Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  18 19 20 21 22 23 24 25 26   další » ... 37

Seděl jsem a nebyl si zcela jist, co říci. Byl jsem šťastný svědek toho, jak Darkie vyrostla ve vlčici, která je schopna čelit čemukoliv, včetně svých nejtemnějších strachů. Nebojácná. Sebejistá. Samostatná. Usmál jsem se na ni a hned na to skryl svůj zrak kamsi ke svým tlapkám. Nesmím ji příliš pozorovat. Mohlo by- mohlo by se jí to dotknout. Nejsem zvrhlý. Nejsem. Jen... ji obdivuji. A i to může být špatné. Já jsem špatný. Mírně jsem přikývl na její další slova. Co bych ti mohl říci já? Co z mých posledních zážitků stojí za zmínku? Vždyť... já sám za ni nestojím. Celý můj život je... ztuhnul jsem, jak se v mé hlavě z temnoty vynořovaly vzpomínky jen proto, abych je ihned utopil. Černobílá vlčice stála přede mnou. Nechala mne, abych se jí dotknul. Amnesie. Nedokázal jsem se oné představy zbavit. Nemohl jsem ji odehnat. Amnesie. Nechtěl jsem.
Celý svět se na moment zastavil. Koneckonců, nebylo třeba pohybu, když veškeré bytí nyní pohltila má vina. Opustil jsem ji a zradil ji. A od té doby... jsem nic nedokázal. Ona... byla skutečně to jediné, co jsem mohl ve svém životě považovat za... neselhání a... selhal jsem. Opustil jsem ji. Ztratil jsem ji. Byla tak důležitá a já ji ztratil. Ztratila se, protože jsem ji příliš dlouho nechával kráčet ve svém stínu. Nestaral jsem se dostatečně. Já- nestaral jsem se vůbec. Nemohla ani tušit, že mi na ní záleží. Nikdy jsem- nedokázal jsem- pozdě. Cosi za mým uchem se uchichtlo a já věděl, že vina není vše, co se probouzí. Naprosto pozdě. Nemohl ses snažit víc? Co by ti to udělalo, ukňouránku? Oh, počkat, pak bys zjistil, že o tebe nikdy nestála, co? Toho ses tak bál? Měla se na tebe vykašlat už dávno, chuděra. A ty- sebestředný jako vždy, jsi nebyl schopný ničeho jiného, než utéct. Amnesie sem, Amnesie tam. Nezáleželo jí na tobě a je jí bez tebe lépe. Smiř se s tím. Celou dobu chodila s tebou jen proto, že se za tebe cítila odpovědná. Ale možná se vykašlala i na to. Takže co kdybys přestal naříkat a rovnou chcípnul, co? Otřásl jsem se zimou, která mezitím vytrvale štípala do mé kůže a nacházela skulinky v mé srsti. Nebo je toto smrt? Ohlédl jsem se za sebe, zcela nepřipraven přijmout svůj osud. Jenže jediné, co za mnou stálo, bylo prázdno. Darkie? vyděšeně jsem se rozhlédl, abych zjistil, že má společnice opravdu odešla. Darkie. Jak dlouho musela čekat, než mne opustila? Odevzdaně jsem vstal a pomalu se vydal na další neznámou cestu. Sám. Vlastní vinou. Opět.
Krok za krokem se propadal do sněhu, který pod mým dotekem křupal bolestivou symfonii. A pak, na téměř dokonalé bílé pokrývce, se objevil potemnělý kruh. Nejistě jsem se před ním zastavil. Neměl bych. Je to cizí záležitost a já... nemám právo. Nemám svolení. Nemám... Cítil jsem, jak se mé tělo naklání dovnitř. Sebekázeň. Se sklopenýma ušima jsem udělal první krok do chodbičky, abych se ihned na to začal usmívat. Tento improvizovaný úkryt totiž nenáležel nikomu cizímu. Byla v něm.
Usmál jsem se tomu, jaké teplo z ní poblíž vlčete sálalo. Je opravdu svá. Trvalo jí to, ale je. Potichu, snad abych nic nezničil, jsem se k nim ještě o kousek přiblížil. "Omlouvám se, já..." Myslel jsem příliš dlouho na vlčici, která o mě nemá zájem? Tohle chceš říct? Nebo třeba... jsem ťulpas a rád uvažuji nad věcmi, které nezměním? Dávám přednost myšlenkám, než vlkům, co chtějí být v mé společnosti? Nervózně jsem přešlápnul a přesměroval svou pozornost k malé vlčici. Mluvila dosti plynule a... dosti. "A-hoj," špitl jsem v jedné z mála krátkých mezer, co vlče ve svém proslovu udělalo, a zabořil pohled do půdy porostlé trávou. Smím dovnitř, prosím?

