Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bianca, zopakoval jsem jméno Saturnovy sestry a usmál se na něj. Bylo krásné vidět ho skutečně šťastného. Nejednalo se o úsměv, připravený pouze pro mne a pro Launee, aby nám ho nebylo líto. Jednalo se o... štěstí. Bohužel nevydrželo dlouho, a to kvůli mým vlastním sporům. Saturnus, vyděšen mým vrčením, během okamžiku o veškerou radost přišel. Nyní se bál. "Ne-ublíží," zašeptal jsem a pokusil se ještě více narovnat, aby ve mně cítil silnou oporu. Neublíží nikomu, protože se o nás postarám. Nenechám ji, aby ranila tvou sestru. Tebe. A ta béžová vlčice... bleskl jsem po vlčicích pohledem. Zvládne to. Bude to v pořádku. Všechno bude v pořádku. Sledoval jsem, jak Saturnus volal na Biancu, jak ji lákal k sobě. A pak, zcela náhle, přestal. "Satur-" hodlal jsem ho oslovit, povzbudit ho, avšak dříve, než jsem tak učinil, se ke mně vlček přitiskl. Cítil jsem jeho bolest. Zmatek. Radost. Nedočkavost. Neuvěřitelnost. A věří mi. Přišel- přišel za mnou, opřít se o mne. Co- co mám dělat? Jak- jak mu mohu pomoci? Zmateně jsem pozoroval močály, které mi nebyly ochotny napovědět. Nejsem- nejsem dobrý přítel. Nedokáži tě podpořit. Pomoci ti. Jsme k ničemu. Proč- proč sis mne vybral? "Šššš," zašeptal jsem po krátké nejistotě a druhou tlapu jemně položil na jeho hlavu. Doufal jsem, že mu takhle pomohu. Jsi v bezpečí. Bianca je v bezpečí. Posadil jsem se, aby byl částečně chráněn i mou hrudí. Pokoušel jsem se dýchat co nejklidněji. Všechno je v pořádku, vidíš? Nádech. Výdech. Vše je v pořádku. Nic se neděje. Jsi šťastný, to je vše. Zasloužíš si být šťastný. Upřímně jsem se na něj usmíval. Takto pode mnou, pod mou tlapou, skrčený a přitisknutý, působil křehce. Zranitelně. Vše je v pořádku.
Avšak bezstarostnost momentu nemohla vydržet věčně. Nemohl jsem Saturnovi svou péči pouze slibovat, musel jsem ji také poskytnout. Narovnal jsem se a pohlédl na jeho sestru. Taktéž byla zmatená. Netušila, co se děje, netušila, zda se vrátit k béžové vlčici. Musím- musím ji dostad odtamtud. Musí... být tady. Se Saturnem. Musí... být v bezpečí. "Bianco," vyřkl jsem co nejzřetelněji a pokusil se o přátelský úsměv. Nevěří mi. Jsem trapný. Směšný. Nepřijde pouze proto, že jí to nakáži. Nemám právo jí cokoliv nakazovat. Nemám právo- nesmím- nemohu- "Pojď... k nám, prosím," dokončil jsem svou prosbu a tlapu, která doposud chránila Saturnovu hlavu, pomalu položil na zem. Cítil jsem se vyčerpán. Tak dlouho jsem se bál jakéhokoliv slova, avšak nyní musel můj strach a obavy jít stranou. "Máš... tu rodinu," zašeptal jsem, aniž bych si nebyl jistý, zda mluvím na Saturna, nebo na Biancu. Je to v pořádku. V pořádku. Usmál jsem se a vyčkával, co se stane dále.

Jenom? Sledoval jsem, jak se v malém vlčecím těle skrávají rozpaky a pomalu začínal chápat. Ten pach. Jeden... působí dojmem, jako kdyby tu byl téměř druhý Saturnus. Musí... jeho rodina. Je tu? Je čas, abychom se rozloučili? Smutně jsem ho sledoval, avšak zároveň byl vděčný za to, že Saturnus znovu má, kam patřit. Když vyřkl svou prosbu, abychom se vydali za pachem, který mohl být jeho sestra, rázně jsem přikývl. "Cí-tím ji," odsouhlasil mu a naposledy pohlédl na Launee. Byla nyní plně zaměstnána vyhublým vlčetem, jehož jméno znělo přibližně Rayster. Přál jsem si být s Launee a pomoci jí s péčí o vyhladovělé vlče, avšak zároveň jsem si přál, aby byl Saturnus šťastný. Jdeme napřed, neloučíme se, připomenul jsem si a s úsměvem se s ní rozloučil. "Najdeme ji," zašeptal jsem podobně, jako Saturnus, a co nejrychleji se vydal za pachem skrze močál.
Bude vypadat podobně? Bude... stejně hodná, jako je on? Nebo bude zcela odlišná? Co se Saturnus dozví o své rodině? Možná... možná poslali sestru, aby pro něj přišla. Avšak jaký rodič by do takto časného jara poslal samotné vlče, aby se postaralo o vlče jiné? Musí... musí být jiné vysvětlení. Téměř jsem běžel. Rychlým krokem jsem se vyhýbal podmáčené půdě a škodolibě nastraženým kořenům. Najdeme ji. A Saturnus... Saturnus bude šťastný. S hlavou si mi pohrávala myšlenka, zda se naše přání opravdu nemohla splnit. Pokud si Saturnus přál svou rodinu a... nyní je tu jeho sestra, pak... Pach se přibližoval. Sílil. A s ním i mé obavy, že o Saturna přijdeme. Nebudu sobecký. Nebudu sobecký. Je špatné, aby tu zůstával. Musí se vrátit. Musí... mít rodinu. Zpomalil jsem, když se na našem obzoru objevilo šedé vlče. Avšak nebylo samo. Bylo ve společnosti dvou vlčic. Jednu, světlejší, jsem nepoznával, avšak pojil se na ni pach naší smečky. Ta druhá, ovšem... Ty. Rozkročil jsem se a z mé hrudi se vydalo varovné vrčení. Nejprve se mi vysmívá. A poté, když se vrátím na místo, které je mi domovem, je tu znovu. Pronásleduje mne? Snaží se... snaží se mi ublížit? Sledoval jsem situaci mezi vlčicemi. Přeje si se snad přidat? Chce... chce mi sebrat domov? Zavrtěl jsem prudce hlavou. Dění před námi se mne netýkalo. Mou povinností bylo hlídat, že se vlčici z naší smečky nic nestane. A působilo to dojmem, že je dosti silná, aby vyřešila vetřelkyni sama. Saturnus. Jeho sestra, připomněl jsem si své poslání a opatrně se položil na zem, aby se můj náklad mohl svobodně pohybovat po močálech. Není pro ni úplně dobré, aby stála tam. U nich. Kdyby se jejich spor zhoršil, pak... "A-hoj," vypískl jsem téměř instinktivně a začal se na vlče poněkud zoufale usmívat, jen aby se přiblížilo k naší skupince. Nenápadně jsem přitom pozoroval Saturna. Jaké to je? Vidět opět rodinu?

