Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nedokázal jsem se zorientovat v tom, co cítím. Vlídný hlas vlčice se mne pokoušel zahřát, avšak to, jak na mne promluvila prvně, z ní nedělalo důvěryhodnou společnost. A jsi odtud, Therione? Víš, my víme, že sem nepatříš. Byl to test. Selhal jsi. Máš vědět, že sem nepatříš. Nejsi jedním z nich. Proč neodejdeš po svých, dokud to je možné? Dokud ti někdo nepřipomene, jak se zachází s nevítanými hosty? Vlčice opět promluvila. Představoval jsem si, jak si mne prohlíží. Jak mne soudí. Pachem sem patřím. Avšak je pach vše? Stačí mi pach k tomu, abych zde nalezl domov? Abych zde byl vítán? Po tom všem? Pach nikdy nemůže vynahradit to, kolikrát jsem již tuto smečku opustil s úmyslem, že je to navždy. Nevěděl jsem nic. A sám jsem ničím byl. Vlčici jsem nezajímal, musela mne vnímat pouze jako příležitost, jak si zkrátit čas. Nedůležitá příležitost, kterou by bylo lepší promarnit. Přesto jsem se obával, zda přeci jen z jejího hlasu nezazněla nutnost znát odpověď. Proč se tu krčím? Narovnal jsem se, ale více jsem nedokázal. Proč se tu krčím? Protože pach nestačí. Protože jsem zrádce. Protože není způsob, jak bych zde mohl být vítán. Protože sám nerozumím tomu, proč jsem se vrátil. Opět. Pokoušel jsem se neprohlížet si vlčici. Byla raněná. A přesto ten, kdo ze sebe vytvářel oběť, jsem byl já.
"N-ekazíš," odpověděl jsem zbrkle na její podivnou otázku. Jistě je zde vítaná. Jistě ji sem pozvala Alfa. Jistě sem patří více, než bych sem kdy patřil já. "Pokud se mohu-" zoufale jsem se snažil rychle vytvořit otázku, která by zabila palčivé ticho, které jsem vytvořil, avšak neúspěšně. Vzdej to. Prosím.

// Yos, ještě není zahraný ^^

Nepatřím sem. Neměl jsem... neměl jsem sem takhle zavítat. Nevítán. Ironie. Měl jsem... měl bych si nalézt nový domov. Místo, kde budu vítán. Kde- Hlavou mi prolétl obrázek Nokta. Budu šťastný. S přihlouplým úsměvem jsem se poprvé opovážil pohlédnout na vlčici. Působila poněkud vyčerpaně. Možná je to způsobené pouze mou přítomností. Jistě je to způsobené mnou. S uvědoměním si, že na ni neslušně zírám, jsem svůj pohled odvrátil zpět ke sněhu. Omlouvám se. Omlouvám se. Neměl jsem sem přicházet. Neměl jsem vyrušovat. Neměl jsem- Veškeré myšlenky se zastavily, když se z tlamy vlčice ozval pozdrav. K mému vlastnímu překvapení byl vlídný a hřejivý. Je jí tě jen líto. Jsi k smíchu. Přikývl jsem, abych její pozdrav přijal, avšak nebyl jsem schopen si poradit s otázkou, která ho následovala.
Jsem opravdu odtud? Mohu... mohu se opovážit tvrdit, že jsem jedním z nich? Že sem patřím? Zradil jsem. Nepomohl jsem. Smečka... mohla hladovět. A já se vrátím nyní, když je největší mráz a největší nouze. Jsem odtud? Provinile jsem se nadechl, avšak můj hlas nedokázal vytvořit odpověď. Jsem odtud? Jsem odtud? Jak bych mohl hrdě prohlásit, že jsem odtud? Jak bych mohl, když... jsem zrádce. Vetřelec. Nemohl jsem přijít s odpovědí, která by kohokoli uspokojila. Mohl jsem vyřknout jen pravdu, která nemohla být dostačující. "N... evím," špitl jsem a mírně zavrtěl hlavou. Přál jsem si se vlčice taktéž na něco zeptat, zahájit konverzaci, předstírat, že dokáži fungovat ve společnosti. Avšak otázka, kterou mi položila, stále hlodala mou mysl. Jsem odtud?

Jezevčí krev. Zavraždil jsem jezevce, který... přimhouřil jsem oči a marně se pokoušel si vzpomenout, zda jsem ho při probuzení nalezl. Snědla ho? Nepřišla jeho smrt vniveč? A Nym? Přežije Nym zimu? Pozoroval jsem nepatrný červený nádech, co sníh přebíral ze srsti vlčice. Krev nakonec tak rudá není. Ne na sněhu. Růžová. Ale způsobil jsem ji. Zavinil jsem ji. Měl jsem- Trhl jsem sebou, když vlčice promluvila. Její hlas mi připadal dosti zahořklý, jako kdybych si již nyní zasloužil její nepřízeň. A nezasloužil snad? Nervózně jsem přešlápl. Ne-nestojím úplně po břicho. Já jen- myslel jsem, že- "Omlouvám se," zašeptal jsem nejistě a nehodlal se s vlčicí hádat, protože již na první pohled vzbuzovala příliš velký respekt. Možná, že se jedná o přítelkyni Alfy. Nebo o někoho, kdo ví, že sem nepatřím. Ví, že sem nepatřím? Zoufale jsem si přál se podívat vlčici do očí, jen abych zjistil, co si o mně myslí. Z jakého důvodu by tě mělo něco takového zajímat? Nemůže si myslet nic správného. Nemůže... tě mít ráda. Hlupáku. Nuceně jsem se usmál na sníh pode mnou. Mám šanci. Nic nepokazím. Mám šanci. Pootevřel jsem tlamu, abych mohl začít znovu. Abych měl příležitost napravit vše, co jsem doposud stihl pokazit. Vymazat tu nekonečnou řádku omylů. "Z-dravím," pokusil jsem se říct co nejsrozumitelněji a nemotorně se přitom narovnal. Nikdy jsem neměl šanci.

