Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Avšak Bianca se Saturnem už nemohli dál. A Launee... Launee, s hrůzou v očích jsem sledoval, jak se zmožená sotva drží na nohou, zatímco její hlava je sklopená až k zemi. Všem jsem jim ublížil. Provinile jsem k ní okamžitě přiběhl a něžně jí zvedl hlavu tou svou. Launee trpí stejně, jako trpí vlčata. Všichni jsou v bolesti. A já... já jim nepomáhám. Zoufale jsem přihlížel situaci, kterou jsem nebyl schopen napravit. Launee, umírající vyčerpání, a Saturnus s Biancou, zbaveni veškeré naděje a v bolesti. Omlouvám se. Vyslechl jsem slova své partnerky a něžně jí olíznul spánek. Odpočiň si, prosím. Máš pravdu, ale... už je toho příliš. Na všechny. Přehnali jsme to. Všichni... všichni tu trpí a já- já za to mohu. Ukázal jsem jim tu mrtvolu. Já jim ukázal smrt. V jejich domově, který... je prázdný. Všichni už jsou bez naděje. Sledoval jsem, jak Saturnus jen křečovitě otevírá oči. Jak je Bianca zmatená. A Launee... Ne. Prosím. Starostlivě jsem stál na místě, neschopen čehokoliv lepšího. Neměl jsem jediný způsob, jak všechny tři zachránit. Jak napravit vše, co se v jejich životech přihodilo špatně. Nedokázal jsem nic. Kolem nás pak znovu zavanul vítr, který si pohrával se vším, co potkal. Nechával listy a vysokou trávu, ať jemně ševelí, proplétal se skrz srsti Launee a Saturna s Biancou, narážel do těch nejnepatrnějších kamínků, jen aby se mohl znovu odrazit. A z toho všeho, z té drobné změti náhodného, vznikla tichá melodie, linoucí se do uší Launee, Saturna a Biancy. Po dlouhé době mohli znovu zažít něco, co v jejich srdcích nebudovalo ještě větší napětí. Konečně, po tak dlouhé době, opět ucítili klid. Mohli si odpočinout. Ode všeho. Alespoň na okamžik.
Opatrně jsem se na všechny usmál, i když v bývalém domově vlčat nic k smíchu nebylo, a tiše se posadil do trávy. Půjdeme dál, až... až... Sám jsem netušil.

Neměl jsem se ptát. Provinile jsem zabodl pohled do promočené země a přitiskl se k vlčatům ještě o něco těsněji. Měl bych říct, že bude všechno v pořádku? A bude? Co když... co když přišli o rodiče? Chtěli je nalézt, ale nyní... nyní už není, koho hledat. Jsou pryč. Všichni, které znali, jsou pryč. Nenávratně. Jak... by to mohlo být v pořádku? Avšak právě tehdy zasáhla Launee, přesně tak, jak by se od Launee dalo očekávat. Viděl jsem, jak se zoufale snaží vložit do srdcí vlčat další a další naději, a něžně jsem se na ni usmál. Přál jsem si ji podpořit, ale nemohl jsem dokázat více, než byl jen hloupý úsměv. Já... už jim nemohu říkat, že bude všechno v pořádku, když... není. Jsem lhář. A lhal jsem jim již dost. Zaslouží si... zaslouží si pravdu. Už jsme jim ublížili příliš. Možná, že bude nejlepší, když... se se vším smíří. Pohlédl jsem na Saturna s Biancou, jejichž myšlenky na chvíli, kdy opustili svůj domov, stále traumatizovaly jejich hlavy. Cítil jsem se bezradně. Neschopný jim pomoci. Mohl jsem se k nim přitisknout, ale jak dlouho mohl můj dotyk, dotyk lháře, fungovat? Proč vám nemohu pomoci? Zhluboka jsem se nadechl a pootevřel tlamu, nepřipravený říct cokoliv, co by mohlo zabránit byť jen jediné slze vlčat v pádu na už takto mokrou zem. Musím... musím znovu lhát? Co když jsou to všechno lži? Jak... dlouho se budeme vyhýbat tomu, že nic v pořádku není? Že Saturnus s Biancou jsou bez domova? Že nemají ro- mírně jsem zavrtěl hlavou a něžně do Saturna s Biancou šťouchl čumákem, jako kdyby je to snad v této situaci mohlo jakkoliv povzbudit. "Najde-me je," slíbil jsem křečovitě a s nepříliš uvěřitelným úsměvem se postavil zpět na nohy. Opravdu? Najdeme je? To je to, co jim chceš tvrdit? Lhát jim do obličeje a krmit je další nadějí, i když tu zcela jasně už žádná nezbývá? Nehodlal jsem se zbavit svého úsměvu, snad v domnění, že by postupem času mohl vlčata přesvědčit, a vydal se hlouběji do bukového lesa.

