Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 274

Nechal jsem Raystera, aby se za mne skrýval, jak jen potřebuje. Podle všeho mne ani příliš nerozlišoval od stěny jeskyně. A Launee... sklouzl jsem pohledem k vlčici, od které jsem očekával, že nadále bude pronásledovat vlče, avšak ona... prozřela. "Launee," špitl jsem a nejistě se na ni usmál. Nepůsobila dojmem, že by si cokoli pamatovala. Že by tušila, proč si mne nemohla všimnout. Cítil jsem, jak ji to mrzí. "To je v po-řádku," zašeptal jsem jí do ucha, když se mi ukryla v srsti. Chtěla jsem ti popřát dobré ráno jako první. Netušil jsem, jak jí pomoci. Jak jí dokázat, že se tolik nestalo. "Měl jsem... st-rach," pokusil jsem se jí tiše vysvětlit a položil na ni jemně svou hlavu, jako kdybychom v úkrytu byli pouze my dva. Ale je to v pořádku. Pokud... jsme spolu. A pokud ničeho nelitujeme. Ne. Vše je v pořádku, bez podmínek. Nejsou potřeba pokud. Jsme spolu. Vše je v pořádku, usmíval jsem se na ni a užíval si teplo, které mi dávala. "Ne-omlouvej se, prosím," dodal jsem ještě a upřímně se jí zadíval do jejích světlých očí. Všechno je v naprostém pořádku. "Navíc," zašeptal jsem a přímo vedle Launee se akčně rozvalil a zavřel oči. Děláš ze sebe hlupáka. Tímhle na ni chceš zapůsobit? Předvést se? Tímhle? Zívl jsem, protáhl se a pomalu se líně posadil. "Jsem zrovn-a... vstal," uculil jsem se na ni a doufal, že jí takto vynahradím ono prvenství ve přání dobrého rána.
Nejistě jsem se vrátil pohledem k Astě, která byla zprávou o mém otcovství dosti zmatená. Není to úplně... jednoduché na pochopení. Možná... Sám jsem tomu příliš nerozuměl a pravdou bylo, že Rayster nejspíš také ne. "Není... zcela můj, avšak..." sledoval jsem vlče, jak duchem nepřítomně pozoruje dva směry naráz. Najde si tě někdo? Proč ses tak rychle vzdal rodičů? "Je náš," uzavřel jsem a ohlédl se na Launee, o jejíž příjemný dotek jsem stále zcela nepřišel, abych zjistil, zda jsem komplikovanou situaci vystihl správně.

// 273

Lituje toho? Toho, co jsme si včera řekli? Přeje si, abych zapomněl? Sledoval jsem radostí tetelící se Launee a nechal Raystera, ať po mém těle pobíhá, jak si jen přeje. Neexistuji. Hlavně, když jste šťastní. Připadal jsem si jako přítěž. Jako kdosi, kdo žádá o příliš. Ale proč? Je všechno způsobeno tím, co se stalo včera? Nejsme? Byli jsme někdy? Předstíráme, že se nic nestalo? Že... to byl omyl? Proč si o tom nepopovídáme? Proč... se mi vyhýbáš? Můj zrak úpěl o alespoň kratičký oční kontakt. Prosím, Launee. Řekneme si všechno. Je v pořádku, pokud by ti věci vyhovovaly jinak. Pokud... si nepřeješ, abychom my dva... byli spolu. Jen... prosím. Všimni si mne. Věnuj se mi. Věnuj mi cokoliv. Opovrhlivý pohled. Úsměv. Zamračení. Smutek. Radost. Lásku. Hněv. Výčitky. Přátelství. Důvěru. Nenávsit. Prosím... Chyběla mi, byť byla v mém nejbližším okolí. Do našeho úkrytu pronikalo ranní slunce, ale já si přál vrátit se k noci.
Asta si vedle mne přisedla a rozpovídala se o Raysterovi. Souhlasil jsem s ní. Byl krásný. Unikátní. Ne vždy jsem ho chápal, avšak to mne ještě více fascinovalo. "A-no," odsouhlasil jsem jí a pokusil se o úsměv. Kdyby... kdyby se mu Launee nevěnovala tolik. Musí? Musí nyní? Je to... její priorita. Já jsem... vedlejší. Ne. Muí se o něj postarat. Je to jeho matka. Je skvělá matka. Já jsem... "Jse-m je-ho..." pokusil jsem se Astě vysvětlit celou situaci, která by způsobila jen více otázek. Polkl jsem a nervózně na mítě přešlápl. "O-tec," uzavřel jsem a pokoušel se nekoukat na další úsměvy mé partnerky, které mi nebyly určeny. Když mi Asta položila otázku, zda se něco stalo, skrčil jsem se. Přál jsem si se skrýt. Stalo se něco, Launee? Stali jsme se my? Cítil jsem se špatně. Sobecky jsem toužil po pozornosti, nemyslel si hezké věci o našem začínajícím vztahu... a nedokázal jsem se změnit. "Nevím," špitl jsem a mírně zavrtěl hlavou.

