Příspěvky uživatele

< návrat zpět

361.

"Miluji tě," hlesl jsem, zatímco má hlava se stala součástí podivného chaosu, který se snažil spojit všechna krásná a povzbující slova, co mi Lau věnovala, a zároveň k tomu dodat všechen ten zmatek, co způsoboval její dotyk. Z tohohle nemáš mít žádný požitek. Je to jen dotyk. Běžný tělesný kontakt. Nic víc za tím není. Přerývavě jsem se nadechl. Musím jí to říct. Musím jí říct, že... že mne... polkl jsem. Nedokázal jsem ono slovo vyslovit ani ve vlastní mysli. Nepatřilo ke mně, nepatřilo do mé hlavy. Ale ona to musí vědět. Nejistě jsem se posunul, abych znovu zakryl definici své ostudy, a tiše zaúpěl. Moc se jí líbím, zopakoval jsem si a s křečovitým výrazem zastavil své zakrývání. Netušil jsem, co si počít. Jak vynaložit s takovouto informací. Neschopný pohybu jsem ji nechal, aby se ke mně tisknula celým svým tělem a pokračoval ve snaze o zběsilé nadýchání. Tiskl jsem k sobě zuby, aby ze mne nevzešlo další ponižující vzdechnutí. Další výdech, který by prozradil, že... se mi Lau líbí. Přivřel jsem oči a pokoušel se necítit blaženě. Necítit to teplo a třes, který mi Lau způsobovala svým dotykem. Svou váhou. Mám ji na sobě, uvědomil jsem si, jako kdyby to bylo cosi nového, a neubránil se ještě silnějšímu třesu. Byl jsem obalený v její vůni, v jejím teple. Avšak to nejpřekvapivější mělo teprve přijít. Lau si povzdychla, avšak ne tak, jak jsem ji kdy slyšel. Nebyla unavená a vyčerpaná svými povinnostmi, byla... uvolněná. Mohla by... mohla by cítit to samé, co já? Nastražil jsem uši a pohledem ve slepé tmě se pokoušel nalézt její výraz. Přijít na to, co vůbec odráží jiskřičky v jejích očích. Mohla by cítit to samé? "Lau?" špitl jsem, jako kdyby se náhle mohla rozkřičet ozvěna a přenést celou naši konverzaci na povrch, "Na co myslíš?" Na to, jak má nahoře vlčata. Nezkoušej to, prosím. Buď od té lásky a nezkoušej nic.

360.

Nedokázal jsem dech a svou hruď zatáhnout jakkkoliv více, nemohl jsem se vyhnout jejímu dotyku, který... Tohle už nikdy nezažiješ, můžeš být v klidu. Srabe. Ani to nepojmenuješ. Jsi doopravdy pořádný mužský. Stydlivě jsem sklouzl pohledem k obrysům hlavy Launee, která se stále tiskla v jistých místech. Nezapomeň jí říct, jak se ohledně toho cítíš. "Ahoj, Lau, sice to je docela daleko od mých intimních partií, ale jsem přecitlivělý úchylák." To zní přece dobře, ne? Pročpak jí to nezašeptáš do ouška, perverzáku? V duchu jsem zaúpěl a přitiskl zadní končetiny ještě více k sobě, jako kdybych mohl zastavit to, co se tam formovalo. Za co jsem se musel stydět, že se formovalo. Naštěstí mé podivné vydechování přehlušila Launee svým dotazem. Proč jsi tu tak dlouho? A sám? Provinile jsem stáhl uši. Dělá si o mne starosti a já ji nechávám na mně ležet, protože se mi to líbí. "Já..." špitl jsem a mírně zavrtěl hlavou. Zklamal jsem tě, Lau. Jsem žárlivec. Jsem... toxický a špatný partner. Nedokázal jsem jí lhát, ale ani pravda se neříkala jednoduše. "Snažím se změnit," dokončil jsem větu na konec a pevně stiskl zuby. Nebyla to odpověď, jakou si má partnerka zasloužila. A já nejsem partner, jakého by si zasloužila. "Promiň, já... žárlil jsem," dostal jsem ze sebe o něco lepší odpověď a alespoň na moment zapomněl, co se mnou dělá její dotyk. Alespoň, dokud se nevrátil v ještě šílenější formě.
Uculil jsem se, když mi olízla čumák, jenže jak její hlava sjížděla po mém těle, znovu jsem zalapal po dechu. Nahlas. Nikdy jsem nic takového necítil a ani nevěděl, zda něco takového cítit mám. Zda to není jen další špatná věc, kterou pokazím. Nejistě jsem uvolnil sevření nohou a nepatrně odhalil do tmy to, co se tam dělo. Tohle bychom neměli dělat. Tohle bych já neměl dělat. Lau nic neví a- já ji kazím. Vyplašeně jsem pohlédl do jejích očí, když začala mluvit ve tmě, a prohlížel si jiskřičky, které se v nich odrážely. Co když tomu nerozumím? Co když... co když to chápu špatně. Tohle je Lau, určitě... určitě by nechtěla... to. "My-myslíš?" hlesl jsem zadýchaným hlasem a upíral na ni dál své oči. Nerozuměl jsem ničemu, ale momentálně jsem chtěl všechno. Nenažranče. Proč bys po ní chtěl něco tak špinavého? Ona je čistá. Nevinná. A ty... ty po ní chceš tohle. "Lau?" oslovil jsem ji a hlavou se na ni pokusil dosáhnout, abych jí taktéž věnoval jemné olíznutí. Byť to znamenalo pohnout se svým paralyzovaným tělem. "Líbíš se mi," zašeptal jsem a nejistě utekl pohledem na strop našeho společného dna, který už netopýři stihli vyprázdnit. "Strašně... moc," dodal jsem ještě a s zatajeným dechem vyčkával, co se bude dít dále.