// Jezevčí les

Jaký mohla mít důvod? Pokud jsme přátelé, pokud jsme... stále přátelé, tak... Zmateně jsem zavrtěl hlavou, jako kdybych snad mohl odehnat mráz, který mne pronásledoval. Mohu si za to sám. Musela mít důvod. Musela mít- ale proč? Chtěl jsem při ní zůstat, postarat se o ni, a ona... Zastavil jsem svou chůzi na pokraji lesa, který byl stále mým nejistým domovem. Proč jsem... proč jsem se vrátil? Jaký mám důvod pro to, že se vracím sem. Pouze po kruté zimě. O co se... snažím? Sledoval jsem bílý povrch a neopovažoval se na něj vkročit. Ne. Měl bych... měl bych odejít a nalézt si nový domov. Alfa... Vybavila se mi tvář jejich Alfy. Bude se zlobit. Zuřit. Kvůli mně. Kvůli tomu, jak špatný jsem. Kvůli mé nevěře vůči smečce, kvůli... Další zavrtění hlavou. Musím vědět, zda jsem tu doma. Jsem tu doma? Nejistě jsem se nadechl a vstoupil do lesa. Měl jsem oznámit svůj příchod? Jako cizinec. Jsem... cizinec? Představoval jsem si, jak mne z močálu sledují. Oni. Nepřátelští. Jsem vetřelec. Opět. Nepatřím sem. Nikdy jsem sem nepatřil. Nikdy jsem... Uprostřed všeho bílého byla vlčice, zářící rudou jako čerstvá krev. Ví, že sem patřím? Že jsem sem... patříval? Opatrně, abych na sebe nepřinesl veškerou nenávist naší smečky, jsem došel až k ní. Neopovažoval jsem se ji oslovit. Pozorovat ji. Je krev. Ona je krev. Krev.

Darkiin úsměv se rozplýval. Prosím. Doprovodím tě domů. Budeš v pořádku. Postarám se o tebe. Postarám se o tebe lépe, než se o tebe stará... tvůj partner. Mohl bych... mohl bych být lepší. Budeme v pořádku. Slibuji. Přísahám. Nikdy nedopustím, aby ti někdo ublížil. Nikdy. Postarám se o tebe. Budeme v poř- Její úsměv se roztál jako sníh, který, na rozdíl od ní, zůstal v mé přítomnosti. Opatrně jsem otevřel oči. "Darkie..." zašeptal jsem do bílého prázdna, byť jsem tušil, že jedinou odpovědí mi bude ticho. Opustila tě. Nechala tě tu, protože jí na tobě nezáleželo. Nezáleží na tobě nikomu, nevšimnul sis? Jsi tak nedůležitý, že tě opustila uprostřed nejtěžšího mrazu. Muselo se jí udělat lépe poté, co jsi omdlel. Tvá částečná nepřítomnost jí zlepšila život. A nyní je jí nejlépe. Bez tebe. Nechala tě tu. Pozoroval jsem své vlastní tlapy a pokoušel neposlouchat vlastní mysl. Musela pro to mít důvod. Musela vědět, proč mne tu nechává. Musela... musela mít důvod. Ona... je hodná. Je to přeci... má kamarádka. S falešnou nadějí jsem pozdvihl hlavu, snad abych předstíral, že je možnost, že bude stát těsně za mým zorným polem. Jsem sám. Opuštěn. Chápavě jsem přikývl a s prázdnou myslí se postavil na nohy. Nezáleželo na tom, kam jsem se vydal. Vždy jsem někoho ranil, zklamal, urazil, a nakonec odešel o samotě. Je čas jít domů? Vyčerpaně jsem položil tlapu do hlubokého sněhu. Mohl bych zde zůstat. Mohl bych... přestat existovat. Avšak... povzdychl jsem si a odevzdaně se vydal vpřed. "Domů".

// Mahar

Krev, která mi kdysi naplnila ústa teplem, nyní téměř mrazila. Jsem vrah. Jsem vrah. Jsem vrah. Trhal jsem z jezevce maso a soustředil se pouze na to, jak mi zaplňuje prázdný žalludek. Na ničem jiném nezáleží. Ty a tvůj žaludek. Jak by ti mohlo záležet na čemkoliv jiném. Jsi sobec. Jsi zrůda. Jsi- trhl jsem sebou. Nym není v pořádku. Blouzní. Zklamal jsem ji. Zradil jsem ji. Nemohu... ohlédl jsem se na Darkii. Ty bys to zvládla o tolik lépe. Proč... jsem tu musel zůstat já? Nedokáži se o ni postarat. Nedokáži se postarat o tebe. Jsem... zbytečný. Nemohu- vypoulil jsem oči, když jsem si všimnul, že se Darkiiny koutky pohybují. "Darkie!" vyděšeně jsem vypískl a všechnu svou zrovna nabitou energii využil k tomu, abych se k vlčici dostal co nejrychleji. Máme naději. Nezemře. Není- je v pořádku. Bude v pořádku. Probudíme ji. Odpočinula si. Všechno bude v pořádku. Ona bude v pořádku. Přežije. Nezabil jsem ji. Ona- "Darkie," zopakoval jsem něžně její jméno a podepřel její hlavu tou svou. Bude v pořádku. Musí se probudit. Zůstat při vědomí. Cítil jsem horko a třes, co ji doprovázely. Cítil jsem, jak bojuje o život. Řekni jí něco. Cokoliv. Proč nic neřekneš? Provinile jsem jí zvedal hlavu, avšak nebyl schopen slova. Darkie. Prosím. Prober se. Prober se, aniž bych ti musel cokoliv říct. Aniž bych musel slíbit další věc, kteoru zkazím. Aniž bych musel... prosím. Zoufale jsem se ohlédl na Nym, která taktéž nebyla v nejlepším stavu. Blouznila. Měla strach. Měla vše, jen ne příliš velkou šanci přežít. Darkie. "Půjdeme..." začal jsem šeptat slib, který nebylo možné naplnit, "domů." Usmál jsem se na vlčici a doufal, že dokáži zázrak.

