Gallirea - Příspěvky uživatele

348.

Po-pokazil jsem to? Zmateně jsem stáhl uši a nepatrně ucouvl. A Saturnus se přišel podívat. Rozpačitě jsem se na něj usmál, když se vlastními silami pokusil Mojoa uklidnit. "Mojo..." hlesl jsem, tak chlácholivě, jak jsem jen dokázal. Nechtěl jsem ho děsit. Nechtěl jsem mu dodávat další důvody, proč mne nesnášet. Ještě před několika momenty s Lorenzem byl. Viděl jsem je. Staral se o něj. Pečlivě. A já jsem ten, kdo měl dohlédnout na to, že dorazí sem. Oba. Slíbil jsem to Lau. Měla si odpočinout a já- já jsem ten, kdo to pokazil. "Nevěřím, že..." pokusil jsem se ho povzbudit, avšak pravdou bylo, že by mi nikdy nevěřil. Byl jsem ten, kdo ho okradl o matku. Ten, kdo mu sebral jediné bezpečí na světě. A všechno je nyní proti němu. Celý svět. Musí čelit úplně všemu, protože jediné, co kdy měl, byla Lau. A já mu ji vzal. Vzal jsem mu ji. Okradl ho. Soucitně jsem sklouzl pohledem z dýňové srsti vlčka do země. Nezasloužil si být vystaven mému pohledu, kterému nedokázal porozumět. Bude to v pořádku. Vánek kolem nás náhle začal měnit směry, dokud se nezačal odrážet od stěn vyprázdněné jeskyně a klouzat se po drobných vlnkách jezírka. Vznikla tak tichá, jemná melodie, která měla na Mojoa uklidňující účinky. "Není to tv-á chyba," špitl jsem a nejistě se na něj usmál. Musíme odejít. Není tu bezpečno. A Mojo by za to neměl nést zodpovědnost.
Mluvě o nebezpečí, kolem nás se prohnala funící Kaya. Sledoval jsem ji. Každý její krok. Připraven znovu bránit Saturna. Bude od tebe velmi hezké, pokud prostě odejdeš. Stalo se. Tmavá vlčice odešla a my tu zůstali sami, jen ještě se... "Rayi!" vykníkl jsem, jakmile jsem zaslechl jeho volání po matce. Bude si mne pamatovat? Jsem- jsem pro něj ještě vůbec důležitý? Nebo zapomněl, protože jsem se staral o jiné? Opatrně jsem se usmál na Saturna, abych mu naznačil, že mne má následovat, pokud si tak přeje, a stejně tak i na Mojoa se stejnou zprávou. Mohl bych- mohl bych mu tím pomoci? "Mo-hl bys nám, pros-ím, pomoci... se staráním o tohle v-l-če?" zeptal jsem se kostrbatě a s prosebným výrazem se na Mojoa zadíval. Zvedneme mu sebevědomí. Nemusí mi věřit, ale... měl by věřit sobě. Rozešel jsem se k malé černé hromádce neštěstí, co, snad jako úplně pokaždé, trávila cosi, co snad bylo stravitelné. "Čáf, Rayi," zašeptal jsem konejšivě a něžně ho olízl po jeho vyhublé hlavičce. "Kdepak ses... to-ulal?" Co když mne nenávidí. Co když netuší, kdo jsem. Co když zapomněl. Co když neví. Co když jsem nikdy nic neznamenal. Co když- Křečovitě jsem se k němu přitáhl a schoval jeho srst do té své. Nepatrně jsem naznačil Saturnovi, aby se do objetí přidal. Možná, že v téhle bouři bylo teplo to jediné, co jsme všichni potřebovali.

347.

Prostor, do kterého jsme vstoupili, byl o dost krásnější než ten, v jakém jsme měli všichni žít. Křičel nerovností, jakou si nikdo nezasloužil. A to má být spravedlnost? S podivným brněním v hrudi jsem pozoroval mech, který dodával velké místosti pohodlí, a absenci vlhka, které by nás nutilo chtít přespat jinde. A to všechno má ona. I když se o smečku nestará již celou věčnost. Vůči Alfě jsem byl čím dál tím více zahořklý. Nelíbilo se mi v její smečce a nelíbilo se mi, jakým způsobem ji vedla. Musím si o tom promluvit s Lau. Musíme... musíme všichni pryč. Už... toho bylo dost. Avšak na návštěvě místnosti Skylieth bylo i něco krásného. Jsou... spokojení. Na moment. Šťastně jsem se na obě vlčata usmál, když se začala rozvalovat na mechu. Náš úkryt taky musí mít mech. Nebo něco podobně měkkého. Aby se tam všem spalo pohodlně. Bez rozdílů. Nemá na to mít nárok jen Alfa.
Jakmile však došlo na Saturnovu otázku, znovu mne pohltila vina, že zde nemáme co pohledávat. I kdyby Alfa byla pryč, nemáme na to právo. Nemáme právo na to, abychom jí vstupovali do soukromí. Do jejího vlastního prostoru. Sklouzl jsem pohledem na pavučinu, která ve zdánlivě mrtvolném stavu plápolala volně vzduchem, naznačujíce, že Alfa tu nebyla možná až příliš dlouho. I ten pavouk už je pryč. Zhluboka jsem se nadechl a konečně, po několika dlouhých chvílích ticha, se pustil do odpovídání: "Nepatřím-e sem. Je to... alfy." Přiznal jsem to. Přiznal jsem, že jsem vlčata zavedl do místa, které nám nikdy nemělo býti přístupné. V náhlém studu jsem se pousmál, jako kdyby na ničem již nezáleželo, a opatrně si lehnul vedle Biancy se Saturnem. Je to v pořádku. Tohle místo již nikomu nepatří. Nikomu nepatří. Nikdo nás nemůže vyhnat. Pokoušel jsem se sám sebe uklidnit, abych mohl i pro vlčata působit dojmem, že se nic neděje, avšak opak byl pravdou. Obzvlášť, když ponurou atmosféru podpořil ještě pláč jednoho vlčka. Mojo. Že by se setkal s Kayou?
Netušil jsem, jak se vůbec ohledně vlka, který byl starší než já, cítit. Chtěl mne oddělit od Lau. Nenáviděl mne. Ale také se mohl změnit. Pomalu, tak, abych nenarušil pohodlné ležení sourozenců, jsem vstal na všechny čtyři. "To je Mo-jo, já..." Udělal jsem několik prvních kroků. Už je zase opouštím. Jak moc dobrý jsem, když je pokaždé opustím? "Půjdu..." pokračoval jsem, zatímco jsem se ze všech sil snažil vyhnout se jejich pohledům, které by jen znovu zdůraznily fakt, že je zrazuji. "Můžete s-e mnou," špitl jsem nakonec a pomalými kroky, jako kdybych plačícího Mojoa mohl vyplašit, se rozešel zpět dolů, do hlavní jeskyně.
Byl tam. V temném koutě. Sám. Kde je... Lorenzo? Zastavil jsem se těsně před začátkem stínu, který jako by hraničil Mojoovo území. "Mojo?" oslovil jsem ho nejjemněji, jak jsem dokázal, abych alespoň nějak napodobil milost Lau, nejistý, co dále říci. Kde je Lorenzo? Nenalezl jsem ho. Mojo byl sám. A Lorenzo nebyl nikde ani cítit. "Co se... stalo?" zeptal jsem se a neschopně zůstal stát. Proč tu není Lorenzo?

