Gallirea - Příspěvky uživatele

// Zapadlý kout Narrských vršků (přes Narrské vršky)

Šel jsem rozklepaným krokem, s obličejem potřísněným špínou. Na srst mi dopadal štiplavý déšť, který se zarýval poměrně hluboko do mé kůže, kde zanechával pálivé stopy. Mrtvý, zopakoval jsem si pro sebe namísto toho, abych uvažoval nad čímkoliv jiným, a jen z přirozenosti přivřel oči, které bych jinak nechtěl před deštěm uchránit. Nezasloužil jsem si, abych byl jakkoliv šetřen. Mrtvý, mrtvý, zopokavoal jsem si znovu. Potřeboval jsem, abych věděl, že tu nemám být. Potřeboval jsem, aby to věděli všichni. Cítil jsem, jak už víc neujdu. Byl jsem vyčerpaný, s pocitem, že cosi táhne celé mé tělo hlouběji dolů. Každou chvílí jsem byl čím dál tím více přitahován k zemskému povrchu. Mrtvý. A část mne, ta nejsobečtější a nejprimitivnější se bála, že kdybych si odpočinul, už bych nevstal.
Déšť do mne dál pálil a má srst se rychle stala promáčeným pokryvem. Byť mi pomohl smýt špínu, kterou jsem na sebe v rámci touhy po čemkoliv blízkém nanesl, nyní jsem byl cítit štiplavým, kyselým zápachem. Mrtvý. Avšak na tom nezáleželo. Nedokázal jsem si představit nic, na čem by mohlo záležet. Já ani nebyl. Mé tělo bylo neobydlené, prázdné. Mrtvé. Krok následoval krok, zatímco já, kdo jsem měl jednotlivé pohyby ovládat, jsem čekal na pád. Nezasloužím si nic jiného. A nic jiného jsem taky nedostal. Měl jsem... spadnout. A... nebýt, polkl jsem a prudce zavrtěl hlavou. Ve světě, v němž jsem selhal i umřít, bylo lepší nemyslet. Musel jsem zůstat prázdný, abych neměl myšlenky, které by mohly ublížit těm, které jsem v minulém životě měl rád. Potřeboval jsem pro ně zůstat takový, jaký jsem byl nejlepší. Mrtvý.

// Třešňový háj (přes Tenebrae)

// Limbo

Isma. Santé. Ztratil jsi je. Ostrá bolest projela mou hlavou, jako kdyby myšlenka, která se v ní zjevila, obsahovala pouze květenství toho nejkrutějšího mrazu. Isma. Santé. Launee. Saturnus. Bianca. Rayster. Křečovitě jsem se tiskl k zemi, s drápy zarytými do čela. Saturnus. Bianca. Rayster. Launee. Isma. Santé. Ztratil jsi- prudce jsem zavrtěl hlavou, snad abych se dalším slovům vyhnul. Avšak bolesti utéct nešlo. Netušil jsem, co mne bolelo víc, ale moc dobře jsem věděl, že nemám právo na to přát si, aby bolest přestala. Nezasloužil jsem si nic. Nezasloužíš si je. Launee. Bianca. Saturnus. Rayster. Isma. Santé. Náhlá závrať otřásla celým mým tělem. Tváře těch, jejichž jména mne takovou dobu děsila, křičely, mračily se, proklínaly mne a plakaly. I když jsem byl tak pevně skrčený a připevněný k zemi, točil jsem se. Točilo se všechno. Nezasloužím si nic, zalapal jsem po dechu a skrčil se ještě do menšího útvaru. Nezasloužím si nic. Mé plíce se třásly. Cítil jsem, jak si nejsou jisté jediným svým pohybem, jako kdyby se pokoušely o své první krůčky. Nezasloužím si-
Trhl jsem sebou. Nic nedávalo smysl. Lapal jsem po dechu, instinktivně toužil po životě. Chtěl jsem si znovu ukořistit kapku vzduchu, jako kdyby mi pomohla kdy změnit to, co jsem napáchal. Nemohl jsem dál žít, ale mé tělo to chtělo. Jsem jen... schránka? proběhlo mi pomalu hlavou, zatímco jsem cítil, jak se můj hrudník zvedá. Nechtěl jsem. Tak moc jsem nechtěl. Nezasloužím si- pokusil jsem se zaprotestovat, zatímco se mé tělo pomalu naplňovalo životem. Ne. Ne. Nechci. Měl jsem- měl jsem být- Matná vzpomínka na čerstvý vzduch, který voněl všudem kolem mne. Pád. Prázdno. Měl jsem být- Opět jsem sebou trhnul. Život, který se do mne vlil, rychle stoupal zpět na povrch, pálivý. Nedokázal jsem náhlou nevolnost překonat. Byl jsem- Měl jsem být- chtěl jsem- hlava byla zmatená a tělo, které nevědělo, co by potřebovalo, nepomáhalo. Měl jsem- chtěl jsem- chci- náhlý tlak projel mým krkem a vyšplhal se až na jazyk, který pod jeho dotykem hořel, mrtvý. S jediným slovem se tlak uvolnil a zvratky skončily všude kolem mne, kde okamžitě nasávaly prach a špínu. Mrtvý, hleděl jsem na vydávenou hmotu a nemohl přijít na cokoliv jiného. Mrtvý, mrtvý, mrtvý. Můj žaludek se stáhl a během okamžiku vytvořil další nátlak.Mrtvý, schoulil jsem se rozklepaný k zemi, která působila skutečněji než ta, jakou jsem nedávno zažil. Mrtvý, mrtvý! Nevěděl jsem, co si počít. Kam jít. Co dělat. Mrtvý! Zoufale jsem se přitiskl k vlastním vývržkům. Hřály. Mrtvý, mrtvý, srst se mi rychle slepovala do zaprášených kusů čehosi. Mrtvý, polkl jsem a cítil, jak jsem uvnitř suchý a prázdný. Dutý. Mrtvý.
Mé tělo leželo na zemi ještě dlouho. Ignorovalo matné světlo, které stěží prošlo skrze mlhu, ignorovalo ptačí zpěv. Mrtvý, zopakoval jsem si vždy, když jsem byl příliš při vědomí, abych nezapomněl. Mrtvý. Nakonec, když už mysl byla vyčerpaná, tělo vstalo. Instinkty ho nesly tam, kam jsem já nechtěl. Směrem k životu.

