Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nikdy. Nejsem... tak hodný jako oni. Tak dobrý. Čistý. Jsem... Nervózně jsem se pousmál, když se mne Launee zeptala, co mne trápí. Nesmí se o mne strachovat. Ne o mne. Nechci... nechci ji tím zatěžovat. Zaslouží si být pro jednou šťastná. Nestarat se o druhé. Nebýt... zatěžována. Mírně jsem zavrtěl hlavou a pootevřel tlamu, jako kdyby z ní mohlo vzejít řešení všech mých problémů. Všech našich problémů, protože se zdálo, že ponurá nálada lapila do svých spárů i vlčata. Jsem sebestředný sobec. "To nic," zašeptal jsem, jak nejklidněji jsem dokázal, a něžně se k ní přitulil. "Nemusíš se... strachovat," usmál jsem se a zhluboka se nadechl. Mám tě rád. Když jsem se soustředil pouze na teplo, které z mé partnerky sálalo, svět byl stále v pořádku.
A také je v pořádku. U mne. Mé problémy jsou zanedbatelné a... vytvářím si je sám. Na rozdíl od... Opět jsem sklouzl pohledem k tlapkám mých blízkých. Dokáži jim pomoci? Jakkoli? Najdeme je. Rodiče Saturna a Biancy. Jenže pak... Myšlenky se na moment zastavily, jak se před nimi objevila hranice, kterou nechtěly překročit. Namlouvám si to? Jsem lhář? Neustále jim slibuji... neustále slibuji sám sobě, že nalezneme jejich rodiče, ale pravodu je, že jsme nijak nezačali. Nic o nich nevím. A nesnažím se pátrat. Jsem... špatný? Měl bych- cosi studeného dopadlo na můj hřbet. Zpozornil jsem, když jsem ucítil další dotek na hlavě. A další. Pohlédl jsem vzhůru k nebi, jak si Saturnus přál, a nedokázal zakrýt údiv. Prší duhový déšť? Kapky, jindy padající z ponurých mračen, nyní rozbarvovaly zahnědlou krajinu kolem nás. A obloha, jindy oplývající šedou, byla veselá, jako nikdy předtím. "Krása," špitl jsem a s upřímnou radostí pozoroval, jak se mé společnosti barví kožichy do všech barev duhy.

Během okamžiku se má nabídka změnila v podivnou směs vděku a provinění. Jsem... až natolik sobecký? Přeji si, aby nikdy neodešli? Abych je měl pouze pro sebe. Abych měl i Launee pouze pro sebe. Aby mi všichni patřili. Jsem tak majetnický? Musím... všude být s nimi? Pronásledovat je. Nemohu... nedokáži jim dopřát svobodu? Nemohou na moment být s někým jiným? Beze mne? Přivlastňuji si je. Všechny tři. A to, co jsem cítil, když Rayster unikl k Astě... Nepřítomně jsem se usmál na Launee, která opřela svou hlavu o mé tělo, avšak myšlenky stále děsily tu mou. Jsem chamtivý. Sobecký. Nenasytný. Dovolil bych jim vůbec odejít? Vyčítal bych jim, že mne zde nechali? Že odešli, když jsem se nabídl, že pohlídám Močály? Zadíval jsem se na vlastní tlapky a nepřestával se bát toho, co se skrývalo kdesi v mém srdci. Jsem majetnická zrůda.
Půda pode mnou, stále poněkud oplývající vlhkostí, mne během okamžiku začala pohlcovat. Zasloužím si být sám. Nikdy jsem... nikdy jsem neměl Launee znovu potkat. Ani Saturna. Biancu. Nikoho. Měl jsem... měl jsem být navždy sám. Nemohou se se mnou mít dobře. Nemohou... být v bezpečí. Nepostarám se o ně. Naopak, budu pro ně další přítěží. Dalším omezením. Další překážkou. Oni... Sklouzl jsem pohledem k jejich tlapkám, čistým, nedotčeným, nevinným. Saturna a Biancy byly zářivě bílé, téměř v absolutním kontrastu oproti noční obloze nad námi. A ty Launeeiny... Podivně hřály, aniž bych se jich dotýkal. Nikdy pro ně nebudu dostačující, uvědomil jsem si a tiše sebou trhl, zatímco se v mém nitru rodila zcela nová panika.

