Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Skyl, ono nejde jen o výpadek, ale i o tu informovanost, co jsi nám zrovna moc nedopřála :/ Nemusíš ukazovat prstem na ostatní, abychom pochopili, že prožíváš nějakou změnu, ale... myslím, že jsi minimálně nám, smečce, která na tebe čekala při svolání, měla napsat aspoň něco. Že nestíháš. Že se máme rozejít. A nekrmit nás sliby o tom, že napíšeš.
Co se akce týče, tak... je fajn, že ses do nějaké pustila ^^
A vítej zpátky ^^'

Alfadodatek: Ano, to já chápu a rozumím. Jenže já jsem dávala informace, že napíšu atd., jelikož jsem s tím tak nějak počítala. Jela jsem z práce domů, napsala jsem, že hodím post, a po cestě se mi rozsypalo auto. Měla jsem celý den zabitý, protože auto 110 km od domova, teď jak se dostat domů, kam s ním, atd. Pak jsem si pro něj jela, že zase jednu domů, hodila jsem vám info, že napíšu a po cestě se stalo to samý - servis k ničemu, nechala jsem tam bůra za nic. Auto tam mám doteď - a zase, shánět odvoz, vše dokola. Prostě se vždycky něco semlelo a poslední, co jsem v tu chvíli řešila, bylo to, že jsem se neozvala. Jakože, nic ve zlém, chápu, taky by mě to štvalo, proto říkám, že vám rozumím, ale ve chvíli, kdy jste 110 km někde v háji bez auta, který stojí vedle vás a nejede, a vy nevíte ani, jak se dostanete domů, nikdo není poblíž, nikdo nemá čas vás odvézt... tak jsem zrovna na informace pro smečku nemyslela. Ale snažila jsem se. S tím postem opravu, i jsem ho měla sepsaný, nicméně jsem nepředpokládala, že při stěhování se mi upadne notebook a vysype se taky. Měla jsem zajímavé období, proto jsem se upřímně omluvila. Samozřejmě vás chápu, ale v některých situacích jsem opravdu jako poslední řešila hru, kterou beru jako volnočasové uklidnění... chápeš, jak to myslím :) Kort, když nás pracovně poslali na dva dny do lesů, bez telefonu a bez ničeho, o čemž nám řekli třeba 15 minut předem... to taky neovlivníš. A prostě máš 15 minut na to si sbalit co nejdůležitější věci a v tu chvíli taky nemyslíš na to, že se máš opět omluvit, že ten post nenahodíš, protože tě práce vyšle na nějakej čundr nebo co to bylo -_- Bylo to jednoduše jedno k druhému, ještě jednou se omlouvám. Svoji chybu uznávám a přiznávám, že jsem vždycky něco slíbila, ale neúmyslně. Nedělala jsem to proto, abych od vás měla klid, ta hra mě taky baví a taky by mě takový přístup štval, takže chápu.

// Neříkám, že jsi to neměla těžké. Ale nemůžeš být tak sobecká, že si řekneš: "Tu hru hraju jen na uklidnění" a vykašleš se na dalších 6 lidí. Svou aktivitou v téhle hře ovlivňuješ hodně věcí a smečka je vlastně jen jedna drobná část. Myslím si, že bys tudíž měla brát trochu větší ohled na ostatní. Když tu máš tolik povinností, které sis dobrovolně nabrala, není to už jen "na uklidnění".

To, jak se noc odrážela i na hladině jezera, bylo nádherné. S Launee mi bylo nádherně. Podívej. Přál jsem si jí zašeptat do ucha a nepatrně ji upozornit na světla, která poletovala těsně nad vlnami, jako kdyby si chtěla s možností utopení pouze zahrávat. Bezpečně riskovat. Bylo to, jako kdyby se hvězdy chtěly jen na moment dotknout zemského povrchu, a pak znovu utéct. Miluji tě. Nemohl jsem cítit cokoliv jiného. Byl jsem plný jediného pocitu, který se nemohl omrzet.
Dokud k němu nepřibyla i starost. Neubránil jsem se překvapenému výrazu, když zmínila, že Alfa omdlela. Jak je to možné? Neviděl jsem ji cokoliv dělat. Chci říct... cokoliv. Nebyla schopna ani rozhodnout, zda budou ve smečce vlčata Sigyho a Lylwelin. Nebyla schopná ničeho, dokud nám všem nenarušila mysl. A nyní... omdlela? Osobně mi Alfa nic neudělala, nijak mi neukřivdila, ale... Launee ano. Ukřivdila Launee. Nechává ji za sebe dělat veškerou práci. Naprosto všechnu. Celou dobu vlčata hlídá Launee. Launee jim ulovila jídlo. Launee asistovala u narození vlčat. Launee hlídá území. Launee se téměř nikam nepodívá, protože musí střežit prázdné smečkové území. Chápal jsem, že se Sigy s Lylwelin zlobí. Avšak chápal jsem také, že nemůžeme dovolit, aby se mstili. "Zvládneme to," ujistil jsem ji a opustil pohledem scenérii s noční oblohou v jezeru. Nejdůležitější pro mne nyní bylo, abych mohl své polovičce upřímně hledět do očí, byť jsem byl stále poněkud zmatený. Nejen z toho, co se stalo Alfě, ale také z toho, co Launee řekla. Půjdeme pryč? Chceme odejít? Opustit smečku? A vlčata? To... není Launee. Nemohla to myslet takhle. Nebo vše opustíme s nimi? Nalezneme nový domov? Tohle... je přece Launeein domov. A vlčata také. Nemohla... "Pryč?" zeptal jsem se opatrně a následoval ji. Pryč. Možná... bychom mohli někam jít spolu? Odpočinout si. To je to, co by Launee potřebovala. Odreagovat se. Uklidnit se. Vědět, že se o všechno postarají i ostatní. Že nemusí na všechno být sama. Mohli bychom... najít nějaké hezké místo. A přespat tam. Mimo smečku. Toulat se, poznávat místa, na kterých nám bude záležet. Mírně jsem se pousmál. Mohli bychom prožít něco... spolu. Jenom spolu.