// Ježčí mýtina (přes Narrské vršky)

A Meiny dostává oficiálně 2 křišťály a 5 drahokamů! c:

Ola, la hola, zářijová smečko!
Prázdniny jsou pryč, a tak je čas vyhodnotit velkolepou akci! Jejího vítěze již známe! Je to... Meiny! *jásot, potlesk a nadšení* Nebudu ani zmiňovat, jak vysoká byla konkurence, ale... každopádně! Meiny je první a jediná a vy se můžete pokochat jejím Meinerem, kterého by určitě někdo pozval na pláž, kde by si pak vykopal pořádnou díru :3
Odměna je ještě v jednání, ale určitě se něco, co by ti udělalo radost, najde! ^^
Díky za účast

Lapal jsem po dechu, jenž jsem nikdy nemohl lapit, a v křečích se rytmicky svíjel, dokud obsah mého žaludku nebyl venku celý. Jsem prázdný, vyčerpaně jsem nechával slzy, ať stékají po mých lících, a hlavu nechal, aby si lehla přímo do zvratek. Tajně jsem si přál, abych z nich mohl cítit teplo. Lepkavé, ale teplo. Kontakt. S něčím. Mohl jsi mít kontakt s Launee, ale rozhodl ses, že- cukl jsem hlavou a pokusil se s ní i nesouhlasně zavrtět, avšak vyžadovalo to příliš energie. Potřeboval jsem zůstat na místě. Na nic nemyslet. Ničeho si nevšímat. Nic necítit. Prázdný, prázdný, prázdný. Nemohl jsem se uklidnit hlubokým dýcháním. I kdyby zde nebyl vzduch, bylo na místě pochybovat, zda mám vůbec plíce. Všechno, co jsem kdy měl, již bylo venku. Všechno, co jsi kdy měl, jsi již dávno opustil. Launee. Santé. Isma. Bianca. Saturnus. Rayster. Další pokus o zavrtění hlavou. Potřeboval jsem vše vytrást. Všechny myšlenky na vlky, které jsem nechal za sebou, avšak nic v mé hlavě mne nehodlalo poslouchat.
Myšlenky? Odříkávání jmen. Seznam těch, které jsi zradil. Od kterých jsi utekl. Kteří za to nestáli. Ale pověz, co takový Santé? Víš, jak vypadá? Víš, co má rád? Víš, jaký je povahově? Víš vůbec něco i o Ismě? Nebo jsi ji spatřil pouze jednou, nechal ji, aby odešla se Zakarem, a poté se rozhodl, že nemůžeš být otcem? Možná, že jim je bez tebe lépe. Možná slaví! Přikrčil jsem se a pouze tlamou naznačil, že se snažím odmítnout. Ne, přál jsem si vydechnout, avšak mé hlasivky byly svázány podobně, jako bylo celé mé tělo k vině po zbytek věčnosti. Santé. V bolesti se mi zkroutil obličej, ten jediný, jaký bych momentálně rozeznal, a rozpačitě se zadíval na vlky kolem sebe. Je... tady? Je tady Santé? Hledal jsem pohledem v prázdných tvářích, zrakem přejížděl každou z nich do posledního detailu, jen abych ji opět zapomněl. Santé? Nemohl jsem v davu vyhledat nic. Nedokázal jsem rozpoznat, který z neznámých, který ze zapomenutých je vlče, který je vlčice, kdo je již starší. Santé. Santé, Santé! Rychlost mého prohlížení tváří se zvyšovala, avšak s ní i mé šílenství. Santé! Santé! Hledal jsem. Pátral. Ale nikdy jsem nemohl nalézt. Ztratil jsi ho. Ztratil jsi je všechny.