Doufá, že ji ušetřím? Myslí si, že bych jí ublížil. Myslí si, že ji chci z- zbavit se jí. Stejně jako jezevců, kteří... ohlédl jsem se na mrazem pokrytou kořist. Jeden je od krve, kterou jsem mu sebral. Jeden je od krve, kterou chtěla pozřít Darkie. A ostatní... odvrátil jsem se od všeho. Zavraždili jsme je. Zbytečně. Sobecky. Bezdůvodně. Takhle... je to jako... křečovitě jsem zavřel oči a nehodlal je otevřít. Nehodlal jsem přiznat, že bychom se stali vrazi pouze pro vlastní potěšení. Pouze pro radost. Smrt. Provinile jsem se zaposlouchal do kručení svého žaludku. Nemuseli zemřít zbytečně. Nemuseli jsme je- vyděšeně jsem sebou cukl, když se Nymino tělo ocitlo přitisklé na mé. Otevřel jsem oči a opovážil se ji pozorovat. Slova, která v předešlých věčných momentech vyřkla, působila nesrozumitelně. Nepochopitelně. Nezdravě. Blouzní. "Nym," zopakoval jsem její jméno, jako bych ji takto snad dokázal zachránit. Nezachráníš ji. Zabil jsi ji. Copak nevidíš, že jsi ji zabil? Zabíjíš ji. Každou vteřinou. Každým mrknutím oka. Každým úderem srdce. Bum. Bu-bum. Bu-bum. Popostrčil jsem ji čumákem k mrtvým jezevcům. Bu-bum. Bu-bum. Bu-bum. "Pojď se..." přál jsem si opatrně navrhnout, abychom se najedli, avšak má tlama toho nebyla schopna. Jsou mrtví. Kvůli mně. Kdybych nezabil první, Darkie by nemusela... kručení. Darkie je na pokraji smrti. Zabil jsem jezevce a zabil jsem Darkii. A Nym... "Najíst," dokončil jsem svou neskonale nevhodnou řeč a pomalu se postavil na své vratké nohy. Jsem slaboch. Nedokáži se o ně postarat lépe. Kdybych to dokázal, Darkie... Tlapa, která sklouzla z jejího těžce dýchajícího trupu, byla nepříjemně horká. Darkie je nemocná. A nemohu ji poskytnout lepší pomoc. Nemohu, protože jsem... zklamání. Usmál jsem se na vlče a opět ho popostrčil. Odpusť, Darkie, Nym... já... musíme. Najíme se a... budeme silnější. Postaráme se o tebe lépe. Dříve, než se mé tělo odevzdalo otupělému pohybu, jsem se pokusil o poslední záchranu své přítelkyně. "Darkie?" vyřkl jsem dostatečně nahlas a dloubl do její tlapy tou svou. Darkie. Odevzdaně jsem se vydal k mrtvole jezevce, toho, jehož smrt jsem nesl za vinu pouze já. Omlouvám se, přivřel jsem oči a s nadměrnou ignorací vlastních myšlenek a pocitů se pustil do jídla.

Prober se, prosím. Prober se. Potřebujeme tě. Sklouzl jsem pohledem na vystrašenou Nym. Bála se mne a já to nedokázal nijak ovlivnit. Nedokázal jsem tomu jakkoli zabránit. Nedokázal jsem se nechovat jako zrůda. Potřebuji tě. Nym... musíš se postarat o Nym. Prosím. Nemohu... nedokážu se o ni postarat. Nevěří mi. Nikdy mi věřit nebude. Nikdy nebude chtít slyšet vysvětlení, které jí nikdy nebudu schopen sdělit. Nesmíš nás opustit. Nesmíš opustit... svou lásku. Polkl jsem a pokoušel se nevšímat si oné bolesti, která se při této myšlence ozývala v mém srdci. Potřebuje tě příliš mnoho vlků, Darkie. Probuď se, prosím. Po všem, čím sis prošla, přeci nemůžeš... nemůžeš... nesmíš. Darkie, prosím... Přál jsem si zmizet. Ukrýt se mrtvým očím jezevců. Ukrýt se možná již navždy zavřeným očím Darkie. Ukrýt se očím vyděšeného vlčete. Cítil jsem, jak mé přítelkyni voní kožich. Nejsem ten, kdo by měl tuhle vůni cítit. Musíš... musíš vstát a dostat se za tím, kdo tě miluje. Musíš jít... za tím, koho miluješ ty. Musíš... prosím. Prober se. Prober se, prosím. Já... Nedokázal jsem se od Darkie odtrhnout. Věděl jsem, že bych měl. Že mi takové právo, jako ležet vedle ní, nenáleží. Natož ji cítit. Věděl jsem, že je někdo, kvůli komu ji nesmím vnímat tak, jak jsem ji vnímal. Kde je? Ten, kdo tě miluje. Jak jsi... mohla skončit sama, uprostřed zimy. Bála ses opouštět smečku a... nyní jsi zde. Na pokraji smrti. Sama. Proč... proč tu není? Já tu jsem a... byl jsem tu pro tebe. Vždy. Kdybych... kdybych- "Nym," vydechl jsem jméno vlčete, které se k nám s pocitem, že nemá nohy, přiblížilo. Nebojí se? Jak... jak je možné, že se nebojí? Co se změnilo? Udělal jsem snad cosi, co... co by nebylo špatně? Zabil jsem jezevce. Zabil jsem Darkii. A nyní, byť vím, že má někoho, kdo je pro ni mnohem důležitější... Dříve, než jsem Nym dokázal nabrat za kůži na krku do tlamy, probojovala se až k nám, mezi mne a Darkii. Děkuji ti, provinile jsem se na ni usmál a nebyl si jistý, zda se pomocí lží nechce dostat pouze do většího bezpečí. Stále se bojí. Bojí se. Pouze... nechce, abych to věděl. Bojí se. Zadíval jsem se na své tlapky a nehodlal odtamtud svůj zrak spouštět.