// Mahar

Ten moment, kdy jsem pouze koukal do země, byl nekonečně dlouhý. Trval možná celou noc a celý den. Hvězdy musely vyjít už podruhé, když jsem znovu zdvihl hlavu, jen abych viděl Launee, jak se ke mně blíží. Byl jsem tak hloupý. Tak... zlý. Jak jsem si mohl myslet, že mne opustí. Že by ona mohla někomu ublížit. Nikdy. "Ne," špitl jsem, jakmile Launee obrátila mou omluvu ve vlastní. "Neomlouvej se, pros-" Přál jsem si ji uklidnit. Říct jí, že je všechno v pořádku. Že všechno, co učinila, bylo v pořádku. Avšak slov nebylo třeba, jakmile jsem ucítil její dotek. Vše je v pořádku. Něžně jsem jí znovu položil hlavu na tu její a chtěl ji ukrýt před okolním světem, který měla neustále na starosti. Bylo toho na ni příliš. Proč všechno musíš mít na starosti ty? Proč... se tolik staráš? Opečováváš nás, jako kdyby se nic nedělo, a zároveň všechno děláš sama. Nejsi sama. Nemusíš to tak ani dělat. Měl jsem... ti pomoct. A Alfa... Cítil jsem, jak mi obličej kroutí vrásky. Launee se nemá co starat o celý chod smečky. Nemá obstarávat úplně všechno. Nemá mít vše na starosti, když je nad ní vlčice, co se pyšní tím, že vede smečku. Vede ji, ale kdyby nebylo Launee, stojíme na místě. Projevila jí Alfa někdy vděčnost? Poděkovala jí za to, co všechno zde vykonala? Co všechno udělala pro ostatní? Nikdy. Jen sklízí slávu, zatímco Launee... Přitiskl jsem se k ní ještě pevněji. "Nikdy už nebudeš... sama," zašeptal jsem jí do ucha a něžně ji oblízl. "Jsi... úžasná, Launee. Neznám nikoho, kdo... by toho udělal pro ostatní tolik, c-o ty. Nikoho. Jsi..." Fascinovaně jsem ji pozoroval. V jejích očích se odrážely hvězdy a světla, která poletovala nad jezerem, a působilo to dojmem, že všechno světlo se ukrývá právě v nich. "Tak pečující. Všichni... bychom bez tebe byli ztracen-í. Ale... nejsi sama. Nenechám tě samotnou," slíbil jsem a opatrně se usmál. Budu tvé světlo. Budu se snažit být tvým světlem.
Se vší péčí jsem se otřel o slzy, které uronila. "Miluji tě," zopakoval jsem, ale stále jsem si dával záležet na tom, aby ta slova nikdy nezněla bezvýznamně.

// Mahar

Nevěděl jsem, kdy se to stalo, ale napětí přinutilo mou chůzi, aby se přeměnila v běh. Bude tu. Někde tu bude. Proplétal jsem se lány levandule, která všechnou svou vůní okolní pachy pokrývala závojem záhady. Noc nade mnou pohltila celý svět do temnoty. Nebude tu. Odešla. Zbavila se tě. Měl ses rozloučit, dokud si měl čas. Oh, počkat, ona tě nechce ani slyšet. Možná tě měla radši, když jsi mlčel. Proč ses tak rozmluvil? Aby mohla zjistit, jak nechutný je tvůj hlas? Jak znepokojující jsou tvé myšlenky? Omezoval jsi ji. Odešla. Nevrátí se, dokud tu budeš ty. Měl bys odejít, aby vlčata nepřišla o náhradní matku. Vrtěl jsem hlavou, jak jen jsem mohl, ve snaze utéct myšlenkám, které se měnily v iluzi pravdy. Miluje mě. Miluji ji. Všechno je v pořádku. Je toho moc. Musím jí pomoct. Bude... ráda, když jí pomohu. Musím jí pomoct, i kdyby mne ráda neměla. Launee si to zaslouží. Ona... Byla na břehu jezírka s cizím vlkem, který během mžiku oka zmizel.
Překvapeně jsem zamrkal znovu, avšak vlk se neobjevil. Nikdy nebyl. Vymyslel jsem si ho? "Launee!" vyhrkl jsem přidušeně a rozeběhl se k vlčici. V nočním světle byla stále nádherná. Stále zářila milostí, která ji celou naplňovala. Jenže já byl neschopný a vyděšený. Nedokázal jsem doběhnout až k ní, opět se jí dotknout. Mohla se zlobit. Mohla být zraněná. Mohl jsem ji celou zlomit. "Om-louvám se," zašeptal jsem a skryl pohled daleko od Launee, u svých tlap.

Uprostřed vší společnosti jsem se cítil bez Launee naprosto ztracený. Nemožný. Zoufale jsem si ji přál spatřit, ale zároveň... cítil jsem se vyděšeně. Zmateně. Nemohla si to rozmyslet? Možná, že když jsem ji opustil, když jsem tu na ni nepočkal, možná... jsem ji zradil. Příliš. Nikdy jsem jí neměl takhle ublížit. Nyní... si možná přeje být sama a já... do všeho se jí motám. Překážím. Musí mne snášet jako další svou povinnost. Nejsem nic víc. Jen překážka. Má příliš dobré srdce na to, aby se mne zbavila okamžitě. Možná, že... už necítí... lásku. Prudce jsem zavrtěl hlavou. Miluje mě. Já miluji ji. Musím jí pomoct. Nemohu ji zpochybňovat. Musím jí věřit. Ví... ví co dělá. A já tomu pouze nerozumím. Miluje mě. Máme se rádi. Patříme k sobě. Má... toho moc. Je přetížená. Musím jí... pomoct.
Saturnus s Biancou se ke mně nepřidali, což možná bylo to nejlepší. Možná, že Launee bude upřímnější, když nebudeme mít publikum. Možná řekne věci, které... Další prudké zavrtění hlavou. Bylo těžké myslet stále bezstarostně a zamilovaně, když Launee byla náhle tak vzdálená. Chybíš mi. Zoufale jsem těkal pohledem po kmenech a snažil se nalézt jedinou známku hnědého kožichu. Spatřil jsem mnohé. Spatřil jsem dvě další vlčata, Sigyho a Lylwelin, Astu s Raysterem. Každý z nich si zasloužil, abych se mu věnoval, ale mně nezáleželo na nikom z nich, dokud jsem nebyl nablízku Launee. Kde je? Nešla za nimi? Kam mohla... Zastavil jsem se. Utekla. Musela od tebe utéct. Zbavila se tě. Dokázala to. Nepotřebuje tě. Je pryč. Nemá zájem o tvou přítomnost. Nemá zájem o tebe. Odešla. Srdce mi bušilo příliš rychle. Příliš vyděšeně. Příliš... zranitelně. Ale nemohl jsem se Launee vzdát tak lehce. Možná... je v úkrytu. V zimě, poprvé, mě k němu vedla... přes jezero. Přes zamrzlé jezero. Nikdo tam nechodí. Možná... možná si šla pročistit hlavu tam? Nikdy bych si neodpustil, kdybych tuto možnost neprozkoumal, a tak jsem znovu rozpohyboval své šokem prošlé tělo a nechal chlad, který mne polil, aby se vytratil.

