Gallirea - Příspěvky uživatele

Srpen 3/10 | Minehava
7. napiš post, kde si vlče hraje na sirénu a zpěvem se snaží přesvědčit ostatní, aby šli za ním.

Dala na radu vlčice a přesně jednou se zhluboka nadechla. Následně však zavrtěla hlavou, rychle vydechla a zase se vrátila do „okamžitěvšesemusístihnoutteďmódu“. “Není čas dýchat, je čas jednat!“ Hlavu u toho dala trošičku nahoru a hruď hezky dala na obdiv. Někdo musí makat přeci jen. Na to jí cizinka zkusila s trochou logiky vysvětlit, že moříček by nemusel úplně strádat, když prší, což vlastně i dávalo smysl. Thea teda naprosto zapomněla, že prší, ale teď už o tom zase věděla a její kožíšek začínal být až příliš mokrý na její vkus. No, tak toto mi nechybělo. Dala si chvíli na zamyšlenou, potřebovala se ujisti, že má její společnice pravdu a pak se zase rozvykládala. “Ale prší jen trochu a třeba přestane pršet. Jak dlouho dokáže vydržet bez vody? To určitě nebude dlouho. Já bych taky nevydržela bez vzduchu dlouho,“ argumentovala a pro představu na chvíli přestala dýchat. Po pár vteřinách, které v její hlavě ubíhaly stejně rychle jako celé hodiny, zalapala po dechu a pokývala hlavou na důkaz, že má pravdu.
A tak se rozeběhla na záchrannou akci. Keře jí přišly jako skvělý začátek, něco se tam určitě muselo nacházet a sem tam jí přišlo, že vidí, jak se hýbou, když k nim běžela. V pozadí slyšela, jak cizinka mluví o kamínku, ale její důvěra v ní byla dostatečná, aby se nezastavila. A že správně udělala, vlčice kamínek přinesla rovnou k ní. To je dobrý parťák! Té by se líbily veverky v Cedrovém lese. Bohužel pro Theu, chudák nic necítila a po žádném zvířeti ani památka. Posmutněla ve výrazu, ale neplánovala se zastavit, určitě ne teď. Když se však začala dívat kolem znovu, přišla s cizinka s dalším možným nápadem, co se mohlo stát. Vlci ztrácí chlupy? Ale to já nechci, já mám krásnou srst, pomyslela si, ale počkala, než cizinka domluví, aby se vyjádřila. Počkat ale… v jeskyni bylo celkem dost chlupů od maminky. Co když? “Myslíš, že je to možné?“ zeptala se. Třeba, pokud si tím je opravdu jistá, tak jí dokáže uvěřit. “Ale na co jsou šupiny vůbec? Nevypadají, že by měly hřát,“ poznamenala ještě, její tep se začal klidnit a vlastně možná neměla vlčice úplně špatné nápady. Jenže co když? Co když najednou někde najdou toho malého, kterého mohli zachránit? “Tak počkat, víš co… Já ještě něco zkusím, a když to nebude fungovat, tak dáme na tebe, rozhodla nakonec, kousek poodešla a připravila si svůj úžasný plán.

Pochodovala kousek tam a pak zase zpět, u toho hlavu nahoru, aby se její hlas táhnul, co nejdál to šlo. “Aaaauuu Moříííčku, kde pak jsi maličkýý,“ začala nahlas zpívat. Zpěv v sobě měl magii, to bylo jasné všem a k tomu, když se připočte magii Gallirey, tak z toho vychází přímo kouzlo samo. A toto kouzlo by mohlo zaujmout moříčka a donutit ho vyjít z jeho úkrytu. “UuuuUuukaž se,“ zpívala dál a raději se podívala za sebe, že to kouzlo nefunguje i na vlky. Ale i kdyby, co se ukazovalo spíše, bylo, že rozhodně nefunguje na moříčky, jelikož nikde nic. “Pííísni a odhaaal seee,“ pokračovala dál, stále bez úspěchu. Její normální pozitivní nálada začínala odcházet. Možná to opravdu pouze přehnala? “Ke mne stačí dojít, jsem tu stálee.“ Nic. A zpěvem to být nemohlo, jejím uším to znělo krásně, ona by sama sebe následovala bez rozmyslu. Proč by potom on nepřišel?

Podívala se zpět na svoji společnici, pokývala hlavou a oči svěsila k zemi. “Tak asi nic.“

Srpen 2/10 | Minehava
15. napiš post, kde tvé vlče vymyslí jméno pro zvíře, které nikdo jiný nevidí – ale ono ho vídá pořád.

