Gallirea - Příspěvky uživatele

// Remízek (přes Náhorní plošinu)
Tkalcovská ulice, č.p. 5

S tichým syčením jsem se přes ostré kamení a podkluzující bahno vyšplhal společně Lau zpátky na zem. Co když jsem vrah? Otázky Mire mne však pronásledovaly mnohem déle, než to dokázaly stromy a stíny z onoho prazvláštního lesa. Mé tlapy už si znovu pozvolna zvykaly na měkký povrch, ale obraz Mire, která se přede mnou rozpadala na kousky masa a krev, zůstával vyrytý v mém mozku. Omlouvám se, polkl jsem a pokoušel se tvářit, jako kdyby se nic nedělo. Avšak ani Lau se nijak neozývala. Padl večer a zaplavilo nás tíživé ticho. Viděla v té díře také něco... strašného? Jak by mohla? Nikdy... nikdy nic zlého neudělala. Zhluboka jsem se nadechl. Musím jí to říct. Musím jí říct, že... nenacházel jsem v zoufalosti žádná správná slova. "Mám tě rád," hlesl jsem nakonec univerzální slova, která jako jediná mohla napravit cokoliv, a utekl pohledem do bahna, jež se částečně zdobilo kapkami krve, které dopadaly z rozdrásaných polštářků. Jsem příšerný. Jsem... jsem špatný. Někoho jsem zabil. Mohl jsem někoho zabít. Jak... jak mám právo jí říkat, že ji mám rád? Jak mohu mít právo na to, aby někdo měl rád mne? Tolikrát... tolikrát jsem někoho zklamal.
Bodlo mne u srdce. Mou hlavou nyní neprobleskl pouze obrázek stále se měnících bolestí Mire.
Byl tu Wenttu. Mohl... mohl to být dál můj přítel. Nic více. Mohli jsme se na sebe vždy spolehnout. Měl... mne rád. Ne tak moc, jako měl rád Mire, ale... to mělo být v pořádku. Polkl jsem. Bylo tak sprosté přemýšlet o někom, pro koho jsem kdysi choval city, po boku své partnerky. Jenže to není to samé. Byl jsem mladší. Hloupější. Výbušnější. Chtěl jsem... chtěl jsem ho mít pro sebe. A chtěl jsem ho tak moc, až jsem o něj přišel úplně. Dokázal jsem rozpoznat, že city, jež jsem měl nyní, se ve mně nikdy předtím neobjevily. A možná o to více bolelo, že jsem kvůli chvilkovému pobláznění dokázal přijít o tak důležitého přítele. A že jsi kvůli tomu málem zabil. Nebo že bys zabil opravdu? Nevíš, jak to dopadlo. Máš jen pár jizev, ale Mire... Zavrtěl jsem nepatrně hlavou a nedokázal si přiznat, že bych byl vrahem. Byl to přítel. A já... selhal. A ona mohla být má přítelkyně. Jenže můj zrak byl zabarven žárlivostí a tak... Opět jsem měl v očích její vyděšený pohled. Její překvapení z mého útoku. Její opožděnou snahu mne zastavit. Ztratil jsem i někoho, koho jsem nikdy neměl.
Avšak Wenttu nebyl jediný. Bylo tu mnoho vlků. Mnoho, na které jsem se nejprve navázal, jen abych je ztratil na cestě. Flarés. Proč... musel odejít? Matně jsem si vzpomínal na bílého vlka, jenž mne naučil tolik o hvězdách. Avšak vzpomínka na nikoho nebolela tolik, jako ta na mého bratra. Nokt... Zastavil jsem se. Jediné, na co jsem si dokázal doopravdy vzpomenout, bylo, až když jsem ho poslal zde. A i to bylo příliš dávno. Co když... co když jsme nikdy nebyli doopravdy bratři? Já... já nikdy nebyl jeho bratr. Mohl mne potřebovat jakkoliv, ale... já nikdy neměl čas. Musel jsem ho tolikrát zklamat, aniž bych o tom věděl. A když odešel, odešel... s někým jiným. Smutně jsem sledoval své zabahněné tlapy, zatímco na můj zátylek stále dopadal studený déšť. Nikdy jsem nebyl dobrým vlkem. A ani dobrým bratrem. Samozřejmě, že odešel s někým jiným. Nikdy jsem tu pro něj nebyl. A nyní... nyní mne nepotřebuje. Co když... zavrtěl jsem křečovitě hlavou a tiše zalapal po dechu. Myšlenka, která se v mé hlavě začala teprve vytvářet, byla příliš paralyzující na to, abych ji dokázal dokončit bez jediné překážky. Co když se již neuvidíme.
Trvalo dlouho, než jsem se dal znovu do pohybu. Věděl jsem, že se nacházíme blízko. Že jsme téměř vedle jeho smečky. Jak bych... jak bych se mu mohl kdy znovu objevit před očima? Nštěstí však další myšlenky přerušila má parnterka. Vděčně jsem nastražil uši a vyslechl si její otázku. Jsme alfy? Překvapeně jsem zamrkal. Já... nemohu být alfa. Nejsem dost dobrý na to, abych byl vůbec bratr. Nebo partner. Vystavil jsem tě nebezpečí, Lau. Jak bych... jak bych mohl. "Ty jist-ě ano," špitl jsem se snahou Lau povzbudit a opatrně se alespoň na moment skryl před celým světem v srsti na jejím krku. Netušil jsem, zda si přeje takovou zodpovědnost. Zda si přeje, abych jí odpověděl zrovna toto. Omlouvám se. Rozpačitě jsem se na ni zadíval, dokud se její světle modrý pohled nezačal ztrácet vedle blížícího se místa. Močály. Místo, jež nyní zelo prázdnotou, působilo o dost mrtvěji, než jak jsem si ho pamatoval. Vzduchem se nelinul žádný pach, nic, co by naznačovalo, že je místo obydlené. Je tam Skylieth někde? Nebo je již dávno pryč? Bylo zvláštní onu vlčici již nepovažovati za alfu, avšak pravdou bylo, že nyní byla mou jedinou alfou Lau. A já... nemám šanci se jí kdy vyrovnat. Uhnul jsem prázdnému místu pohledem a potichu přikývl na Launeein návrh, abychom močál obešli. Bude jen lépe. Udělali jsme... správné rozhodnutí. Nikdy to nebyl domov. Nikdy... Zavrtěl jsem mírně hlavou. To místo mohlo být mnohem lepším domovem, kdybych se tak k němu někdy choval. Nejspíše jsem ho zklamal taktéž. Jako úplně každého. Jako největší selhání jsem pokračoval v chůzi vedle Launee, jen těžko snášeje vlastní existenci. Všechny jsem je zklamal. A zklamu.