// Pardon, zkouškové T-T

Udiveně jsem sledoval, co všechno Launee se svou magií dokáže. Vytvářela živé obrazy zvířat, pohybující se a s poměrně velkými detaily. A přesto... všechna byla z vody. Do hádání jsem se nezapojil, abych vlčatům nekazil radost, ale nic mi nezabránilo v tom, abych na výtvor fascinovaně nezíral. Jak... dlouho se musela zlepšovat? Jak je možné, že má magií více? Myslel jsem, že každý máme pouze jedinou magii, avšak... neříkala, že má magii vody a emocí? A vzduchu, samozřejmě. Ale... jak? Nejistě jsem přešlápl, protože všechno krásné se náhle začalo plynule přeměňovat v mou neschopnost. Možná... všichni mají více magií? Má Nokt více magií? Jsem... jediný, kdo jich více nemá? Jak... by se to mohlo změnit? Chtěl bych... to změnit? Jaké magie bych chtěl? Vodu, jako má Launee? Nerad bych, aby si myslela, že ji kopíruji, ale... Pohlédl jsem na veverky, které se divoce rozeběhly přímo z těla medvěda. Je dokonalá. A já bych... byl rád jako ona. Rád bych dokázal... tohle. Rád bych tehdy zachránil Močály. Ostatní... mají všichni magii vody? Nebo mají jinou, která dokáže zabránit potopě? A pak... země. Potřeboval bych magii země, abych splnil Launeeino přání s květnatým náhrdelníkem. Vytvořil bych jí ho. Z kopretin. A všude, kudy by kráčela, by ji mohly doprovázet květiny. Její oblíbené! Jaké jsou vlastně... tázavě jsem se na ni usmál a doufal, že jí tuto odpověď vypozoruji z očí. Jsou to pomněnky? Kopretiny? Vlčí máky? Růže? Levandule? Kdyby se všichni plně nevěnovali zvířatům, měl bych opovážlivost se zeptat, ale takhle... jsem se mohl pouze usmívat. Šťastný. Jednou na to přijdu, slíbil jsem si a pohodlně se uvelebil vedle Launee, zatímco se mezi námi procházel lev.
Avšak překvapení nekončila, protože existence létajícího vlka byla potvrzena. Mohli bychom jít všichni, narovnal jsem se s neobvyklým nadšením a přidal se k natěšeným vlčatům. "Mohli bychom... ho navštív-it," zopakoval jsem Biančina slova, aby bylo jasné, že bych se taktéž rád přidal. Jenže jsme tu stále sami. Jen my. Což znamená... "Vy byst-e..." nesměle jsem se opravil a zoufale se usmál. "Pohlídám to tu," prohlásil jsem na své poměry téměř odhodlaně a pohlédl na Launee. Můžete... můžete vyrazit okamžitě, jestli si to přeješ, usmál jsem se na ni a olízl jí spánek.

// Středozemní pláň

Saturna má slova ukonejšila a já se nedokázal ubránit úsměvu. Dokázal jsem mu... pomoci? S přihlouplým výrazem jsem ho nevěřícně pozoroval. Vlče, ještě před momentem oplývající strachem, nyní bylo o dost klidnější. A mohl jsem za to já. Téměř jsem na sebe byl hrdý, avšak Saturnův klid byl pouhé zdání. Napřímil jsem se, když se zeptal, zda si myslím, že ho jeho matka hledá. "Sam-ozřejmě!" vyhrkl jsem a naklonil se k vlčeti. Nezažehnal jsem nic. Nepomohl mu. Musím- "Hle-dá vás. Musíte... jí moc chybě-t," opatrně jsem přikývl, abych potvrdil svá slova, a pokoušel se nevšímat si příliš starosti, která se zračila v Saturnových očí. Prožil někdy opravdu radost? Nebo od té doby, co se ztratil, přišel i o všechno štěstí? Neustále ho pronásleduje strach, neustále... musí snášet příliš mnoho. "Nikdy na vá-s... nezapomene," pokračoval jsem ve svém nekonečném proslovu a zrakem sledoval vše možné, jen ne utrpení vlčete. Najde vás. A nebo my nalezneme ji. Vrátíte se tam, kam patříte. A tak to má být. My... sklouzl jsem pohledem k Launee, která právě cosi vyprávěla Biance. Sršela z ní radost, že znovu nalezla vlčata, na kterých jí tolik záleží. Věděl jsem, že ani jeden z nás není připraven se s vlčaty rozloučit. Jenže nám nepatří. A nikdy nebudou."A my... tak-é ne," nejistě jsem se usmál a konečně znovu pohlédl na vlče pode mnou, jako kdyby to i tentokrát mohlo být naposledy. Je pouze otázkou času, než je někdo nalezne. A to není špatně. Nesmí... to být špatně.
Když i Saturna zaujala diskuze Biancy a Launee, připojili jsme se k nim. Přisedl jsem si vedle své partnerky a něžně jí olízl spánek. "Jsi skvělá," špitl jsem a přitiskl se k ní hlavou. Více než skvělá. Neskutečná. Hltal jsem její slova, jako kdybych byl jedním z vlčat, a sám byl některými informacemi překvapený. S křídly? Pokusil jsem se zakrýt vlastní šok a vesele se zazubil. Nezáleželo na tom, zda si to Launee vymyslela. Pro nyní jsme byli všichni v bezpečí. A to bylo to jediné, na čem opravdu záleželo.