Cizinka si okamžitě získala malé, avšak významné plus tím, jak k celé situaci přistoupila. Thea ji sice svým příchodem pravděpodobně překvapila, přesto se vlčice pátrací akce nezalekla, ba naopak zněla nadšeně. Kdyby se Thea tak moc nesoustředila na záchranu ryby nebo čehokoliv jiného, co ztrácelo šupiny, možná by věnovala vlčici více času. Ale nebyl čas ztrácet čas, takže hurá záchrana!
Mořské myši, jak se jim to jenom… moříčci, no jasné! zavzpomínala na zvíře, co potkávala, no, především teda ve své hlavě, ale jinak samozřejmě v jezerech a řekách, což je asi u mořské myši trochu zvláštní, ale to už nedomýšlela. Nechtěla totiž vyřadit nikoho jako možného majitele šupiny a moříček, myš s dlouhou ploutví místo ocasu, rozhodně patřila mezi možné podezřelé.
“No ta šupina byla támhle, kousíček odsud na pobřeží, to si tak seděla na kameni a sušila se, to není v pořádku,“ vysvětlila vlčici, odkud se vzala šupina a packou ukázala směrem, kterým přišla. “Podle mě nemůže být daleko, ryby přece nechodí, kam by se mohla dostat,“ mluvila strašně rychle, takže se musela na vteřinu zastavit, ale následně zase pokračovala v monologu, “co myslíš, že to bude? Já myslím, že moříček, oni mají takové šupinaté ploutve, to by sedělo naprosto a mají i nohy takže, no, takže to by dávalo smysl. Snad neutekl daleko, aby neschnul moc.“ Čím více o tom mluvila, tím smutněji jí bylo. Ještě jednou se podívala kolem sebe a pak nádech, výdech, co teď? A pak něco zmerčila!
“Jee hele, koukej, tam je keř, takový velký, pojďme ho zkontrolovat, rychle,“ hlavou naznačila, kterým směrem keř je, kolem jich bylo rovnou pár, takže určitě bylo, co kontrolovat a pak, bez toho, aniž by čekala na reakci, se rozeběhla. Ale měla velké naděje, že cizinka bude dobrý parťák a půjde za ní.

Srpen 1/10 | Minehava
16. Napiš post o záchranné akci – tvé vlče najde něco, co podle něj potřebuje zachránit (např. mušle, kamínek, pírko).

Po dlouhém spánku, a ještě delším ubezpečováním se, že se počasí uklidnilo, se konečně malé torpédo rozhodlo vydat pryč z lesa, který byl do teď jejím úkrytem. Za jeho hranicemi se nacházelo další území, jež ještě neměla šanci prozkoumat – jezero. Vzduch vonící po dešti a krásná lesklá hladina jí rychle zlepšily náladu. Do chůze se jí navrátila energie a obezřetnost byla zase ta tam. Joo, tady by se mamince líbilo, pomyslela si, když začala klusat blíže k vodě. Těšila se, že se konečně napije, a třeba se i vykoupe? No možná ne, dneska zrovna není takového horko. Konečně trochu vody a ono furt prší, pche. Slunce jedno! Nespokojeně se podívala na oblohu, kde mělo slunce být, ale přes mraky ho neviděla. Nevděčník jeden.
U jezera jí do nosu začal píchat cizí pach, ale zatím se o to neplánovala starat. První cíl bylo se napít. A že to za to čekání stálo! Voda byla svěží, čistá, studená… jakékoliv možné požadavky na vodu mohl jen vlk mít, tato voda to splňovala. Jenže pak si všimla něčeho krásného v koutě. Její oči se okamžitě dostaly na kámen, který však nezářil jen tak sám o sobě, seděla na něm šupina. Ale ta byla! Všechny barvy duhy se v ní odrážely, sice jen zlehka, nebylo světlo, ale stále. Komu asi patří? Nějaké paní rybce? Ale proč by rybka ztrácela šupiny, co bez nich bude dělat? Thea se začala strachovat, kámen se šupinou vzala do tlamy a vydala se za svým druhým cílem – cizinec.
Všimla si jí brzy, hnědá vlčice vlastně nebyla až tak daleko. Zrychlila, už dlouho takhle rychle neběžela, aby jí náhodou vlčice neodešla a když jí dohnala, vydala ze sebe jakýsi podivuhodný zvuk. “Mmbw-adawbs-ammm,“ pokusila se říci s kamenem v puse a až potom ho položila na zem. “Já-já… Koukejte! To je něčí šupina, někdo ztrácí šupiny! Musíme,“ stěží to dokázala rozdýchat, “musíme jim pomoc, prosíím.“ Vykulila na vlčici své zlaté oči a doufala, že se k ní přidá. Ach, chudák ryba! “Tohle bylo na zemi u vody, takže tu bude někde asi ryba… nebo mořská myš nebo něco většího! A přece je nemůžeme nechat, aby byli na souši, tam nepatří,“ vysvětlovala dále, skoro měla slzy v očích. A až ji najdeme, tak ji jen vezmeme do jezera a bude, to nebude tak těžké. Kde ale jen je? Nic nikde nejde vidět, pach je tu jen tady od ní. Hmm.

