesia nepochybovala. Aby si byla jistá svou krásou. Tím vším, co v sobě nese. Přál jsem si, aby se vysvlékla z chladu, kterým sama před sebou znepřístupnila své srdce. Možná, že tak učinila kvůli někomu, kdo ji ranil. Kdosi jí ublížil natolik, že se již nikdy neotevře. Je to má vina? Přesto jsem se na ni stále vlídně usmíval. Obavy, které jedno z mých já vytvářelo, ztrácely na významu. Vše, na čem záleželo, byla Amnesia. A také to, jak vidí sama sebe. Kdy spatříš svou výjimečnost?
Kráčeli jsme tichem a ranní paprsky se opět pokoušely okrást mne o zrak. Několik okamžiků jsem se pokoušel udržovat pohled na zemi, snad aby jim byl jen těžko dosažitelný, avšak nevydržel jsem. Mou pozornost upoutala otázka mé společnice. Zda jsem to myslel vážně? doširoka jsem se usmál a veškerá nejistota mne nejspíš navždy opustila. Myslel vážně. Mohl bych to nemyslet vážně? Mohl bych si s jejími city pohrávat? Mohl bych... lhát? Nikdy. Já- „Samozřejmě,“ odpověděl jsem rychle a celé mé tělo se zevnitř začalo bortit. Proč? přál jsem se zeptat, avšak na odvahu ve všem tom vnitřním třesu nezbylo místo.

// Jedlový pás

Ahoj, prosím ooo...
- odebrání magie vzduchu
- 19x nic (To je fakt tragický, příště bych se na to měla radši vybodnout :D :D)

- 25 křišťálů
- 40 mušliček
- 160 oblázků
- 200 květin
- 3 hvězdičky do vytrvalosti

A pak... mám ještě 7 hvězdiček magie, které bych (pokud by to šlo ._. Jsem trošku zmatená ^^') převedla na Newlina, ale mám podezření, že to nepůjde >.>

I tak děkuji! c:
A taky děkuji za darovanou hvězdičku pro Theriona, Fale T-T Sice nevím, proč bys ji dávala zrovna jemu, ale... děkuji! =^^= Moc ˘^˘

// Kopretinová louka

Ticho. Nebyl jsem překvapen, ale i přesto mne ranilo. A co jsi očekával, že tě bude chtít? Že bude nadšená? Že se k tobě přivine jako ke svému hrdinovi a odklusáte spolu do západu slunce? Jsi úchyl. Zvrhlík. Zkažený. Nestojí o tebe. A nikdy nebude. Co kdyby ses radši obrátil a odešel? Nechal ji konečně v klidu? Je to tak těžké? Zhluboka jsem vdechoval mrazivý vzduch a doufal, že zmrazí i mne. Nezasloužím si ji. Nezasloužím si, aby mne měla... zahanbeně jsem pozoroval své tlapky. Slyšel jsem, jak z dálky přichází výsměch hvězd. Bodal mne do uší. Trhal mi srdce. Ráda. „Omlouvám se,“ špitl jsem to jediné, co ze všech mých slov ještě dokázalo být přijatelné. Nebude to přijatelné. Kdo by přijal omluvu ode mne? Omluvu, která... je zbytečná, stejně jako její původce. Omluvu mířenou na něco, co omluvit nelze. Zkazil jsem to. Zkazil jsem vše. Kdybych po té mlze odešel někam... kamkoli pryč, nikdy bych jí neublížil. Nikdy bych ji neobtěžoval s tím, co cítím. Možná, že bych ani nikdy necítil. Byl bych pouze dál ztracený a doufal, že mne někdo nalezne. Nebylo by to tak lepší? Pro Amnesii. Nemusela by si projít tolika nepříjemnostmi. A já- mírně jsem zavrtěl hlavou. Byť jsem byl znepokojen chladným prázdnem, které nás obklopovalo, nelitoval jsem. Nedokázal jsem litovat. Stále se mi líbila vzpomínka na to, jak jsme minulou noc proseděli pod hvězdami, aniž by jeden z nás promluvil. Měl bys litovat. Všiml sis, že jsi jí ublížil? Že o tebe nemá zájem? Že ji pronásleduješ? Že jsi jí ukradl právo na svobodu. Jsi zloděj. A vrah. Nadechl jsem se, abych přerušil ohlušující ticho mezi námi další omluvou. Avšak Amnesia byla rychlejší. A mnohem schopnější se slovy.
Bála se, aby mi neublížila. Ale proč? Jak by mi dokázala ublížit? Vždyť... já budu ten, jenž ji raní. Ona... Amnesia... mírně jsem se na ni pousmál. Copak nevíš, že nedokážeš ublížit? Toužil jsem se jí dotknout. Otřít se o ni. Podpořit ji. Podělit se o své teplo. Avšak věděl jsem, že má touha musí zůstat neukojena. Věděl jsem, že již má slova překročila Amnesiinu hranici. Jakýkoli tělesný kontakt by ze mne učinil jen o něco většího vetřelce. Přál jsem si, abych ji dokázal přesvědčit o tom, jak milá je. Jak úžasná je. Jak moc se podobá noci. A jak moc mám noc rád. Avšak zároveň jsem nechtěl. Nemohu tě nutit. Nemohu tě přemlouvat. Je to v pořádku. Můžeš... říct a já... odejdu. Zmizím. Nebudu rušit. Nebudu... nic. Cítil jsem se ztracen v moři možností, které nebyly správně. „Netrpím,“ opatrně jsem dodal za jejími slovy. „Je to... v pořádku,“ stále jsem se mírně usmíval a ohlédl se za sebe. Je čas jít? Promarnil jsem šanci, kterou jsem nikdy neměl? Já- překvapila mne další slova mé společnice. Jsi si jistá? Mám... jít s tebou? Jsi si opravdu jistá? Přikývl jsem na její nabídku. Rád. Neměl jsem dost odvahy na to, abych se zeptal, kam se vydáváme. Je to daleko. Víc vědět nemusím. Věřil jsem Amnesii. A přesto jeden útržek z věty, kterou vyřkla, jsem zcela nepochopil. „Přestat?“ Omlouvám se.