Všimli si. Zoufale jsem pohlédl na Launee, která nebyla schopna slova, a pokoušel se ze všech sil vyhnout pohledu Biancy. Vyhnout se tomu, že jsem právě zničil Saturna. Že má neopatrnost rozbila poslední zbytek jeho naděje. Můj žaludek se sevřel a uši byly stále probodávány vysíleným vlčecím zavytím, na které nikdo neodpověděl. A nikdy neodpoví. Musel jsem něco učinit. Vyřknout. Udělat... cokoliv. Cosi, co by vrátilo zpět čas. Co by dokázalo vymazat náš nález. Co by navrátilo do očí vlčat radost. "N-nejsou," zašeptal jsem, snažíc se znít co nejpevněji, byť nebylo téměř jediné pochyby o opaku. Avšak na Biančinu otázku jsem již odpovědi nalézt nemohl. Nesměl jsem. Nesměl jsem říct něco tak... zřejmého. Něco tak mocného, co všechnu naši víru během okamžiku ukončí.
Jenže ani konejšivá slova nikdy nemohla vystačit. Nebyl jsem příliš dobrý, příliš schopný v čemkoliv, ale nyní jsem věděl, co udělat. Opatrně jsem se přiklonil k Saturnovi a celého ho ukryl pod svou tlapou, jako kdyby ho mohla ochránit před ponurým světem, který kdysi býval jeho domov, a druhou se natáhl po Biance, abych jí poskytl stejné bezpečí. Teplo, které nikdy nenahradí teplo jejich rodičů, které jsme stále nenalezli. S něhou, a přesto křečovitě, jsem se k oběma přitiskl. Bude to v pořádku. Pouze to vypadá zle. Nic se nestalo. Je to starý vlk. Nikdo... třeba to není někdo ze smečky. Třeba je to cizinec. Tulák, co tu leží od zimy. Všichni jsou v pořádku. Proč by nebyli? Ztratili se. Nic víc se nestalo. Všechno... bude v pořádku. Prosím. Náhlý vánek si začal pohrávat s našimi srstmi. Bude to v pořádku. Bude to v pořádku. Postarám se o to. Slibuji, že se o to postarám. "Co se tehdy... stalo?" zeptal jsem se tak potichu, jak to bylo jen možné, aby se má otázka stále dala považovat za cosi, co se ozvalo i mimo mou hlavu. Byl jsem krutý. Bezcitný. Neschopný fungovat s vlčaty. Nyní však na jejich odpovědi záleželo více, než by mohlo kdy jindy. Omlouvám se.

// Švitořivý les
// Lau se snad připojí, jen... jsem si říkala, že by bylo fajn si dát zatím alespoň jedno / dvě kola ^^' Netuším, jak to měla ale v plánu, tak... improvizujeme ._.

Vešli jsme na další území, tentokrát částečně zakryté korunami buků, které nám poskytly alespoň minimální ochranu před bouří, jež se nyní odehrávala nad našimi hlavami. Některé kapky se i tak probojovaly skrz a dopadaly nám do srsti, po které sklouzly, jen aby se ukryly ve hluboké trávě. Nadechl jsem se dusného vzduchu, plný očekávání. Musíme být blízko. Nemohli... nemohli jít dál. "Poznáv-á-te to tu?" zeptal jsem se potichu vlčat v bázlivém respektu z místa, které nemuselo nic znamenat, a opatrně si prohlížel okolí. Kmeny buků a hluboká tráva. Kořeny, které se vynořovaly a zase potápěly v zemi. Jsou... doma? Proč tu nikdo není? Bude... bude tu někdo? Srdce mi bilo čím dál tím rychleji, vyplašené z možnosti, na kterou jsem se původně bál pomyslet. Nikdo tu není. Co když tu nikdo není? Kdybych... kdybych věděl, jak se vůbec Saturnus s Biancou ztratili. Saturnus byl ale příliš smutný a nechtěl o tom mluvit. A pokud o tom nechtěl mluvit, tak... co dobrého to může znamenat? Mé koutky se jen chabě pokusily o náhražku úsměvu, zatímco jsme dál míjeli další a další kmeny. Vše se zdálo stejné, beztvaré, prázdné, dokud... Ne. Vydechl jsem, náhle neschopen pohybu, se zrakem upřeným na cosi, co kdysi bylo tělo. Leželo v pozici, jež nabádala k tomu, že se každou chvílí probudí a navleče si zpět vlčí srst. Jakkoliv zvráceně to znělo, působilo pohodlně. Uvolněně. Spí už dlouho. Avšak můj trans tak dlouho trvat nemohl, nesměl. Rychle jsem bleskl pohledem po vlčatech. Po těch, co si přišli pro naději, a znovu se namísto ní setkali se zkázou. Nevšimli si. Třeba si nevšimli.

Saturnus s Biancou dost možná místo, na kterém jsme se nacházeli, poznali. Byli tu. Nechtějí to přiznat, aby nám neublížili. Vyplašeně jsem začal dýchat rychleji. Každou chvílí budeme v jejich smečce. Budeme na jejich území. V jejich domově. Potkáme jejich rodiče. Jejich pravé... Cítil jsem se provinile pokaždé, kdy jsem jejich rodiče vůbec musel označovat za "pravé". Neměl jsem na to jediné právo. Launee a já jsme nebyli ani ubohou náhražkou. Launee... Launee nesmí být náhražkou. Ona... pro ně udělala všechno, co mohla. Dokonce jim vrací domov. Pro všechny toho dělá tolik. A já ji označím za náhražku společně se sebou, jako kdybychom... Tiše jsem se k vlčici přiblížil a něžně se zabořil do jejího kožichu. Uvědomoval jsem si, že jí mám být oporou. A také, že v tom naprosto selhávám.
Omlouvám se. Opatrně, se vší jemností, jsem se otřel o její líci. Mám vůbec právo jí tvrdit, že vše bude v pořádku, když... když... nebude? Pohlédl jsem na ptáky v korunách stromů, co zpívali na naši situaci až příliš bolestivě veselou melodii. Kdybychom nebyli tak blízko, mohli bychom je pozorovat. Stejně jako hvězdy. I kdybychom zůstali s Launee sami, tak... Nedokázal jsem si představit nějaké delší putování právě bez oněch vlčat, která s námi strávila poslední dobu. Bez nich nás bude pronásledovat prázdno. A Launee bude smutná, ať udělám cokoliv. Co když to nikdy nebude v pořádku? "Miluji tě," špitl jsem, aniž bych si byl jist, zda má slova přes všechen zpěv budou slyšet, a vydal se po boku své partnerky vstříc domovu Saturna a Biancy.