359.

Všechno jsem pokazil. Měl jsem... měl jsem se chovat lépe. Měl bych se vrátit. Jít za Launee. Za vlčaty. Říct jim o netopýrech. Napravit... všechno, posmutněle jsem opět otevřel oči a upnul pohled vstříc drobné světlé tečce na konci tunelu, která byla stejně vzdálená jako dění na povrchu. Jsem... od nich zcela oddělený. Už nikdy- Avšak i vlastní myšlenky jsem dokázal pokazit. Během okamžiku je totiž přerušil ten nejlíbeznější hlas, jaký jsem kdy poznal. "Lau!" vykníkl jsem a slepě se začal rozhlížet. Byla tu. Byla někde se mnou. Ztratili jsme se spolu v temnotě. Mám tě rád. Víš, že tě mám rád? Měl bych- měl bych ti to říct, abys nezapomněla? Nebo bych byl jen otravný tím, jak se připomínám? "L-" nadechl jsem se, abych ji znovu zavolal, abych jí všechno vysvětlil, ale naše těla se nešikovně srazila a já zavrávoral. "Omlouvám se," špitl jsem a ignoroval tupou bolest, která měla každým momentem odeznít. Mnohem horší bylo, že jsem byl znovu ztracený. Ublížil jsem jí? Co když jsem jí svou nemotorností a neschopností ublížil? "Lau," hlesl jsem její jméno a vyřkl bych ho znovu a znovu, dokud bychom se nenalezli. Avšak přesně to se stalo, jen... Uh, zadržel jsem dech a ztuhl na místě. Cítil jsem její dotyk. Její teplo. Problém bylo, že na místě, na kterém ona sama nejspíše být nechtěla. A zároveň na místě, na kterém bych už nepřežil její absenci. Lau, pootevřenou tlamou jsem se jí pokusil obeznámit s tím, že se tiskne k té podivné části mezi stehnem a hrudí, k předělu mezi tím, co by bylo běžné za světla a ve společnosti jiných, a tím, co jsem nikdy nezažil. Hlavně se z toho nezblázni. Celé mé tělo se nemohlo hnout, zatímco jsem nemohl ani lapnout po dechu a mé břicho se plnilo s motýlky. Seber se. "Neublíž-ila," vydechl jsem, snažíc se znít co nejpřirozeněji, a nepatrně přitiskl zadní končetiny k sobě, abych svou nevinnou partnerku uchránil před vlastní sobeckostí.

Bodíků: 61! ^^
Celkem: prosím pěkně o... 122 oblázků! ^^

Předem děkuji! c:

-> PŘIDÁNO

// Mechový lesík
358.
Příčná ulice č.p. 2

Ani jsem nevěděl, co jsem očekával. Možná, že jsem byl až příliš sobecký, příliš sebezaujatý na to, abych nebyl z čehokoliv zklamaný. Nejde se mnou. Tiše jsem se na ni usmál a rychlým pohledem sklouzl na černobílého vlka, který za ní stál. Chce se tě zbavit. Chce si popovídat s Meinerem. Tak je neruš. Chtěl jsi jít něco prozkoumat, tak si přece jdi. Ale neotravuj ostatní se svou existencí, zavrtěl jsem mírně hlavou a nepatrně se přikrčil. Pohltila mne temnota a já mohl cestu odezřívat jen podle tenkých proužků světla, která procházely kolem mé stínové siluety. Copak asi dělá Launee? Povídá si s tvým sokem Meinerem. Sokem. Nestačíš mu ani po kolena. A nechal ses jen tak odklidit z cesty. Jsi skutečně génius. Díra byla naštěstí dostatečně velká na to, abych se i po několika vratkých krocích nemusel jakkoliv uskromňovat, takže jsem se mohl narovnat. Neučinil jsem tak. Neučinil jsi hodně věcí, pane Přemoudřelý. Třeba starání se o svou partnerku, aby si nenašla někoho mnohem lepšího. Musel jsem kráčet po mechu již celou věčnost, neustále dolů, stejně jako má mysl, než jsem dorazil na rovinu. Na dno. "Lau?" špitl jsem a již nyní si byl jist, že můj hlas nemá nikdy šanci doputovat na povrch. Zatímco tam svítilo slunce, tady byla noc. Noc, ve které namísto hvězd svítí jen černá očka netopýrů. Pištěli nad mou hlavou, jak je nezvaný host probudil, a někteří z těch mnoha se dokonce dali do pohybu. Nejistě jsem stáhl uši, připraven uhnout před jakýmkoliv zásahem, avšak netopýři se nezajímali o mne. Pouze přeletěli do klidnější části jeskyně a tam již zůstali. Co kdybys tu zůstal mezi nimi a už nikdy Lau neobtěžoval? Nepřeje si to. Tak proč bys jí to nedopřál? Když na ni celou dobu kašleš, mohl bys pro ni udělat alespoň tohle. Posadil jsem se a dál drobná stvoření zkoumal, jako kdybych se tak snad mohl stát jedním z nich. Drobný, přehlédnutelný a s pištivým hlasem jsem již byl. Nyní stačilo získat jen křídla a schopnost létat. Takovou si ale někdo jako ty nezaslouží. Bolestivě jsem zakňučel a doufal, že ani to milosrdná hloubka našeho úkrytu nevynese na povrch. Musím pryč, omluvně jsem utekl pohledem od lesklých oček a nervózně přešlápl. Nejspíše nepatřím nikam. Zavřel jsem oči a zůstal stát. Jako netopýr jsem se nechtěl nikdy vrátit na denní světlo.