// Jezírko Lavender

Všechno štěstí, které jsem cítil ze znovushledání se s Launee, odešlo společně s Mojoem, který se mezi nás vetřel. Nedokázal jsem se bránit. Vydechl jsem jen podivný zvuk a odvalil se stranou, zatímco vlk, který byl starší než já, se lísal k mé polovičce. Doufal jsem v cokoliv. V pozdrav. V úsměv. V jemný dotyk. Pokazil jsem to. Měl jsem tu být celou dobu. Nemám... právo na její pozornost. Ne poté, co jsem ji tu nechal samotnou. "Oml-ouvám se," kníkl jsem a snažil se nesledovat vlka s inteligencí vlčete, jenž se pokoušel Launee vyprostit ze sevření mého pachu. Nesmím žárlit. Nejsme stejní. On je... jako její syn. A já... já jsem... někdo, koho má ráda. Má mne ráda. Nemůže za to, že na mne nemá momentálně chvíli. Měl bych jí pomoct, ne... nečinně sledovat. Měl bych... Zhuboka jsem se nadechl a pootevřel tlamu, abych Launee nabídl svou nepříliš kvalitní výpomoc, avšak bylo pozdě. Skrčil jsem se, jako kdybych byl jedním z vlčat, vyděšen. Nejsem žádná věc, znělo mou hlavou, zatímco jsem přihlížel podobě Launee, kterou jsem doposud nespatřil. Měl jsem se jí zastat. Měl jsem... něco udělat, aby to nemusela říkat ona. Měl jsem ji podpořit. Postarat se, aby se to nestalo. Dříve, než jsem však dokázal cokoliv zformulovat, jakkoliv naznačit, jak rád bych pomohl, Launee věnovala vlčatům a Mojoovi rozkaz a odešla. "Launee?" zašeptal jsem za jejím ocasem, stále poněkud neschopný slova, a zoufale se s ní loučil pohledem. Nechala mne tu. Nebo čeká, že půjdu za ní? Měl bych... měl bych jít za ní? Ublížil jsem jí. Všichni jsme jí ublížili. Provinile jsem pohlédl na Saturna s Biancou. Neměl jsem si ji přivlastňovat. Nikdy jsem ji neměl vnímat jako věc. Vnímal jsem ji jako věc? Myslel jsem, že... patříme k sobě. Nechtěl jsem, aby byla... věc. Nikdy neměla být věc.
Netušil jsem, jak pokračovat dál. Nevěděl jsem, jak se rozhodnout správně. Přeje si být sama? Nebo by chtěla, abych za ní šel? Ale kdo pak bude hlídat vlčata? Jsou na území, nemělo by se nic stát. Ale kdyby... kdyby... hledám výmluvy. Ale nemám právo Launee omezovat, pokud si přeje být sama. Nemám právo ji rušit, pokud si přeje odpočinek. Avšak pokud je smutná, neměla by být sama. Nikdy. Nesmím ji znovu opustit. Narovnal jsem se a věnoval pohled všem vlčatům. "Všechno bude... v pořádku," špitl jsem a obrátil se na Biancu se Saturnem. "Půjdu..." pokusil jsem se naznačit své rozhodnutí, jehož správností jsem si nebyl zcela jistý. Nechám tady je? Znovu? Na druhou stranu, jsou v bezpečí. Jsou ve smečce. Co by se mohlo stát? Ale slíbil jsem, že je neopustím. Měl bych jim dát na výběr? Nebo je tím vystavím do situace, ve které si budou muset vybrat mezi novými přáteli a mnou? "Pokud byste ch-těli, tak..." rozpačitě jsem se usmál namísto dokončení nabídky a po momentu ticha se rozešel za Launee. Zůstala v lese. Bude to v pořádku.

// Vyhlídka

Kolem řeky. Kolem lesa a bez řeky. Kudy mohli přijít? A jak bych jim mohl poradit já, když sotva naleznu cestu ke správnému jezeru s rybami? Starostlivě jsem scházel z kopce strmou cestou a občas se ohlédl na vlčata, která se mohla mít mnohem lépe, kdybych se více vyznal ve hvězdách. Nebo kdybych uměl s vlčaty mluvit. Nebo kdybych jim nezkazil všechnu jejich naději. Zkusíme to. Třeba... třeba jejich domov nalezneme. Snad bude plný vlků, kteří netrpělivě očekávají jejich návrat. Třeba... tam budou jejich rodiče. Šťastní. A nebo nic nenalezneme. Znovu. Jak moc jim to ublíží tentokrát? Kolikrát je ještě budu moci zlomit, než už zlomit nepůjdou? Možná, že jejich domov nalezneme, ale... prázdný. Neúplný. Co když jejich rodiče domov opustili? Vydali se je hledat do kruté zimy a... mírně jsem zavrtěl hlavou. Nikdy jsme neměli šanci vrátit Saturna s Biancou domů. "Vskutku," odsouhlasil jsem tiše její oznam východu slunce a pokusil se o úsměv. A k čemu nám je, když sebral hvězdy, ve kterých neumím číst? K čemu je nám světlo, když se všichni cítí... nedobře. "Bude... lépe," slíbil jsem a nechal slunce, aby nás ohřívalo jeho paprsky, které měly nahradit pocity naděje a štěstí, které se nám nemohly dostat.
S večerem jsme se vrátili zpět do mého domova. Je tu? Zoufale jsem doufal, že Launee po tak dlouhé době znovu spatřím. Chyběla mi. Možná až příliš. Je tu, pousmál jsem se, když jsem ucítil její sladkou vůni, a vydal se jejím směrem. Nepřeháním to? Neomezuji ji? Musím to přehánět. Nenechám... nenechám ji být ani chvíli s někým jiným. Nevadí jí to? Nebo měla naopak starost? Jak je to dlouho, co se vrátila od Sigyho? Byla tu sama? Nechal... nechal jsem ji tu? Měli jsme na ni počkat. Měl bych... Zatímco jsem se pokoušel vymyslet, jak jí vše vynahradit, došli jsme ke skupince, jejíž součástí byla i Launee. "Launee," vydechl jsem její nádherné jméno a okamžitě se přitiskl k jejímu kožichu. Byl stále tak útulný, jako když jsem se ho dotkl poprvé. Stále tak... vítající. Launee. Pohlédl jsem do jejích očí a neubránil se širokému úsměvu. "Jsi... nádherná," zašeptal jsem a s obdivem si ji prohlížel. Její srst působila... mladší. Už jsem v ní nemohl nalézt ojedinělou šedou nitku, která by se v ní proplétala a prozrazovala opravdový věk její nositelky. Ale mohu jí něco takového říct? Sdělit jí, že působí mladě? Neznamenalo by to pak, že pro mne předtím byla stará? Rozpačitě jsem se na ni culil, neschopen nalézt ta správná slova. "Chyběl-a jsi mi. Vypadáš..." Nemohl jsem najít to správné. To dokonalé slovo, které by ji popisovalo. Něžně jsem přitiskl svou hlavu k té její. Vypadáš dokonale. Úchvatně. Úžasně. Báječně. Kouzelně? Které z těch slov nezní lacině? Které z nich nezní, jako kdyby bylo běžné? Které je mimořádné? "Miluji tě," špitl jsem namísto všech možných způsobů chvály a ještě několik momentů sledoval její oči.
"Byl jsem... se Saturnem a Biancou pro ryby. U jezera, kde... ryby nejsou. Potkali... jsme se s mým syn-ovcem. Chtěli jsme vidět hvězdy, ale..." snažil jsem se ještě vše krkolomně vysvětlit. "Chyběla jsi mi," zopakoval jsem a zahleděl se stydlivě na své tlapky. Mrzí mě, že jsme se nevrátili dříve. Avšak nebyli jsme zde sami. S nervózním úsměvem jsem přikývl na dvojčata, která se v doprovodu Alfy dostala do naší smečky teprve nedávno, a také na Mojoa, zrzavého vlka, který mne nenáviděl už tehdy, když mne Launee vzala do smečkového úkrytu. "Zd-ravím," dostal jsem ze sebe nakonec pozdrav, který měl být věnován této mně nepříliš známé trojici.