Zmateně jsem sledoval dění kolem sebe. Všeho bylo v jednom okamžiku příliš mnoho. Svět, který se s námi ještě před několika okamžiky zastavil, se nyní točil v nekonečných spirálách chaosu. Nedokázal jsem nadále pozorovat tváře vlčic. Společně s jejich těly se staly součástí černo-bílé masy, změti dravců a kořistí. A vše umíralo příliš rychle. Musíme... musíme... Nezáleželo na tom, co jsem si myslel. Byl jsem si plně jist, že záchranu pro nás nikdy nenaleznu. Odevzdaně jsem se tiskl k Darkii. Přežiješ to. Přežiješ to. Točíme se. Přežiješ to. Budeme... zavrtěl jsem mírně hlavou a nadechl se. Musím to říct. Lež. Jak bychom kdy mohli být v pořádku? Jak bychom mohli být v pořádku, pokud se na nás vlče dívá jako na vraha? Pokud bychom přežili zimu, pokud bychom přežili... Svět se zastavil a Darkie s ním. "Darkie?" oslovil jsem s nejistotou vlčici, tentokrát nahlas. Jen z dáli jsem slyšel otázku Nym. Je mrtvá? Co když- je mrtvá? Zabil jsem ji. Je mrtvá! Je- potichu jsem sledoval její mrtvolný výraz. Je mrtvá. Nepřežila. Nelhal jsem jí a ona- nepřežila. Je mrtvá. Jsme s Nym sami. Darkie- já zabil- ohlédl jsem se na Nym, která se z posledních sil doplazila až k nám. Všiml jsem si toho, že se od nás držela dál. Drží se dál ode mne, bojí se mne. Bojí se mne, protože jsem zabil jezevce. Zabil jsem Darkii. Darkie je- S děsem v očích jsem se vrátil zpět k ležící přítelkyni. "Darkie?" Šťouchl jsem do ní čumákem. Studená. Studená a mrtv- Z paniky mne zachránil jen nepatrný výdech. Darkie. Její nepřítomnost neznamenala nic dobrého, avšak nebylo to to nejhorší. "A... no," odpověděl jsem Nym a věnoval jí drobný úsměv. Všechno bude v pořádku. Všechno bude v pořádku. Řekni jí, že všechno bude v pořádku. "Nemusíš se-" usmíval jsem se, byť jsem se modlil v každý další Darkiin nádech a výdech, "bát." O ni. Mne se bojíš. A budeš bát. Navždy. Avšak Darkie... Položil jsem přes její hrudník něžně tlapu, abych cítil, jak se s námahou pohybuje. Nym. Darkie není mrtvá. Nym musí jíst.
Díval jsem se do očí vlčeti a jediné, co jsem z něj cítil, byl strach. Strach ze mne. Nemám její důvěru. Nemohu jí pomoci. Nikdy jsem jí nemohl pomoci. Nevěří mi. Nezasloužím si, aby mi věřila. Nemohu nic. Kdyby Darkie byla naživ- kdyby byla při vědomí. Při vědomí. Je v pořádku. Jen... Úsměv nyní stál příliš mnoho námahy, tudíž jsem se odvrátil zpět ke své přítelkyni. "Nym," vyslovil jsem její jméno a bál se stejně, jako ona. Věř mi. Věř mi, prosím. Bude to v pořádku. Bude v pořádku. Všechno bude v pořádku. My budeme v pořádku. "Najez se," dokončil jsem svou větu a schoval se do Darkiina kožichu. Nenávidí mne. Nenávidí mne. Zklamal jsem ji. Nikdy... nikdy mne nemohla mít ráda. Nikdy jsem neměl šanci. Bojí se mne. Myslí si, že bych ji... Křečovitě jsem sebou cukl. Darkie. Vzbuď se. Prosím.

Každá část mne si přála utéct, zmizet z hrůzné scenérie, kterou jsem zapříčinil. Slyšel jsem křik jezevčat. Sebral jsem jim otce. Nejsou úplná rodina. Nechal jsem je... nechal jsem je být svědky vraždy. Nechal jsem je žít s pocitem, že již nikdy nebudou úplní. Že spatřili krev. Že... Ticho. Zastavil jsem se na místě a pozoroval zábranu z kořenů, která se přede mnou vytvořila. Darkie, uvědomil jsem se a obrátil se na vlčici. Viděl jsem mrtvý výraz, který na sobě nesla. Viděl jsem smrt, kterou způsobila. Neušpinila ses. Mrtví jezevci. Kořeny. Kromě nás samotných již nebylo nikoho, kdo by byl nadále svědkem tragédie. Jsem vrah. A ona.... Jsme vrazi. Ne. Já... ji přinutil. Zabila ostatní, aby nemuseli trpět. Aby... nežili s tím, co jsem způsobil. Musela... po mně uklízet. Napravit to. A sama se... zničit. Pozoroval jsem, jak se naklání k masu. Kdesi na okraji mého zorného pole byla Nym. Nenapravitelně zničená. Rozzlobená. Nechápající. "Nym..." oslovil jsem ji, avšak na její otázky jsem nemohl nalézt jedinou odpověď. Sebrali jsme jim život, který jsme jim sotva stihli darovat. Proč? Velmi pomalu jsem se k vlčeti začal přibližovat. Proč? Protože necítíme. Protože nám nezáleží na tom, co cítí oni. Protože již žádní oni nejsou. Proč? Proč? Cítil jsem její zklamání. Kolovalo celým mým tělem a já se ho nedokázal zbavit. Bodalo. Mučilo. Proč? Nadechl jsem se, abych vyřkl... cokoli. Cosi, co by oprávnilo mé a Darkiiny činy. Cosi, co by nás z monster vrátilo do podoby vlků. Zázrak. Proč? Protože je potřeba se o nás postarat? My nebo oni. Proč... proč. "Já... musíš..." pokoušel jsem se ze sebe dostat jediné vysvětlení, které by z jejích očí smazalo rodící se nenávist. "Jíst," špitl jsem a obrátil se na Darkii, která byla taktéž terčem nepochopení. Nebo jsme my ti nechápaví? Jsme my ti, kteří... jsme zrůdy.
"Darkie," vyděšeně jsem vyslovil jméno přítelkyně, která se začala dávit. Co se děje? Co se jí stalo? Proč- znechutil jsem ji. Je znechucena mnou. Musím jí pomoci. Jak jí mohu pomoci, když jsem strůjcem jejího neštěstí? Když jsem byl já tím, kdo- panicky jsem se rozhlížel po uzavřeném prostoru. Neutečeme. Téhle zimě neutečeme. Neutečeme ničemu. Darkie se udáví. Já jsem vrah. Nym... zabiji Nym? Já- Zmateně jsem sledoval Darkii. Nemohu být ten, kdo přijde s řešením. Nikdy nemám řešení. Nejsem ten, kdo by nyní mohl cokoliv zachránit. Nemohu- Přiložil jsem svou hlavu k té její, dávící se. Pokoušel jsem se dýchat co nejpomaleji. Všechno bude v pořádku. Bude to v pořádku. "Darkie..." šeptal jsem přímo jí do ucha, aby nás Nym, již takhle námi znechucená, neslyšela. "Zvládneš to. Nemusíš..." Jsem až takto opovážlivý? Budu předstírat, že nic z toho není má vina? Že jsem nevinný? Že jsem zachránce a hrdina? Dál jsem se k ní tiskl a dýchal co nejklidněji. "Jíst, pouze..." Jsem vrah. Darkie umře. Zabil jsem Darkii. Z posledních mých sil vznikl vánek. Vklouzl do našeho úkrytu a odrážením se o kořeny začal hrát uklidňující melodii, určenou jen pro Darkii. "Si odpočiň," vyčerpaně jsem se na ni usmál a pozoroval, jak se uklidňuje. (// doufám, že to není manipulace ._. Ten bonus by to ale tak nějak měl způsobit T-T) "Budeme..." šeptal jsem jen pro ni a lehl si tak, aby se o mne mohla opřít, ale netušil jsem, jak větu dokončit. Přál jsem si jí říct, že budeme v pořádku. Že se nic nezkazilo. Že jsme nezklamali vlče. Že jsme nezabili. Avšak lhát někomu pro mne tak důležitému jsem nedokázal.