// 272

Super? Prohlížel jsem si vlče a pokoušel se přijít na jednu známku lži, které podle mne Rayster nebyl schopný. "To js-em rád," uculil jsem se na něj a pohlédl na Launee, která ale působila dojmem, že mne ve své přítomnosti zcela nepostřehla. Vymyslel jsem si včerejší noc? Nebo... ne. Pouze se první věnuje vlčeti. Má ho opravdu ráda. A Raysterovi se dlouho péče nedostala. Nesmí ho zanedbávat. Z přirozeného úsměvu se rychle stal ten nervózní, i když mi Rayster opětoval otázku, jak jsem se vyspal já. "Tak-é dobře... děkuji," hlesl jsem a nechápavě pozoroval, co se s mou partnerkou děje. Byla... jiná. Vždy obklopovala všechny pozorností, byla na rozdání. A nyní... jsem tu sám? Možná... možná si přeje, abych zapomněl? Řekla něco, čeho dnes lituje? Chce, abychom předstírali, že... nejsme my? Prudce jsem zavrtěl hlavou. Jsem hloupý. Jsme spolu. Launee o tom ví a ví také o mé přítomnosti. Pouze... dává přednost vlčeti. A to je v pořádku. Já... nepotřebuji... smutně jsem se zadíval na vlastní tlapky, zatímco Launee dál rozveselovala Raye. Péči. Jsem... dospělý. Nepotřebuji, abych... nebyl sám. Aby se mi kdokoli věnoval. Jsem... jsem dospělý a... tohle je v pořádku. Podívá se na mne, až bude mít čas. Je zaneprázdněná. Musí... se postarat o toho, kdo to potřebuje víc. Neměl bych jí to ztěžovat. Já... mohu počkat.
Do úkrytu, vešla také vlčice, kterou jsem již dlouho nespatřil. "Ah-oj," špitl jsem na pozdrav Astě a nechal ji, ať se i ona plně věnuje Raysterovi, který mezitím společně s Launee v zádech začal pobíhat po celém úkrytu. Zoufale jsem pozoroval vodní kouli, kterou Launee pro Raystera vykouzlila. Ta... ta nebyla tolik nutná, nebo ano? Musela... musela být dřív, než si popřejeme dobré ráno? Musela být dřív, než... o mne zavadíš pohledem? Sledoval jsem, jak se koule odráží od stěn a na kratičký moment plný sebelítosti mi připadalo, že už se nejedná nadále o kouli, ale o mé srdce. Proč? zmateně jsem upřel zrak do podlahy jeskyně a nepřál si přemýšlet nad jediným důvodem, proč mne Launee plně ignoruje. Jsme chyba.

// 271

Cosi mne kouslo do srsti. Cukl jsem sebou a probudil se. Oči si jen těžko zvykaly na tmu kolem nás. Stále ještě byla noc a Launee s Raysterem spali. Avšak Rayster... "Šššš," zašeptal jsem nejistě a pokusil se tak neklidně spící vlče uklidnit. Co se ti zdá? Má... noční můru. Ale o čem? O jeho rodině? O něčem, co se opravdu stalo? Nebo pouze pracuje jeho fantazie? Mžoural jsem do štěrbiny mezi mnou a Launee a pokoušel se nahlédnout Rayovi do hlavy. Co tě trápí? Jak bych... jak bych ti mohl pomoci? Co se ti stalo? Pronásleduje tě to? "Ššš..." zopakoval jsem znovu a na Raystera se natiskl. Nejsi sám. Jsi tady, s námi. S rodinou. S... mámou a... tátou. Pohlédl jsem v nočním světle na Launee, které se celá srst leskla a nabírala podivných modrých odstínů. Spala klidně a i nyní, uprostřed noci, byl spatřitelný její úsměv. Všechno je v pořádku, usmál jsem se sám pro sebe a během okamžiku znovu usnul.
Když jsem se znovu probudil, Launee byla již vzhůru. A Rayster, byť měl zavřené oči, nejspíš také. Launee a Rayster. Jsem zde s vlčetem a vlčicí, kterou miluji. Jako kdyby se nic nestalo. Přirozené ráno. Nemohl jsem svému štěstí vůbec uvěřit. "Dobré rá-no," zašeptal jsem a něžně přitiskl hlavu k té Launee. Krásné ráno. Nikdy jsem... nemyslel, že bych něco takového mohl zažít. Že by se mi něco takového mohlo stát. Jsem... s tebou. "Vysp-ali jste se..." zívl jsem a nepatrně protáhl přední nohy, pouze tak, abych se ani na kousek nevzdálil od své partnerky, "hez-ky?" Tato otázka směřovala i na naše vlče, které sebou celou noc škubalo a vrtělo. Nyní za svítání působilo zase jako radost sama, ale já věděl, že v noci cosi nebylo v pořádku.

// 270

Raysterovi, kterého jsem přesunul blíže k nám oběma, tato vzdálenost stále překážela, takže se jakýmsi záhadným způsobem probojoval mezi naše těla, avšak stále nás neodděloval. "Ah-oj," pozdravil jsem ho znovu, rádoby překvapen jeho schopností se k nám vetřít. Nebyl jsem příliš dobrý herec, ale doufal jsem, že Rayster mé hrané překvapení neprokoukne. Navíc, vlček, který pouze bažil po štěstí a radosti, se mi začínal opravdu zamlouvat. Ale pročpak potřebuje novou rodinu? Proč... mu nechybí rodiče? Saturnovi a Baince chybí. Ale jemu... hleděl jsem zamyšleně do mezery mezi mnou a Launee, ve které se vlček ubytoval, a poslouchal jeho slibu o tom, jak se o nás postará, až budeme staří. "A my... se nyní budem-e star-at o te...be," slíbil jsem mu a usmál se do štěrbiny. Nechybí mu. Neshání se po nich. Nehledá je. Je to proto, že je lehkomyslný? Nebo proto, že nemá důvod, proč je hledat? Říkal, že nemá otce. Zbavili se ho? Nechtěli ho? Byl příliš... jiný? Nezvladatelný? Nebo se pouze ztratil? Jak dlouho byl sám, než došel sem? Možná, že budeme jeho rodina. Možná, že jsme ta jediná, kterou kdy opravdu měl. Jediná, na kterou se bude moci spolehnout. Nezklameme ho. Launee... sklouzl jsem k vlčici pohledem. Usínala a z nějakého nepochopitelného důvodu si stále nedokázala dopřát ani odpočinku. Launee... to jsi celá ty. Svět by se bez tebe zbláznil. "Dobrou noc," zašeptal jsem a něžně jí olíznutí na spánku vrátil.
Byl to zvláštní pocit, smět se jí takto dotknout. Mít vůbec takovou možnost. "Miluji tě," dodal jsem a nechal ji, ať si ustele v mé srsti. Jsem tu pro tebe, Launee. Navždy tu už budu pro tebe. Nikdy... se nebudeš muset bát, že znovu zmizím. Budu tu. S tebou. Budeme... spolu. Cítil jsem, jak se pomalu nadechuje, a mé tempo se přizpůsobilo jejímu. Vše mne hřálo a můj obličej nedokázl nést cokoliv jiného, než byl úsměv. Rodina, zopakoval jsem si Raysterovo slovo a po několika krátkých momentech taktéž propadl spánku.