Zoufale jsem praštil svou hlavou o zem, prudce ji zabořil do trávy a bílého kvítí, jen aby mi bolest nárazu dovolila nemyslet na to, co zůstalo uvnitř mého mozku. Prosím, přivřel jsem oči a křečovitě se svinul do bezbranného klubka, jež se snažilo mne ukrýt před celým světem uvnitř sebe. Launee, pokusil jsem se zašeptat její jméno, jako kdyby mohlo kdy vynahradit nepřítomnost své nositelky, avšak mé hlasivky, stále vyčerpané křikem, nad kterým jsem před celou věčností ztratil kontrolu, to nedovolily. Launee, pootevřel jsem tlamu a zkusil to znovu. Potřeboval jsem ji. Potřeboval jsem její teplo. Její lásku. Její úsměv. Její tvář? Neměl jsi na to myslet předtím, než ses rozhodl, že pro ni nestojí za to žít? Zvedl se mi žaludek. Nestálo za to pro Launee žít, ozvalo se mi znovu v hlavě a i přes zavřené oči se ke mně začal zevnitř dobývat obraz mé partnerky beze tváře. Nestálo za to pro ni žít. Mé útroby se začaly převracet všemi směry, valily se, zatímco mne probodával pohled, jenž jsem nedokázal vidět. Na jehož barvy jsem si již nedokázal vzpomenout. Rozklepaly se mi rty a zajíkavě jsem začal plakat. Nestálo to za to. Proč bys to jinak dělal? Nebyla pro tebe dost důležitá na to, abys zůstal. Musel jsi odejít. A nyní budeš tvrdit, že ti chybí? Nebyla pro tebe důležitá. Nestála ti za to. Nemohl jsi se pro ni namáhat žít dál. Nechal jsi ji tam. Jak by ti na ní mohlo záležet? Nestálo ti to za to. Křečovitě jsem se znovu stáhl a během okamžiku se vnitřek mého žaludku, vnitřek mne sama, začal rozlévat po mém krku vzhůru. Nestála za to. Život s ní byl strašný, že? Nemohl jsi to vydržet. Musel jsi ji opustit. Nebyla dost důležitá na to, aby ses obtěžoval žít. Dávil jsem se. V trhaných pohybech se po mém jazyku začala soukat hmota, o které jsem netušil, že je možné, aby v mém těle zůstala. Cítil jsem, jak mne pálí na jazyku žaludeční šťávy, jak se zabydlují v mé tlamě, jak ryjou do měkkých dásní, aby si udělaly více prostoru. Zalapal jsem ze zvyku po dechu, avšak mé plíce již nic takového nepotřebovaly. A tak jsem se dusil, aniž bych mohl dýchat.

Jemné provázky hlasivek, jež se ukrývaly v mém krku, se vzájemně proplétaly do melodie mého křiku, dokud se neuvázaly zcela a já zůstal beze hlasu. Sám, stáhl jsem uši a jen nepatrně pohlédl na dav nezapamatovatelných tváří, které hleděly přímo na mne, se zájmem, aniž by jim na mně záleželo. Sám. Tak, jak to vždy mělo být. Měl jsi zde skončit dříve. Ty... jsi měl skončit dříve. Hlas v mé hlavě nyní zněl podivně konejšivě, jako kdyby mne vítal doma, na tom jediném místě, kam patřím. V pekle. Pokud je peklo tohle, co pak mají ti, které jsem po sobě zanechal? Nechal... nechal jsem je tam. Všechny. Utekl jsem. Zbaběle jsem uprkl před vším. A oni... se o sebe musí postarat beze mne. Santé. Isma. Launee. Saturnus. Bianca. Rayster. Všichni... všichni jsou tam beze mne. Launee- trhl jsem sebou a nechal hlavu, která bolela jako střep, aby vytvářela další horké slzy, které pak tekly po mé tváři, jež byla stejně cizí jako tváře davu kolem mne. A prázdná. Launee. V hlavě se mi s bolestí zjevil obraz vlčice, která mne milovala. Která se mnou měla vlčata. Smečku. Domov. Která mne láskyplně zachránila před smrtí uprostřed zimy. Která se postavila Smrti. Vlčice, se kterou jsme se dotýkali. Se kterou jsem vše cítil. Launee. Poznával jsem její srst, její přední, která nyní rozkvétala věčným kvítím, její něhu. Launee! Avšak její obličej, její tvář, která se na mne kdysi usmívala, se vytratila pryč s vánkem. Launee, Launee, Launee! Bezmoc zaplavila mé srdce, jež již dávno nebilo. Prázdnota na mne hleděla i v mé mysli, ve tváři té, jež jsem nikdy nechtěl zapomenout. Není to takhle lepší? Není lepší, když nevidíš její smutek? Bolest, co jsi způsobil? Nenávist, kterou jsi za sebou zanechal? Není lepší zapomenout na tu, které jsi zničil život? Jít bezohledně dál? Nechoval ses náhodou již předtím, jako že neexistuje? Třeba tehdy, když ses rozhodl sebrat si život? Záleželo ti někdy na těch, které jsi svým rozhodnutím ovlivnil? Nevěděl jsem, zda na mne promlouvá hlásek, co se skrýval v zákoutí mého mozku již od pradávna, nebo zda na mne promlouvá Launee. Zmateně jsem se otřásl, neschopný skutečně vnímat své tělo v situaci, kdy nerozeznám ani hlas své partnerky. Launee. Launee, Launee, Launee, pokoušel jsem se opakovat její jméno, jako kdybych si tím mohl vybavit její tvář. Její hlas. Její pohled. Jakou měla barvu očí? V mysli jsem vyděšeně hleděl do rozmazané tváře, do zničeného výrazu, a zoufale se snažil si vzpomenout na každý detail. Přál jsem si ho oživit. Přinést zpátky každý koutek její tváře, každičkou drobnost, všechny je oživit. Jenže ty jsi mrtvý.

