Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Řeka Midiam

Netrvalo to dlouho a má cesta začala stoupat. Do hor. Opět. Bolest v celém mém těle neutichala, několik nekonečných momentů se dokonce zdálo, že je jediná v široširém okolí, která vydává zvuk. Křičela. Prosila o odpočinek. Nezasloužím si odpočinek. Nezasloužím si smečku. Nezasloužím si domov. Vše, po čem jsem nyní toužil, bylo dostat se na vrchol hory, která se přede mnou takřka náhle zjevila. Bude to krásné. Po dlouhé době, vyčerpaně jsem se nadechl, bude něco opět krásné.
S hlubokými nádechy a občasným zakňučením bolestí jsem se dobelhal do svého nového cíle, avšak radost z něj nesetrvala příliš dlouho. Nebyl jsem sám. Přede mnou, přímo nad vyhlídkou snad na celý svět, seděly dvě siluety. Měl bych... měl bych jít pryč. Mohl bych je vyrušit. Mohl bych... avšak ani zmatek nesetrval příliš dlouho. Jedna ze siluet mi byla příliš známá. "Launee," špitl jsem a usmál se na ni. Nejistě jsem udělal několik kroků a posadil se vedle vlčice. Rád tě vidím. Tak rád tě vidím! Šťastně jsem mávl ocasem a noční vzduch již nebyl tak těžký. "Rád... tě vidím," zašeptal jsem, aby nebylo porušeno očekávání, které jsem mezi ní a vlčetem v jejím doprovodu cítil. Vidí mne také ráda? Mne? pozoroval jsem její tlapky a představoval si, jak bylo hezké je spatřit poprvé. Launee, zopakoval jsem si znovu, jako kdybych potřeboval popřít, že sním. Byl jsem nadšený. Konečně, po tak dlouhé době, jsem znovu narazil na vlčici, na které mi tolik záleželo.
Avšak Launee nebyla sama. Vlče. Zkoumavě jsem na něj pohlédl. V barvách noci na něm vynikala jeho tmavá barva - tmavá. Je... tvé? Vzduch, který byl na moment osvobozující, nyní opět sevřel mé hrdlo. "A-hoj," pozdravil jsem nesměle vlče, které reprezentovalo, že Launee je matkou, a pokusil se mu věnovat stejný úsměv, jako před chvílí své kamarádce.

// Louka vlčích máků (přes Středozemní pláň)

Kráčel jsem pod rouškou noci, ukryt v jednom nekonečném stínu, dokud jsem nedošel k břehu řeky, která mi připadala až příliš povědomá. Je to... nejistě jsem pohlédl doprava, kde opravdu řeka jaksi opouštěla své koryto a tvořila tak močály. Smečka? vyděšeně jsem vypoulil oči a ustoupil od hranic smečkového území. Nemohu- nemohu se vrátit. Ne znovu. Ne, když potřebuji pomoc. Ne, když znovu potřebuji, aby o mne bylo postaráno. Nemohu se vrátit, když jsem- když jsem slíbil, že již nikdy- zavrtěl jsem hlavou. Veškeré představy spokojeného domova byly pryč. Zmizely. A já musel s nimi.
Opatrně jsem vkročil na led, jež pokrýval řeku. Byť odrážel měsíční svit, věděl jsem, že pod ním se skrývá již jen vlhká temnota. Nespočet hvězd mi stále svítil na cestu, jako jediný společník, kterého jsem si nikdy nezasloužil. Ozvalo se nejisté křupnutí. A další. Věděl jsem, že riskuji možná až příliš. Jenže na tom nezáleží, ujistil jsem sám sebe a pokračoval v cestě.