Mohl by ses vrátit do smečky. Víš, na to místo, kde ti odpustili, ale ty sis řekl, že bys je znovu zklamal, a utekl. Tam by ses mohl vrátit. Možná by tentokrát neměli žádné slitování a udělali by světu laskavost. Tak proč tu jen tak stojíš? Slepě jsem sledoval tmu a už se ani nepokoušel v ní nalézt světlo. Všechno krásné, co jsem cítil u Života, bylo nyní pryč. Jediné, co mi zbylo, jsem byl já. A ten druhý já, který si existenci prvního já nepřál. Jsem sám, uvědomil jsem si a i přes novou vrstvu strachu nespouštěl pohled z oblohy. Úplně sám. Není místo, kam bych se mohl vrátit. Není Amnesie. Není- příliš pozdě jsem zaslechl spěchající kroky.
V jediném napínavém okamžiku jsem oddaně čekal, co se bude dít. Útočník? Smrt? A pak přišla. Nebo spíše, vznesla se. Svým podivně ladným způsobem, jaký bych dokázal s menším pocitem viny obdivovat jedině u ní. Cítil jsem mrazivou zem a i sílu vlčice. „Darkie,“ špitl jsem, zatímco jsem sledoval její úsměv. Ráda mne vidí, zopakoval jsem si její jediné oznámení a s upřímným štěstím jí úsměv opětoval. Mrazivá zem jako kdyby byla to nejměkčí, na co jsem mohl dopadnout. Jediné, na čem záleželo, byla má přítelkyně a teplo, jaké vyzařovala. Darkie, přál jsem si její jméno vyslovit znovu. Přál jsem si jí říct mnoho. Avšak nakonec se všechno omezilo na jedinou myšlenku. Nezvedej se, prosím. Prosebně jsem sledoval, jak se odtahuje, a naivně doufal, že se vrátí. Že znovu ucítím její vřelost. Nemá o tebe zájem. Přestaň ji takhle obtěžovat. Mírně jsem sebou trhnul a pomalu se začal zvedat. Nechtěl bys zůstat ležet? Jsi bezbranný tak jako tak. Všechen smutek znovu nabyl podoby úsměvu, když mi pomohla vstát. Bezbranný, vidíš? „Darkie,“ zašeptal jsem radostně a hlavu opatrně krátce přiložil na její krk. Změnila ses?

// (změna přechodu) Vrchol Narrských kopců

Každým krokem, kterým jsem scházel kopec, jsem cítil nový střípek bolesti, který se zabodával do mých tlap a ztěžoval již takhle téměř nemožný odchod. Měl bych zůstat, obrátil jsem se na kopce a představoval si, jak na nich stojí Život, připravený na můj návrat a stále stejně hřející. Nestál o tebe, copak jsi to nepoznal? Avšak jeho teplo nedosáhlo až ke mně. Nestál o tebe. Byl pouze hodný, protože si přál, abys odešel. Nechtěl tě tam. Hnusil ses mu. Nejsi speciální. Nejsi někdo, o koho by měl zájem. Jsi jen další vlk, co k němu přišel. Tentokrát ale takový, o kterém si přál, aby ho nikdy nespatřil. Proč jsi tam chodil? Doufal jsi, že si uděláš přítele? Jsi hloupý. Proč- zastavil jsem se a fascinovaně pozoroval chladnou prázdnotu, ve které jsem se začínal topit. Měla tu být, že? Hlas v mé hlavě vyčítavě očekával černo-bílou vlčici. Amnesii. Měla tě očekávat. A pak byste spolu odešli do západu slunce. Jsi naivní. Nestojí o tebe. Co když se nikdy nespatříte? Nikdy, protože o tebe nemá zájem.
Noc. Nadechl jsem se studeného nočního vzduchu a pokoušel se na nebi spatřit byť jen jedinou hvězdu. Zvláštní. Všechna má setkání vždy proběhla v noci. Nebo ne? Obloha byla příliš temná a působila dojmem, že z ní již všechny hvězdy popadaly. Protože ti není souzeno kohokoliv potkat, chytrolíne. Stál jsem, jako kdybych přimrznul k zemi, a neměl potřebu se pohnout. Neměl jsem, kam jít.

