Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikyvoval jsem horlivě na Suzumeho přikývání, zatímco jsme sledovali západ // asi? Pardon! T-T slunce, jedinečný oproti všem, co ho předcházely, a všem, co ho budou následovat. "Je jedinečný. Nikdy nebude stejný. Takový už neuvidíme, Suzume!" vydechl jsem okouzleně a s pootevřenou tlamou sledoval, jak se čím dál tím červenější pruhy světla linou nad horizontem, dokud se nezačnou vytrácet do modra. Když jsem však dodal ještě to, že jediná pomíjivost, co nemusí být krásná, je ta vlastní, Suzume nepůsobil příliš nadšeně. Oh ne, stáhl jsem uši a nejistě přešlápl. "Já- pardon, nechtěl jsem, aby to působilo- špatně. Teď jsem trochu nejistý. Já- myslel jsem tím, že..." cukl jsem koutkem kamsi dolů, k zemi, a můj pohled se tam také ukotvil, "Že někomu může být líto, že není věčně takový, jaký je zrovna nyní? Nebo takový, jaký kdysi býval. To je smutek nad vlastní pomíjivostí. Že vlk s každým východem slunce není úplně stejný, mění se a... občas je minulost to jediné pěkné, co někdo má." Pokrčil jsem nakonec rameny a chvíli byl potichu. "Ale nechtěl bych, abychom byli smutní!" dodal jsem pak ještě náhle zbrkle a znovu se zadíval na oblohu, na které po zacházejícím slunci obsadily další hvězdy.
"Všechno je pomíjivé," potvrdil jsem s chichotem Suzumemu, který řekl, že nerozumění je pomíjivé, a sledoval tečky nad námi. Vysvětlil jsem mu, co jsou planety, a nyní jsme stáli kdesi v pomíjivém nerozumění, pod planetami, nad nimi a mezi nimi najednou. "Ta výrazná hvězda tam," hlesl jsem a ukázal na jednu z nejvýraznějších teček, co se majestátně tyčila přesně nad siluetou kopce, "Je ve skutečnosti planeta. Je to Venuše a je k nám nejblíž, i když je pořád mnnohem dál než Měsíc. Původně nevěděli, že je to planeta, a tak jí říkali Večernice, protože vycházela jako jedna z prvních. A ráno se objevuje podobně zářivá hvězda, takže té říkali Jitřenka. Trvalo jim dlouho, než přišli na to, že jsou všechny tři ta samá." Culil jsem se šťastně střídavě na oblohu a Suzumeho, a občas zasněně vydechl.
Naštěstí jsem nebyl středobodem vesmíru celý večer. Když jsem se zeptal Suzumeho, co by o sobě pověděl, rozpovídal se o své odbornosti na lásku. Překvapeně jsem zavrtěl hlavou, když Suzume prohlásil, že není jen opravdová láska, a dostal ze sebe otázku: "A- a jaké tedy ještě jsou? Nevěděl jsem, že jsou i jiné!" Vlastně je ještě rodinná láska, ale... ta je taky opravdová, nebo ne? A pokud není opravdová, tak to nemůže být láska. Zamyšleně jsem se zahleděl na horizont a pak ze sebe dostal další oznámení, které by nikoho nemuselo zajímat. Až na Suzumeho. Cukl jsem sebou. "Když- já povídal dlouho předtím! A nevím- nevím, jestli si vlastně něco pořádně pamatuji," odpověděl jsem omluvně a povzbudivě na Suzumeho přikývl. "Raději povídej ještě ty, prosím! Zajímá mne to, doopravdy!"

Na moment jsem sklouzl pohledem ke svým tlapám, o kterých jsem netušil, od čeho byly zjizvené, a v rozpacích zavrtěl krátce hlavou. Suzume říkal, že se mu takhle líbil, a já si nebyl úplně jistý, co tím myslí. A zároveň jsem byl zcela polichocen. Nejistě jsem pootevřel tlamu, abych mu oznámil, jak mne jeho slova matou, ale... Suzume se pustil do dalšího povídání a vyptávání, takže se tento krátký okamžik rychle ztratil v záplavě dalších. Zvědavě jsem nastražil uši, když Suzume řekl, že si myslí, že je pomíjivost krásná, a rozzářil se o něco více. "Vlastně- vlastně ano! Je na tom i něco krásného. Bez pomíjivosti by nic nebylo jedinečného," přidal jsem se k jeho myšlence a spokojeně se zadíval do dáli před nás, která nyní nesloužila tak inspirativně, ale to mi příliš nevadilo. Všechno je pomíjivé. A pomíjivost tomu dodává krásu. "Možná jen vlastní pomíjivost někoho může mrzet," dodal jsem ještě a o něco smutněji se pousmál. Nebo pomíjivost těch, co jsou nám nejbližší.
Byl bych schopný mu o hvězdách a vesmíru a světě tam za mraky vyprávět mnohem více, ale Suzume působil zmateným dojmem a já nechtěl, aby si myslel, že se nad něj povyšuji. "To nevadí, že tomu nerozumíš! Já myslím, že je hlavní se dívat," špitl jsem nakonec povzbudivě a pousmál se směrem ke svému společníkovi. "Oni... ano, v podstatě ano, běhají. Otáčí se. Tomu se říká rotování," vysvětlil jsem mu ještě co nejstručněji, aby to neznělo, jako že si hraji na něco důležitého, a nepatrně jsem se i přikrčil, jen abych nepůsobil příliš výrazně.
Avšak bylo to těžké, když jsem byl zároveň tak nadšený, že se Suzume o něco takového zajímá. "Chtěl bys v noci společně koukat na hvězdy?" zeptal jsem se znovu a cítil, jak se můj ocas kýve ze strany na stranu, "To bych moc rád! Dělá mi radost, že tě to zajímá! Já- nemluvil jsem o něčem takovém už docela dlouho!" Horlivě jsem párkrát přikývl a dokázal si představit, jak spolu sledujeme hvězdy. Nevěděl jsem, které souhvězdí bych Suzumemu ukázal jako první, ale těšil jsem se. Moc.
Pozornost na mně byla však příliš dlouho, a tak jsem si přál ji znovu, s upřímnou zvědavostí, vrátit k Suzumemu, svému novému příteli. Překvapeně jsem pootevřel tlamu, když se Suzume přiznal, že je sběhlý milenec, a pobaveně se na něj zazubil. "V opravdické lásce?" zeptal jsem se se zazubením a neschopně se pokusil napodobit vlnění jeho obočí, "Je snad nějaká jiná, Suzume?" Můj pokus o vlnky byl tak marný, že jsem to brzy vzdal, a raději přidal něco osobního. "Já zatím poznal jen tu opravdovou," pousmál jsem se a cosi v mém srdci sebou cuklo. Nevěděl jsem, kde ta dávná láska byla nyní, ani jak vypadala. Ale byla tam. Někde.