// Vyhlídka

// Jižní hornatina (přes Zlatavý les)

Odevzdaně jsem pozoroval své tlapy, jak se nejistě pohybují ubývajícími závějemi sněhu. Kam jdeme? Domů? My... nemáme domov. Nezasloužíme si ho, Pokusil jsem se jim v krátkosti vysvětlit a abych je příliš neznervózňoval, místo dolů jsem poprvé po dlouhé době pohlédl vzhůru. Hvězdy. Fascinovaně jsem pootevřel tlamu a na kratičký moment se zastavil na místě. Dlouho jsme se neviděli, oznámil jsem tečkám vzdáleným celou věčnost ode mne. Smály se. S chichotáním poblikávaly a já si nebyl jistý, zda se mi vysmívají, nebo zda mají radost z našeho setkání. Mohl bych... mohl bych vám být blíže, kdybych... s povzdechnutí se můj vrak vrátil zpět k zemi. Kdybych se nebál zemřít.
Znovu jsem se za doprovodu jejich smíchu rozešel, a znovu jsem netušil, kam. Do nového domova? Blíže ke hvězdám? Byl jsem naivní. Avšak na tom nikomu nezáleželo. Na mně nikomu nezáleželo.

// Řeka Midiam (přes Středozemnní pláň)

Užíval jsem si každý okamžik své moci. Měl jsem sílu se bránit. Nejsem slaboch. Nikdo se mnou již nikdy nebude jednat jako se slabochem. S vážným výrazem jsem pozoroval vlčici, jak se staví zpět na nohy. Stačilo ti to? Zeptal jsem se jí a v mé hlavě se formoval stejný tón, jakým se mne před nedávnem zeptala ona. Posměšným. Svým způsobem jsem byl spokojený s tím, jaké utrpení jsem jí způsobil. Představoval jsem si, jak bych mohl pokračovat. Jak, kdybych nasbíral dostatek síly, jsem ji mohl ranit tolik, že by již nevstala.
A kdo přesně se k tobě chová jako ke slabochovi?
Vrčení ustálo a já jen pozoroval vlčici, jejíž oprávněný hněv neutichal. Omlouvám se, vyplašeně jsem ucouvl o krok, avšak bylo již pozdě. Jsem zrůda. Ranil jsem ji? Je v pořádku? Jsem... jsem plný nenávisti. Měl bych... měl bych odejít. Co nejrychleji. Zmateně jsem se začal rozhlížet, avšak dříve, než jsem se dokázal otočit a utéci, povrch pode mnou se změnil. Věděl jsem, že je to výtvor vlčice přede mnou, avšak tentokrát jsem ji netoužil vystavit svému hněvu. "Omlouvám se," zašeptal jsem a nehybně sledoval, jak vlčice odchází.
Nakonec jsem zbyl sám s ledem, dokonalým odrazem mého srdce. Omlouvám se. Nejistě jsem zvedl jednu tlapu a položil ji o kousek vedle. Bolela, avšak oprávněně. Možná, že si zasloužím zemřít. Nikdy jsem... nikdy jsem neudělal nic dobrého. Pro nikoho. S pokleslou hlavou jsem znovu udělal nepatrný pohyb do strany. A znovu. Bolestivé syknutí. A znovu.
Po několika dlouhých chvílích jsem konečně stál zpět na roztávajícím se sněhu, opět nejistý, kam pokračovat dále. Záleží na tom? Nejistě jsem zavrtěl hlavou a nechal své tlapy, aby šly, kam se jim jen zachce.

// Louka vlčích máků (přes Zlatavý les)