Byl jsem vděčný za každý jemný dotek, který mi Lau láskyplně věnovala. Vděčný za každý úsměv. A vděčný za jakékoliv potvrzení toho, že tohle místo, tento les s obláčky mechu, by mohl být naším domovem. S úsměvem jsem přikývl na Saturna, když potvrdil, že i jemu se zde líbí, a tázavě pokračoval pohledem k dalším vlčatům. Mojo... zastavil jsem se u něj a u jeho viditelných rozpaků. Tohle místo má všechno. Je zde řeka, která nás ale nemůže vyplavit. Je tu život. Stromy. Mech. Malá zvěř. Zbývá jen... úkryt. Tiše jsem přikývl na Launeein názor a nejistými kroky, které se přímo vyžívaly v měkkosti povrchu, pokračoval hlouběji do lesíka. I kdyby tu úkryt nebyl, mohli bychom si ho pomocí magií vystavět. Stačilo by... použít zemi. Jako tehdy Darkie v zimě. Přejížděl jsem pohledem po zelené krajině a k vlastímu překvapení pociťoval, jak se i můj zrak uvolňuje, jak oči díky zelené barvě odpočívají. Jenže ty s ničím nepomůžeš. Nic neumíš. Chtěl bys všechny chránit, ale nedokážeš se postarat ani sám o sebe. Neumíš zcela vůbec nic. V ničem nevynikáš. Nikoho nikdy neuchráníš, nikdy- Myšlenky se přerušily, jak se přede mnou objevil poměrně majestátně urostlý strom, pod jehož kořeny bylo... Je to ono? "Lau?" oslovil jsem svou parnterku a pomalu strčil do díry hlavu. Prosím, ať je to úkryt. Moc prosím. Tohle místo musí být ono. Musí. Ve tmě pod kořeny jsem toho příliš mnoho nenalezl, pouze ještě více tmy a prostor dostatečný na to, abychom pokračovali hlouběji pod strom. Opuštěná nora? Proč by ji cokoliv opouštělo? Hleděl jsem do černoty ještě poměrně dlouhou chvíli, než jsem odhodlaně polkl a vykročil. "Prozkoumám to," špitl jsem částečně pro Launee a částečně spíše pro sebe, jako kdybych si mohl dodat v čemkoliv sebevědomí. Když tu umřeš, uděláš všem laskavost.

// Mechové dno

// Orlí dráp

Musel jsem něco znovu pokazit, tentokrát u Saturna. Omlouvám se, pousmál jsem se na něj, skrývaje svou zoufalost, a postupně se vydal dolů ze skály. Nezapomeň se omluvit i Launee, že se o ni ani trochu nesnažíš. Že ji jen tak přenecháš komukoliv, kdo k ní přijde. Komukoliv, kdo je lepší, než jsi ty. Což asi není tak těžké, že? Zhluboka jsem se nadechl. Nesměl jsem se poslouchat. Nesměl jsem se vnímat. To je v pořádku, klidně neposlouchej. Stejně to cítíš. Cítíš ten chlad, co se ti rozlévá po těle? Nemůže to být paranoia, když je to pravda. Jsi nahraditelný a budeš nahrazen. Mé tlapy dopadly z kameného povrchu konečně na povrch měkčí, mechový. Neměl by ses alespoň rozloučit? Ale těžko říct, zda tě ještě uslyší. Nezajímáš je. Nevnímají tě. Ohlédl jsem se na Lau a pokoušel se tvářit, že je ve mně všechno v pořádku. Že jsem v pořádku. "Co tady?" špitl jsem a s obdivem pohlédl na vysoké stromy, skrze jejichž větve procházelo čerstvé ranní světlo. Po noci strávené v močálech a putováním se jevilo toto místo jako malý zázrak. Mech, který po ránu nasál rosu, byl měkký na dotek a dopřál tak odpočinku unaveným tlapkám vlčat. Možná, že jsme to místo našli. Tohle... tohle by mohl být domov.
S nadějí v očích jsem se posadil vedle Launee a jemně se o ni otřel. "Myslí-š, že by to mohl být domov?" zeptal jsem se poměrně nahlas, aby to mohli slyšet i všichni naši menší společníci a Mojo. "Líbí se mi tu," řekl jsem už o něco tiššeji a zvědavě se zadíval do jejích očí. Avšak pokud se tu nebude líbit tobě, tak to nebude domov ani pro mne. Mohli... mohli bychom případně jít dál. Vždycky se můžeme vrátit. Ale do močálů... do močálů už nikdy.