// Bažiny (kolem Maharu)

// Náhorní plošina
Tkalcovská ulice, č.p. 4

Naše dobrodružství teprve přijde, slíbil jsem jí něžným pohledem spojeným s menším otřením o její srst na krku. Avšak dříve, než jsem dokázal cokoliv potvrdit i slovy, prostředí, do kterého jsme došli, mne zcela pohltilo. Znovu jsem pocítil ten podivný pohled, který mne zde pronásledoval i naposledy. Kapky sklouzávaly po větvích, které se nad námi postupně začaly uzavírat ve výhružném obětí. Naše stíny, stíny větví, stíny každého drobného listu, jenž ještě nenašel odvahu spadnout na studenou zem. Pronásledovaly nás. A stromy, které nám bránily v cestě, se postupně křivily do výsměchů. Možná bychom... možná bychom měli jinudy, stáhl jsem uši a pohlédl na Lau, zda ji tíží stejný pocit, jako nyní přidělával k zemi mne. Proč... proč prostě nemůžeme odejít? Přestože mi každý krok vstříc hloubi lesa způsoboval úzkost, nedokázal jsem ucouvnout. Nedokázal jsem se vrátit. Odtrhnout se od hypnotického pochodu vpřed. Snažil jsem se Lau vyslechnout, vnímat dobrodružství, na které si nakonec vzpomněla. Avšak bylo pozdě. Stal jsem se pouhopouhou loutkou neschopnou samostatného projevu, jež jen kráčela poslušně vpřed. Nikam.
Stíny, které z široké cesty svým lemováním utvořily úzkou stezku, jako kdyby nás oba postrkovali vpřed. Byť jsem již dávno nebyl schopen Lau vnímat. Jako kdybych byl sám. V temnotě. Ve stínech. A brzy i... během okamžiku se vytratila veškerá půda pod mými tlapkami a já se zřítil na dno. Omámení pominulo a já se zmateně rozhlížel. "Lau," hlesl jsem, zatímco mé srdce nepřestávalo prudce bít. Volalo snad o pomoc? Lau, zopakoval jsem, tentokrát pouze ve své hlavě, která křičela o chaosu, jenž mne obklopoval, a zběsile se otočil. Nezáleželo na tom, kam jsem se podíval. Sledovalo mne to. Všechno.
Můžeš si za to sám, ozvalo se kdesi za mnou. Otřásl jsem se, jak mi po zádech přejížděl mráz. Mire? Stáhl jsem uši a nyní se již neopovážil ani pohnout. Možná, že jsem se v onen okamžik stal stromem. Přirostl jsem hluboko do země, neschopen jediného pohybu. Kdo jiný by to asi byl, Therione? Polkl jsem a tiše, pomalu přikývl. Stála tam. Cítil jsem její dech. Její vyděšený pohled, postupně zakrývaný krví, jež jsem vypustil na svobodu. Tak se na mne podívej, Therione, vyzvala mne a já cítil, jak se přibližuje. Obcházela mne. Toužila po tom, abych čelil své vlastní zrůdnosti. Sevřel jsem oči a jediné, co z nich spatřilo světlo ponurého světa, byla hořká slza. Omlouvám se, Mire. Omlouvám se. Co když jsi mne zabil, Therione? Pro své sobecké srdce jsi zabil. Přikrčil jsem se a zavrtěl hlavou. Ne. Nemohl jsem... nemohl jsem tě zabít. Nejsi mrtvá. Já... nemohl jsem tě zabít. Nechtěl jsem- A co když ano, Therione? Co když jsi celou tu dobu vrah? Vrah pro lásku. Jsi na sebe hrdý? Z hrdla se mi ozvalo zakňučení. Neměl jsem právo na život. Na svobodu. Na novou šanci. Ve své minulosti jsem provedl něco tak strašného, že... Že co? Bojíš se mi pohlédnout do očí? Mám vůbec po tvém útoku ještě oči? Nebo jen krvavé díry podobné té, do jaké jsi spadl? Nalezneš v tom, co jsi ze mne udělal, ještě můj obličej? Nejsi dobrý vlk. Zavrtěl jsem prudce hlavou a, snad abych ochránil oči, jsem do hlavy zaryl drápy. Nechtěl jsem ji vidět. Nechtěl jsem vidět to, co jsem způsobil. PODÍVEJ SE, THERIONE! Zařvala mi do ucha a já s hrůzou otevřel oči.
Prázdno. Na dlouhý moment temnotu vyplňovaly jen údery mého splašeného srdce, než jsem ji spatřil. Ne Mire, ale... "Lau," vydechl jsem vyděšeně a něžně se k ní přilnul. Nikdy mne neopouštěj. Nezasloužím si tě. Ale nikdy mne neopouštěj, prosím. Rychle jsem ji několikrát olízl, snad abych se přesvědčil o tom, že je se mnou a skutečná. Půjdeme pryč, pokusil jsem se zašeptat a opatrně ji podpíral, zatímco jsme se bolestivě škrábali po ostrých kamenech zpět na povrch.