// Upravená verze 4

// Narrské kopce

Opatrně jsem našlapoval, jako kdybych mohl půdu poničit, narušit všechny ty barvy, co se po ní proháněly. Je tak krásná. Jiná, nezapadající. Výjimečná. Usmíval jsem se pro sebe a přál si, abych svou náhlou radost mohl s někým sdílet. Amnesie, zašeptal jsem sám sobě jméno, na které jsem si měl vzpomenout již dávno. Amnesie. Nechal jsem ji tam. Odešel jsem za tím tvorem. Opustil jsem ji. Zradil jsem ji. Mohli jsme být spolu, avšak já ji zradil. Opět. Všechna ta krása kolem mne se počala měnit v cosi sobeckého. V cosi, co jsem si nechal pro sebe, byť jsme zde měli být dva. Měl bych ji najít, uvědomil jsem si a zastavil se téměř na samém vrcholu kopce. Měl bych ji najít? nejistě jsem zavrtěl hlavou. Nepřeje si, abych ji naleznul. Nezaslouží si, abych ji pronásledoval. Měla by být svobodná, měla by- všechny pochyby ustaly a na můj výraz se vrátil drobný úsměv. Zvláštní. Celé mé tělo nyní hřálo. Přijímalo teplo. Vřelost.
„Vítej,“ promluvil vlk, který se náhle zjevil přímo přede mnou. Jednalo se o statného vlka s podivným zbarvením. Jeho bílý kožich připomínal zimu, která se každou chvílí vrátí a zahalí celou krajinu do sněhu stejného odstínu, jeho přední tlapky jako kdyby prošly popelem. Nejzvláštnější však byla jeho hruď, zakrytá srstí barvy noční oblohy. Věděl jsem, že pokud mne takto vítá, pravděpodobně se jedná o území smečky. Že se jedná o území, na kterém bych se neměl nacházet. Avšak jeho hlas byl natolik přívětivý, že můj strach neměl ani šanci se projevit.
„Omlouvám se,“ špitl jsem a sklonil hlavu, aby poznal mou pokoru. „Nezaregistroval jsem, že je toto úz-“ překvapeně jsem vypoulil oči a stydlivě se zadíval na své tlapky. Jak je to možné? Promluvil jsem. Plynule. Neměl bych přeci tolik mluvit. Nikdy tolik nemluvím. Jak... „Therione,“ oslovil mne vlk a já usměrnil veškerou svou šokovanost na něj. „Nejedná se o smečku. Nech mne, abych se představil,“ vlk se na moment pozastavil a s elegancí se uklonil, „Jsem Život.“ Jakmile vlk pronesl své jméno, pomalu jsem začínal chápat. Život. Skutečné stvárnění Života. Tento vlk má reprezentovat vše krásné, vše, o čem Život je. Ale pokud reprezentuje a způsobuje pouze to krásné... Vlk postřehnul mé myšlenky. Byl jsem si téměř jist, že je dokáže všechny přečíst. „Mám ještě sestru, Smrt,“ dodal Život a já zahanbeně přikývl. Pokoušel jsem se již na nic nemyslet, jen abych takto milého vlka nijak neranil, avšak má hlava jako kdyby nebyla schopná spolupráce. Sourozenci. Život a Smrt. Dobro a zlo. Avšak to, že se jmenuje Smrt, nemusí znamenat, že přináší všechno špatné. Nebo ano? Smrt... může být i krásná. A Život naopak nepříjemný. Jenže... opatrně jsem na vlka pohlédl. On nemůže být nepříjemný. „Chápu,“ špitl jsem nakonec a věnoval mu úsměv. Je krásný. Je hodný. Je... Život. A tady je krásně. Ironicky, i když je zde mrtvo, sídlí zde samotný Život, šťastně jsem se rozhlížel po oranžovo-rudém okolí. Teplé barvy, které nás obklopovaly, symbolizovaly to, co jsme oba cítili zevnitř. Příjemné hřání.
Avšak je tu sám, uvědomil jsem si a soucitně mu věnoval poslední opovážlivý pohled. Jak opuštěný musíš být? „Mohl bys tu zůstat. Rád bych netrávil celé dny v samotě. Nebylo by ti tu dobře? Pověz,“ Život se zasmál a s potěšením mrknul na útvar nad námi, oranžovo-rudou skálu, podivně vytvarovanou do jakéhosi oblouku. „Bylo by mi tu velmi dobře, Živote. Krásně,“ přiznal jsem se a nedokázal se zbavit představy, že by zde byl můj nový domov. Mohu zde mluvit. Nemusím se bát se vyjádřit. Mohl bych... mohl bych zde být šťastný. Celé dny sledovat oranžovo-rudou, hledat zlaté nitky ve skále, mohl bych... mít klid. Domov. Patřím sem. Cítím, že sem patřím. Sledovali bychom hvězdy. Poslouchal bych příběhy Života. Učil bych se od něj. Nebyl bych sám. Domov. Tohle je místo, kam jsem měl dojít. Zůstat zde. Navždy. S Životem, dokud si pro mne nedojde Smrt. Šťastný. Život, já a... V mých představách něco scházelo. Nebo spíše někdo. Amnesia. Zradil jsem ji. Nemohu ji opustit. Nesmím. „Ale... nemohu. Omlouvám se,“ s politování jsem se mu podíval do očí, které i po mém odmítnutí neztrácely ani trochu štěstí. Omlouvám se. I tak jsem mu toužil vše vysvětlit.
A mohl jsem. „Mám rád Amnesii, ale- ztratil jsem ji. Měl bych ji nalézt. Jen...“ oddechl jsem si a zadíval se kamsi dolů z kopce, představoval si, jak Amnesie stojí přímo pod tímto kopcem a čeká na mne. A až za ní příjdu, usměje se. A já se jí jemně dotknu. A budeme spolu. Pokud si to bude přát. „Nemusíš se jí bát,“ podpořil mne Život, aniž bych musel jakkoliv pokračovat ve své řeči. „Rozumím ti. Láska,“ pousmál se Život spíš sám pro sebe a přikývl hlavou. „Nevím, zda se jedná o lásku, Živote, Amnesia...“ byť jsem směl dokončit svou větu, bál jsem se jí. I přes všechno teplo, které z mého společníka sálalo, jsem se nedokázal nebát. Co když se usmívat nebude? Co když je ráda, že jsem ji opustil? Co když se konečně cítí nesvázaně? „Také pro ni mnoho znamenáš, Therione,“ ujistil mne a otočil se k odchodu. „Neboj se ji nalézt. A až ji nalezneš, pak...“ Život se zachichotal jakémusi plánu, který se zrodil v jeho mysli, „Můžete přijít všichni.“
Zmateně jsem ho pozoroval, jak jde klidným krokem dál mezi skály. „Všichni?“ nejistě jsem po něm zopakoval, avšak odpovědi se mi již nedostalo. Všichni. Bílý vlk zmizel za horizontem a všechny barvy světa se omezily na odstíny oranžové a modrou oblohu. Společně s odchodem Života přišly i nejistoty. Přišlo ticho. Amnesie, zopakoval jsem si jméno jediné vlčice, na které kdy záleželo, a s těžkým srdcem se rozešel zpět pod kopec. Jednou se sem vrátíme. Spolu, slíbil jsem si a naposledy se usmál na oranžový útvar nad hlavou.