// Elinské údolí

Zabírám! ^^

// Kopce Tary

Zoufale jsem se přikrčil. Řekl jsem... příliš mnoho? zmateně jsem pohlédl na Launee, která se každou chvílí musela rozplakat. Pokazil jsem to. Můj dech se zrychlil a já mohl jen vyplašeně pozorovat výrazy těch, které mám rád, v bolesti. Měl jsem mlčet. Chtěl jsem jen... jen aby to neznělo jako loučení. Neloučíme se. My... budeme se dále vídat. Vždy si najdeme čas. Rozhodně ano. S tím, jak se smečka bude rozrůstat, v ní bude víc vlků, co budou schopni přijmout povinnosti. A my budeme moci za- polkl jsem, když byl vzduch proříznut Saturnovým dotazem. Část mne byla okamžitě připravena odpovědět kladně, zahodit všechno, co jsme v močálech měli, a připojit se k Biance se Saturnem. Být s nimi v novém domově. Vše by se tím vyřešilo. Mohli bychom zůstat spolu. Nikdo by nemusel kamkoliv chodit a vzdávat se svých povinností, aby spatřil ostatní. Mohli bychom žít po zbytek životů společně. Mohli bychom- A druhá část mne viděla, jak se Launee zatemňují oči, zatímco z nich vyprchává i ta poslední naděje. Rayster. Nechali jsme tam Raystera. Ale mohli bychom se pro něj vrátit, nebo ne? Mohli bychom ho vzít s sebou. Mohl by zůstat s námi. Sledoval jsem svou partnerku a úpěnlivě si přál, aby řekla cokoliv, co by mohlo její vlastní slova změnit. Řekla syny. Ne syna. Není to pouze o Raysterovi, ještě... Představa zrzka, který nás zbavil příjemného přivítání, mi nedělala příliš dobře. Mojo.
Přál jsem si, aby to mohlo býti jinak. Jenže pokud Launee v močálech měla i Mojoa, nemohl jsem její rozhodnutí nikdy změnit. A Launee jsem slíbil, že ji už nikdy neopustím. Ale stejně tak i vlčatům. Nechal jsem vítr, ať se svým studeným dotekem proplétá mou srstí, a znovu se vrátil k předstírání, že neexistuji. Že jsem nikdy nebyl. Nemohl jsem Saturnovi odpovědět, protože bych ho zradil. A pokud bych nezradil jeho, tak Launee. Proč musím všem ubližovat? Smutně jsem zabořil pohled do země a jen nepatrně nastražil uši, abych mohl vyslechnout odpovědi Saturna s Biancou. Pokud to tu poznají, kolik času nám společně zbývá?

// Orlí dráp
// Moc se omlouvám, že tam není pořádná reakce na Lau :c Dlužím ti pořádný ódo post! T-T Jen... moc nestíhám :c

Neměl jsem se jich ptát. Dokázali se už bavit o něčem jiném. Na moment být šťastní. A já... sklouzl jsem pohledem k Launee, jejíž úsměv viditelně skrýval veškerou bolest, co pociťovala. Kéž kdybych měl tu magii, o které jsi mluvila. Mohl bych... mohl bych ti sebrat všechen smutek a ty... bys už netrpěla. Ani Saturnus s Biancou. Postavil jsem je před tak nepříjemnou otázku. Měl jsem... vymyslet cokoliv jiného. Cokoliv. A nyní... Biančina otázka sice zodpovězená byla, ale ta Saturnova nikoliv. Budeme se dál vídat? Jako staří přátelé. Jednou, až budou oba dospělí, se setkáme a budeme se smát tomu, že jsme se kdy loučili. Že jsme si kdy mysleli, že je konec. Že- jsi naivní. Tak směšně naivní. Copak, máš v plánu na poslední chvíli narvat tomu vlčeti do hlavy co nejvíce pohádek? Nebuď směšný. Bude mít rodinu. Svou pravou. Jedinou rodinu. A je ještě tak mladý, že zapomene. Na tebe. Na... Launee. Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se o co nejvlídnější odpověď, byť nic nebylo v pořádku a vše na dotek příliš bodalo. "Bu-deme se vídat. Určitě... nejste daleko a... i kdyby ano, tak se každý vydáme do poloviny cesty a... uvidíme se. Všichni čtyř-i. Ještě... jsme spolu přeci... ne-ulovil-i ryby. A mohl bych vám vypráv-ět o mnohem... mnohem..." zoufale jsem se usmál, s pohledem uvězněným při zemi. "V-íce," dostal jsem ze sebe a narovnal se. "O hvězd-ách. Nenašli jsme... nenašli jsme... na nich draka," povzbudivě jsem se obrátil pohledem na Launee, zda ji alespoň tato část mých slov probudí z bolestného transu, a něžně se o ni otřel, "A rybí princ... toho tak-y ještě mnoho ukrý-vá. Neby-li jsme spolu u moř-e. Nevidě-li jsme spolu vlny, mušle, pouš-ť. Neo-chutnali jsme spol-u borůvky, nepozorvali... jsme mraky, my..." Naivní. Zmizí. My zmizíme. Nikdy už se znovu nesetkáme. "Toho máme přeci ještě to-lik v-v-v... plánu," uzavřel jsem a na obě vlčata se křečovitě zazubil.

// Švitořivý les

// Vřesový palouk

Byl jsem rád, že ticho alespoň na krátký moment ustalo, ale ani slova nemohla zaplnit tu prázdnotu, co nás pronásledovala. Opatrně jsem se na všechny tři přítomné usmál. Každý odpověděl odlišně a ani jeden mne příliš nepřekvapil. "Také... mám ráději noc a... západ slunce," špitl jsem a za chůze do kopce se pokusil něžně otřít o Launeeinu líci. Avšak právě těmito slovy, svou vlastní odpovědí, jsem všechno zničil. Znovu. Proč se s tím tichem prostě nesmíříš? Proč je nenecháš přemýšlet? Každý by nyní chtěl moment pro sebe a ty... jsi sobec. Okrádáš je i o prostor na myšlení? Proč se taky pro jednou nad něčím nezamyslíš? Ublížilo by ti to? Zoufale jsem vzhlédl k obloze, která nyní byla pokryta všemi odstíny šedé, a ze které na nás dopadal chladný déšť. Možná, že je to poslední déšť, co spolu všichni tři cítíme. Jak dlouho vůbec potrvá, než budeme na místě? Pokud do močálů přišli jako nejmenší vlčata, pak... nemohli ujít daleko. "Těšít-e se?" dostal jsem ze sebe zcela náhle další otázku, která jen bojovala o poslední zbytky konverzace, co jsem mohl zachránit. Byl to jen hloupý dotaz, který v Saturnovi s Biancou mohl vyvolat jen výčitky, zatímco u nás pouze bolest.

// Kopce Tary

// Mahar

Všichni jsme šli náhle v tichu příliš tíživém na to, aby ho mohl kdokoliv kdy přerušit. Na co všichni myslí? Saturnus s Biancou... se těší? Loučí se s močály? Pokud jim budou někdy chybět. Bylo to jen místo, které všichni kolem nich nazývali domovem. Místo, které je vícekrát ohrozilo, než že by je podpořilo. I my je vícekrát ohrozili, než... mírně jsem zavrtěl hlavou a pokusil se na všechny usmát. Všechno bude v pořádku. Nemusíme... jít takto. Loučit se takhle. V tichu. Nechci... nechci dojít do jejich smečky a zjistit, že jsme poslední momenty schválili... takhle. Jenže... co říct? A... jak? Měl bych já být tím, kdo... Nervózně jsem zaťal zuby. "A..." špitl jsem nejistě začátek svého dotazu, který nemohl cokoliv napravit, a okamžitě se vzdal, protože přímo před námi se ve svitu zapadajícího slunce zjevilo několik vlčích siluet.
Zmlkl jsem a opatrně na pozdrav přikývl, s pohledem upřeným na vlčí stíny, které prozrazovaly, zda mohou být naše vlčata v ohrožení. Naše? Uvědomuješ si, že právě nyní není vhodný čas na nějaké skvělé zvykání a další lepení? Jakmile jsme prošli několika pozdravy, něžně jsem se otřel o Launeein krk. Všechno je v pořádku, uculil jsem se na ni a znovu pootevřel tlamu. "A- máte... raději západ, nebo východ slunc-e?" položil jsem otázku, která nikoho nezajímala, a zadíval se na oblohu, abych nalezl vycházející měsíc.