// 269

Spolu. Usmíval jsem se a vdechoval Launeeinu vůni. Vůni mé partnerky. Pravdou bylo, že právě v tento okamžik, nejspíš v ten nejdůležitější v celém mém životě, nejlépe nevoněla. Tiše jsem se hihňal, když Rayster i přes její neviditelné protesty umístil krysu na její krk. Launee sice tvrdila, že mrtvé myši nesluší každému, ale ona mezi ně rozhodně nepatřila. "Stá-le nádherná," zašeptal jsem jí do ucha s upřímným obdivem, i když jsem dál pokračoval ve svém drobném smíchu. Avšak atmosféra opět zmizela, protože Rayster si vložil krysu do krku, jen aby ji mohl okamžitě vyvrhnout. Nejistě jsem těkal pohledem z jeho širokého úsměvu k vyvrhnuté mrtvé kryse a netušil, co bych mohl říct. Neměli bychom mu opravdu najít něco... jiného? Klacík? Kámen? List? Něco... bezpečnějšího? S obavami jsem pohlédl na Launee, která se snad nikdy nepřestala usmívat. Jako vždy, dokázala situaci vyřešit tak, aby si z ní i Rayster vzal ponaučení. Přikývl jsem na její slova a doufal, že jednou budu schopný starat se o vlčata tak, jako to dělala ona. Tak, abych jim neublížil. Tak, abych věděl, že jsem rozhodl správně. Jak to děláš, Launee? Téměř fascinovaně jsem ji pozoroval. Nedokázal jsem porozumět tomu, jak je vždy klidná, vždy hodná, vždy... dokonalá.
Avšak to se změnilo během jediného dotazu vlčete, který vyzněl spíše jako oznámení. Vlče se samozřejmostí prohlásilo, že Launee bude jeho maminka. Překvapeně jsem ji pozoroval. Ale- ale to vlče má domov. Měli bychom... měli bychom nalézt jeho pravé rodiče. Nepatří sem. Někde někomu chybí. Někde má domov, který ho marně hledá. Nemůžeme... to vlče okrást o naději, že se vrátí ke své pravé rodině. Nemůžeme... okrást jeho rodiče. Nesmíme... Launee souhlasila a mne očekával stejný dotaz, akorát že s otcem. "J-á?" zeptal jsem se a nejistě si vlčka prohlížel. Nedokázal jsem mu kazit radost, ale to, co jsem udělal, bylo sobecké. "Budu rá-d tvůj..." vlče se usmívalo, jako kdyby si užívalo každou vteřinu své existence. Ale máš domov, Rayi. Někde na tebe čekají. Nesmíme přece... nesmíme tě ukrást. Nesmíme tě připravit o tvůj pravý domov. Nesmíme... "Táta," dokončil jsem větu a pokusil se mu opětovat šťastný úsměv. Tušil jsem, že toto oslovení způsobuje starosti i Launee. Je to pouze přechodné. Jeho rodina si pro něj přijde. Budeme jeho provizorní domov.
Když se ke mně přitulil, na moment jsem ztuhl. Jsem táta. Jsem něčí... jsem jeho táta. Mám za něj zodpovědnost. Je to... je to i mé vlče. Opatrně jsem ho tlapou přesunul blíže nejen k sobě, ale také k Launee. Byl zranitelný a my měli tu čest, že nám věřil. Že jsme ho mohli chránit. "Odpočiň si," zašeptal jsem k Launee, když jsem postřehl, jak se pokouší zakrýt své zívnutí. "Vše je v poř-ádku," usmál jsem se na ni a mírně se natočil, abych jí nabídl sebe jako polštář.

// 268

Přemýšlím až moc? zopakoval jsem její slova a smířeně přikývl. Byť Launee při tomto výroku nezněla nijak vyčítavě, cítil jsem, jak se výčitky tvoří ve mně. Na jeden nekonečný okamžik ticha jsem si myslel, že jsme vše zkazil. Že jsem ztratil někoho, na kom mi záleží. Někoho, kdo z této smečky vytvářel domov. A pak dodala, že ona též. Nepatrně jsem se na ni usmál, ale jinak se mé srdce nedokázalo ani pohnout. Stálo na místě, vystrašené z toho, co by mohlo následovat. Mohli bychom... mohli bychom přemýšlet až moc spolu? My... dva? Bál jsem se. Launeeina srst mne sice stále hřála, ale i tak mi připadalo, že jsem náhle chladný. Až příliš. Možná až příliš na to, aby tě měla ráda. Zatím neřekla nic, z čeho by ses měl radovat. Polkl jsem a pokusil se o běžné nadechnutí, které se jednoduše přeměnilo v zadržený dech. Řekne více? Měl bych... měl bych více říci já? Mám... říct to, co cítím? Mám... se omluvit? Měl bych říct, co cítím. Celý zalitý panikou jsem pootevřel tlamu, jako kdyby se z ní snad takto důležitá slova mohla ozvat sama. "Launee," zopakoval jsem tiše její jméno a pokusil se doříct i zbytek toho, co jsem nesl na srdci. Myslím, že... cítím, že... tě mám rád. Miluji tě. Je mi s tebou dobře a nechtěl bych kdy být s někým jiným. Jsem s tebou šťastný. Jsem...
Celý jsem se narovnal, když Launeein nádech naznačil, že se chystá cosi říct. Mám tě ráda. Srdce, které před momenty skrývalo existenci, o sobě nyní dávalo znát rychlými údery, které mohly svou sílou přesáhnout hranici mého těla. Když domluvila a stále jsem v její řeči nemohl nalézt jakoukoli známku odporu, věděl jsem, že mohu říci cokoliv. "Launee," zašeptal jsem a velmi pevně se přitiskl k její srsti. "Mám tě m-oc rád. Js-em s tebou šťastn-ý a chtěl bych..." první část mého proslovu ze mne vyšla přirozeně. Nepřemýšlel jsem. Neměl jsem, nad čím přemýšlet. Již nebudu přemýšlet až moc. "Abys by-la šťastn-á i ty. Chtěl bych... se o te-be postarat," usmíval jsem se do jejího kožichu, avšak stále se poněkud styděl na to, abych plně odhalil svou tvář. Avšak Launee vyřkla i jeden argument proti, který mi svým způsobem po vyznání takových emocí připadal legrační. "Mně stará nepřipadáš," zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou a konečně se odhodlal k pohledu do jejích nádherných očí. Byla krásná. Okouzlující. A ta nejhodnější vlčice, jakou jsem kdy potkal. Opatrně jsem se usmál a pustil se do zásadní otázky: "Mohl... bych být tvůj..." vše se točilo tak rychle, pouze já byl pomalý, "partner?"
Avšak nebyli jsme sami. Rayster, který se opozdil, k nám přiběhl i s Launeeinou krysou, o kterou nejspíš takový zájem neměla. Na rozdíl od Raye. Copak na ní vidíš? zkoumavě jsem si ho prohlížel a pokoušel se zbavit se nervozity. Uvolnit se. Věnovat se mrtvé kryse. Copak je na ní tak zvláštního, Raystere? Proč... proč krysa? Usmíval jsem se na něj, když se radostí bez sebe ptal, zda by si mohl krysu vypůjčit. Opravdu se mu moc líbila a já neměl jediné právo přemýšlet, zda by pro něj nebylo vhodné nalézt lepší hračku. "Jak se... bude-" toužil jsem se zeptat Raystera na jméno krysy, aby vlče vědělo, že jeho hračka je vskutku zajímavá, ale to už přistála přímo na mé hlavě. Oh ne. Zmateně jsem vypoulil oči a těkal po Rayovi a Launee pohledem. Ztrapnil jsem se? Musel jsem... se zesměšnit. Jsem... trapný. Směšný. Jsem... Z nastávajícího chaosu mne vysvobodil jejich smích. Rayův podivně chichotavý a Launeein, který byl sladký na poslech. Když mi navíc zalichotila, že mi to sluší, zazubil jsem se. "Chtěl-a by sis ji tak-y vyzkoušet?" zeptal jsem se se smíchem a nenápadně se naklonil, když mi Ray krysu s odborností pečovatele sbíral z hlavy.