// Medvědí jezírka (přes Mahtaë)

Suzume byl podle všeho velmi, velmi trpělivý a něžný vlk, protože namísto toho, aby potvrdil mé přesvědčení o vlastní nudnosti, se mi ho za každou cenu pokoušel rozmluvit. Nepatrně jsem v rozpacích zavrtěl hlavou a přihlouple se pousmál. "Já- tak- tak děkuji!" dostal jsem ze sebe nakonec a celý v pochybách se na svého společníka zasmál ještě o něco více. Navíc ho informace o tom, že mne zajímají slova, velmi zaujala. Nadšení, kterým mne obklopil, bylo zcela všudypřítomné, a já se nachytal, jak se sám z jeho radosti stále ještě usmívám. "Nejzajímavější slovo!" vydechl jsem a zamyšleně se zadíval před nás, do další bílé krajiny bez života. Horizont splýval s podobně našedlou, vybledlou oblohou, a má mysl byla podobně vyleštěná. Prázdná. "Co třeba... já- asi vymýšlím trochu na místě, ale- pomíjivost? To je... docela zvláštní slovo, protože... si toho nevšímáš, ale- ale vlastně to souvisí se slovem, že tě něco míjí a... to je... smutné?" naklonil jsem hlavu do strany a doufal, že mé slovo nebude příliš hloupé. Celá má myšlenka nebyla kdo ví jak upravená, ale něco v Suzumově odhodlanosti mne obdivovat, i kdybych byl nudnější než kámen, mne utvrzovala v tom, že mé naděje nejsou doposud sečteny.
Když jsme se poté začali bavit o vesmíru, jeho zvědavost a unešenost, byť se to v předchozí okamžik zdálo takřka nemožné, ještě o něco vzrostla. "Planety. Obrovská tělesa, koule, co mají svou oběžnou dráhu a- vlastně nevím, jak je lépe popsat. Ale tohle," přikrčil jsem se ke sněhu a dupnul na něj, "Tohle je naše planeta. A ve vesmíru, i tam, kam nevidíme, je jich spousta a spousta dalších. Těm, co nejsou kolem našeho slunce, se říká exoplanety." Sledoval jsem každý mrak, jako kdybych mohl prokouknout skrz něj a pohybovat se kdesi mezi hvězdami. Jenže jsem toho možná opravdu řekl příliš mnoho, protože Suzume... vrátil jsem se pohledem zpátky k němu a snažil se na něj co nejskromněji usmát. "Musí to celé znít jako vychloubání, já- pardon," hlesl jsem a zavrtěl nepatrně hlavou. "Naučil jsem se to jako malý ve své rodné smečce, vyprávěli mi to starší," vysvětlil jsem a nostalgicky se pousmál. I když jsem si nedokázal plně vzpomenout na to, jak jsem mluvil se staršími vlky, a všechno, co se mi vybavovalo, bylo, že jsem o hvězdách vyprávěl někomu já. Ale na tom nezáleželo. Bylo to stále tak krásné jako noční obloha.
Avšak ještě o něco krásnější bylo, jak mne Suzume otevřeně obdivoval. Mne. A obdivovat. "Nevím, co říct!" hlesl jsem potěšeně a znovu se v rozpacích culil, "Děkuji ti, Suzume!" Ani jsem si nebyl jistý, zda to byla odpověď na jeho obdiv, nebo na fakt, že jsem po dlouhé době znovu našel přítele. "Ale- co ty, Suzume? Co bys o sobě pověděl ty?" zeptal jsem se a zvědavě se zadíval do jeho tyrkysových očí.