// Orlí dráp

Byl jsem rád, že mohu cítit Launeein dotek a tiše pozorovat její dech, zatímco Saturna s Biancou chystala na návrat domů. Byli nadšení. Ne tak, jako když jsem jim vyprávěl o hvězdné mapě, tentokrát... to bylo skutečné. Stále jsem na svém obličeji držel úsměv, i když jejich štěstí mne bolelo. Jejich radost je důležitější. Dokud jsou šťastní, tak i my... Nebyl jsem schopný si cokoliv nalhávat. Představa, že Saturnus s Biancou jednoho dne odejdou, mne pronásledovala v mém vlastním stínu již dlouho. Sápala se po mně a stahovala mne do temnoty, ze které nebylo úniku. A nyní... to byla prostá realita. Cosi, co jsem měl s oslavami přijmout. Cosi, co mělo být radostné.
Zoufale jsem sledoval, jak v očích vlčat narůstá naděje. Proč pro ně jednoduše nemohu být šťastný? Cítil jsem vinu. Copak, už ses na ně nalepil? A co s tím hodláš udělat? Zabiješ jejich rodiče? Schválně vás všechny po cestě odvedeš ze správného směru? Nařkneš Launee z toho, že lže? Ublížíš Launee, aby dále nemohla vést cestu? Co všechno jsi ochotný udělat pro to, aby s tebou někdo zůstal? A v kontrastu s pocity vlčat stále rostoucí beznaděj. Budu se muset rozloučit. Brzy. Budu... Rozhlédl jsem se po území močálů, které již nyní, byť vlčata stále přítomna byla, působilo příliš prázdně na to, aby někdy mohlo být znovu zaplněno. A ve stejném stavu se nacházela i část mého srdce. Část tvého srdce. Báječné. Takže jsi co, citlivka? Máš vůbec nějaké skutečné pocity? Jen všechny zneužíváš. Nic k nim necítíš. Jde ti jen o vlastní přežití. O nějakou společnost, na které ti ve skutečnosti nezáleží. Jakmile zmizí, zapomeneš na ně. A jim se taky během chvíle vytratíš z paměti, nemusíš se strachovat. Možná už nyní na tom pracují. Podívej se do jejich očí a řekni, že si uvědomují tvou přítomnost. Mírně jsem zavrtěl hlavou a hned po Launee vstal na všechny čtyři, aniž bych se opovážil byť na pouhopouhý moment zahlédnout oči Saturna s Biancou. Přidal jsem se k jejímu zavytí, abych taktéž upozornil na svou nadcházející nepřítomnost, a něžně opětoval své partnerce otření lící. Byl čas jít.

// Vřesový palouk

Když už slíbíš, že nás samotné nenecháš. Nepřítomně jsem pozoroval, jak se Launee tiskne k vlčatům. Jak je šťastná. Jak před ní leží květiny, které jí byly darovány od srdce. Nenechám je samotné. Budou se svou rodinou. Se svou... pravou rodinou. Je to tak? Nebo tím Bianca myslela, že bych měl být vždy s nimi? Vždyť... něco takového si nemohou přát. Mou přítomnost nepotřebují. To, co potřebují, je společnost. Nic víc. A já... je nenechám samotné, pokud je nechám ve společnosti. Jejich rodičů. Smečky. Kohokoliv, koho mají rádi. Nejde o mne. Něžně jsem se na Launee usmál. Sledovala mne, jako kdybych byl dost silný na to, abych ji dokázal podpořit. Jako kdybych byl dostatečně spolehlivý. Řekne jim to. Brzy. Půjdeme hledat jejich rodinu. Ale... co když je nenajdeme? Co když... je znovu zklameme? Znovu zklamu. Launee je nikdy zklamat nemohla. To já jim vyprávěl o hvězdné mapě, která je nemůže zavést domů. Když jsem jim to řekl, byli tak... Sklouzl jsem k vlčatům pohledem. Nešťastní. Sebral jsem jim všechno. Veškerou naději. Víru. Štěstí. Ukradl jsem jim vše. Jak... by mohli nyní reagovat jinak?
Spatřil jsem, jak Launee pootevírá tlamu, připravená sdělit jim, jaký je další plán, a věděl, že něco musím učinit. Cokoliv. Opatrně jsem se položil na zem před ní a jemně na ni položil hlavu, připraven si vyslechnout vše, co měla na srdci. Její slova zněla hýčkavě, kolébala se kolem vlčat a jemně je připravovala na něco, co jsem ani já netušil. Ptala se na cestu, překvapeně jsem zamrkal a pohlédl na vlčata. Ona ví, kudy se dostat k nim domů. Ví, jak se tam dostaneme. Do jejich domova. K jejich... Polkl jsem a nešikovně se usmál. K jejich rodině.

Byť od vraždy Alfy sešlo, stále jsem se měl čeho obávat. Konkrétně Lylwelin, která její nevyjádřenou krutost nyní směrovala na mne. Cítil jsem, jak mne soudí. Jsem dobrý lovec? Pokusil jsem se zatvářit co nejméně vyděšeně. Ale... Launee říkala, že půjdeme pryč s vlčaty. Nemohu... jít lovit. Nebo... bych měl jít? Zmateně jsem se rychle podíval na svou partnerku. "Já-" začal jsem a nejistě přešlápl. Lylwelin mne sledovala a už nyní se jí nelíbila má odpověď. Mám tu zůstat, zatímco Saturnus a Bianca odejdou domů? Rozloučit se... tady a jít lovit? Netušil jsem, co říct. Jak se Lylwelin zavděčit. Nemyslí si, že jsem dobrým členem, a takhle to nenapravím. Musím jí pomoct. Ale... Všechno napětí povolilo. Launee, úžasná jako vždy, vše vyřešila za mne. Vděčně jsem se na ni usmál. "Rád ti pomohu, až... se vrátíme," řekl jsem co nejplynuleji jsem dokázal a pokusil se udržet úsměv, i když musel čelit béžové vlčici, která mne otevřeně nenáviděla. Děkuji ti, Launee.
Naštěstí pak byla věnována pozornost právě mé partnerce. Sigy jí polichotil. A já na něj nemohl žárlit, protože jsem cítil to samé. Měla by být alfa. Mohli... mohli bychom pryč odsud, nalézt vlastní území, které by mohlo být naším novým domovem. Mohla by... mohla by zvládnout cokoliv. Už nyní zvládá vše. Jako gamma. Pouhá gamma. Ani jsem si neuvědomil, jak na ni zírám. Byť s obdivem, muselo jí to být nepříjemné. Nejistě jsem sklouzl pohledem do bezpečí. A přímo tam. V mé zóně bezpečného pohledu, postával Rayster. Vyrostl. Vypadal... moudřeji. "My tebe taky," zopakoval jsem po Launee a už už se po něm natáhl, abych ho tlapkou pohladil po hlavě, jenže náš vlček byl příliš rychlý. Něžně jsem tedy olízl Launeein obličej. Vyrostl. Možná, že i trochu dospěl? A... má nás rád. Má nás rád. Šťastně jsem se usmál a sledoval vlčka, jak si to nadšeně běží za Sigym.
Až se vrátíme, musíme přijít na jeho minulost. Rozhodnutě jsem se vydal za Launee vstříc vlčatům. Nechal jsem ji promluvit na všechny přítomné, což k mému vlastnímu překvapení nezahrnovalo Saturna s Biancou. Kam se poděli? Odpustí mi, že jsem je znovu opustil? Nechal jsem je tu s cizími. Znovu. Samotné v davu. Měl jsem... měl jsem to vyřešit jinak. Zoufale jsem se rozhlížel po lese, abych zahlédl jen náznak jejich srstí. Někde tu musí být. Někde... A pak jsem je spatřil. Saturna s Biancou, jak se různě naklání k zemi. Oni... sbírají květy? Neubránil jsem se dalšímu úsměvu. Proč jsou tak... tak... Věděl jsem, že znovu propadám podivnému vázání se právě na tato vlčata. A také jsem věděl, že to nesmím dopustit. Jakmile jsme k nim přišli, musel jsem i já napravit svou chybu. "Omlouvám se, že jsem... vás tu zno-vu nechal," špitl jsem rychle a zabořil hlavu do srsti Launee, která taktéž potřebovala oporu.

Plaval jsem temnotou, aniž bych tušil, že se brzy budu topit. Přes mou mysl utíkaly tisíce vzpomínek, které se odehrávaly v příliš náhodném pořadí na to, abych je chápal. Porozumění bylo nedosáhnutelné a stále přicházely nové vjemy. Přímo přede mnou probíhal můj život, roztroušený na zlomky a úlomky, části a částice. Ponořil jsem se pod hladinu. Palčivě jsem toužil po nádechu. Po bytí. Po smyslu. Proud vody si našel cestu do mého chřtánu a přinutil mou mysl naposledy fungovat.
Pokud by se dal můj život vyjádřit jediným slovem, pak by to byl... zmatek. Přemýšlel jsem nad tím a vše nyní dává mnohem větší smysl, když připustím existenci chaosu. Pokud uznám, že i já jsem chaos. Při mém narození bylo jen pár vlků. Přítomní byli mí rodiče a... nikdo jiný. Podivné, jak málo si na ně vzpomínám. Přeci jen, dali mi život. Přesto... se zcela vytratili z mé mysli. Po několika dlouhých letech už působí jen jako siluety s nádechy našedlých a rezavých barev.
Poté, co jsme poprvé s Noktem opustili noru, jsem už nebyl jejich synem. Potíž byla nejspíše v tom, že jsem se od nich odtrhl příliš brzy. Příliš brzy jsem nalezl jejich náhradu. Přilepil jsem se k ostatním vlčatům a jen málokdy se vracel domů. Přestal jsem si uvědomovat, že nějakou rodinu vůbec mohu mít. Přetrhl jsem s nimi veškeré vazby. První tedy v mém životě zmizeli rodiče. Pořád někde byli, v pozadí, téměř nespatřitelní, siluety.
Potom Noktisiel. Přestože to byl můj jediný bratr, vytratil se. Přišel jsem o něj stejně, jako on o mne. Poznávali jsme nová vlčata a čím více jsme jich poznali, tím více jsme se navzájem odcizili. Pochybuji, že jsem na konci svého dětství vůbec rozpoznal jeho obličej. Po pár letech se vytratil jako jinovatka po ránu. Prostě zmizel. Pátral jsem po něm? Přestal jsem ho vůbec někdy hledat?
Prosba o nádech. Přežít. Potřebuji přežít.
Ponořil jsem se příliš hluboko.
Poníženě jsem hledal cokoliv, čeho se zachytit.
Pomoc.
Přibližovala se má poslední chvíle. Poslední doušek života, který se vytrácel s bublinami vzduchu na povrch zemský.
Předem prohraná bitva. Pozdravujte Launee.

Takový post o ničem, ale snad se donutím psát pravidelněji

// Jezírko Lavender

Doufal jsem, že jsem svým dotazem nepokazil nic. Kdybys mlčel, mohl jsi být k užitku víc. Provinile jsem pohlédl na zem. Věděl jsem, že musím vypadat jak blázen. Kam pryč se chceme dát? Slíbil jsem něco, co jsem nyní nemohl znát. Uřkl jsem se k něčemu a zapomněl snad? Po srsti přejel mi vyplašením chlad. Bál jsem se, že jsem Launee zklamal. Nezáleželo na tom, jak jsem svou mysl lámal. A pak Launee mou bezradnost zaskočila. Krev mi opět proudila v žílách. "Dobře," odsouhlasil jsem a něžně usmál se. Saturnovi se splní, co tak dlouho chce. Vrátí se s Binacou domů, ke svým ro- Dokončit myšlenku však příliš bolelo. Byli tu příliš dlouho, příliš jsem... Zavrtěl jsem hlavou a vrátil se na zem. Musíme je vrátit, patří domů. Nezáleželo na tom, kolik si mé srdce prožije zlomů. O další zoufalý úsměv jsem se pokusil. Co když nemám tolik sil? Co když je nedokáži nechat jít? Co když... je budu chtít nadále mít. Budu sobecký, zlý, ukradnu je. Co když... jim neřeknu, kde jejich domov je? Přihlížel jsem provinile kachny smrti. Zemřela, aby jiný vlk netratil. Jsem opravdu takový... zrádce? Pohlédl jsem na Launee tázavě krátce. Jsem špatný, jak mě může mít ráda? Vždy musela vše dělat sama, nehlídal jsem jí záda. Nejsem dobrý partner, nejsem... ani přijatelný. Otec? Partner? Bratr? Zrak jsem měl kalný. Oči se mi plnily slzami, které odejít nehodlaly. Na rozdíl od vlčat, co mne... milovaly? Nemyslíš si snad, že tě měly rády? Musely přežít, tak jste kamarády. Jinak... by se ti vyhnuli. Tvým životem by se jen mihnuli. Nemají o tebe zájem, rozumíš? Sklonil jsem hlavu ještě o něco níž.
Stáli jsme u Alfy bezvládného těla. Má smečka to, co vždycky chtěla? Přál si někdo, aby se Alfa vzdala? Pozoroval jsem výrazy ostatních – Launee mi nelhala. Viděl jsem v očích Lylwelin zášť. Oči Sigyho a vlčat nelišily se nijak zvlášť. Byl jsem připraven Launee chránit před jejich zlostí, vtekem. Jestli tohle Skylieth přežije, neměla by šetřit vděkem.