// Řeka Tenebrae

// Narrské kopce

Opatrně jsem našlapoval, jako kdybych mohl půdu poničit, narušit všechny ty barvy, co se po ní proháněly. Je tak krásná. Jiná, nezapadající. Výjimečná. Usmíval jsem se pro sebe a přál si, abych svou náhlou radost mohl s někým sdílet. Amnesie, zašeptal jsem sám sobě jméno, na které jsem si měl vzpomenout již dávno. Amnesie. Nechal jsem ji tam. Odešel jsem za tím tvorem. Opustil jsem ji. Zradil jsem ji. Mohli jsme být spolu, avšak já ji zradil. Opět. Všechna ta krása kolem mne se počala měnit v cosi sobeckého. V cosi, co jsem si nechal pro sebe, byť jsme zde měli být dva. Měl bych ji najít, uvědomil jsem si a zastavil se téměř na samém vrcholu kopce. Měl bych ji najít? nejistě jsem zavrtěl hlavou. Nepřeje si, abych ji naleznul. Nezaslouží si, abych ji pronásledoval. Měla by být svobodná, měla by- všechny pochyby ustaly a na můj výraz se vrátil drobný úsměv. Zvláštní. Celé mé tělo nyní hřálo. Přijímalo teplo. Vřelost.
„Vítej,“ promluvil vlk, který se náhle zjevil přímo přede mnou. Jednalo se o statného vlka s podivným zbarvením. Věděl jsem, že pokud mne takto vítá, pravděpodobně se jedná o území smečky. Avšak jeho hlas byl natolik přívětivý, že můj strach neměl ani šanci se projevit. „Omlouvám se,“ špitl jsem a sklonil hlavu, aby poznal mou pokoru. „Nezaregistroval jsem, že je toto úz-“ překvapeně jsem vypoulil oči a stydlivě se zadíval na své tlapky. Jak je to možné? Promluvil jsem. Plynule. Neměl bych přeci tolik mluvit. Nikdy tolik nemluvím. Jak... „Therione,“ oslovil mne vlk a já usměrnil veškerou svou šokovanost na něj. „Nejedná se o smečku. Nech mne, abych se představil,“ vlk se na moment pozastavil a s elegancí se uklonil, „Jsem Život.“ Jakmile vlk pronesl své jméno, pomalu jsem začínal chápat. Život. Skutečné stvárnění Života. Tento vlk má reprezentovat vše krásné, vše, o čem Život je. Ale pokud reprezentuje a způsobuje pouze to krásné... Vlk postřehnul mé myšlenky. Byl jsem si téměř jist, že je dokáže všechny číst. „Mám ještě sestru, Smrt,“ dodal Život a já zahanbeně přikývl. Pokoušel jsem se na nic nemyslet, jen abych takto milého vlka nijak neranil. „Chápu,“ špitl jsem nakonec a věnoval mu úsměv. Je krásný. Je hodný. Je... Život. A tady je krásně. Ironicky, i když je zde mrtvo, sídlí zde samotný Život, šťastně jsem se rozhlížel po oranžovo-rudém okolí. Teplé barvy, které nás obklopovaly, symbolizovaly to, co jsme oba cítili zevnitř. Příjemné hřání. Avšak je tu sám, uvědomil jsem si a soucitně na vlka pohlédl. „Mohl bys tu zůstat. Rád bych netrávil celé dny v samotě. Nebylo by ti tu dobře? Pověz,“ Život se zasmál a s potěšením mrknul na útvar nad námi, oranžovo-rudou skálu, podivně vytvarovanou do jakéhosi oblouku. „Bylo by mi tu velmi dobře, Živote. Krásně,“ přiznal jsem se a nedokázal se zbavit představy, že by zde byl můj nový domov. Mohu zde mluvit. Nemusím se bát se vyjádřit. Mohl bych... mohl bych zde být šťastný. Celé dny sledovat oranžovo-rudou, hledat zlaté nitky ve skále, mohl bych... V mých představách něco scházelo. Nebo spíše někdo. „Ale... nemohu,“ s politování jsem se mu podíval do očí, které i po mém odmítnutí neztrácely ani trochu štěstí. I tak jsem mu toužil vše vysvětlit. A mohl jsem. „Mám rád Amnesii, ale- ztratil jsem ji. Měl bych ji nalézt. Jen...“ oddechl jsem si a zadíval se kamsi dolů z kopce, představoval si, jak Amnesie stojí přímo pod tímto kopcem a čeká na mne. „Nemusíš se jí bát,“ podpořil mne Život, aniž bych musel jakkoliv pokračovat ve své řeči. „Rozumím ti. Láska,“ pousmál se Život spíš sám pro sebe a přikývl hlavou. „Nevím, zda se jedná o lásku, Živote, Amnesia...“ byť jsem směl dokončit svou větu, bál jsem se jí. I přes všechno teplo, které z mého společníka sálalo, jsem se nedokázal nebát. „Také pro ni mnoho znamenáš, Therione,“ ujistil mne a otočil se k odchodu. „Neboj se ji nalézt. A až ji nalezneš, pak...“ Život se zachichotal jakémusi plánu, který se zrodil v jeho mysli, „Můžete přijít všichni.“
Zmateně jsem ho pozoroval, jak jde dál mezi skály. „Všichni?“ nejistě jsem po něm zopakoval, avšak odpovědi se mi již nedostalo. Společně s odchodem Života přišly i nejistoty. Přišlo ticho. Amnesie, zopakoval jsem si jméno jediné vlčice, na které kdy záleželo, a s těžkým srdcem se rozešel zpět pod kopec. Jednou se sem vrátíme. Spolu, slíbil jsem si a naposledy se usmál na oranžový útvar nad hlavou.

// Řeka Tenebrae

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA (BLACK FRIDAY CENY):
Směnárna: 100 >> 50

M05/ Myšlenky >> 12 + 120
M05/ Země >> 12 + 120

V01/ Síla / 4* >> 12
V01/ Rychlost / 2* >> 6
V01/ Vytrvalost / 3* >> 9
V01/ Obratnost / 2* >> 6
V01/ Taktika lovu / 6* >> 18

V02/ Vytrvalost / 4* >> 120 (38 + 82 )
V02/ Taktika lovu / 3* >> 90 (tedy vlastně 100 + 40)

Převod na Newlina:
375 >> 300

Utraceno: 82, 40 , 120 , 209 , 375 a 124
Zbyde: 18, 15, 0 , 0 , 0 , 2, 40 a 1

Snad všechno sedí ^^ Moc děkuji 3

// Maharské močály (přes Ježčí mýtinu)

