Gallirea - Příspěvky uživatele

// Elinské údolí (přes Švitořivý les)

Močály. Jak útulné to pro vlčata může být? Pokud měli vyrůstat v lese plném statných stromů, jejichž listy září světle zelenou a švitoří ve větru, jak... by se jim mohlo ještě líbit v močálech, kde téměř vše umírá? Kde téměř všichni umírají, vzpomněl jsem si na Alfu, kterou jsem naposledy spatřil zhroucenou k zemi, a mírně se otřásl. Jak by to kdy mohl být jejich skutečný domov? "Co takhl-e..." pokusil jsem se začít konverzaci a zabít tak to těžké ticho, které nás jistě obkličovalo. Pravdou ale bylo, že jsem byl neschopný, a o to ještě horší řečník. Nemohu je zachránit. Provinile jsem nechal uši, ať se poraženě sklopí, a zadíval se na zem pode mnou. Dokud byla pevná, byli jsme ještě daleko od místa, které by mělo být naším domovem. Nenávidí tě tam. Nepotřebují tě tam. Copak sis nepovšiml, jak moc zbytečný tam jsi? Přebývající. Nejsi doopravdy vítán. "Co takhle," zkusil jsem znovu, jako kdybych tím dokázal umlčet vlastní mysl, "Zají-t na ry-by." Byla to zvláštní intonace pro cosi, co mělo býti otázkou, ale zároveň nepovedený návrh. Bianca na nich doposud nebyla, omluvně jsem pohlédl na všechny tři, co na má nepovedená slova říkají. Mohli bychom... mohli bychom třeba najít poklad prince a... všechno by se mohlo zlepšit. Nedokázal jsem jim sdělit cokoliv dalšího, co by mou náhlou otázku vysvětlovalo. Neměl jsem ani právo mluvit a zasahovat tak do myslí ostatních. Omlouvám se, uzavřel jsem nakonec celou hloupou konverzaci a pohledem se vrátil do země, která postupně začínala vlhnout.

// Mahar (přes Bažiny)

Cítil jsem na svém zátylku výčitky, které Launee přes svou milost nedokázala vyslovit. Měl bych jí říct všechno. Měl bych... měl bych si s ní otevřeně promluvit, avšak... Žádné avšak ve skutečnosti neexistovalo. Neměl jsem jediný důvod, proč se Launee nesvěřit se svými pocity. Proč se s ní nebavit. Jsem hloupý. Až budeme sami, tak... tak si o tom promluvíme. Ale to ještě dlouho nebudeme. Opatrně jsem se znovu usmál, jen tak, abych neumisťoval na vlčata jakýkoliv tlak, a tiše přikývl. "Js-me tu... p-ro vás," zopakoval jsem trhaně svůj slib a doufal, že to Biance alespoň malinko pomůže. Že jí to pomůže natolik, aby byla schopna vstát ze země a pokračovat v přijatelném životě. Jak moc tu pro ně ale jste? A proč znovu mluvíš za Launee? To ona je ta, co je tu vždy pro ostatní. Ty jsi jen... příživník. Pijavice, co se chlubí jejími činy. Nikdy jsi nic dobrého neudělal. Až někomu zase budeš slibovat, že jsi tu pro něj, nesmíš zapomenout odejít. Nebo ho rovnou zabít. Proč ho taky lámat po částech, když mu můžeš tolik ublížit naráz? Na tváři jsem se dál pokoušel nést úsměv, i když jeho váha rychle stoupala a blížila se k nesnesitelné bolesti. Nad našimi hlavami se již dávno roznesla noc, která se sebou přinášela i chladněnjší vzduch. A ticho, které nehodlalo odejít, dokud se znovu nerozeznil Saturnův hlas. Chtěl by být s námi? Pokoušel jsem se příliš neusmívat, byť z mého srdce právě opadla velká zátěž. Zůstaneme spolu. "D-obře," vydechl jsem namísto jakéhokoliv vděku, který nebylo vhodné vyjádřit, a nepatrně přikývl hlavou. "Dob-ře," zopakoval jsem znovu, částečně neschopen uvěřit tomu, že vlčata, která jsem si tolik oblíbil, stále zůstanou s námi. Zůstane. Vyjádřil se zatím pouze Saturnus, napomenul jsem se a s nově získanou nejistotou pohlédl na Biancu. Stále se na její tváři odráželo utrpení, které působilo dojmem, že zůstane navždy. "Půjdeme," špitl jsem a pomalu, tak, aby vyřízená vlčata stíhala, se rozešel zpátky do močálů, které byly našim prozatímním domovem.