// 267
// Mahar

S někým, komu věřím, znělo mi hlavou, i když bych dávno měl věnovat všechnu svou pozornost pomyslnému závodu s Raysterem. Věří mi, usmál jsem se pro sebe a stydlivě se zadíval na tlapky. Ráda mne vidí. Nechtěla mne vyhánět. Věří mi. Všechna její slova zněla možná až příliš krásně na to, aby byla pravdou, avšak nedokázal jsem odolat jejich znění. Ráda mne vidí. Mne. Launee. Musel jsem se tvářit velmi přihlouple. Ale vše, co se kolem mne odehrávalo, bylo příliš nádherné na to, abych se dokázal tvářit jinak.
"Launee?" špitl jsem, omámený momentem. "Já-" započal jsem cosi, co jsem nikdy nesměl dokončit. Co přesně jí chceš říct? Že si myslíš, že... že cítíš? Cítíš. Co ti na něco takového řekne? Jak bys dokázal vyjádřit své pocity? A myslíš si, že je opětuje? Má tě ráda. Možná. Jako přítele. Jako někoho ze smečky. Nejsi... nejsi speciální. Výjimečný. Jsi jen... někdo, komu věří. Nejistě jsem přešlápl na místě a dál upíral zrak kamsi pod sebe. Jestli jsem někdo, komu věří, tak... musím být výjimečný. Pro ni. Nějak. Musím. Jsem... jsem pro Launee výjimečný. Neštítí se mne. Nebojí se mne dotknout. Důvěřuje mi. Spoléhá se na mne. Věděl jsem, že již nyní mi celé rozhodování trvá příliš dlouho. Avšak musel jsem a nedokázal se vzdát. Přál jsem si dopovědět to, co jsem chtěl vždy říct. Vymáčkni se. A nebo to v sobě dus navěky. Odmítne tě tak jako tak. Jestli potřebuješ někomu sdělit své zbytečné citečky, směle do toho. Nikdo ti nebrání. Jdi a zkaz jí život. Cítil jsem její teplo a jakmile jsem si představil, že by někdy náleželo někomu jinému, celou mou hlavu obestřela závrať. "Přem-ýšlel jsem," dostal jsem ze sebe další dvě slova, které následovalo další dlouhé ticho. Je tu Rayster. Všiml sis ho, nebo jsi příliš sebeszaujatý? Nervózně jsem se pousmál a zavrtěl hlavou.

// Vyhlídka (teleport)

Nepřál jsem si, aby se vlčatům cokoli stalo. Měl jsem za úkol je chránit. Přál jsem si je chránit. Neměla by nikomu dávat energii. Ona ne. Jsou vyčerpaní. Jsou zranitelní. Proč... Avšak Saturnus a Bianca chtěli. Byl to pro ně jediný způsob, jak pomoci svým přátelům v močálech, a já neměl jediné právo jim bránit. Tiše jsem přikývl na jejich slova a pohlédl na Života. Přál jsem si mu věřit. Je to jiná energie. Nic se nestane. Ne jim. "Dobře," zašeptal jsem a nechal Života, aby převzal naši energii. Nebolelo to. Netrpěl jsem. Bylo to, jako kdyby se nic nestalo.
Až na bílé světlo.
Rychle jsem přivřel oči, oslepen jasnou září, a když jsem se znovu opovážil je pootevřít, byli jsme v močálech. Avšak ne v těch, které jsme ve spěchu opouštěli. Dokázali to. Vlci, co patří do této smečky, to dokázali. A Život. Jsou tak silní, tak... můj zrak nedokázal příliš dlouho zkoumat krajinu. Na ní příliš nezajímalo. Neměl jsem strach o močály jako takové. Launee, panicky jsem sebou trhl, když jsem ji během prvních okamžiků nemohl nalézt. Stalo se jí něco? Je raněná? Odplavila ji řeka? Musí být vyčerpaná. Kde je? Kde je? Těkal jsem pohledem po svém okolí, dokud jsem nenalezl hnědou hromádku. "Launee," vydechl jsem a rozeběhl se k ní, těsně za Raysterem. Když se vlče přitisklo k jejímu tělu, zastavil jsem se. Sledoval jsem, jak se k ní vlče tiskne a jak ho ona, s bolestným úsměvem, oslovuje. Přidali se k nám i Saturnus s Biancou. A Launee je taktéž oslovila. Launee, zoufale jsem ji pozoroval. Vše ji muselo bolet, a přesto se stále starala pouze o druhé.
A já se postarám o tebe. Prosím. Jakmile se Launee začala pokoušet vstát, opatrně jsem ji podepřel vlastní hlavu. Byl jsem vděčný za to, že stále mohu cítit její vůni. Její dech. Její teplo. A stále se staráš o smečku? Launee... prosím, buď sobecká. Postarej... postarej se o sebe. "Pomohu ti," špitl jsem a natiskl se na ni bokem, abych ji mohl za chůze podepírat. Avšak tím jsem nesměl skončit. Věděl jsem, že nejsem dobrým členem. Tvářím se jako člen. "A poté se vrátím, aby-ch..." polkl jsem, když jsem slyšel, jak se tohoto úkolu chce chopit Lylwelin. Zlobila se. "Hlídal. Po-hlídám to... tu," zašeptal jsem a pohlédl na béžovou vlčici. Také si zasloužíš odpočinek. Rád bych si zasloužil i tvou důvěru. Chtěl bych... chtěl bych být pravým členem.
A z vlčice sklouzl můj pohled k Saturnovi, jehož zoufalý hlas vyřkl malou prosbu. Sám? Starostlivě jsem si ho prohlížel a pokoušel se přijít na to, jak Saturnovi pomoci. Musel se trápit. Trpět. Neustále byl vystavován chaosu. A nyní, když se vše zdálo býti v pořádku, si přál být sám. Avšak ví, co dělá. Je to rozumné vlče. Bude opatrný. A pokud potřebuje čas o samotě, je to naprosto v pořádku. Přikývl jsem a věnoval mu nejistý úsměv. "Buď op-atrný."
Něžně jsem se usmál také na Launee. "Rád... tě vidím," řekl jsem jí, když jsme se oddělili od Saturna, a přitiskl se o něco více i na její krk. Děkuji, že jsi v pořádku. Děkuji. Děkuji.