Usmíval jsem se na vlčata, i když jim Launee věnovala menší poučení. Je to v pořádku. Jsou v pořádku. Neutekla. Nechtěla se nerozloučit. Pouze se zatoulala. To vlčata dělají. Alespoň mně do poslední chvíle menší připadalo, avšak vlčata měla zcela odlišný názor. Starostlivě jsem pohlédl na Saturna, který se mne ptal na magii iluzí. Viděl jsem, jak se mu v očích odráží nejistota a strach. Nemůžeme věřit ničemu? Rozpačitě jsem se na něj usmál a mírně zavrtěl hlavou. "Takové... magie opravdu," zpomalil jsem svůj krok, aby mi vlče stačilo, "jsou. Ale-" Slova byla těžká. Jenže on má strach. Saturnus se bojí. Musím mu nějak vysvětlit, nějak... Sledoval jsem, jak jeho neklid pouze vzrůstá. Jakkoliv... Změnit to. Říct mu, že to není pravda. Že... může věřit. Důvěřovat. Že... Pootevřel jsem tlamu. Tak s tím něco udělej. Hodláš na něj jen koukat? Nechat ho trpět? To je tak typické. V klidu ho nech ve strachu a odejdi si, jako kdyby se nic nedělo. Směle do toho. "Vždy bud-eš nakonec... vědět, co... je skuteč-né," nesměle jsem tlapkou ukázal na Saturnovo hrdlo, ve kterém se skrývalo jeho srdce. Vyděšené z magie a z vlků, kteří by ho mohli zlomit. "Copak bys nepoznal... svou mam-inku?" Povzbudivě jsem do jeho srdíčka šťouchl, snad aby si uvědomil, jak silné je. Koktal jsem a zasekával se, ale nehodlal jsem se vzdát. Musel jsem říct vše. "Musíš... se řídit srd-íčkem. A... hlavou také," něžně jsem ho po hlavě poplácal a znovu se rozešel směrem k Močálům. Nepřeháním to? Nedovoluji si příliš? Neměl bych... neměl bych se ho dotýkat. Neměl bych na něj mluvit. Nemám právo se... neměl bych. Nejsem jeho otec. Jeho otec na něj kdesi čeká, kdesi ho hledá, zatímco já se mu ho pokouším nahradit. A nemám na to jediné právo. "Jsi chytrý vlk, Saturn-e. Se... srdcem na správn-ém místě. Vždy..." Nejsi jeho otec. Neděl se o moudra a nalezni jeho pravé rodiče. "Nakonec... poznáš, co..." Je správné? A připadá ti správné, že někoho okrádáš o vlče? "Je správné," dokončil jsem svou zdlouhavou řeč a povzbudivě se na malého vlčka usmál. Vždy to poznáš, opravdu.

// Maharské močály

// Mahar

Zanedlouho jsme vkročili na rozsáhlou pláň, která nyní byla prozářená ranním sluncem. Trsy trávy, které se jen po občasnu zjevily v rozpukané hlíně, se prohíbaly pod tíhou rosy, která provonila vzduch. Najdeme je. Nyní jsem si byl již jistý a chaos, který mne ještě před pár momenty pronásledoval, byl pryč. Usmál jsem se na Launee, když se jala přemýšlet nahlas. Věří mi natolik, že se nebojí sdělit mi své myšlenky. Že se nebojí uvažovat. Přímo přede mnou. Bez jakýchkoliv přetvářek. "Jistě ne," odpověděl jsem na její úvahu, zda s ní rodiče neměli také takové starosti. Pravdou bylo, že jsem si nedokázal představit Launee jinak než jako velmi slušné vlče, vždycky tak hodné, jako je nyní. A stejné přesvědčení měla ona o mně. "Já..." začal jsem, aniž bych si byl jistý, co se pokusím říct. Nebyl jsem tak uvolněný jako Launee. Nemohl jsem říci cokoliv bez přípravy. Byl jsem hodné vlče? Byl jsem... vůbec svých rodičů? Trávil jsem s nimi opravdu čas? Záleželo mi na nich? Záleželo, to ano, avšak... "Jsem je moc... nevídal," uzavřel jsem své zkrácené vyprávění a doufal, že takováto odpověď postačí, protože její obsáhlejší verze by vyžadovala nostalgickou bolest.
Nebyl jsem jejich syn. Ne skutečný. A Nokt ano. Já... zaostával jsem vlastní rodinu. Nechoval jsem se k nim správně. Měl jsem... být lepší. Nepříliš úspěšně jsem se pokoušel o neuvažování nad minulostí a pozoroval své tlapky, jako kdyby mne z této situace mohly osvobodit. Avšak místo od nich se řešení zjevilo zcela jinde. Zdvihl jsem hlavu a pohlédl před sebe, kde se z hejna motýlů vynořila naše vlčata. "Saturne, Bianco," vydechl jsem s úlevou a široce se na ně usmál. Všechny ty starosti, že nás opustili bez rozloučení, během okamžiku zmizely, a nahradila je čirá radost ze znovushledání. Saturnus se pustil do vysvětlování, kterému Bianca poněkud oponovala, a já jen tiše poslouchal. Nejprve hledali maminku. A poté pomohli někomu jinému v nouzi. Viděl jsem, jak špatně nesou své činy. Jak očekávají trest. "Mrzí mne, že tam..." snížil jsem se, abych se mohl vlčatům podívat přímo do zlatých očí, "maminka nebyla." Opatrně jsem k nim přitiskl hlavu. Báli se i oni? Báli se, že je nebudeme hledat? Že jsme na ně zapomněli? "Měli jsm-e o vás..." netušil jsem, zda se něco takového má vlčatům říkat. Zda by správný rodič neměl v rámci výchovy uštědřit lekci. Zda bych pro ně neměl vytvořit trest. Nejsem jejich rodič. Jsem... kamarád. "Strach," zašeptal jsem, jako kdyby to bylo naše tajemství, a znovu se narovnal. "A..." urputně jsem se snažil jim říct vše, co jsem měl na srdci. "Jsme rádi, že..." bylo to příliš namáhavé. Příliš složité. Byť jsem věděl, že neříkám nic špatného, nemohl jsem svá slova dokončit. Jste v pořádku, usmál jsem se a stydlivě se vrátil zrakem ke svým tlapkám.