// Mahar
346.

Ta představa, která se honila hlavou i Saturnovi, mne nadchla. Nemuseli bychom se sem vracet. Mohli bychom být ve vlastním. Lau a já. Saturnus. Bianca. Rayster. V samém zasnění jsem se téměř začal usmívat. Dokud... jsi naivní. Nikdy odsud neodejdete. A nikdy nic nenajdete. A Bianca se Saturnem už nikdy nebudou doma. Nic s tím nezmůžeš. Nezměníš to, co nejde vzít zpět. Uvědomoval jsem si, jaký můj náznak úsměvu může mít dopad. Jakou naději může probudit, jen aby ji během dalších deštivých dní uhasil. Zamyšleně jsem vstoupil do úkrytu, jehož povrch byl neútulně kluzký od bouře, která sem dále proudila otvorem ve stropu. Tohle nikdy nebude domov. Pro nikoho z nás. Nastražil jsem uši, abych se ujistil, zda je tu i Lau, které jsem přál, aby odpočívala, avšak... necítil jsem ji. Byla tu naše společná noční můra a prázdno. Ale ne. Nadechl jsem se a už už se chystal ohlédnout za vlčaty, která do jeskyně stále nevstoupila. Veškeré dění ale bylo okamžitě přerušeno. Rána. Sám jsem sebou cukl, když se ozvalo táhlé hřmění, a v náhlé panice konečně nalezl oba sourozence. Měl jsem je sem zavést již dříve.
Starostlivě jsem těkal pohledem z jednoho na druhého, než jsem ze sebe konečně dostal další přihlouplá slova. "V pořádku?" špitl jsem a oba vyděšené se pokusil uklidnit dalším olíznutím. Nevynikal jsem v tom tak, jako to dokázala Lau. Nepůsobil jsem jako pečovatel. Ale... chtěl jsem být lepším. Opět jsem jim ublížil. "Ta vlčice je... členka. Ka-y-a," vysvětlil jsem ještě a znovu zavětřil. Samozřejmě, že tu je. A Mojo s Lorenzem musí být také blízko. Pokud venku nenarazili na Launee. Unaveně jsem se pokusil o úsměv, byť pro něj nebyl jediný patřičný důvod. Ať už se snažím jakkoliv, všechno pokazím. Sklouzl jsem pohledem ke čtyřem otvorům, přičemž pouze jeden z nich, ten, co byl nejméně přívětivý a nejvíce děsivý, byl naplněn. Je tam jen ta vlčice. Ta, co je děsí. Ta, co je nemá ráda. A my... máme na výběr. Není tu už nikdo, kdo by nás potrestal. Alfa je pryč. Nezáleží na tom, kde se schováme. Odejdeme. Nevrátíme se. Můžeme... můžeme si dělat, co jen chceme. Zvláštní směs vzteku a naděje naplnila mé tělo. Mé srdce nyní bilo mnohem rychleji. Zběsileji. "Půjdeme... jinam," rozhodl jsem těsně před vstupem do nám určené místnosti a obrátil se směrem k nejvýše umístěné místnůstce. Není tu žádná alfa, která by nás zastavila. Obezřetně, tak, aby snad Kaya nemohla mít výhrady, jsem se z posledních sil dobelhal k oné části jeskyně. Byla o tolik lepší, než ta naše. Byla velká. Suchá. S mechem. Nezaslouží si ji. Ale... stejně to není domov. "Tady... to snad p-ůj-de," řekl jsem s pokusem o šibalský úsměv a tiše se vydal dovnitř.