// Náhorní plošina

Se Suzumem jsme pokračovali zasněženou krajinou, ze které jako by se vytratilo vše živé, a my byli nosiči nové energie do těchto míst. Obzvlášť Suzume, jenž se tolik zajímal i o to nejnezajímavější. Třeba o mne. "Je mi líto, že ses toho moc nedozvěděl," stáhl jsem na moment uši a omluvně se pousmál, "Já- jsem jen přesvědčen, že jsem opravdu nudný." Mohl bych vymyslet další věci, které mne vystihují? Co dělám, co ostatní ne? Jsem... řadový. Nemám nic, co by mne odlišilo od ostatních. Jsem ten nejběžnější vlk, jakého někdo může potkat. Nic na mně není. Se zamhouřenýma očima jsem se dále usmíval, zatímco se naše tlapy zabořovaly do sněhu, a vydechoval obláčky, které se ve chladu rychle rozpadly do neviditelna. "Snažím se toho vymyslet více, ale-" bezradně jsem zavrtěl hlavou, "Opravdu nevím. Já- možná mám rád ještě zvláštní slova? A myšlenky? Ale- ale to každý." Pousmál jsem se a znovu zavrtěl hlavou.
Suzumeho však zaujaly hvězdy. "Hvězdy jsou skvělé!" potvrdil jsem Suzumemu jeho domněnku, že jsou husté, a nadšeně na jeho slova zamával ocasem. "Ve skutečnosti tam nejsou jen hvězdy, ale i planety! My chodíme po planetě a... tam venku jsou další. A je jich tam ještě víc, než kolik vidíme! A mění se během roku! Některé cestují nebem mnohem pomaleji než my, takže kdyby ses zaměřil na jednu hvězdu nebo planetu, tak třeba nebude dělat kolečka, jako ostatní, ale bude bloudit v mnohem menším útvaru kolem svého místa!" oznámil jsem mu ve velké rychlosti a zasněně sledoval noční oblohu, která nyní byla schovaná pod rouškou dne. Zářil jsem jako jedna z dalších hvězd, když jsem o nich mohl mluvit, a vypadalo to, že Suzume je upřímně zvědavý. Nic mne tak nemohlo zastavit. "Oblíbenou hvězdu!" vydechl jsem a na moment se zamyslel. Těkavě jsem trhal pohledem po zamračeném nebi, jako kdybych si souhvězdí znovu prohlížel. "Asi nevím, jestli mám oblíbenou hvězdu. Je jich tolik! Já- mám raději souhvězdí. Třeba tam!" ukázal jsem tlapou nad pahorky hor, co se tyčily poblíž, "Tam by večer mohla být vidět velká medvědice. A kousek od ní... tamtím směrem!" navigoval jsem Suzumeho pohled trochu doleva a výš, "Tam by byla malá medvědice! A mnohem výš je ještě drak," vrtěl jsem ocasem a culil se, než mi došla zásadní věc. Musel jsem ho zaplavit příliš mnoho slovy. Měl bych zastavit. Přestat. "Já- promiň, nechal jsem se unést," vysvětlil jsem a omluvně se dál usmíval.
Suzume potvrdil, že i on se rád toulá, a já byl odhodlaný na něj jen koukat, přikyvovat, a usmívat se. Připadalo mi nefér, kolik prostoru jsem si vzal pro sebe, a nyní jsem ho chtěl poskytnout svému společníkovi, jenž... byl... "Kámoši?" vydechl jsem nakonec udiveně a rozzářil se ještě o kousek více, než když jsem mluvil o hvězdách. "Jsou z nás kamarádi, to jsem rád!" oznámil jsem Suzumemu své pocity a náhle se mi hlubokým sněhem kráčelo s o dost větší lehkostí. "Moc kamarádů nemám," dodal jsem ještě, aby Suzume věděl, jak je tohle důležité, a nepatrně směroval naši toulavou výpravu dál.

// Rozkvetlé louky (přes řeku Mahtaë)

Zachichotal jsem se, když se Suzume nevzdával a stále se mě ptal na to, jestli moje jizvy přece jen nejsou známkou mého minulého života, který jsem vedl v roli alfy nebo válečníka. To by ke mně vůbec nepatřilo, usmíval jsem se a vrtěl neustále hlavou, dokud s těmi šílenými nápady nepřestal. Ale představa toho, že bych někoho zachránil, mi připadala pěkná. Rád bych někomu někdy pomohl. ""Nejsem zvědavý, ani trošičku!" zazubil jsem se a znovu zavrtěl hlavou, než jsem se staženýma, nejistýma ušima dodal: "Možná bych rád někoho zachránil. A měl z toho taková zranění! Určitě to byl nějaký hrdinský čin, co vyžadoval spoustu oběti!" Na moment jsem i v rámci hrdinského zápalu vytasil hruď, ale brzy mi zase splaskla. Já rozhodně nebyl hrdina.
Suzume tvrdil, že je občas lepší zapomenout. Je to lepší? Posmutněle jsem ho sledoval a pokoušel se rozhodnout, jak se ohledně vytrácení z paměti cítím já. Možná to je lepší. Možná, že to dává nové šance. Možnosti nových začátků. Nového života. Avšak... nezabíjí to zároveň vše, čím vlk doposud byl? Je to pořád stejný vlk, nebo někdo úplně jiný? Stojí za to žít nový život, pokud zapřu vše, čím jsem doposud byl? Toužil jsem se na to zeptat Suzumeho, jaké jsou jeho myšlenky, ale zároveň jsem věděl, že nemohu. Nemohl jsem ho nechávat, aby byl dále smutný, aby se dále trápil tím, co by si on přál. Zapomenout.
Nejistě jsem se na Suzumeho žádost snažil vymyslet, kam bychom mohli vyrazit, a jaká místa jsou má oblíbená. Nejsem schopný vymyslet cokoliv originálního. Cokoliv, co by znělo, jako že jsem vlk se skutečnou osobností. Někdo, kdo se dokáže pevně rozhodnout. Nikdo nemá rád vlky, za které musí neustále rozhodovat druzí. Naštěstí Suzume mezi vlky, kteří by nesnášeli nerozhodnost, zcela jasně nepatřil. S úlevou jsem se na něj pousmál, když řekl, že můžeme jít kamkoliv, protože všude na nás něco čeká. "To zní hezky," odsouhlasil jsem mu a rovnou dodal i to, co jsem měl zrovna na srdci, "Já- měl jsem strach, že moje nerozhodnost bude problém." S nesmělým úsměvem jsem se obrátil stejným směrem, jaký nám poměrně náhodně Suzume zvolil, a mnohem nejistějším tempem mával ocasem po jeho boku. "Něco o mně?" zopakoval jsem po něm a zadíval se zamyšleně před sebe. Mám mu říct, co jsem všechno prožil? Já... si moc nevzpomínám. Narodil jsem se do Belgaardské smečky, kde jsem prožil mládí. Vlci mě moc neměli v oblibě, protože jsem byl příliš přímočarý. Našel jsem si nejlepšího přítele. Dělal s ním všechno. Znamenal pro mě všechno. Rodiče měli obavy. Oddělili jsme se od smečky. A pak- Roztřeseně jsem zalapal po dechu. Nedokázal jsem si vzpomenout. Od té chvíle muselo uběhnout minimálně sedm zim. A má mysl neměla jedinou vzpomínku. Kdo vůbec jsem? Zapomněl jsem, kým jsem byl, a nyní jsem někým jiným. "Moc zajímavého toho o mně není, tak- se předem omlouvám. Já... rád sleduji hvězdy. Docela... jim rozumím," oznámil jsem nakonec Suzumemu a mile se na něj pousmál, i když kdesi v zátylku mě trápila vymazaná mysl. "A rád se toulám. Co... baví tebe, Suzume?" obrátil jsem pozornost na něj a zvědavě na něj pohlédl. Musí být o dost zajímavější než já.