Sledoval jsem zkřivený úsměv vlčice a byť se omluvila, cítil jsem se, jako kdyby mi právě plivnula do obličeje. Nezasloužil jsem si to, nezasloužil jsem si to, opakoval jsem si znovu a znovu. Již bylo dost momentů, kdy na mně nezáleželo. Kdy se se mnou zacházelo, jako kdybych byl pouhý vzduch. Kdy jsem sotva stál za povšimnutí. Vrčel jsem na vlčici, jako kdyby byla zdrojem všech mých problémů. Není. A vím to. Ale je ta, která způsobila, že si konečně uvědomuji, kým jsem. Jsem někým. A nezasloužím si, aby- aby se mnou bylo zacházeno tak, jak doposud. Nezasloužím si další křivdy. (// cítím se opravdu špatně, když to píšu :D Chybí mi hodný fluffouš Therion T-T) Vlčice si mne vyzývavě prohlížela a já si zoufale přál jí ublížit. Přál jsem si vidět její zohyzděný obličej. Přál jsem si vidět, jak se ode mne plazí po zemi, zatímco za ní zbývá řeka krve. Přál jsem si vidět hrůzu v jejích očích. Přál jsem si způsobit strach. Bolest. Spravedlnost...
Jenže jsem slabý. Nezmohl jsem se na nic jiného, než vrčení a neodhalování bolesti, která protínala celé mé tělo. Slabý. K ničemu. Nedokáži se ubránit. Jsem slaboch. Každý si se mnou může dělat, co se mu jen zlíbí, protože jsem slabý. Protože všichni vidí mou slabost. Protože- nejsem slabý. Upřel jsem rozhněvaný zrak na vlčici, která zatím lhostejně stála přede mnou. Nevnímala mne nikdy jako hrozbu. Nevypadám nebezpečně. Nevypadám jako někdo, koho by se měla bát. Vypadám pro ni pouze směšně. Znovu jsem zavrčel a byť jsem byl přesvědčen o své neschopnosti, vztek mne posouval dál. Jsi zlá. Nezasloužím si, abys na mne byla zlá. Opět se údolím, ve kterém jsme stáli, prohnal prudký vítr. Tentokrát se ale zaměřoval na cizí vlčici. Nejprve si pohrával s její srstí, avšak nestačilo mu to. Vzal si celé tělo vlčice a vyzdvihl ho do výšky. Vysoko. Do výšky dvou stromů na sobě. Avšak jak rychle stoupla, tak také klesla. Během momentu všechen vítr zmizel a vlčici nezbývalo nic jiného, než padnout bolestivě k zemi. "Jdi... pryč," zašeptal jsem a nenávistně pozoroval svou sokyni.

Vlčici má odpověď jako důvod k odchodu nepostačila. Jakmile jsem promluvil, cosi na celém jejím chování se změnilo. Okamžitě byla rychlejší. Pohotovější. A rozzlobená. Omluvně jsem se skrčil, avšak dříve, než jsem vůbec dokázal splodit myšlenku, bylo již pozdě. Během několika krátkých momentů se nad námi vytvořila vlna sněhu, která se okamžitě začala řítit dolů z vrcholku, přímo na mne. Dříve, než jsem stihl překvapeně pohlédnout na vlčici, jsem se vrátil zpět, kam jsem patřil. Mé tělo bylo zavalené a opět bezmocně leželo nepřirozeně přitisknuté k zemi.
Proč? Sykl jsem bolestí, avšak žádné vysvětlení nepřicházelo. Nic nedávalo smysl. Vše, co jsem si přál, bylo, aby odešla. Aby se mi nevysmívala. Avšak i toto přání jsem nakonec vzdal a jen poslušně odsouhlasil to, co mi řekla. A přesto jsem tady. Pod lavinou. Nespravedlivost a nesmyslnost, s jakými se ke mně vlčice chovala, ve mne znovu vyvolávaly hněv. Nezasloužil jsem si to. Nezasloužil jsem si, abych byl zde. Nezasloužil jsem si, aby se mi vysmívala. Nezasloužil jsem si, aby mne zavalila sněhem. Abych zde mrznul. Vydechl jsem a jen na jediný klidný moment sledoval vlasní dech. Mrak, který v sobě skrývá bouři. Nezasloužil jsem si, aby mne takhle potupila Nezasloužil jsem si, aby mi způsobila bolest. Nezasloužil jsem si... nezasloužil jsem si toho tolik, uvědomil jsem si a hněv dále narůstal. Mou myslí rychle proběhly vzpomínky na křivdy. Na křivdy, kterých bylo příliš a které jsem doposud trpěl. Darkie mne opustila. Jenna, která- Amnesie. Amnesie, která mne nemilovala. Nikdo mne nikdy nemiloval. Opustili mne všichni. Nokt. Zmizeli. Nikomu nezáleželo na tom, jak se cítím. Nezasloužil jsem si, aby- Mráz a chlad, který byl doposud v mém těle, se vytratil. Ustoupil. Nezasloužil jsem si nic. Zavrčel jsem na vlčici, která byla kdesi venku, mimo mé sněhové vězení. Nezasloužil jsem si, aby se se mnou takto zacházelo. Nezasloužím si to ani nyní. Přál jsem si vlčici ublížit. Vrátit jí to, co mi způsobila.
Dříve, než jsem si plně stihl uvědomit, co se děje, se mé tlapy vznesly do vzduchu. Když jsem byl dostatečně vysoko, snesl jsem se zpět na hromadu sněhu, která mi byla ještě před okamžikem přikrývkou. Nezasloužil jsem si to. Zavrčel jsem na vlčici a nehodlal z ní spustit pohled. Už nikdy jsem nehodlal přehlížet křivdu.