Věděl jsem, že jsem Saturna zklamal. Všechna jeho víra v návrat se rozplynula společně s noční oblohou. Vytratila se v návalu světla a nikdo by nikdy nemohl tvrdit, že ji kdy spatřil. Když i mou další dodávku naděje zamítl s tvrzením, že byl všude sníh, podivně jsem se přikrčil. Pokazil jsem to. Oni... oni už nemají domov. Myslí si, že se nikdy nevrátí. A já je namísto toho, abych jim pomáhal, beru na ryby. Na pozorování hvězd. Zatímco někde čekají jejich rodiče, aby s nimi mohli dělat totéž. Každým dnem jim kradu domov. Provinile jsem stáhl uši. Byť Bianca tvrdila, že to není má vina, byl jsem jediným viníkem v širém okolí. Zklamal jsem je. Ukradl jim poslední naději. Zabil ji. "Můžeme..." pokusil jsem se nic nevzdat, i když k tomu vše směrovalo. Ticho a touha po návratu do Močálů bylo vše, co nám zbývalo. A zklamání. "Můžeme..." Netušil jsem, co říct. Jak dokázat vlčatům, že stále mají naději. Že je šance na jejich původní domov zcela neopustila. "To zkusit," špitl jsem nakonec a znovu se narovnal. "Zkusíme to... a-ano?" Nechtějí nic zkoušet. Chtějí domov, který jsem jim sebral. Nic víc. Další snaha jim pouze znovu ublíží. "Najdeme ve smečce Launee a... vydáme se po vašich s-s-s-s... topách," vykoktal jsem ze sebe a zoufale skryl svůj pohled do tlapek. Nebyl jsem řečník ani dárce naděje. Vždy jsem vše jen kazil a ani jeden z mých proslovů zatím nebyl výjimkou. "Na-jdeme něco, co... vám bude připo-mínat... cestu," slíbil jsem a opatrně pohlédl vlčatům do očí. "Věřte mi," zašeptal jsem a nepatrně se usmál. Nenechám vás být bez domova.
Avšak naše cesta nekončila. Museli jsme dojít do Močálů. Vlčata chtěla do Močálů. Pryč od dobrodružství, které postrádalo všechen smysl. A Kenai... Vyslechl jsem slova, která byla určena pouze mně. Zmrzačila, zaznělo mou myslí a já se ustaraně podíval na Saturna s Biancou. Byli příliš zranitelní. Příliš malí. Příliš již nyní beznadějní na to, aby čelili dalšímu nebezpečí. "Děkuji ti," špitl jsem a přikývl, aby bylo zcela jasné, že rozumím hrozbě, která se nám nemusí vyhnout. Postarám se o ně. Nic se nám nestane. Jsem... silný. Silnější, než je vlčice. Společně s Kenaiem... Jenže Kenai rázem oznámil svůj odchod. Znovu jsem přikývl na jeho slova. "Na viděnou," rozloučil jsem se a nechal šedého vlka, svého synovce, Noktova syna, aby od nás odešel.
Zůstali jsme podivně sami s pocitem, že lépe už nebude. "Půj-deme." Netroufal jsem si vlčatům rozkazovat, ale vskutku bylo načase, abychom se vrátili do Močálů. Snad už... snad už tam bude Launee.

// Močály

// Naše nástěnka je nyní umělecké dílo! Ty básničky jsou boží :D :3 A stejně tak i akce ˘^˘ Opravdu si moc vážím toho, že jsi nějakou uspořádala c: A samozřejmě, děkuji za odměnu! ^^

// Středozemní pláň (přes řeku Midiam)

Poví ti hvězdy, kudy se jde domů? Nedokázal jsem utéct Saturnovu zlatavému pohledu, jenž byl protkán nitkami naděje, kterou jsem měl jediným slovem zničit. Jak bych to... měl vysvětlit? Jak bych ho mohl nezklamat? Nezničit? Nesebrat mu poslední šanci? Nesebrat jim poslední šanci. Věděl jsem, že i Bianca mými slovy trpí. Kudy se jde domů? Měl bych lhát? Krmit jejich naději lží? Nebo je upřímností zničit? Proč je všechno tak... těžké. Zoufale jsem si přál, abych měl po boku Launee. Ona byla silná a pečující. Vždy poznala, co kdy říct, jak se kdy zachovat. Já byl pouze... já. "Já..." začal jsem vysvětlení, které nikdy nemohlo cokoliv vysvětlit. Nikdy nemohlo vlčatům odůvodnit, proč se lehce nevrátí domů. "Nevím, kde... je váš dom-ov," zašeptal jsem a cítil, jak vzduchem zavání porážka. Selhání. Zastavil jsem se na okraji skály. Výhled, který mi kdysi zajistil znovushledání s vlčicí, kterou jsem miloval, a který mne kdysi spojil právě se Saturnem, jako kdyby byl dnes neúplný. Prázdný. "Omlouvám se," špitl jsem a své tělo přikrčil, aby se vyhnulo obviněním, které mu náležely. Tím to zakončíš? To je všechno? Tvá omluva jim je k ničemu. Ty jsi jim k ničemu. Nejsi jejich domov. Jsi jen někdo, kdo je od něj vzdaluje. Kradeš jim ho. A nyní, vše, co by mělo stačit, je omluva? Jsi směšný. Provinile jsem se zahleděl na hvězdy, které, byť byly jindy nádherné, nyní působily jako nejzbytečnější tečky na světě. Proč je prostě nemohou odvést domů?
"Ale..." začal jsem a pohlédl na vlčata. Zničil jsem je. Zlomil jsem je. Už nevěří, že se kdy vrátí. "To neznamená, že není... jiný způsob. Možná... poznáte některá místa. A podle nich... půjdeme dál. S Launee. Trefíme... k vám dom-ů," slíbil jsem a pokusil se o úsměv. "Brzy," dodal jsem ještě a vydechl vzduch, který se v mém nitru ohřál, jen aby se vrátil do svého studeného prostředí. Doufám.

// Ohnivé jezero

To, že Saturnus svým způsobem odpověděl to samé, co jsem měl na mysli já, mne zahřálo u srdce. Jako kdybychom byli ten samý vlk. Jako kdyby... ne. Zhluboka jsem se nadechl a pokoušel se zapudit naivní představy o tom, že bych snad malého hnědého vlčka jakkoliv ovlivnil. Navíc, když jsem ukázal na Polárku, vznikla nová diskuze, která nepatrně ubližovala a trhala můj vnitřek na kousky. "A-no," odpověděl jsem na Saturnovu otázku a plně se odmlčel. Vypadá tak šťastně. Má naději? Věří, že podle hvězd pozná, kudy domů? Mohl by trefit? Mohli by... se vrátit domů. To uvědomění, které na nás celou dobu čekalo ve stínech, nyní bylo zcela jasné. Musí se vrátit. Jak jsem mohl znovu zapomenout? "Trefili byste... podle hvězd?" opatrně jsem se zeptal a omluvně sklouzl pohledem ke svým tlapám, zatímco na mne mířily další otázky, na které jsem se nedokázal soustředit. Musíme jít s Launee. Musí ji vidět. Bude smutná. Nemusí nic. Ale... měli by se... rozloučit. Jak jsem mohl zapomenout, že odejdou? Jejich domov... stále čeká. Oddaluji to. Vědomě to oddaluji, provinile jsem pohlédl na Kenaie. Našel jsem část své rodiny a musím ji vyměnit za jinou? "Na se-v...er-u," vykoktal jsem jeho otázku a snažil se tvářit zamyšleně, byť můj rozum panikařil. Odejdou. Nebo budou smutní. Už není cesty zpátky. Neměl jsem se ptát. Neměl jsem... navrhovat takovou hloupost. Ublížil jsem jim. Buď jim budu bránit v tom, aby se vrátili, a nebo budou navždy ztracení. Není... nic mezi tím. Není žádná třetí možnost. A já... jim to připomněl. Sklopil jsem uši a pokračoval vstříc Vyhlídce. Byť se na obloze jevily něžné náznaky krásného rána, nikdy jsem necítil kolem sebe takovou temnotu.