// Východní Galvatar

Večer se pomalu měnil v noc a každým momentem, kdy jsme seděli na bílém sněhu, byla ještě větší tma. Nevěděl jsem, zda Amnesia, avšak... já se v té temnotě ztratil. Netušil jsem vůbec nic. Jediné, co jsem věděl, byla otázka. Proč? Proč tu sedíme? Proč si Amnesia myslí, že nejsem špatný? Proč jsem špatný? Proč... si mne nezaslouží? Přál bych si, aby- zadrhl jsem se. Rouška noci mne sváděla k dojmu, že má slova budou vyslechnuta. Vyslyšena. A pokud raní, budou zapomenuta. Něco na černotě kolem nás nutilo mou duši projevit se. Mluvit. Nebudeme to přehánět, že? Vyjádřit se. Neskrývat se. Konec konců, nemělo smysl se skrývat, když jsme byli skrytí oba. Nikdy bych se nedozvěděl, jak zareagovala. Slyšel bych ticho a neviděl nic. Nebylo by to tak nejlepší? Nebylo by... dobré, kdyby se má slova zapomenula? Kdyby nic neznamenala. Prohlížel jsem si jednotlivé hvězdy a všechnu tíhu viny, která sotva stihla opadnout z Amnesie, pokládal nyní na jejich zář. Cosi na jejich svitu mi dávalo potřebu se svěřit. Hloupě. Avšak zapomenutě. Zapomene. Nezáleží na tom. Nechtěl jsem se poddat těm tečkám, které tvrdily, že život bude zítra lepší. Zítra, až ony zmizí. Dnes k nim vzhlížíme a zítra na ně dosáhneme. Pousmál jsem se a cítil, jak mé nitro nejistě sbírá odvahu. Nezaslouží si mne. Oba to víme. A každý to myslí jinak. Ona si myslí, že je špatná, a já si to samé myslím o sobě. Pokud se takto cítíme, co kdybych- zrychlil se mi dech. Cítil jsem, jak bije mé srdce. Řekni jí to. Řekni jí to. Řekni jí to. Studený vzduch se pokoušel zchladit mou mysl. Mé pocity. Mé vše, co jsem cítil k Amnesii. Řekni jí to. Řekni jí to. Řekni jí to. Hvězdy. Lhářky. Tušil jsem, že jim nesmím důvěřovat. Že jim nesmím svěřit jediné své tajemství. Avšak Amnesii? hvězdy se opět zjevily i na její srsti a já si byl jist, že nikdy nepřestanou zářit. Že nikdy nebudou tak lživé jako ty, které na nás shlíží shůry. „Já,“ šeptal jsem nejspíše až příliš potichu. Řekni jí to. Řekni jí to. Řekni jí to.
S rozpačitým úsměvem jsem přikývl na její návrh. Rád s tebou půjdu. Prosím. „Amnesie?“ zeptal jsem se opatrně a představoval si, jak mé srdce právě udělalo díru uprostřed mé hrudi, „rád bych si tě...“ Zavrtěl jsem hlavou. Pozdě. Nemůžeš utéct. Řekni jí to. Řekni jí to. „Zasloužil,“ poslední slovo jsem téměř nevyřkl a hvězdy nad námi se smály. Vysmívaly se. Jenže na tom nezáleželo. Záleželo mi pouze na tichu, které nyní bude znít mezi námi. Jako ozvěna. Navždy. Proč?

