Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Vřesový palouk (přes řeku Midiam)

Neodpustí mi. Proč by mi odpouštěla, když... na nás přitahuji pouze potíže. Jsem magnet. Prokletí. Prohlížel jsem si vlastní tlapy, jak kráčely, jako kdyby se nic nedělo, byť všechnu vinu nesly právě ony, protože nesly mne. Čekal jsem, kdy přijde rozsudek. Nechci tě už nikdy vidět. Prosím, jdi pryč z mého života. Mohl bys... odejít? Alespoň... navždy? Sledoval jsem Amnesiinu tlamu a představoval si, jak se její úsměv zkroutí do nenávistného úšklebku a řekne některou z těch věcí. Některou z pravd. Avšak její drobný úsměv neopouštěl svou podobu. Není to má chyba? Nastražil jsem uši, jako kdybych jim nedokázal uvěřit. Nemám se za co omlouvat. Já se nemám za co omlouvat. Nemohl jsem skrýt to malé potěšení, které mi její odpuštění přinášelo. „Dě-“ přerušil jsem se, když jsem spatřil, že má společnice pojídá myš. Nebudu ji rušit a... pod nohami mi proběhl další malý hlodavec.
Překvapeně jsem se začal rozhlížet kolem. Je jich tu tolik. Nikdy jsem jich tolik najednou nespatřil. A- zaostřil jsem svůj zrak na oranžové koule různých velikostí, u kterých se nacházela další hromada myší. Dýně. Uprostřed planiny? Tázavě jsem se obrátil na Amnesii. Celá tahle záležitost byla příliš podivná na to, abych jí dal úplný klid k trávení. Věděl jsem, že je cosi špatně, když mi zděšený pohled vrátila. Zavrtěl jsem hlavou, abych potvrdil svou nevědomost. Nikdy jsem nic takového neviděl. Na dýně jsem nenarazil tak dlouho. Na hlodavce taky. A na tolik vlků... opět jsem zavrtěl hlavou, když se zeptala, zda bych se chtěl seznámit. Je jich tolik. Tolik jsem naposledy viděl... zadrhl jsem se a pokoušel se nevzpomínat na smečku. Dýně, zopakoval jsem si. Ale... proč? Proč dostávají tolik pozornosti? Co je na nich tak zvláštního a výjimečného, že přišlo několik vlků a desítky myší, aby... Měli bychom jít pryč? Vzdálit se? Do bezpečí. Vrátit se k šedivu? Vždyť... rádoby povzbudivě jsem se na ni usmál. Nemusíme se bavit s ostatními. Nebudeme se s nimi bavit. Jen... přijdeme na to, proč se děje to, co se děje. Nalezneme příčinu a... pokud zjistíme, že je tu bezpečno, tak zůstaneme. „Můžeš...“ udělal jsem několik kroků vstříc dýním, „tady.“ Jen zjistím, co se děje, a vrátím se. Bude to v pořádku. „Hned...“ začal jsem své sáhodlouhé vysvětlení, abych jí vysvětlil, jaký je můj plán, „zpátky.“ Mluvím zbytečně mnoho. Ti vlci mne uslyší. Uslyší mne a... ublíží nám? Mohli by nám ublížit, když s sebou mají vlče?
Nenápadně jsem obešel skupinku vlků a vlčete a došel až k dýni, která jim velikostně odpovídala. Mají tam hnízdo? Proč... proč by jedly ostatní dýně, když... je tady tahle? Je s ní něco špatně? Prohlížel jsem si ji, jako kdybych si prohlížel Alfu. S respektem. S podivným pocitem na srdci. Něco je s ní špatně. Nebo ne? Ohlédl jsem se v pochybách na Amnesii, jako kdyby právě ona mohla znát odpověď.