// Šakalí pahorkatina

Byl jsem rád, že Launee nevadilo mé přání, byť ho nejspíše nepostřehla celé. Přál bych si ho pro tebe, Launee, zaprotestoval jsem tiše, když prohlásila, že náhrdelník můžeme mít všichni, ale nedokázal jsem být ohledně této záležitosti dlouho zarputilý, protože jí tento plán dělal příliš velkou radost. "Ano," s úsměvem jsem odsouhlasil a pokoušel se při tom příliš nesoustředit na jakéhosi Sigyho, kterého zmínila. Má magii země. Možná... možná je v naší smečce? Nebyl jsem tu dostatečně dlouho na to, abych rozpoznal, kdo je členem. Sigy. Je... hezký? Je moudrý? Je... lepší než já, pokračoval jsem v usmívání, i když v mé mysli se zrodilo zrnko žárlivosti. Sigy sem patří. Možná, že byl členem ještě přede mnou. Jistě byl lepším členem. Věrnějším. Schopnějším. Já... přijdu pouze tehdy, když něco potřebuji. Sigy... Sigy nakopak pomáhá druhým. Já... nám náhrdelníky udělat nedokáži. Zklamaný sám ze sebe, ze své neschopnosti, jsem následoval Launee močálem. Mrtvým. Avšak poprvé za mou přítomnost plným.
Mezi kmeny stromů se nyní rozlehl i pronikavý zvuk. Smích. Poněkud zlověstný, hekavý. Slyším to, přikývl jsem na Launeeinu otázku a stejně jako ona, i já se vydal za strůjcem tohoto zvuku. Čím blíže jsme byli, tím více mi zvuk cosi připomínal. Vlče? Můj krok se změnil v nejistý. Žádné vlče by... nemělo vydávat takové zvuky. Nebo ano? Cítil jsem, jak se ke mně Saturnus přikrčil. Ochráním tě. Nic... se nestane, slíbil jsem mu a trochu se narovnal, abych Saturnovi poskytl potřebný pocit bezpečí.
Netrvalo to dlouho a mohli jsme se přesvědčit, že vydavatelem zvuku je vskutku pouhé vlče. Nebo spíše pouhá jeho napodobenina. Vyhublá. Kostnatá. Mrznoucí. Šílená? Udržel jsem si od vlčete poněkud větší rozestup, než jaký měla Launee. Ta se ho něžně vyptávala na to, jak se zde objevil. Takže není místní. Možná... se ztratil jiné smečce? Hladověl. Mrznul. Sám. Pozoroval jsem, jak je jeho zmoklá srst přilepená k jeho přehlénutelnému tělu, a jak se jedním rychlím pohybem lepí i na Launee. Je zde v bezpečí, nezávisle na tom, čím si prožil. Stále ale mrzne. Stejně jako před nedávnem u Saturna, i nyní se vzduch ohřál. Tentokrát kolem promrznutého vlčete. Začínal jsem být z používání magie poněkud vysílený, avšak na tom nezáleželo. Jakpak ses tu vzal? zkoumavě jsem ho pozoroval a doufal, že vlče bude Launee věřit dostatečně na to, aby promluvilo i o jeho historii.
Saturnus sebou začal opět neklidně vrtět. Má stále strach? Z vlčete? Nebo... se děje cosi, co přehlížím? Ohlédl jsem se za ním, avšak z jeho pohledu jsem to, co ho trápí, vystopovat nedokázal. "V... pořádku?" zašeptal jsem a zkoumavě si ho prohlížel. Nehodlal jsem ho ze svých zad sundat, dokud jsem neměl jistotu, že ho nově nalezené vlče neděsí.