// Děkuji ti za účast v láskoakci, Nym! >:D Jen se tě zeptám: chceš být osudem otravována teď, nebo... až někdy mimo krizi? :D

Bezpečí, které nás obklopovalo, pozvlona mizelo společně s teplem, které jsem již nebyl schopen vytvořit. Cítil jsem, jak se vše zpomaluje. Byli jsme příliš slabí na to, abychom stačili neustále se měnícímu se světu. Příliš vyčerpaní. Možná, že již nebudeme nikdy muset závodit. Prohráli jsme. Nezvládneme to. Konec. Téměř smířeně jsem zavřel oči. Svým způsobem jsem se cítil osvobozen. Nikdy jsem neměl existovat. A nyní, ve svých posledních chvílích, jsem své přesvědčení nehodlal měnit. Svět bude v pořádku. Bude pokračovat. Nebudu v něm. To je celé. Bude dál pokračovat, lepší, beze mne... Můj líný zrak vyšplhal na tělíčko Nym, na jež navazovalo podobně zbarvené tělo Darkie. A bez nich. Nedokázalo mne to mrzet. Přiznat si emoce by vyžadovalo příliš mnoho snahy, kterou jsem si nyní nemohl dovolit. Bez Nym. Bez Darkie. Svět byl stále pomalý. A i v tomhle pomalém světu se hrudníky vlčic zvedaly příliš pomalu. Umíráme. Pomalu... umíráme. Vyčerpaně jsem se pousmál a položil hlavu na Nym. Tohle je v pořádku. Co by se nám mohlo stát? Mé tlapy, ještě před okamžikem bodány mrazem, nyní hřály. Pálily. Takhle to má být. Vždycky to mělo takhle dopadnout. Je mi... hezky. Vše je v poř- Má hlava sebou trhla, jakmile uslyšela jméno mého těla. Nechápavě jsem pozoroval vlčici přede mnou. Působila tak divoce, ale zároveň byla ztracená v mlze hřání a klidu. "Darkie..." s úsměvem jsem ji oslovil a znovu oči přivřel. Mám tě rád, Darkie. Jsem rád, že nejsem sám. Jsem rád, že jsem tu s tebou. Že je nám takhle pěkně. Je nám krásně. Není ti snad krásně, Darkie? Mám tě rád.
Culil jsem se, byť vzduchem znělo zoufalství. Není třeba se strachovat. Všechno dobře dopadne. Budeme šťastní. Budeme- Celá má schránka učinila další prudký pohyb. Mrtví. Vypoulil jsem na svou přítelkyni oči a hned nato pohlédl na vlče mezi námi. Blouzní? Panicky jsem vyslyšel její nářek o ukradených končetinách. Blouzní. Umírá. Je příliš pozdě. Nezachráníme ji. Nezachráníme nikoho. Jak bychom mohli, když- Otočil jsem se na údajné viníky Nymina neštěstí. Jídlo. Vstal jsem a pomalým krokem se k nim vydal. Jídlo. Potřebujeme přežít. Nym potřebuje přežít. Cítil jsem, jak se mi v tlamě tvoří sliny. Venku byla příliš velká zima. Nemohli jsme se vydat na riskantní lov a doufat, že nalezneme jinou kořist. A tahle spí. Mohli bychom... měli bychom... pootevřel jsem tlamu a naklonil se k jezevci. Zachránili jsme je. Zachránili jsme je. S uvědoměním jsem od nich poodstoupil. Jsem zrůda. Vyděšeně jsem couvnul o další krok. Dali jsme jim život. Nesmíme- nesmíme jim ho sebrat. Jenže- my- Neopovažoval jsem se ohlédnout se na vlčice za mnou. Byly vyčerpané. Odsouzené na smrt. My nebo oni. My nebo oni. My nebo oni. Malý hlásek v mé hlavě mne nutil se vrátit ke kořisti. Ony se nezašpiní. Oni nic neucítí. Kdyby nebylo nás, neměli by šanci. Pročpak bys to všem neusnadnil? Jediný, kdo bude špatný, jsi ty. Provinile jsem zavrtěl hlavou. Darovali jsme jim život. Díky nám neumrzli. Nesmíme... Jezevci stále nic netušili a choulili se k sobě. My nebo oni. Copak, necháš Darkii s Nym umřít hlady? Nebo necháš Darkii a Nym, aby se cítily provinile? Necháš je za sebe zabíjet? Potichu jsem se posadil před jezevce. Tušil jsem, že nemám na výběr. Nemám jinou možnost. Není jiný způsob, jak bych- my nebo oni. My nebo oni. My nebo oni. Hlásek drásal mou mysl. Během jedné vteřiny jsem cítil všechen ten chlad, co by nás napadl, kdybychom se vydali hledat jinou potravu. Viděl jsem Darkii, jak je na mém místě a musí zabít, protože jsem příliš slabý. Viděl jsem Nym, jak se nehýbe. "Omlouvám se," zašeptal jsem. Všem.
Během chvíle jsem se zakousl do hrdla největšího z jezevců. Jezevčice a jezevčata se probudila. Nemohl jsem poslouchat jejich nářek, avšak nemohl jsem ani přestat v zabití. My nebo vy. Omlouvám se. Cítil jsem, jak jeho krev hřeje. A jak probodává, stejně jako mráz. Nezachránili jsme ho. Mechanicky, otupělý, bez jediného pocitu, jsem se i s jezevcem dobelhal zpět k vlčicím. Jsem zlý. Jsem špatný. Musíme přežít. My nebo oni. Zabil jsem... sebral jsem... Položil jsem kořist před vlčice a odvrátil pohled kamsi ven, do mrazu. Byl jsem příliš pomalý na to, abych vnímal chaos, který jsem způsobil. "Om... louvám se," špitl jsem a vydal se pryč z úkrytu. Nezasloužil jsem si zůstat.