Vzpomněl jsem si na dotek, který nás na moment spojoval. Náhlý klid, který přinášel. V bezpečí. Budeme v bezpečí a... spolu. Usmál jsem se znovu na Amnesii, byť celé mé tělo cítilo silný vítr, který se snažil dostat za mou zástěnu. Já... nám pomáhám. Uvědomil jsem si a usmál se ještě o něco víc. Jsem užitečný. A... chráním ji. Chráním Amnesii. Pozoroval jsem ji. Její srst se stále chvěla, její chůze byla nejistá. Navázali jsme spolu oční kontakt. Mohla by mne potřebovat? Naše větrná clona, která nás chránila před šedou nicotou, začala slábnout. Mohla by... mne potřebovat. Mne? Věděl jsem, že to příliš dlouho nevydržím. Už máme jen poslední chvíle. Potřebuje mne? Na pokraji svých sil jsem ničemu nedokázal věřit.
Zhluboka jsem se nadechl a doběhl ji. „Bude to...“ To ji nedokážeš podpořit v jedné větě? Ano, bude to v pořádku. Řekni to. Proč to neřekneš? Proč je tak těžké jí říct, že všechno bude v pořádku? „V pořádku,“ špitl jsem do jejího ucha a nešikovně se jí přitulil ke krku. Jsem tu s tebou a bude to v pořádku. Přiblížil jsem celý svůj bok k tomu jejímu, aby pro ni byla chůze snazší. Spolu to zvládneme, Amnesie. Zvládneme všechno. Snad. Ty... ty musíš zvládnout všechno a... já ti budu pomáhat, dokud toho budu schopný. A společně... Netušil jsem, jakým směrem se vydat. Uvědomění si, že jsem to netušil celou dobu, ve mně probudilo vlnu viny. Já způsobil, že jsme se objevili zrovna tady a nyní. Já způsobil, že jsme málem umřeli. Způsobil jsem, že je Amnesie vyčerpaná. Ublížil jsem jí. Nadechl jsem se, ale nevěděl, co říct. Nevěděl jsem vůbec nic. Je to má vina. Ví to? Neodpustí mi. Nikdy by mi neměla odpustit. Vystavil jsem nás... nebezpečí. A jen kvůli vlastní neschopnosti. Selhal jsem ji. Nepotřebuje mě. Jen... všechno zhoršuji. „Omlouvám se,“ dodal jsem nakonec a tiše svou společnici následoval.

// Náhorní plošina (přes Midiam)

// Východní hvozd

Šli jsme s Amnesií až dlouho do noci. Zavrtěl jsem hlavou na otázku mé společnice. Ne. Byli jsme sami dva. A já se ani tak nikdy nedokázal chovat jako bratr. Pokaždé jsem Nokta jen zklamal. Nikdy jsem nebyla taková rodina, jakou by si zasloužil. Provinile jsem si prohlížel své kráčející tlapy, které, byť šly za mým bratrem, nikdy nepomohly tomu, aby se můj bratr cítil lépe. Jsem k ničemu. Neschopný bratr. Prokletí. A teď jdu k němu, abych mu zkazil zbytek života. Zhluboka jsem se nadechl a cítil, jak vzduch, co ze mne vychází, je silnější, než je celé mé tělo. „Co t-“ zarazil jsem se, jakmile jsem si uvědomil, že vzduch, o kterém jsem si myslel, že jsem vydechl, proudil dál. Naše srst se vlněla a popovznášela se všude kolem nás. Překvapeně jsem vypoulil oči na Amnesii. Vřesy, na kterých jsme stáli, se výhružně prohýbali až k zemi. „Am-“ pokoušel jsem se ji oslovit. Dát jí najevo, že je něco v nepořádku. Pozdě. Sledoval jsem útvar na obloze, který se ze všech těch šedivých mračen přibližoval k nám dvěma. Rostliny, které po celý rok kořenily poměrně hluboko do země, se nyní vznášely ve vzduchu, točily se v nezastavitelně rychlých kruzích. Vysaje nás to? Znovu jsem se podíval na svou společnici, tentokrát s upřímnou hrůzou. Přiskočil jsem k Amnesii a ze strany, ze které jí hrozil ten podivný vzdušný útvar, jsem se o ni opřel. Zvládneme to. Možná je to pouze tady. Nikde jinde. Dojdeme do lesa a budeme v bezpečí. Přivřel jsem oči a pokoušel se neslyšet ohlušující průvan. Ochráním nás. Ochráním nás. Ochráním nás. Zoufale jsem se snažil zachránit Amnesii vlastním tělem. Ochráním ji. Na mně nezáleží. Dovedu ji do bezpečí a... Obrátil jsem se na svou společnici a usmál se na ni. Budeš v bezpečí. Slibuji ti, že budeš v bezpečí. Cítil jsem, jak rychle mi bije srdce. Šedá šmouha se blížila. Vtáhnula další vřesy. Každým okamžikem mohla vtáhnout i nás. Cítil jsem, jak se má srst natáčí jejím směrem. Jak si přeje, aby se stala součástí nenávratna, součástí šmouhy. Bu-bum. Bu-bum. Bu-bum. Zatlačil jsem ještě více na Amnesiin bok. Nestaral jsem se o to, jestli ji tím neraním. Zůstaneme v bezpečí. V bezpečí. Vyplašeně jsem se přikrčil a snažil se nadechnout její vůni. Ochráním tě. Nevěděl jsem, co jiného dělat, dokud vítr kolem nás částečně neustál. Úpění vichru přestalo. Místo něj přišlo zvláštní, utlumené foukání. V bezpečí. V bezpečí. V bezpečí. V bezpečí. Opakoval jsem svá slova dlouho. Tak dlouho, než jsem si uvědomil, že strůjcem našeho ochranného protivětru jsem já. Zavřel jsem oči. Uvnitř sebe jsem cítil, jak je šedá šmouha silnější, jak každou chvílí naráží do mé zástěny. Nevydrží to dlouho. Vyčerpaně jsem se na Amnesii podíval a znovu se pousmál. „Měli bychom...“ pohlédl jsem k nejbližšímu stromu, který značil snad přicházející bezpečí, „rychle.“ Nechal jsem ji několik kroků jít samotnou. Jak dlouho to vydržím? Bortil jsem se zevnitř.