// Mahar
Tkalcovská ulice č.p. 1

Udělal jsem sotva pár kroků, když se k nám přidal černobílý vlk. Neobával se nám vtrhnout bez jakéhokoliv představování, takže bylo zcela jasné, že se s Launee zná. A na mém názoru mu nejspíš nesejde. Ucouvl jsem zrakem kamsi jinam, zpět k vlčatům, která nás následovala. Proč nám do toho mluví? My se rozhodli odejít ze smečky a najít nové, bezpečné místo. Proč... by se k nám měl připojovat on, kterého nikdo- nikdo kromě Lau, chceš říct. Nevidíš, jak se s ním normálně baví? Normálněji, než se baví s tebou? Možná proto, že ho považuje za sobě rovného. Zatímco ty... prostě můžeš jít vzadu s vlčaty. Zaťal jsem zuby a ze všech sil se pokoušel působit přirozeně, abych i v nově příchozím vlkovi nevyvolával dojem hromádky neštěstí. "Nejspíš jsme se ještě nepředstavili. Jsem..." začal jsem docela slibně, ale jakmile došlo až k mému jménu, zadrhl jsem se. Nezáleží mu na tom, jak se jmenuji. Nebo kdo jsem. Odignoruje mne. Dokáže mi, jak moc jsem nepodstatný. "Therion," hlesl jsem nakonec a o trochu zpomalil, abych nechal své partnerce prostor k povídání si s novým společníkem.
"Tohl-e je lepší než lov, n-e?" špitl jsem s menším úsměvem směrem k Saturnovi, Biance, Rayovi a Mojoovi, než se můj pohled zase ztratil v cestě pode mnou. Jsem špatný. Měl jsem... měl jsem se nějak bránit? Hrát si na důležitého. Tím... bych se jen více zesměšnil. Možná... ustoupit bylo nejlepší. Tiše jsem se zhluboka nadechl a zdvihl oči ke skále, na jejíž vrchol jsme postupně docházeli. Proč je s námi, rodinou, která opouští smečku, cizí vlk, kterého nikdo z nás neviděl? Ta myšlenka mne nahlodávala, dokud nezabírala většinu mé hlavy. Proč tu je? Pročpak asi, přišel tě nahradit. Sebrat ti tvou rodinu. A ty jsi moc hodné ťululum a nic s tím neuděláš, slabochu. Jdi a řekni mu, s kým je Lau. Řekni mu, kdo je tvá rodina. Zavrtěl jsem hlavou a snažil se nevnímat sám sebe. Znovu předstírat, že část mne, ta část, která nikdy nezpůsobila nic dobrého, neexistuje. Slabochu. Měl bys jim alespoň pogratulovat k partnerství. Ten výsměšný hlásek uvnitř mne nešel čímkoliv přehlušit. Ať už jsem se snažil čímkoliv zaneprázdnit, nemohl jsem utéct. Kdy ho asi Ray nazve svým otcem, co? Dal bych tomu tak den, maximáně dva. A Lau... nevypadá hned šťastnější? Prudce jsem zavřel oči, ale svět, který byl uvnitř mne, nikam nezmizel. A co takhle, kdybys- Hlasitě jsem zavyl směrem k měsíci, který ozařoval celou temnou krajinu pod námi. Vyl jsem, jako kdybych se loučil. S Močály. S náhražkou domova, kterou nám poskytovaly. A vyl jsem, jako kdybych mohl přehlušit to, co se děje uvnitř mé hlavy. Skončil jsem až po několika dlouhých chvílích, když už můj krk naznačoval, že nebude moct dál. Bolest v něm se mi svým zvláštním způsobem líbila. Trest za to, jak špatný jsem partner. Zoufale jsem se pousmál do země a pokračoval v cestě na sever.