S neutrálním výrazem jsem pozoroval, jak si tmavá vlčice rozzlobeně odfrkává. Potřebovala si víc zlepšovat náladu tím, že bude křičet na vlčata? Zrovna na Saturna s Biancou, kteří jsou... Přitiskl jsem se k nim ještě silněji. Zlomení. "Jst-e moc hodní," zašeptal jsem a opatrně oba olízl na hlavě, zatímco jsem si začínal uvědomovat, jak pevné objetí jen způsobuje větší bolest na čerstvých zraněních od komárů. Opravdu moc. Jak... mohou být zničení, zlomení, rozbití... a zároveň stále prokazovat milost? "Musel jsem... Launee pomoct. Bylo tu... mno-ho kom-á-rů," oznámil jsem jim s opatrným úsměvem a téměř se radoval vděkem za to, že mé boláky nejdou přes hustou vlkhou srst vidět. "Už je to v pořádku, jen..." zadrhl jsem další svá slova, když jsem si uvědomil, jak přihlouple bude další část znít, "je stá-le bouřka." Stydlivě jsem se pousmál do země a na moment doufal, že se úplně vytratím, abych nikdy nemusel říct cokoliv takhle stupidního znovu.
Přál jsem si Saturna s Biancou taktéž nasměrovat k úkrytu, avšak jejich reakce mne zaskočila. "Omlouvám se," špitl jsem soucitně a oba nepatrně pošťouchl čumákem. Také se mi tam nelíbí. Je to chladné místo bez života. Proč... proč by se tam někdo chtěl zdržovat? "Ale... ne-prší tam. A třeba, když... tam budeme vš-i-chn-i spolu..." Nechal jsem větu otevřenou, jako kdyby snad mohla vlčatům přislíbit náhlé pohodlí. Jako kdyby jim jediná věta dokázala nahradit domov, který nenávratně ztratili. Musíme najít něco jiného. Dostat se odsud. Najít... lepší místo. Nový domov. Místo, kde nejsou komáři. Kde není nebezpečí. Kde... je domov. "Slib-uji, že... jakmile bude hezky, nalezneme..." Domov? To je to, co jim chceš slíbit, ó řečníku? Nešlapeš si trochu na jazyk? Pověz. Co jim dáš za naději tentokrát? "Lepší úkryt," dokončil jsem nakonec, nejistý, zda i takovýto slib nebyl příliš. "Budeme tam spolu," zopakoval jsem, když Saturnus dodal, že se Kayi bojí. To jí jistojistě dělá radost. Má ráda, když vzbuzuje strach. Ve vlčatech. Ve vlcích. Je ráda, když získává autoritu takovýmto barbarským způsobem. "Ochrán-ím vás," slíbil jsem a, i když jsem v tom nebyl zcela zběhlý, pokusil jsem se i o šibalské mrknutí. Pravděpodobně to spíše působilo dojmem, že mi jen něco spadlo do oka, ale já ze sebe měl téměř přijatelný pocit. Půjdeme, chtěl jsem ještě hlesnout, ale nakonec jsem jen nepatrně kývl směrem k úkrytu. Prozatímnímu.

// Skála Mahar

S napětím jsem upíral modrý pohled na Mojoa, u kterého jsem očekával to nejhorší. Dokázal jsem si představit, jak se mi nahněvaný ožene po krku, stejně jako že na mne začne vrčet, protože jsem byl tím, kdo ukradl jeho matku. Avšak ani jedno z toho se nestalo. Mojo by byl snad i ochoten vydat se se mnou do úkrytu, stejně jako malý Lorenzo, kterému jsem věnoval vyčerpaný úsměv, nebýt... strachu. Bojí se? Nejistě jsem natočil hlavu do strany, i když jsem neměl jedinou šanci jeho pocity plně pochopit. Podle Mojoa strašil v úkrytu duch. Možná, že je to kvůli mně. Možná, že jsme prokletí kvůli... mně. "Bud-e tam Lau a..." pokusil jsem se přebít strach Mojoa slibem jeho matky, které už musel dlouho chybět, a nejistě naznačil tlapou směrem k úkrytu, aby se po něm Lorenzo nemusel nadále porozhlížet. "Ochráníme vás," dokončil jsem, i když jsem neměl jediné právo vkládat do toho slibu sebe. Byl jsem neschopný. Nemožný. Nikdy jsem nedokázal kohokoliv ochránit. A byl jsem to právě já, kdo způsobil, že Lau nyní chodila po světě s boláky od komárů. Vyčerpaná. A byl jsem to také já, kvůli komu Saturnus s Biancou trpěli. "Bud-e nás tam tolik, že..." Mé vysvětlování se jaksi zastavilo uprostřed ničeho a jediné, co ho nyní doprovázelo, byl šum padajícího deště a bouře. Jsem špatný. Neměl bych se ani snažit. Nejsem... nemohu... nemohu jim pomoci. Nikdy mi neuvěří. Nikdy je nepřesvědčím, aby se vrátili do tepla. "Prosím," zašeptal jsem namísto všeho a tiše se sám vydal vstříc úkrytu. Na okamžik, dokud... Saturnus. Zbystřil jsem a omluvně pohlédl na Lorenza s Mojoem. Musím jít. Měl bych- "Já-" začal jsem a okamžitě také skončil. Rychle jsem zavrtěl hlavou a vydal se za Saturnem s Biancou.

Snad se dostanou do úkrytu. Pokud ne, tak... jsem opravdu neschopný. Běžel jsem, jak jen jsem mohl. Každý pohyb způsoboval ještě větší bolest, avšak ne takovou, jakou jsem stále dokázal slyšet od sourozenců. Avšak jejich utrpení bylo ještě horší. Kaya, zamračil jsem se na tmavou vlčici, která ze všech věcí, co mohla udělat, včetně opustit tuto smečku nebo vysvětlit Sunstorm, že by se nemusela vracet, se pustila do rozkazování našim vlčatům. "Nemusíš," upozornil jsem ji chladným hlasem a starostlivě se k vlčatům naklonil. "Všechno je v po-řádku," špitl jsem a něžně k Saturnovi a Biance přitiskl hlavu. "Pojďte z té bouř-ky," navrhl jsem a nesměle se na ně usmál. Prosím.