// Středozemka (přes Náhorní)

// Vodopády (přes řeku Mahtaë)

Nepatrně jsem se pousmál, když na mou srst kromě kapek dešťových dopadla i rychlá salva těch, které původně náležily čistě k Launee. Svým zvláštním způsobem to bylo intimní. Věnoval jsem jí dojatý pohled, stále ukotvený v jejích očích, a na moment uvažoval, že se už nikdy neoklepu. Líbil se mi fakt, že spolu můžeme sdílet i jindy zanedbatelnou kapku vody. Hlavně to nepřeháněj, než se ti zase budou dít nehody dole, ano? Nesměl jsem odtrhnout oči, i když je každá další myšlenka odváděla k zemi. Pokusil jsem se zakrýt náhlý stud, ale i přesto se mi uši nepatrně stáhly a můj úsměv náhle jako kdyby se stal průhlednou falší. Copak, už tě to mokré intimno přešlo? Soustředil jsem se na její oči. Na jejich tyrkysovost, jež byla o tolik nádhernější, než kdy by mohla být kterákoliv jiná. Na to, jak se v jejich koutcích ukrývaly jiskřičky, které mi se samozřejmostí a přirozeností opětovaly lásku. Budeme spolu navždy, slíbil jsem nám oběma a skutečný úsměv se opět navrátil na mou tvář. Pokud si to budeš přát.
Když i mému nepesimistickému já připadalo, že možná poněkud s trvanlivostí svého zírání překračuji jisté hranice, s tichým oddechnutím jsem se začal rozhlížet po deštivé krajině. "Jaká... dobrodružství jsi ještě zažila?" špitl jsem náhle, jako kdyby má otázka byla zcela odsouzena ke splynutí se zvukem dopadajících kapek, a znovu se při chůzi nepatrně otřel o její bok. Abys bez ní vůbec přežil, závisláku. A to už předtím jsi byl mistr v nesamostatnosti. Tragéde.

// Zrádcův remízek

// Lesík topolů
Příčná ulice, č.p. 4

Rozpačitě jsem pozoroval Lau, která právě dovypravovala svůj děsivý příběh. Pršeli chrousti a žížaly? přimhouřil jsem nad tím oči a snažil se příliš neusmívat, pro případ, že by to byla pravda. To jí snad nemůžeš věřit. Takový idiot nejsi. Nervózně jsem utekl pohledem k zemi. "Kdyby se to stalo znovu, tak..." Tak co? Zase to bude všechno na ni. O všechno se postará, zatímco ty se pouze zesměšníš. "Na to nejsi sama," špitl jsem a jemně se o ni otřel. Těžko říct, jak romanticky to znělo se značným množstvím mechu v tlamě, ale pokusil jsem se. Nikdy nejsi dostatečný, nemusíš to tak hrotit. Povzbudivě jsem se na ni pousmál a zadíval se jí do očí. I když to znělo jako hloupost, byl to zásadní slib. Miluji tě, Lau. Téměř jsem se v jejích blankytných očích topil, když náš huhlavý rozhovor doprovodil šum vody.
Došli jsme k vodopádům, u kterých se nyní mísilo mnoho pachů, avšak všechny se povzolna vytrácely, stejně jako pěna pod vodopády. Jenže v nich nebylo všechno zcela v pořádku. Minimálně jsem nepovažoval za zcela běžný úkaz, že by se ve vodě zjevovala stále nová a nová jablka. To je... zvláštní, překvapeně jsem sledoval každé z nich, jak líně odplouvá dál po proudu, zatímco se další a další v nekonečné smyčce vrací z vrcholku vodopádu. Jak je to možné? Proč... jak... Nenacházel jsem jediné rozumné vysvětlení. A jablka nepřestávala padat. Tázavě jsem pohlédl na Lau, zda-li ani ona netuší, čím by to mohlo být způsobené. Nedává to smysl. Fascinovaně jsem se posadil a snad pro vlastní pohodlí, snad jen pro ulehčení mysli, jsem položil svou hromádku mechu vedle sebe. "Mohl bych... si jedno vzít?" zeptal jsem se a naklonil zmateně hlavu do strany. Chovej se jako dospělý. To, že jsi zoufalec, neznamená, že musíš žádat o povolení na odskočení. Ani na nic dalšího. Seber se a prozkoumej to, imbecile. Několik momentů jsem vyčkával na odpověď, než jsem se nesmělým krokem vydal k samotnému okraji břehu, který svým tvarem způsoboval, že se zde pár jablek zachytilo. Pokusil jsem se jedno z nich vyzdvihnout do vzduchu pomocí magie, avšak marně. Jak je to možné? Zamrkal jsem a pokusil se znovu, avšak žádaný výsledek nepřicházel. Jsem neschopný. Poraženecky jsem sklonil hlavu a jedno z jablek po delší době plné vykluzování a rychlých úhybů z jeho strany konečně vylovil. V tlamě mi po zubech stékala šťáva z něj, avšak chutnalo zcela normálně. Obezřetně jsem ho položil na zem před sebe a čumákem ho přetočil tak, abych neviděl své kousance, avšak stále působilo... normálně. Možná, že blázním. Možná, že tu žádná jablka nejsou. Pak jsem také nemohl žádná zvednout. Neexistují. S podivným chladem v těle jsem pohlédl na Lau, abych se ujistil, že nejsem jediný. Nemohl jsem být jediný. Co když jsem si vymyslel i tebe? Zavrtěl jsem prudce hlavou a pokusil se podivný pocit setřást. Nebo spíše, udusit ho velkým množstvím mechu. "Mwilwujwi twě," zamumlal jsem a něžně se své partnerce otřel o bok. Musela tu být. Nebyl jsem dost chytrý a dost naivní na to, abych si ji dokázal vysnít. Půjdeme domů.

// Náhorní plošina (přes Mahtaë)