Pozoroval jsem nohy, které se nade mnou nadále nemilosrdně tyčily. Vypadaly příliš sebevědomě. Příliš silně na to, abych se na ně mohl dívat. Jděte pryč, prosím. Nechte mne tu. Prosím. Potřebuji, aby... abyste mne tu nechaly. Znovu jsem zavřel oči a má mysl se vrátila do zamotávání se do sebe sama.
Ležím a nade mnou jsou hvězdy. Nikdy jsem takhle hezkou oblohu nespatřil. Fouká jemný vánek, takový, který si tiše pohraje se srstí, a pak zmizí ve vzdáleném nenávratnu. Stejně jako Nokt. Je tohle ta noc, kdy odešel? Hvězdy byly jasné a... on odešel. Zmizel. Nikdy ho neuvidím. Nikdy- vlčice v mé přítomnosti mne nenechala spočnout. Proč mi bereš Nokta? Proč- proč s ním nemohu být? Cítil jsem, jak to, co byla smířenost, se nyní měnilo ve vztek. Přeji si být s Noktem, oznámil jsem jí v duchu a znovu začal přivírat oči.
A byli jsme spolu. Před dvěmi zimami jsme se potkali. Vypadal šťastně. A já... já byl také šťastný. Usmívali jsme se. Byli jsme- Z mého hrdla se ozvalo vrčení. Jsem k smíchu? Zloba, kterou ve mně vlčice vyvolávala, mne nyní konečně probudila. Směje se mi. Vysmívá se mému neštěstí. Vysmívá se tomu, co se mi mohlo stát. Opatrně, kousek po kousku, jsem se převrátil tak, abych dokázal vstát. Vysmívá se mi. Baví se mou smůlou. Bolestivě jsem se posadil a cítil se tak odhodlaně, že jsem se jí opovážil pohlédnout do očí. Viděl jsem, jak jsou zúžené výsměchem, co křivil její obličej. Viděl jsem, jak jim na mně nezáleží. Jsem nedůležitý? Jsem k smíchu? Zhluboka jsem se nadechl. Nepřál jsem si vyvolávat konflikty, obzvlášť ne nyní, kdy mi jen sedět způsobovalo bolest. "Ano," odsouhlasil jsem nakonec neutrálně výrok vlčice a doufal, že to jí bude stačit k tomu, aby odešla. Prosím.

Omlouvám se, pokusil jsem se ze sebe znovu dostat. Omlouvám se. Netušil jsem, že tu někdo bude. Že tu někdo- S vypětím sil jsem znovu otevřel oči. Nade mnou byla večerní obloha a, byť se barvy stále nedokázaly dohodnout, která bude kde končit, rozpoznal jsem rysy své společnice. Nebo alespoň jejích noh. Jak dlouho jsem byl mimo? Den? Jen pár okamžiků? Nejistě jsem stoupal pohledem po jejích předních až k tlamě, u které jsem byl opět konfrontován překážkou. Omlouvám se. Byl jsem příliš unavený na to, abych se svou hlavou jakkoliv pohl a mohl jí tak pohlédnout do obličeje. Možná, že kdybych... Rozmazaná scenérie se přede mnou pomalu zatahovala zpět do černé prázdnoty mých očních víček.
Sněží. Jak dlouho bude sněžet? Úplně mne ten sníh zasype. Za chvilku mne tu nikdo nenajde. Zmizím. Nepotřebný. A tamhle je... je to... zavrtěl jsem rychle hlavou a rozeběhl se pryč od stromů, které se ke mně neúprosně přibližovaly. Ne že bych snad jejich pohyb spatřil, ale pokaždé, kdy jsem se na ně obrátil, byly blíže. Pohlcovaly mne. A sněhu bylo příliš na to, abych mohl utéct. Musel jsem se zastavit a přijít na to, proč mi stromy chtějí ublížit. Musel jsem přestat běžet, jenže...
Celé mé tělo sebou cuknulo, když vlčice rázně vykřikla, abych vstal. Cuknulo sebou, avšak její přání vyplnit nemohlo. Tázavě jsem pohlédl na její nohy. Proč mne nenecháte být? Můžete přeci... odejít.