Země pod mými tlapami si pohrávala se stíny, které předcházely temné noci. Mohl bych. Mohl bych. Já bych mohl. Někdo jako já. Může. Vděčně jsem se na Amnesii pousmál. „Moc rád...“ nadšeně jsem se rozpovídal, ale musel jsem ihned znovu přestat. Nezajímá ji to. Proč by mělo? Jsi nepodstatný. Tvá radost je nepodstatná. V duchu jsem zavrtěl hlavou. Amnesie mne má ráda. Stará se o mne. Zůstává se mnou. Záleží jí na mně. Mohu ji říct... cokoliv. Nemám důvod, proč bych... „Bych viděl... Nokta,“ stydlivě jsem se usmál a podíval se na ni. Byl jsem šťastný. Měla na sobě ten nejkrásnější úsměv, který mi dával najevo její podporu. To, že jí mohu vždy věřit. Navždy. A poté se mne dotkla. Jemně. Opatrně. S citem.
Jsi krásná. Nádherná. Fascinovaně jsem se na ni usmíval a nedokázal z ní spustit svůj zrak. Její černá srst již opět získávala ten lesk, jako každý večer. A její puntíky znovu nabyly podoby tisíce hvězd. Má noční obloha. Na moment jsem zavřel oči. Nejkrásnější noční obloha. Nejmilejší. Amnesie. Zhluboka jsem se nadechl a cítil všudypřítomné teplo, které Amnesia vnášela do mého života. Znovu jsem se na ni podíval a pomalu ji doběhl. Přál jsem si jí říct všechno, co si o ní myslím. O její výjimečnosti. A zároveň jsem se styděl. Povím ti všechno. Jednou. Věnoval jsem jí další úsměv a hned nato se radši začal rozhlížet po okolí, aby nepostřehla můj hloupý výraz. Naše kroky se pomalu řítily z kopce, stejně jako naše životy. Společně. „Tudy?“ zeptal jsem se nešikovně a vydal se vpřed.

// Vřesový palouk

Taky moc děkuji ^^
Mám 120 bodů a... ráda bych je všechny převedla na oblázky ^^

Moc děkuji (znovu)

Pečlivě jsem naslouchal každému jejímu slovu s pocitem, že kdybych je nezachytil já, vytratí se do prázdna. Ztratila by se. Tolik důležitá... a ztracená. Kolik vlků předtím si jich muselo nepovšimnout, aby ses cítila tak, jak se cítíš, Amnesie? Proč by mělo být špatné, že na tobě ostatním záleží? Proč bys měla zůstat ztracená? Nejsi. Neměla bys být. Měla bys- jsi noční obloha. A k té všichni vzhlížejí, i když jsou zrovna sami ztracení. I když netuší, kam bude následovat jejich další krok. Dívají se tam. Do hvězd a do tmy. Obloha se nesmí ztratit. Obloha- fascinovaně jsem si ji prohlížel. S obdivem, jenž by náležel nádherné noci. A právě tehdy její tlama vyslovila jeho jméno. Nokt. Neubránil jsem se překvapení. Nedokázal jsem spustit zrak z její hlavy, nedokázal jsem spustit sluch z jejího hlasu. To díky ní? Pousmál jsem se náhlým štěstím. Díky ní má Nokt domov. Je šťastný. Má partnerku. Přátele. Bezpečí. Rodinu. Rodinu... Cítil jsem, jak ono teplé štěstí v mém těle chladne. Jak mrazí. Má rodinu beze mne. Nejsem součástí jeho rodiny. Nyní již ne. Jsem jen... kdosi z jeho minulosti. Kdosi, kdo již zmizel z jeho života. Kdosi, kdo- zaslouží si lepší rodinu. Nikdy jsem skutečně nebyl jeho bratrem. Ne dostatečným. Byl jsem tu pro něj někdy? Byl jsem tu pro něj, když odešel? Šel jsem za ním? Pokusil jsem se ho vrátit domů? Provinile jsem pohlédl na tlapky toho, kdo neměl právo na bratra. „Děkuji ti,“ špitl jsem a zoufale si přál vložit do oněch slov více vděčnosti. Vlastní sebestřednost mi to ale nepovolila. Díky Amnesii není Nokt ztracený. Našel domov podle hvězd. Našel cestu domů podle... oblohy. „Děkuji,“ zašeptal jsem znovu, drobně se usmál a velmi něžně jí přejel po krku čumákem.
I na další informace jsem bojoval s vlastním úsměvem. Sarumenský hvozd. Proč na sebe natrefujeme tak často? Kolikrát se ještě setkáme ve slovech jiných, než se opovážím se vrátit? Na tuto otázku se naskytla odpověď téměř okamžitě. Amnesie, zdobená vzácným úsměvem, který jsem hodlal chránit, ji vyřkla jako něco běžného, byť znamenala tolik. Přál bych se tam podívat. Zahlédnout znovu... Nokta. S novou rodinou. Zkontrolovat, zda je Darkii lépe. A možná... možná... zadrhl jsem se. Zůstat? Mohl bych zůstat? Mohl bych zůstat, byť mám ještě jeden domov, který... Představil jsem si Astu a to, jak se kdysi rozzlobila. Nemohl bych zůstat. Nesmím zůstat. Nezáleží na tom, co si přeji. Vidět Nokta a Darkii... by ale bylo hezké. „Mohl... bych?“ zeptal jsem se opatrně své společnice a rátil se pohledem k zemi.