// Medvědí jezírka

Tiše jsem se zachichotal, když Suzume prohlásil, že bych svým zjištěním, odkud pochází mé jizvy, mohl odhalit a rozlousknout nějakou temnou pravdu. "Nee, to určitě ne!" chichotavě jsem zavrtěl hlavou a s úsměvem se na Suzumeho zadíval. Jak by za nimi mohla být nějaká temná pravda? Vím, kdo jsem, vím, odkud pocházím. Jen nevím, jak se na mě vzaly tyhle jizvy, zavrtěl jsem úsměvně hlavou nad touto legrační představou a zadíval se znovu na své zjizvené tlapy. Rozhodně nepůsobily dojmem, že by cosi tajemného skrývaly, přímo pod mým čumákem. I když nápaditě připomínaly stopy po drápech někoho jiného. Náhoda, usoudil jsem bezstarostně a raději se zaměřoval na něco, co mne skutečně zajímalo – to, co by si Suzume doopravdy přál.
Doufal jsem, že řekne víc, než jen, že by chtěl doopravdy také znát tajemství mých jizev, avšak brzy se mé pocity změnily. "To mne mrzí," hlesl jsem se staženýma ušima a soucitně se Suzumemu zadíval do očí. Co asi musel prožít, aby chtěl zapomenout? Vlk nechce zapomínat hezké věci. A většinou je ani nezapomene. To nejlepší se málokdy vytratí z hlavy, pokud po jeho boku není schované cosi zlého, co musí nutně pryč. "Opravdu," špitl jsem posmutněle a znovu se zadíval na zem. Měl bych něco říct. Ale co? Něco, co ho povzbudí? Nebo bych se měl ptát? Pomohlo by mu si promluvit? Avšak... pak bych mu spíše připomínal to, co by si přál zapomenout. Střihl jsem ušima, když Suzume od tématu sám utekl a nabídl nám, abychom se vydali na společnou výpravu. "Velmi rád!" prohlásil jsem téměř okamžitě se širokým, i když o něco nejistějším úsměvem, a postavil se na všechny čtyři. Byť jsem si nebyl zcela jistý, jaké místo je mé oblíbené, byl jsem velmi ochotný ho najít. Se Suzumem. "Nenapadá mne žádné specifické místo. Ale obecně se rád podívám kamkoliv. Mám rád klid lesa i louky, šumění moře i čerstvý horský vzduch..." začal jsem vyprávět, než jsem se nepatrně zatrhnul. Musím znít jako někdo, kdo vůbec nemá osobnost. Kdo neví, co chce. Přál jsem si vědět o svých jizvách, a na výpravu bych šel kamkoliv. To je tak hloupé. "Pardon, jen nechci rozhodovat za nás za oba a preference opravdu nemám. Jsem ochotný se toulat zcela bezcílně. Kam by ses rád podíval ty, Suzume?" nabídl jsem nakonec a s milým úsměvem se oklepal, aby se má srst trochu vzpamatovala z dlouhého posedávání.