// Vyhlídka (přes řeku Midiam)

Pousmál jsem se, když se jak u Saturna, tak u Biancy objevilo na tváři nadšení. Přikývl jsem na nedočkavá slova Saturna, který můj souhlas přes všechno jeho náhlé odhodlání mohl snad i přehlédnout, protože se už už rozešel směrem k vyhldíce, a pokoušel se soustředit na Kenaiovu otázku se hrami v leže nebo v sedě. Proč se na něco takového ptá? Je to pro něj? Pro jeho sourozence? Teprve po delším momentu tázavého zkoumání jsem přišel na důvod jeho otázky. Jeho tlapa. Co se mu s ní stalo? Měli bychom... jít pomaleji. Sám jsem přibrzdil, ale nedokázal jsem se přinutit zastavit i Saturna, který samým natěšením snad zastavit ani nešel. "Hrál bys... je sám?" odpověděl jsem mu na otázku otázkou a zamyšleně přimhouřil oči. Pokud ano, pak jsou dobré slovní hry. Ta, kde slovo začíná stejně, jako končilo to předešlé. Ale jinak... Bylo těžké si na jakoukoliv hru vzpomenout, když jsem sotva nějakou hrál. Když jsem byl ve věku Saturna a Biancy, honili jsme se. Nebo jsem přemýšlel. Nebo mluvil. Ve věku Kenaie jsem pozoroval hvězdy. Nikdy jsem... nic pořádně nehrál. Co když mu nedokáži poradit?
Naštěstí jsme pak přešli k otázkám, jejichž odpovědi pro mne byly o něco jednodušší k nalezení. Když se Kenai zeptal, zda jsou hvězdy také užitečné, okamžitě jsem přikývl a odsouhlasil tak i Biančinu odpověď, která sice vyzněla nejistě, ale nemohla se popřít její správnost. Ale nejsou jen užitečné. Ani nemusí. Jsou krásné. Inspirující. Proč by všechno, co nás obklopuje, mělo mít nějaký smysl? "Také... jsou jako... mapa," špitl jsem a vzhlédl k nebi. Netrvalo to dlouho a nalezl jsem Polárku. "Ta nejjasnější hvězda," začal jsem a pokusil se na ni ukázat, byť se to v uskupení dalších svítivých bodů na obloze dělalo jen těžko, "je Polárka. Vychází jako jedna z... prvních a..." Věděl jsem, že bych měl svá slova dokončit. Že bez konce je má věta zcela zbytečná. Avšak záleží na tom? Proč by mělo. "Značí... se-ver," uzavřel jsem přeci jen nakonec a pomalejším tempem se vydal vstříc vyhlídce.

// Středozemní pláň

Byl jsem neohleduplný a přehlížel to, jak se Bianca se Saturnem cítí, dokud mne neuhodilo do očí Biančino sklopení uší. Nechce. Je brzy. Tady má kamaráda. Někoho, kdo jí řekl, že je roztomilá. A já... ho odháním. Nutím nás před ním utéct. Jak... se musí cítit? A jak se cítí Bianca? Co Saturnus? Také by rád zůstal? Provinile jsem sám sklopil uši, byť můj návrh byl jak Saturnem, tak Biancou schválen. "Nejsi divný. Jsem... rád, že jsi..." Nikoho tvůj názor nezajímá. "Má rodina," usmál jsem se na Kenaie a podíval se mu do očí. Jsme rodina. A já bych se tak měl chovat. Vstal jsem a nejistě udělal první krok vpřed, pryč od sotva dospělého vlčete, od mého synovce, který se utápěl ve vlastních pochybách. Nemohu změnit, co jsem za nás rozhodl. Nebo ano? Mohl bych... mohl bych vše odvolat? Vrátit to. Zůstat. Mohl bych... Zastřihal jsem ušima, když Bianca nabídla Kenaiovi, aby nás doprovodil. Ano. Pousmál jsem se a na její slova přikývl, jako kdyby mé potvrzení mohlo hrát jakoukoliv roli.
Vzhlédl jsem k nebi. Noc. Stále. Kéž kdyby Slunce jednoduše zaspalo. Ale... Pomalu se k nám z mračen vracely hvězdy, což mou hlavu naplnilo jedinou pošetilou myšlenkou. "Co kdybychom se... vrátili," Domů? Nemohu jim říct domů. Nesmím. Není to jejich domov. Je to jejich záchrana, ale ne domov. Nezůstanou dlouho. Možná, že už zítra... budou pryč. Odejdou. Rozloučíme se. Jen tak. "Přes onu vyhlídk-u?" Zeptal jsem se a doufal, že vlčatům udělá tato možnost radost. Nebo alespoň zabrání šíření mrzutosti, kterou jsem způsobil. "Chtěl bys... s námi pozorovat... hvězdy, Kenai?" Opovážil jsem se šedého vlčka zeptat a zoufale si přál, aby jeho odpověď byla kladná. Bianca a Saturnus si nezasloužili, abych za ně takto rozhodoval. Zaslouží si cokoliv, co si jen přejí. Ne tyrana.