Pozoroval jsem její oči a pokoušel se jimi nahlédnout na svět. Stmívá se. A ona tu bude muset být se mnou. Opět. Uvězněná v tichu. A chladnu. Nejistotě. A poté se její oči přivřely, jak pootevřela tlamu. Jako ve snu jsem si vyslechl její odpověď. Sarumenský hvozd, zopakoval jsem to nejdůležitější. Sarumenský hvozd. Znělo to tak neuvěřitelně. „Sarumenský hvozd,“ řekl jsem potichu, avšak stále hlasitěji, než ona slova opakovala má mysl. Jaká je pravděpodobnost? Jak je vůbec možné, že všechno končí tam? Všichni. Opatrně jsem přikývl, abych Amnesii naznačil, že ono místo znám. „Mám...“ pomalu jsem zahájil vysvětlování, které ji muselo zabíjet svou ubohostí. „Tam bratra,“ pousmál jsem se při vzpomínce na Nokta. Na to, jak moc připomínal domov. Tak dlouho jsem ho hledal a nyní... je tam, kde bych měl nejspíš hledat vše. „Nokta,“ dodal jsem ještě a upřel na ní pohled plný víry, že ho zná. Noktisiela. Jistě ho nezná jako Nokta. Je to Noktisiel. Není to Noktisiel i pro tebe? Zahnal jsem nepříjemnou myšlenku. To, jak mi naposledy řekl, abych počkal. A zmizel. Znovu. „A... Darkie-“ přerušil jsem se. Netušil jsem, co o ní říct. Zradil bych ji, kdybych Amnesii řekl, jak plakala? Jak byla sama? Ztracená? Jak bylo hezké ji v tom nenechat. Jak hloupé bylo, že jsem ji nedokázal pomoci více. „Kamarádka.“ I Darkii jsem věnoval drobný úsměv. Snad na sobě právě nyní nosíš podobný. A skutečný.
Vrátil jsem se pozorností zpět k Amnesii. Líbila se mi idea toho, že bychom společně poznávali nová místa. Prožívali nové věci. Pozorovali bychom hvězdy i na konci světa. A i přesto mne lákala myšlenka jakéhosi návratu. Možná i něčeho více. Pokud má Amnesie domov, který je zároveň domovem Nokta a Darkie, pak... „Jsi tam...“ polkl jsem. Ne. Neměl bych. Neměl bych se opovažovat narušovat něco, co je jejich. Co jim právoplatně náleží. Něco, kam... nepatřím. „Šťastná?“ zeptal jsem se nakonec nešikovně a nejistě k ní přistoupil. „Zasloužíš si...“ Vydechl jsem vyčerpáním. Příliš mnoho slov. Příliš mnoho hloupostí. Příliš mnoho všeho. Mohl bys být prosím zticha? A co takhle nechat mluvit jiné? Třeba ty důležitější?