Jakmile jsem se dostal na hranici mezi provizorním domovem a krutou zimou, bylo již příliš pozdě. Dole, u mých nohou, ležel nehybně tmavý uzlíček s zátěží ochromující jeho tělo. "Nym," špitl jsem vyděšeně a naklonil se k ní, abych z ní sundal studeného jezevce. Nym. Reaguj. Nym? Vzduch kolem nás se znovu ohřál. Zoufale jsem se ohlédl na Darkii a na vděčné jezevce. Jejich vděk je k ničemu. Nezáleží na něm. "Nym?" zeptal jsem se znovu a opatrně popadl její vyčerpané tělíčko do tlamy. Nic se jí nestane. Bude v pořádku. Nenechám ji um- nestane se jí to. Nestane se jí nic. Pomalu, abych jí neublížil, jsem s ní popošel hlouběji do úkrytu. Nyní na nás již nedosáhla ani malá známka krutosti, která panovala venku. Je studená. Je příliš studená. Něžně jsem přiblížil tlamu k zemi a teprve pak vlče pustil. "Budeš..." přitiskl jsem se k ní svou hrudí, "v pořádku."
Mrazí. Je studená. Je promrzlá. Podchlazená. Co když... zoufale jsem si prohlížel její tvář. Vyčerpaná. A zmrzlá. Nezachránil jsem ji. Nezachráním ji. Nym získala světle modrý nádech. Její tmavá srst byla napadena nezvykle bledou barvou ledových krystalů, které se jí nehodlaly pustit. Unaveně jsem se k ní přiblížil i hlavou a začal se o ni třít. Omlouvám se. Omlouvám se. Měl jsem... měl jsem nějak dohlédnout na to, aby tu zůstala. V teple. V bezpečí. Omlouvám se. Něco takového nelze omluvit. Zabil jsem ji. Zabil jsem ji. Doufal jsem, že máme naději. Že je šance na její přežití. Zvládne to. Je silná. Postaráme se o ni. Zavřel jsem oči, abych nemusel býti svědkem utrpení vlčete, a stále pokračoval v pohybu hlavou. Co mohu udělat? Co víc bych mohl... jsem k ničemu. Nedokáži jí pomoci. Nemohu toho udělat více. Křečovitě jsem svíral oči a nehodlal je otevřít do té doby, než bude Nym opět v pořádku. Avšak co více mohu udělat? Co více, když... cítil jsem, jak i na mne padá tíha vyčerpání. Cítil jsem, jak mne mráz stále bodá do tlap, jež před okamžikem hrabaly. Jak jsem sám pokryt krystalky ledu. Teplota vzduchu se začala pomalu vracet ke své původní podobě. Byť jsem se o to dále pokoušel, nemohl jsem náš úkryt nadále zahřívat. Během tohoto dne jsem využil tolik magie, jako nikdy za celý svůj život, a to si nyní vybíralo své. Omluvně jsem se podíval na Darkii. Omlouvám se, zadíval jsem se na Nym, která stále bezmocně ležela pode mnou. Omlouvám se. Přitiskl jsem se k ní o něco silněji, abych vynahradil ztrátu tepla, co jsem způsobil. Omlouvám se.

// Jestli teď Darkie začne cítit mršinu, tak to bude opravdu nepříjemná situace T-T :D