Když se mne Saturnus s ustávajícím zmatkem v očích zeptal, zda nevadí, že se vlk splete, s úsměvem jsem mírně zavrtěl hlavou. "Nevadí to. Nikdy... to nevadí," šeptal jsem a tlapou tiskl vlčka k sobě, aby věděl, že je v mé srsti vítaný. Skrývá se v mé srsti. Věří mi. Jsem pro něj... důležitý? Já? Můj úsměv se čím dál tím více podobal přihlouplému úšklebku. Jsem pro něj bezpečí. Avšak můj popis Saturna přilákal Biancu, která se dobrosrdečně jala předvídat Saturnovu budoucnost. "Ale... nejsem moudrý," zaprotestoval jsem tiše a nervózně přešlápl na předních tlapách. Jsem přesný opak. Nejsem někým, ke komu byste měli vzhlížet. Nejsem dobrý vzor. Nemám nic, co byste si mohli přát. Kdybyste vyrostli ve mne, tak... Zahnal jsem všechny nadávky na vlastní účet, které hlasitě křičely v mé hlavě, ať je pustím do nočního vzduchu. "Saturnus bude... mnohem moudřejší," prohlásil jsem a věnoval vlčatům další úsměv. Tomu věřím. Vím to. "A ty... taky, Bianco," špitl jsem směrem k šedému vlčeti a taktéž ji jemně poplácal tlapou. "Budete... moudř-í vlci."
Jakmile jsem odhalil příbuzenství mezi mnou a Noktem, vše se zvrhlo. Kenai se ptal, zda je to špatně. Instinktivně jsem se přikrčil a doufal, že budu rázem přehlédnutelný. Řekl jsem to špatně. Musel jsem... musel jsem to pokazit. Řekl jsem to špatně? "N-ení. Mám ho... mám ho rá-d," zodpověděl jsem zoufale pomale Kenaiův dotaz, zatímco se z mého obličeje vytratila poslední známka úsměvu. Pohřbil jsem ji pod vrstvou vlastní neschopnosti. I Saturnus s Biancou byli zvědaví. Na mou rodinu. Na to, jak nejsem schopen se k ní chovat hezky. "Mám jen..." I jeho jméno působilo poněkud proklatě. Jako kdybych neměl právo ho vyslovit. Jako kdybych si jeho vyřčením připomněl, kolikrát jsem ho musel zradit a zklamat. "Nokta," dokončil jsem a znovu se vrátil k úsměvu, aby si nikdo z vlčků nepomyslel nic zlého. Měli bychom se vrátit. K Launee. Možná, že už bude ve smečce. Sama. Nesmí tam být sama. Narovnal jsem se a pootevřel tlamu, připraven vyřknout svůj návrh. Jsou to vlčata. A Kenaiovi nebude vadit, že odcházíte. Srabe. Hledáš výmluvy. Prostě to řekni. Řekni to. "Možná... bychom se měli..." začal jsem a hleděl směrem k močálům. Představoval jsem si, jak si Launee dělá starosti. Jak jí strachem skoro pukne její citlivé srdce. "Vrátit," dokončil jsem svou slavnostní řeč a vrátil se pohledem k Biance a Saturnovi. Prosím. Je čas.

Můj odchod k jezeru nakonec neproběhl plně podle mých představ, protože se mi povedlo vzdálit jen o drobný kousek. Ten jako první překonal Saturnus, s poněkud zoufalým výrazem, který napovídal, že cosi není v pořádku. Je to hloupost, ztuhl jsem a utekl pohledem k vodní hladině. Měl bych mu odsouhlasit, že je to hloupost? Není to přeci hloupost, jen... Saturnus prohlásil, že není hloupý. "Nejsi," špitl jsem okamžitě a opatrně ho pohladil tlapou po hlavě, "To nejsi. Jsi..." Není tohle hloupost? Říkat mu, co si myslím? Nepřipadala by mu pak všechna chvála falešná? Záleželo by na ní? Nebo by si myslel, že ho pouze chlácholím, a nevzal by má slova doopravdy v potaz? "Přemýšliv-ý a..." Konečně jsem se podíval do jeho zlatých oček, která si stále nebyla příliš jistá ničím, co se právě dělo. "Moudrý. Slunce... v jezeře nejspíš nebude, ale... je v pořádku, že... sis to myslel, protože..." Cítil jsem únavu, která náhle zatížila můj jazyk. Jakási vlna, která hřměla, že bych neměl znovu promluvit, mne chtěla utopit. "I chyby jsou důležité a... jen ti nej-chytřejší se... z nich dokážou..." Vše bylo příliš dlouhé. I já byl příliš dlouhý. Natahoval jsem se a natahoval jsem i čas. Jakmile jsem promluvil, vše muselo být o tolik nudnější. "Po-učit," uzavřel jsem a na vlče se smutně pousmál.
Avšak nebyli jsme ani natolik daleko, abychom přišli o brzkou společnost ostatních. Kenai, vlk, který se ztratil v jezeře, na mne okamžitě namířil otázku, která v mé hlavě působila jako výčitky. "Ne, om... louvám se," zašeptal jsem a pohlédl k zemi. Měl bych to nějak více vysvětlit. Měl bych... mu to jednoduše říct. Jak? Není to příliš náhlé? Měl jsem s tím vším počkat. Poznat ho. Získat si důvěru. A pak... říct vše. Takhle... "Tvůj otec-je-můj-bratr," obeznámil jsem nakonec Kenaie se situací, jen poněkud urychleně a téměř nesrozumitelně. Jsem tvůj strýc.