Poslouchal jsem každé její slovo. „Jen na nás,“ zopakoval jsem po ní a něžně se usmál. A více se poznat. Je to jednoduché. Nespěchat a více se poznat. Poznáme se. Budeme se znát a... Neznamená to, že bude znát ona tebe? Že pozná, jaký jsi? Jsi špatný. Zkažený. Přeješ si, aby to věděla? Dozví se to všechno. Stále jsem se na sobě pokoušel udržet ten úsměv, jehož zrození Amnesia před nedávnem způsobila. Ten úsměv je lež. Pro koho? Pro tebe, aby sis nepřipadal ubohý? Nebo pro Amnesii? Komu hodláš věnovat další lež ve svém životě? „Já...“ nadechl jsem se a opět se vše zastavilo. Nic nebylo schopné pohybu. Má mysl. Přestala. „Máš-“ polkl jsem. Nebyl jsem si jistý, zda má slova nepostrádají smysl. Zda ho nepostrádám já. „Máš jakési oblíbené... místo?“ opatrně jsem se jí zeptal a křečovitě neopouštěl náznak vlastního úsměvu. Je to to jediné, co dokážeš? Položit hloupou otázku? Proč to rovnou nevzdáš? „Mohli bychom.“ Přál jsem si jí vše vysvětlit. Že mi záleží na tom, na čem záleží jí. Že bych ji rád poznal na místě, které ráda poznala ona. Že bych si přál porozumět tomu, co je pro ni důležité. Co pro ni má význam. A jednou, možná, na tom místě získat význam sám. „Tam,“ špitl jsem předčasný konec věty a vzdal se v usmívání. Můj zrak se vrátil k tlapkám a začal se topit ve výčitkách. Proč jsem tak neschopný? Pomalu jsem svůj pohyb nasměřoval k Amnesiiným očím. Omlouvám se.

// Západní Galvatar

Můj pokus o přerušení ticha se nakonec stal jen dalším selháním. Překvapení. Očekával jsi, že začneš konverzaci s jediným slovem? S tak zbytečným oznámením? Očekával jsi, že vše napravíš? Mírně jsem zavrtěl hlavou a nechával sluneční paprsky, které rychle nabíraly na síle, aby ohřívaly mou srst. Vlastně se již stmívá. Slunce od začátku zapadá. A náhle vyšla z Amnesiiny tlamy otázka. Stmívá. Neustále se stmívá. Mám raději, když se stmívá? Vše se halí do tmy a... je ticho. Stíny. Modro. A poté svítá. Má svítání přinášet naději? Nebo se na pouhý moment zastaví stmívání, jen aby mohlo pokračovat? „Já-“ snažil jsem ze sebe dostat svou odpověď, byť byla nejasná i mně, avšak otázka se změnila. „Omlouvám se,“ zašeptal jsem a pohled, jenž doposud čelil paprskům, sklopil k zemi. Zlobí se. Rozzlobil jsi ji. Ranil jsi ji. Stále jsem se pokoušel zmenšit své tělo, snad aby se stalo nepostřehnutelným. Snad aby mu nikdo nemohl vyčítat jeho činy. Utíkám. Jsem zbabělec. Bojím se. Bojím se, že... Vše přestalo dávat smysl. Ublížím jí. Raním ji. Nezpůsobuji to ale svým útěkem? Bojím se... všeho. Nejsem dobrý. Nejsem přijatelný. Není důvod, proč by se mnou měl někdo trávit čas. Utíkám, protože... bych měl být sám. Protože- zavřel jsem oči. Nikdy jsem nemiloval. Strach. Výčitky. A dluh. Věděl jsem, že Amnesii dlužím odpověď, vysvětlení. Cosi, co by mne neospravedlnilo, ale poskytlo jí jistotu. „Jsem...“ Nabízelo se tolik slov. Špatný. Zlý. Násilný. Zbabělý. Slabý. Nepřijatelný. Hloupý. Zvrhlý. Neschopný. „Co když...“ opravil jsem se, abych nemusel mezi všemi těmi slovy vybírat to nejvhodnější, avšak příliš mi to nepomohlo. „Nejsem pro tebe?“ opatrně jsem k ní zvedl svůj pohled a prohlížel si ji, jako kdyby to bylo naposledy. Zeptala se na hvězdy, ale pro mne byla příliš velká tma.