Možná smrt byla to, co jsem hledal. A možná... to bylo odpuštění. Nedostal jsi již dost odpuštění? Sledoval jsem důkladně tlapy možná známého cizince, i když jsem je okamžitě zapomněl, a otrocky naslouchal onomu hlásku v hlavě, který patřil mně, ale jako by se sám sebe, sám mne snažil zničit. Nedostal jsi již dost šancí? Kolikrát ti Launee odpustila? Kolikrát se ještě omluvíš? Víš, že dokud se budeš omlouvat, znamená to, že něco děláš špatně? A jakou cenu má omluva, když ji opakuješ neustále, znovu a znovu? Co pro tebe to slovo znamená? Další odpuštění? Stáhl jsem uši a nespouštěl oči z jemné srsti na tlapách. Mohly být kohokoliv. Mohly náležet Launee, stejně jako Saturnovi nebo Biance. Noktovi. Nebo někomu úplně jinému. Komukoliv. Odpuštění. Který blázen by ti znovu prominul? Kdykoliv ti někdo promine, nalezneš další věc, co provést špatně. Opakuješ se. V cyklech. V kruzích. Bloudíš vlastním životem a ztrácíš životy ostatních.
Byl jsem příliš slabý na to, aby mi hlásek, jenž našeptával sladké hořkosti, mohl ublížit. Byl jsem... prázdný. A mrtvý. Ne- nezasloužím si odpuštění, pokusil jsem se sám sobě odpovědět při pohledu na bílý květ, Proto... jsem tady. Nejsem tam s nimi. Nemohli... nemohli by mi doopravdy odpustit, co jsem udělal. Santé. Isma. Launee. Saturnus. Bianca. Rayster. Nikdo... nikdo by mi neprominul, že- zadrhl jsem se a poprvé, poprvé po snad celé věčnosti, jsem cosi ucítil. Jemný dotyk, jenž něžně hladil mou tvář. Padající slza. Pád, cukl jsem sebou křečovitě a stáhl se do sebe, zatímco jsem již věděl, že dav vlků kolem mne se ani nepohne. Nikdo by mi neprominul. Nikdo by mi neprominul, že- pokoušel jsem se pokračovat, pokoušel jsem se držet myšlenky, své vlastní, svého jediného společníka až na hlas, jenž jsem nesměl poslouchat. Že co? Že jsi je opustil? Že jsi nechal vlčata, aby byla bez otce? Že jsi ublížil Launee? Jak zklamaná byla, když ses jí při návratu díval do očí? Pověz, litovala toho všeho? Litovala toho, že si tě vybrala jako partnera? Že se tě kdy pokusila zvednout ze země, když jsi potom pokaždé spadl a stáhl ji o něco hlouběji s sebou? Řekni, kdy konečně narazíš na dno? A stáhneš tam s sebou jediného vlka, který tě kdy miloval? Který kdy věřil, že je v tobě něco lepšího? Který si myslel, že s tebou bude mít rodinu. Že budeš šťastný. Že ho nikdy nezradíš a bude ti moct navždy věřit? Jaký je pocit zradit jediného vlka, který tě měl kdy v srdci? Jaký to je pocit tam pořád být a vědět, že tam již dávno nemáš patřit? Rozklepal jsem se a naslouchal svému vlastnímu křiku, jako kdyby byl stejně nedosažitelný jako tváře kolem mne. A stejně tak prázdný.

Pootevřel jsem oči a první, na co se mi naskytl pohled, byl květ. Přes na moment zamlženou scénu, na které se ještě zbrkle pohybovala poslední smítka prachu, jako kdyby nevěděla, kde měla stát předtím, než začne představení, jsem sledoval každý jeho detail. Bělostné okvětní lístky, jež zářily ve slunečním svitu, drobné a jemné, jako kdyby je každý dotyk mohl rozbít. Uprostřed onoho květnatého okraje pak jeden, jediný žlutý bod, který sestával z nekonečně mnoha dalších žlutých bodů. Nekonečno, sledoval jsem, jak se přede mnou žlutá tečka noří do větší a větší hloubky. Věčnost, věděl jsem, že bílé okvětní lístky, to něžné, není nic proti tomu, co je uvnitř květu. Pyl, drobné, nespatřitelné tečky, které se členily dál a dále. Pád. Cukl jsem sebou a v náhlém děsu ucouvl od květiny, jako kdyby byla prokletá.
Nehýbala se. Netančila ve větru. Nebylo větru. Nebylo vzduchu. Nebylo dechu. Nebylo duše.
A přesto mýtinka vypadala stále stejně. Poklidně. Mírumilovně. Takřka krásně. Tráva se nehybně tyčila k nebesům, zelenými proutky se snažila dosáhnout ke hvězdám, které ještě nevyšly, sama zdobena květy, jež nebeské velikány připomínaly. A na tom všem jsem byl já. V centru všeho. V centru květin, v centru trávy, v centru oblohy, v centru světa. V centru davu vlků. A přesto sám. "Pros-í-m," špitl jsem a bez šance se zadíval na nejbližší tlapy vlka, kterého jsem nikdy nemohl rozpoznat. Ty tlapy mohly patřit komukoliv. A vše, co jsem potřeboval já, bylo, aby mne udupaly k opravdové smrti.