Hlásím se c:<

Samozřejmě, zopakoval jsem překvapeně Launeeino slovo a zadíval se stydlivě do svých tlapek. Bylo ode mne pošetilé se vůbec ptát. Možná až sprosté. Vytvářil jsem z nich diktátory, bez jejichž rozhodnutí nic nedokáži. "Děk-uji," vypískl jsem jaksi hlasem uvíznutým kdesi mezi štěstím a potupou, a okamžitě se alespoň o něco málo naklonil k zemi. No jasně. Samozřejmě, že můžeš. Jak... mohou jejich slova tolik hřát? Culil jsem se od ucha k uchu, když mi Launee nasadila můj náklad na hřbet. Bylo zvláštní, jak lehký Saturnus byl. Jak hřál jeho život. Nikdy jsem... nikdy jsem nenesl něco tak cenného, jako je život jiného vlka. On... věří mi natolik, že ho mohu nést. Že mu mohu nahradit nohy. Vzít ho kamkoli. Vzít ho do Maharu. K nám domů. Nyní jsem se rozešel s tou nejvyšší opatrností, a doufal, že má o nepoznatelný zlomek pomalejší chůze Saturna neunudí. Mohu ho nést. Samozřejmě. Věří mi. Radostně jsem se zazubil, když si postěžoval na to, že ho má srst šimrá. "Opravdu?" zeptal jsem se ho co nejnevinněji, a hned nato s tichým hihňáním a s galancí hodnou zrádce začal kroutit celou svou hlavou, jen aby se chlupy na krku ještě více rozvlnily, a probojovaly se tak do Saturnova čumáčku.
Přestal jsem s tímto pohybem, až když se nás Launee zeptala na naše přání. Saturnus mlčel a já se bál, že tuším, proč tomu tak je. A co... co bych si přál já? Když něco vyřknu rychle, Launee nebude smutná z toho, že oba mlčíme. Jenže já neumím- nedokáži- nezvládám mluvit rychle. Nezvládám přemýšlet rychle. Jsem... pomalý. Hloupý. Co bych si přál? Nedokázal jsem ve své mysli vytvořit jediné splnitelné přání. Jediné, co se v mých myšlenkách vytvořilo, byla představa květinového náhrdelníku. Co bych si přál? Přál bych si, aby- drobně jsem zavrtěl hlavou a dlouze se na Launee podíval. Přál bych si, abychom navždy zůstali takhle. Avšak to je sobecké. Přál bych si, aby se nalezla Saturnova rodina, ale my s ním stále zůstali v kontaktu. Aby... abychom dál všichni tři pozorovali po nocích hvězdy. Abychom se spolu cítili hezky. Abychom- Byl jsem hloupý. "Květin-ový náhrdelník pro tebe," uzavřel jsem nakonec své přání a nejistě Launee pohlédl do očí. Přál jsem si jí vysvětlit, jak jsem to doopravdy myslel, avšak to znamenalo příliš mnoho slov. Květiny bych našel, Launee. Našel bych jich dost na to, abys měla náhrdelníků několik. Jenže... nedokáži je dát dohromady. To... ti nikdy nesplním. Smutně jsem se vrátil k tlapkám, které dál kráčely domů.

// Mahar

Viděl jsem, jak po mém slově odvrátila zrak k tlapkám. Omlouvám se. Panicky jsem taktéž pohlédl jinam, jen abych nemusel čelit tomu, co jsem způsobil. Neměl jsem to říkat. Měl jsem se ovládnout a nic neříkat. Neměl jsem... právo ji takto obtěžovat. Vyděsit ji. Bojí se, co více si myslím? Bojí se, co cítím? Možná... možná jsem měl raději... říct "Ano". Odsouhlasit, že jí to sluší, avšak nepouštět se do takových nebezpečných slov. Pouze odsouhlasit. Nic víc. Launee... by byla šťastnější. Klidnější. Znepokojil jsem ji. Znepokojil jsem ji. S výčitkami jsem pozoroval každé stéblo trávy, které se po dlouhé zimě opět dostalo na povrch. Neměl bych říkat takové věci.
Ticho bylo přerušeno Launee, která si pravděpodobně ponechala zbytek špatných myšlenek na později, do zásoby, a pro nyní navrhla, zda bychom nechtěli do Maharu. Chtěla říct domů. A pak se opravila. Kvůli Saturnovi, kterého bychom měli vrátit zpět do jeho pravého domova. Nebo snad i... kvůli mně? Narovnal jsem se po jejím vzoru a věnoval jí zpět její úsměv. S tebou je to domov, Launee. Přál jsem si jí říct něco podobně hezkého. Něco, co by jí naznačilo, že ji mám rád. Co by ji zahřálo stejně, jako když mi sdělila, že jsem její poklad. Jsem neschopný. Srab. Třasořitka. Zbabělec. Místo mluvení jsem tedy pouze přikývl a pokračoval v úsměvu, který se pomalu kroutil do jakéhosi žertu na něj.
Naštěstí zde byl stále Saturnus, který dokázal zachránit snad jakoukoli situaci. Zeptal se Launee, zda by ho nevzala na záda. Co mne překvapilo, bylo, že se však během chvíle optal i mne. Mohl bych? pozoroval jsem ho, s poněkud vypoulenýma očima. Nemyslel to jako legraci. Opravdu se mne zeptal. Mne. "M-mohl bych?" nejistě jsem se zeptal spíše vzduchu, protože otázka nedokázala zamířit ani na jednoho z vlků. Nemohu přeci... sebrat Launee Saturna. Oni dva... patří k sobě. Já se k nim pouze přidal, vnutil. Nemohu jí ho vzít.