Okouzleně jsem se na ni pousmál, když mi odpověděla na mé hloupé oznámení o tom, že se vrátila. Jistě, slova, která zvolila, mne hřála. Kam jinam. Jistě. Jistě, opakoval jsem a na svém obličeji nosil hloupý výraz. Jistě! zaradoval jsem se ještě jednou a odvrátil svůj pohled k obloze. Ke hvězdám. Smál jsem se s nimi? Pokoušel jsem se zakrýt vlastní úšklebek. Vlastní naději, že bych mohl být šťastný. Jistě, že bych mohl být šťastný. Jistě. Místo vedle mne zůstalo prázdné. Jistě, zaznělo mi v hlavě znovu a štěstí se naostřilo a rozhodlo se mne zasáhnout do srdce. Jistě, že zůstaneš sám. Jistě, že ji neucítíš. Jistě, že přišla. Jistě. Nemá kam jinam utéct. S úsměvem, který se mnou zůstal, byť jsem si přál jej odhodit, jsem přikývl. Promluvit, očima jsem se vrátil k zemi pode mnou, jako kdybych se nikdy nesměl dotknout hvězd, a vstal. Promluvit? Co si mi přeješ říct? Co bych měl vědět? Přála by sis něco vědět ode mne? Co mám říct? Mám říct, jak neschopný jsem? Jak moc bych si přál nemožné? Jak jsem nemožné učinil nemožnějším. Jak jsem vše pokazil? Omlouvám se. Omlouvám se, omlouvám se. Co bych měl říct, aby ses necítila zle? Abych ti neubližoval? Aby tě nikdo neranil? Aby všechny tvé city, aby všechna tvá křehkost byla v bezpečí? Jak mám zabít ticho? Na moment jsem se opovážil na Amnesii pohlédnout. Připadalo mi, jako kdyby se její křehkost vznášela těsně nad zemí. Jako by se hvězdy, jejichž váhu nesla na svém kožichu, chtěly vrátit zpět vzhůru. Promluvit, napomenul jsem se a stydlivě se zahleděl do země. Promluvit, připomněl jsem si, jako kdyby mi tato povinnost každým momentem měla zmizet z mysli. „Svítá,“ špitl jsem, abych oslabil ticho, které mezi námi panovalo.

// Východní hvozd

Nevěděl jsem, co říct. Nevěděl jsem, jak pokračovat ve své omluvě. Nevěděl jsem nic. A tak jsem se vzdal. Prázdným pohledem jsem pozoroval, jak hvězdy stoupají k obloze. Přišly se smát. Znovu. Mé uši, tolik podobné těm mrtvým, se neobtěžovaly vnímat jejich pronikavé hihňání, jejich výsměch. Jak by na tom mohlo záležet? pomalu jsem zavřel oči a doufal, že se světem, který se ztratil v temnotě, zmizím i já.
A pak mé tělo cosi probralo. Teplo? překvapeně jsem pohlédl na svou společnici. Na tu jedinou, kterou bych nikdy neočekával. Která se znovu vrátila. Omluvně jsem sklopil uši a otevřel tlamu, abych jí řekl to, co se mi nepovedlo nikdy předtím. „Amnesie, já-“ ztratil jsem se v jejím doteku. Možná, že slova nejsou potřeba. Se slovy všechno zkazím. Měl bych jí něco říct. Něco- posunul jsem se, abych vedle sebe vytvořil vyhřáté místo, slova. Kazí ticho. A sama ho vytváří. A naše ticho... Můj výraz konečně přijal podobu mírného úsměvu. „Vrátila ses,“ špitl jsem a pozoroval vlčici, která připomínala zázrak. Samozřejmě, že se vrátila. Není taková, jako ty. Neutekla by. Nebojí se. Je statečná. A ty... ty jsi selhal. Ranil jsi ji. Znovu. A ona se i přesto vrátila. I přes... tebe. Nevěřícně jsem sledoval, jak se její temná srst leskne ve stínu noci, jak její bílé skvrny připomínají hvězdy. Cítil jsem, jakou něhu vůči mně chová. Je tak křehká, uvědomil jsem si skutečnost, kterou jsem měl objevit již dávno, a znovu se cítil provinile. Téměř jsem ji rozbil. Téměř jsem ji zničil. Rozdrtil. Neviděl jsem- nevěděl jsem. Neměl jsem ani ponětí, kolik toho znamenám. Já... překvapeně jsem se na ni pousmál. Něco znamenám. Nejsem její láska. A to je v pořádku. Ale cosi znamenám. Nejsem nevýznamný. Mám smysl. Jen... ho musím najít. Měl bych- možná by se mi mohlo povést- nejsem bezvýznamný. Teplo, které jsem cítil z Amnesie, se nyní rozlévalo po celé mé mysli.