// (přes Švitořivý les) Zubří vysočina

Měl bych... cokoliv. Cokoliv, co alespoň nějak prospěje ostatním. Odejít. Vytratit se. Zmizet. Vzhledem k tomu, že jsem nedokázal vrátit čas, mi příliš velké množství možností nezbývalo. Jen odejít. Tiše jsem vydechl, připraven nenápadně vycouvat až kamsi mimo les, kamsi, kde už mne nikdo nenalezne. Avšak Lau mne sledovala příliš dobře. Bolestivě jsem sebou cukl, jakmile jsem ucítil její zuby, jak svírají mou kůži. Proč musím být tak špatný? Provinile jsem se na ni usmál, jen krátce, abych nalezl její pohled a hned ho zase opustil. Jak přesně za tohle mohu já? Mírně jsem zavrtěl hlavou, neschopný dostatečné odpovědi. Já nebyl dostatečný, tak jak mohla být má slova? Mohu za to já. Nezáleží na tom, jak se to stalo. Způsobil jsem to. Způsobil jsem, že Saturnus s Biancou trpí. Kdo jiný by za to mohl? Řekni jí to. Řekni jí, proč jsi vinen. Řekni jí, proč jsi jim ublížil. A ještě nezapomeň dodat, že sis to přál. Můj dech se panicky zrychlil a já mohl jen těkat po zemi pohledem, který se nedokázal o cokoliv zachytit. Nepřál jsem si- nepřál jsem si, aby se dozvěděli to, co se dozvěděli. Nepřál jsem si, aby se cokoliv takového stalo. Nechtěl jsem- ale chtěl. Nyní se ti splnilo přání, nebo snad ne? Máš je jen a jen pro sebe. Není nikdo, ke komu by se mohli vrátit. Jsou tvoji. Vyhrál jsi. Opět jsem zavrtěl hlavou, jako kdybych se mohl oprostit od vlastních myšlenek. "Já..." začal jsem, abych přehlušil jejich křik, "Já." Nebyla to zrovna jedna z těch kvalitně působících vět, ale cítil jsem se příliš bezradně na to, aby cokoliv ještě dávalo smysl. Omlouvám se. Přikrčil jsem se a nechal své tělo, aby bylo alespoň na moment přehlédnutelné. Aby se o něj alespoň Launee nemusela starat. Narovnal jsem se. Znovu. Musím pro ní být lepší, než jaký jsem. Zhluboka jsem se nadechl a s nejistým úsměvem naposledy zavrtěl hlavou. "Omlouvá-m se, všechno je... v pořádku," dostal jsem ze sebe a něžně jí olízl čumák. Má dost starostí na to, aby tebe, dospělého vlka, musela konejšit. Křečovitě jsem dál zůstával v poloúsměvu, v předstírané rádoby bezstarostnosti. Jenže Bianca se Saturnem... sklouzl jsem k vlčatům pohledem. Jsou spolu. Už... už jim bude pouze lépe. Nechtěl jsem je odposlouchávat, protože to, co si říkali, patřilo pouze jejich uším, avšak jakmile mezi jinými slovy padla i naše jména, zbystřil jsem. Neopustí, zaznělo mi v hlavě a já se pomalu, nejistě začal přibližovat. Neopustí. "Nikd-y," špitl jsem a opatrně se k oběma vlčatům naklonil. Vlastně... "Slíbil jsem to," dodal jsem ještě a něžně se na obě hromádky neštěstí usmál.