Začínal padat sníh. Vločky se v rytmu neslyšitelné melodie snášely na zem. Přál jsem si je se zaujetím pozorovat, avšak nedokázal jsem to. Kdosi za mnou křičel. Překvapeně jsem se otočil za zvukem, ale na celé holé pláni jsem stál pouze já. A já si přál pozorovat vločky. Když jsem znovu pozdvihl pohled k nebi, bylo již pozdě. Vločky se změnily v déšť a pláň v jezero. Topil jsem se. Bezmocně jsem se snažil se pohnout, avšak mé tělo mne neposlouchalo, jako kdyby mi nepatřilo. Lapal jsem po dechu. Za pár momentů mělo být vše ukonce. Jenže pak mne kdosi vytáhl. "Proč to děláš?" zeptala se mne vlčice a já se po neuvěřitelně dlouhé době cítil znovu šťastný. Byla to ona. Kdo jiný by mne dokázal zachránit? "Amnesie," oslovil jsem ji, avšak její obraz se nenávratně vytratil.
Prudce jsem sebou trhl a okamžitě ucítil ostrou bolest v hlavě. Žiji, uvědomil jsem si, a ani tentokrát jsem z tohoto faktu neměl radost. Cítil jsem, jak chlad útočí na svůj vlastní domov, na mé tělo, ze všech stran. Vítr mi vrhal ostré krystalky do srsti, aby se mi zabodly do kůže, která již takto bezmocně ležela na studené zemi. Možná, že ne na dlouho.
Pomalu jsem otevřel oči. Světlo bylo příliš ostré na to, abych je znovu nezavřel. Avšak na jeden jediný okamžik, kdy jsem světelné utrpení unesl, jsem spatřil kromě sněhu ještě něco. Někoho. "Oml-" hodlal jsem ze sebe dostat omluvu a s velmi potupným vyškrábáním na nohy odejít, avšak jakmile jsem jen pootevřel tlamu, mou hlavu zasáhla závrať. Omlouvám se, přikrčil jsem se a doufal, že vlka nebudu nadále obtěžovat svou existencí. Alespoň ne dlouho.

// Kopretinová louka

Byl jsem přítel. Byl jsem její přítel. Běžel jsem, jak rychle jsem jen dokázal, abych se zbavil vlastní mysli. Abych před ní utekl. Abych byl opět svobodný. A k ničemu. Jako vždy. Panicky jsem těkal pohledem kolem sebe. Přede mnou se tyčily nemilosrdné výběžky. Za mnou bílá pustina. Věděl jsem, že nemohu utíkat věčně. Věděl jsem, že je pouze otázkou času, než se sám se sebou budu muset smířit. Ne. Ještě ne.
Bez zastavení jsem pokračoval dál. Musel jsem. Cítil jsem, jak chlad, který mne pronásledoval snad celý život, nyní vstupoval do mých plic. Zabydloval se v nich. Vítej doma, přivítal jsem tiše svého věrného společníka a mírně se přikrčil před zimou, která nastala v mém těle. Zbytečně. Nikdy... nikdy nebudu teplý. Hřející. Vřelý. Zatnul jsem zuby a stoupal dál, jako kdyby vystoupání až na vrchol hory mohlo změnit, kým jsem. Byl bych... lepší. Kdybych byl... někým jiným? Ve spěchu, avšak nejistě, jsem našlapoval na sníh, který byl příliš tvrdý na to, aby byl pouze sněhem. Led, uvědomil jsem si, ale dříve, než jsem se mohl vyvarovat nebezpečí, již bylo pozdě.
Má pravá zadní zavrávorala, a zatímco se celý svět zpomalil, já dokázal slyšet své zrychlené srdce, jak bije o pomoc. Pozdě. Vyděšeně jsem sledoval, jak se sněhová vrstva pode mnou odděluje od zbytku povrchu. Pokusil jsem se z již brzy sjíždějící kry seskočit, avšak vše se náhle dělo příliš rychle. Pozdě! Roztáhl jsem nohy, abych udržel stabilitu, a křečovitě přikrčil hlavu, abych ji ukryl co nejlépe před možným nárazem.
Pozdě. Vše se několik okamžiků motalo a barvy, které jsem kdysi dokázal jasně rozeznat, se před mýma očima měnily do nekončících šmouh. Zrychlovaly. Černá. Náraz.