// Mechový lesík

Příčná ulice č.p. 1

Nevypadalo to, že by Lau byla zaujata mým stěžováním. Protože nikoho nezajímá. Protože máš být zticha a pomáhat ostatním. Být silný, ne... hromádka neštěstí. Zavrtal jsem se na moment pohledem do bahna, než jsem sebral další odvahu na zodpovídání otázky. Tak jí to řekni. Řekni jí, co ti udělala. Směle si stěžuj. Prosím. Jen do toho. "Shodila na mne malou lavinu," vypustil jsem zbrkle z tlamy a maličko se pousmál, abych naznačil, že je to zcela za mnou. Že jsem tím silným vlkem, kterého Lau potřebuje. Tak určitě. Jsi její vysněný partner. Rozhodně doufala, že bude zamilovaná do vlčete, které jí přidělává jen ještě více práce. Tázavě jsem na ni pohlédl, když jsem se pokusil položit jí ne zrovna specifickou otázku. Pokazil jsem to. Měl jsem se... měl jsem se zeptat normálně. Přirozeně. Měl jsem něco říct. Ticho, které se zdálo téměř věčnost dlouhé, mne děsilo. Měl jsem strach, že jsem Lau zklamal tím, jak stále nejsem schopen s ní přirozeně mluvit. Jako partner. Provinile jsem se na ni zadíval s pootevřenou tlamou, jež se odhodlávala k dokončení otázky. Sever. Přikývl jsem a s další úlevou se na ni pousmál. "Sever by byl hezký," odsouhlasil jsem jí a něžně ji olízl po líci. Kdo je Meinere? Tebe nezajímá, kdo je Meinere? Od kdy jsi důvěřivý blbeček? Kdo je Meinere? Nechtěl jsem žárlit. Nechtěl jsem zpochybňovat Launeeinu oddanost. Nesměl jsem. Kdo je Meinere? Zakázal jsem si poslouchat vlastní myšlenky. Noc byla dost temná i bez mé hlavy.
Během momentu jsem se však musel přikrčit. Rychlý, prudký zvuk protnul noc. Narušil ji. Narušil všechno. Dříve, než jsem si uvědomil, kdo je opět strůjcem onoho hluku, jsem se stihl vylekat. A působit jako vyděšené vlče. Báječná práce. Nervózně jsem se usmál na havrana, který stále zlověstně hleděl z větve na naši malou vlčí skupinu. "Zvládneme cokoliv. Spolu," hlesl jsem a věnoval jí upřímný úsměv. Spíše ona. Ona zvládne cokoliv a ty budeš ten, o kterého se musí starat. Jako vždy. "Takže... seve-r?" zeptal jsem se spíše řečnicky a naposledy se rozhlédl po Močálech. Možná v příštím životě. Nedokázal jsem si představit, že mi toto temné vlhké místo bude kdy chybět. Tiše jsem se vydal vstříc zářné budoucnosti s Lau a vlčaty. V bezpečí.

// Orlí dráp (přes Východní hvozd)

Samota, která mne uprostřed noci pohlcovala, však netrvala věčně. Dříve, než jsem mohl vůbec vytvořit jakoukoliv další trudomyslnost, vrazila do mne něčí hlava. "Saturne," vydechl jsem a něžně se na něj usmál. "Neo-mlouvej se, prosím," špitl jsem a chystal se ho uklidnit. Vytvořit znovu uvěřitelnou iluzi toho, že je vše v pořádku. Obejmout ho. Jenže chladným vzduchem se nyní nesl křehotavý výsměch z výšin. Zdvihl jsem hlavu k větvi, na které se nacházel původce všeho. Černý pták nás sledoval, jako kdyby se jednalo o zlověstného strážce místního území. Tohle už není smečkové území. Rychle jsem pohlédl zpět na Saturna, který byl havranem značně podrážděný. Slyšel jsem jeho vrčení. Bylo to mnohem více, než jen hrdelní zvuk. Bylo to jasné vyjádření toho, jak už má všeho dost. Jak už vše musí být jen lepší. Jak nechce, aby dál klesal ke dnu. Rozumím ti. Rozumím ti, ale... "Je to jen-" chtěl jsem poskytnout patřičné vysvětlení, avšak dříve, než mohlo přijít, přišel někdo jiný. "Lau," hlesl jsem s úlevou a okamžitě se ke své partnerce přitiskl. Ve všem mrholení a větru byl dotek s ní neuvěřitelně teplý. Znovu připomínající domov, který jsme na tomto místě již dávno ztratili. Lau. Musím ti něco říct. "Musím-" nadechl jsem se, připraven vše svým pomalým způsobem shrnout, avšak má parnterka byla rychlejší. Rozuměl jsem naléhavosti v jejích očích a tiše přikývl, stále částečně ukrytý v její srsti. Co následovalo bylo to, co jsem sám chtěl vyřknout. Jen mnohem... lepší a srozumitelnější. Cítil jsem na ní, jak si je nejistá. Jak nás oba čeká krok do neznáma, který ale musíme podstoupit co nejdříve. Její nádechy byly mělké a rychlé, její sevření bylo silnější. Není to hezký příjemný domov. Přál jsem si ji utišit. Uklidnit ji. Nalhávat jí, že zde jsme stále doma. Ale to není to, co si myslím, a ani to, co chce slyšet. Její blízcí tu nejsou v bezpečí. I když to tu má ráda, není to to správné místo pro domov. "Lau," oslovil jsem ji nakonec a nepatrně se se svým čumákem přesunul pod její tlamu, kterou jsem malinko nadzdvihl, dokud neměla hlavu dost vysoko na to, aby se naše oči setkaly, když jsem se odtáhl. Proč ti neustále musí někdo ubližovat? Proč, když se staráš o všechny, nemůžeš mít klidný domov? Proč není nic jednoduché? "Souhlasím s tebou. Bianca a Saturnus..." začal jsem a ohlédl se na ne již tolik malého vlčka, "A já." To zvláštní, sebestředné doplnění mne na okamžik samotného přerušilo. Co jí o sobě povíš? Sobče. Jsi nevděčný. Ona ti tu poskytla domov. Jak se opovažuješ- "Nikdo se tu necítí dobř-e," dokončil jsem zbrkle a starostlivě si prohlížel její uplakané oči. "Pojďme," zopakoval jsem po ní a nejistě se rozhlédl po močálech. Bahno. Mrtvo. Tma. Vlhko. Uhynulí komáři. Musíme pryč. Tohle je konec. A nebude... nebude mi to tu chybět.
Zavřel jsem oči a slepě se vydal několik prvních kroků k hranicím. "Když jsi odešla, Kaya... křičela na Saturna s Biancou. Báli se kvůli tomu jít do ú-krytu," dodal jsem ještě další důvod, proč odejít. Práskači. "Přemýšlela jsi..." zašeptal jsem téměř neslyšně další otázku, která namísto čehokoliv dalšího byla zakončena jen tázavým pohledem. Otazníků bylo příliš mnoho na to, abych byl schopen je vyslovit nahlas.