Oproti Launee byla má slova dosti neohebná a... nemotorná. Bez ní by byl Saturnus dál zcela ztracený. Nepomohl bys mu. Nikdy bys mu nepomohl. Zaťal jsem zuby a starostlivě pozoroval, jak má partnerka o Saturna pečuje. Jak ho, na rozdíl ode mne, dokáže alespoň na moment oddělit od reality, která poztrácela všechen smysl. Pokazil jsem to. Kdybych... kdybych je nenutil, aby hledal- kdybych- mohl jsem... mohl jsem všechno změnit, provinile jsem sklopil uši a od skupinky o pár kroků poodstoupil. Všechno mohlo být jinak, kdybych... kdybych byl jiný já. Zničil jsem je. Zničil jsem Saturna s Biancou. Ztratil jsem Biancu. A Saturnus- vyplašeně jsem pohlédl na kaňky. Byly nyní pouhou připomínkou vlčkovy krve a zároveň jeho přítomnosti, protože téměř celý Saturnus byl stále ukryt pod Launee. Saturnus je ztracený úplně stejně. V panice jsem opět ucouvl, připraven utéct od veškerého nepořádku, co jsem způsobil. Jako vždycky. Jen hezky odejít a předstírat, že se tě to netýká. To by se ti líbilo? Opustit je? Ale jistě, proč ne, směle do toho. Jsou to jen jediní vlci, co tě kdy měli rádi. Takže utíkej. Prosím. Na co čekáš.
Čas byl opravdu relativní. Nyní, od posledních slov Marlee, co jsem slyšel, uplynula již celá věčnost, která se stále táhla dál, avšak všichni jsme momentálně věřili tomu, že žádná budoucnost neexistuje. Na co čekáš! Má hlava křičela, zatímco se všude kolem mne nacházelo utrpení jiných. Na co čekáš! Prosím. Posluš si! Proč ještě váháš? Tiše, jako kdybych snad mohl umlčet i vlastní mysl, jsem se namísto útěku naklonil k Saturnovi a něžně ho při jeho prvních krocích podepřel. Tohle jsem ti způsobil já. Omluvně jsem se vyhýbal jeho pohledu, který by mne přes všechny slzy nenašel, a po sérii dalších nejistých kroků nechal vlčka, aby šel... sám. Možná, že to je to, co si přeje? Možná... možná je pronásledujeme- přerušil jsem se a mírně zavrtěl hlavou. Neměl jsem právo promlouvat za Launee. Možná je pronásleduji příliš dlouho. Možná, že kdybych odešel, bylo by jim lépe. Měli by- měli by klid. Možnost si odpočinout. Být... spol- "Bianco," vydechl jsem, když i můj zrak náhle dopadl na šedé vlčecí tělo, znovu padlé k zemi. Zoufale jsem si přál nalézt slova, která by ji mohla utěšit. Cokoliv. Říct jim, že všechno bude v pořádku. Jenže- jenže co když na to nemám právo? Co když... si tahle slova mohou říct jen a jen oni. A Launee. Ale já... k nim nepatřím. Už ne. Způsobil jsem jim- Tím, co jsem jim způsobil, už k nim nesmím patřit. Ublížím jim znovu. A znovu. Neopovažoval jsem se narušit ten vzácný prostor, který sourozenci našli uprostřed krutého světa, který je připravil o všechno. S co nejmenší hlasitostí jsem se posadil vedle Launee, neschopný byť jen ovládat výraz na svém obličeji. Měl bych jít pryč.

Moc děkuji! :3 Mohla bych poprosit odměnu rozdělit napůl? T-T Půlku květin a půlku drahokamů? ;-; Jsem příšerná v rozhodování :( :D Ale ještě jednou děkuji a moc se těším na zveřejnění

Kdybys potřebovala někoho, kdo by ti s tím pomohl....

A taky! Chtěla jsem se zeptat: když je na discordu napsáno, že můžeme dál posílat do konce týdne, platí to i pro ty, co už poslali? ^^ Totiž, mohla bych ti případně poslat ještě další vzkaz s nápady? :D Děkuji ti! :3 Přidáno - Můžete posílat do konce týdne další svoje nápady buď tady nebo na discordu :) Chci jenom doplnit počet karet na 300 bílých a 100 černých :)