// Maharské močály

Pomoz si sám. Nejprve si pomoz sám. Smutně jsem sledoval vlastní nohy, které automaticky kráčely vpřed. Nikdy jsem tam nepatřil. Nikdy jsem si nemyslel, že bych tam mohl patřit. Možná chvilku. Když... "Launee," zašeptal jsem smutně jméno jediné vlčice, která mi alespoň nějak připomínala domov. Jenže byl to domov, když... jsem... nepatřil jsem tam. Nikdy jsem tam nepatřil. Koho jsem vůbec potkal? Přemítal jsem nad vlčicemi a vlky, se kterými jsem v naší smečce měl tu čest, avšak došel jsem k závěru, že jich bylo pouze malé číslo. Setkal jsem se s Launee. S Astou. Ta... mne měla ráda, ale poté... Ze všeho vzpomínání mne začínalo bolet srdce a má mysl se vracela do zvláštního otupění.
Procházel jsem se sám, avšak následovaly mne stíny mých starých známých. A Amnesie. Ztratil jsem ji. Milovala mne? Nebo je jí lépe beze mne? Je jí lépe bez někoho, jako jsem já? Je jí lépe. Musí jí být lépe. Šel jsem, jako duch, jako odraz někoho, kým jsem nikdy nebyl. Loukou, která mi i pod vrstvou tajícího sněhu byla podivně povědomá.
Upřel jsem zrak na místo, které přitahovalo mou pozornost. Bylo to prázdné místo, stejně bílé a tiché, jako bylo nekonečné množství ostatních, avšak já již tušil, že pro mé vzpomínky prázdné nebylo. Právě tam. V trávě. Sjel jsem opatrně pohledem ke kmenům hrdě stojících stromů, které naznačovaly hranici smečkového území. Darkie.
Sníh se přede mnou rozestoupil a já ji znovu spatřil. Mladou. Uplakanou. Tehdy jsem... byl užitečný. Byl jsem... zavrtěl jsem zmateně hlavou. Ne, zavrhl jsem svou vlastní myšlenku a splašeně se rozeběhl dál. Pryč od místa, které taktéž mohlo být mým domovem.

// (přes Osamělý strom) Jižní Hornatina

// Změna přechodu na Kopretinovou louku

Zarazil jsem se, když mou téměř nabídnutou pomoc Jenna odmítla. Jsem až... takhle nepotřebný? Poslušně jsem přikývl na její příkaz. Pomoci sobě. Náhle již nic nedávalo smysl. Přítomnost vlčice mi byla podivně nepříjemná. Vždy jsem se setkal s někým, kdo mi... pověděl více. Nebo s někým, kdo... Co vlastně očekávám? Přeji si, abych znovu spatřil Darkii. Abych věděl, proč již nejsem s Amnesií. Abych tušil, co to znamená mít domov. Tohle... rozhlédl jsem se po okolí. Všude jen mrtvolná bílá a pahýly stromů. Mezitím splývající Alfa. Rudá vlčice. Nikdo. Ticho. Tohle nemůže být můj domov. Nesmí být. Není tu nikdo, kdo... Cítil jsem ji. Launee. Launee byla jediná, která pro mne z tohoto místa tvořila domov. Avšak má jiné starosti. Nezajímám ji. Nejsem důležitý. Nepatřím sem. Znovu jsem pohlédl na Jennu. "Máš... pravdu," špitl jsem a postavil se. Na moment jsem se obával, že by můj čin mohl být považován za výsměch, vzhledem k tomu, v jakém stavu byly její končetiny, avšak na tom nezáleželo. Na ničem nezáleželo. Nepatřím sem. Pomohu si tím, že si naleznu nový domov. Přátele. Rodinu. Někoho, s kýmm budu šťastný. Místo, kam se budu rád vracet. Naleznu rodinu. Naleznu... naleznu... budu šťastný.
"Já..." omluvně jsem ze sebe začal dostávat rozloučení, které mělo být věčné. Je čas. Nedaleko je Alfa. Přijde. Vyžene tě. Namísto všeho, co jsem mohl udělat, jsem pouze přikývl. Bude to tak nejlepší. Usmál jsem se a vydal se pryč. Pach ze mě vítaného vlka nedělá.