// Jedlový pás

Slyšel jsem, jak vykřikla mé jméno. Jak mé jméno zničilo všechno ticho, které jsem mezi námi vytvořil. Nepříjemné dusné ticho proťaté výkřikem bolesti. Omlouvám se. Omlouvám se. Omlouvám se. Přál jsem si zabít ticho znovu a vše vysvětlit. Stále. Omlouvám se. Omlouvám se. A přesto jsem nedokázal přestat v běhu. Nedokázal jsem se zastavit. Jsem... příliš daleko. Amnesia nepřijde. Ona... bál jsem se obrátit se směrem, kde se rozléhaly stíny vonící jehličím. Nevrátí se. Je pozdě. Možná- nebylo pozdě vždy? Vždy bylo pozdě. Je to tvá vina. Amnesia nikdy nepřijde. A nikdy přijít neměla. Neměl jsi nikdy právo očekávat, že- Celý pohyb v mém těle ustal. Nic nemělo smysl. Nebylo třeba utíkat, když jsem věděl, že za mnou nikdo nepůjde. Nikdy. Nechal jsem sám sebe propadnout zpět do samoty, jejíž dno jsem nikdy neopustil. Nikdo nepřijde. Prázdno. Nicota. Neodvažoval jsem se ohlédnout za sebe. Mám vůbec stín? Nebo mne opustil i on? Nic jiného bych si nezasloužil. Já- bezmocně jsem se posadil do tmavé trávy. Nikdo nepřijde. „Amnesie,“ špitl jsem, jako kdyby slabý vánek mohl donést ono oslovení až k ní. Omlouvám se. Omlouvám se. Omlouvám se. Lehl jsem si a přál si, aby celé mé tělo zmizelo. Aby zmizela má existence. Aby zmizelo všechno to, co nikdo nedokázal milovat. Co si lásku nezasloužilo. „Odpusť. Já-“ držel jsem křečovitě oči zavřené, snad aby se do nich nedostal jediný obraz mé přítomnosti. Omlouvám se. Omlouvám se. Nic nenapravím. Nic nezměním. Ztratil jsem nás oba. Omlouvám se. Zavrtěl jsem hlavou a zapřel jsem sám sebe. Stejně jako cokoliv jiného, i já neměl smysl.

Nechce mě? pozoroval jsem ji opatrně, jako kdyby ji můj pohled stále mohl roztrhat na kousíčky, které by pak vítr rozptýlil do všech koutů světa. Možná, že... ji odpuzuji. Jsem zrůda. Jak by mohla- mě. A ona... ne. Zoufale jsem hleděl do jejích fialových očí. Byla vyděšená. Ze mne? Bojí se mne? Ublížím jí. Neublížil jsem jí již dost? Ublížil jsem jí znovu. V koutku jejích očí se nenápadně probouzelo slunce, jeho paprsky si pohrávaly s jejím pohledem. Za všechno mohu já. Vylekaně jsem ještě o krok poodstoupil. Za všechno. Jsem sebestředný. Myslím si, že mohu mít všechno. Řekl jsem jí cosi, co... nemělo být řečeno. Neměl jsem... neměl jsem jí to říkat. Neměl jsem ji děsit. Myslel jsem si, že to je možné. Že by to bylo možné. Že bychom spolu mohli být. Sami. Avšak spolu. Jsem hloupý. A nyní? Opět nesu vinu. Zazlívám jí to, že mne odmítnula? Jenže... jsem nebyl zcela odmítnut. Nebo ano? Jsem- všechna ta nejistota se náhle zastavila, když má raněná společnice promluvila. Zbrkle jsem zavrtěl hlavou. Není to tvá vina. Ty jsi nic neřekla. Nic- nic špatného. Nic, na co by jiní neměli právo. Je to má chyba. Všechno. Já- „Omlouvám se,“ špitl jsem a pokusil se k ní přiblížit. Krůček po krůčku. Jak jí mám vysvětlit, že za vše mohu jen já? Že ona neudělala vůbec nic? Jemně jsem přiložil svůj čumák na její krk. Co mi vůbec dává právo, abych se jí dotýkal? Ona... si zaslouží někoho lepšího. Jsem mor. Neměl bych ji obtěžovat, neměl bych být u ní, když... „Omlouvám se,“ zopakoval jsem tak, aby to zaslechly pouze Amnesiiny uši. Nechce tě. Neměl bys být u ní, když tě nechce. Nemá o tebe zájem. Netouží po tobě. Jsi bezvýznamný. Postradatelný. Proč jsi stále u ní?
„Já,“ nadechl jsem se, abych jí mohl vše vysvětlit. Abych jí osvobodil z nejistoty, kterou jsem na ni uvrhl. Na nás na oba. Mohu za všechno. Odtáhl jsem se od ní a opustil tak teplo, které mi nikdy nemělo náležet. Možná... bude lepší, když odejdu. Navždy. Mírně jsem se na ni usmál a otočil se k ní zády. Nebudu jí kazit život. Dál už ne. S hlavou skloněnou a pohledem kdesi v zemi jsem se vydal pryč. Měj se, prosím, lépe, přál jsem si dát vědět Amnesii, jak moc mi záleží na tom, aby její život nebyl zkažený. Avšak má tlama nebyla schopna slova. Sbohem.

// Západní Galvatar

Sledoval jsem, jak Amnesiiny oči prozrazují strach a nejistotu, která ji zevnitř požírá. Cítil jsem každý její vrávoravý nádech, který se změnil ve výdech plný pochyb. Nemusíš. Přál jsem si jí to vrýt do mysli. Naznačit jí, že je vše v pořádku. Avšak nebylo. Má strach. Jak by něco takového mohlo být v pořádku? Děsí se. Pokoušel jsem se dál mít hlavu pod tou její, byť se celé mé tělo toužilo uniknout. Děsí se mne. Vztahu se mnou. Jak... by se mohla neděsit. Jsem zlý. Ublížím jí. Ranil jsem ji. A nikdy nepřestanu. Jak by nemohla být plná pochyb a hrůzy. Jak by mne mohla chtít. Jsem její strach. Její bolest. Já- vyslechl jsem její slova a můj pohled, na několik nekonečných chvil uvězněný v prázdnu zmatku, se vrátil k jejím očím. Děsí se tě. Toho, co byste mohli mít. Děsí se všeho, co se tě byť jen okrajově týká. Stejně, jako má společnice, i já jsem nyní nejistě přešlápl. Říká, že chce. Amnesia chce. Avšak její oči... stočil jsem pohled kamsi do země napravo ode mne, ne. Vše, co je uvnitř ní, jí napovídá, aby nechtěla. Možná... možná chce pouze proto, abych nebyl... tím, kým jsem. Smutný. Zoufalý. Trapný. A jinak... nechce. Má hlava přestala sloužit jako podpěra pro tu Amnesiinu a pomalu klesala. Jak by mne mohla chtít? Někoho, jako jsem já. Jak jí mohu dokázat, že nemá důvod se strachovat, když... vím. Musí se strachovat. Měla by. Jsem špatný. Zlý. Vztah se mnou by nemohl- Děsím ji. Nechce. Jsem děsivý. Strašný. Špatný. Můj zrak, i když se již dávno nevěnoval té, kterou jsem miloval, byl stále pronásledován. Amnesiin pohled plný hrůzy. Opět mé srdce ucítilo to, co mi ukázala. Strach. Bolest, která jistě přijde. Nesmí mne chtít. Nesmí chtít někoho, kdo nikdy- Přivlastnil jsem si její strach. Paniku. Zoufalost. Nikdy jsem nemiloval. Vyplašeně jsem ucouvl o pár kroků. Nikdy jsem nemiloval. Cítí ze mne, že jsem nikdy nemiloval? Že mé pocity nikdy nebyly... dobré? Co když jsem opravdu nikdy nemiloval? Co když ani nyní nemiluji? Co když... jí chci ublížit. Ví, že jí chci ublížit? Vím to já? Další kroky zpět. Chce. A přesto nechce. A má pro to nespočetně mnoho důvodů. Nikdy. Jsem. Nemiloval. Rozhlédl jsem se vyděšeně na všechny strany. Nechce tě. Dvě slova, která zněla ze všech koutů temného lesa. Ze všech koutů oblohy. A uprostřed toho všeho stála Amnesia a její strach. Nechce tě. Nechce tě. Pootevřel jsem tlamu. Přál jsem si jí to jakkoli vysvětlit. To, co se děje. Co se bude dít. Nechce tě. Nechce tě. Naposledy jsem se pokusil všechnu zoufalost skrýt pod jeden směšný úsměv. Nechce tě. Nechce tě.

Zlaté vajíčko pak něžně útočí na Derian a její tlamu c:<
Stříbrné vajíčko (mně je jedno, že není pořádně vidět >:c Kdo nespatří jeho třpyt, má smůlu >:C :D) útočí na Athame, přímo do jejího namyšleného břicha c:<
Oranžové vajíčko opět trefí Amnesii, ale spíš doletí těsně k jejím tlapkám a tam se mírumilovně rozprskne c:
Modrá vajíčka přistávají na Launee, konkrétně na jejích zádech c:
Zelená vajíčka se rozhodla rozdělit a zasáhnout trojici nevinných vlků - Rorrey, Awarak a Asta - přímo do zátylku ˘^˘
Dvojice žlutých vajíček dává co proto Falionovi! Zacpává mu obě uši a naprosto ho tím zesměšňuje před širokou veřejností ˘^˘ Druhá dvojice žlutých vajíček pak má za svůj cíl Starlinga, kterého, aniž by to postřehl, zasahuje do obou zadních nohou.