Ušel jsem sotva pár velmi pomalých kroků, než se opravdu ozval Saturnus. "Ano?" zeptal jsem se ho s co nejpřekvapenějším výrazem, avšak moc dlouho mi nevydržel. Přidala se k nám Launee a mne pohltil zmatek. Vůbec jsem netušil, jak jí situaci vysvětlit. Jen jsem- chtěl jsem, aby našel tvůj náramek, aby měl radost, a- Saturnus ani v nejmenším nezklamal. Usmíval jsem se a přikývl téměř za každým jeho slovem. "Málem..." přidal jsem se, aby bylo jasné, jaké hrdinství prokázal náš vlčecí kamarád, "jsem ho... tam nechal." Obdivně jsem se Saturnovi poklonil, protože nebýt jej, náramek by byl navždy ztracený. Dobrá práce, usmál jsem se na něj a chystal se ho jaksi pochvalně poplácat tlapkou, avšak během momentu jsem si uvědomil, jak hloupý nápad to je. Připadáš si jako někdo, kdo by mohl chválit ostatní? Rozhoduješ o tom, co je dobré? A proč by ses ho dotýkal? Ublížil bys mu. Jsi nemotorný. Obrovský. Zranil bys ho. Neodpustil by ti. Nech ho být. Udělej všem laskavost a nech ho být.
S nervózním, ale stále úsměvem, jsem obrátil svůj zrak na Launee, která si její úlovek, stříbrný náramek, právě navlékla na přední. Jestli ti sluší? Pokoušel jsem se soustředit pouze na její novou ozdobu, abych byl nezaujatý soudce. Náramek se leskl. Třpytil. Občas jsem na něm na okamžik zahlédl kapku, která se s ním nesla od jezera. Avšak můj pohled pomalu sklouzával všude kolem. Na Launee jako na vlčici. Slušelo jí to, ať už měla náramek, či nikoli. Tak jí to pověz. Nejistě jsem se ohlédl na místa, kam zmizel poraněný šakal. Nemohu jí říct, že jí to sluší. Nemohu, protože pak by mohla vědět, že se mi... líbí. Že si myslím, že je krásná. Stydlivě jsem ucouvl a pokoušel se na Launee nedívat. Nesledovat ji. Nesměl jsem nad ní přemýšlet tak, jak se právě dělo v mé mysli. Jsme přátelé. Nemohu... nemohu o ni přijít. Potřebuji, aby se mnou alespoň nějak byla. Jako přítelkyně. Je to tak v pořádku. Netušil jsem, co odvedlo můj zrak zpět k jejím očím, avšak jakmile jsem je spatřil, nedokázal jsem znovu utéct za šakalem. "Nádherná," špitl jsem a fascinovaně, směšně otupěně zíral do jejích modrých očí. Na pár chvil jsem tušil, že o Launee přijít nemohu. Dostal se do mne teplý, hřejivý pocit, který naznačoval, že jaro přišlo i do mého těla. Tentokrát ale ne díky slunečním paprskům. Launee, dál jsem se na ni usmíval. Má společnice ohřála mé srdce. Nezáleželo na tom, co všechno se dělo předtím. Důležité bylo, že nyní jsem byl tady. S vlčicí a vlčetem, kterým jsem dělal radost. Kteří mne, možná, měli i rádi.

// Medvědí jezero

Pokoušel jsem se šakala pronásledovat. Protože ta věc, ten... poklad... patří Launee. Je Launee. Launee ho našla. Zaslouží si ho. Nemůže- nemůže o něj takhle rychle přijít. Nesmí. Nedovolím to. Opět jsem si vzpomněl na ten výraz zklamání, který jí zakryl tvář, jakmile její úlovek popadl šakal. Je to její. Zaslouží si ho. Zaslouží si ho. A kopretinový náhrdelník. Nehodlal jsem si přiznat, že se z přátelství stává posedlost. Že se ohledně Launee cítím příliš dobře. Příliš brzy příliš dobře.
Opustili jsme jezero a šakal stále nepolevoval. Běží Launee s námi? Ohlédl jsem se, abych se ujistil o její přítomnosti, avšak provinění, že ji pozoruji příliš často, mne přinutilo nepodívat se dostatečně dlouho. Jsem úchyl? Jsem... až takhle zvrácený? Před vlčetem. Pozoruji ji. Sleduji. Jako... slizák. Jako... Zpozorněl jsem, jakmile se mezi kamením ozvalo zakvičení. Překvapeně jsem pohlédl na Saturna, který se okamžitě vydal za zvukem. Není náhodou traumatizovaný tvým chováním? Následoval jsem jeho kroky. Netrvalo to příliš dlouho a nalezli jsme strůjce bolestného nářku. Šakal se panicky zmítal, avšak jeho noha stále neúprosně zůstávala mezi kameny. Omlouvám se. V jeho očích byla hrůza. Uštvali jsme ho. Pronásledovali jsme ho, on se bál o život, a nyní... Věděl jsem, že za jeho zranění neseme zodpovědnost pouze my. Je to jen věc. A on... si ponese následky. Kvůli věci, kterou neměl brát do tlamy. Kvůli věci je strachem bez sebe. Kvůli nám. Smutně jsem si ho prohlížel. Zoufalého. Téměř vlka. Šelmu. Ztracenou. Mírný vánek si na moment pohrál s naší a šakalovou srstí, než se začal soustředit na to, co bylo jeho opravdovým účelem. Soustředěně jsem přimhouřil oči. Věděl jsem, že něco dokáži, avšak tím mé vědomosti o vlastní magii končily. Prosím. Dva kameny, které svíraly šakalovu nohu, povolily a vznesly se. "Bude to..." pozoroval jsem, jak se šakal s kvičením dostává na tři své končetiny a utíká dále, "v pořádku." Kameny se bez jakéhokoliv hluku vrátily na své původní místo. S nejistým úsměvem jsem se podíval na Saturna. Snad bude v pořádku. Ublížili jsme mu. Ranili jsme ho. Bude v pořádku. Dokud utíká, tak... má šanci. Když jsem pohlédl na dva kameny, šakal byl již dávno pryč, avšak tentokrát bez Launeeina úlovku. Ten nyní ležel na posledních zbytcích sněhu. Vidí ho i Saturn? po očku jsem vlče zkontroloval a dramaticky od kamenů odstoupil. To, že zde šakal svou kořist nechal, byla pouhá náhoda. Měli jsme štěstí. Ale tušil jsem, že tento nález by mohl udělat radost nejen Launee, ale i Saturnovi. "Snad... Lau-nee nebude... smutná," prohlásil jsem a rádoby smutně se rozešel pryč od místa, kde se její úlovek povaloval.