O magii nevěděla vůbec nic, maximálně tak, že existuje. Sem tam si pamatovala něco, co zaslechla v povídání od maminky, ale vlastně z toho nedokázala seskládat ani kloudnou větu a všechny její historky se jí začínaly těžko pamatovat. Polobůh… něco polobůh a magie, snažila se vzpomenout si, ale nešlo to. Byla tak malinká, když všechny historky slyšela, jak by si to jen mohla pamatovat. Stejně jako Ikranovy oči, i oči její maminky byly zlaté. A vlastně i její oči byly zlaté. Ale oči některých vlků nebyly, třeba pana alfy Etneyho. Ale co ten mohl mít za magii? Je to vůbec spojené? Ano, ano, maminka to říkala… někdy.
Zaujalo jí, jak svou magii popsal Ikran. Psychické magie, mentálního charakteru. “Co to znamená?“ zeptala se a naklonila hlavu na stranu. “Co takový vlk umí? A jak to zjistíš, že takovou magii máš? A kdy?“ Zasypala ho otázkami, že by si ani nevšimla, kdyby na jednu neodpověděl. Ale když jí to ještě úplně do hlavy nelezlo. “Já bych chtěla nějakou hezkou magii. Třeba takovou, co by mě pomohla s veverkami. Aby se mnou mohly mluvit!“ vysvětlila a koukala se přitom na veverčí království. Když už tu má bydlet, tak ať se může bavit se všemi obyvateli. “Existuje taková magie?“

Měly to být javory v pozadí, někde se v procesu ale s nimi stálo toto :Dd

Připsáno

Červenec 3/10
14. Napiš post, kde vlče vidí něco, co neumí pojmenovat.

Její obětina sluníčku nezabrala ani trochu. Slunce se vytratilo za obzor, uběhla noc a místo ranního světla a tepla ji probudila nečekaná bouřka a zima. Tak slunci už nikdy nic nedám! Les nebyl to nejlepší místo, kde takové počasí přečkávat, ale to Thea vůbec netušila, byla vlastně celkem ráda, že na ni neprší, a tak její kožíšek bude suchý. Ještě, že neusla na té louce, kde byla předtím.
Bouřka nebyla něco, co by viděla poprvé, ale nikdy ne v takovém rozsahu. Od té doby, co byla v Galli se zde počasí nezměnilo, bylo pouze horko až vedro a předtím možná občas pršelo silněji doma? Ale to přežívala s maminkou a sourozenci v noře, nevnímala vůbec, co se děje venku. No tak snad se teď neukáže Mari, to by se jí vůbec nelíbilo, pomyslela si, leč názor Marigold odhadovala čistě podle svého.
Když se prošla hlouběji do lesa, začala v dáli poslouchat rány. Takhle krutou bouřku ještě rozhodně nezažila a hlasité zvuky jí začínaly vyvádět z míry. A to se na vlče bála minimálně. Snažila se stále neztrácet svůj obvyklý postoj, ale cítila, že tlapky se jí trochu klepaly. Tiše si oddychla a přidala na kroku. Míst na schování tu bude milion. Něco najdu, je v pohodě… Úplně v pohodě! Zvuky mi nic nemůžou udělat.
Ke konci už skoro běžela. Snažila se najít místo na odpočinek, ale ještě předtím, než něco našla, celá obloha se před ní rozzářila. V životě nic takového neviděla, packy se jí okamžitě zabořily do hlíny, aby se zvládla na místě zastavit. Až jí polštářky na tlapkách z toho manévru bolely. “Pom-oc,“ zašeptala, nedokázala ze sebe ale dostat skoro nic, druhá část slova nebyla slyšet vůbec. Strach úplně ovládnul její tělo. “Co to bylo? Slzy v očích se jí objevily, ale opravdu jí začaly stékat po tváři až když světlo doprovodil zvukový efekt. A než stihla vzít nohy na ramena stalo se to znovu a snad ještě blíže, než předtím.
“Světlo na obloze má být sluníčko a ne… tohle!“ stěžovala si nahlas, naprosto vzdala jenom přemýšlet. Stejně tu nikdo nebyl, kdo by ji mohl poslouchat. Běžela až našla díru u stromu, která zařídila, že aspoň trochu bude chráněná, okamžitě do ní skočila a se strachem v očích se rozhodla překonat toto počasí a cokoliv, co se s tou oblohou děje. “To musí být magie toto. Nějaká energie v oblacích. Proč by to existovalo.“