// Ageron (přes Armanské hory)
Tkalcovská ulice, č.p. 3

Byl jsem vděčný za to, že se mi znovu naskytlo příležitost spatřit její úsměv. I po tom všem, co se přihodilo, dokázala zůstat silná. Nemyslím si, že existuje kdokoliv silnější, Lau, pousmál jsem se na ni a nechával teplo, které z ní sálalo, znovu prosáknout až do hloubi mého těla. "Nwení two nutwnowft, awe pwwežšwiji two," pokusil jsem se již s tlamou plnou mechu odpovědět na to, zda má vysněná túra vypadá zrovna takto. Ani v mých nejdivočejších snech takto nevypadala. A přesto... přesto je to to nejlepší, co se mi mohlo kdy stát. Zkusil jsem Lau věnovat zářící úsměv, což jen způsobilo, že mi první z chomáčků vypadl a já ho musel znovu nabírat.
Avšak Lau mi věnovala další otázku, tentokrát již po dlouhé době jednu z těch, na které se mi jen špatně nacházela odpověď. Děsivého? Zamyšleně jsem pohlédl na vlastní tlapky a pokoušel se si nevzpomínat na to, jak jsem se jednoho dne zcela náhodně změnil v kostlivce. Nebo na to, jak jste zabili ty jezevce, které jste těsně předtím zachránili. Tím se chlubit nebudeš? Oh, ono to vlastně není děsivé, jen nechutné, že? Nebo... nechceš se jí přiznat, že pro tebe je děsivé téměř cokoliv, protože jsi ten největší strašpytel na světě? Zavrtěl jsem mírně hlavou a stydlivě se přikrčil. A jsi znovu zpátky. Starý dobrý Therion, co bude radši zticha, než aby něco pokazil ještě víc než jeho život. Jo, počkat, to taky nejde. Neměl jsem tušení, co jí říct, přestože jsem chtěl. Nemáš, co říct. A nikoho to nezajímá. Zoufale jsem utekl pohledem kamsi k zemi, odkud nás pozorovala... žába. "Nevím, jestli si to pamatuji dobře..." začal jsem, na své poměry sebevědomě, jen kdyby nebylo sbírky mechu v tlamě, která by bránila jakémukoliv příjemnému poslechu. Nikdy v životě jsem nic tak obsáhlého nevyprávěl. Co mám dělat? Co mám dělat. Ztrapním se. "Ale jednou v noci, musel jsem se toulat ještě sám, bez kohokoliv," huhlal jsem dál. To se nikdy nestalo. Neustále jsi někoho otravoval. Vždycky. "Se tmou ozvaly podivné skřeky. Nic, co by vydávalo kterékoliv zvíře. Země duněla a vítr ohýbal každý strom, jako kdyby se snad i ony snažily utéct..." Hezky barvitě, to víš že jo. Až se dozví, že jsi jí lhal, s prominutím ti zmaluje ksicht. Před chvilkou jsi zpíval Smrti o tom, že ji miluješ, tak ze sebe alespoň nedělej hrdinu. "Pokoušel jsem se přijít na příčinu onoho zvuku, najít... cokoliv. A našel. Ve tmě postával stín, jediné, co na něm bylo spatřitelné, byl zářivě bílý úsměv. Ne však úsměv přátelský. Křivými zuby se smál na celé okolí. Nebyl to však on, kdo by vydával ony skřeky." Brzdi, básníku. Neumíš mluvit. Nezapomněl jsi náhodou, že neumíš mluvit? Nervózně jsem stiskl v zubech mech, který celou dobu příběh komolil, a dokud jsem nenabral pocitu, že se můj hlas nebude studem třást, neopovážil jsem se pokračovat. "Ten vlk byl šílený. Těžko říct, jak dlouho naslouchal té děsivé hudbě z podsvětí, ale... jeho oči byly celé černé, prázdné. A po jeho těle..." Přivřel jsem oči, aby to působilo dojmem, jako kdybych si na to nyní živě vzpomínal. "Stékala krev jeho..." Jeho? Jeho čeho? Předveď se, prosím. Směle do toho. "Vl-če-te," vykoktal jsem huhlavě konec a nepatrně se pousmál, aby Lau věděla, že je to celé smyšlené. Ne snad, že bych se opovážil si myslet, že by mi někdo mohl cokoliv uvěřit. Měl jsi mluvit o žábě, amatére. "A cwo twy?" zeptal jsem se ještě a nenápadně se otřásl. Když jsme mluvili o děsivých věcech, jako kdyby mi po zádech šplhala zima.

// Vodopády

// Jedlový pás

Avšak má omluva ničemu nenapomohla. Co jsi čekal? Že rázem bude všechno v pořádku? Nezkoušel jsi to už dostatečněkrát na to, aby sis osvědčil, že je to kolosální blbost? Stáhl jsem uši, když Lau zvýšila hlas, a netušil, co si počnout dále. Chtěl jsem se omluvit za to, že jsem se nevhodně omluvil předtím, ale Launee byla příliš bezradná na to, abych se o to pokoušel. Starostlivě jsem ji tedy pozoroval a když se cítil, že její pohled našel ten můj, utekl jsem nepatrně stranou. Je to má vina. Omlouvám se. Snažil jsem se vyzírat co nejméně vyděšeně, zatímco každé její slovo nabíralo na intezivitě. Chápal jsem její rozrušení, ale neměl jsem jediné ponětí, jak jí pomoct. Lau, já se jako bezpáteřník uklonil až k zemi. To... nelze ocenit. Jsem slaboch. Naprostý. "Jsi sta-tečn-á," hlesl jsem nervózně a dodal k tomu i milý úsměv, který ale pokulhával stejně jako má řeč. Znovu.
Následovala další slova a Lau vysvětlovala její pocity. Její nespokojenost se světem. Mrzí mne to. A já byl znovu tím, kdo jen neschopně postával a nedokázal vůbec nic. Pouze naslouchat a čas od čase se zmohnout na vypustění další stupidity z tlamy. "Lau... stál-e jsi silná. Dokázal-a jsi pomoci tolika... nejsi ani trochu slabá," pokusil jsem se ji podpořit a tentokrát se na ni usmál již o něco méně vyplašeněji. Jsi dokonalá a zasloužíš si každou podporu, protože ty ji věnuješ všem. Jen... jsem hloupý. Chystal jsem se do ní ještě otřít lící, když se rychle změnily naše plány. Přes nadcházející déšť to bylo pouze špatně vidět, ale svítalo. A svítání s sebou s vytrácející se nocí bralo i svítící mech. Rychle jsem vyhověl Launeeiným slovům a běhal mezi mechy, jen abych posbíral co nejvíce toho svítivého. Neuběhla příliš velká doba a opět jsme byli spolu, tentokrát se slušnou sbírkou. Odolal jsem touze zeptat se, zda je všechno již o něco lepší, a jen se o ni konečně jemně otřel. Byl jsem tu pro ni, ale nedokázal jsem to správně vyjádřit. "Také se neomlouvej, prosím," špitl jsem a nenápadně zkontroloval její ucho, na němž krev začala naštěstí již zasychat. "A..." znovu jsem to zkusil. Hloupou improvizaci a ještě hloupější okamžité reagování. "Stále to může být romantická procházka. Jen asi... jinudy," nejistě jsem se pousmál drobnému pokusu o žert a jemně své partnerce olízl čumák. "Hlavně, že jsme si souzeni my dva," zašeptal jsem ještě a otřel se jí o krk. Neměl jsem pocit, že bych se kdy měl odpojit. Nesměl jsem se od ní jakkoliv vzdálit. Chtěl jsem... zůstat. Nakonec však stejně přišel čas odloučení: naposledy jsem se o ni otřel a nepatrně kývl. Vzal jsem co nejvíce svítivého mechu do tlamy a rozešel se kamkoliv, kde nebyl les Smrti. Půjdeme.

// Lesík topolů (přes Armanské hory)

Nyní uběhla celá věčnost, než Smrt znovu promluvila. Těkal jsem pohledem mezi ní a Lau, doufaje, že ji každým momentem pustí. A nebo si ji nechá a chtěla nás pouze před smrtí zesměšnit. Slyšel jsem jen ticho a každý úder svého srdce, jenž vyplašeně protínal temný les. Srabe. Mohl ses jí normálně postavit. Nemusel jsi ze sebe dělat poslušného idiota. A když už, tak alespoň ve stylu Lau. Je mnohem odvážnější než ty. Je mnohem větší osobnost než- "Lau!" vydechl jsem a rychle se přiřítil k ní, byť to znamenalo, že se přiblížím i Smrti. Je v pořádku. To ucho. Není v pořádku. Ale jinak- panicky jsem si ji prohlížel, než jsme se oba rozeběhli vstříc jiným místům, snad o dost bezpečnějším.
Neopovažoval jsem se ani ohlédnout. Věděl jsem, že nás ty zelené oči stále protínají, i když už dávno svítá. Nebyl to pouhopouhý noční přízrak. Teprve, když jsme se nacházeli v dostatečné vzdálenosti, to jest přes celý les, jsem nepatrně zpomalil a starostlivě si svou partnerku prohlížel. Tohle jsem jí způsobil já. Zavedl jsem ji sem. Já jsem ten, kdo jí ve skutečnosti ublížil. A nikdy mi to neodpustí. Nikdy. Znovu jsem jí ublížil. Tentokrát doslova. Provinile jsem vrátil pohled na zem, po které stále poněkud zběsile utíkaly mé tlapky, a mírně zavrtěl hlavou. Neopovažuj se ta slova říct, nikdo ti to už nebere. Nikoho nezajímají. Říkáš je tak často, že nic neznamenají. "Omlouvám se," špitl jsem téměř neslyšně a vběhl do dalšího, možná našeho cílového, lesa.

// Ageron

Tkalcovská ulice, č.p. 2

Jsi leda tak trapný, ty veveráčku. Nejistě jsem stáhl uši a nyní vypadal spíše jako nešťastný vlk s šiškami v tlamě, což bylo, až na ty šišky, poměrně běžné. Už už jsem chtěl rozpačitě poznamenat, že někteří vlci jistě shledávají veverky děsivými, avšak bylo pozdě. Naši konverzaci nyní skrze tmu protínaly zeleně svítící oči, jež střežily podivné ruiny. Ale ne. Mé uši nyní byly stáhnuté již zcela oprávněně, zatímco nás tmavá silueta dále probodávala pohledem. Co se stane dál? Vlci za ní chodí a musí se vrátit, tak... tak se nemůže stát nic hrozného, nebo ano? "Co čumíte, mám zavřeno," zavrčela a několika ladnými kroky se vydala blíže k nám. "Blbečci, to ani nepozdravíte? Jste tu noví, nebo co? Tohle je moje území. A nikdo se mi sem nemá cpát. Ten, kdo jo, dostane do držky." Vyhrožuje nám? Vyhrožuje... Lau? Zkoumal jsem ji pohledem a jeden koutek se začínal pomalu nadzdvihávat, zatímco se z mého hrdla linulo tiché vrčení. "To ani nezkoušej!" zahřměla Smrt a během několika chvil byla u Launee, kterou nyní pevně držela tlamou za ucho, zatímco její ostré drápy sjížděly po jejím krku. Lau, vyděšeně jsem stáhl uši a veškeré vrčení ustalo. Je to moje chyba. Zatáhl jsem nás sem. Jistě byla i jiná cesta a já... "Jestli nebudeš víc přemýšlet nad tím, co vyvádíš, drahá princeznička Blátivka si to odskáče," zazubila se na nás oba svým proradným úsměvem a vesele si pohrávala s krkem Lau, jako kdyby se každým okamžikem měl stát kamenem, o který obrousí své drápy. A co... co mám dělat? Neschopně jsem upíral oči na Lau a nevěděl, jak ji zachránit. Byl jsem znovu jen nepoužitelným vlkem a ještě o něco horším partnerem. "Joo, máte štěstí, že se vyžívám ve veřejným ponížení. Vy jste jako hrdličky, jo? Nebo ještě ne? Heheh. To by bylo nejlepší. Takže... ty!" vyhrkla a rázně na mne přikývla, čímž Lau dokázala ještě bolestivě zatahat za ucho. S křečovitým výrazem jsem sledoval veškerou bolest a byl připraven učinit cokoliv, jen abychom již mohli odejít. "Ty mi zazpíváš něco o tom, že jsem boží, milosrdná a... jo! A že mě miluješ!" zašklebila se a nechutně olízla Launee ucho, snad aby ještě zveličila její utrpení, "A ty, princezničko Blátivko, mimochodem, drahoušku, smrdíš jako losí lejno, ty mi zazpíváš... chm... něco vo tom, že jsem podceňovaná a život je vůl."
Polkl jsem a bezradně ukryl pohled v zemi. Samozřejmě, že jsem musel zpívat. Jenže... za celou svou existenci, a to už je co říct, jsem nikdy nezažil něco tak potupného. "Nudím se! Začni, chrabrý rytíři Šiškoblitko," zavrčela vyzývavě Smrt a já poslušně začal. Netušil jsem, co říkám, a netušil jsem, co říkat budu. Všechno se událo příliš rychle na to, abych z toho dokázal cokoliv blíže prozkoumat. "Smrt je boží a milosrdná, je skvělá od... srpna do srpna," přimhouřil jsem oči, zatímco jsem si konečně uvědomil, jak špatné mé rýmy jsou. O mém disharmonickém zpěvu ani nemluvě. "To znamená celý rok... chtěl bych... s ní udržet krok," pěl jsem a v žaludku měl doopravdy pocit, že všechny šišky, které jsem někde mimoděk vyplivl, ještě jednou vyzvracím. "Chtěl bych s ní strávit život svůj, oproti ní... jsou... všichni hnůj," nervózně jsem se ještě uklonil do jejího příšerného smíchu a pohlédl na Lau. Omlouvám se, Launee.

// Západní Galtavar
Příčná ulice, č.p. 3

Pousmál jsem se, když mi i po tak dlouhé době od momentu, kdy jsem se jí ptal naposledy, stále s radostí odpověděla, že by si návštěvu Nokta přála. Má už rodinu? Její otázka sice zněla zcela nevinně a já znal odpověď, i přesto jsem se ale zdráhal cokoliv říci. Ublíží jí to. Je to vlk, co je starý jako já, a má vlčata. Ona by si je tak přála a... Jakmile jsem však spatřil její natěšený pohled, ze kterého sršela upřímná zvědavost, jsem vzdal veškeré obavy. Nebudu ti lhát. Těžce jsem oddychl a pomalu, nepatrně přikývl. "Když jsi pomáhala Sigymu, potkal jsem... svého synovce. Kenaie," dostal jsem ze sebe a ze všech sil se snažil zabránit tichému hihňání, které v přítomnosti mé partnerky přirozeně vycházelo na povrch. Tehdy se ztratil v jezeře. A myslel si, že jsem... těžko říct, co si o mně zprvu myslel. Nevěřil mi. Avšak nyní... těžko říct. Odešel tak brzy. Možná se mne chtěl zbavit. Překážel jsem mu. Třeba již nepatřím ani do ro- Vyděšeně jsem nadskočil. Bylo to pouhopouhé vybafnutí, ale i tak udělalo své. Se zrychleným srdcem jsem si překvapeně prohlížel, co má partnerka během mé chvilkové neduchapřítomnosti stihla. "Ty jsi... bahno?" zeptal jsem se opatrně a nepatrně zacukal koutky. Moc jsem tomu nerozuměl a netušil jsem, jestli se mohu smát. Suchare. Samozřejmě, že se budeš mračit jako kakabus. Jako vždy. Nikdy nezklameš, doopravdy. "D... děsivé!" ocenil jsem její převlek a zkoumavě přejížděl každý kout Launee srsti, který nyní hrdě nosil veškeré bahno v okolí. V tom tě přece nesmím nechat, zazubil jsem se po chvíli nejistot a s rychlým přikývnutím odběhl za nejbližší strom.
Rychlým pohledem jsem přejížděl, co mám k dispozici. Bahno. Bahno ale použila ona. Jehličí. Tráva... není. Květiny... květiny nejsou. Nervózně jsem bleskl očima po své partnerce, zda na mne vůbec čeká. Musím přece s něčím přijít. Nesmí... nesmí čekat zbytečně. Zaťal jsem ve snaze se soustředit zuby a naposledy si prohlédl své možnosti. Nečeká už dlouho? Zklamu ji. Nejsem... nejsem legrační. Zbrkle jsem popadl do tlamy co nejvíce šišek jsem pobral a co nejnenápadněji Lau oběhl tak, abych ji mohl přepadnout z boku. "Bwafw!" vykníkl jsem co nejslyšitelněji jsem dokázal, a jednu šišku, která mi poměrně bránila v mlávení, vyplivl přímo před Lau. "Jsem veverka, co střádá na zimu," pokusil jsem se jí vysvětlilt, i když to převážně vyznělo jako huhňání, a s napětím v očích čekal na její reakci. Nikdy jsem neměl nikoho, před kým bych se měl pokoušet být legrační. Já byl opak legračního. Naprosto a zcela k pláči.

// Mecháč (přes Sopku)

Lau téměř zářila. Nedokázal jsem si byť jen představit, že by to mohlo být způsobeno mou zásluhou, ale úsměv jsem jí opětoval. Jsi směšný. Čemu se směješ? Vysmíváš se jí? Nemáš jediný důvod, proč se usmívat. Zapomněl jsi, že vlk, co ti málem přebral partnerku, ti nyní přebírá vlčata? Neposlouchal jsem tu část sebe, která mne vinila z čehokoliv, a jen si užíval každou chvíli, kterou jsem s Lau strávil. Snad poprvé od doby, co jsme si vyznali city, jsme byli znovu sami. Jen spolu. Bez vlčat. A ty jsi z toho zamilovaný až za ušima. Pane Měkkoto. Jsi samý cukřík, že? Zadíval jsem se na měsíc, jenž se čas od času zahalil do závoje mraků. Nejsem... sladký. Jen... jsem... já. Zhluboka jsem se nadechl a sklouzl zpátky na zem, zpátky do reálného světa, ke své neuvěřitelné partnerce. Samozřejmě, že si znovu stihla dělat starosti. To jsi celá ty, že? Pousmál jsem se a jemně se otřel o její líci. "To je v pořádku," hlesl jsem a zavrtěl hlavou. "Já... ho nevídal ani tehdy, když jsme si byli blíže," začal jsem a ohlédl se za sebe, jako kdybych i na tu dálku stále mohl spatřit náš nový domov. Nikdy jsi ho nevídal. Neměl jsi o něj zájem. A on o tebe. Pročpak asi? "Ale někdy ho můžeme navštívit, pokud... bys ho chtěla poznat," dodal jsem a nervózně se zadíval do země. Nestydím se za tebe, Lau. Představím tě komukoliv jen budeš chtít. Nepatrně jsem stáhl uši, zatímco jsme procházeli dlouhou planinou. Cítil jsem se... hloupě. Hloupě za to, kolik zbytečných slov jsem vyřkl. A hloupě za to, že jsem s tím nic neudělal. Omlouvám se, pomyslel jsem si spíše pro sebe, než že bych se znovu ta slova opovážil říci. Na to, abych je opět použil, jsem jimi už příliškrát ublížil.

// Jedlový pás

// Mechové dno

Překvapivě Lau na mé rozpaky a nepodařenou improvizaci nijak neupozornila. Miluji tě. Ta slova bych dokázal říkat, dokázal bych si je myslet celý svůj život. Jako kdyby v mé hlavě stále běžela kdesi v pozadí, ale nikdy se nezastavila. S dalším úsměvem jsem si prohlížel les, který se nyní zabalil do temných barev noci, a užíval si chladný vzduch, jenž nás obklopoval. Naslouchal jsem jejím slovům o Meinerovi a ani nevnímal poslední zbytky žárlivosti, které ve mně zbývaly. "Tak to... bychom se s ním pak mohli pobavit více. Třeba..." Lau řekla, že se k tomu budete stavit jako k rodině, neslyšel jsi? Na krátkou dobu jsem ztichl a raději se věnoval otírání o borky stromů, dokud v téměř každé škvírce, v každé drobné cestičce na komplikovaném bludišti ze dřeva, nekoukal alespoň kousek mé srsti. "Třeba by chtěl zůstat s námi," hlesl jsem nakonec nejistým hlasem, dostatečně potichu na to, aby to Lau mohla v lepším případě přeslechnout, a stejně jako ona, i já si našel kámen, ze kterého jsem hodlal udělat nezdařilou kůru. Jsme dva na... pět vlčat a Mojoa. Saturnus, Bianca a Ray dospějou někdy během zimy. Ale i tak bude těžké, abychom přežili sami. Ne že by se Skylieth snažila. Povzdechl jsem si a téměř automaticky, byť to byla věčnost, co jsem kdy značil území, jsem se i já pustil do této záležitosti. Poněkud nervózní, že se má partnerka kdykoliv vrátí a spatří mne v takto nepříliš lichotící situaci, jsem spěchal od stromu ke stromu. Jsem... lepší? Líbím se Launee víc, když... mluvím? Líbil jsem se jí předtím, když jsem nemluvil? Původně... jsem neřekl téměř nic. A bylo to správně. Nyní... zavrtěl jsem hlavou, jako kdybych se mohl vtíravého pocitu špatnosti zbavit, a sklouzl pohledem ke své vracející se partnerce. Její ladnost zpět opět přinášela i teplo. Vřelost. A nápad. Nepatrně jsem si pohrával čumákem s její srstí na krku, když mi vysvětlovala svůj návrh. Svítící mech. Takový jsem asi doposud nespatřil. Avšak Smrt... věděl jsem, o jaký les se jedná. Avšak Lau ještě zmínila další návrh, spíše vtip, který... jsem pochopil. Já ho pochopil. Od nynějška rozumím vtipům! Co mám dělat. Mám... mám říct, že to byl dobrý vtip? Znovu jsem se křečovitě usmál, jako kdyby mi stále scházelo na přirozenosti, a pootevřel tlamu. Byla to příprava na můj vtip, tak druhý v životě, který mne napadl jako reakce. "Ray by je... všechny snědl," odpověděl jsem a s nepatrnými jiskřičkami v očích si s očekáváním Lau prohlížel. Netušil jsem, zda jsem ji někdy vůbec dokázal rozesmát. Rozesmutnit ano, avšak opak... v opaku jsem nebyl zrovna přeborník. "Můžeme se projít pro ten mech," odsouhlasil jsem ještě a otřel se Lau o líc. Pokud by to nevadilo, polkl jsem a pomalu, nepříliš jistými kroky se rozešel vstříc sídlu Smrti.

// ZG (přes Sopku)

363.

Na kratičký moment jsem stále dokázal pochybovat. Stále mne užírala představa, že jsem něco pokazil. Že jsem stvořil cosi, za co jsme se mohli stydět po zbytky našich životů. Avšak na to, abych změnil názor, mi stačil jediný vlídný úsměv mé partnerky. Podobně jako ona, i já se zahihňal téměř pubertálně znějícím smíchem, a několikrát rychle přikývl. "Platí," špitl jsem jí do ucha a jemně olízl její čenich, jako kdyby to stvrdilo naši domluvu. "Nebo... se budu snažit," dodal jsem ještě zbrkle, čistě ze strachu, že bych ji dokázal instantně zklamat, a dál se usmíval. Budu pro tebe lepší, Lau. A pro sebe. Pro vlčata. Cítil jsem, jak mne v útrobách hřeje cosi, co jsem nikdy nezažil. Nepřekonatelná důvěra. Miluji tě. Šťastně jsem si ji prohlížel, když se protahovala, a nedokázal ani na moment odtrhnout pohled. Viděl jsem sice spíše pouhopouhou siluetu své partnerky, ale pořád jsem věděl, že je se mnou. Blízko mne. Líbila se mi. Hřála mne. A... po tváři mi sjela teplá slza, která zakotvila kdesi v mém koutku. Miluji tě.
Možná, že jsem se kochal příliš dlouho, protože mé postávání kolem nezůstalo bez povšimnutí. Netrvalo dlouho a dostalo se mi popohnání v podobě menšího zatáhání za srst. "Pard-on," kníkl jsem a instinktivně se přikrčil. Je to jen hra. Narovnal jsem se a znovu nasadil ono přihlouplé uculení. Co mám dělat? Já- já nevím. Musím- musím být lepší. "Já už tu stojím připravený, kapitánko!" zvolal jsem místo toho a zcela oddaně vytasil hruď. Čekal jsem, jakmile se Lau dá jen maličko do pohybu, a s dalším chichotáním do ní žďuchl čumákem. Teprve když jsme byli znovu vedle sebe v temném tunelu, byl čas na konec chichotání. Nastražil jsem uši a s veškerou svou pozorností hleděl Lau do jejích krásných očí. Jak bych měl řešit reálný svět, když ty do něj nepatříš? Když... jsi nadpozemská. "Souhlasím. A..." Musím znít silně. Spolehlivě. Jsem dobrý partner. Nekoktej a dělej. Nejistě jsem se rozhlédl. Bylo to snad poprvé, co jsem začal mluvit, aniž bych si připravil, co chci říct. "Mohli bychom vymyslet, jak to tu... osvítit," zaimprovizoval jsem a cítil, jak se mé zuby stiskávají, jako kdybych zadržoval potřebu. Musel jsem vypadat směšně. Nebo naopak k pláči. Jako vždy, nemyslíš? "A... kdo je tedy Meinere?" zeptal jsem se ještě, jako kdybych dokázal odlákat pozornost od vlastní neschopnosti, a s několika dalšími kroky vylezl za Launee zpět na noční povrch.