"Panečku! Podívej se na mě, Therione! Představ si být celou dobu skrytý na boku někoho jiného! Představ si- ne, počkat! Prožíváš to zrovna teď, co?" hihňalo se vítězoslavně chapadlo a já mohl jen bezmocně přikyvovat. "Parádička to je, parádička! Plní se mi sen, normálně!" pělo samotnou rozkoší chapadlo. Prosím, už ne. Pokusil jsem se sebou škubnout do strany a osvobodit se ze sevření své vlastní neúplné chobotnice, ale selhal jsem. "Počkat, počkat, počkat! Podívej se, Therione: teď je u kormidla chapadlo. Poskokem jseš tu teď ty. Pokud se ti to nelíbí, tak..." chapadlo předstíralo, že přemýšlí. Poznal bych to na něm ještě nedávno opravdu špatně, jenže nyní mu narostla vlčí tlama, která byla schopná věnovat mi ten nejkrutější úšklebek. "Pak ti přeju hodně štěstí s odchodem," dokončilo nakonec chapadlo a vydalo se vstříc nejbližšímu pachu. Prosím, zastav se. "Pff, tudle nudle. Půjdeme se hezky socializovat. Potkáme nějakou kost, co je na chapadla ujetá," tetelilo se chapadlo blahem, naprosto ignorující mé zoufalé prosby. "Prď na to, Therione, teď tu šéfuju já," zabručelo ještě spíš pro sebe a vábivým krokem se jalo učinit poslední kroky směrem k nejbližší vlčici. Prosím... zkusil jsem to znovu, neschopný spatřit onu vlčici. Pach to byl neznámý, což bohužel neznamenalo stále vůbec žádnou naději. Pokud by potkal Launee, dopadlo by to hůře? Poznala by, že jsem součástí onoho chapadla? Pokud to celou dobu netušila. Pokud by to byla Launee, zachránila by mě? Poznala by, že- "Pfůha, čauky, kočko. Potkal jsem právě anděla? Páč ty jako jeden vypadáš," zavrnělo libým tónem to, co jsem nedokázal ovládat, a okamžitě to zvláštní balící technikou začalo doslova balit vlčici do sebe. Přestaň, napomenul jsem ho a znovu ucítil zoufalou touhu se odtrhnout, ale nestalo se vůbec nic. Pokud nepočítáme tedy ještě větší flirtování v chobotničtině. Proboha, zavrčel jsem v duchu a zkusil alespoň neposlouchat ty příšerné hlášky. "Povídali ti už o tom, co se v poslední době stalo? Prej se zrodil polobůh, co by měl fakt zájem o nějakou... pěkňoučkou společnici, jestli víš, co tím myslím," zazubilo se svou tlamou chapadlo a obmotalo vlčici, kterou jsem stále neměl v dohledu, ještě pevněji. Přísahal bych, že se chapadlo naučilo rovnou i svůdně mrkat, ale jestli jsem chtěl přežít, nesměl jsem být tak paranoidní. Proč ta vlčice ale nic neříká? Přidusil ji, nebo nemá na jeho flirt slov? Překvapovalo mne ticho, které se rozhostilo po každé větě. Po každém pokusu o sbalení. Pravděpodobně tu něco není v pořádku, uvědomil jsem si a ještě s větší zvědavostí se snažil pohlédnout chapadlu za rameno, kdyby teda nějaké mělo. "Prosím tě, Therione, když ji chceš tak moc vidět, tak ti ji taky ukážu, no. Podívej se, zlatíčko, s jakým prokletím musím sdílet své vnitřnosti. Připadá ti, že jsme každý jiný? Pak taky věř, že je v nás, hlavně teda v něm, pořádný binec. Pak-li že by se ti chtělo, fakt bych ocenil, kdybys to uklidila, holka. Páč popravdě, já to mám fakt těžký, to jo..." brblalo chapadlo a, aniž by opustilo sevření, natáčelo se do strany tak, abych mohl jeho nápadnici spatřit i já. Připravený na cokoliv jsem nervózně upíral oči vpřed, dokud... Přimhouřil jsem oči. Přeci nemůže balit strom, ne?

Jako omámený jsem sledoval scénu před sebou. Byl jsem svědkem toho, jak chladná slova Marlee ničí úplně to poslední, co Biance se Saturnem zbývalo. Jak ničí je samotné. Neměl jsem jedinou šanci zasáhnout, protože už nebylo, co bych mohl napravit. Nebylo nic, co bych mohl zachránit. Jen pláč. Oněmělý jsem nechal Saturna, aby se schoval v mé srsti, zatímco ho celý svět zradil. Mrzí mě to. Hrozně moc mě to mrzí. Zoufale jsem si přál, aby jejich bolest zmizela, aby už nemuseli trpět... jenže opak byl pravdou. "Bianco," hlesl jsem, neschopný zvýšit hlas, a sotva pohledem dokázal zachytit útěk mladé vlčice. Cítil jsem, jak se na nás Marlee překvapeně dívá. Jak nemůže cokoliv říct, stejně jako vlčata, která... "Saturne!" vydechl jsem ještě jednou a věnoval Lau vyděšený pohled. Co jsme to udělali, polkl jsem a zbrkle se rozeběhl za vlčaty. Prosím. Moc prosím, upíral jsem zrak vpřed, na vlčata, co jen sotva mohla utéct před vlastním osudem. Prosím. Přál jsem si, aby zastavili. Aby se náhle jako zázrakem cítili lépe. Aby... "Saturne!" vykřikl jsem, když tmavé tělíčko přede mnou spadlo. Nezvedá se. Nemohl jsem dýchat. To, že Saturnovo tělo zůstalo na zemi, mi sebralo poslední vzduch z plic. Z posledních sil jsem k němu doběhl, tyčil se nad ním. "Saturne," špitl jsem znovu a něžně po jeho kožichu přejel čumákem. "Prosím... vstáv-ej," zašeptal jsem a nejistě bleskl pohledem po bukové krajině, ve které jsem momentálně Biancu nemohl nalézt. Postupně. Nejprve Saturnus. Jak jsem jen mohl, pokoušel jsem se vyhýbat se očnímu kontaktu s kapkami krve, které se vsakovaly do půdy, jako kdyby se jednalo o brzkou rosu. "Půjdeme... půjdeme pryč. Najdeme Biancu a půjdeme... pr-yč," slíbil jsem a opatrně hlavou podepřel drobné tělo, abych mu pomohl vstát. Prosím, upíral jsem zrak na vlče a doufal, že v něm zbyla alespoň nějaká vůle k životu.

// Lau vzkazuje, že máme přeskakovat T-T

Má otázka se během okamžiku ukázala jako pouze další zbytečné plýtvání vzduchem, obzvlášť, jakmile vlčice zareagovala úsměvem na Saturnovo oslovení. Je to... je to někdo příbuzný? Sestra matky? Sestra otce? Pečovatelka? Někdo, komu mohou věřit? Po slovech vlčat, kteří nás chrabře hájili, i Marlee polevila a z výhružného postoje se stalo jen podezíravé pozorování. Nejsme únosci, pousmál jsem se pro sebe a se zvláštním pocitem hrdosti nepatrně přejel čumákem po líci Launee. A pomáháme jim. Launee jim pomáhá. A já... já taky. Saturnova slova hřála a já bych jejich opakováním mohl strávit celou věčnost, jen kdybychom stále nebyli uvěznění v pochmurném bukovém lese, který byl na první pohled prázdný, nyní s novou špetkou naděje pro vlčata a s ještě větší bolestí pro mne. Tiše jsem pozoroval, jak se oba sourozenci ptají na své rodiče a bratra, a... cítil podivnou kombinaci štěstí a beznaděje, zatímco jsem tušil, že odpověď bude kladná. Že jsme nakonec vše dokázali. Že jsme dokázali Saturna s Biancou navrátit do domova, který nás již nezahrnuje. A tak je to v pořádku. Nejsem sobec. Nesmím být. A Saturnus s Biancou... budou šťastní. Vše bude v pořádku. Nejsou daleko. Budeme... budeme je navštěvovat. Pravidelně. Nikdy na nás nezapomenou a my- "Nevím, jak vám to říct," vydechla Marlee namísto odpovědi a během okamžiku se ztratila pohledem v zemi pod ní. Ne. Prosím. Ne, to... ne. Nesmí- nemůže- nesmí to- Věděl jsem, co nastane, ale nemohl jsem cokoliv učinit, aby byl svět jiným. "Estella a Phoenix..." začala vlčice nejistými slovy věty, kterou nemusela dokončovat. Viděl jsem, jak špatně se jí nachází slova pro to, co musí být vyřčeno. "Padli. Vulcan... se ztratil. Stejně jako vy."
Padli. Cítil jsem, jak teplo, které na moment do mého vnitra vnesla slova Saturna, rychle nahrazuje mrazivý chlad. Tohle je konec. Tím... ten příběh končí. Již... nikdy nebudou muset v cokoliv věřit, protože je vše pryč. Navždy. Nic už nebude v pořádku. Opatrně jsem se přitiskl k vlčatům tělem, jako kdybych je snad mohl zachránit od pravdy, a něžně se k nim naklonil. Řekni něco. Řekni něco, čím je zachráníš. Prosím. Směle do toho. "Já..." začal jsem šeptat, avšak má věta nemohla být dokončena. Neměl jsem jediné právo říct jim, že mne to mrzí. Že bych udělal cokoliv, aby všechno bylo jinak. Protože nyní bylo pozdě. "Ale vy jste se vrátili. Anarenská smečka má spoustu volných míst, můžete tu zůstat s námi. Obnovit odkaz vašich rodičů. Tahle smečka je taky vaše rodina," dodala rychle ještě Marlee a vlčatům věnovala chlácholivý úsměv.