Odešli bez rozloučení? Vědí, kam míří? Nebo... tiše jsem přikývl na Launeeino tvrzení, že vlčata usnula kdesi na území. Necítím je. Nejsou tu. Odešli. Nebyl jsem si zcela jistý, jak reagovat. Nedokázal jsem nesouhlasit, ale přesto mi možnost, že jsou vlčata stále zde, připadala nepravděpodobná. Ty jsi nějaký chytrý. Myslíš si, že jen proto, že je necítíš, tu nejsou? Od kdy se ty můžeš spolehnout na své vnímání? Na své smysly? Jsi směšný. Dále jsem se rozhlížel, byť každým okamžikem bylo toto jednání jen spouštěčem pro další chaos. Jsme tu sami. Pouze my dva. Asta s Raysterem šli pryč, Lylwelin se... Sigym? Taktéž. Skylieth... Tušil jsem, že nám tudíž nezbývá nic jiného, než zde zůstat. Protože pokud toto místo zůstane prázdné, mohli bychom přijít o domov. Jenže... je to pouhé místo. A kdesi venku jsou vlčata, kterým se mohlo něco stát. A vlci, kteří se nebojí jim ublížit. "Na území... nezáleží," podpořil jsem svou partnerku a nejistě se na ni usmál. "Jsi... skvělá," začal jsem další ze svých rozkouskovaných vět a nepříliš velkým krokem se rozešel k hranicím, "ochran-ářka. A..." Mohl bys být prosím zticha? Nešířit svá moudra? Nikoho nezajímají. Udělej všem laskavost a mlč. "To vl-ci děl-ají z toho-to místa... domov," uzavřel jsem svou rádoby hlubokou úvahu. Avšak... zrovna pro Saturna s Biancou toto místo domov není. Oni... patří jinam. Tohle místo bude vždy pouhopouhá náhražka domova. Pokud se sem někdy vrátí.
Všechna nejistota však zmizela, když mi Launee věnovala další projev její lásky. Usmál jsem se na ni a olíznutí jí opětoval. Pouze si hráli. Hráli si, ztratili pojem o území, zatoulali se. Nedaleko. A jsou v pořádku. Na ničem jiném nezáleží. Hlavně, aby byli v pořádku. Napodobil jsem Launeeino zavětření, ale nedokázal jsem být tak úspěšný, abych z pachů, které se každým momentem vytrácely, zjistil, zda byla vlčata sama. "Naj-deme je," zopakoval jsem tedy, abych nebyl zcela neužitečný, a rychle se vydal vstříc pláni nedaleko močálů.

// Středozemka

Všiml jsem si ďolíčku, který se jí vytvořil na tváři pokaždé, když obdařila svět dalším svým úsměvem. Jednou... bychom mohli být rodina. Já a Launee. Spolu. My a... vlčata? Vypadala by jako malé Launee. Všechna. Byla by krásná jako ona, hodná jako ona. Pečovali bychom o sebe. Nikdy bychom nebyli sami. Mohli bychom společně chodit dál na vyhlídku pod hvězdy, pozorovat širé okolí. Byli bychom šťastná rodina, nejen pár. Mohli bychom... Saturnus a Bianca. Zasněné ticho přerušila Launeeina otázka, která byla poněkud zásadní. Zmateně jsem se začal rozhlížet. Měli zde být. Slíbili, že nebudou daleko. Odešli? Rozhodli se... polkl jsem a nedokázal odvrátit pohled od očí mé partnerky. Rozhodli se nalézt své rodiče? Sami dva? Příjemné teplo, které po mém těle rozlila Launeeina přítomnost, nahradil strach. "Myslí-š..." nejistě jsem zahájil svou otázku, jejíž odpověď působila příliš děsivě. Utekli? Přáli si dostat se domů natolik, že zapomněli na vlastní bezpečí? Potřebovali domov. Rodiče. Rodinu. Ale... museli odejít sami? Měli jsme... měli jsme něco udělat. Nějak zařídit, aby nám věřili. Měli jsme jim pomoci. Více. Nebyli jsme dostateční. A oni... Zavrtěl jsem mírně hlavou a pokusil se o úsměv, protože Launee byla příliš hodná na to, aby se musela nyní strachovat. Starala se, jak nejlépe dokázala. Pečovala o ně. "Jsou... někde ta-dy?" zeptal jsem se namísto původně pesimisticky znějící otázky, byť mne její odpověď stále trápila. Necítím je. Museli odejít. Avšak pokud odešli... slíbili, že zůstanou zde. Že se jim nic nestane. Že na sebe dohlédnou. Nemohli- nemohli se rozloučit? "Naj-deme je," pokusil jsem se Launee ujistit, i když jsem si byl naprosto jist, že je mnohem silnější, než kdy já budu. "Mám tě rád," zašeptal jsem a věnoval jí upřímný úsměv. Všechno bude v pořádku. Najdeme Saturna a Biancu. Nalezneme jejich rodiče. Vrátíme je tam, kam patří. Kde je potřebují. Kde oni potřebují být. Třeba... to nebude ani příliš daleko. Budeme je dál vídat. Snad ale... snad se nevydali je hledat sami, nervózně jsem těkal pohledem po kmenech stromů, zda-li se mezi nimi náhodou nezjeví dvě vlčata. Marně.

Taky to zkusím c:

Tiše jsem odsouhlasil její ujištění se o poloze Sarumenské smečky a usmál se na ni. Někdy... tě tam vezmu. Půjdeme tam spolu. Představím ti bratra, popovídáme si, prozkoumáme jejich les... téměř zasněně jsem hleděl směrem k Noktově smečce, dokud se nám tedy do obzoru nedostala Asta s Raysterem. Vede ho pryč? Mimo smečku? Není na něj venku příliš velké nebezpečí? Zvládne ho? Zná ho... pouze chvíli, ví... s kým je? Nejistě jsem se kousl do stěny své tlamy. Launee měla nejspíš podobné myšlenky, avšak její slova mne vyděsila. "Zaútočil na Saturna?" zopakoval jsem po ní a nevěřícně vypoulil oči. "Kdy... jak..." pokoušel jsem se zformulovat otázku a zároveň hledat náznaky souboje v Launeeině srsti. "Jste... v pořádku?" zeptal jsem se a cítil se hloupě. Měl jsem zasáhnout. Měl jsem zde být celou tu dobu. S nimi. Chránit je. Dohlédnout na to, aby se jim nic nestalo. Kdo... kdo je mohl napadnout? Kdo by... ublížil... jim? Nemohlo to být zasloužené. Bolest... většinou není zasloužená. Zoufale jsem ji pozoroval a netušil, jak si se situací poradit. Pozdě. Starám se příliš pozdě.
Když jsem později Launee vyjádřil soucit, který jí nemohl nijak pomoci, vůbec mne nepřekvapil její optimismus. "A já bych... ne-potkal tebe," zašeptal jsem okouzleně a něžně k ní přitiskl hlavu. Nikdy o tebe nesmím přijít, prosím. Nikdy. Tiskl jsem se k ní a poté, co se mne zeptala, jak jsem se sem dostal já, opět přikývl. "Já..." začal jsem své vysvětlení a zadíval se do vlastních tlapek, "ne-hledal jsem ho..." Polkl jsem. Jsem špatný bratr. Nebyl jsem pro něj, když mne potřeboval nejvíce. Zradil jsem ho. Ztratil se a... já vše nechal na jeho přátelích. "Ok-amžitě, ale..." Další přikývnutí. A nalezl jsem ho. Pouze... měl nový domov, do kterého nepatřím.
Nyní byla řada na mně, abych položil otázku. Učinil jsem tak a rázem se stal svědkem Launeeiných rozpaků. Byla to hloupá otázka? Unáhlená? Měl jsem- měl jsem se zpetat na něco jiného. Na cokoliv. Nadechl jsem se, abych vyřkl další z mnoha omluv, avšak právě v tomto okamžiku se Launee pustila do odpovídání. Vlastní rodinku, uculil jsem se na ni a znovu se vrátil do pohodlí její srsti. "Ne-rozpadneme se," slíbil jsem jí a zadíval se do jejích očí. "Nikdy," dodal jsem, snad aby mé prohlášení bylo nevyvratitelné. Budeme spolu. Navždy. Avšak pokud mluvila o rodince, tak... zadrhl jsem se a mírně se přikrčil. Vlčata? Nedávalo to smysl. Já- se mnou? Vlčata se mnou. Chtěla by Launee... vlčata se mnou? S podivnou naivitou jsem se pokoušel vyčíst pravdu z jejích blankytných očí. Vlastní rodinka.

Byl jsem rád, že mi Launee věřila natolik, aby mi sdělila celý její příběh. Přidal jsem se k jejímu otírání se o stromy a tiše jí naslouchal. Byla bys báječná pečovatelka, uculil jsem se na ni štěstím bez sebe a občas na její slova přikývl. Chtěla by ho potkat? Nokta? Měl bych... říci, že bych také rád potkal její bratry? Nebo je to příliš... zřejmé? Příliš... nevhodné? "Je v... Sarumenském hvozdě," vyřkl jsem a znovu se ohlédl jeho směrem. Někde tam je. Šťastný. A já... sklouzl jsem pohledem ke své dokonalé polovičce. Podle toho, kolik pozitivní energie z ní sálalo, nikdo nemohl prokázat, že je starší než já. Byla krásná. "Mohli... bychom se za ním něk-dy podívat, kdy-bys..." přimhouřil jsem oči a znovu znejistil. Neměl bych říkat, že bychom tam mohli, kdyby chtěla. Sama mi sdělila, že by se za ním podívala ráda, tak... v čem je poté smysl? "Měl-a dobro...družnou náladu," uzavřel jsem a nepříliš sebevědomě se na Launee podíval. Byla dokonalá a já nebyl schopný vytvořit jedinou bezchybnou větu.
Avšak Launee to jaksi nepřekáželo a pustila se do dalšího vyprávění. Tentokrát o dost smutnějšího. Takže... jsi celou tu dobu byla zaseknutá kdesi uprostřed? Přímo mezi jejich spory? Musela... jsi být sama. A pokud tě poté oba opustili... Smutně jsem ji pozoroval. Usmívala se, jako kdyby ji nic z toho nadále nebolelo, ale já tušil, že to není zcela pravda. "Mrzí mne to," špitl jsem slova soucitu, která nikdy nemohla Launee bratra nahradit. Jsi statečná. Fascinovaně jsem ji pozoroval, když mi s neustávajícím úsměvem vyprávěla o Mojoovi. Jako kdyby bylo samozřejmostí, že se někdo postará o naprosto cizího vlka. Jako kdyby bylo přirozené starat se o ty, kteří se o sebe nepostarají. Její slova mne hřála. Byla vskutku výjimečná a já netušil, jak bych jí kdy mohl dopřát to, co by si zasloužila. "Co... by sis nejvíce přá-la?" zeptal jsem se poněkud náhle a hloupě, s drobnou nadějí, že bych jí mohl ono přání jednou splnit.

// Úkryt

Připadalo mi, že na svět nyní hledím jinak. S Launee... bylo vše poněkud odlišné. Krásné, usmál jsem se a jemně Launee olízl spánek, jen proto, že jsem mohl. My... jsme spolu. Fascionvaně jsem pozoroval její hnědou srst, se kterou si pohrávaly sluneční paprsky proplátající se bludištěm ze stromů v močálu. Byla dokonalá a... má. Jsme spolu. My dva. Patříme... k sobě. Bylo zvláštní, jak se pocit překvapení mísil s pocitem, že takhle to mělo vždycky být. "Máme se rádi," zopakoval jsem a něžně se k ní přitulil. A navždy se mít budeme. Spolu. Stydlivě jsem se zahleděl na vlastní tlapky a přikývl, abych i jim potvrdil fakt, že s Launee tvoříme pár.
Avšak Launee měla pravdu. Příliš jsme se ještě neznali. Byl jsem si celkem jist, že dokáži odhadnout její reakce na některé situace, že dokáži odhadnout její pocity, její myšlenky. Avšak o její minulosti jsem nic nevěděl. Ani nevím, jak ses dostala do této smečky, uvědomil jsem si a zvědavě nastražil uši, protože má partnerka se pustila do vyprávění. Na severu, pousmál jsem se a znovu si prohlédl její hustou srst, o jejíž přítomnost jsem nikdy nechtěl přijít. To vysvětluje mnoho. Rodiče alfy. Nort a Nox. Přikývl jsem a pokoušel se si vše zapamatovat. Když mi pak nabídla, abych případně pouze pohyboval hlavou, v protestu jsem s ní naposledy zavrtěl a zhluboka se nadechl. "To... vysvětlu-je tvou srst," špitl jsem obdivně a pokoušel se na její dlouhé chloupky nezírat. "Já..." zadíval jsem se kamsi vpřed. "Rodiče byli ga...mmy," dostal jsem ze sebe první část a se studem zaryl pohled do sluncem téměř vysušené země. Je dcerou alf a je... s tebou. Zahazuje se s synem gamm. I za jiných okolností by to bylo špatné, ale takhle? Nepostaráš se o ni. "Lovci. By-li jsme..." zadrhl jsem se a nejistě přešlápl. Alfy. Jsi nedůležitý. Nikdy jí nedopřeješ přepychu, jaký by si zasloužila. "Také se-verněji..." Další hluboký nádech. "Mám- bratra. Nokta," usmál jsem se a ohlédl se směrem, kde se nacházel Sarumenský hvozd. Někde tam je. "A... proč jsi... šla sem? Pokud se- mohu zeptat," nervózně jsem se jí podíval do očí. Nezasloužím si tě.

// 277

Ať už Launee řekla cokoliv, Rayster tomu odmítal naslouchat. Proč? Musí trucovat? Protože byl napomenut za cosi, co by ho v budoucnosti mohlo stát život? Nelíbilo se mi, jak zachází s city Launee. Je to jeho maminka. Vlčice, která se o něj od začátku stará. Bezmezně. Chtěla pro něj doposud to nejlepší... a on... Nedával jsem nic znát, ale jeho chování mne zklamalo. Proč zrovna Launee? Kdyby mne. Skylieth. Sigyho. Kohokoliv. Ale... Launee? Tu jedinou, která ho vyzvedla z bahna. Nyní mu řekla pár slov, navíc nemíněných zle, pouze... téměř to znělo jako doporučení. A on stále... Byť bylo nemožné chránit mou partnerku před raněním citů od vlčete, pokusil jsem se o to poněkud nešikovným postojem a přitisknutím k její srsti.
Rayster si mezitím nalezl novou adeptku na maminku, Astu. Přinesl jí dokonce druhou polovinu hnijícího čehosi, co kdysi byla krysa. To jsme tak snadno nahraditelní? Nic pro něj... neznamenáme? Jsme pouhá náhrada? Přechod. Nikdy jsme nebyli jeho praví rodiče. Ani na moment nás tak nevnímal. A bylo ode mne pošetilé, že jsem mu věřil. Ucouvl jsem a nechal Launee, aby cosi zašeptala znechucené Astě. I když mne jejich krátký rozhovor zajímal, neopovážil jsem se nastražit uši, nebo se snad naklonit. Seděl jsem a tiše pozoroval všechny tři vlky, snažíce se vyhnout Raysterovi, jak projevuje svou náklonnost někomu jinému. Proč jsi vůbec říkal, že jsme rodina? Smutně jsem sklouzl zrakem ke svým tlapkám. Je to pouhé vlče, připomněl jsem si a pokusil se o úsměv, který se po otázce Launee stal opravdovým. "Velm-i rád," zašeptal jsem a užíval si, s jakým pohledem se mne ptá. Jak z něj prýští naděje. Štěstí. Láska. Rozešel jsem se po jejím boku zpět do močálů.

// Mahar

// 276

Pozoroval jsem, jak na zem dopadají Raysterovy slzy. Byla to má vina. Nebýt toho, jak jsem se choval, mohl by být Rayster nadále šťastný. "Omlouvám se," zašeptal jsem a sklonil hlavu, abych nadále nepozoroval smutek vlčete. Ten však ustal, jakmile se vrátilo zpět na zem. Ukryl se do kožichu Asty. Takže nyní nejsme dobří rodiče? Pouze proto, že se ho snažíme... že se ho Launee snaží chránit? Snaží se, jak jen dokáže, ani jednou na něj nezvýšila hlas, ani jednou na něj nebyla rozzlobená... a přesto. Sám jsem se cítil zrazeně, zraněně. Ublížil mi a nyní jsme my ti špatní? Ukryl jsem se do Launeeiny srsti a mírně zavrtěl hlavou. Je to pouhé vlče. Nerozumí tomu. Avšak, pokud nás vnímá jako své rodiče... Další zavrtění hlavou. Je to pouhé vlče.
Povzdechl jsem si a zoufale se na Launee usmál. Zchladit, tiše jsem přikývl na její radu a vydal se k jezírku, v kterém během okamžiku pluly drobné kousky ledu. Ohlédl jsem se za svou partnerkou a vlčetem, které mne nyní možná nenávidělo. Omlouvám se. Prudce jsem ponořil celou hlavu pod hladinu jezírka a pootevřel tlamu, aby se krystalky ledu mohly setkat s mým směšným zraněním. Jsem slabý. Musím... působit příliš zranitelně. Slabě. Ustrašeně. Jako někdo, koho skolí kousnutí do jazyka. S výčitkami jsem nechával hlavu pod hladinou a nechal led, aby bodal do mé srsti. Jsem slabý. Nemohu Launee nikdy ochránit. Doposud ona chránila mne. A já... s tím nic nemohu udělat. Nedokáži se o ni postarat. Nedokáži ji zabezpečit. Zaslouží si... křečovitě jsem přivřel oči a nechal první bubliny vzduchu, aby opustily mé tělo. Zaslouží si někoho lepšího. Vynořil jsem se a v poměrně marném pokusu o osušení jsem se oklepal. Vyslechl jsem si část Launeeina proslovu. Jak můžeš být tak dokonalá matka? Fascinovaně jsem na ni hleděl a část mne, možná poněkud zvrácená, si přála, abych i já mohl mít takovou matku. A poté promluvila Asta. "Nen-í," usmál jsem se. Nechal jsem teplý vzduch, aby vysušil mou srst, a přisedl si k Launee. "Děkuji ti," zašeptal jsem a přitulil se k ní. Jsi úžasná.

// 275

Byl jsem jí vděčný za to, že dokázala cokoli vysvětlit. Styděl jsem se, když se Asta zeptala, zda by nám měla gratulovat k novému vztahu. Byl to podivný pocit. Byť jsem byl hrdý na to, že mou polovičkou po zbytek života bude právě Launee, nebyl jsem schopný se o tento fakt rozdělit. Je to špatně? vyděšeně jsem pozoroval Astinu reakci, avšak zdálo se, že neprojevuje známky nenávisti, tudíž mi nezbylo nic jiného, než se stydět za vlastní stud. Přitiskl jsem se pevněji k její srsti, jen aby mohla pohltit veškeré mé neoprávněné pocity. Omlouvám se. Jsem... jsem hrdý na to, že mohu být s tebou. Nikdy jsem nebyl takhle šťastný. A v bezpečí. Nikdy jsem-
Rayster, kterého jsme na moment nechali bez dozoru, se vrátil do naší společnosti a vyvrhl všemožné nejedlé věci, které se v úkrytu nacházely. Hodlal jsem cokoli říct, cokoli, co by napravilo situaci, avšak vlčice byly mnohem pohotovější. Jen jsem tiše poslouchal, jak se starostlivá Launee nerozzlobí. Jak dokáže být tak klidná? Tak vstřícná? Starostlivá? Pečující? Proč... to nevzdala? Fascinovaně jsem pootevřel tlamu. Je... skvělá matka. Nevzdala to ani se mnou. A Rayster... sklouzl jsem pohledem k vlčeti, které bylo stále dostatečně uvědomělé na to, aby se omylo od vlastních žaludečních šťáv. Problémem bylo, že se tak stalo v jezírku, ze kterého ostatní vlci pili. Nadechl jsem se, avšak opět zcela zbytečně.
Vlče se vřítilo do mé náruče. Byť dokázalo během chvíle způsobit mnoho problémů, stále bylo křehké a zranitelné. Nebylo možné se na něj zlobit. Bude to v pořádku. Každý den bude lepší. Naučíme ho, co je správné. Postaráme se o něj. Bude to v pořádku. Naprosto. Usmíval jsem se na něj, když se pustil do mého olizování, a nadšeně se podíval na Launee. Jsem opravdu otec! On mě má rád! Cítil jsem teplo. Štěstí. Avšak pak Rayster násilně otevřel mou tlamu a během okamžiku se mi zakousl do jazyka. Nadšení zmizelo a místo něj přišel strach a zmatek. Nyní jsem nedokázal říct vůbec nic. Po jazyku se mi rozlévala chuť bolesti a vlastní krve. Raystere, pokoušel jsem se s ním navázat oční kontakt, ukázat mu, že to, co mi dělá, způsobuje bolest. Avšak on byl pouhý lovec. Netušil, že můj jazyk jsem stále já. Launee, prosebně jsem ji sledoval a doufal, že mi pomůže.
A opravdu. Raysterovy semknuté čelisti povolily a postupně opustily mou tlamu, včetně jeho drápů. Celý jsem se skrčil a nehodlal znovu světu odhalit svůj jazyk. Cítil jsem na něm teplou tekutinu, ale věděl jsem, že ji nesmím ukázat Launee. Že nesmím poukázat na bolest, kterou Rayster způsobil. Launee ho měla ráda. Já ho měl rád. Nesměl jsem... upozornit na jeho chyby. Je nevinný. Navíc, představa kapek krve, které by dopadly na zem jako rudé dešťové kapky, mne děsila. Přikývl jsem na otázku své partnerky a pokusil se o bezzubý úsměv. "An-o," špitl jsem s téměř uzavřenou tlamou a narovnal své pokroucené tělo. Nesmíš se strachovat i o mne, prosím.