// Mecháč

362.
// Děkujeme :D Ale upřímně tě lituji, že jsi to musela číst :D :D

//Edit: Práveže mi je ľúto, že proste mam charakter jeden jediný s partnerom a romantika žiadna

takže je to v pohode a rada čítam všeobecne príspevky od vás oboch =)

Od té doby, co mi Lau potvrdila, že si je jistá naprosto vším, jsem se změnil k nepoznání. Dokázal jsem cokoliv. Věděl jsem, že dokáži cokoliv. Jakmile jsem ucítil její teplo i v těch nejzazších místech svého těla, probudily se ve mně instinkty a já konal to, co kázala příroda. // Takže se vykakal do úkrytu nebo tak něco. Ježiši. Já tak nenávidím tohle psaní :D :D Pohltil jsem Lau svou tíhou a poprvé skutečně s absolutní jistotou věděl, že jsme jeden. Že k sobě patříme. A že dokáži býti i silným. S několika přerývavými vzdechy jsem se po nějaké době svalil vedle své partnerky a z posledních sil jí olízl čumák. Stal jsem se součástí euforie, kterou mi darovala, a s přihlouplým úsměvem položil halvu do mechu. My jsme... my jsme... Nedokázal jsem tomu uvěřit. Mé srdce jen pozvolna zpomalovalo, zatímco celé tělo si ještě krátkými otřesy připomínalo, jaké bylo naše spojení. "Miluji tě," zamumlal jsem a blaženě zavřel oči.
Těžko říct, co mne dostalo z mého polospánku, avšak když se tak stalo, mou tvář stále zdobil úsměv. Jako kdyby teplo, co jsme spolu sdíleli, nikdy neodešlo. "Lau?" špitl jsem a nepatrně se k ní přiblížil, abych znovu mohl cítit teplo, které z ní sálalo. "Děkuji ti," hlesl jsem, ne proto, že bych se styděl, ale čistě jen proto, že to znělo intimněji. Byli jsme si tak blízko, že kdybych byť jen o málo zvýšil hlas, mohlo by to vyznít jako křik. Já jsem... já jsem to dokázal. Ale... co když- co když budu špatným otcem. "Líbilo se mi to," dodal jsem ještě a uculil se o něco více. Bylo až téměř legrační, jaké tajemství jsme spolu nyní sdíleli. Zatímco vysoko nad námi byla vlčata a Meinere, my, na dně, jsme objevovali zcela nové záhady života dospělých. Musím pro ni zůstat... silnější. Budu takový, jako když jsme... Stále jsem to nedokázal pojmenovat, jako kdyby se částečně jednalo o něco zapovězeného. Budu silnější. Odhodlaně jsem se pomalu postavil, poněkud zparalyzovaný z hibernace, kterou mi uspokojení přineslo, a něžně se o svou partnerku otřel lící. "Jsi v pořádku? Nebolí tě nic? Ne..." zadrhl jsem se a nervózně uhnul pohledem k tmavnoucí tečce na konci tunelu do našeho úkrytu. To ti to teda vydrželo dlouho, mistře Siláku. "Nelituješ toho?" vydechl jsem nakonec a vrátil se pohledem k její nádherné srsti.

361.

Napínavé ticho se rozhostilo hned po mé otázce. A Lau vstala. Neodcházej, prosím. Ne ode mne. Zůstaň se mnou. Blízko. Prosím. Hleděl jsem na její stín a nepatrně vydechl úlevou, když se vrátila, jen aby mne nyní měla pod kontrolou úplně celého. Proč ale nic neříká? To ti nepřipadá zvláštní? Mohla by ti plivnout do obličeje za to, jak jsi nezodpovědný. Nahoře jsou vlčata. Samotná. A je tu tvá parnterka, nevinná. A ty... jsi špína. Nedokázal jsem poslouchat vlastní hlavu. Byla přehlušena touhou a třesem mého těla. Těla, co potřebovalo všechen dotyk. A těla, co s napětím zmlklo, jakmile z tlamy Lau vyšel byť jen horký výdech. Nastražil jsem uši. Mé přecitlivělé já umíralo touhou po tom, co mi řekne. Po tom, co by chtěla. Ještě co by chtěla od tebe, že? Nepřeháníš to se sebevědomí? Umíral jsem každou vteřinou, kdy nevyřkla své přání. A poté, když svá slova dokončila, jsem umřel úplně. Nepatrně jsem se odtáhl a panicky těkal pohledem po místnosti. Omlouvám se. Omlouvám se, že jsem nepřebral iniciativu. Pokazil jsem to. Zklamal jsem tě. Na kratičký okamžik jsem zatoužil se vytratit zpět na povrch, zpět na denní světlo, které by mne nyní skrylo mnohem lépe, než kdy mohla všudypřítomná tma. Avšak nebylo úniku. Lau se jemně přesunula k mým koutkům a já se mohl znovu uvolnit. Nezlobí se. Je to v pořádku. Jen... jen musím... polkl jsem. Měl jsem příliš velký strach, abych cokoliv dokázal. "Já... t-ak-y," vykoktal jsem ze sebe a nervózně jí opětoval něžné olíznuí. Jsem v tom špatný. Nic neumím. Nebude se jí to líbit. Bude ji to bolet. Ublížím jí. Určitě jí ublížím. Avšak po několika dotycích, kdy jsem si svým jazykem mohl pohrávat s jejími rty, mne znovu přemohla touha. Jako kdyby strach odešel na povrch sám. Netřásl jsem se. Nyní jsem byl... silný. Cítil jsem se, jako kdybych mohl dokázat cokoliv. Alespoň na chvíli. Můžeš si o sobě myslet, co cheš, ale pořád jsi srab. Strašpytel. Nikdy nic nedokážeš. Ani sis nedokázal přiznat, co nyní cítíš. Co potřebuješ. Klepal ses tu jako osika, nic víc, nic míň. Možná, abych přehlušil vlastní myšlenky, jsem znovu promluvil. "Potřebuji tě," špitl jsem, zatímco jsem se ze všech sil pokoušel nesoustředit na to, jak hloupě to znělo. Jsem silný. Jsem... silný. Pokud se Lau nechala, jemně jsem ji svrhl na zem. Já jsem byl nyní tím, kdo se nad ní tyčil. Kdo se k ní mohl přitisknout zvrchu. Teplo, které mezi námi sálalo, bylo horoucí. Něžně jsem Lau zatáhl za ucho a začal si pohrávat čumákem v její srsti. Zkoumat každý její kousíček. Opravdu něco takového... mohu? Já? Nejistě jsem zkontroloval její pohled, který ještě nedávno odrážel jiskřičky, a nepatrně zafuněl. Jsem špatný. Tiše jsem klesl svým čenichem níže, až k podbříšku, a tam se zastavil. "Jsi si tím... jistá?" zeptal jsem se jí opatrně a mezitím se věnoval jen drobným dotykům jazykem.