Nemohl jsem v našem úkrytu zůstat. Na Darkiin rozkaz, abychom zůstali vevnitř, jsem zavrtěl mírně hlavou a podíval se na Nym. Nehrozí ti nebezpečí? starostlivě jsem si ji prohlížel. Bylo to přeci jen vlče. Avšak vyspělé. A nebojí se dobrodružství. Ochráníme ji. Dokud bude s námi, ochráníme ji. S přesvědčením, že Nym zůstane v bezpečí, jsem se vydal do zimy za Darkií a jezevci. Avšak v bílé krajině, která jindy disponovala klidnou krutostí, nyní panoval naprostý chaos. První, co jsem v závěji rozpoznal, byla jezevčí matka, řítící se na mou přítelkyni. "Dark-" zvolal jsem, avšak hlas, který sotva pronikl melodií úpějícího větru, zanikl úplně, když se jezevčí matka zabořila do sněhu. Je v pořádku? Zoufale jsem se ohlédl směrem k díře u Darkie. Je v pořádku? Rozeběhl jsem se k otvoru a podíval se dolů. Hýbe se? Je- je naživu? Je naživu, zhluboka jsem se nadechl a rychle začal do mrazivého sněhu hrabat, aby se otvor zvětšil a my mohli jezevčici vysvobodit. Avšak kvičení a naříkání za mými zády neustávalo. Musíme se rozdělit. Měli bychom se postarat o všechny. Uklidnit je. Ale nemohu vydávat rozkazy. Nesmím. "Nym?" oslovil jsem nebojácné vlče, které se vydalo do mrazu s námi, mohla bys, nejistě jsem věnoval pohled jezevčatům. Mrzla. A bloudila. V nebezpečí. Potřebují se dostat do úkrytu. Do tepla. Do klidu. "Pomohla bys..." pokoušel jsem se ze sebe co nejrychleji dostat ono sdělení, avšak všechno, co jsem opravdu dokázal, bylo pociťovat strach. "J-jezevčata?" dostal jsem ze sebe konec věty a mírně se na ni usmál. Dokážeš to. Potřebují tě. Podobný úsměv jsem věnoval i Darkii. Všechno zvládneme. Všechno zvládneme. Všechno zvládneme, zopakoval jsem si sám pro sebe a pokračoval ve hrabání. Pokaždé, když jsem se probojoval o něco níže, byl sníh o něco pevnější a neproniknutelnější. "N-nebojte se," opatrně jsem zašeptal a pokoušel se nevnímat chlad, který se zarýval do mých tlapek. Ta jezevčice musí trpět o tolik více. A její rodina je v ohrožení. Musíme- Smítka sněhu spadla na jezevčici a otvor konečně nabyl dostatečné velikosti na to, abych jezevčici vytáhl. Nebojte, zopakoval jsem v duchu a pomalu, tak, aby mé gesto nemohlo být považováno za útočné, jsem do díry natáhl tlapu. Neublížím vám. Pomohu vám. Vše bude v pořádku. Nic se vám nestane. Jen... Cítil jsem zbytek tepla, který z jezevčice sálal. Jak dlouho museli bloudit v tom mrazu? Jak dlouho... Vzduch kolem jezevčice se oteplil. Mrzí mne to. Mrzí mne, že jsme vás nenalezli dříve. Mrzí mne, že jsme vám nemohli pomoct dříve. Její tělo bylo těžké. Téměř... mrtvé. Je... panicky jsem pozoroval zvíře a pokoušel se ji pomalu zvednout. Nešikovně jsem ji přitiskl ke studené stěně otvoru, abych měl alespoň částečnou oporu, a svou tlapu posouval vzhůru, dokud jsem na jezevčici nedosáhl tlamou. Omlouvám se. Naklonil jsem se k ní a bez váhání ji jemně sevřel v tlamě. Vše bude v pořádku. Nemotorně jsem se vyškrábal zpět na rovný sněžný povrch a ihned se s jezevčicí vydal do úkrytu, který nám vytvořila Darkie. Zahřeje se. Bude v pořádku. Nic jí není. Nic vážného jí není. "Odpočiň-te si," nejistě jsem přešlápl na místě a vydal se zpět do zimy.

Doufal jsem, že mi Nym porozumí. Bylo to sice poněkud absurdní přání, vzhledem k tomu, že ani příliš nebylo, co pochopit, avšak na tom nezáleželo. Stačilo mi, že se dál roztomile culila a nepřestávala mluvit. Děkuji ti, Nym, opětoval jsem jí jeden z úsměvů, co věnovala jen mně. Avšak ten ihned zmizel, jakmile se do odpovídání na otázku ohledně partnerství vrhnula i Darkie. Někoho už má, zopakoval jsem si a stydlivě se podíval do země. Není to tak, že bych ji... ne. Není to tak. Jsme jen přátelé a... já jsem rád, že někoho má. Někoho, komu může důvěřovat. Někoho, komu na ní záleží a na koho se může spolehnout. Někoho, kdo... nechtěl jsem si přiznat vlnu smutku, která mne náhle zasáhla, nejsem já. Cítil jsem na sobě Darkiin pohled, avšak nedokázal jsem jakkoliv pozdvihnout hlavu. Bál jsem se, že by poznala, že je něco v nepořádku. Ani já si nepřál, aby něco bylo v nepořádku. Nic v nepořádku být nemělo. Kdybych nebyl sobec. A hloupý. Byla to moje první přítelkyně a... odešel jsem. Kdybych neodešel, tak možná- ne. Darkie si zaslouží někoho lepšího. O tolik lepšího. A nyní je šťastná. Tím to pro mne končí. Přinutil jsem se probojovat se pohledem alespoň k Darkiiným tlapkám. Jsem příšerný přítel. Drobně jsem se otřásl. Když mi to sdělila venku, nereagoval jsem. Vše se zastavilo a já- jsem sobec. Ani mne nezajímalo, kdo jí daroval štěstí. Pootevřel jsem tlamu, abych se připravil na vyřčení otázky, jež jsem své přítelkyni dlužil, avšak slova nechtěla přicházet. Mohl jsem to kdy být já? Kdybych... zůstal? Jsem hamižný. I bytí přítelem je krásné. Jen... "K-oho?" vyhrkl jsem a pokusil se k tomu i o úsměv. (// mimochodem, Therion to opravdu neví, v posledním postu od tebe, co jsme hrály venku, Maple není :D) Nesmí to vědět. Nesmí vědět, že... v duchu jsem zavrtěl hlavou a radši se začal soustředit na své okolí. Nym Darkii neušetřila ani jedné otázky. Chce toho tolik vědět, to je- Neměl jsem ani příliš času na to, abych fascinovaně sledoval její vlčecí zvědavost, protože se téměř okamžitě obrátila i proti mně. Ihned jsem zrakem utekl zpátky do bezpečí trávy, jako kdybych se v ní mohl celý ukrýt. Nemám spřízněnou duši. Nemám téměř... nikoho. Měl jsem, ale... ani nevím, zda mne měla ráda. Řekl jsem jí, jak se cítím, a ona... polknul jsem. "Ne, já-" zhluboka jsem se nadechl, abych tuto větu dokončil, avšak poslední slovo příliš bolelo. Amnesie. Nikdy neřekla... možná... možná se mne chtěla zbavit, jen... "Sám," uzavřel jsem nakonec, protože toto slovo, byť bolavé, neranilo tolik, jako vzpomínka na odmítnutí.
Přál jsem si zmizet. Kamkoliv. Do mrazu. Nym se bude ptát dál. Bude si přát vědět všechno. A Darkie... Darkie si uvědomí, že jsem k ní cítil víc, než jen- Z obav mne zachránila pozornost ze stran vlčic. Mám krásné... oči? S drobnou nadějí, že je na mně i cosi krásného, jsem se neopovažoval je zavřít. I když bych to udělal velmi rád. Ale jsou krásné. Darkie řekla, že jsou krásné. Otočil jsem se na svou přítelkyni a chtěl jí poděkovat. Poděkovat vlastně za více, než byl jeden kompliment. Avšak není to příliš? Nemohu ji tak náhle poděkovat. Způsobil bych tím pouze zmatek a- Má pozornost byla stále vyžadována. Odfouknout? vypoulil jsem na Nym překvapeně oči. Proč bych tě odfoukával? Nerad bych komukoliv ublížil. Opravdu. Já- Spiklenecky jsem se na ni ušklebil. Je to pouze hra. Chvíli jsem se rozhlížel, jako kdyby záleželo na tom, zda nás v úkrytu nikdo nevidí, a poté se k vlčeti naklonil. "Možná," zašeptal jsem a soustředil se na svou magii. Idea odfouknutí vlčete mi přeci jen připadala příliš nebezpečná, takže jsem si pro Nym vymyslel poněkud jinou aktivitu. Mírný větřík ji obklopil a zprvu velmi nenápadně šimral na bříšku a na tlapkách. Avšak větřík pod ní sílil. Netrvalo to dlouho a Nym si mohla uvědomit, že již nestojí na pevné zemi. Tlapky jí poněkud legračně plandaly ve vzduchu, stejně jako zbytek těla. Překvapen tím, co dokážu, jsem se na ni radostně zazubil. Líbí se jí to? Mohlo by se jí to líbit, obrátil jsem se na Darkii, abych z jejího výrazu vyčetl, zda to byl přijatelný nápad, avšak kdesi zvenčí zazněl nářek. Potřebuje někdo pomoci? Opatrně a pomalu jsem nechal Nym dopadnout zpátky na zem. Podíváme se tam? zeptal jsem se pohledem Darkie, zatímco jsem stále upíral všechnu svou pozornost na chodbičku ven.