// Skála Mahar

K mému vlastnímu překvapení mé zkušenosti s lovem nikdo nezpochybňoval. Naopak, ještě jsem nějakým podivným zázrakem docílil toho, že se na mě Saturnus obrátil s dotazem. Poněkud vyděšeně jsem na něj na moment vypoulil oči. Já o tom nic nevím. Nevím nic. Mám říct, že je to jednoduché? Co když se mu to pak nepovede. Bude mít výčitky, že nezvládl něco jednoduchého? A když řeknu, že je to těžké, nevyděsím ho tím? Neodradím ho a nedám mu tím jistotu, že je odsouzen neuspět? Nejistě jsem se na něj usmál a mírně zavrtěl hlavou. Je tohle vše, co mu odpovíš? To jsi báječný učitel. Doopravdy. Už nyní boduješ. "U-vidíš," hlesl jsem a snažil se na sobě udržet úsměv, i když dnešní noc byla temná jako havraní křídla, jež nevěstila nic dobrého. Jsem příšerný. Jsem příšerný, jsem příšerný, jsem příšerný. Otřásl jsem se. Ochlazovalo se. Pršelo sice o dost méně, ale stále zde byly drobné kapky, které nám prudký vichr vrhal do cesty. Jak příhodné počasí na lov. Znovu ses vyznamenal. Jsi úžasný. "Tentokrát... t-o a-si těžké bu-de," přiznal jsem nakonec a poraženecky pohlédl na zem, která spíše připomínala bahno připravené nás utopit. Močály. Proč bychom měli zůstávat zrovna tady. Dokud ještě není zima. Proč... si nenalézt bezpečné místo? Starostlivě jsem sklouzl pohledem k dalšímu z vlčat, tentokrát Raysterovi. Nebyl sice zrovna intelektuální, ale i on musel poznávat, že tu něco není v pořádku. Nebo snad ne? Nešťastně jsem očima znovu utekl, tentokrát kamsi mezi stromy. Mrtvé stromy. Kromě nás tu nikdo není naživu. Posadil jsem se. Neuvědomil jsem si, jak rychle jsem musel jít, dokud jsem nezůstal téměř sám. Ach jo, Launee, povzdechl jsem si a s nadměrnou pochmurností čekal v bahně.

351.

Můj návrh se, pokud pominu Raysterovy žaludeční problémy, nesetkal s žádnou negativní reakcí. Avšak právě Raysterovo kroucení se v bolestech bylo dost na to, abych začal od svého plánu upouštět. Určitě znovu snědl něco, co neměl. Možná ještě před kachnou. Možná, že se napil vody z močálů. Starostlivě jsem se k němu naklonil, připraven vydechnout otázku, zda náhodou neochutnal místní elixír mládí, jehož hlavní kouzlo působilo v tom, že ten, kdo ho vypil, mladý zůstal navždy jen díky tomu, že mladý také umřel. "Ra-" chystal jsem se ho oslovit, když zazněl zvuk, jenž předvídal nepříjemný zápach, z podocasí malého vlčete. To je prostě on. Ubránil jsem se drobnému úsměvu, aby se Rayster necítil, jako že se mu vysmívám, a velmi nenápadně se poodsunul z epicentra. Mezitím se Saturnus vydal probudit Biancu, jejíž hlava za pár chvil vykoukla z úkrytu Alfy. Vypadá strašně. Nevyspala se. Neodpočinula si. Jistojistě celou dobu ani nezamhouřila oka, protože... jak by také mohla? Další výčitky probodly mé srdce a v duchu jsem se celý zakroutil, abych bolest ustál. Sebral jsem jí rodiče. Jim oběma. A Rayovi zase nejsem dobrým otcem. Nepamatoval si na mne. Je náhoda, že si vzpomněl. Nemá na koho vzpomínat. Nasadil jsem na svou tvář úsměv, který celou falešností musel snad až zářit. Všechno je v pořádku. Všechno je v pořádku. Všechno je v pořádku. Hůře už být nemůže. "Tak to jsm-e... všichni," vydechl jsem a porozhlédl se po ostatních. Měli jsme s Launee doopravdy sbírku zničených a rozbitých, ale svým zvláštním způsobem to bylo správně. Možná, že právě díky tomu, že jsme měli jeden druhého, jsme až tak ztracení nebyli. "Zkusím-e si to a..." hlesl jsem a pomaličku se rozešel zpět do deště, který alespoň zdánlivě ustával. Musel jsem sálat nervozitou. Nikdy jsem nikoho nic neučil. Nikdy jsem se o nikoho nestaral. Nikdy jsem... ani neměl na starost tolik vlčat. Tolik kohokoli. Nikdy jsem nenesl zodpovědnost. Polkl jsem a tiše přikývl. "Naučí-m vás to. Jsem... z rodi-ny lovců." To sice znělo jako moc hezké oznámení, ale způsobilo to jen příchod dalších špatných myšlenek. Kde je ta tvá rodina teď?