Zrádče. Nevěřníku. Zbabělče. Močál, který by mohl být mým domovem, čas od času stále hulákal pravdu. Omlouvám se. Omlouvám se. Omlouvám se. Nevěděl jsem, komu všemu omluvy směruji. Alfě, jejíž rozhodnutí jsem zesměšnil? Astě, které jsem ublížil? Launee, se kterou jsem se nikdy nerozloučil? Močálu, který měl být domovem? Všem členům smečky, které jsem okradl? Nevěděl jsem mnoho věcí. Jediné, čím jsem si byl vskutku jist, bylo, že se nemohu vrátit. Nesmím, opravil jsem se a teprve nyní, po několika dlouhých chvílích útěku, jsem se opovážil vzhlédnout od svých tlapek.
S údivem jsem vydechl. Krajina, ve které jsem se naskytnul, působila, jako kdyby na tento svět nepatřila. Zatímco jinde byly trsy zelené trávy, tady si pohrávala oranžová se světle rudou a zlatou. Nepatří sem. A přesto je tak... krásná. Toto místo se zdálo mrtvé, podobně jako náš močál. Byl zde pouze kámen. Skála. A křoví, které bylo na sklonku smrti. Avšak je to jiný druh mrtvosti, než ten, co je v močálech. Zhluboka jsem dýchal a vnímal vzduch protkaný mnoha pachy vlků. Musí se jednat o oblíbené místo. Není divu. Pousmál jsem se pro sebe a pokoušel se vnímat pouze své okolí. Nevěnovat jedinou myšlenku domovu, který jsem zradil. Mohl by ses vrátit. Měl by ses vrátit a nechat se potrestat. Oranžová. Vnímal jsem tu neobvyklou barvu a neposlouchal sám sebe. Až tě znovu spatří, ublíží ti. Vrátí ti všechno, co jsi jim provedl. Rudá. Až se- Jako hluchý jsem se rozhodl pokračovat v cestě.

// Vrchol Narrských kopců

Lyl, zopakoval jsem si oslovení, které Alfa použila pro béžovou vlčici. Ta nepůsobila příliš přátelsky, avšak sálala z ní moc, kterou jsem hodlal respektovat. Jako kdyby nesla honosné postavení v této smečce. Nebo se tak minimálně chovala. Dokonce jí byl přidělen úkol. Zodpovědnost. A já jsem nepotřebný. Neměl bych narušovat jejich konverzaci. Neměl bych zasahovat. Znovu jsem přešlápl a pokoušel se tvářit alespoň trochu sebevědomě. Jistě. Uvěří ti. Vážně si to myslíš? Má hruď byla zkroucená pod tíhou neschopnosti, kterou jsem s sebou musel nosit a která byla již dávno mou součástí. Můj pohled byl zabořený do země. Samozřejmě, že ti to uvěří. Podřízeně jsem se smiřoval s tím, že se nikam nevydáme. Alfa má i jiné povinnosti. Nemá na starost jenom mé ukňourané já. Nemohu ji takto omezovat. Nemohu ji zdržovat. Okrádat o čas. Provinile jsem od dvojice vlčic ucouvnul. Tuto smečku okrádám o čas. O teplo. O zásoby. O city. Znovu jsem si vzpomněl na Astu. Na to, jak na mne křičela. Na to, jak jsem utekl. Ublížil jsem jí. Ublížil jsem tu všem? Ublížím jim znova. Rozpačitě jsem se na vlčice usmál, snad abych zakryl všechnu tu bolest, která se ani nedala přirovnat té, co bych způsobil ostatním vlkům ve smečce.
Jsem zrůda, uvědomil jsem si a vše se zastavilo. Nevnímal jsem nic. Pouze své bytí. Zrůda. Ničema. Slova, která zněla v mé mysli, jako kdyby šeptal celý močál. Vetřelec. Zloděj. Větve stromů se pohupovaly v mírném větru. Nepřítel. Poslouchal jsem poslušně jejich slova, zatímco se vše dávalo znovu do pohybu. Až poté, co močál umlknul, jsem si uvědomil, že opět kráčím pryč ze smečky.

// Narrské vršky (přes Ježčí mýtinu)

Trest. Přál jsem si svůj proslov dokončit, aby nic nezůstalo nepochopeno, avšak Alfa dokázala zodpovědět mou nedořčenou otázku. Do naší rodiny. Zpozorněl jsem, když promluvila o naší smečce jako o něčem, co drží pospolu. Jako o rodině. Jak bychom ale mohli být rodina? Jak bych... já mohl být součástí rodiny. Není to možné, nebo ano? Nemohu být... rodina. Pomalu jsem mrknul a v hlavě se mi zjevil pohled na Nokta. Nokt je má rodina. A má rodinu jinde. A já... otevřel jsem oči a tázavě pohlédl Alfě na tlapky. „Opravdu?“ špitl jsem a neopovažoval se jakkoliv pozdvihnout svou hlavu. Mohl bych mít rodinu. Nejen domov, ale i rodinu. Mohl bych tu být šťastný. Všechny bych zde poznal a navázal s nimi přátelství. Nebyl bych osamělý. A někdo by mě měl r- nepřeháníš to? Koutek, který se při každé myšlence o malinko zvednul, nyní spadl zpět do své propadliny a schoval se tam před tím já, který měl pravdu. Naivní. Jsi naivní. Myslíš si, že by tě někdo mohl mít rád? Tebe. Rád. A přátelství? Cítil jsem, jak mne pohledem začínají probodávat stromy, za kterými se kdesi bavila Asta s Launee. Nejsi ho schopen. Nejsi ho hoden. Nejsi nic. Provinile jsem se přikrčil a pokoušel se vrátit zpět k hřejivým představám o rodině a domově, avšak oba jsme věděli, že jsem naivní. Nezasloužíš si, aby tě měli rádi. Nezasloužíš si domov. Nezasloužíš si rodinu. Proč taky? Protože jsi na všechny hodný? Protože nikoho neobtěžuješ? Zhluboka jsem se nadechl, abych mohl Alfu poprosit o trest, který jsem si, na rozdíl od zbytku existujících věcí na světě, zasloužil, avšak ona vlčice se právě probudila v pohyb.
Projít? Stále jsem očima neopouštěl své tlapky. Možná, že se projdeme mimo močály, abys tu nepřekážel. Další laskavost. Nelíbí se ti? „Rád,“ opatrně jsem přikývl hlavou, avšak nestihl jsem se ani rozejít, a přiblížila se cizí vlčice.
Její chůze byla sebejistá a troufal jsem si odhadovat, že stejně tak i její oči, avšak neopovažoval jsem se do nich podívat. Přikývl jsem, aby se nemohla cítit ochuzena o pozdrav, a nervózně ustoupil o krok za Alfu. Mám- pokoušel jsem se rozhlížet jakýmkoliv jiným směrem, aby ani můj zrak nerušil jejich konverzaci, měl bych jít pryč?

Cítil jsem tlak, který mne pomalu tlačil k zemi. Rozhodnutí. Musel jsem učnit rozhodnutí. Alfa na mne čekala. Mám být sobecký a zůstat, byť zklamu znovu? Nebo odejít a nezneužívat tak vlky, co mi chtěli poskytnout domov? Musím odejít. Musím odejít. Musím, tak... sledoval jsem své nehybné tlapky, proč to nejde? Není to možné? Proč jednoduše nemohu odej- jsi zbabělec. Copak to nevíš? Je to pro tebe velká novinka? Bojíš se. Jsi naivní a myslíš si, že pokud zůstaneš, všechno se zlepší. Jako kdybys ty mohl kdy něco zlepšit. Ty. Pan Zlepšení. Pan Zneužiji-vás-každou-zimu. Opravdu toužíš zůstat? Myslíš si, že tu o tebe stojí? O tebe a tvé zlepšení? Narovnal jsem se a pohlédl Alfě na krk. Její černá a bílá srst se na moment vztyčily pokaždé, když se nadechla. Zlobí se. Nenávidí tě. Dochází ti čas. Jak odpovíš? Tik tak. Tik tak. Tik tak. Tik- Avšak namísto mne rozřešila situaci Alfa. Jediné slovo a pohled do očí. Běž. Šokovaně jsem sledoval její šedé oči a pokoušel se vše pochopit. Běž. Odejdi. Část mne nevěřila, že se to kdy stane. Že budu vskutku vyhnán z domova, který jsem si nezasloužil. Ucouvl jsem, jako kdybych se tak mohl vyhnout pravdě, avšak bylo příliš pozdě. Opravdu mám jít pryč. Zhluboka jsem se nadechl a smířeně přikývl. Hodlal jsem se rozloučit se svou bývalou Alfou, říct jí, že mne mé činy mrzí. Avšak nebylo třeba. Za vlčicemi? Za Launee? Za Astou? Nevěřícně jsem se usmál, když Alfa domluvila. Tíha, která mne chtěla vyhnat pryč, zmizela. Seděl jsem uprostřed bažin, uprostřed... domova. Stále. „Dě-kuji,“ špitl jsem a zavřel oči. Děkuji. Děkuji.
Avšak neodešel jsem. Když jsem po několika momentech vděčnosti své oči opět otevřel, věděl jsem s jistotou, že musím nést následky. „Alfo?“ oslovil jsem ji, aby vlčice neodešla, „Já...“ Řekni to. Proč by to mělo být tak těžké. Pověz jí to. Všechno. Jistojistě ji to velmi zajímá. „Nezasloužím si...“ pokoušel jsem se celý svůj sáhodlouhý proslov dokončit, avšak zdálo se to nemožné. Vlčice, v jejíž společnosti jsem se nyní nacházel, byla příliš silná. Bál jsem se, co by se vše mohlo pokazit. Bál jsem se, že má slova budou špatná.

// Omlouvám se! T-T :D

Zůstávám? Zopakoval jsem si její otázku. Byť její formulace byla dosti prostá, odpověď na ni se mi hledala jen těžce. Zůstat? Nemáš právo tu zůstat. Nikdo tě tu nechce. Jen je znovu zklameš. Ptá se tě pouze ze slušnosti. Měl by sis uvědomit, že jsi zde nevítaný. Již tehdy jsi byl. Příživník přes zimu. Nyní se zima blíží znovu a... hleďme, ty jsi tu znovu! Chtěl jsem sám sebe přesvědčit o tom, že nejsem pouhý příživník, avšak všechny důkazy křičely proti mně. Zahřál ses. Odpočinul sis. Měl jsi bezpečí. A poté jsi sprostě odešel. Bez řádného rozloučení. Bez slibu návratu. Proč bys tu měl zůstávat? Nepatrně jsem pozdvihl hlavu a začal se rozhlížet po svém okolí. Někde tam jsou, že? Pokoušel jsem se sám sebe neposlouchat a vyčkat, až přijde ten druhý já, který by mi mohl poskytnout dostatek naděje na to, abych zůstal. Jsou tam. Launee a Asta. Zradil jsi je. Možná tě tehdy měly i rády. Avšak nyní? Nemáš u nich šanci. Nezasloužíš si jejich odpuštění. Představil jsem si obě vlčice. Viděl jsem, jak se usmívají. Odpustily by mi, zaprotestoval jsem sám proti sobě a doufal, že celá tato vnitřní hádka netrvá příliš dlouho na to, aby se mnou měla Alfa nadále trpělivost. Odpustily, ale co to mění? Ublížil bys jim znovu. A znovu. Jsi nepoučitelný. Příživník. Sledoval jsem kmeny pozvolna se potápějících stromů. Čeká na tvou odpověď, upozornil jsem sám sebe a znovu se přikrčil k zemi, když Alfa opět promluvila. Uvědomoval jsem si, že se mi pokouší pomoci se správně rozhodnout, avšak z jejích slov jsem si odnesl pouze jediné. Nepřijme. Opatrně jsem zavrtěl hlavou a zrak upřel na své tlapy.