Pád.
Matně jsem si vzpomínal na to, jak se má srst chvěla prudkým náporem vzduchu, jak jsem se chvěl já, dokud nebylo pozdě. Spadl jsem. Nebylo ze mne přesně takové nic, jaké jsem vždy potřeboval. Jaké všichni potřebovali. Vzhledem k tomu, co ze mne zbývalo, nebylo možné, abych se hnul. Abych nabral dech do plic. Abych rozpoznal své končetiny od zbytku vlastního těla. A přesto jsem měl pocit, jako že se usmívám.
Avšak něco nebylo v pořádku. Byl jsem. Nežil jsem. Nemohl jsem žít. Nebo ano? Ale rozhodně jsem byl. Nedýchal jsem, ale mohl jsem otevřít oči a vstát na všechny čtyři. Prázdný. Nohy se pod tíhou mého těla rozklepaly, jako kdyby to bylo již dávno, co podobnou zátěž nesly, a já se během okamžiku zhroutil opět na zem. Až na to, že ten pád pro mne trval věčně. Náhlá závrať obklopila mou hlavu, zvenčí i zevnitř, a já se topil v hloubce, aniž by mi kdy mohl dojít dech. A tak jsem zůstal ležet.
Něco mi... chybělo. Postrádal jsem cosi, na co jsem zcela nemohl ukázat. Byl jsem prázdnější, než kdy dříve. Neúplný tak moc, že má duše křičela, jako kdyby ji nic nemohlo zaplnit. Mám vůbec duši? Čistě ze zvyku jsem pootevřel tlamu, abych vydechl a bolestivě vnímal ten pocit, kdy se vlku rozklepou plíce samou nejistotou, avšak... znělo pouze prázdno. Já byl prázdno a nic než prázdno mi nezbývalo. Neměl jsem kam jít, neměl jsem co dělat, neměl jsem... důvod. Neměl jsem nic.
A přesto svět kolem mne prázdný nebyl. Kolem mne rostla tráva, květy, které v mé situaci, již jsem zcela nerozuměl, působily směšně. A na všem tom rostlinstvu, na všem tom živém, stáli vlci. Jakkoliv jsem se na ně pokoušel soustředit, žádného z nich jsem nepoznával. Prázdné tváře s neutrálními výrazy, které jsem okamžitě zapomněl, jakmile jsem odhlédl pryč. Tváře mladé. Staré. Avšak bez emocí. Je... je mezi nimi i Santé? Je mezi nimi i Isma? Je tu Launee? Jsou tu... jsou tu všichni? Hledal jsem. Pátral jsem očima z tváře do tváře, neschopný rozpoznat jedinou z nich. Avšak pravdou bylo, že Santého, svého jediného syna, jsem ani poznat nemohl. Palčivě jsem pátral, prohlížel si každý detail. A během okamžiku zapomněl. Santé, Santé, Santé! Byl jsem prázdný, neměl jsem srdce, avšak kdyby ano, rozbušilo by se mi náhlým děsem. Bušilo by. Přehlušilo by ticho, které zahalovalo výrazy ostatních. Santé! Má mysl křičela. Neslyšně. Oči těkaly po mladých tvářích, po vlčatech, po jejich drobných výrazech. Je tu někde? Je- je tu se mnou. Santé!
Nemohoucí, neschopný pořádného pohybu, jsem se k nim potřeboval dostat blíže. Potřeboval jsem kontakt. Cítit. Cokoliv. Potřeboval jsem je najít. Svou rodinu. Sebe. Santé. Isma. Launee. Saturnus. Bianca. Rayster. S roztřesenýma předníma jsem se zapřel do trávy, než je následovaly i zadní. Nestál jsem příliš pevně, avšak dost na to, abych nepadl okamžitě. Santé. Isma. Launee. Saturnus. Bianca. Rayster. Pomalou chůzí jsem se pokoušel dostat k vlkům blíže. Zrak jsem měl upřený na jednom z nich, tím, co byl přímo přede mnou. Santé. Isma. Launee. Saturnus. Bianca. Rayster. Potřeboval jsem soucit. Potřeboval jsem vidět emoce vlka před sebou. Potřeboval jsem vědět, že je naživu. Že ho znám. Že nejsem sám. Santé. Isma. Launee. Saturnus. Bianca. Rayster.
Avšak jakkoliv jsem se pokoušel o chůzi, vše se pouze vzdalovalo. Vlci, aniž by dali najevo jakýkoliv pocit, jakýkoliv názor, cokoliv, co by se projevilo na jejich tvářích, couvali. Vzdalovali se ode mne. Nevidětlnými krůčky, které jsem nebyl schopen zaznamenat, se vzdalovali o míle daleko, byť jsem stále viděl jejich nerozpoznatelné tváře. Santé. Isma. Launee. Saturnus. Bianca. Rayster. Santé. Isma. Launee. Saturnus. Bianca. Rayster. Santé... V hlavě mi neustále zněla jména těch, které jsem ztratil. Nebo spíše těch, kteří ztratili mne. Opakovala se, znovu a znovu, zněla hlasitěji a hlasitěji, než se znovu vytratila do prázdna, jen aby se znovuzrodila jako fénix a opět mne ohlušila. Santé. Isma. Launee. Saturnus. Bianca. Rayster. Nevěděl jsem, jak přestat. Nevěděl jsem, zda jsem schopný myslet na cokoliv jiného. Zda jsem schopný myslet. Zda jsem já. Vše bylo tak prázdné, i když mne obklopovaly davy. Vše bylo tak bezbarvé, i když kolem mne vládla pestrost, na kteoru jsem nedokázal poukázat. "Sant-é. I-sm-a. La-u-n...ee. S-atu-rnus. B-i-ianca. R-ayst-e-r," začal jsem po době pochybné chůze vpřed odříkávat zlomeným hlasem, který jsem ani nerozpoznával jako svůj. Na to, abych svůj hlas vnímal, jsem příliš potřeboval něco jiného. Měli to ti vlci a já ne. Potřeboval jsem- "Sa-nt-é. Is-ma. L... L..." vyčerpáním jsem nechal zadní nohy, aby dopadly na zem. Další pád, jenž trval svou vlastní věčnost. "Unee," dokončil jsem a zoufale se pokusil zadívat se vlku před sebou do očí. Hledal jsem je. Byly přímo přede mnou. Daleko, téměř na pokraji horizontu, ale přesto na dosah. Tak krátký pohyb by stačil, abych se mohl k vlkovi přitisknout. Nebýt sám. Mohl jsem dosáhnout na kohokoliv z davu kolem sebe, jenž putoval se mnou. A přesto jsem nemohl nic. "S... t...ns," zamumlal jsem a rozplakal se. Musel jsem mít hlas. Musel jsem mít sílu. Potřeboval jsem křičet. Vykřičet jejich jména. Nalézt je v tomto davu, v tomto moři tváří, které jsem nikdy nemohl znát. Slzy zalily mou tvář, jedinou z mnoha, na kterou jsem si alespoň dokázal vzpomenout. Bianca, pootevřel jsem tlamu, avšak jen má mysl byla schopná utvořit cosi, co připomínalo hlas. Nedokázal jsem myslet. Nedokázal jsem nebýt sám. Nebýt v prázdnotě, která byla ve mně.
Rayster, pokusil jsem se o další slovo, které nyní, po tolika opakováních, působilo prázdně, stejně jako vše ostatní. Zapomínal jsem, co znamenalo. Zapomínal jsem, kdo je nositelem toho jména. Co znamená ten nositel. Podlomily se mi i přední a já se znovu, vyčerpaný zhroutil k zemi. Do měkké trávy s květinami, jako kdyby právě nadcházelo překrásné léto, jako kdybych si měl odpočinout. A nade mnou, těsně v mé blízkosti, na dosah, se tyčilo nekonečně mnoho vlků. Potřeboval jsem, aby cokoliv udělali. Aby se na mne vrhli. Rozcupovali mne. Měli jména. Mluvili. Smáli se. Plakali. Mračili se. Aby mne nenáviděli. Aby mne soudili. Aby jejich tváře patřili těm, na které jsem začínal zapomínat. Avšak oni pouze stáli, prázdní a bez duše, stejně jako já.