Strach z odmítnutí mne rychle přešel. Jsem poklad? Šťastně jsem se uculil na Launee a dokonce se trochu i narovnal ze svého shrbeného úkrytu. Myslí si, že jsem poklad? Já jsem podle Launee poklad? Jsem poklad! Poslední sousta mé ryby okamžitě začaly chutnat ještě o kousek skvěleji. I Saturnus byl s mým nápadem velmi spokojený, avšak žádné přání nevyslovil. Přemýšlí nad svým přáním? Přemýšlí, co... si přát, když ví, že to, co si doopravdy přeje, nikdy nezíská. Možná, že získá. Ještě... ještě má naději. A pokud budeme hledat, pokud... se budeme snažit ze všech sil, pokud procestujeme co nejvíce míst, pak... Pootevřel jsem okouzleně tlamu, když Launee prohlásila, jaké je její přání. Náhrdelník z květin? Byla... byla bys v něm krásná. Byl by z kopretin, protože jsou jemné. Protože jsou čisté. Neporušené. Protože nádherně voní. Protože ty... jsi kopretina, Launee. Splním ti tvé přání. Naleznu ty nejkrásnější kopretiny a přinesu je k Životu, aby z nich vytvořil náhrdelník. Přinesu ti ho a... budeš... nepatrně jsem zavrtěl hlavou, abych se z okouzlení vrátil zpět ke skutečnosti, která byla podobně krásná.
Launee mezitím vběhla do vody. Další ryba? zvědavě jsem si ji prohlížel, jak se vynořuje s čímsi nerybovitým v tlamě. Zahihňal jsem se Saturnovu dotazu, avšak pouze tiše, aby jeho teorie o pokladu rybího prince zůstala nenarušena. "Musí být," zašeptal jsem tajemně a doufal, že si ho budeme moct detailně prohlédnout, poklad nepoklad. A já jsem poklad. Jsem Launeein poklad, připomněl jsem si a málem znovu upadl do vlastních myšlenek. K Launee se však přikradl šakal. Netušil jsem, kde se tu tak náhle objevil, nebo jak je možné, že se nás nebojí. Šakal každopádně vzal Launeein nový poklad a rozeběhl se s ním pryč. Pootevřel jsem tlamu, abych na něj vykřikl, ale o to se již postaral můj mladý společník. Launee mezitím stála, překvapená, zklamaná. Cosi mi napovídalo, že kdyby to záleželo pouze na ní, nejspíše by se smířila se ztrátou. Jenže to jsme my dva nemohli dovolit. "Najdeme ho," povzbudil jsem Launee a rozeběhl se za šakalem. Nemůže být daleko.

// Šakalí pahorkatina

Launee, nezávisle na tom, co dělala, působila tak nějak... plynule. Jako kdyby byla voda. Každý její pohyb navazoval na ten další, přirozeně, nelámaně. A její lesklá srst ji doprovázela. Na moment se mi zdálo, že jsme navázali oční kontakt, a tak jsem se na ni uculil. Musím blouznit, stydlivě jsem se zadíval na tlapky a doufal, že si mých rozpaků Launee nevšimla. Musím blouznit. Všechno... jsem si musel vymyslet. Možná, že... jsem stále pod lavinou. Mrznu. Nebo... je to pravda. A v takovém případě... pousmál jsem se na Saturna, který stále váhavě pozoroval rybu, jejíž vlastnictví bylo téměř nejasné. "Opravdu jsem... ji jen našel," oznámil jsem mu a párkrát přikývl, aby můj nedůvěryhodný příběh nabyl alespoň drobně na přesvědčivosti. Líbilo se mi, že jsem mu mohl udělat radost a dát mu příležitost splnit si přání. Copak by sis přál? Ty, vlče, co se dostalo do naší smečky? Čím déle jsem si ho prohlížel, tím více jsem si uvědomoval, jak nesplnitelné by jeho přání bylo. Jeho oči skrývaly ztrátu. To, že s tebou pozoruji hvězdy, ti nikdy... nenahradí domov. Patříš jinam. Patříš... někam, kde tě očekávají. Kde tě potřebují. Kde chybíš. A my... já... jsem sobec. Mlčel jsem a střídavě pozoroval Saturna, rybu a jezero, dokud nepřišla Launee. "A-no," odsouhlasil jsem její prohlášení o Saturnově vítězství a nervózně se usmál. Možná... možná bude mít pouze vlčecí přání. Možná, že si bude přát, abychom mu dali další rybu. Nebo, že by chtěl vidět srny. Avšak... opět jsem si ho zkoumavě prohlížel. Připadalo mi, že Saturn byl na svůj věk příliš vyspělý. A příliš smutný.
Když Saturnus začal protestovat, že to já jsem strůjcem ryby, dovolil jsem si nesouhlasit. "Našel... jsem ji," zopakoval jsem svou neškodnou lež a doufal, že se Saturnus vzdá jako první. Prosím. Měj... přání. Měj hezké přání, které... ti splníme. Prosím. "Nebo..." nejistě jsem započal svůj návrh a vstal, abych se mohl vydat do jezera pro třetí rybu. Nebo bys mohl zaklapnout. Nikoho nezajímá, co chceš říct. Je to Saturnova ryba. Rozumíš? Dal jsi mu ji, tak mu vnuť to přání a nech to být. Nemusíš vymýšlet další zbytečnosti. Jedna, totiž ty, stačí. Zastavil jsem se ve vodě a poslouchal, jak se Saturnus s Launee pouští do jídla. Dobrou chuť, přejícně jsem se na ně pousmál a po chvíli se pohledem opět věnoval vodnímu povrchu. Klid. Připluje. Jednou... Jakmile se stín mihnul kolem mé tlapy, prudkým pohybem jsem se pro něj ponořil. Ryba s mohutným mácháním bojovala, avšak jakmile jsem ji vytáhl na vzduch, postupně se vzdala. Opatrně, abych nevyrušil své společníky při jídle, jsem si svou kořist přinesl k nim a položil ji, aby bylo jasné, že ani tato není vítězná. Vyhrál jsi, pokynul jsem radostně žeroucímu Saturnovi. Jeho přání nesplníš. Nedokážete to. Ani jeden z vás. Dál bude sám. A dál bude očekáván někým, koho možná již nikdy neuvidí. Není možné mu splnit přání. Nikdy nebude opravdu spokojený. Nikdy mu nenahradíš rodinu. "Mohl bys..." oslovil jsem vítěze a nepříliš sebejistě přešlápl na místě, "by sis přát, abychom..." Věta byla příliš dlouhá na to, abych ji dokončil na první pokus. Zoufale jsem se zahleděl na svou novou rybu a rozhodl se, že nejmoudřejší bude, pokud dopovím ten nápad právě jí. "Měli... všichni přání," uzavřel jsem svůj sáhodlouhý proslov a pustil se do své posluchačky. Nedokázal jsem se podívat do očí Launee a Saturna. Nedokázal jsem si připustit, že kdykoli stále mohou zareagovat negativně.