// Hodně štěstí s odpovídáním :c :D

Hrbil jsem se a připravoval své tělo na ránu. Na bolest. Na cokoliv, co bych si zasloužil. Avšak nic z toho nepřišlo. Opatrně, tak, abych je mohl v případě nebepečí okamžitě zavřít, jsem pootevřel oči. Avšak místo blížících se drápů jsem spatřil svou Alfu, shrbenou podobně, jako jsem se kroutil já. Ale ona je přeci Alfa. Neměla by se krčit. Neměla by se klanět a padat tak na mou úroveň. Neměla by být nedůležitá. Viděl jsem, jak se jí otevírá tlama. Bude křičet? Bude mi vše vyčítat? Nenávidí mne? Upíral jsem všechen svůj zrak a nulové naděje na její tlamu, připraven přijmout to, co z ní vyjde, jako svůj nadcházející osud. Zda jsem v pořádku? Překvapeně jsem vypoulil oči a hned na to jejich pohled zabořil do země u svých tlap. Jsem opovážlivý. Proč jsem ji tak pozoroval? Opovážlivý. Otravný. Divný. Pomalu jsem na její otázku přikývl. Avšak jak by něco takového mohlo být dobré? Opustil jsem svou smečku. Potřebovala mne a já... odešel. Opustil ji. Zradil. Zneužil. Sledoval jsem bahno, do kterého se mé tlapy pomalu bořily, a netušil, co více bych mohl Alfě říct. Oba víme, že jsi ji zklamal. Je všechny jsi zklamal. Těšíš se, až uvidíš Launee? Launee a to, že v tobě vidí jen selhání. Nebo Astu? Kamarádku, se kterou jsi odmítl trávit čas. Všechny jsi tu zradil. Tak proč jsi zpátky? Co na to dokážeš říct? Mlčel jsem. Nevěřil jsem, že existují slova, která by mohla najít vysvětlení pro mé chování. Pověz své Alfě, že to uděláš znovu. Že jsi nenapravitelný a znovu zradíš. Že by ti neměli věřit. Že by bylo pro všechny nejlepší, kdyby se tě zbavili. Byla by to taková obrovská laskavost světu. Proviněním jsem nebyl schopen se pohnout. Omlouvám se. Omlouvám se. Omlouvám se.

Sledoval jsem své ponuré okolí a představoval si, jak se stávám jeho součástí. Jak se rozpadám na nepostřehnutelné kousky, které se zabořují do bahna. Jak mizím. Neměl jsem sem chodit. Neměl jsem se sem vracet. Nepatřím sem. Nepotřebují mne tu. Nechtějí mne tu. Nemám vůbec právo sem vkráčet a... o co se vůbec pokouším? Vyděšen z vlastní nevědomosti jsem vypoulil oči. Utéct. Přál jsem si se pohnout. Obrátit se. Rozeběhnout se. Pryč. Utéct. Naléhal jsem na své tělo, které se stalo součástí země. Utéct. Utéct. Opakoval jsem, i když ke mně z dálky začaly dolíhat cizí kroky. Pozdě. Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit. Omluvím se a odejdu. Odejdu, jakmile se omluvím. Stačí požádat o odpuštění a- Kdesi za mnou se ozval hlas, který nenáležel nikomu jinému, než samotné Alfě. Celé mé držení těla se strachem překroutilo, zkřivilo se do nepochopitelného útvaru. Utéct. Má hlava se přiklonila k zemi na znamení pozdravu, avšak nebyla schopná se vrátit. Ne dokud jí to nebylo dovoleno. Proč tu jsem? Proč jsem se vrátil? Nepatřím sem. Nikdy jsem sem nepatřil. Proč jsem- „Odpusť,“ zašeptal jsem téměř neslyšně, stále shrbený až k bahnité zemi.

// Náhorní plošina (přes Středozemní pláň)

Dříve, než jsem si byl vše schopen uvědomit, mé tlapy začaly kráčet po známé, avšak jaksi podivně mrtvé půdě. Vůně zavražděné myši stále částečně vanula z mé srsti, avšak pomalu ji pohlcoval zápach močálů. Zápach domova. Domov. Jediné slovo ve mně nyní vyvolalo záplavu paniky, která se rozhodla, že mne zbortí zevnitř. Domov. Zmateně jsem se rozhlížel po prázdné pustině. Byla to již věčnost, kdy jsem tudy kráčel naposledy, avšak cítil jsem se stejně nevítaně, jako když jsem toto místo opouštěl. Nepatřím sem. Nikdy jsem sem nepatřil. Vyděšeně jsem sklopil uši nad všemi větvemi stromů, které se ke mně nakláněly a pokoušely se mne uvěznit. Přinutit mne zůstat. Proti vůli všech. Není to můj domov. Jak bych- jak bych tu kdy mohl být doma? Nejsem... nejsem tu vítán. Ohlížel jsem se na všechny strany, ale nebyl schopný se zorientovat. Všemi směry močály vypadaly stejně. Mrtvě. Beznadějně. Jestlipak to nakonec skutečně nebude tvůj domov, že? Provinile jsem zahájil ústup. Tlapa za tlapou se střídaly, aby dohromady utvořily harmonii nepatrného útěku. Doufal jsem, že mne nikdo nepostřehne. Že nikdo nezaregistruje vetřelce, který zde neměl, co pohledávat. Asta. Launee. Opět jsem cítil vinu, která mi šplhala po zádech. Alfa. Zradil jsem je všechny. Všechen pohyb ustál, jako kdybych opět mrznul uprostřed pláně. Jako kdyby mne opět každou chvílí měla nalézt laskavá vlčice, která mne pozve do její smečky. Zklamal jsem je všechny. Opustil je. Posadil jsem se na lehce vlhkou půdu. Měl bych čelit následkům. Narovnal jsem se a zaklonil hlavu. Zavyl jsem, abych dal na vědomí příchod nechtěného. Musím se jim omluvit. Všem.