// Řeka Midiam

Koutkem oka jsem pozoroval, zda ji ona tíha, která přitahovala Amnesiin zrak k zemi, opustila. Projel mnou záblesk štěstí, když jsem ji spatřil zdvihat hlavu k obloze. Není to tvá vina. Nikdy to nebyla tvá vina. Utekla jsi, protože to bylo to nejlepší, co se dalo učinit. Nezbývalo mnoho cest, kam se vydat, tak proč neutéct? I já utekl. Před... přáteli? Před Astou. Před někým, kdo mne vnímal jako přítele. A ty jsi utekla, protože... sis myslela, že nejsem sám? Nerozuměl jsem ničemu. Oproti hvězdám, ke kterým jsme upírali tolik naší víry, byly naše problémy tak titěrné. A přesto na nich záleží. Proč utekla? Bylo to... kvůli mně? Zasloužil jsem si to. Neměl jsem se vracet? Amnesiiny omluvy se změnily ve slova vděků. Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. Nejsem hodný. Jsem zlý. Špatný. Zkažený. Zvrhlý. Ničemný. Nepotřebný. Nejsem ten, koho by si někdo zasloužil. Nejsem ten, za jehož společnost se děkuje. Jsem prokletí. „Ne- já-“ nechtěl jsem jí sdělit, kolik špatného se ve mně nachází. Pro kolik špatných vlastností je mé tělo domovem. Pravděpodobně pro všechny, že? Tiše jsem povzdechl. Bál jsem se, že Amnesia o mně nic neví. Že neví, čeho všeho jsem schopný. Ublížit. Zničit. Zranit. Opustit. A ještě více jsem se bál, že se to dozví. Ještě ne, prosím. Je příliš brzy. Prosebně jsem pozoroval měsíc, noční slunce. Příliš brzy? Rád bys jí to oznámil až potom, co jí na tobě bude záležet? Až potom, co si budeš jistý, že tě neopustí? Až potom jí ublížíš? Až potom ji raníš, avšak ona nebude schopna utéct? Nikdy? Nestane se to. Amnesia je silná. Vždy bude mít dost síly se tě zbavit. Osvobodit se od tebe. Čekat je zbytečné. Čekat je vždy zbytečné. „Zasloužíš si...“ opatrně jsem začal vypouštět z tlamy slova, kterým jsem plně věřil, „lepšího.“
Uvědomoval jsem si, jak hloupě to znělo. Zaslouží si lepšího Theriona? Protože ten nám došel. To jsi jí zapomněl sdělit. Zapomněl jsi na to, stejně jako na výčet toho, jak strašný jsi. Ty hlavo děravá, že? Nebo si zaslouží všeobecně někoho lepšího? To znamená, že si myslíš, že máš šanci jako její partner? Jako někdo, koho by mohla mít ráda? Co prosím, že by ti stačilo, kdybyste byli přátelé? Kde se vzalo to přesvědčení, že máš šanci? Měl jsi ji snad někdy? Ne. Jsi beznadějný. Tak proč- „Proč?“ zašeptal jsem otázku, jejíž odpověď pokaždé způsobovala více otázek.