Nechtěl jsem hledět na tmavou vlčici, která jako by měla v očích stále odlesk výsměchu, kterým mne tehdy obdařila. Ale nechtěl jsem hledět ani na bahno, které znovu vsakovalo všechen déšť, co na něj stále nepřestával dopadat. Pozoroval jsem proto Launee, která jen těžko skrývala svou bolest. Ta výprava se Saturnem a Biancou trvala možná až příliš dlouho. Soucitně jsem se na ni pousmál, aniž by to cokoliv mohlo zlepšit, a dále naslouchal jejich konverzaci, dokud... Sigy odešel? Překvapeně jsem se ohlédl na Kayu. Ale Launee je měla ráda. Pomohla jim s vlčaty. Měla je ráda. Počítala s tím, že... "Mrzí mne to," špitl jsem tak, že to nejspíše ani má partnerka nepostřehla, a nechal déšť dopadat na boláky po komárech ještě prudčeji, jako kdyby mne to mělo potrestat za to, jak špatným partnerem jsem. Zlověstné nebe nade mnou jen potvrzovalo, že nejsem ničím dobrým. Možná, že jsem Launeeino prokletí. Způsobil jsem jí jen bolest. Utrpení. Jsem prokletím všech. Jen jim ubližuji. A ostatní je opouští. Možná by jim bylo lépe, kdybych- zadrhl jsem se. Nesměl jsem být takový. Nesměl jsem... být sebou. Musím být lepším. Takovým, jakého mne Lau potřebuje. Tiše jsem přikývl a jemně přejel čumákem po její zmoklé srsti, tak, abych jí nezpůsoboval další bolest. "J-di si odpočinout, Lau, já... je přive-du," slíbil jsem a věnoval jí opatrný úsměv. Prosím. Nech mne se o to postarat. Zvládnu to. A ty si nebudeš muset dělat jakékoliv další starosti. Zasloužíš si odpočinek. A také to, aby tě někdo hýčkal. Pečoval o tebe. A já... bych takovým chtěl být. Na rozloučenou jsem jen pomalu přikývl a věnoval Lau poslední pohled, než jsem se vydal vstříc pachu Mojoa, zrzavého vlka, který mne nejspíše zcela nenáviděl.

Mezitím stihlo již několikrát zahřmět a já si jen těžko dokázal představit, jak vyděšení všichni musí být. I Bianca se Saturnem, kteří jistě nezamhouřili oka. Déšť sílil a každý krok se tak stával namáhavějším, o další kousek zabořenějším v čím dál tím hlubším bahně. Musím být lepší. Musím být... musím nebýt špatný. Zaťal jsem zuby, zatímco se bolest od komárů dále promítala do mého těla, a přimhouřil oči. Spatřil jsem ho. Zrzavý drn zmoklé trávy a vedle něj jedno z dvojčat. Dokázal se o něj postarat, když jsme byli pryč. Pokud tu nebyl Sigy, musel být zodpovědný i Mojo. S obdivem jsem přistoupil k němu, velmi pomalu, abych ho zbytečně nerozladil. "Mojo a... Lorenzo," oslovil jsem je co nejklidnějším hlasem. Ten malý už musí být promočený na kost. A kde je jeho sestra? Proč jsou tu jen oni? Nechal jsem teplý větřík, aby si pohrával s jejich srstí a alespoň na moment je zahřál. "Pojď-te do úkrytu, pro-sí-m," zkusil jsem svou žádost a nepatrně se přiblížil k Lorenzovi, abych se ujistil, zda náhodou nepotřebuje pomoci s přesunem.

Mé podezření bylo téměř okamžitě odrazeno podivným argumentem, který mi má drahá přítelkyně Sunstorm poskytla. Skvělé. Zhluboka jsem se nadechl a věnoval vlčici další zkoumavý pohled. A tím bych vám vůbec nepomohla. Protože takhle, když jsi nic neudělala, to bylo o dost lepší. Doopravdy. Hned je mi lépe. Starostlivě jsem pohlédl na Lau, která chtěla ještě nedávno obnovit značení hranic. Není to tvoje chyba. Mírně jsem se na ni pousmál, než jsem se vrátil zpět k přeměřování Sunstorm. Nepůsobila jakkoliv nebezpečně, jakkoliv zlověstně, ale vůbec se mi nelíbila. A Skylieth ji přijme. Protože vezme kohokoliv, kdo by zaplnil to prázdno, které naši smečku již dávno zničilo. I ji. Vlčici, co je... Mírně jsem zavrtěl hlavou. Neměl jsem jediné právo kohokoliv jiného označovat tak... krutě. Avšak bolest, kterou prožívalo celé mé vyčerpané tělo, se promítala na mém chování. Byl jsem podrážděný. Vyčerpaný. Rozzlobený, že vše musela znovu zachraňovat Launee, které jsem slíbil, že nikdy již na nic nebude sama. Nadechl jsem se, abych zaprotestoval nad chování vlčice, avšak má partnerka stihla zasáhnout dříve. A lépe. Nejistě jsem na ni vypoulil oči, když jsem slyšel, co Sunstorm zadala za úkol. Šest zajíců? My... se jí chceme až takhle zbavit? Neměla... neměla by se o ni jednoduše postarat Kaya, která- Která nás dávno opustila. "A-no," dostal jsem tedy ze sebe a pomalu souhlasně přikývl na slova mé polovičky. Jenže to Sunstorm ani slyšet nepotřebovala, vzhledem k tomu, že se pouze zeptala, zda nás tu nalezne, a bez počkání na jakoukoliv odpověď se vydala pryč. Bohužel nás tu najde, vyčerpaně jsem se usmál na Launee a něžně se o ni otřel. Byl jsem rád za každý moment, kdy jsme byli sami. Ne snad, že bych si neužíval přítomnost vlčat, avšak nyní, nyní jsem se jí konečně mohl dotknout. Cítit ji. Být pouze s ní. "Miluji tě," zašeptal jsem a něžně ji olízl. Bude to v pořádku. Sunstorm se nevrátí a Kaya... Kaya... Úsměv se vytratil z mé tváře. Měl bych Launee vysvětlit, proč se mi ta vlčice nezdá. "Lau, ta Kaya-" začal jsem, nejistý, zda si mohu takto stěžovat na někoho, kdo nám právě pomohl, "Před-tím, než jsem se s tebou potkal na vyhlídce... ona..." Nic jsem jí neudělal. Proč se chovala zrovna takhle? Čím jsem si zasloužil, aby něco takového udělala. Nic jsem neudělal. "Byl jsem v horách, v zimě. Sp..." chystal jsem se vše dopovědět, avšak to se již tmavá vlčice vrátila do naší společnosti. S otázkou, kterou jsem ten den neslyšel poprvé. Kde jsou všichni? Hlásek Biancy a její zmatené oči objevily v mé mysli. Proč je tu tak prázdno. Uvědomoval jsem si, že mne tmavá vlčice ignoruje a předstírá, že zcela neexistuji, ale já hodlal zůstat. Stát při mé partnerce. "Skylieth j-e nejspí-še dávno pryč," konstatoval jsem s drobným zadrháváním a ze všech sil se nevracel pohledem do země.