// Narrské vršky (přes Ježčí mýtinu)

"Therion," odpověděl jsem Jenně na otázku, na kterou se nezeptala. Nezajímá ji to. Nezajímá ji, jak se jmenuji. Jsem pouze kolemjdoucí. Jsem někdo, na kom nikomu nezáleží. Jsem nikdo. Zvědavě jsem nastražil uši, když prohlásila, že je tulačka. Co ji přivedlo k nám? K nim. Sem? Jak dlouho se musela toulat? A přinutilo ji spočinout pouze její zranění? Tuláctví. Taky jsem... byl jsem... jsem... tulák. Avšak nedokázal jsem toho dost poznat. Neviděl jsem mnoho. Ale poznal jsem zajímavé vlky. Vlky, kteří dokázali pozorovat hvězdy. Vlky, které pronásledoval smutek. I vlky, kteří nebyli pochopení. A nyní... Poprvé jsem se opovážil navázat s vlčicí přímý oční kontakt. Jenna. Viděl jsem její zlatavé oči a nechápal, jak je možné, že v nich nevidím více únavy. Jako tulačka, která přišla vysílená na území cizí smečky, která celý život neměla domov. Která mohla ztratit mnoho přátel, protože jejich cesty se rozdělily. Která musela spatřit mnoho bolesti. Která... nerozuměl jsem.
Nepomohlo... nepomohlo by jí, kdyby... měla teplo. Kdyby si odpočinula, aniž by se musela bát o svá záda. Kdyby si mohla plně odpočinout. Přišla snad žádat o členství v naší smečce? A musí přitom zůstávat zde, na mrazu? Nepomohlo by jí, kdyby... tázavě jsem se ohlédl směrem k místu, kde se nacházel smečkový úkryt. "Mohu..." nešikovně jsem se pokoušel nabídnout svou pomoc, avšak zarazil mě jeden prostý fakt. Ani nevím, zda mi ten úkryt náleží. Mám vůbec právo něco takového nabízet? Cizí úkryt.

Raduj se, že jsi zdravý fyzicky. Raduj se. Její slova působila poněkud zvláštně. Raduj se. Je to takhle jednoduché. Pročpak se prosím tě, Therione, nemůžeš radovat? Pokoušel jsem se zakrýt hněv, který ve mně její slova vyvolala. Raduj se. Nic prostějšího neexistuje. Raduj se, protože jsi zdravý. Přejel jsem pohledem její tlapy, které zdravě nevypadaly a cítil se vinen za vlastní pocity. Ona zdravá není. Mohu se cítit dobře, protože na tom dobře jsem. Ona... Chápavě jsem přikývl. Je na tom hůř. Je na tom hůř. Já jsem nedůležitý. Nepodstatný. Mé problémy jsou nepodstatné. Mé problémy... nejsou. Jsem šťastný a mohu se radovat.
Doufal jsem, že se budu moci rudé vlčice zeptat, avšak má slova mi v tom bránila. Když jsem se pokusil vytvořit otázku a selhal, neubránila se povzdechu. Nudím ji. Zklamal jsem ji. Je vyčerpaná pouze ze mne. Ze mne a z mého chování. Zhluboka jsem se nadechnul, abych zakryl paniku, která se ve mně probouzela. Na co bych se mohl zeptat? Proč... bych se chtěl zeptat? Proč bych- proč- "Kdo..." zamyšleně jsem ze sebe dostal první část své otázky, která byla již nyní poněkud předvídatelná, "jsi?" Usmál jsem se do sněhu, aby můj dotaz vyzněl alespoň minimálně přátelsky, a s nejistotou očekával odpověď.