Jako kdyby mé chabé ochranářství nestačilo k pobavení hvězd nad námi, situace se stala ještě směšnější, když se na horizontu vynořila dvě malá stvoření. Myši? přimhouřil jsem oči a tázavě se podíval na Amnesii, abych se ujistil, že nehalucinuji. Avšak ona hleděla prázdně vpřed. Myši? obrátil jsem se znovu ke zvláštním, avšak blížícím se stvořením. Růžová myš se přiblížila až podezřele blízko, jako kdyby se mne nikterak neobávala. Jsem vyšší než ty. Jak je možné, se nebojíš? Fascinovaně jsem si ji prohlížel a pokoušel se zachytit každý z těch rychlých pohybů, co tak často střídala. Máš hlad? Ale dýně jsou pryč. Snědly je tvé známé. Tak pročpak tu tak sebejistě postáváš? Naklonil jsem k ní hlavu a do čumáku mne udeřil podivný zápach. Její téměř nepostřehnutelné drobné tělíčko vydávalo pach. Možná až příliš krásný na to, abych ho mohl cítit. Možná až příliš krásný na to, aby mi dovolil se již oddálit. Co tu děláš? Jak ses tu objevila? pokládal jsem další otázky myši, jež se vydala do zbrklého běhu. Rychle jsem ji následoval, jen abych nepřišel ani o zlomek její vůně. Pročpak tu jsi? A proč nyní utíkáš? Máš hlad? Mohl bych- mohl bych se o tebe postarat, kdybys chtěla. Přál jsem si jí nabídnout péči, zázemí, bezpečí. Avšak neodvažoval jsem se nic říkat nahlas. Nejsem blázen. A možná tu ani není. Co když jsem si ji vymyslel? Upínal jsem na ni svůj zrak a veškeré naděje, že má mysl nepostrádá zdraví. Avšak čím soustředěněji jsem ji sledoval, tím více jsem si všímal nesrovnalostí. Pírka? A vidím... „Skrz,“ udiveně jsem špitl, ale stále se nedokázal zastavit. Musel jsem pokračovat v chůzi. Nevěděl jsem, co by se stalo, kdybych přestal, avšak tušil jsem, že by se jednalo o cosi strašného. Musím ji následovat. Budu ji následovat. Zavede mne někam, kde... Zabil jsem myš svou naivitou. Rozplynula se. Nesnesla mne a mé myšlenky. Zavraždil jsem ji. Tak náhle jsem se opět cítil opuštěný. Zrazený. Avšak nemohl jsem přestat v chůzi. V pomalém, soustředěném útěku od místa činu.

// Maharské močály (přes Středozemní pláň)

Od okamžiku, kdy jsem se vzdálil k dýním, uběhla snad věčnost. Tváře vlků v našem okolí se míhaly, vždy příliš rozmazané na to, abych je postřehl. Některé zahaleny v mlze, jiné jako kdyby byly jen lebky, bez jediné známky srsti. Halucinoval jsem. Jsem... blázen. Zbláznil jsem se? Pokoušel jsem se v bludišti, kde vše trvalo příliš dlouho, zorientovat, avšak můj jediný orientační bod byl kdesi za mnou, v neustále se proměňující mase vlčích těl. Amnesie, zopakoval jsem její jméno a obrátil se směrem, kde měla stát. Z jakéhosi nepochopitelného důvodu jsem ji na onom místě neočekával. Neočekával jsem, že by na mne čekala ona. Amnesie, špitl jsem téměř slyšitelně a pomalými kroky se jí vydal vstříc. Ve všem tom chaosu působila ještě krásněji. Tázavě jsem jí pohlédl do očí. Něco není v pořádku. Omlouvám se. Viděl jsem, jak se v nich zračí strach z opuštění. Zmatek, který jsem prožíval i já sám. Omlouvám se. „Am,“ zašeptal jsem a nebyl ani schopen dokončit její oslovení. Namísto slov jsem se jen prudce přitiskl k jejímu krku. K jejímu zklidňujícímu teplu. Bude to v pořádku. Nikdy bych tě neopustil. Copak to nevíš? Nikdy tě neopustím. Budeme spolu. Navždy. Přitulil jsem se k ní a pomalým pohybem se něžně odtáhl. Podíval jsem se jí znovu do očí a jemně se pousmál. Vše je v pořádku. „Mohu-“ přerušil jsem se. Nejistota a zmatek, ze kterých se nám doposud nepodařilo uniknout, mi neusnadňovaly pokračovat. Mohu zajistit, že vše bude v pořádku? Mohu... pokoušel jsem se otázku zformulovat znovu, lépe, jednoduššeji. „Tě zavést...“ nešikovně jsem přešlápnul na místě a nepřestával v nošení přihlouplého úsměvu. „Domů?“ dokončil jsem svou otázku a narovnal se, abych mohl působit alespoň jako parodie na dobrého ochránce.


Strana:  1 ... « předchozí  18 19 20 21 22 23 24 25 26   další » ... 37

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.