Možná, že jsem byl ztracený, ale dotyk Launee mne vždy dokázal vrátit zpět. Mám... přátele. Mám ji. Mám Saturna s Biancou. Nejsem sám, když mám... je. Na moment se vše uklidnilo a já si téměř dokázal představit, jaké to je, když jsem obklopen svými jedinými přáteli. Pravdou však bylo, že smečkové území se mnou sdílela hnědá vlčice, která mne kdysi zahltila lavinou a bílá vlčice, která byla vetřelkyní. Nelíbí se mi. Nepatrně jsem zkontroloval, jak se na návštěvnici tváří Lau. Nesměl jsem být zlý, dokud ona, má partnerka, nenaznačila, že je to tak v pořádku. Nikdy to není v pořádku. Jen někdy, ve výjimečných případech, je to přijatelné. Ale ne v pořádku. Pevný pohled jsem nespouštěl z vlčice, která se téměř okamžitě začala úskočně vymlouvat, proč nám nemohla pomoci. Kaya, zopakoval jsem po ní v duchu a rychlým pohledem bleskl po tmavé vlčici. Nikdy asi nebudeme přátelé. I kdyby byla v naší smečce- i když je- v této smečce, tak... mírně jsem zavrtěl hlavou. "Nemusela jsi pomáhat pouze mag-ií," prohlásil jsem, jak sebevědomě jsem jen dokázal, a mírně se na vlčici zamračil. Proč by se chtěla ucházet o místo, jestli tvrdila, že nevěděla, že tu nějaká smečka je? Je to lhářka. Lže nám. Lže. "Jak jsi se tedy chtěla přidat do smečky, když..." začal jsem svou otázku a s čím dál tím větší únavou, s čím dál tí větší bolestí od nových boláků od komárů, jsem si Sunstorm prohlížel. "Kdy-ž jsi netušila, že je toto něčí území?" dokončil jsem a o něco klidněji se posadil. Byla to lhářka ve společnosti někoho, kdo nikdy nebude můj přítel, avšak ve vrstvě bahna nepůsobila zrovna nebezpečně. Dokud nevyřkla jedno jméno. Rayster. Mé uši se okamžitě narovnaly, překvapené jménem vlčka, který mne ještě nedávno považoval za otce. Srdce zrychlilo svou činnost. Vzduch se ochladil. Museli jsme hledat s Launee rodiče Saturna s Biancou tak dlouho, že jsme zanedbali jeho. Nechali jsme ho tu a Sunstorm s Kayou- "Raystera nem-usíš řešit," dostalo se ze mě, opět doprovázené hrdelním vrčením, zatímco jsem očima těkal po mrtvé krajině. Někde tu je. A já jsem špatný otec. A ona tu nemá být. A Kaya, ta tu nemá být taktéž.

// Dobře, a proč teda v původních pravidlech stálo, že vlčata mohou mít i tuláci, kteří mají úkryt? Vždycky byla podmínka s tím, že to musí být podle aktivity povolené od adminu, ale mohlo se jednat i o tuláky ;-;
Vždycky byla podle mě hlavní podmínkou spíš aktivita a otázka, jestli se jedná o stálý, dlouhohrající pár. To nemá se smečkou moc společného, ne? Když smečka nebyla, měli vlastní úkryt. Hotovo. Ale... nefunguje to tak, že: "Jsem ve smečce, tak můžu mít vlčata". Ne. Bylo to tak, že když někdo byl se svým partnerem aktivní, mohl zažádat o vlčata. To, jestli byl ve smečce, bylo jen výhodné pro ně, že si nemuseli shánět úkryt, ale... vždycky šlo o aktivitu. A tudíž spíš doopravdy o odměnu, než že by se jednalo o výhradu smeček. Těch odměn je ve hře mnohem více, než jen spešly a přívěsky, kterých si podle mě lidi pořád cení.

A... jestli se to mění, tak by mě doopravdy zajímal důvod, proč tomu tak je. U vlčat ok, jestli trváte na tom, že je to výhrada smečky (jako kdyby neměla dost výhod a jako kdyby to neznevýhodňovalo tuláky, kteří nejsou prostě smečkové typy).
Ale... proč by mělo vadit, jestli si chci jak retard psát hru, ve které se baví Newlin s Therionem? :D V čem přesně je u tohohle problém? Snažím se to pochopit, ale doopravdy mě nenapadá jediný důvod.