Nejistě jsem zamrkal, když Suzume kromě toho, že ho upřímně zajímaly, přiznal, že mi i sluší. "Uhm, děkuji?" hlesl jsem a přihlouple se usmál, zatímco jsem měl pohled dál zabodnutý na rýhy na svém těle. Nevěděl jsem, jestli se cítím nervózně z toho, že mi to sluší, nebo z toho, že jsem si vůbec nevzpomínal, jak jsem k jivzám došel. Nikdo si na mě netroufne? naklonil jsem tázavě hlavu do strany, než jsem s ní zavrtěl. "Já- určitě nestojím o problémy, nerad bych se s někým-" zadrhl jsem se, než jsem se trochu narovnal, abych působil přesvědčivěji, a zopakoval svůj argument. "Nejsem hrubián, doopravdy ne," zamumlal jsem téměř nesrozumitelně, než jsem se na moment zadíval do Suzumeho očí.
Když jsem sáhodlouze dovyprávěl příběh, jenž by vysvětloval, jak se na krku mého kaštanového-bílého společníka objevil krystal, fascinovaně jsem na oba z nich koukal. Hlavně na krystal, jenž nyní zářil a působil opravdu dojmem, jako kdyby se jednalo o kousek cesty, avšak i Suzume mne stále svým chováním udivoval. Nadšeně jsem se uculil, když prohlásil, že jsem snad génius, a zbrkle zavrtěl hlavou. Já- jsem rád, že se ti ten příběh líbí!" usmíval jsem se dál potěšeně ještě chvilku, než mi koutky klesly do roviny, "Ale jsi si jistý, že bys nechtěl vlastní příběh? Tenhle- tenhle asi nedává moc smysl, myslím. Asi by- asi by neměla plnit neomezeně mnoho přání?" V rozpacích jsem odtrhl pohled od naší vymyšlené hvězdy a tázavě se zadíval do očí Suzumeho, které měly zcela stejnou barvu. Na druhou stranu, pokud hvězda plní přání, když padá, a tato nepadá, tak... pak by nemusela plnit- ne. Nechal jsem to být a nakonec se přeci jen znovu usmál, obzvlášť radostně potom, co se mě zeptal, jaké by bylo mé přání. "Mé přání?" zopakoval jsem a přimhouřil oči, "Musím se zamyslet." Asi by to bylo mnohem náročnější vymyslet, kdybych věděl, že je to mé jediné přání, ale takhle, když se to nevázalo na počet přání, mohl jsem si přát cokoliv. "Uhm... Asi- asi bych chtěl... vzpomenout si, odkud mám ty jizvy," rozhodl jsem se nakonec a polozmateně nakrčil ret. "Ale- to jen tak plácám, ani nevím, co je pro mě důležité. Ale vědět, odkud jsou... Nevím," pousmál jsem se nakonec omluvně a znovu sklouzl pohledem do země. "Co by sis přál ty, prosím?" zeptal jsem se nakonec zvědavě a opět se opovážil svůj zrak vrátit na Suzumeho. Doufal jsem, že ho to příliš neobtěžuje. Asi se ho za chvíli pro jistotu raději zeptám.

Suzume působil jako optimista, který se nejspíš bude jen usmívat čím dál tím více, nezávisle na tom, jakou hloupost prohlásím. To mne trochu uklidnilo, byť jsem byl stále zmatený tím, že jsem si sotva vybavil vlastní jméno. Můj společník měl naštěstí pochopení snad i pro mou vetchou mysl, kterou empaticky povzbudil k životu. "Máš pravdu," mávl jsem ocasem do strany a mile se pousmál, "Vlk bude asi svým způsobem vždy mladý, dokud chce poznávat a pochopit svět kolem sebe. Jako zvědavé vlče ve velkém těle." I tak je ostuda, že jsem si nevzpomněl okamžitě. Jak... podivně to muselo působit? Byl bych... raději starý a zapomnětlivý než starý a hloupý? A... je hloupost, když něco nedokáži sdělit okamžitě? S pohledem zabořeným do země jsem se za celou tu trapnou situaci se jménem ospravedlnil, a zrak nechal kdesi u půdy ještě chvíli poté, co mne Suzume informoval, abych se neomlouval. Dobře, rozhodl jsem po pár momentech strávených uklidňováním svého svědomí, a věnoval své společnosti přátelský úsměv.
To však neznamenalo, že bylo veškeré trapnosti konec. Čím dál tím více jsem nabýval dojmu, že pokud Suzume neodejde, budu se muset já brzy propadnout kamsi pryč studem. Nejistě jsem přešlápl, když se vysmál mému dotazu o nevhodnosti tykání, a nervózně zavrtěl hlavou. "Pardon," zahihňal jsem se a nepatrně se nahnul do strany, když do mne Suzume dloubl tlapou, než jsem znovu sklouznul k zemi. Je to, jako kdybych dneska mluvil poprvé. Tak nemotorný. "Samou senilitou jsem zapomněl," vydechl jsem a se zazubením, ze kterého stále zářila má nejistota, se na moment zadíval na Suzumeho, "že nejsme staří." Odlehčeně jsem se automaticky zachichotal.
Narovnaně jsem stál v pozoru, když se Suzume vrhl do pečlivého prohlížení mých jizev, kterých jsem si snad nikdy dříve nevšiml. "Já- pardon, nevím, jestli je mi tohle úplně příjemné," hlesl jsem s tichým chichotáním, jako kdyby mne Suzume šimral, a nemohl si pomoci od občasného přešlapování, které Suzumemu prohlídku mých šrámů ztížilo. "Většinou se nesnažím naštvat nikoho, ani křoví, přísahám," slíbil jsem v rámci svého přihlouplého tance na předních nohách a zavrtěl nepatrně hlavou. Musím znít jako hrubián. "Nechci působit jako hrubián, jen... doopravdy nevím." Protože jsem zcela jasně příliš starý na to, aby má paměť cokoliv udržela.
Když jsem obrátil pozornost k jeho krásnému krystalu, působilo to pro změnu, že nejsem senilní sám. "Nech mne hádat, v ostružiní?" hlesl jsem a škádlivě se pokusil mu dloubnutí do tlapy oplatit, i když jsem v takovém pohybu rozhodně nebyl tak sebejistý jako on. Nepůsobí to dojmem, že si jsem vědom, že ostružiní znamená lež? Nebo tím příliš urážlivě poukazuji na to, že oba zapomínáme? Téměř jsem se již nadechl, abych vysvětlil, jak má možná hloupá poznámka měla působit, ale byl jsem zachráněn. Šokovaně jsem zamrkal a pootevřenou tlamu, připravenou na nádech, zase zavřel. "Já?" zeptal jsem se hloupě a tázavě se zadíval na krystal. Světle modrý, téměř svítivý kámen se na mne leskl. "Záleží na tom, zda preferuješ romantický příběh, nebo epos o hrdinství," začal jsem nakonec a pohodlně se usadil. Obzvlášť pohodlně proto, že průzkum mých jizev byl snad ukončen. "Mně by se spíše líbil ten romantický, kdy jsi jednoho dne, sám, hleděl zamyšleně na hvězdy, když začala bouře. Neměl jsi, kam bys šel! Mračna začala zastírat celou noční oblohu, cesta zpátky ze skály působila příliš temně na to, abys při sešlapu neriskoval svůj život. Vítr se dmul a stromy se prohýbaly. Ty jsi přivřel oči, připraven přežít bouři přitisknutý ke studenému kamenu, a vyřkl jsi jen tajně přání, aby vše utichlo, abys byl v pořádku. A pak... vše utichlo a... byl jsi v pořádku. A místo hvězdy, která by spadla, aby ti splnila přání, se jedna jen pomalu, ladně snesla, a obepnula tvůj krk. A dokud svítí, bude ti přání plnit!" S očima vypoulenýma nad představou toho, že má Suzume na krku hvzědu, jsem zasněně zíral na krystal. "Co by sis pak přál?" hlesl jsem, tak trochu mimo.