Červenec 2/10
3. Napiš post, kde tvé vlče udělá obětinu sluníčku.

Obličej se jí z hub okamžitě zkřivil. Proč by tohle někdo jedl! Byla tak zaneprázdněná, že si ani nevšimla, jak na obzoru zapadá slunce. Jenže teď, když byla rozhozena, uvědomila si, jak vlastně v lese bude hrozná tma. A jak tu bude sama… To už se jí vůbec nelíbilo. Zvedla se od své hromádky, posbírala pár kousků do tlamy a vydala se směrem světlo. Gallirea je kouzelná, takže možná, když poprosí magii slunce, aby jí nechala alespoň trochu světla, slituje se. A jako dárek čerstvě nasbírané houby? No, kdo by to nebral? Thea… Thea by to rozhodně nebrala. Ewww.
Šla celkem dlouho, trochu již vzdávala šanci, že by mohla ideální místo na svůj rituál najít. Naštěstí se pak zjevilo! Krásná louka uprostřed lesa, velká možná tak pro dva vlky, tři nanejvýš, ale na rituál perfektně postačilo. Položila ty dva hřiby, které jí zůstaly v puse, tlamou utrhla kytičku, která rostla vedle ní a pak ještě chvíli šmejdila po zemi, hledajíc ten poslední perfektní dílek do skládanky. A že ho našla! Naprosto nádherný kamínek, byl zaoblený, velký tak, aby se vešel do její tlamy a znaky na sobě připomínal pavučinu, přes tmavě šedé pozadí se táhly světlé čáry navazující na sebe. Thea z něho nemohla být nadšenější, její ocas především to dával najevo. Sebrala ho ze země a utíkala ke svému místečku.
“Ach, velké Slunce, vyslyš mé přání,“ začala, když vše položila k sobě. Uklonila se, aby ukázala svůj respekt. “Můj strach ze tmy je veliký a ty… ty mi můžeš… můžete mi pomoci,“ její modlitba rozhodně potřebovala vyšperkovat, možná si ji mohla předpřipravit. “Zde pro Vás mám dárečky – jídlo, kvítí a ozdobu, prosím, přijměte mou prosbu,“ dokončila, slova už ji docházela a neměla, co přidat. Teď už bylo na čase jen čekat, zda se slunce umoudří a zůstane na obloze nebo bude muset být Thea v úplné tmě sama.

Červenec 1/10
1. Napiš post o tom, jak tvé vlče jde samo nebo s někým na houby.

V Galliree již strávila pár dní, vlastně skoro celý měsíc. Kam jen ten čas utíká? Většinu času ale věnovala své možná nové smečce? Jistota tam ještě stále nebyla, a to se chovala, jak nejlépe mohla! Proto asi ocenila, když se náhle objevila v klidném, tichém lese, který nikdy předtím neviděla. I společenský vlk si musí občas oddychnout. Procházela se lesem, snažíc se vzpomenout na vše, co ji maminka naučila. Například nejez všechno, co uvidíš. Protože přesně to uvažovala, že udělá. Zahlédla v trávě nádherný červený disk a samozřejmě, že k němu musela běžet.
Jéé, ten je tak nádherný! Přemýšlela, jak špatné by bylo, kdyby si ho s sebou vzala, ale tušila, že zářivé barvy v přírodě většinou znamenají špatné věci. Ne u vlků, tam znamenaly magii, ale u věcí jako jsou houby to nemusela úplně riskovat. Ach jo. Když se však rozhlédla kolem sebe, všimla si, že těch hub je tu vlastně strašně moc. Vybrala si tu, která jí byla nejblíže a hned se rozhodla je sbírat.
Jako bod pro shromažďování hřibů si vybrala právě červenou mochomůrku, kterou nalezla jako první. Její zářivá barva pomáhala, že ji našla, i když šla trochu dále pro pravák, který tam zrovna rostl. A když packou hrábla trochu do hlíny, byli tam další. To jí asi bavilo nejvíce, vyhrabávat je ze země. Našla taky bedlu jedlu, lišku a slizák, přičemž teda pojmenovat uměla pouze ten poslední, jelikož odhadnout jeho název nebylo zas tak složité. Bedla byla šedá a liška oranžová, její kreativita v pojmenovávání byla na bodu mrazu. Překvapivě taky byly všechny jedlé, což ale stejně bylo k ničemu, protože když si po těžké námaze sedla, aby svůj sesbíraný poklad vyzkoušela, zjistila, že vlastně nemá ráda houby.