// Mechový lesík

Svým podivným způsobem byl každý krok lehčí a lehčí. Když jsem tedy konečně opustil hranice lesa, jenž byl kdysi mým domovem, nemohl jsem vážit více než jedno peříčko. Bylo pouze otázkou času, než se oddělím od zemského povrchu a vznesu se ke hvězdám. Tam ale také nejsi vítaný. Nikdo tě tu nechce. Nikde. Prosím, kdy to pochopíš? Usmál jsem se, jako kdyby mi vlastní jízlivé poznámky již nemohly ublížit, a lehkou chůzí pokračoval dále, vstříc vrcholu sopky. Je to opravdu to, co hodláš udělat? Spadnout do kráteru? Víš, jak jde cítit shořelá srst? A maso? Ucítí to. Ucítí to Lau. Ucítí to tvá vlčata. Avšak nikdy nebudou vědět, že jsi to byl ty. Jen se ztratíš. Znovu. Nikdy tě nenaleznou a budou si myslet, že jsi utekl. Před nimi. Před rodinou. Před domovem. A ty... se s nimi budeš mezitím loučit ve formě příšerného zápachu spáleniny. Nepatrně jsem nakrčil čumák, avšak byl jsem příliš otupělý na to, abych svou cestu zastavil úplně. Kdybych couvl nyní, nebyl bych pouze ještě větší zbabělec?
Byl jsem prázdný. A unavený. Nedávalo mi smysl zastavit. Nedávalo mi smysl přestat ve snaze skončit všechno. Možná, že jsem ani nepotřeboval další důvody, proč je správné to, co dělám. A tak jsem šel dále. Silný vítr se opíral do mého těla, kradl mi rovnováhu a zabodával mi do těla drobná zrnka, naostřené krystaly písku. Brzy vyjdou hvězdy a já zajdu. Neplakal jsem jako v lese. Byl jsem... možná až příliš chladný na to, abych kráčel povrchem sopky. Avšak nikdy nic nepůsobilo tolik v pořádku. Teprve tehdy, když byl jícen na dosah, jsem se zastavil. Černý kámen mne hřál na tlapách, avšak já si spíše přál, aby mě rozpálil. Abych uhořel na místě. A pak znovu... Zápach spáleniny. Štiplavý, hnusný. Jako ty. Pousmál jsem se a nejistě přešlápl.
Možná si drobná část mne přála, abych se zastavil, ale já ji nemohl poslechnout. Nesměl jsem poslouchat sám sebe. Spálenina. Možná, že jsem jí mohl splnit jenom drobnou část přání: aby mě na konci toho všeho někdo nalezl. Přivřel jsem oči a s klidem na srdci se pomocí magie začal vznášet výš a výš do vzduchu. Má malá cesta ke hvězdám. Dýchal jsem zhluboka, zatímco vzduch začínal působit jinak na mé plíce, zatímco mé tělo bylo chladné, ohřívané pouze kouřem ze sopky, jenž sem, do výšin, sotva dosahoval. Netoužil jsem se naposledy porozhlédnout. Bál jsem se, že bych pohlédl do očí někoho, kdo by mne zastavil. Takhle je to v pořádku. Je to správně, ujistil jsem sám sebe a nechal vítr, aby mně samotnému zahrál ukolébavku. Melodie, již hrál, mne začínala chlácholit, kolíbat svým zvukem, dokud jsem neusnul a neopadla magie, co mne držela na obloze. A po chvíli jsem padl i já. Dopad, který přede mnou jen temně prolítl, mne na moment probudil, než jsem měl usnout navěky. Dobrou noc.