// Vyhlídka (přes Midiam)

Velmi pohodlný pelíšek? Fascinovaně jsem ji pozoroval, jak to řekla, jako kdyby se nic nedělo. Jako kdyby byla samozřejmost mne pochválit. Jako kdyby byla samozřejmost, že je něco hezkého. Dál scházela naši strmou cestu, s úsměvem, který hřál. Jsem velmi pohodlný pelíšek, šťastně jsem se pro sebe uculil a dal se zpátky do pohybu.
Často mi podklouzla tlapa a já zavrávoral, avšak nic nedokázalo přinést zpět pocity, jaké jsem prožíval, než jsem nalezl Launee se Saturnem. Všechno již bude v pořádku. Navždy. Budu... budu Saturna učit hvězdy. Budu... budu dál pohodlný pelíšek pro Launee. Postupně... postupně jí budu říkat více a více, až... nebudu jen... já. Nebudu pro ni jen ten, kdo mlčí, kdo... nic nedokáže. Budu jiný. Budu... jejich přítel, zasněně jsem pozoroval jezero, ke kterému jsme směřovali. S jeho povrchem si pohrávaly jarní paprsky, které se občas ponořily pod vodu a daly tak vzniknout dalšímu odstínu modré. Jindy se skryly pod zbytek ledu, který samovolně plul po hladině a počítal své poslední dny. "Krásné," zašeptal jsem a zahleděl se na druhou stranu jezera. Byly tam dvě vlčí siluety. Dvě, přičemž jedna z nich vzdáleně připomínala Nokta. Nokt? Jak- jak by tu mohl být? Musí být ve smečce. Musí... možná... zavrtěl jsem hloupě hlavou. Jsem šílený? Vše je příliš hezké na to, aby to byla pravda. Zešílel jsem? Zešílel jsem a... Nokt... mne bude pronásledovat. Jsem příliš... šťastný na to, aby to byla pravda? Abych-
Nastražil jsem uši, když jsem znovu uslyšel Launeein hlas. Soutěž? Zoufale jsem se usmál a přikývl, abych, byť ne s takovým odhodláním, jako Saturnus, odsouhlasil její návrh. Avšak... libovolné přání, připomněl jsem si druhou část její nabídky a zašilhal směrem k siluetám. Přání. Proč... přání? Co... by sis přála? Co by si přál Saturnus? Co... kdybych vyhrál, kdybych dokázal chytit největší rybu, co bych si přál já? Nevědomky jsem se vydal na kraj břehu. Přál bych si... přál bych si, aby všechno zůstalo takhle. Přál bych si, aby... aby se tohle nikdy nezměnilo. A aby to bylo skutečné. Abych... byl dál s Launee. Se Saturnem. Abych se o ně staral, abych- Jednou z mých neschopností byla ta, že jsem téměř nikdy nedokončil myšlenku. Trhl jsem sebou, protože klidnou hladinu nyní narušil panikařící Saturn. Máchal sebou a působilo to dojmem, že bojuje o život. "Saturne," vypískl jsem a přiskočil k němu. Avšak mé starosti byly zbytečné. Vlček se během momentu dostal na všechny čtyři a byl dostatečně vzpamatovaný na to, aby si na ryby postěžoval. Usmál jsem se jeho stížnostem a občas i souhlasně přikývl. Hlavní pro mne ale bylo, aby Saturnus během brzkého jara neprochladnul. Nechal jsem ohřát vzduch kolem něj, aby s námi nechodil v podobě mokré slámy, a nepřestával se na něj usmívat. Bude to v pořádku, přesvědčil jsem ho ve své mysli a vydal se do vody, tam, kde se před momenty vlče koupalo.
Splněné přání. Splněné přání. Soustředěně jsem se pokoušel pohlédnout skrz hladinu. Zčeřené dno se uklidnilo a já věděl, že pokud si přeji ulovit rybu, musím být jako ono. Splněné přání. Avšak... mohl bych si přát... omezit jiné? Mám právo na to si přát, aby se mnou jiní trávili čas? K mým nohám se přiblížil stín. Splněné přání. Prudce jsem strčil hlavu do vody a tlamou okamžitě chňapl po rybě. Úspěch. Vítězoslavně jsem se vynořil a vydal se i s rybou na břeh. A je celkem velká. Velká, ale... prohlížel jsem si vlče, které stále bylo z ryb trošku rozhozené, a omluvně položil rybu přímo před něj. "Tahle..." ustoupil jsem od ní, aby bylo Saturnovi zřejmé, že mu ji přenechávám, "tam po tobě zůstala." Posadil jsem se zády k jezeru, abych nemusel věnovat pozornost siluetám, které naznačovaly možnost mého šílenství, a raději se dále věnoval Saturnovu úlovku. "Málem... jsi ji tam... zapomněl," dostal jsem ze sebe a ohlédl se na Launee, abych zjistil, jak probíhá její lov.