Večer ani nedosáhl svého konce a již nebylo třeba dalšího čekání. Je tu? Jak je to možné? Tak brzy? Čekal jsem- čekal jsem vůbec? překvapeně jsem pozorval, jak se ke mně blíží její stín. Blíží se dobrovolně? Nebo... z lítosti? Jsem tak špatný, že ji nutí lítost, aby mne nechávala samotného? Nebo mne přichází potrestat za to, že ji pronásleduji? Ona jako stín vypadá a já... jím jsem. Nebo... zadrhl jsem se. Bylo tak opovážlivé si něco podobného myslet, ale já se té představy nehodlal tak lehce vzdát. Nebo mne chtěla vidět. Možná, že mne opravdu chtěla nalézt? Možná, že je pouze brzy. Možná, že to ale nevadí. Možná, že je ráda. Možná, že... jsem jí udělal radost. Zoufale jsem se na ni usmál. „A-hoj,“ zopakoval jsem nešikovně její pozdrav a jen těžko pozoroval gesto, které ten její následovalo. Má strach? Cítí se špatně? Cítí se špatně. Kvůli mně. Já to způsobil. Způsobil jsem vše. Nic není její vina. Nepřála si mne vidět? Nebo pouze neví, co vůči mně cítit? Nervózně jsem přešlápl z jedné tlapky na druhou a cítil zmatek, který se probouzel i v mém srdci. Její omluva ono pomatení nezastavila. Neomlouvej se, prosím. Neomlouvej se, prosím. Neomlouvej se, prosím. Je to má chyba. Vše je to má chyba. Neměl jsem doufat v... cokoli. Byl jsem hloupý. Netrap se, prosím. Netrap se, prosím. Netrap se, prosím. Bolelo mne vidět ji takhle. Jak jí tíha viny, kterou by neměla nést, přivazuje pohled k zemi. Jak ji nutí znovu nevzhlédnout. Jak ji nutí sklopit uši a cítit se... zle. „Neomlouvej... se,“ špitl jsem a toužil se jí dotknout. Uklidnit ji. Ale nemohl jsem. Nedokázal jsem to. Nesmím. „Vše je...“ zavrtěl jsem hlavou. Není to zbytečné? Není zbytečné se probírat tím, že je vše má vina? Že za všechny ty chyby nesu odpovědnost já? Nejsou důležitější věci? Není důležitější, aby... Amnesia. „Dnes budou...“ odmlčel jsem se. Není to hloupé? Jistě se nevydala za mnou. Nevydala se za mým hledáním. Má v plánu jiné úkony. Nebo snad ne? „Hvězdy,“ usmál jsem se a vzhlédl k obloze. Neopovažoval jsem se na Amnesii pohlédnout. Zasloužila si prostor, který jsem jí nikdy nedopřál. Prosím, podívej se na ně. Nech vinu být. Podívej se na hvězdy, nabádal jsem ji ve své mysli, zatímco jsem pozoroval večerní nebe, na kterém se první z těch světlých teček zjevily.

// Ohnivé jezero

Bylo zvláštní, když se přede mnou začala vytvářet hranice. Pomyslná čára, kterou jsem nedokázal překročit. A přesto je za ní nejspíše vše, co bych si kdy přál, smutně jsem se na ni usmál jako na starou přítelkyni, a posadil se několik kroků od ní. Hodlal jsem ji pozorovat tak dlouho, dokud se v ní neobjeví trhlina. Mezera, meziprostor, kterým bych mohl projít skrz. Objevit se tam, kde jsem chtěl být. S těmi, se kterými jsem chtěl být. S Noktem. S jeho partnerkou. S Darkií. A s... Amnesií. Neodtrhával jsem zrak od nepřekonatelného, od neoblomné zdi, která mne oddělovala od štěstí. Měl jsem sem chodit? Po tom všem, co jsem učinil? Je to, jako kdybych ji sledoval. Co kdyby mne zde nalezla? Dozvěděla by se, že ji sleduji? Že ji... toužím vidět? Že si přeji... Hloupé. Všechno je to hloupé, prudce jsem vstal a rozeběhl se od vysokých stromů, které lemovaly Amnesiin domov. Neměl jsem. Jsem úchyl? Zvrhlík? Sleduji ji účelně? Proč- proč jsem sem chodil? zmateně jsem se zastavil a věnoval ještě zmatenější pohled hvozdu, kam jsem nemohl. Tobě se líbí, že? Stydlivě jsem pozoroval střídavě hvozd a své tlapky. Líbí se mi... ta představa, že bych mohl čekat. Čekal bych tu, dokud bych mohl, a jednou... jednou by mne viděla. Věděla by, že čekám na ni. A že mi na ní záleží. A že jsem s ní rád. Že bych s ní rád byl i nadále. Že jsem tu seděl celou tu dobu jen proto, abych uzřel její úsměv. Abych se ujistil, že nenese vinu za mou hloupost. Přál bych si, abych jí její slib usnadnil. Aby mne nemusela vyhledávat nijak složitě, protože bych čekal přímo... rozhlédl jsem se. Byl jsem naivní? Část mého já by prohlásila, že ano, avšak ta druhá pociťovala, že se o naivitu nejedná. Že je to pouze tak, jak to má být. Je to v pořádku. Přímo zde, dokončil jsem opatrně svou myšlenku a vrátil se na své původní místo před hranicemi nedosažitelného. Budu čekat, pousmál jsem se a nehnutě pozoroval větve jehličnanů, zda již neoznamují Amnesiin příchod.

// Z bonusového kola mám za příspěvky ještě 3 lístky, které bych všechny ráda dala do kola náhody. Děkuji ^^

3 lístky
// Tajemná louka

Bez jakéhokoli ohlížení jsem běžel pryč. Cítil jsem, jak se mne výčitky pokouší dohnat. Jak si přejí, abych se vrátil k Astě a Awarakovi. Ale já to nedokázal. Utíkal jsem. Jediné, čeho jsem byl schopen, byl mechanický pohyb. Běh. Běh pryč. Mé myšlenky byly dosti omezené, a přesto tak matoucí. Pryč. Pryč. Nechci. Zoufale jsem se zastavil před jezerem, které se mi zdálo zvláštně povědomé. Nebude ti teď povědomé každé jezero? Není každé jezero tím jezerem? Tím jediným, kde jsi promarnil svou šanci? Mimochodem, nebylo to také u jezera, kde jsi ji potkal? Zaúpěl jsem bolestí a všechen ten pohyb, co mne obklopoval, náhle ustal.
Vše, co jsem měl, byla bezradnost. Netušil jsem, zda utíkat dál. Jak dlouho jsem vůbec mohl vydržet utíkat? A před čím? Netušil jsem, zda se toužím vrátit. Netušil jsem, zda nechci nalézt Amnesii. Opět. Měl bych se vrátit k Astě? Po tom všem, co jsem udělal? A co... udělala ona? zmateně jsem zavrtěl hlavou. Nebyl jsem si jistý, zda ona něco učinila špatně. Všechna vina přeci jen padala na mne. A přesto mi v cestě za přátelstvím s ní cosi bránilo. Měl bych se vrátit do smečky? Domů? Domů. To cizí slovo. Nepatřím tam. Nemohu mít domov. Ne někde, kde... Launee. Já- nebude mít na mne čas. Nikdy. Bude konečně šťastná, a to je dobře. Je to v pořádku. Bude s Lothielem. A bude s Mojoem. Bude... se všemi, na kterých jí záleží. Objevila se ve mne další dávka bolesti, kterou jsem poslušně přijal a začal si vytvářet další. Asta. Mohl bych být s Astou? Jsme přátelé? Nejsme přátelé. Mohli bychom být, avšak... jsem špatný. Tolik špatný. Dokázal jsem si představit její modré oči, které se opět kvůli mně zaplnily slzami. Omlouvám se. Nemohu... já... jednoduše nemohu. Ať se to již zdálo jakkoli jednoduché, sám jsem svým činům nerozuměl. Nerozuměl jsem tomu, co se uvnitř mne dělo. Odmítnutí? Proč? Myslel jsem, že tam budu šťastný, avšak- Sarumen, prázdně jsem se zadíval směrem, kde se nacházel onen hvozd. Není to jediná smečka, ve které bych se mohl cítit správně? Do které bych mohl patřit? Ve které bych si mohl nalézt- ve které již mám... přátele? Darkie. Přál bych si ji znovu vidět. Zeptat se jí, zda již nepláče. Nokt. Pouhé spatření jeho štěstí by bylo štěstím mým. Měl partnerku. Možná, že s ní brzy... mohl by? Jistě jejich vztak rozkvétá, mohli by... byl bych strýc? Další zavrtění hlavou. Veškeré negativní emoce, které jsem kdy měl, se pokaždé pokoušely přeměnit na naivitu. Příliš brzy. Avšak... Darkie. Nokt. A nyní i... Amnesia. Teskně jsem obrrátil pohled na své tlapky. Jestli je pro mne nějaké místo, tak pouze tam. Nebo poblíž toho místa. Nepatřit tam přímo. Ale stále být součástí. Mohl bych... nebyl jsem si zcela jistý, co stroj, který jsem nazýval tělo, plánuje, avšak pomalu jsem se rozešel na louku, kde jsem se setkal poprvé s Darkií. Na louku, která sousedila s hvozdem, v němž s nejvyšší pravděpodobností spočívalo tajemství štěstí.

// Kopretinová louka