Nym, zopakoval jsem si v hlavě jméno vlčete, které mne mezitím stihlo obdarovat několika otázkami, na které bych jen těžko naleznul odpověď. Jak se mám? Pozoroval jsem obě šťastné vlčice, zatímco jsem si nesměle lehal vedle Nym. Její drobné tělo opravdu studilo, a mne zasáhl stud, zda se jí mohu vůbec dotknout. Není to zvrhlé? Nemohu tím někomu ublížit? Nemohu tím... ublížit Nym? Nejsem její rodina, neměl bych jakkoliv zasahovat. Nemám právo- Teprve nyní jsem si začínal všímat takových nepřehlédnutelných skutečností, jako je samotné vlče uprostřed zimy. Kde má- kde máš kohokoliv? Jen jediného blízkého? Jak je možné, že jsi sama? Starostlivě jsem si vlče prohlížel. Nym byla prochladlá, ale jinak nevypadala jako vlče, co by bylo necháno z dohledu příliš dlouho. A nebo jen dokonale zakrývá zranění. Nebo strach. Bojí se mne? Nejistě jsem se od jejího těla odsunul. Zhoršuji to? Zhoršuji to. Přišel jsem je okrádat o teplo a ublížit jim. Měl bych- Pozoroval jsem východ z úkrytu, do kterého jsem sotva stihnul vstoupit. Uvědomoval jsem si, jak hloupé bylo mé chování, ale také jsem nebyl schopen nalézt lepší řešení. Věděl jsem, že nesmím zničit život takhle mladé bytosti, a na ničem jiném nezáleželo. Mé tělo se pod tíhou mé neschopnosti začalo ztěžka zvedat, avšak ihned bylo zase připevněno k zemi a k Nym.
Velice dobrý přítel, ujistil jsem sám sebe slovy, které před několika momenty použila Darkie. Jsem velice dobrý přítel. Mírně jsem přikývnul a dál se již nepotřebovalo pohnout nic jiného, než má tlama. Úsměv. Věří mi. Jsem její velice dobrý přítel. A věří, že jí mohu pomoci s Nym. Mohu pomoci Nym. Věnoval jsem malému vlčeti pohled. Nepůsobila dojmem, že by ji prochladnutí jakkoliv trápilo. Co víc, řešila mnohem závažnější problémy. "My-" přál jsem si jí zbrkle vysvětlit, že Darkie si zaslouží kohokoliv jiného, než jsem já. Že nemůžeme být spolu, protože jsem nespolehlivý, neschopný, odpudivý jedinec. Že Darkie je šťastnější, když je beze mne. Avšak doříct to celé bylo nemožné. "Ne," špitl jsem a mile se na ni usmál. Prosím, nemysli si, že jsem zaostalý. Já- jen- Znervózněn vlastním jednáním jsem se nadechnul. Vzduch kolem nás se výrazně oteplil, avšak jen natolik, aby nás nepronásledovaly další vzpomínky na mráz. Jsem... hledal jsem to správné slovo. Přál jsem si, aby si o mne někdo myslel něco hezkého. Nebo, což by mne také nadchlo, něco ne tak špatného. Tak něco řekni. Řekni něco, čím si zasloužíš náklonnost. Prosím. Směle do toho. Zadíval jsem se na vlastní tlapky, které končily jen nepatrnou vzdálenost od hlavy Nym. Řekni něco. Předveď se. Ticho, které jsem drze přinesl do jejich úkrytu, nyní bylo nepřijatelné. Neúnosné. Věděl jsem, že je potřeba říci cosi... smysluplného. Cosi, co by přijalo jak vlče, tak Darkie. "A-ahoj," dodal jsem nakonec a tím celý svůj hloupý proslov ukončil. Omlouvám se, že jsem- já.