6. Napiš post, ve kterém zazní alespoň tři letní zvuky (např. cvrkot, šum, kapka, zpěv, třepotání, štěkání z dálky).

Byl už zase další den, mraky stále nikde a teplota byla vysoká, přesně jak by se dalo od léta očekávat. Thee bylo trochu horko, samozřejmě, měla stále celkem hrubou srst na takovéhle počasí. Nechala se raději trochu rozptýlit cvrkotáním a zpěvem ptáčků, kteří se někde v lese museli nacházet, bohužel, neviděla je. A vlastně už ani veverky. Jak ty jí chyběly! Ikran si mumlal něco pod nosem, rozhodla se tomu nevěnovat přílišnou pozornost, ať se jen vyjádří pořádně nahlas. Z hladu a čekání byla zase celkem unavená, takže špulení uší nepřipadalo v úvahu a ptát se taky nechtěla.
Stále také slyšela šum potoka někde z hloubi lesa. Ach, jak ta by se tam ráda podívala! Ale musí čekat přece, na pana alfu. Její vlastní myšlenky a nápad na ochlazení se v jezeře, ji zařídily, že neslyšela ani druhé Ikranovo stěžování si. Ať si říká, co chce! “Hmm,“ odpověděla ze zdvořilosti nebo spíše, aby nevypadala, že neposlouchala, ale hlavou se dívala směr potůček. Pane alfo, kde jste?
Zaposlouchala se do větru, který se prohnal korunami stromů, přes to však poslední komentář Ikrana zaregistrovala. Bylo to selektivní naslouchání? Ano. Určitě ne! “Tak to už se těším! Chci umět lovit.“ Otočila se zpět na svého společníka, oháňka zas se na chvíli rozhýbala a na tváři se objevil úsměv. Pak ještě nahnula hlavu na stranu, zadívala se na Ikrana a jeho zlaté oči a zeptala se: “Jakou magii ovládáš?“ Pan alfa měl fialové oči, i fialovou srst. Nevěděla uplně, co za magii to bylo, ale fialová byla hezká! Vlastně si ani nepamatovala jakou magii měla maminka, pouze to, že ji měla. A toto měla být magická země, každý měl mít magii. Taky chci magii.

Pomalu a s rozmyslem přišla malá vlčice na louku jí ještě neznámou. Ukázalo se jako dobrý nápad se sem podívat, jen málo nezalesněných míst mělo trávu tak nízkou, že přes ní Thea viděla. A toto území to splňovalo! Opatrně, krůček po krůčku, pokračovala do středu území, přičemž u toho neustále čichala kolem sebe, jelikož tady něco nesedělo. Ona většinou nebyla ta, kdo si jako první všiml cizího pachu, na vlka se na svoje smysly zase tolik nespoléhala, avšak tentokrát i ona věděla, že by měla dávat pozor. Rozhlédla se kolem, ale nic neviděla. Ani tlapka v dosahu, nikdo nikde, ale ten pach tu stále byl. Letmo projela pohledem i trávu pod sebou. Už za okamžik věděla, že to byl ten správný tah! Hele, tu jsou malé díry, co tu asi bydlí? Ihned na to strčila svůj čumák do jedné z nich. Chyba! Asi mohla trochu více přemýšlet, ale ten náhlý záchvat zvědavosti nedokázala zastavit, hlava jí tam vlezla tak nějak sama. Aspoň se může poučit do příště, že ano? Och, to by byla další chyba, protože poučení zrovna začalo vylézat z nor.
Rozutíkala se pryč, přece naštvaným svišťům uteče, ale bylo to k ničemu. Ušla už pořádnou dálku a louka byla prostorná. Au, moje packy, to bolí, pomoc. Cupitala dál, nohy běžely plnou parou v před, ale věděla, že dlouho už to nevydrží, potřebovala se zastavit. Tak na vteřinu se otočila, aby viděla, jak to za ní vypadá. A asi pro překvapení všech, svišti sice vypadali, že by jí nejraději všichni zbili, ale nechávali ji jít dál, i ti, co byli kousek od ní se neobtěžovali opustit svoji noru. Už můžu zpomalit, možná? Ani náhodou, jakmile změnila tempo, hned na ni odněkud přistál kámen. No ale, jak tohle dělají? I kdyby chtěla opravdu nad odpovědí přemýšlet, nemohla, musela pokračovat. Ťapkala tedy dál, svišť nesvišť, než se dostala dost daleko, aby je neobtěžovala svou přítomností. Ihned na to si sedla a packou se dotkla svého nosánku, který stále bolel. Loupáci jedni.