Nepatrně jsem zkusil protáhnout své ztuhlé tělo, zatímco mě i samotné držení úsměvu stálo úsilí. Jako kdyby na něj můj obličej nebyl zvyklý, jako kdyby ho tíha prohnuté linky mé tlamy stahovala k zemi. I přesto jsem se pousmál ještě o něco více, když můj společník, Suzume, prohlásil, že zapomnětlivost k mému věku patří. Nejsem nejspíš nejmladší. Nebo má mysl jen neslouží tak dobře. Nebo mé vnímání času. "I tak je mi to trapné, omlouvám se," dodal jsem k jeho slovům potichu a zadíval se na moment se studem do země. Nebylo to nic tak příšerného, avšak i tak ve mně narůstal pocit, že jsem v konverzacích nemotorný.
Suzume však působil dojmem, že ho má zapomnětlivost nikterak neobtěžovala, a tak jsem se brzy cítil znovu zcela v pořádku. Smečky jsou nakonec nuda? váhavě jsem pootevřel oči, než jsem ze slušnosti přikývl. "S tím dobrodružstvím a objevováním s teb-" nejistě jsem se zadrhl a zadíval se na Suzumeho tvář. S tebou souhlasím? S Vámi? Pozdravili jsme se s "Dobrý den", takže bychom nejspíše měli pokračovat ve slušném rozhovoru? Na druhou stranu, on mi před momentem tykal? Možná se ale jednalo o obecné tykání, kdy to není mířené přímo na mě. Nemůžeme být věkově tak daleko od sebe, i když já musím působit... sešleji. Lehce jsem se pousmál a zavrtěl omluvně hlavou, znovu s pocitem, že jsem něco pokazil: "Omlouvám se, nejsem si jistý. My... můžeme si tykat, nebo by... to bylo nevhodné?" Tohoto dotazu nejspíš nebylo vůbec potřeba, vzhledem k tomu, že v další otázce Suzumeho, na mé jizvy, jsem si byl poměrně jist, že si tykáme. "Ty jizvy..." začal jsem a zkoumavě se zadíval na své tlapy, kde až na pravou přední byla každá zdobena svým vlastním otiskem z minulosti. "Nejspíš musí vypadat zvláštně," řekl jsem nakonec a naklonil hlavu do strany, zatímco jsem se snažil se rozpomenout, kde jsem jich mohl tolik nasbírat. Musím působit násilnicky. Jako hrubián, který se na potkání mnohokrát potkal. Jako někdo, kdo se vyžívá v ubližování jiným. A přesto mne nenapadá jediná situace, kdy bych se popral? Nepodporuji násilí. Nemohl jsem se... nikdy jsem se neporval. "Přísahám, že jsem se nikdy do žádné násilné situace nedostal, natož, abych ji způsobil," přidal jsem ke své výpovědi a nejistě stáhl uši. Představa, že bych komukoliv ublížil, se mi příliš příčila. "Ty jizvy musí být z různých toulek, všemožné odřeniny z prolézání ostružím," vysvětlil jsem, částečně i sám sobě, protože mne jiné důvody, proč bych měl jizvy, nenapadaly, a pomalu, z části nepřesvědčený, jsem přikývl. "Mohu se zeptat, kde jst- jak se na krku může vzít takový krystal, Suzume?" opětoval jsem nakonec otázku a zvědavě poukázal na krystal na jeho krku, i když bylo nejspíše jasné, na který z krystalů zde referuji, "Je krásný."