To, jakým způsobem mi Launee oznámila, že jí zrovna ta vlčice pomáhá, mne zanechalo v šoku. Jak... by ti mohl někdo jako ona pomoci? Zrazeně jsem sklopil uši a od vlčice poodstoupil. Proč by- ona měla pomáhat. Je zlá a... S tím, jak se bránila komárům, kolem kterých stále poletoval můj slabý větřík, příliš zlomyslně nepůsobila. Naopak, byla o dost... užitečnější, než jsem byl kdy já. Ale ona... mne zavalila. A smála se mi. A ten led... Bzučení mne vytrhlo z nekonečného jezera sebestřednosti, ve kterém jsem se hodlal každým okamžikem utopit. Lau se do komárů pustila také pomocí magie vzduchu, která je ale návaděla k vodní hladině. Jsem hloupý. Chápavě jsem přikývl, jako kdyby komáři byli to jediné, na co jsem se kdy měl soustředit, a nechal i svou magii větru, aby odrážela ubývající komáry k vodní hladině. Proč tu je. Proč je v místě, které by mělo být mým domovem. Ona. Kdokoliv jiný, ale... Vystresovaně jsem se ohnal tlamou po komárovi, který se drze usídlil na mém krku. Ozvalo se zbytečné cvaknutí do prázdna. Úplně stejně zbytečné, jako byla vždy má existence. A co když jsem ten špatný... já? Ale já- já si nezačal. Ona na mne shodila ten sníh. Já se- jen jsem se bránil. Neudělal jsem nic, co by ona- Počet komárů se postupně snižoval na přijatelné množství, na které již nebyl potřebný tak silný vítr. Stále byli otravní, avšak po tolika štípancích už jsem si byl jist, že ani nemohu nic cítit. A cítit cokoliv po tom, co za bolest jsem spatřil v očích Saturna a Biancy.

// Já vůbec nevím, jak to řešit časově, když se tu do obří bitky s komáry připletla Sunstorm, která je s tím v pohodě, tak... tady je rovnou ta část postu, která se asi stane, až budete mít (Lau a Kayo) napsáno :c

Ale nebyli jsme tu sami. S vlčicí, která na mne seslala vrstvu sněhu, přišla i další, bílá jako sníh sám. Vyčerpaně jsem vydechl. Proč nám nepomohla? Proč... nás celou dobu jen pozorovala, aby se zeptala na tohle? Na své poměry jsem si ji statečně poměřoval pohledem. Proč nám nepomohla? Proč nás nechala, abychom tu s tímhle, sklouzl jsem k jednomu z posledních komárů, co tu poletoval, s tímhle bojovali sami? Mohla nám pomoct. A ona místo toho- Zhluboka jsem se nadechl. Musím být pro Lau někým lepším, než kým jsem. Někým, kdo není... já. "Zdravím," dostal jsem ze sebe nepřerušovaně a ještě něco více se narovnal, abych dal najevo svou výšku. "Není," uzavřel jsem naši konverzaci a nepatrně tázavě pohlédl na Launee. Muselo ji to vyčerpat. A musela si hodně ublížit, když tu na ně ze začátku byla sama. "Měla... by sis odpočinout," řekl jsem opatrně a něžně se k ní přitiskl. "Mohl bych tě... doprovodit?" zeptal jsem se nejistě a tázavě se zadíval do jejích krásných očí. Prosím. Půjdeme od nich pryč. Moc prosím.

// Skála Mahar

Je tu cizinec? Je tu někdo, kdo jí chce ublížit? Nalezla mrtvou Alfu. Stoupá znovu voda? Co když je to ten, co jí a Saturnovi ublížil? Panicky jsem těkal pohledem po mrtvých kmenech stromů, jako kdybych mezi nimi mohl odhalit hrozící nebezpečí. Launee. Prosím. Launee, soustředěně jsem běžel dál, za pachem své partnerky, který byl doprovázen... Dříve, než jsem dokázal rozpoznat onen pach, ucítil jsem náhlé bodnutí. A další. A další. Drobný hmyz nyní byl v mých očích. Tfe, ošil jsem sebou, neschopný zbavit se toho, co nyní bylo součástí mých zubů. Ne. Prudce jsem sebou trhal, zatímco jsem běžel nemotorně dál, za Launee. Za tou, kterou jsem musel chránit. "Lau," vydechl jsem, abych jí zcela idiotským způsobem oznámil, že jsem u ní, a snažil se zorientovat. Někteří komáři se již snažili plavat pod hladinou, což byla jistě její práce. Co mám ale dělat já? Nervózně jsem přešlápl. Co mám dělat já, když jsem k ničemu? Úplně k ničemu. Cítil jsem každé bodnutí, které projelo skrz mou srst až do kůže. Nemělo cenu se nadále ošívat. Bránit se. Musel jsem něco učinit. Cokoliv. K ničemu. Vzedmul se vítr, který svým působením dokázal alespoň malinko útočící komáry zpomalit. Dostatečně na to, abych spatřil druhou vlčici. To je... zamrkal jsem překvapeně a z hrdla se mi vydralo vrčení. "Proč tu jsi?" zeptal jsem se obezřetně, zatímco jsem se ochranářsky postavil před Launee. Proč jsi u mého domova. Proč jsi tady. Nikdo tě tu nechce. Já tě tu nechci. Probodával jsem ji výhružným pohledem, který varoval, že nehledě na útočící komáry, jsem schopný bránit se i čemukoliv, co by si na nás připravila.

339.