Tiše si povzdychla a odevzdaně svěsila hlavu, než přešla Ikranovu odpověď snad poprvé bez svého povídaní. Téma trestů pro ověření důvěry a loajálnosti jí už motalo hlavu a tím, jak se v něm ztrácela, tak ji vlastně úplně omrzelo. Nesouhlasila s takovými praktikami, určitě by je nikdy nezkoušela a tím to pro ni tak nějak haslo. A její maminka by určitě nechtěla, aby se něco takového dělo jí!
Jenže když změnili téma, nečekala takový zvrat. Okamžitě vrhla na Ikrana vyděšený výraz a packou naznačovala, ať se utiší. Zeptat se, jestli loví veverky před veverčím království? On snad chce si je znepřátelit! To je blázínek. “Vždyť tě uslyší, to nemůžeš říkat takové věci,“ pošeptala a přiblížila se kousek k němu, aby ji slyšel. “Já bych NIKDY veverky nelovila,“ řekla pak mnohem více nahlas a jasným důrazem, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. Pokud budou veverky někoho chtít vyhostit, ona to určitě nebude! “Ale ne, ještě jsem nelovila asi nic, žáby jsem viděla kdysi, ty jsou tak hezké, jak se lesknou!“ V očích šlo vidět, jak vzpomíná na své seznámení s žábami. Nezdálo se to tak dávno. “Těch by byla škoda.“ Musela se zamyslet nad jeho další otázkou. Narodila se na jaře, to věděla, ale zmínilo se někdy jak stará vlastně byla? Čas utíkal tak zvláštně, když byl vlk sám. “U nás byl ještě sníh, když jsem byla úplně malá, ale myslím, že jaro už bylo? Ale na lov nás ještě nepustili, i když všichni sourozenci chtěli,“ popsala mu svoji situaci ve smečce. Lov byl vlastně důvod, proč nakonec vzala nohy na ramena a šla hledat babi. A z povídání Ikrana začínala mít pocit, že udělala možná i dobře, třeba zde vážně bude mít více soběstačnosti a možnosti se rozvíjet.
Představila si, jaké by to bylo žít v Ikranově smečce. Měla svoji maminku, ale do toho mít ještě jinou matku, která je vede? Přišlo jí to podivné, proč by se tak chtěla smečka vést. Ale tentokrát se neptala okamžitě proč, pro jednou to udržela v sobě. “To nezní zábavně. K nám se chovali stejně, ke mně i k bratrovi,“ řekla. Možná jsem měla štěstí, na domov a i na Gallireu.

Souhlasila s první částí toho, co Ikran řekl, ale druhá část se jí zas tolik nelíbila. Proč by se měl respekt testovat? A trestat? Hlava jí úplně nebrala, z jakého důvodu by to někdo dělal nebo čím by tím dosáhl. “Proč klíčové? Co se tím zjistí? “ zeptala se. Byla za tím určitě trochu hlubší myšlenka, ale nedokázala ji formulovat. Nebo nad ní pořádně přemýšlet.
Naštěstí konverzace o pouštních zvířatech jí dělala mnohem vetší radost. Vlastně dost pomáhala k zapomenutí hladu. Nebo žízni. Ale třeba by se fakt mohli projít k té říčce? Ne-e, ještě chvilku vydrží! Teď zpět k tomu, co říká Ikran. Zadívala se na něj, když se trochu více rozmluvil. Konečně se dozvídala zajímavé informace. Musím jednou ulovit myš! ustanovila si a doufala, že na to nezapomene. