Gallirea - Příspěvky uživatele

Podle tónu Kenaiova hlasu jsem poznal, že se ptám hloupě. A náhle. S novou ostudou jsem se zahleděl na své tlapy. Ale je to on. Jak... to mám říct? Je to Noktův syn. Jsme příbuzní. Mám rodinu. Nebo... se už něco tak vzdáleného jako rodina počítat nedá? Je to syn mého bratra. Měl bych mu to říct? Měl bych mu říct, že jsme příbuzní? A nebo to není vhodné? Překvapil bych ho tím. Nepříjemně. Není možnost, že by chtěl být příbuzný se mnou. Nezáleží mu na tom. Je... Noktova rodina, ne má. Napřímil jsem se a tiše přikývl. Nemohu mu to říct. Nebo ano? Je to vhodné? Nemůže být. Ne od někoho, jako jsem já. Jak se takové situace mají řešit? Jak mám reagovat? A jak by pak reagoval on? Se znechucením? S nezájmem?
Raději jsem jen seděl a pokoušel se neodposlouchávat Kenaiovu konverzaci s Biancou. Znají se. To je... pěkné. Kenai musel být před nedávnem také ještě vlče. Mírně jsem zavrtěl hlavou a znovu připoutal pohled k zemi, kam také náležel. A co Saturnus? Cítí se vítaně? Nebo mezi ně také nepatří? Rychle jsem na něj pohlédl, jen abych se vrátil očima zpět do bezpečí. Nevypadá příliš... jistě. Má nějaké přátele on? Mohl by mít jednoho z Kenaie. Ale chce to čas. Měl bych... jít pryč? Vzdálit se a dopřát jim prostor? Nemohu je tu nechat s tak mladým vlkem, který se málem utopil. Ale prostor by si zasloužili. Jak bych... se měl zachovat? Slunce stálo nevycházelo a, na rozdíl od mé rozpačitosti, nestoupalo až k obloze. Měl bych odejít k jezeru? Měl bych s sebou vzít Saturna, aby Kenai s Biancou moli být spolu? Avšak... proč by si vlče vybralo mne, pokud je zde někdo jemu... podobný. "Půjdu... se po Slunci ještě... podí-vat," zašeptal jsem Saturnovi a pomalým krokem se vydal na mělčinu. Jsem pro ně velmi, velmi postradatelný.

Byl jsem svým způsobem vděčný za to, že jsem si vlka nevymyslel a neopustil vlčata bezdůvodně. Znovu. Jenže tentokrát se vlčata ani opustit nenechala. Nastražil jsem uši, když se z břehu ozval Saturnův starostlivý hlas. "Je to... vlk," vysvětlil jsem situaci tak, jak to jen šlo, a stále pokračoval v mžourání do tmy. "Ztratil se v je-zeře," dodal jsem ještě, aby alespoň jedna z informací nebyla samozřejmostí. Jen kdybyste mohl něco říkat. Polkl jsem a tiše přikývl. Něco říkat. Něco říkat. Cokoliv. Jak těžké to může být. Jen... mluvit, abych byl slyšen, ale ne vyslyšen. Do vzduchu. Nikdo doopravdy poslouchat nebude. Nebo ano? "Dobře," odsouhlasil jsem vlkovu prosbu a hned nato padlo kolem mne znovu ticho. Co bych měl říct? Úplně cokoliv? Mohl bych... Naštěstí vlk zvládl cestu zcela sám, bez mé pomoci. Zblízka byl poněkud menší a... Nokt? Jeho pach jsem poznával příliš dobře. Mohl by to být jeho syn. Nebo se mi to jen zdá? Překvapeně jsem sledoval jeho šedou srst. Mohl by být Noktův. Ale má Nokt vlčata? Měl pouze partnerku. Neviděl jsem ho tak dlouho, že... jsem strýc? Mírně jsem zavrtěl hlavou a došel na břeh za ostatními. Posadil jsem se vedle Saturna s Biancou, stále připravený zasáhnout, pokud by se jednalo o jednoho z těch vlků, o kterém mluvila Launee, avšak byl jsem si zcela jistý, že se jedná o slušného vlka. "To je... v pořádku, Kenai," pokusil jsem se znít co nejběžněji, jako kdybych jistě mluvil co moment, a pousmál se. Jsem strýc? Musím být. Mám rodinu. "Jsem... Therion. Tohle je Saturnus a Bianc-a," představil jsem nás, aby vlčata nemusela čelit cizinci, pokud by se jim nechtělo, a všechny obavy mne rychle začaly opouštět. Vzduch kolem Kenaie se oteplil natolik, aby osušil jeho srst. Nic jiného jsem se svou magií nikdy nedokázal. Ale jak je možné, že neví, jak se sem dostal? Ztratil se? Zapomněl na své rodiče? "Kenai?" směle jsem mladého vlka oslovil, ale kdyby na mne křivě pohlédl, neopovažoval bych se pokračovat, "Kdo jsou... tví rodiče?"

Neopovažoval jsem se dokončit otázku na vlčata, byť Saturnus správně doplnil její zakončení. Nemohu jim ubližovat. Bolí je to. Ta otázka stále bolí. A já jsem ten, kdo je nechal samotné. Nesmím... Nešikovně jsem se pousmál a znovu zavrtěl hlavou na znamení, že ani o jeden z kousků lasic nemám zájem. "Musíte jíst, abyste..." Abyste byli silnější? Nic kýčovitějšího jsi říct nemohl, že? Aby vyrostli? Chceš, aby si mysleli, že se jich chceš zbavit? Tak proč musí jít? Protože jsi jim to přikázal? Ty? Zavrtal jsem pohled do hladiny jezera a své rádoby poučení nedokončil.
Po dlouhé době, za kterou jsme sotva spatřili Měsíc, vlčata dojedla. "Ch-utnalo vám to?" zeptal jsem se a nejistě zkontroloval Saturna s Biancou pohledem. Vypadali poměrně spokojeně, ale zároveň... z nich prýštila neukojená zvědavost, kterou během okamžiku Bianca proměnila v otázku. Proč jsme neměli ryby? Slíbil jsem je. Bianca se těšila. Měla je poprvé ochutnat. A Saturnus chtěl nalézt poklad. Zklamal jsem je. "V jezeře..." začal jsem své vysvětlování a soucitně přikývl na Saturna, který si postěžoval na nedostatek pokladů od rybího prince, "žádné nejsou. Šli jsme... k špatném-u jezeru. Omlouvám se." Cítil jsem na sobě jejich pohledy a bál jsem se, že budou plné zklamání. Plné odrazu mého selhání. Máš v plánu jim ještě cokoliv slibovat? Chceš je znovu zklamat? Směle do toho. "Ale... napravíme to. Mohli bychom... jinam. Někam..." Nebyl jsem si zcela jistý, zda bych dokázal trefit k jezeru, ve kterém jsme nalezli Launeein náramek. Ale Launee ano. A nebude to trvat dlouho a bude tu znovu s námi. Půjdeme tam spolu, všichni tři. Usmál jsem se a mé tělo se podivně zahřálo představou, až Launee znovu uvidím.
Avšak to muselo počkat, stejně jako vše ostatní. Z jezera, o kterém jsem původně byl přesvědčen, že je prázdné, se ozvalo volání. Je tu někdo? Cukl jsem sebou a nebyl schopný pohybu. Měl bych... odpovědět? Nebo odpoví Saturnus s Biancou? Musím to udělat já. Měl bych... něco říct? Křičet? Měl bych... volat? Nebo je to past? Jistě to není past. Ale proč by někdo z jezera volal, zda zde někdo je? Povzdechl jsem si a pohlédl na vlčata. "Počkejte tady, ano?" zašeptal jsem, zatímco jsem se pokoušel znít co nejpevněji. Podívám se, co se děje. Podezřívavě jsem vstoupil do vlažné vody jezera, jehož hladina byla stále zahalena nocí. Ten, kdo volal, tu někde je. Mhouřil jsem oči a hledal jakoukoliv siluetu vlka. "A-no. Potřebuješ... pomoci?" zeptal jsem se spíše drobného vlnění kolem mne a doufal, že jsem si volajícího nevymyslel.

Pokusil jsem se nedat na sobě znát, jak mne Biančina slova rozladila. Jako maminka a tatínek doma. Mé dýchání se na moment zastavilo a já neměl nejmenší tušení, jak se cítím. Uvnitř mne bojovala radost z toho, že nás Saturnus s Biancou mají tak rádi, proti výčitkám, že jsme jim stále nevrátili domov. Viděl jsem, jak ani jeden není šťastný. Sice říkají hezká slova, ale ubližují si. Nemohou... nikdy někoho přijmout jako jejich pravé rodiče. Jako jejich pravý domov. Co když... vždy budou mít pocit, že nezapadají? Musíme je vrátit. Musíme jim pomoci. "Najdeme je," hlesl jsem tak pevně, jak jen jsem dokázal, a na obě vlčata příslibně kývl. To je vše, co jim na to řekneš? Nemají rodiče. Nemají domov. Každý den jsou bez matky. Bez otce. Bez rodiny. Odkázaní jen sami na sebe, s pocitem, že jsou pro smečku přítěží. Tohle je všechno, co jim řekneš? "Slib-uji. Jak... jste se vůbec..." ztichl jsem. Není to nevhodná otázka? Jak se vůbec... oddělili? Rozloučili? Rozdělili? Mám právo se jich na něco takového ptát? Měl jsem se zeptat již dávno. Není pozdě? Pamatují si to? Vyptávám se. Nic mi do toho není. Jejich rodiče to nevrátí. Ale možná, že kdyby šli podél nějaké řeky, možná... našli bychom je. Najdeme je. Musíme je najít. Nesmí... být smutní. Zbytek otázky zůstal kdesi v mém hrdle, příliš nevhodný na to, aby byl vyřčen nahlas.
Naštěstí se pozornost postupně odvrátila k mému směšnému úlovku. "Lasice," odpověděl jsem Biance a nejistě se usmál, když mi věnovala poněkud obdivný pohled, protože podle ní získat takový úlovek muselo být velmi těžké. "Měl jsem... št-ěstí," špitl jsem a snažil se nepozorovat mrtvé pohledy zvířat. Ony takové štěstí neměly. Tupě jsem sledoval své tlapky. Musíme najít jejich rodiče. Odkládám to? Úmyslně? Ne. Nebo ano? Já... chtěl bych... nejít sám. Nemohu se s nimi rozloučit sám. Launee... musíme jít i s ní. Hlavně s ní. Na všech jí příliš záleží, nemohli bychom... přijít a říct jí, že jsou Saturnus s Biancou pryč. Ale... kdy? Až vylovíme Slunce z jezera? Až je naučím plavat? Až dospějí? Kdy bude ten správný čas? Jsem sobec. Měl bych... je najít. Už dávno. Měl jsem- nastražil jsem uši a neubránil se dalšímu úsměvu. "To je v pořádku, děkuji," dostal jsem ze sebe zbrkle a nešikovně se na Saturna vděčně zazubil. "J...edl jsem," dodal jsem ještě a popostrčil tlapkou lasici k vlčeti, "Tahle je celá... pro tebe."

Hřálo mne přivítání, jaké mi Bianca se Saturnem dopřáli. Mají mne... také rádi? Fascinovaně jsem je pozoroval, jako kdyby jejich slova byla zázrak. Nemohlo být přeci možné, aby mne stále měli rádi. Ne poté, co jsem je opustil. A možná nebylo ani možné, že by mne kdy měli rádi. "Děkuji," špitl jsem a opět se k nim přitiskl, neschopný se od nich zcela oddělit. Měl bych je nechat být. Obtěžuji je. Samozřejmě, že musí říct, že mne mají rádi, když jim to řeknu jako první. Jsou slušní a nenechali by mne bez odpovědi. Nebo... Myšlenka, která stále nabírala na síle, mne přinutila se usmát. Nebo mne mají opravdu rádi.
Když jsem se znovu narovnal, ani jeden z nich stále nevypadal zcela šťastný. Samozřejmě. Museli mít strach. Bianca říkala, že se báli. Že je zde nechám. Že zůstanou znovu sami. V noci. Zrovna v téhle noci. A pak se Saturnus zeptal, zda nejsou přítěží. To si myslí? Myslí si, že jsou přítěží? Nebo jim to někdo řekl? "Ani náho-dou!" vyhrkl jsem rychle a mírně zavrtěl hlavou. "Jste... to nejlepší, co..." začal jsem svou větu a něžně do obou šťouchl čumákem, "naši smečku kd-y potkalo." Nejste přítěží. Opravdu ne. "Launee a já vás..." Máme jako vlastní. Řekni jim to. Rozhodně jim tím zjednodušíš hledání jejich pravých rodičů. Rozhodně je to neznervózní. Rozhodně máš právo si je přivlastnit. A jak se opovažuješ mluvit za Launee? Není jediný důvod, proč za ni mluvit. Nikdy ses s ní o tom nebavil. Pouze se domníváš, jak se cítí. Ale směle do toho. Řekni jim, že pro ně máš pocitečky. Nepatrně jsem se oklepal. Nesmím se na ně přilnout. Lepím se. Nesmím je omezit. "Rád-i pom...ůžeme," doplnil jsem svá slova s naprosto odlišným koncem, než jaký jsem původně měl v úmyslu. Ale musí to stačit.

// Zlatavý les

Jakmile bylo jezero na dohled, zpomalil jsem. Jsem špatný. Ne rodič. Jsem špatný kamarád. Špatný někdo, kdo je má na starosti. Nechal jsem je tu. Věřili mi, že se vrátím? Nebo mne nenávidí? Zradil jsem je? Počítá... se to jako zrada? Zklamal jsem je. Musel jsem je zklamat. Bez dostatečného vysvětlení jsem zmizel. Není způsob, jak to napravit. Nemohu to vzít zpět. Nemohu... nic. Cítil jsem se zcela bezbranně. Nevěděl jsem, jak vysvětlit své chování, jak si získat zpět důvěru vlčat. Opustil jsem je. Jak... je to muselo bolet, když to není poprvé, co zůstali sami? Opatrně jsem před Saturna s Biancou položil obě lasice a s omluvným výrazem si před ně lehl. Omluva nemá smysl. Nikdy tím nezměním, že jsem je zradil. Nikdy nic nenapravím. "Nejsou... to ryby, ale..." začal jsem a zoufale se pousmál. "Neměl jsem... vás tu nechávat samotné. Já... mrzí mn-e to," zaryl jsem pohled do země, protože jsem se příliš bál jejich zklamaných výrazů, před kterými jsem před krátkou dobou utekl. Nejsem první vlk, o kterého málem přišli. Nebolí to pak ještě více? Strach z opětovné samoty. Když se jejich srdce už jednou ranilo a... já to zkazil znovu. "Mám vás..." zašeptal jsem začátek svého zbytečného oznámení, které nyní bylo to nejdůležitější, co jsem mohl říct. Nechal jsem je tu. Nebudou mi věřit. Nebudou mne dál snášet. Zradil jsem je. Zklamal jsem je. A ne jako první. I když jsem věděl, že jednou museli projít šílenou samotou, vystavil jsem je jí znovu. "Rád," vykníkl jsem poněkud vysokým hlasem a k vlčatům se křečovitě přitiskl. Hřála a já jen s poslední nadějí doufal, že přede mnou neucuknou. Jsi směšný. Co jim předvádíš za drama? Nikoho tvé city nezajímají. Nechceš své ubohé srdíčko vylít někde jinde? A rovnou se s ním utopit? Co ty na to? Nezní to lépe? Pokoušel jsem ignorovat sám sebe. "Nikdy... už vás nenechám... samotné," slíbil jsem a nešikovně se od nich oddálil, protože si zasloužili prostor, který jsem jim tak sprostě ukradl. Omlouvám se.

// Ohnivé jezero

Měl jsem říct více. Měl jsem... jim vše vysvětlit. Nechal jsem je tam. Ve tmě. Samotné. Snažil jsem se vyhnat zmatek v jejich očích z paměti. A stejně tak slzy, které Saturnus málem uronil. Jsem příšerný rod- prudce jsem zavrtěl hlavou. Neměl jsem jediné právo se takto označovat. Nesměl jsem. Vrátí se domů. Brzy se vrátí domů. Nesmím... se na ně lepit. Omezovat je. Být na ně takto přilnutý. Jsou to vlčata, o která se musím postarat, o která se chci postarat. Avšak... tam to musí skončit. Není způsob, jak... bych s nimi mohl zůstat. Splečně s Launee. Musí si procházet tím samým. A ještě hůř, když je tak... Nevědomky jsem se pousmál. Skvělá. Narovnal jsem se a pokusil svou hlavou, kterou zaplavovaly obavy, vrátit do reality. Jídlo. Naleznu jim něco k jídlu. Na ničem jiném nezáleží. Nad ničím jiným nemusím přemýšlet.
Les, do kterého jsem vešel, byl již nějakou dobu pustý. Snad se od zimy změnilo dost. Přikrčil jsem se k zemi a čekal. Tiše. Netrpělivě. Sám. Měl jsem je vzít s sebou. Neměl jsem je tam nechávat. Každou chvílí se jim může něco stát. Může je někdo najít. Ublížit jim. Můžou se rozhodnout jít znovu do vody. Přehnal jsem to? Ale nekřičel jsem. Nebo ano? Nikdy bych- nechtěl jsem na něj zvýšit hlas. Ví, že ho mám rád? Je oba? Nebo si myslí, že... Mou pozornost zaujal náhlý pohyb v mém zorném poli. Hnědý kožich, téměř přikrčený k zemi, svým pohybem připomínal mrštného hada. Lasice.
Neměla šanci. Dříve, než si mohla uvědomit, co se stalo, se vznesla do vzduchu, odkud nemohla utéci. Přiskočil jsem k ní, aby se nemusela děsit příliš dlouho, a zakousl se jí do hrdla. Omlouvám se. Nedokázal jsem jí pohlédnout do očí, ze kterých se rychle vytrácel život, zatímco se má tlama plnila její krví. Něžně, byť to ze mne nedělalo menšího surovce, jsem ji položil na zem. Jedna nebude stačit. Zoufale jsem se vrátil zpět do svého útočiště v křoví, a znovu se jal čekat. Měl jsem je vzít s sebou? Aby viděli, že... jsem vrah? Že zabíjím, aby oni mohli jíst? Zničil bych je. Ublížil bych jim. Nejedli by, stejně jako tehdy Darkie. Takhle... je to špatně, ale stále lepší, než by to kdy mohlo být. Když se na místě objevila druhá lasice, velikostně velmi podobná té první, svůj postup jsem zopakoval. Se stejně velkým proviněním.
Obě lasice jsem vzal do tlamy tak, abych je co nejméně poslintal, a ve spěchu se rozeběhl zpět k vlčatům.

// Ohnivé jezero

Saturnovi se má teorie moc nezdála, což jsem mu nemohl ani na moment vyčítat. "Hvězdy svítí, Měsíc... světlo odráž-í," pokusil jsem se vysvětlit o něco lépe a dodal i úsměv, abych nezněl jako někdo, kdo neustále poučuje. Jsi přesně ten, kdo neustále poučuje. Všem do všeho mluvíš, všem všechno kazíš. Nejsi zábavný. Nejsi zajímavý. Byl bys tak milý a přestal všem otravovat život? Mírně jsem zavrtěl hlavou. "Omlouvám se," špitl jsem rychle a vrátil se k šilhání pod vodní hladinu.
Avšak nemělo to smysl. Jezero bylo příliš teplé na to, aby se v něm zdržovaly ryby. Zkazil jsem to. Musí hladovět. Nemohou být šťastní. Musím se o ně postarat. Měl bych... dojít k řece? Nebo... na louku? Do lesa? Ulovit... zajíce? Jezevce? Cokoliv. Nesmí mít hlad. A pokud se brzy nerozední, musí být silní. Mohlo by... být mnohem hůř. Kdybych měl správnou magii, mohl bych jim vytvořit alespoň nějaké borůvčí, které by ukojilo ten nejhorší hlad. Ale takto... neměl bych... ztrácet čas. Měl bych něco k jídlu sehnat. Rychle. Než jsem se vrátil znovu do reality, málem jsem zapříčinil smrt vlčete. "Saturne," vyděšeně jsem zašeptal a okamžitě se vydal za vlčetem, které překročilo hranici bezpečné vzdálenosti od břehu. Voda mne brzdila. Bál jsem se, že za ním nedojdu včas. Včas na to, abych mu zabránil se ponořit. Neumí plavat. Bianca říkala, že neumí plavat. Pokusil jsem se ještě zrychlit. "Saturne!" zopakoval jsem, tentokrát hlasitěji, a jemně vlče vzal za kůži za krkem. "Saturne," vyřkl jsem jeho jméno znovu, neschopný pokračovat dál. Neschopný vyjádřit své emoce. Opatrně jsem s ním došel na břeh a položil ho vedle jeho sestry. Měl bych... měl bych mu říct, že se po Slunci podívám na dno jezera? Nebo bych mu měl říct, že to není možné? Měl bych slíbit, že se Slunce vrátí samo? Co když se nevrátí? Měl bych... měl bych... Sledoval jsem sourozence a nedokázal se ubránit starostem. Musím být jako Launee. Launee je vychovává správně. "Bianca... měla pravd-u. Mohl ses... utopit," zašeptal jsem a k mokrému vlčeti přitiskl hlavu. To už nedělej, prosím. Nikdy. Proč... bys riskoval život kvůli Slunci? Vzduch kolem obou vlčat se ohřál do příjemné teploty, která zajistila, že mokrý Saturnus nemohl prochladnout. "Mám..." uhnul jsem pohledem ke svým tlapkám. "Nápad," nejistě jsem se pousmál a narovnal se. "Vy... si tu hezky odpočine-te a..." Ani jsem jim neřekl, že tu nejsou ryby. Chtějí světlo. Chtějí Slunce. Na ničem jiném nezáleží. "Seženu n-vám jídlo..." dostal jsem ze sebe další část svého směšného plánu. "A pak vás nau-čím plavat a najdeme... Slunce," pousmál jsem se a opatrně přikývl. "Budu... hned zpátky. Zvládnete... to tu?" pohlédl jsem tázavě na Saturna s Biancou. Samozřejmě, že se o sebe zvládnou postarat. Nijak jsem jim nikdy nepomohl. Vždy byli odkázaní jen sami na sebe. "Vrátím se," slíbil jsem a rychle se rozeběhl vstříc lesu, ve kterém se nejspíše mohlo skrývat nejvíce potravy.

// Zlatavý les

Pouze se najíme. To je vše. Pak budeme... hledat jejich rodinu. Voda v jezeře byla stále poněkud chladná, i když teplejší, než jakou jsem očekával, a bylo na ní znát, že se blíží léto. Pokud se někdy rozední, starostlivě jsem vzhlédl k nebesům, která se nepřestala halit do tmavých barev mračen. Vlčata měla podobné starosti, co hůř, otázky, které jsem ze sebe nemohl setřást. O kterých jsem nesměl předstírat, že patří někomu jinému. Nemohu jim říct, že nevím, kdy bude ráno. Nepomohlo by to. Měli by jen větší strach. Byli by znepokojení a... to je špatné. Avšak lhát... Pokusil jsem se o úsměv a nepřestával pozorovat oblohu. Není to normální. Nikdy... jsem nebyl svědkem toho, že by Slunce nevyšlo včas. Že by jednoho dne nevyšlo. Tak to nemá fungovat. Mohlo vyhasnout? Kdyby vyhaslo, zemřeli bychom. Brzy. Ale přeci není možné, aby se jednoduše opozdilo. To... není možné. Cítil jsem na sobě zvědavé pohledy vlčat, ale nedokázal jsem vymyslet jedinou odpověď, která by je uspokojila. Mám říct, že nevím? Že jsem nikdy nic takového nespatřil? Že pokud Slunce vyhaslo, zbývají nám sotva týdny? Jakýmsi zázrakem byl ale na moment mezi mračny vidět Měsíc. Nemohlo vyhasnout. Je chladněji, ale pokud se jeho světlo odráží od Měsíce, tak... svítí. Musí svítit. Zhluboka jsem se nadechl. "Také bych řekl, že... mělo dávno být ráno, ne-li... pol-edne," začal jsem svůj sáhodlouhý nudný proslov a doufal, že ho nevzdám v polovině. "Nikdy... jsem nic takového neviděl. Ale... Slunce tu někde... je. Měsíc odráží jeho světlo, proto ho vidíme. Takže dokud vidíme Měsíc... můžeme si být jistí, že..." Opravdu si můžeme být jistí? Co když Slunce vyhasíná? Neochladilo se? "Se Slunce vrátí," uzavřel jsem nepříliš optimistický výklad a odvrátil svůj zrak k vodě. Možná je příliš teplá. Ryby v ní nebudou. Nutil jsem je se mnou jít zcela zbytečně.

// Mahar (přes Středozemku)

I když jsme přešli pláň, která nás dělila od nejbližšího jezera, stále byla noc. Zvláštní. Nemělo se již dávno rozednít? Nebo pouze vnímám čas... špatně? Nejistě jsem se pousmál na vlčata, která mne následovala. Bianca a Saturnus mi svým způsobem připomínali sourozenectví, které bych si nyní přál, ale kdysi zavrhnul. Nehnou se od sebe. Jsou tu jeden pro druhého. A já... tu nikdy pro Nokta nebyl. Nikdy. Ani když odešel. Pobaveně jsem se zazubil, když se Bianca s prohlášením, že ryby nikdy nejedla, zeptala, jak chutnají. Jak moc podobní si vy dva jste? "Určitě ti bu-dou... chutnat," řekl jsem polohlasně a pohlédl na Saturna, zda by nepodpořil mé tvrzení. Ten však měl otázku na rybího prince, který nás naposledy obdaroval náramkem pro Launee. Jak mám odpovědět? Měl bych... říct, že ano? Ale není to pak lež? A kdybych mu řekl, že ne, neublížilo by mu to stejně? Měl bych podpořit jeho fantazii. Jeho představy. Jeho sny. A nebo mu ukázat, že svět není plný rybích princů? Jenže on... nesměle jsem se podíval na vlčka. Je tak malý. A plný... všeho. Naděje. Snů. Šancí a možností. A já... já ho... nesmím měnit. "To by mohl!" pokusil jsem se zaznít co nejnadšeněji a dokonce předvedl velmi trapný pokus o veselé poskočení, které jsem kdysi u kohosi spatřil. "Musíme to všichni tři důkladně..." Lháři. Nestydíš se, lhát cizím vlčatům? Nejsi ani jejich rodič. Jsi jen cizinec. Cizinec, kterého si jednou budou pamatovat jako toho, kdo jim lhal. Nebo na tebe zapomenou úplně? "Prohledat," hlesl jsem a vstoupil na okraj jezera, které na své hladině odráželo narudlý obraz oblohy. Jsem špatný. Proč... jim nemohu víc... rozumět? Být jim víc... někým důležitým. Někým... Mírně jsem zavrtěl hlavou, aby myšlenky, na které jsem neměl právo, zmizely v okolní tmě. Jen se najíme. Nic víc. Nakrmíme se a... budeme hledat. Jejich domov. Jejich rodiče. Jejich... pravé rodiče. Pouze se najíme. Nic víc.

Stalo se příliš mnoho. Během chvíle se k nám přidal vlk, který jsem předpokládal, že bude Sigy. Nenáleželo mi právo odposlouchávat jeho žádost na Alfu, která zůstala bez reakce. Pokoušel jsem se sledovat vlčata. Nemyslet na to, že by je Alfa nahnala na lov. Jsou malí. Příliš malí. Je příliš brzy. Neměli by... ještě zabíjet. Spatřit krev. Saturnus si oblíbil brouky, není pravděpodobné, že by si užíval zabíjení zvířat pro přežití. A Bianca... Ne. Nemohou. Nesmí. A já... narovnal jsem se a pohlédl na Alfu. Nenechám je. Nedovolím to.
Zhluboka jsem se nadechl, připraven taktéž promluvit na Alfu, se svou vlastní žádostí. Cítil jsem se za vlčata zodpovědný. Za to, že zůstanou v pořádku. Avšak vzduch prořízlo další zavytí, následované podivným zaskučením. Rayster a Asta, oddechl jsem si. Jsou v pořádku. Rayster je v pořádku. Nic se mu nestalo. Přežil. Šťastně jsem se na přicházející usmál. "Ahoj a..." obrátil jsem se na Raystera. Působil pobaveně, jako ostatně vždy, spokojen se svým životem. "Č-áf," pokusil jsem se zopakovat jeho pozdrav, abych se mu zavděčil, a velmi opatrně mu olízl hlavu. A Raystera by na lov vzala také? Jen tak? I běžná vlčata by byla v ohrožení, ale on... Sevřel se mi žaludek. "Já-" špitl jsem, avšak dění nemilosrdně pokračovalo dále a já nestíhal mnoho. Launee, podíval jsem se na svou partnerku, která nyní byla potřebována jinde. Povzbudivě jsem na ni přikývl a naposledy se přitiskl k její hřejivé srsti. "Zvládneš to," zašeptal jsem a usmál se na ni, zatímco spěšně odcházela se Sigym. A on také není špatný. Mohl... mohl bych se ho někdy zeptat, zda by mi nepomohl s květinovým náhrdelníkem pro Launee. Až nebudu někým, kdo... předstírá, že... napřímil jsem se, zatímco přede mnou seděla pětice hladových vlčat.
"Otep-luje se, moh-li bychom k jezeru, já..." plán, který jsem hodlal bezchybně přednést, troskotal na mé nejistotě. Nesmím... nesmím jí do toho mluvit. Ona je Alfou. Já jsem... jen... nikdo. "Ulo-vil bych jim ry-by a..." Bez Launee po boku bylo vše opět náročnější. Představoval jsem si pohledy, které na mne Alfa s Astou musely upírat. "Tak," nejistě jsem se pousmál a aniž bych vyčkal na odpověď, rozhodl jsem se, že nejmoudřejší bude zmizet. "Ch-těli byste se... mnou?" zeptal jsem se vlčat, se speciálním pohledem vyhrazeným pro Saturna, Biancu a Raystera. Pro vlčata, která, byť jsem si toto přesvědčení zakazoval, byla částečně má.

// Ohnivé jezero (přes Středozemku)

// Děkuji za akci! :3 Byl to super nápad c: Škoda, že se nezapojilo více lidí T-T

Tak jako tak, poprosila bych o 20 drahokamů a 6 křišťálů :3 Děkuji! ^^

Vděčně jsem se usmál na Launee, když Lorenza napomenula. Děkuji ti. Naposledy jsem si poposedl, čistě proto, abych získal své ztracené soukromí zpět, a pokoušel se nepůsobit příliš zmateně z toho, co se dělo kolem nás. Je nás... tu příliš. Možná bychom mohli odejít. Zmizet. Možná je to celé pouhá náhoda. Mohli bychom... Hledal jsem cestu pryč z tohoto uskupení, které stále narůstalo. Avšak alfa měla jiné plány. Lov? S vlčaty? nejistě jsem se podíval na dvojčata, která byla o tolik menší, než byli Saturnus s Biancou. Vypadají hladově a poměrně vyčerpaně, určitě by neměla lovit. A Saturnus s Biancou... sklouzl jsem pohledem k druhé dvojici, která taktéž nebyla zrovna připravena na smečkový lov. Jsou to pouhá vlčata. Není... není ještě brzy? Na to, aby se učili lovit? Měli by být... bezstarostní. Dokážeme se o ně postarat, nemusíme je přeci brát s sebou. Mohli by... Napřímil jsem se a pootevřel jsem tlamu, abych vyřkl své myšlenky, ale tato část vyjadřování se mi nikdy nešla. Mohli by zde zůstat s Launee. A my, dospělí vlci, se postaráme o zbytek. Nemůžeme přece jít na lov ve třech vlcích a čtyřech vlčatech. To... by bylo ještě nebezpečnější, než kdybychom vyrazili ve dvou. "Alfo?" špitl jsem a nejistě pohlédl na černošedé tlapky. Neměl bych si nic takového dovolovat. Nejsem... nejsem ani skutečným členem. Nemám právo zasahovat. Nemám právo rozhodovat. Ale... Přešlápl jsem na místě, stále neschopný se rozhodnout. Ale mnohem více mi záleží na vlčatech a na tom, aby se jim nic nestalo. "Launee... by zde mohl-a..." začal jsem svůj trhaný proslov a s každým slovem se ještě více styděl, "zůstat. S vlč-aty." Konec věty jsem téměř šeptal, vyděšen představou, jak se na mne vlčice vedoucí naši smečku musí tvářit. Prosím. Nesmíme je brát s sebou. Zoufale jsem se podíval na Launee.

Naše společnost se rozrostla o Skylieth a... další vlčata? Byla naprosto identická a menší, než byl Saturnus s Biancou. "Alfo," špitl jsem a s respektem na Skylieth přikývl. Máme tu Saturna, Biancu, Raystera a... nyní tyhle dva? Je... zvláštní, jak se náhle močály probouzí k životu, pousmál jsem se a téměř se chystal zopakovat Launeein pozdrav, avšak veškerá má pozornost byla odvrácena právě na ni. Přímo na čelo jí dopadla fialová kapka, která v jejím kožichu zanechala barevnou kaňku, a, byť to bylo podivné, stále jí to velmi slušelo. Co nejnenápadněji jsem přiložil svou hlavu na tu její a kaňku olízl. Pokoušel jsem se být co nejopatrnější a zanechat za sebou co nejmenší škody, aby Launeein kožich byl znovu upravený. Jsi nádherná, uculil jsem se na ni a přál si jí ta slova také říct, jenže to už se mi dostávalo pozornosti od jednoho z vlčat, které... nejistě jsem si poposedl.
Prohlíží si něco pode mnou. Nezajímá se o... to. Proč by taky něco takového potřeboval pozorovat. Přeci... "A-no," potvrdil jsem jeho prohlášení o tom, že jsem vlk, a toužil se vypařit. Zmizet. Propadnout se do země. Sleduje mne. Sleduje... to. Přímo před mou... alfou? Před ostatními vlčaty? Před... znepokojeně jsem pohlédl na Launee, která mne z této situace nemohla zachránit. Byla dokonalou partnerkou, které jsem doposud jen způsoboval nejistotu a ztrapňoval ji. To vlče. Proč si mne tak prohlíží? Nemusím... přeci býti takto zkoumán. Nejsem nijak... výjimečný. A už vůbec ne... tam. Není... potřeba se... dívat. Prosím. Dívej se jinam. Kamkoliv jinam. Celé mé tělo uvnitř úpělo, zatímco v mysli se rodila obava, že toto vlče bude podobné Raysterovi. Kousne mne? Bude mu připadat legrační mne kousnout? Ublíží mi. Další poposednutí, které nemohlo případně odhodlanému vlčeti nijak zabránit. "Jsem... Therion," dostal jsem ze sebe a snažil se ze všech sil předstírat, že se neděje nic výjimečného. Pojďme pryč, Launee. Prosím.