Nevěděl jsem, jak působit silně, zatímco se všechno kolem nás hroutí. Proč nemůžeme prostě odejít? Bylo zvláštní, jak Bianca měla zcela stejné myšlenky. Měli bychom odejít. Najít si vlastní domov. Být šťastní. Tady... tady to není v pořádku. Není tu hřejivo. Není tu... "Najdeme si nový domov," zašeptal jsem překvapivě konejšivě a jemně olízl oběma vlčatům srst na hlavě. Lháři. Nikdy odtud neodejdete. Jak byste mohli. Dlužíte Alfě všechno, co máte. Kdysi tě nechala přežít zimu. Tady. Tehdy tě to tu hřálo dost, nebo snad ne? Proč nemůžeš být vděčný? Zapomněl jsi, že ti tu zachránili živ- Launee. Lau mi zachránila život. Nikdo jiný. Jen Lau. A Lau je můj domov. A Saturnus s Biancou. Rayster. Nikdo... nikdo jiný není potřeba. A nikdo jiný nepotřebuje mne. Kdesi uprostřed mých myšlenek, které se podivně ozývaly po celé hlavě a bodaly do mého těla, aby cokoliv udělalo, můj pohled přitvrdil zvláštním odhodláním. Postarám se o nás. O všechny. O Lau. Odpočine si. Už... už se nemusí starat o všechny, když má mne. Já... se postarám o ni. Nepotřebujeme nikoho. "A vy chybí-te jim, ale... jsou... s vámi," řekl jsem klidně a věnoval oběma upřímný úsměv. Někde tam jsou. Vždy tam budou. "A m-y... taky," dodal jsem a doufal, že to neznělo příliš opovážlivě. Snad si tím nemyslí, že bychom chtěli nahradit jejich rodiče. Nikdy nebudeme jejich rodina. Jsme jenom... jenom- Zpozorněl jsem. Zavytí, které se ozvalo zveční, patřilo mé partnerce. Něco se stalo. Okamžitě jsem vyskočil na všechny čtyři. Launee. Hlavou mi proběhlo hned několik hrůzných představ toho, co by se tam venku, v nadcházející bouři, mohlo dít. "Já- musím jít. Zůstaňte tady," řekl jsem zbrkle a rozeběhl se do močálů.

// Mahar

338.

Nikdy jsem neměl nic říkat. Dlouze jsem vydechl a představoval si, jak se ze mne vytrácí zcela všechen vzduch. Byl jsem ztracený. A stejně tak obě vlčata. Tiše jsem zaryl drápy do kamene, zatímco jsem vyslechl otázky, které zcela vystihovaly bolest sourozenců. "Já-" hlesl jsem, jako kdybych snad dokázal nalézt odpovědi na jejich zoufalost, avšak pravdou bylo, že se ztratily i ty. Jejich domov byl hřejivý. Proč jsme tu sami? Kde jsou ostatní? Nepatříme sem. Nepatříme sem. Nikdo z nás. Sem patří jen ti, co... se ztratili. "Také se-m nepatř...," zašeptal jsem a sklesle pozoroval vodní hladinu, která se znovu vrátila k odrážení přicházejícího rána, které bylo, znovu, zahalené do temných mraků. "Ím," dokončil jsem nepříliš hezky své přiznání a konečně se odvážil k tomu, abych pohlédl Biance do očí. Necítím se tu doma, stejně jako ty. Nebo jako Saturnus. Ze všech sil jsem se snažil, aby se mi oči nezalily slzami, které neměly právo se ukázat. Nepatříme sem ani jeden. Nikdy jsme nepatřili. Tohle místo nikdy nehřálo. Ne nás, protože... protože... Vzdal jsem se. Tiše, bez jakéhokoliv naříkání, jsem nechal slzy, aby vyšly na povrch a prokázaly, že jsem přesně takový slaboch, jaký si myslím. "Nepatří-me sem," zopakoval jsem a prohlížel si vlčata, která byla ještě o něco ztracenější, než jsem kdy byl já sám. Někde mám svou rodinu, která mne láskyplně vychovala. Nechoval jsem se k nim správně, ale... jsou tam a odpustili by mi. Kdykoliv se mohu vrátit. Ale oni... oni jso- Všechny mé myšlenky se zastavily, jakmile promluvil Saturnus. Omlouvám se. Instinktivně jsem se přikrčil, doufajíc, že se vytrátím zcela a zmizím. Panikařil jsem. Cítil jsem Saturnovu bolest, kterou jsem musel ukonejšit. Zastavit ji. Jenže všechnu naději jsme ztratili všichni tři již dávno.
Ne, napomenul jsem se a narovnal se do své statné velikosti. I když jsem byl obdařen poměrně silným a velikým tělem, nedokázal jsem se cítit nedrobně. Stále jsem měl horký obličej a pohled se nevrátil do své nerozmazané formy, ale byl jsem schopný tiše přikývnout. "Jsou tam. Budou na vás..." Samozřejmě, že jsem nemohl dokončit větu na první pokus. Ne, pokud šlo o něco tak důležitého, jako o ukonejšení malého vlčka, který ztratil zcela vše. Jsem příšerný. "Dohlíž-ížet. Nic se vám... ne-stane," uzavřel jsem a mírně se pousmál, jako kdybych dokázal svá slova, slova lháře a podvodníka, proměnit okamžitě v pravdu.

// Mahar
337.