Celkem bodíků: 4 ;-;
Směnárna:
3 body -> 25 květin
1 bod -> 15 oblázků
Celkem: 25 květin a 15 oblázků :D
Děkuji moc moc moc T-T

Naše beznaděj se brzy znovu změnila v příslib čehosi, co nastiňovalo zářivější budoucnost. Překvapeně jsem nastražil uši, když se na Launeeino vytí ozval cizinec. Nebo... necizinec, sklouzl jsem na vlčata, u kterých opět hrozila možnost, že je ztratíme. A je to tak v pořádku. Budou... budou doma. Šťastní. Už navždy. A my... budeme šťastní, že jsou šťastní. Nepatrně jsem se usmál a pohlédl na přicházející vlčici. Nepůsobila dojmem, že by prožila onen lítý souboj, o kterém horlivě vyprávěli Saturnus s Biancou, avšak... poznala je. To, jak vyslovila jejich jména, probodlo mé srdce. Vřelé přivítání. Jsou... jsou doopravdy doma. Dokázali to. Jsou doma. Můžeme se rozloučit. S prázdnotou v nitru jsem pozoroval, jak se tetelí blahem, že vlčata vidí. Můžeme se rozloučit. Můžeme se rozloučit. Nikdy se už neuvidíme. Jsou doma. Polkl jsem a napodobil přátelský postoj, který zaujala Lau. Proč se ptá, co chceme. Proč bychom měli být únosci? Únosci vlčata nevrací. A pokud tu měli souboj, u kterého vlčatům řekli, aby utekla, jak by je někdo mohl unést? Jsme v přítomnosti vlčat, která nepůsobí nijak ohroženě. Proč- proč by měla být nepřátelská? Cizinka se mi vůbec nelíbila a čím déle jsem ji pozoroval, tím více mi připadala nesympatická. A i kdyby pocházela ze smečky Saturna s Biancou, nehodlal jsem jí je svěřit, jako kdyby mi na nich už vůbec nezáleželo. "A... kd-o jsi ty?" zeptal jsem se obezřetně tichým hlasem. Byť jsem se pokoušel znít podobně přátelsky, jako to dokázala jen Lau, zcela jsem selhal.