// Mahar

Dříve, než jsem se nadát mohl, stál jsem tam, kde život tuhl. Znovu v temné noře jsem se krčil, znovu, potřetí, mne stín co stín ničil. Nepřál jsem si ji spatřiti, ne tentokrát. Mohl bych mít dneska štěstí snad. Doufaje jsem hleděl na každé zákoutí nory, skrývaje se před nadcházejícími spory. Liško, prosím, zůstaň venku, zalov si. Odejdu a nevrátím se, nedělám si legraci. Musím... najít způsobu, jak se odsud vyplést sám. Věděl jsem, že malou šanci mám. Nikdy jsem v ničem neměl šanci uspět. Avšak, než jsem se nadát mohl, liška byla již zpět. "Co to slyším za známé kroky? Že by Therion? Sakryš, vlku, nechals mě tu roky! Roky a roky, jsem tu sama celou dekádu! Takhle se tu zjevíš, přepadnout mě zezadu! Co tě to popadá, vlku jeden prašivý? Netušíš, že mám i jiný návštěvy?!" Liška okamžitě burácela, to byla zkrátka ona celá. Zrzavý kožich leskl se kapkami deště. Kéž kdybys zůstala mimo noru ještě. Pokusil jsem se o přátelský úsměv, čistě ze slušnosti. Pravdou však bylo, že již nyní, po několika dlouhých minutách, měl jsem lišky dosti. Chystal jsem se něco říci, něco, cokoliv. Bez lišky by mi bylo líp. "Co si to tam mumláš pro sebe? Hochu, kdo šeptá, ten nejde do nebe! Znáš to snad, ne, to pořekadlo? Sakra, sama teď nevím, jak to tam sedlo. Uh, co je šepty, to je čerty! Vylož si to, jak jen chceš, ty-" liška se vztekla a hledala slova, které by mohlo ponížit mne znova. "To máš jedno, prostě a zkrátka: zavřela jsem před tebou svá pomyslná vrátka! Nejsou tu vítáni takoví jako ty! Všichni mě uvádíte jen do- do- němoty! Ani vlastní názor tu vyjádřit nemůžu. Chuděra já, sama si pomůžu. Prostě na vás kašlu, společnost nechci! Ledaže... ledaže omluvil by ses přeci." Lstivým okem sledovala mou tlamu, zároveň však předstírala, že jí srdce lámu. Není má chyba, že skončil jsem tu opět. Netuším, jak dostal jsem se sem a jak dostávám se zpět. Nemá mi, co vyčítat, není to má vina, přikrčil jsem se instinktivně, dusila mne hlína. Dusilo mne okolí liščina úkrytu. Chtěl jsem pryč, utéci do slunečního svitu. "Omlouvám se," kníkl jsem tiše. To lišce stačilo, aby přistoupila blíže. "No já ti nevim, jestli ti to beru. Jsem stará, samotná, když jsem ve stresu, žeru... Co ti to říkám, to sem nepatří vůbec! Nemysli si, laskavě, že jsem nějakej blbec. Jen proto, že se omluvíš, hned ti neodpustim!" Tak mi tedy pověz, prosím, co s tím. Nevybral jsem si tuto návštěvu a míti tu šanci, věru, nikdy si ani tuto možnost nevyberu. Povzdechl jsem a poraženecky se položil na zem. Rozhodnout se zůstat mohl učinit jen blázen.

350.