Nepřipadal jsem si, že bych sám sebe měl pod kontrolou, a překvapovalo mě to, i když jsem sám sebe pozoroval už delší dobu. Možná jsem... nemocný? naklonil jsem zmateně hlavu do strany a dál pozoroval své nohy, jako kdybych z nich mohl vysledovat celou diagnózu. Možná, že bych o sebe měl více pečovat? Naposledy jsem jedl v... Má mysl narazila na prázdno, které pohlcovalo všechno, co se od doby, kdy jsem odešel ze smečky, stalo. Musel jsem jíst někdy nedávno, jen... zkoumavě jsem sklouzl pohledem ke svému břichu, které bylo podivně vypouklé, zatímco se nad ním rýsovala žebra.
Něco v okolí se ale blížilo ke mně. Trhl jsem sebou a zvědavě nastražil uši, zatímco jsem se zakoukal za zvukem. Přicházel ke mně kaštanově hnědý vlk, s poměrně svědomitou chůzí a přátelským úsměvem. Nesměle jsem mu úsměv opětoval a pokusil se narovnat, abych nevypadal příliš zuboženě. "Do-" zachroptil jsem a musel polknout, než jsem celý pozdrav dokončil, "Dobrý den." Vlk byl podle všeho velmi zvědavý, protože na mne poukázal a okamžitě položil otázku. S upřímným překvapením jsem tlapou přejel po místě, kam ukazoval, abych se přesvědčil, že tam není víc, než mé ucho. Možná je zvláštnější na dotyk? Neúplné? Ale... to tak bylo vždycky. Nikdy jsem se do žádného souboje nedostal. Pootevřel jsem tlamu, abych vlkovi odpověděl to samé, co mi procházelo hlavou, avšak vlk pokračoval s představením. Tiše jsem se zasmál jeho představení, které mi připadalo velmi výstižné, a spokojeně zamával ocasem. "Těší mě, Suzume. Já jsem-" zalapal jsem po dechu a překvapeně se pousmál. Jsem? V mé hlavě se znovu rozlilo prázdno a já konečně začínal rozpoznávat, že toho příliš mnoho nevím. Přeci vím, kdo jsem. Jsem... jsem... "Jsem Flarés, pardon," dokončil jsem nakonec a nejistě se zahihňal, abych omluvil takto trapný moment. "A hádám, že jsem na svých toulkách příliš dlouho," dodal jsem s úsměvem, i když jsem cítil, jak se můj krk unavuje. Možná, že jsem opravdu onemocněl.

// Třešňový háj (přes Středozemní pláň)

Jakýmsi matným způsobem mi vše kolem mne připadalo známé, povědomé, a zároveň naprosto cizí. Procházel jsem plání, kde mne ptáci již museli opustit, rozpraskanou a vysušenou, pravděpodobně za to dlouhé léto, které se nyní chýlilo ke konci, a já si připadal, jako kdybych po ní už kráčel. Jako kdybych zde již předtím zanechal stopy a nyní pouze procházel, po vlastních šlépějích. Takové pláně nejspíše vypadají všude velmi podobně, usoudil jsem nakonec z podivného pocitu povědomosti, a jen jemně zavrtěl hlavou. Potom, co jsme opustili Bengaalrdskou smečku, jsme s rodinou cestovali. Viděl jsem spousty takovýchto plání, které zdánlivě nikdy nekončily. Škoda jen, že nemám způsob, jak od sebe jednotlivé pláně rozeznat. Všechny se nakonec v paměti propojí a žádná z nich nezbyde jedinečná. Jen masa plání, zamyšleně jsem pokračoval v cestě, neschopný si vzpomenout na jakoukoliv pláň, snad i na jakékoliv místo, které jsem od svého odchodu ze smečky navštívil. Kromě lesíku, v němž jsem se dnes probudil. Dlouhé putování. Možná by bylo vhodné se usadit? Na moment se zastavit. Prohlížel jsem si krajinu před sebou, kterou náhle musela protínat neviditelná hranice, jež způsobila, že na jedné její straně rostla tráva, zatímco na druhé pokračovala pustina. Možná, že je to proces? Tráva postupuje dál, společně se životem, a suchá pustina ustupuje. Potřebuje čas, aby pokračovala dále, a po létě musí být příroda ještě vyčerpaná. S příštím jarem se tráva posune zase o kus dál, s trpělivostí zakryje další část zelení. A v létě zase svůj postup zastaví, až do konce zimy. A znovu a znovu. Možná až přehnaně fascinovaně jsem si trávu prohlížel, než se mi rozklepaly nohy a já se musel posadit, ještě stále do pustinné části tohoto místa. Opatrně jsem se pomocí předních doposunul do trávy, která nabízela o něco více pohodlí, a zmateně pohlédl na vlastní tělo.

S ranní melodií ptáků jsem pomalu pootevřel oči a hleděl na oblohu. Nesla narůžovělý nádech, který každou chvílí tmavl, jak se blížil východ slunce. Ptáci tuto změnu nadšeně vítali a cvrlikali čím dál tím hlasitěji, kdesi nad mou hlavou v barvících se korunách stromů, v symfoniích, kterým jsem pouze metaforicky dokázal porozumět. Nový den, zhluboka jsem se nadechl a odpočatý, skoro jako nový vlk, se pousmál. Cítil jsem, jak se můj obličej kroutí, jak se natahuje směrem, na který nebyl zvyklý, a nevadilo mi to. Bylo ráno.
Opatrně jsem vstal na všechny čtyři. Mé nohy se podlamovaly, jako kdybych se včera natoulal příliš mnoho. Udiveně jsem si je prohlížel, jak se zjizvené tyčí nad zemí, nejisté svou vlastní existencí, a po chvíli nad nimi zavrtěl hlavou. Nedokázal jsem si vzpomenout, proč by měly být tak zesláblé. Musel jsem putovat příliš dlouho, ale netušil jsem, kudy a jak. Nový den, věnoval jsem sám sobě povzbudivý úsměv a oklepal ze sebe rosu, která na mne musela přes noc spadat. Nepatrně jsem se přitom zakymácel, jak jsem na moment ztratil svou poslední stabilitu, ale nakonec jsem se znovu dokázal postavit zpříma. Nový den a nová cesta, usoudil jsem nakonec a zaposlouchaný do zpěvu nad sebou jsem začal procházet lesíkem. Ptáci, jejichž jména jsem neznal, již dávno nezpívali tak hlasitě, jako tehdy, když museli slunci pomoci vyjít nad horizont, avšak i tak jejich harmonie šeptala širým okolím. Měkká půda hladila mé zmožené tlapy, konejšila je.
Nevěděl jsem, kam jsem kráčil. A nevěděl jsem toho příliš ani o sobě. Nevěděl jsem ani, že jsem nevěděl.

// Náhorní plošina (přes Středozemku)

Svíjel jsem se a mé útroby mě pomalu požíraly. Klepal jsem se, protože všechno, co se skrývalo pod mou kůží, se bortilo, hroutilo, rozpadalo na titěrné částí a zaprášilo celý můj povrch tak, až jsem se nepoznával. Měl jsem být mrtvý. A byl jsem. Nic, co ve mně bylo, nenaznačovalo opak. Umřel jsem a, byť se mé tělo vrátilo, v něm již nic živého nezůstávalo. Byl jsem pryč. Mé srdce ještě bušilo, plíce se naplňovaly chladným vzduchem nadcházejícího podzimu, žaludek křičel hlady, poničená srst dál trčela na všechny strany, krev proudila v žilách. Avšak já byl pryč. Zůstal jsem jinde, kdesi v ideálním světě, kde jsem snad nikdy nebyl. Já ne. Někdo jiný, někdo, jehož parodii jsem připomínal, ano. Šťastný. Milující. Milovaný. Spolehlivý. V rodině. Obklopený přáteli. Pravdomluvný. Věrný. Vděčný. Trpělivý. Nepoznával jsem se.
Nikdy jsem se nepoznal.
Klížily se mi oči, zatímco se impérium vybudované během tolika let strávených pod mou kůží pálilo na popel. "Lau-n...ee?" zopakoval jsem potichu po šedém přízraku, který se vytrácel kamsi mezi podobně se vytrácející kmeny, až zmizelo úplně vše. Šedý přízrak, kmeny, Launee, můj hlas. I já.

Nesmím dál. Nemohu. Já- nedokážu- ostatní- nemohu- zadrhávaně jsem se pokoušel v co nejkratší době zmizet z existence, a litoval každé své buňky, která ještě stále nosila můj život. Nesmím tu být, zopakoval jsem si pomalu a dlouze se zadíval na své tlapy, které se dotýkaly země, jako kdyby neměly už dávno být někde v ní, rozpadající se na hroudu humusu. Bylo mi z představy toho, že mnou doposud neprolézají červi, zoufale. Můj dech těžknul, hrdlo opuchalo, plíce se splašily. Nesmím tu být! Nemám tu být! Já nemám! Nemohu- nejsem! Neměl bych- v panice jsem prudce oddechoval a znovu zaryl své tlapy hlouběji do své hlavy, snad abych se dotknul své lebky a ukončil tak to, co mělo být skončeno již dávno. Jenže mimo mého vnitřního hlasu, který křičel, zatímco se chtěl osvobodit z mrtvého těla, zazněl poblíž ještě jeden, vyšší a jemnější, nedospělý. Cukl jsem sebou a přes slzy se zadíval mezi stromy. Šedobílá skvrna si mě nejspíše zvědavě prohlížela. Bi... anca? Prudce jsem se přitiskl k zemi a ani se nepokoušel se uklidnit. Bianca. Saturnus. Isma. Santé. Launee. Já je- já jsem- neklidně jsem se otřásl. Věděl jsem, že na mne neshlíží Bianca, a přesto jsem nemohl unést pocit viny, jaký bych měl, kdyby na mne hleděla právě ona. Isma. Santé. Bianca. Launee. Saturnus. Já je... opustil, pevně jsem tiskl zuby k sobě a nechával tělo, jež mi nemělo dávno patřit, aby se klepalo. Aby se třáslo tak moc, aby se nakonec rozpadlo tak, jak mělo. Opustil, polkl jsem a nepatrně zavrtěl hlavou.

// Ježčí mýtina

Nedával jsem pozor na cestu. Nedával jsem si pozor na nic. Mé nohy se brouzdaly skrze kyselé kaluže, otupěle zakopávaly o kamení a občas se některá z nich zastavila, jen aby narušila rovnováhu těch ostatních. Dotyky dešťových kapek pomalu ustaly a já jen matně postřehl, že se nacházím v lesíku. Třešňové stromy byly již dávno odkvetlé a nenabízely ani sladké ovoce. Byly podobně prázdné, jako já. Avšak na rozdíl ode mne nikomu neubližovaly a pouze čekaly, až znovu nastane čas jejich rozpuku. Nemohu dál, projelo mi hlavou a tělo, které jsem měl pouze nepatrně pod kontrolou, se sesunulo k zemi, kde se opřelo o jeden z kmenů. Nemohu dál, zopakoval jsem si pro sebe a cítil jsem, jak se mi oči plní odlišným druhem kapek. S rozklepanými rty jsem zabořil hlavu mezi tlapy a nepatrně s ní zavrtěl. Mám být mrtvý. Mám být dávno mrtvý. Já nemohu. Nemohu dál. Nemohu- roztřeseně jsem začal vzlykat. Styděl jsem se za vše, co jsem od svého návratu provedl. Styděl jsem se za to, že jsem odešel. Avšak vrátit se bylo ještě o něco horší. Já už nemohu- nemohu- znovu jsem lapal po dechu. Přerývavě jsem se nadechoval, se srdcem roztlučeným. Má mysl se nedokázala soustředit na cokoliv jiného, co by nebyl ústřižek již vytvořených myšlenek. Nemohu dál, nemohu dál. Já už dál nemoh- klepal jsem se a tiskl se křečovitě sám k sobě. Cítil jsem, jak mi pulzuje hlava. Jak se slzy vsakují do již takto mokré srsti. Jak se žaludek svíjí v prázdnotě. Jak se hrdlo pokouší spolknout bolest. Nemohu dál. Nemohu dál. Musím- já- nemohu dál, zaryl jsem si drápy do čela a doufal, že myšlenky přestanou. Nesnesl jsem myšlenku toho, že tu stále jsem.