Chápavě jsem se zazubil na Saturnovo přiznání, že má hlad přímo hrozný. Ještě aby ne. Takový vlk ve vývinu, ten toho potřebuje... měli bychom ho pořádně vykrmit, aby vyrostl, šťastně jsem se culil od ucha k uchu a navrhl, zda bychom si nechtěli dát hned po ránu rybu. Překvapivě ani tenhle návrh nebyl jakterak zamítnut. Opravdu? fascinovaně jsem pozoroval Launee, kterou můj nápad nadchl tak moc, že se téměř okamžitě vydala k jezeru. Nezávisle na tom, jak byla včera unavená, se nyní ladně pohybovala, plná nadšení. Možná... možná má ráda ryby? Udělaly... udělaly jí ryby takovou radost? Nebo za to může jaro? A Saturnus, kterého jsem si během krátké chvíle tolik oblíbil, taktéž nevypadal jakkoliv znechuceně. Já sním? Zdá se mi to? Tohle celé? Já... jsem sem přišel a... od té doby... všechno je takové... cítil jsem, jak sluneční paprsky ohřívají mou srst, i na místech, která Launee již opustila. Vše vypadalo příliš dobře. Příliš... hezky. Příliš neuvěřitelně. Nikdy jsem se neměl takhle hezky. Nikdy jsem... se necítil takhle. Zhluboka jsem se nadechl a taktéž se postavil na všechny čtyři. "Jsou moc... dobré," odsouhlasil jsem Saturnovi a doufal, že ho nezklamou. Ne každému ryby chutnaly. Ale rozhodně jsou jedny z těch, které je zábavné lovit.
Šťastně jsem se postavil po boku Launee a stejně jako ona, byť o něco nemotorněji, i já se opatrně vydal z kopce dolů. Líbilo se mi, jaká radost z ní září, a nechal se nakazit její náladou. Jdeme lovit ryby. Spolu. My tři. Launee a Saturn. A já. Mohu s nimi jít. Jsou... jsou rádi, že s nimi jdu. Že s nimi jsem. Pozorovali jsme hvězdy. Launee... Launee usnula na mém hřbetu. Vzbudila se na mně. A nyní jdeme lovit ryby. My tři. Jako kdybychom byli rod- přerušil jsem své myšlenky dostatečně včas na to, abych si vlastní naivitou neublížil. Nevadím jim. A to je hezké. "Vyspala... ses hezky?" zeptal jsem se potichu Launee a usmál se na ni. Nebylo to poprvé, co jsem se zajímal, avšak poprvé, co jsem se opovážil zeptat.

// Medvědí jezero (přes řeku Midiam)

Byť byla raněná, odpověděla mi nejkrásnější větu, jakou jsem kdy slyšel a jaká kdy byla určená mým uším. Takhle dobře, šťastně jsem se uculil a zavřel oči. Je jí takto dobře, protože jsem v její přítomnosti? Protože jsme pod hvězdami? Protože... můžeme v klidu odpočívat. V bezpečí. Takhle dobře. Je... jí se mnou dobře? A Saturnus... Saturnus mne... nenenávidí? Nevadím mu? Přál by si, abych mu vyprávěl o hvězdách? Já? Nikdy jsem... nikomu nic nevyprávěl. Nejsem... ten, kdo dokáže vyprávět. Avšak pokud si to přeje a- tvářil se tak... vzpomínka na jeho prosbu mne přinutila ho zkontrolovat. Spal. Nevinný. Slibuji ti, že ti povím všechno, co vím. A ty to pak budeš vyprávět dál, usmál jsem se na vlče a opět přivřel oči. Povím ti všchno. Povím. Budu... budu ti vyprávět o hvězdách. Mohli bychom- mohli bychom sem chodit častěji. Každou noc. Od smečky to není daleko. Mohl bych... mohl bych tě sem doprovázet a vyprávět ti, dokud si to budeš přát poslouchat. Dokud mne nepředčíš a nebudeš vědět vše. A pak, až budu starý a ty jen mladý, pak bys mohl zase vyprávět ty mně, pro případ, že bych všechno zapomněl. A já bych to tak rád poslouchal a učil se znovu a znovu. Zhluboka jsem se nadechl chladného nočního vzduchu a znovu si tak uvědomil přítomnost Launee na mém hřbetu. Byla tam, taktéž již příliš unavená na to, aby cokoliv řekla. "Dobrou... noc," zašeptal jsem do ticha a doufal, že se k ní má slova dostanou. Také mi nikdy nebylo takto dobře.
Během několika krátkých chvil mne probudily teplé ranní paprsky, avšak můj sen neskončil. Slunce ozařovalo koruny stromů pod námi a během toho, co jsme spali, muselo vynaleznout alespoň tisíc nových barev. Líně jsem ležel, neochotný se pohnout. Přál jsem si zůstat takhle navždy. Sice jsem již nebyl na Launeeiných tlapkách, jako když jsem usínal, ale stále jsem jim byl velmi blízko. "Dobré ráno," pozdravil jsem potichu vlčici a věnoval jí vřelý úsměv. Stále tě rád vidím. A Saturna- Ohlédl jsem se za Launee, ale na místě, kde vlče spalo, zůstávalo pouze pár stébel ohnuté trávy. Nedokázal jsem se nijak více ohlížet, aniž bych nezkazil příjemné ráno mé přítelkyně, a tak jsem dále sledoval pouze strany a marně se pokoušel více otočit hlavou. Neodešel? Je v pořádku? Nevydal se snad- naštěstí o sobě dal vlček ihned znát. Zazubil jsem se jeho znechucenému vypísknutí a posouchal, co mi dál podá za informace. Když jeho další ohlášení se z prostoru za mnou byla otázka, proč se cosi hezkého nedá jíst, neubránil jsem se zahihňání. "Máš... hlad?" nejistě jsem se ho zeptal a hned své otázky litoval. Hloupá. Samozřejmě, že má hlad. Zima byla dlouhá a on musel trpět. Namísto mé předešlé otázky jsem se tedy pokusil nyní o lepší, alespoň trochu nezbytečnou. "Co takhle..." snažil jsem se znít i trochu napínavě, byť jsem jaksi předpokládal, že mi to příliš nejde, "dát si rybu?" Je to dobrá nabídka? Je... vůbec proveditelná? Je pravda, že je dnes tepleji, avšak... roztál led dostatečně na to, abychom se mohli dostat do řeky? Mohli... mohli bychom si s Launee troufnout na něco většího? Nebo opravdu není v pořádku a potřebuje ještě odpočívat? Nejistě jsem jí věnoval tázavý pohled.