Znič mne, prosím. Čekal jsem na cokoliv. Na ránu. Na bolest. Na nadávky. Na řev. Avšak byl jsem obklopen tichem. Znič mne. Znič mne. Nikdy ve svém životě jsem se necítil tak ztraceně, abych doufal, že budu ztracen úplně. Znič mne, znič mne. Potřeboval jsem, aby někdo zasáhl. Aby někdo přinutil mé srdce, aby pocítilo to, co musela cítit Lau. Musel jsem trpět. Nezasloužil jsem si nic jiného. Prosím... zaskučel jsem a zaryl se drápy hlouběji do hlavy, dokud se nezačala ozývat ostrá, palčivá bolest. Teplá, lepkavá krev poslušně vyplnila drobné rány. Mohl bych... mohl bych to skončit? Zničit se sám. Já byl tím, kdo vše zničil, proč... proč přestávat v tom jediném, co... zvládám. Ničit. Kazit. V zoufalství jsem se široce usmál. Mohl bych se zničit sám. Postarat se o to, abych již nikdy nikomu neublížil. Abych již nikdy nikomu nebyl přítěží. Abych již nikdy nemohl vzít něčí srdce a- a- cukl jsem sebou. A roztrhat ho jako kořist. Zadupat život, co jsem pomohl stvořit. Zklamat ho a zaplnit svým selháním jeho první vzpomínky.
Zhluboka jsem se nadechl, avšak mé plíce se namísto vzduchem plnily kouřem, který na mém jazyku chutnal tak hořce, jak jsem si jen zasloužil. Je to tak snadné. Nikdy... jsem to nedokázal, avšak... je to správně. Je to správně. Je to... roztřeseným dechem jsem se pokusil zalapat po dalším vzduchu, Je to správně. Po dlouhých chvílích v tichu jsem opatrně, zmoženě vstal na všechny čtyři. Oči, doposud zaplavené slzami, se loučily s krajinou mého bývalého domova. Bylo to, co jsem nyní cítil, odhodlání? Je to správně, ujistil jsem sám sebe a přikývl.
Mé nohy, neschopné čehokoliv, se nyní vydaly vratce vstříc prázdnotě. Naposledy jsem procházel po měkkém mechu, naposledy jsem cítil svou vystlanou chůzi. Na rozloučenou jsem se přitiskl k nejbližšímu kmeni stromu, zkoumaje jeho strukturu, jež připomínala bludiště. Ztratil jsem se. Něžně jsem se o něj otřel, nechávaje v něm stopy po své nepatrné, nedůležité přítomnosti, a s novou slabostí v srdci se přisunul k dalšímu. Je... důležité, aby věděli, že jsem tu byl? O co se snažím? Nechat poslední vzkaz? Rozloučení? Omluvu? Nebo pouze důkaz, že vše zůstane při starém? Že... smečka bude pokračovat dále. Jako kdyby se jednalo o jakýkoliv všední, pohodlný den. Obvyklá procházka po lese. Obvyklý lov. Obvyklý úkryt a značení. Jen... beze mne. Prázdným zrakem jsem pohlédl na mou srst, jež v mírném letním vánku plápolala mezi rýhami borky. Byl jsem tu. S fascinováním jsem sledoval jednotlivé pohyby chlupů, zdánlivě matoucí a nahodilý tanec, jenž po delším pozorováním působil jako sjednocená choreografie. Nebudu zde chybět. Nikdy.
Nevěděl jsem, zda je správně, že zde nechávám směšné připomínky své přítomnosti. Mám na to právo? Mám právo zasahovat do pachu lesa, do pachu svého domova? Do své rodiny. Všechno... vše je tak vzdálené, polkl jsem a odvrátil od označkovaných míst, jež za mnou vlála, pohled. Měl bych... zmizet. Zcela. Provinile jsem se pousmál a naposledy přikývl. Byl čas jít.

// Sopka

Něžným úsměvem, který se kdesi v prostoru za mým výrazem začínal rozpadat pochybami, jsem se rozloučil s Ismou, Litai a Zakarem. Nestihl jsi ji ani poznat. Nestihl sis s ní ani popovídat. A mizí v dáli. A co jsi čekal? Tiše jsem odvrátil pohled do země a povzdechl. Co jsem čekal? Netušil jsem. Nerozuměl jsem tomu, jak jsem mohl být tak hloupý, tak naivní na to, abych zapomněl na to, co jsem způsobil. Nechal jsem je bez otce. A nyní chci být centrem jejich společnosti. Nyní chci být centrem kohokoli společnosti, obrátil jsem se na Lau a rozpačitě sledoval její hnědé tlapy. Vyzařovala z nich něha a péče, stejně jako z jejích očí, jejichž pohled jsem nyní nedokázal snést. Čím více mne milovala, tím jsem se nenáviděl. Nezasloužíš si její lásku. Někdo jako ty si ji nikdy nezasloužil. A nyní... nyní jsi pouze klesl na další dno. Bravo. Zalapal jsem po dechu, neschopen utvořit v tlamě omluvu, jež jsem tak zoufale dlužil. Jak se vůbec mohu za něco takového omluvit? Existuje způsob, jak ospravedlnit to, co jsem provedl? Opustil jsem ji. Nechal jsem ji samotnou. S vlčaty. Se smečkou. Zradil jsem je všechny. Není... způsobu, jak prominout to, co jsem učinil. Cítil jsem se němý, zatímco mé uši byly čím dál tím více ohlušovány křiky provinilosti, které se ozývaly z mé duše. Jsem zrůda. Jsem zrůda. Jsem zrůda.
Nebyl jsem schopný slova. Nemáš nic, co bys mohl říct. Není nic, co napravit. Není nic, co vynahradit. Už není nic. "Já..." hlesl jsem a nervózně přešlápl, zatímco můj pohled zůstával zabořený v zemi. Já- cítil jsem se prázdný. Vymazaný. Nemožný. Srdce se mi zrychlovalo a já věděl, že každým okamžikem dlužím více a více vysvětlení. Já. Naposledy jsem zalapal po dechu, v posledním pokusu cosi změnit, snad sebe, a zbrkle přikývl. Nikdy jsem neměl šanci.
Zbaběle jsem utekl, před Launee, před tím, co jsem jí způsobil, před tím, jak jsem zničil její srdce. Jsem zrůda, jsem zrůda, jsem zrůda. Se staženýma ušima jsem splašeně našlapoval na mech, tak měkký, a přesto mne bodající, a jen krátce se ohlížel, že mne má partnerka nenásleduje. Každé ohlédnutí mne zničilo ještě o něco více, avšak to bylo přesně to jediné, co jsem si mohl zasloužit. Kompletní destrukci. Nejsi schopen nic napravit. Nic nenapravíš. Nezasloužíš si odpuštění. Nezasloužíš si prominutí. Nezasloužíš si lásku. Nezasloužíš si rodinu. Nezasloužíš si nic z toho, co jsi měl mít. Tlumeně jsem zaúpěl a zaťal zuby. Na mech postupně začaly dopadat mé slzy, které na toto místo nepatřily podobně jako já. Nemáš nic. A tak je to správně. Zafuněl jsem, zatímco můj obličej zavalilo horko, a během jediného zmateného pohybu sebou ucukl k zemi, kde jsem zaryl tlapy do vlastní hlavy. Tak je to správně, tak je to správně, tak je to správně. Nerozumíš? Je to tak správně! Takhle je to správně! Potřeboval jsem na sebe křičet. Potřeboval jsem, aby na mne křičeli všichni. Aby na mne křičela Launee.
Znič mě.

// Já přeskočím teda Launee, abychom se všichni trochu pohli ^^

Upřímně jsem se usmál, i když jen nepatrně, na oba naše nové členy. Máme co dohnat, ozvala se v mé hlavě Zakarova slova a já přikývl. Opatrně, jako kdyby příliš důrazný souhlas mohl všechno pokazit. "Rád bych. Mohli... bychom se shledat i s... Noktem," odsouhlasil jsem po chvíli, kdy jsem radši ustrnul v přikývnutí. Nokt by věděl, co s tím. Nokta má hlavně každý rád. A já... jsem s ním o něco lepší. Ne dobrý, ale... ale alespoň se blížím k jakési parodii na přijatelnost. Takto... nemám šanci. Nikdy nebudu schopen být dobrá společnost. A je tolik důvodů, proč by bylo mnohem moudřejší se mi vyhnout. S bolestí v celém těle jsem krátce obrátil pohled k Ismě, která se momentálně pokoušela vykráčet ze svého křovinatého úkrytu. Lau se mi měla vyhnout. Promiň, maličká. Pokusil jsem se předstírat, že mé srdce se právě nezaseklo do podivného úskalí ostrých hrotů, které jsem si pro sebe sám vyrobil, a zahleděl se zpět na Litai se Zakarem. Nadechl jsem se, abych ze sebe dostal jakoukoliv frázi, jež by dala najevo, že jsem rád, že zde jsou, avšak... Isma mou snahu o přivítání Litai a Zakara poněkud nepřijala, stejně jako nepřijala samotný pár. "Ismo-" hlesl jsem, zatímco jsem rychle skrýval zazubení, které naše ochranářka dokázala vykouzlit, avšak vše již bylo vysvětleno Zakarem. "Tohle... jsou Litai a Zakar, a..." začal jsem s nepotřebným vysvětlováním, zatímco jsem se nepatrně naklonil k její malé hlavičce, a spiklenecky jsem špitl: "A potřebovali by někoho, kdo se tu vyzná." Narovnal jsem se s vážnou tváří, jako kdyby to, co jsem právě vyřkl, nikdy nemohly zaslechnout uši Litai a Zakara, a na moment se opět pousmál. Nepatříš sem. Nemáš právo se k tomu vlčeti přibližovat. Není tvoje. Nebylo tvoje od doby, kdy jsi tu pro něj nebyl. A tohle není tvá smečka. "Jistě se... tu porozhlédněte," podpořil jsem je a s nepatrným pokývnutím jim dal najevo, že mohou odejít a že je již nikdo nemůže nutit, aby se mnou pokračovali v konverzaci. Nikdo tu o tebe nestojí.