Nechtěl jsem si přiznávat, že jsem jakkoliv zvláštní. Nakonec, byl jsem úplně obyčejný vlk. Nic speciálního. Nikdy jsem v ničem nevynikal – ani v lovu, ani v rychlosti či boji –, ale taky jsem nikde příliš nezaostával, byť jsem sám sebe označoval za podprůměrného. Nevynikající možná bylo to správné slovo. Nenalezl bych lepšího, co by označovalo mou průměrnost, kdyby... nebylo toho prokletí, co mne pronásledovalo. Neslo se za mnou v mém stínu, skryté před širokou veřejností. Nenápadně se svíjelo, zatímco ostatní mysleli, že se jednalo jen o hloupé ševelení listů. Nesnášelo mne za to, že jsem mu nedopřál více pozornosti. Na oplátku, já nesnášel jeho. Nesnášel jsem... své chapadlo.
"Neskrývej mě, Therione~" šeptalo pokaždé, když jsem se snažil usínat svým slizkým hlasem. Naučil jsem se ho ignorovat. Ne. Ne. Navždy zůstaneš schované. Nikdy se o tobě nikdo nedozví. Ne. Nikdy. Němě jsem odmítal jeho hlasité tužby. "No tak, Therione~ Nezapomínej, že jsem část tebe~ Nemáš se snad rád? No tak~" Našeptávalo mi každou noc téměř až do rána, kdy všechny hvězdy šly už spát. Nenáviděl jsem své chapadlo a taky sebe, že nejsem schopný se od něj oddělit. Navrátit se k normálnímu životu, kdy jsem mohl být s kýmkoliv, protože nehrozilo, že v noci uslyší mé chapadlo. Nebo že ho snad uvidí. Nepatrně jsem se usmál, zatímco jsem míjel cizince, stále snažící se natočit se k nim pouze jediným bokem. Nikdo si ho nikdy nevšiml. Neexistovalo, alespoň pro ostatní. Než...
"NE, Therione! Nechci, nebudu se skrývat! Není to jen o tobě! Nechápeš, že jsem tu taky? Nejméně tři měsíce čekám, až mě konečně ukážeš světu!" zařvalo chapadlo a čistě z protestu se u toho celé vrtělo, abych ztratil rovnováhu. "N-e," špitl jsem a mírně zavrtěl hlavou, což vůbec v té změti pohybů od chapadla nemohlo být poznat. "Neštviiii! No taaak! Nic ti to neudělá! Na kraťoučký moment chci být ve výsluní! Nádhera! Noblesa chapadlo a její asistent Therion! Nelíbilo by se ti to? Nepřeješ si stejně furt někam zmizet? Nabízím ti báječnou možnost! Nech mě být tím hlavním! Na chvilku tě to přece nezabije, ne?" Návrh mého chapadla se mi nezamlouval. Nelíbil se mi, stejně jako můj tělesný přírůstek samotný. Nemůže... přece na veřejnost. Nenáviděli by mne. Nazývali by mne zrůdou. Nechtěli by... nechtěli by, abych byl součástí smečky. Nesmím ho nechat převzít kontrolu. Nepřestával jsem vrtět hlavou, i kdyby to bylo sebevíc nepostřehnutelné. "Neblbni, Therione, bude to sranda! Nepoznáš, že jsem byla vůbec kdy u vedení!" Neznělo to vůbec přesvědčivě, jenže... na tom už vůbec nezáleželo. Na ničem už nezáleželo, protože bylo pozdě. Na moment se mi zamotala hlava a pak jsem byl já tím, kdo byl na boku. Neschopný pohybu, připevněný k cizímu tělu. Nebylo žádné já, jen chapadlo.

Kdysi jsem slíbil, že vrátím se do nory, co lišce náležela. Snad aby zde mrtvá neležela. Co bych dělal poté, omluvil se jí? Má mysl neoplývala přílišnou nadějí. Nora byla pustá, prázdnotou zela. Zaplavena temnotou a tichem byla zcela. Není tu, zklamal jsem ji, zůstala sama. Co chvíle v prázdnotě, to další krutá rána. Pro mé srdce, pro mou mysl. Avšak pak se v temnotě oheň blýskl. "Zdravím tě, příteli, tak sis našel čas! Starou přítelkyni oblažíš zas! Svou přítomností, tebou samotným! Díky tobě nebudu mít splín. Jak dalekou cestu vážíš, nejsi znaven? Jistě se ti vůbec nechce ven! Zůstat musíš v mé přítomnosti. Samoty už jsem měla dosti!" prohlásila liška a já se mile usmál, strach o ni brzy sám ustal. "Zdravím tě, liš-ko," dostal jsem ze sebe hlasem tichým. Nyní opět přál jsem si býti nikým. Projít norou, nepostřehnut zrakem liščím. Tím zrakem, co chtěl být mému zraku bližší. Musím se vrátit, jakkoliv, za Launee, za Saturnem s Biancou. Jak, to zůstávalo tajenkou. Abych přes lišku na svět prošel, byla nora příliš úzká. "Ó, jaká to povedená schůzka! Jsme si bližší, než kdy dříve! Div z toho nemám nohy křivé! A mé srdce, ó, to buší! Nejspíš, páč ti to tak sluší! Nechceš si to poslechnouti? Má hruď se pro tebe hroutí! A můj život jakbysmet, padnu, jako růže květ. A to jen pro tebe, jen a jen! Ó, tvá přítomnost, můj splněný sen!" Liška na mne ódy pěla, jako by snad nevěděla, že na mne venku Launee čeká. "Tvá mlčenlivost mne leká!" napomenulo mne zrzavé zvíře, ovíjejíc mne v její vlastní díře. Nepatřím sem, musím pryč, zmizet. Tentokrát mne nebude vlastní úprk mrzet. Liška si mne přivlastňovala, ukradla můj prostor. Jsem ztracen, zcela a naprosto! Nedostanu se odtud, Launee tím zradím. Liška sledovala mne s úmyslem hadím. Byla mlsná, hladová. A já, její panenka hadrová. Její poslušný králíček, se kterým si může dělat, co se jí zlíbí. Nebylo by to poprvé, co dopustil jsem se té chyby. Ne, už ne, takový nejsem. Uteču zpět na osvětlenou zem. Budu bojovat, bude-li to třeba. "Heleme se ho, dareba! Má zaječí úmysly! V hlavě samé nesmysly. Chtěl bys utéct, holenku? Jen zapomeň na Lenku! Buď tu se mnou, buď tu navždy! Vztah s, ó, liškou, chtěl by každý!" Byla to právě tato slova, co ozývala se tu zas a znova. "Launee," opravil jsem lišku s vrčením. To, co řekla, bylo pohárem dovršeným. Nejen pohárem dovršeným, byl to pohár přetékající. Beze slov odstrčil jsem ji, nešťastnici. "Neuvid-íš mne," špitl jsem slib poslední a vyběhl ven, pryč, na slunce polední.

// Spešl dodatek jedna!
Určitě ty části můžete brát v libovolném pořadí! T-T

Nepatrně jsem se pousmál, když všechna bolest mých blízkých alespoň na krátký moment ustala. Saturnovi se stále po tvářích linuly slzy, avšak působily o dost... klidněji. Bude to v pořádku. Přilinul jsem se k Launee a něžně jí olízl spánek. Theo. Zvědavě jsem zastřihal ušima, když mi věnovala takovéto oslovení. Bylo... zarážející. Theo, zopakoval jsem si znovu, stále poněkud překvapen, a sám pro sebe se uculil. Řekl mi takhle vůbec někdy někdo? Nokt? Pro něj jsem byl snad vždy jen... Therion. A pro ostatní taktéž, ale... pro Launee... pro ni jsem Theo. "Děkuji," špitl jsem, byť to v naší situaci nebylo příliš přijatelné, a přitiskl se k mé partnerce ještě o něco blíže, "Lau." Lau. Všechno muselo být zopakováno, čistě proto, že se jednalo o zcela neobvyklý úkaz. Řekl jsem jí Lau. Namísto Launee. To... to je kromě Nokta poprvé, co... nepoužívám celé jméno. Lau. Zní to hezky. Zní to... krásně. Ale... na moment jsem vyplašeně vypoulil oči. "N-nevadí ti to?" zeptal jsem se a stydlivě zabodl pohled do země u vlčecích nohou. Není to to, čemu bych se měl věnovat. Jsem sobec.
Zhluboka jsem se nadechl a postavil se na všechny čtyři. Měli bychom jít dál. Soucitně jsem pohlédl na Saturna a opatrně mu tlapou setřel slzy, které se z jeho obličeje stále ještě nevytratily. "J-ednou to... bude v pořá-dku. I kdy-ž se to tak..." Byla to hloupá věc, co říct vlčatům, jejichž dosavadní život se hroutí. Hlupáku. Nechtěl jsi jim rovnou říct, že život jde dál? Že to mají hodit za hlavu? Připadá ti v pořádku, že takhle zlehčuješ jejich situaci? Nikdy nemyslíš na druhé. Sobče. "Nezd-á," dodal jsem a Biance se Saturnem věnoval alespoň navázání smutného očního kontaktu. Slibuji, že to jednou bude v pořádku. Jednou... někdy... to bude v pořádku.