// Skála Mahar

Byť byla vlčata klidnější, stále nic nebylo v pořádku. Močály se zaplavovaly a my tu mohli pouze bezmocně pozorovat jejich zkázu. Bude to v pořádku. Je to pouhá záplava. Náš domov... nezničí. Ovládají magie, mohou... mohou tomu zabránit. Zachránit náš domov. Od močálů jsem sklouzl pohledem do navlhlé země. Poslouchal jsem, jak doznívá melodie, kterou vítr vytvořil. Jak dešťové kapky dopadají na stébla trávy. Jak Saturnus s Biancou starostlivě napomínají Raystera. Věděl jsem, že bych měl zasáhnout. Rayster se smál, byl šťastný, avšak ubližoval tím nám zbylým. Ani mé osobě se nelíbilo, jak zlehčuje nebezpečí, jemuž čelí vlci pod námi. Neví o tom. Netuší, že tím někomu ubližuje. Netuší, že tam jsou vlci. Launee má rád. A nechtěl by jí ublížit. Ale neví, že je tam dole. A... není to tak lepší? Pokud by i on trpěl, pokud by i on během okamžiku spadl do úzkosti, čím by to pomohlo? Nemusí vědět, že je cosi špatně. Že se děje cosi zlého. Ale pokud ubližuje ostatním... nešťastně jsem shlédl pod sebe, kde se k sobě tiskli Bianca se Saturnem. "On... to neví," zašeptal jsem na jeho omluvu a jemně se k vlčatům přitiskl hlavou. Musíte být moudřejší, než je on. Nemusíme být nešťastní všichni. My... stačíme. "Slibuji, že... to bude v pořádk-u," zapřísahal jsem se a přál si, abych byl schopen říct více. Abych mohl vše napravit. Pomoci. Být tím, komu Launee věřila, že se dokáže o vlčata postarat.
Avšak namísto dalších slov se před námi zjevila záře. A ze záře sám Život. "Živote," překvapeně jsem vydechl a mírně se poklonil. Byl jsem mu vděčný. Netušil jsem, jak se zde mohl objevit, a jak mohl tušit o našich nesnázích, ale byl zde, minimálně jako rozptýlení truchlících vlčat. Poslouchal jsem zjednodušenou verzi jeho příběhu, věnovanou jen a pouze vlčatům. Vypůjčit energii? Cosi na tomto slovním spojení se mi nelíbilo. Nepatnrě jsem pohnul zrakem až k jeho tlapám. Neopovažoval jsem se na něj pohlédnout, avšak musel jsem se opovážit nesouhlasit. Vypůjčit energii? Od vlčat, která si už předtím, než přišla k nám, prožila své? Od vlčat, které se v dešti sotva dostala na kopec? Od těchto vlčat... není, co by se jim dalo sebrat. Narovnal jsem se a mé oči byly ve výši těch jeho. "Ne, pros-ím," vyřkl jsem tak pevně, jak jsem dokázal. "Vez-mi si mou energ-ii, ale..." Nevěřil jsem mu. Byl to Život. Krásný. Vřelý. Takový, jako byl vždy. Ale toužil po energii vyčerpaných vlčat, která trpěla. Našich vlčat. Zavrtěl jsem hlavou. "Oni ne," zašeptal jsem a propíjel jeho fialové oči. Je ne. Prosím.