Nedokázal jsem si vzpomenout na jediný moment v celém svém životě, kdy by mi bylo takto dobře. Má poznámka o lvech, které jsem nestihl ani litovat, opravdu sklidila zájem. A to nejen ze strany vlčete, ale i Launee. Zajímá ji, kam ukazuji? Zajímá ji, že- že vím? Mohlo... mohlo pro ni být hezké, že... jsem něco řekl? Hřál mne její pohled, který se zkoumavě upíral přes moji tlapu až k nebi. A hřála mne i otázka, kterou jsem od Saturna dostal. Zajímá se? Jsem... zajímavý? Avšak... není to má zásluha. Nejsem ten, který se narodil s takovým zájmem. Hvězdy se mi líbily, ale... to bylo kdysi celé. Pak přišel Flarés a naučil mne všechno. Je to dlouho, co jsem s někým mluvil o jejich jménech. Je to... dlouho, co jsem s někým mluvil takhle hezky. Stydlivě jsem se podíval na vlastní tlapky. Neměl jsem právo se jakkoli chlubit, protože mé zásluhy na mém vědění byly zcela minimální. "Někdo... mi..." vrátil jsem se pohledem na hvězdy, "o nich hodně vyprávěl." Flarés. Jmenoval se Flarés a je pryč. Ten, kterého znám, je pryč.
Launee mezitím Saturnovi vysvětlovala, co jsou lvi. Zvláštní. Víme o tolika zvířatech, které jsme nikdy nepotkali. Jsou tak vzdálená a... přesto každý ví, jak vypadají, jako kdyby je nedávno spatřil. Tiše jsem se pousmál dotazu našeho vlčecího společníka, jestli náhodou nejí vlky. Přál jsem si odpovědět, ale vzhledem k tomu, že lví konverzace jim náležela ještě před mým příchodem, neopovažoval jsem se Launee sebrat tu čest.
Namísto jakéhokoliv vyrušování jsem si na tváři nechal narůst další úsměv, tentokrát díky Launeeinu dotazu o dracích. Vlčice se taktéž usmívala. Avšak teprve nyní jsem si povšiml, že její obličej, jaký jsem kdysi znal, je nyní zdoben čerstvou ránou. Vyplašeně jsem si ji začal detailněji prohlížet. Nebyl jsem tu, abych se postaral o její bezpečí. O jejich bezpečí. Mohlo se jim stát cokoli. A já- nejsem dobrý přítel. Měl bych- proč jsem si nevšiml těch jizev dříve? Možná, že kdybych byl věrnější smečce, mohl jsem- na moment jsem ztuhl, když jsem prvně ucítil její dotek. Launee. Jedno slovo stačilo k tomu, aby se vše zdálo v pořádku. Jeden dotyk. Cítil jsem, jak na mne leží, a představoval si, jak se nadechuje. Jak mne hřeje. Ale má čerstvá zranění. Není- není plně v pořádku. "Jsi... v pořádku?" zašeptal jsem a jemně položil unavenou hlavu na její tlapky.

Vlče, které mi na moment probodlo srdce, ho nyní opět ohřívalo, a já již neměl důvod, proč se na něj neusmívat opravdu. Takže není tvé? zkoumavě jsem Launee pozoroval, když vyprávěla o tom, jak se Saturnus dostal do smečky. Do naší smečky. Měl bych... měl bych jí říct, že... že nic nevím? Že nevím, zda tam patřím? Že jsem se se smečkou opět rozloučil. Že mne spatřila odcházet Jenna? Že... mi Alfa už kdysi dala jedinou šanci, kterou jsem promrhal? Starostlivě jsem si ji prohlížel. Pokoušel se si zapamatovat každý její detail, jako kdyby to bylo naposledy. Možná, že se musíme rozloučit. Její hnědá srst, na obličeji a krku světlejší, se třepotala v téměř nepovšimnutelném větru. Její oči- zavrtěl jsem hlavou a přerušil tak své zasnění.
"A-no," přiznal jsem svou únavu a lehl si podobně, jako vlče, jen z druhého boku Launee a s poněkud větším odstupem. Byl jsem sice unavený, ale poprvé po dlouhé době jsem se opět někde cítil vítán. Byl jsem šťastný. "Děkuji," zašeptal jsem vděčně na pozvání, které bylo věnováno jen mně, a upřel hlavu k obloze. Jsem vítaný. Launee... Launee je stále má přítelkyně. Vidí mne ráda. Řekla mi, že mne vidí ráda! Sám pro sebe jsem se drobně usmál a cítil, jak se mi po promrzlém těle šíří horko. Jsem tu. A pozoruji hvězdy. Pozoruji hvězdy s někým, koho mám rád. A kdo mne má rád! A Saturnus- Saturnus... očkem jsem se ohlédl po mladém vlčkovi, který se vyznal ve hvězdách více, než bych čekal. Rozhodně byl zvídavý. Lačný vědomostí. Havran, zopakoval jsem si jeho slovo a podíval se na místo, kde zářily čtyři hvězdy. Kdy naposledy jsem slyšel o hvězdách? O jejich jménech? Je to... je to tak dávno. Flarés... je to dávno.
Když se Saturnus zeptal na další souhvězdí, snad poprvé v životě jsem neváhal s odpovědí. Možná to bylo tím, že jsem se v jejich přítomnosti cítil v bezpečí. Možná to bylo tím, že hvězdy byly můj pravý domov. "Lev," řekl jsem s úsměvem a poměrně slyšitelně a tlapkou ukázal na devítici hvězd vedle raka. "A nad ním," pokračoval jsem sebejistě, a i svou tlapku posunul výš, "malý lev." S očekáváním jsem se podíval na vlče. Doufal jsem, že tahle souhvězdí Saturnus ani nezná. Líbila se mi představa, že bych ho dokázal něco naučit. Že bych byl užitečný. Že by si mne toto vlče nezapamatovalo pouze jako mlčenlivého slabocha. Budu... budu lepší. Slibuji.