Ray se během trpělivého vyčkávání na mou odpověď ještě všech zeptal, zda by nechtěli kachnu. Nebo že má hlad a dal by si kachnu? Rozpačitě jsem se usmál a ze všech sil se pokoušel jeho výraz pochopit. Samozřejmě, že nejedl. Všichni tu hladoví. Smečkový lov... nikdy nebyl. Lylwelin ho chtěla uspořádat po záplavách, ale od té doby... nic. A jsme tu sami. S Kayou. Jediné, na co mi zbývala síla, bylo předstírání, že alespoň já hlad nemám. Rayster má hlad. Saturnus. Bianca. Lorenzo. Jaimie. Mojo... Prohlížel jsem si v mysli náš hladový seznam, který se musel co nejdříve zkrátit, protože zima se blížila. A pokud bude tak krutá, jako byla minule... Otřásl jsem se, jak mi i v teplém objetí přejel přes záda mráz.
Mezitím však Saturnus rozluštil záhadu Raysterovy kachny. Nalezl cosi, co kdysi kachna bylo, na Rayovu běžnou potravu dost čerstvé cosi, a já jen tiše přikývl. Je šikovný. A hodný. Všichni jsou. Možná, že... že jim pomáháme chovat se správně? Naivně jsem se pousmál, alespoň na kratičký okamžik, než se vrátilo zpět normální myšlení. Nemám na tom žádnou zásluhu. Hleděl jsem na kachnu, která nyní byla centrem veškeré pozornosti. Vážil jsem si, že Ray nevmáčknul mrtvolu kachny tak, jako to udělal kdysi, mezi nás, aby si taky užila teplého obejmutí, ale jinak to žádná sláva nebyla. Rayova kořist nemohla nikoho nasytit. A Sunstorm se nejspíše nevrátí. Lau hledá Lorenza s Jaimie. A já... Sklouzl jsem pohledem k studené zemi. Jsem k ničemu. "Co kdy-bycho-m toho... sehnali více?" navrhl jsem a nepatrně se narovnal, aby to tolik nepůsobilo jako vyděšená otázka, která čeká na schválení od dvou vlčat a Mojoa. Nemuseli bychom lovit nic velkého, třeba... jen zajíce. Každý by mohl zkusit chytit svého. A kdyby se to nepovedlo, pomohl bych jim magií. Učil je vůbec někdo lovit? Ray byl na lovu. Ale Saturnus? Bylo hloupé si po tak dlouhé době přiznat, že jsem všechno a všechny zanedbával. "J-en něco... menšího," doplnil jsem zásadní informaci, kterou jsem si snad měl vysloužit odměnu. To víš, že to ocení. Rozhodně to není tak, že se o ně máš starat ty. Ale v pořádku. Klidně je přinuť, ať si něco seženou sami. Zhluboka jsem se nadechl. "Mohli bychom si vyzkoušet lovit... zajíce. A kdyby vám to nešlo, tak..." začal jsem své velkolepé vysvětlení, které bylo nudné. Nudný a smutný důkaz mé neschopnosti. "Zeptáš se Biancy, jestli by... nešla, prosím? Určitě se ale může vyspat a my jí jídlo přineseme," špitl jsem směrem k Saturnovi a mile se na něj usmál. Nikdy jsem vás nic nenaučil. S otázkou v očích jsem se podíval na Raye s Mojoem. Mojo jistě lovit umí. A Ray... to minimálně zkoušel. A to je dobré. Nebo ne? "Chtěli byste?" zeptal jsem se opatrně, stále poněkud nejistý reakcemi zrzečka, a pomalu začal vstávat na všechny čtyři.

349.

Spadl mi podivný kámen ze srdce, když vlče vyřklo mé, byť poněkud zdeformované, jméno. Nezapomněl. S novým širším úsměvem jsem se k němu přitiskl. Jeho malé tělíčko se nyní tulilo k tomu mému, mohutnému. A obě hřála stejně. Je to v pořádku. Rayster si v mé srsti udělal značné pohodlí a, jakmile se zcela usadil, pustil se do vyprávění. Pokoušel jsem se všemu porozumět. Pochopit, co asi musel prožít. Kala je Kaya? Kaya... se starala o naše vlče. Zvláštní pocit chladu na okamžik projel celým mým tělem. Jsem špatný otec. A Flyndr by mne mohl nahradit. Jsem nahraditelný. Zapomenutelný. Rayster mne nepotřebuje. Pokoušel jsem se dál usmívat a mírně přikývl. "Takž-e js-i lov--ec?" špitl jsem tak obdivně, jak jen jsem dokázal, a s uznáním na něj pohlédl. Za tu dobu, co jsem ho neviděl, vyrostl. Vyrostl dost na to, aby věděl, že jsem špatný rodič. Nechtěl jsem myslet. Nechtěl jsem ani slyšet, co si myslím. Chtěl jsem... nežárlit na kohokoliv, kdo se naskytl v Rayově prostředí, protože já byl ten, kdo ho nechal samotného. "Nebo-lí to?" zeptal jsem se ještě, když mi ukazoval tlapku, do které nejspíš narazil ježek. Nebo Asta. Ale spíše ježek. Rayovy tlapičky byly všechny okousané od jeho oblíbené hry, takže se jen těžko zjišťovalo, jestli nějaké z drobných jizviček nezařídil někdo jiný, než on sám. To je celý on, pousmál jsem se a ještě jednou malého olízl na čele.
Avšak veškerá pohoda se vytratila, když chtěl Rayster vědět, kde jsem byl já. Představoval jsem si, jak zvědavý musí být. Jak necítí jakoukoliv zášť, že jsem ho opustil. Tak mu to řekni. Připomeň mu, že ses na něj úplně vykašlal. Že jsi ho opustil. Nechal jsi ho tu napospas prázdnému močálu. Záleželo ti na něm někdy? Pročpak mu to všechno nepovíš? Přikrčil jsem se a pootevřel tlamu, jako kdyby z ní mělo vzejít cosi, co by ospravedlnilo mou neschopnost. A Saturnus tu je taky. Určitě se před ním nemusíš bát mluvit o tom, jak jste hledali jejich domov a zjistili, že jsou jejich rodiče mrtví. Pěkně to všechno řekni. "J-á..." hlesl jsem a nervózně se zaryl drápy do země, která už takhle nemohla unést mou lež. Mou necelou pravdu. "Bo-joval jsem s... kom-áry," vysvětlil jsem nakonec a utekl před zvědavýma žlutýma očima k Mojoovi se Saturnem, kteří... Mojo je sám. A Saturnus taktéž. Je to sbírka... sbírka opuštěných. Těžko říct, jak jsme byli s Launee schopni nasbírat všechny opuštěné v širém okolí, ne-li na světě, ale právě díky tomu, že jich bylo více, nikdo už tak opuštěný nebyl.