To, o co jsem se pokoušel, nikdy nemohlo nastat. Věděl jsem, že to nedokáži. Béžová vlčice, Lylwelin, mi poprvé řekla něco hezkého, avšak... já nebyl schopen ji nezklamat. Byl jsem svědkem toho, jak dvě ze tří vlčat panikaří. Jak je pohled na Maharské močály, na Maharskou smečku, která jim poskytla provizorní domov, dovádí ke zmatku, k šílenství. Chaos. Neutopí se. Oni... zvládnou to. Nic se jim nestane. Budou v pořádku. Prosím, já- sledoval jsem Saturna, jak se zoufale tiskne k sestře. Jak neví, co si počít. Jak bezradný je. A já s tím musím něco udělat. Postarat se o ně. Pršelo. Vlčata, zmožená ze závodu, o kterém jsem tušil, že nebyla žádná zábava, byť se mi to snažila namluvit, mokla na prudkém dešti. Na tom samém dešti, který zaplavil jejich náhradní domov. Měli bychom... měli bychom se ukrýt? Avšak... Launee řekla, že máme jít sem. Na hvězdný kopec. Máme odtud výhled na situaci v močálech, máme... máme přehled. Měl bych... měl bych ukrýt vlčata a vrátit se? Nepřítomně jsem se postavil a nechával svůj zrak, ať sklouzne k mému domovu. Nemilosrdná voda se takto z dálky pouze třpytila, avšak já tušil, jak bouří, když se k ní vlk přiblíží. Musím jim jít pomoct. Vlčata se o sebe postarají. Musím- znovu jsem se pohledem vrátil na nešťastná vlčata, Saturnus, který trpěl nejvíce, se pokoušel vyslovit mé jméno. Samozřejmě, že mne potřebují vlčata, rozzlobil jsem se na sebe a okamžitě k Saturnovi a Biance přiskočil.
Stoupl jsem si přímo nad ně, abych tak ze svého poměrně mohutného těla vytvořil kryt pro jejich drobná, promoklá tělíčka. Vzduch kolem nich se ohřál. Jejich srst by se měla postupně vysoušet a měli by cítit alespoň první známky bezpečí. Musím s tím něco udělat. Musím s tím něco udělat. Mluv. "Raystere," oslovil jsem vlče, které si déšť poměrně užívalo, "nechtěl bys... jít k nám?" Zeptal jsem se ho a doufal, že otázku pochopí. Že přijde sem. Natiskne se k již suchým vlčatům. Nebude moknout. Saturnus s Biancou trpí. Nesmí trpět. Musí- zmateně jsem těkal pohledem po okolí. Nebyla jiná cesta, než abych začal mluvit. "Ššš," zašeptal jsem a doufal, že tím zanikne alespoň jejich slyšitelný nářek. Že se Saturnus bude moci nadechnout. Že Bianca nebude nadále kňučet. Přitiskl jsem svou nepříliš mokrou hlavu na ty jejich. Cítil jsem chaos, který se odehrával v jejich myslích. Co když se již nikdy nebudou moci vrátit? Co když... co když přišli o druhou rodinu, která sotva vznikla? Co když se něco stane vlkům, které si oblíbili? Musel jsem to zastavit. "Bude... to v pořádku," zašeptal jsem a směr větru v našem okolí se začal pozoruhodně měnit. Na moment narážel do kamenů, na moment ševelil s listy okolních stromů, na moment hladil kůru. "Laune... je silná. A Skylieth taky. A..." těžko se mi to přiznávalo, avšak nyní nebyl čas na mou žárlivost, "Sigy. Lylwe-lin." Pokračoval jsem a pokoušel se příliš nezadrhávat. Přál jsem si být dobrým přítelem. Někým, kdo by dokázal vlčata uklidnit. Pomoci. Vítr procházel trávou a právě tehdy jsem si uvědomil, že dává dohromady jakousi podivnou melodii, která je svým podivným způsobem uklidňující. Žádný další chaos, prosím. Žádný další chaos. "Jsou silní a... dokáží všechno. Ni-c se j-im nestane, protože... pro-tože jsou tak silní," šeptal jsem a doufal, že melodie na vlčata působí podobně, jako na mne. Museli jsme zůstat klidní. Právě pro vlky, kteří se pokoušeli přemoci vodu v močálech. "Cop-ak jste je viděli, že... by si s něčím nep-oradili?" zeptal jsem se vlčat a poprvé za celou věčnost se na ně upřímně usmál.

// Mahar (přes Kaskády)

Neočekával jsem, že se mi vlček zaryje do kůže. Krátce jsem syknul bolestí, ale hned nato se vrátil k usmívání. Nedalo by se říci, že jsem běžel, na to jsem měl příliš velký strach o rovnováhu Raystera, spíše jsem svižně šel. Byl jsem rád, že Saturna s Biancou aktivita zaujala natolik, že se do ní bez protestů zapojili. Co se bude dít v močálech? Zvládnou všechno? Takhle samy? A... jsem natolik neužitečný, že mám pomáhat tady? V mé hlavě se nyní zjevila domněnka, že celý tento závod byl nejen způsob, jak se zbavit vlčat, ale i mne, nejméně užitečného člena smečky. Toho, co se tak pouze tváří. Zachmuřeně jsem se ohlédl za sebe, kde se, hluboko pod námi, nacházel náš domov. I z této výšky bylo zcela jasné, že je s ním cosi v nepořádku – vodní hladiny bylo příliš mnoho, nebyla tolik klidná, jako obvykle, a na jihu území se dělo ještě něco, co jsem nedokázal rozpoznat. Zvládneš to, Launee. Já... narovnal jsem se. Domněnky musely zmizet. Ustoupit před pocity, které jsem měl mít. Důležitost. Hrdost. Přátelství. Jsem tu proto, že mne Launee vybrala. A proto, že Saturnus mne má rád. A Bianca si mne snad také oblíbí. A Rayster... krátce jsem pohlédl na vlče, které právě nechávalo snad všechny kapky deště spadnout přímo do jeho očí, a neubránil se dalšímu drobnému úsměvu. Hlavně, když jsi šťastný.
Vyškrábal jsem se i s Raysterem na vrchol kopce a opatrně se přitiskl k zemi, aby můj náklad bez potíží vysotupil. "To... byla zábava, n-e?" zeptal jsem se vlčat a zoufale se uculil. Nedívejte se dolů. Nedívejte se, prosím, dolů. Kdyby jediné vlče, které není Rayster, jehož intelektuální schopnosti jsem také nechtěl příliš podceňovat, uzřelo, co se děje s močálem, ve kterém je Launee. Ve kterém je Skylieth. Ve kterém je Sigy. Ve kterém jsou vlci, na kterých jim záleží, zatímco oni jsou zde zaseknutí se mnou. Pomalu jsem popošel na okraj vrcholu a podíval se zcela jiným směrem, než kde se nacházel náš domov. Můj domov. Ostatní... mají, kam se vrátit. "Kam... byste se chtěli..." cítil jsem se hloupě. Byť to byla vlčata, nedokázal jsem s nimi mluvit. Nedokázal jsem se vyjádřit. "Někd-y... podívat?" uzavřel jsem otázku a zvědavě se podíval na sourozence a Raystera. Kéž kdyby již vyšly hvězdy.

Cítil jsem, jak jsem oporou i já pro Launee. Proč já, Launee? Vždyť... jsem k ničemu. Měla bys... neměla bys... užíval jsem si její pach, užíval jsem si to, že je mi tak blízká. Možná proto vše tolik bolelo. Měla by ses opírat o někoho, kdo ti dokáže pomoct. Povzbudit tě. Já... "Bude to... v pořádku," zašeptal jsem a pokusil se jí věnovat úsměv. Proč ti nedokáži pomoci lépe? Nepřítomně jsem sklouzl pohledem k vlčeti, které se představilo jako Rayster. Přál jsem si se mu věnovat. Působilo dojmem, že mi věří. Že se mne nebojí. A kdybych se mu věnoval více, mohl mne vnímat jako přítele. Jenže všechnu mou pozornost uchvátila promáčená půda, která nemohla znamenat nic dobrého. A stále prší, starostlivě jsem se zadíval na Launee, která, byť čelila takovým nepříjemnostem, dokázala být stále dokonalá. Viděl jsem na jejích očích, jak si přeje se o nás všechny postarat. Udělat náš domov bezpečným. Avšak kdo ho udělá bezpečným pro tebe? Něžně jsem se naklonil k její hlavě a položil na ni tu svou. Budu sem patřit pro tebe, Launee. Postarám se o to, aby ses nemusela starat. Aby vše bylo v pořádku. Prosím, nenos všechnu zodpovědnost pouze na svých bedrech. Pomohu ti. Pomůžeme ti všichni, opravdu. Tak prosím... doufal jsem, že jí můj dotek dodá alespoň trochu klidu.
Avšak ten přinesla až Alfa, Skylieth. Vyplašeně jsem se narovnal a přerušil tak teplo, které se tvořilo mezi mou a Launeeinou srstí. "Alfo," zašeptal jsem a s respektem přikývl. Nedokázal jsem si představit, jaká bude její reakce na mou přítomnost. Jak bude reagovat na to, že jsem opět zde, v její smečce. Na jejím území. Tváří se jako člen. Tváří se jako člen. Prosebně jsem ji pozoroval, avšak jejím očím jsem se slabošsky vyhýbal. Nepatřím sem. Nepatřím sem. Měl bych jít. Avšak přeji si- chci. Chci, aby Launee a vlčata... aby všichni byli v pořádku, narovnal jsem se, téměř připraven přijmout její hněv. Čelit mu. Bojovat s ním. Zvítězit.
Avšak nic z toho nebylo třeba. Alfa se plně věnovala vlčatům. Nevadím jí? překvapeně jsem pohlédl na Launee, jejíž úsměv se poněkud rozpadal. "An-o," odsouhlasil jsem její návrh s nervózním úsměvem, a postavil se do jakéhosi závodnického stoje. Přijdeš také? Na kopec? Přijdeš... přijdeš tam také, prosím? "U-vidíme se?" zbrkle jsem se jí zeptal a okamžitě stydlivě pohlédl na vlastní tlapky. Jsem sobec. A Launee... Launee je příliš hodná. Nepatříme k sobě. Neměl bych... neměl bych ji omezovat. Přát si ji vidět. Nemám na nic takového právo, měl bych... zavrtěl jsem se, abych naznačil vlčatům, že závod každou chvílí započne. Na kopec? Myslí tím ono místo, na kterém jsme pozorovali hvězdy? Nebo... nebo je zde kopec v močálech? Jak by... jak by zde mohl být? Myslí onen kopec, na kterém jsme byli spolu? Na kterém na mně spala, na kterém jsme pozorovali hvězdy, na kterém- "Teď!" vyhrkl jsem namísto dalšího přemýšlení a nepříliš rychlým během se vydal vpřed.
Jsi hloupý. Proč jsi jí to říkal? Směšné. Uvidíme se? Co je to za blbost. Nechce tě vidět. Nikdo tě tu nechce vidět. Přestaň se vnucovat. I kdybych běžel rychleji, nemohl jsem utéct vlastní mysli. Ohlédl jsem se, abych zjistil, jak jsou na tom vlčata, zvládala to tak, jak jen mohla. Rayster. Sklouzl jsem zrakem na šilhavé vlče, které poněkud zaostávalo za skupinou. Nezvládne to. Ještě ráno byl promrzlý. Je stále slabý. Snad abych neztrácel čas zbytečnými myšlenkami, zavrtěl jsem prudce hlavou a rozeběhl se zpět k vlčeti. Co mu mám říct? Nejistě jsem se na něj usmál, avšak mezi námi vznikalo trapné ticho. "Raystere," oslovil jsem ho a trochu se k tmavému vlčeti naklonil. Co by udělala Launee? Co by si Launee přála, abych udělal? "Budeme... závodit spo-lu, ano?" zeptal jsem se co nejklidněji to šlo a vlče, které spíše než běh použilo vycházkovou chůzi, opatrně uchytil do tlamy za kůži na krku. Bude to v pořádku, Launee. Něžně jsem ho položil na svůj hřbet a na zdánlivě nic netušící vlče se uculil. Je to v pořádku. Zbývá pouze kopec. Myslela jsi tím ten kopec, Launee? Zeptal jsem se vlčice, která od nás nyní byla již příliš daleko, a vydal se zpět ke strmé cestě na místo pod hvězdami.

// Vyhlídka (přes Kaskády)

Úsměv, který se Saturnovi vykouzlil na tváři po mé prosbě o jeho pomoc, mne nemohl zahřát více. Najdeme i draka, opětoval jsem mu úsměv a přikývl. Možná, že vše byl pouhý výplod mé fantazie, avšak připadalo mi, že mi vlče věří. Že si přeje vědět víc. Že kromě skrytého smutku, který i s přítomností jeho sestry nemohl zcela utichnout, je v něm také velká zvědavost. Touha po vědomostech. Nadšení z nového. Život, uzavřel jsem Saturnovu osobnost jediným slovem. Přál jsem si se na jejich radost soustředit věčně. Pouze pozorovat, jak jsou šťastní. Jak se vše zlepšuje. Jenže jsem neunikl pozornosti dvou vlčic.
Myslí si, že se o ně nedokáži postarat? Nejistě jsem uhnul pohledem ke svým tlapkám. Nejsem... nejsem špatný. Dokáži se o ně postarat. Vždyť... Saturnovi jsem vylovil rybu. Pověděl mu o hvězdách. Nejsem... jsem špatný? Jsem špatný. Měl jsem... měl jsem se o ně starat. Celou dobu. Měl jsem... nedokáži... musíme... Cukl jsem sebou, když se k mým uším dostala další část, kterou béžová vlčice, podle Saturna Lywin, vyřkla o mé osobě. Tváří se, že je členem. "Omlouvá...m se," zašeptal jsem směrem k vlčici, která si mne nikdy nejspíše nepřála vyslyšet. Nepatířm sem. Měl bych pryč. Nechtějí mě tu. Má pravdu. Nejsem členem. Nemohu sem patřit. Měl bych- měl bych jít. Měl bych pryč. Neměl bych... nedokáži se o ně postarat. Nepatřím sem. Neměl bych- měl bych- panicky jsem těkal pohledem po kmenech téměř mrtvých stromů. Nechce mne tu. Nikdo mne tu nechce. Nepatřím sem. Postavil jsem se, aniž bych vyrušil vlčata, a ustoupil o nepatrný krok. Vypadni. Nepatříš sem. Netvař se jako člen. Nejsi člen. Nikdy člen nebudeš. Veškeré teplo, co se v posledních dnech díky mým přátelům rozšířilo po mém těle, mne nyní opouštělo. Během okamžiku jsem umrzl. Byl ze mne led. A všude kolem bylo jaro. "Já-" zašeptal jsem, ale netušil jsem, co nevinným očím sourozenců říct. "Launee," vydechl jsem místo toho jméno vlčice, jež se k nám blížila i s malým vlčkem. Prosebně jsem ji pozoroval. Řekni, že sem patřím, prosím. Řekni, že si přeješ, abych tu byl, Launee. Pokusil jsem se na ni usmát. Pokusil jsem se tvářit, jako že znovu nezpůsobuji všem nepříjemnosti svou sebestředností. Patřím sem, viď, Launee? Tobě... tobě záleží na tom, abych tu byl, viď? Patřím sem? Pozoroval jsem její tlamu. Řekni, že mě máš ráda, prosím.
Nedokázal jsem nadále stát, uprostřed dalšího odchodu. Launee. Během momentu jsem prudce zavřel oči a skryl se do její srsti na krku, čerstvě uvolněného od vlčátka. Dýchal jsem. Pokoušel se cítit její teplo. Domov. Patřím sem, Launee? Jsem... jsem stále členem? Jenže tahle verze mne nebyla potřeba. Nikdo o ni neměl zájem. Byl potřeba ten já, který byl schopen pomoci. "Ano," zašeptal jsem a přinutil se oddálit se od Launeeina krku. "Vrátíme... se naho-" hodlal jsem se zeptat, avšak můj pohled se setkal s malým vlčetem. Viděl jsem jeho prostotu. Jeho krásnou jednoduchost. Upřímnost. Možná, že mělo poněkud děsivý smích, ale... stále reprezentoval radost. "A-hoj," zašeptal jsem a na vlče se usmál. Patřím... sem. Patřím sem. Dokáži se o ně postarat.

Bianca přišla. Opatrně jsem ji přivítal úsměvem. Prosím, buď poslem dobrých zpráv. Sledoval jsem, jak je Saturnus šťastný, jak jeho sestra naplňuje rybí přání, které nevyřkl u jezera. Jenže... co když je tohle všechno? Přál by si celou rodinu, pohromadě. Avšak... co když... víc již nikdy nezíská? Co když není cesty zpět? Co když navždy zůstane zde, ztracený, oddělený od svých rodičů, kteří... dost možná odešli z jeho života nadobro. Bude sám. S Biancou. Sami. Sourozenci, proti celému světu. Takhle... mladí. Zranitelní. Co když... co když tohle je všechno? A... je pak na místě nevděčnost? Je... přeci skvělé, že Saturnus nebude sám. Ať se stane cokoliv, má při sobě svou sestru. Nepřítomně jsem pozoroval dvě tetelící se vlčata, ve kterých stále zůstávaly kořeny bolesti. Maminka. Tatínek. Bratříček Vulcan. Judy. Co když zůstali sami? Co když je nikdy nenaleznou? Co když, bez mé pomoci, zůstanou tady? Co když... na ně jejich rodiče zapomněli? Útěk. Museli se rozdělit. Co... se stalo? Toužil jsem se vlčat zeptat. Jejich oči, stále skrývající odraz hrůzy, však byly nyní naplněny příliš velkou radostí ze znovusetkání na to, abych tak učinil. Třeba je opravdu naleznou. Budou spolu. Všichni. Rodina. Možná- možná, pokud měli před čím utíkat, by se mohli ukrýt zde. V této smečce. Poskytli bychom jim bezpečí. Avšak, pokud všichni svůj útěk započali během takto kruté zimy... mírně jsem zavrtěl hlavou. Představa mrtvého těla, srsti pokryté krystalky mrazu, představa čehosi, co kdysi Saturnus s Biancou označovali jako maminku, napadala mou mysl. Vnucovala se do ní. Nechtěla odejít. Jsou to ještě vlčata. Musí mít... musí mít rodinu. Domov. Zaslouží si je. Zaslouží si štěstí. Musím... zvědavě jsem nastražil uši, když ze Saturnovy tlamy zaznělo mé jméno.
Jsem jeho kamarád, vděčně jsem se pousmál a trochu se narovnal, aby se za mne Saturnus nemusel stydět. Jeho kamarád! A myslí si o mně hezkou věc. Myslí si, že... vím hodně. Kamarád, nepatrně jsem začal veselostí mávat ocasem. Když na mou osobu hned nato směřoval dotaz, zda bych nemohl takto provést i Biancu, přikývl jsem. "Ano," usmál jsem se na obě vlčata a byl více než kdy dříve rád, že patřím zrovna do této smečky. "Ale je-dině, když..." nejistě jsem přešlápl. Mluvení mi stále způsobovalo příliš mnoho problémů. S každým slovem jsem se bál, že vše pokazím. S každým slovem jsem měl strach, že přicházím o přátelství. "Mi s tím... po-můžeš," uzavřel jsem a jemně do Saturnova boku šťouchl tlapou.