Večerní světlo dopadalo na jezírko uprostřed jeskyně, které se jen líně připravovalo na odrážení prvních hvězd. Proč jsem musel všechno zničit. Proč vždy všechno zničím. Ani jeden z nás neporušil ticho, které náš úkryt obklopovalo. Byli jsme sami. Nenávidí mne? Co když mne nenávidí? Pokoušel jsem se ignorovat svou mysl a, byť jsem si byl zcela jist, že jsme jediní, co se nachází v úkrytu, ne-li jediní, co se nachází na celém území, nastražil jsem uši a začenichal. Jediný pach, který se mi však dostal do čumáku, byla vůně čisté noci a vlhkosti. Nikdy jsem- nikdy jsem nebyl v těch místnostech. Vždy pouze... zde, u jezírka. Nejistě jsem pohlédl na Saturna s Biancou, jako kdyby snad oni měli jakoukoliv vůli cokoliv rozhodovat, když to nejdůležitější už bylo rozhodnuto bez nich. Omlouvám se, ucuknul jsem zbrkle pohledem zpět k jedné z temných děr, která pravděpodobně měla sloužit jako útulný domov. Je tam tak temno. Obezřetně jsem popošel o několik drobných kroků vstříc jeskyňce, avšak už z mé dálky jsem slyšel, jak kapky dopadají na studenou mokrou zem. Tohle není domov. Ucouvl jsem. Není to domov. Není to domov pro ně. A není to domov pro mne. Nepatříme sem. Není tu útulno. A není tu bezpečno. Je tu mrtvo. Prázdno. Vše se rozkládá. Nemůžeme- nemůžeme tady zůstávat. Musíme- Cítil jsem, jak mi rychle tluče srdce, jak se samo snaží utéct z mrtvé smečky. Jenže já nemám právo na paniku. Svěsil jsem uši a obrátil se zpět směrem k jezírku. Mohli bychom jít do jiné z jeskyní, ale... na to nemáme právo. Nemáme tu právo na nic. S omluvným výrazem na tváři jsem si lehl nedaleko jezírka, tak, abych mohl skrze otvor ve stropě pozorovat noční oblohu, a nepatrně se posunul, abych tím vytvořil vedle sebe místo i pro vlčata. Jsi skoro to jediné, co jim zbylo, a neustále je jen zklamáváš. Zhluboka jsem se nadechl, neschopen napravit cokoliv, co bylo rozbito. Vlčata. Jejich životy. Nefunkční domov. Samotu. Prázdnotu. Mrtvo a ticho. Omlouvám se.
Po celé věčnosti jsem konečně pozdvihl hlavu směrem k otvoru. Je čistá noc. Mohl bych... mohl bych jim vyprávět. Ale jsem špatný. Pokazím to. Ale možná, možná že... "Pol-árk-a," vykoktal jsem a mírně kývl, abych upoutal pozornost vlčat. Nebo snad, abych jen vyplnil tu nehybnost, co nás pomalu dusila. "Nebo taky Sev-erka, je to... ta nej-zářiv-ější hvěz-da," mluvil jsem tak zřetelně, jak to jen šlo, ze všech sil se snažíc, aby se můj hlas netřásl, "Hvězd-y. Ve skutečn-osti js-ou tři, a-le takhle... z dálk-y vypadají jako... jedna." Nezklamal jsi náhodou Saturna s tvou úžasnou hvězdnou mapou, která ho ani nedokázala dovést domů? Neublížil jsi mu s hvězdami už dost? Proč si vůbec myslíš, že ho to stále zajímá? Zničil jsi ho. Zničil jsi je oba. Odmlčel jsem se.

// Zubří vysočina

Zajít pak na ryby, opravil jsem se, avšak bylo již příliš pozdě. Nikomu se můj návrh nelíbil, což jsem ani nemohl čekat, ale... mrzelo mne to. Mrzelo mne, že jsem se snažil vše zlepšit, a všechno jen pokazil. Znovu. "Omlouvám se," špitl jsem zbrkle a svůj zrak připevnil k zemi ještě více. Jsem k ničemu. Naprosto. Ani bych... ani bych s nimi neměl být. Trpí a... já jim jen ubližuji. Nejsem někdo, kdo by je mohl utěšit. Kdo by jim mohl pomoct. Jsem jen... jen... Marně jsem nacházel slova, která by popsala mou emoční neschopnost. "Nemys-lel jsem-" začal jsem své vysvětlování, které mne nikdy nemohlo ospravedlnit, a okamžitě ho zase ukončil. Jsem k ničemu. Smutným pohledem jsem přejížděl po padlých kmenech a kořenech, které míjely mou cestu, netušíc, jak by se někdo z nás mohl kdy znovu cítit v pořádku.
Ani Launee nesouhlasila. Zamlkle jsem přikývl na její slova. Tak to bude nejlepší. Pokusil jsem se přidat i úsměv, ale ten nejspíš již nikdy více nemohl vypadat přirozeně. Neměl bych už nikdy nic říkat. Nikdy. Všechno, co řeknu, stále jen někomu ublíží. Pokud zůstanu mlčet, tak... Nejistě, jako kdyby i to mohlo narušit atmosféru, jsem vydechl podzimní vzduch. Nad námi stále zářilo hřejivé slunce, které snad nikdy nepůsobilo tolik nepatřičně. Proč jsem tak... špatný. Zaťal jsem zuby, neschopný se bránit nesnesitelné myšlence. Nemám právo plakat. Ne před nimi. Nemám právo na nic. Nesmím. Nemohu. Přivřel jsem křečovitě oči, abych zastavil veškeré slzy, co se draly na povrch. Jsem špatný. Jsem nejhorší. A vždy jsem byl. Svým zvráceným způsobem se mi líbilo to, jak mne má mysl dokázala trýznit. Každá myšlenka mne dokázala potrestat za něco, co jsem nedokázal změnit. A tak to bylo správně.
Špatný. Špatný. Špatný. Potichu, jako kdybych byl pouhý stín, jsem se vydal vstříc úkrytu. Launee jsem věnoval jen přikývnutí a napodobeninu úsměvu. Zatím ahoj, přál jsem jí zašeptat, jenže... na ta slova bylo možná až příliš brzy. Na jakákoliv slova, natož na ta, co něco znamenala. K ničemu. Polkl jsem a se starostlivým pohledem, který se opovážil vždy jen na moment pohlédnout na tlapky Saturna s Biancou, došel až k jeskyni.

// Skála Mahar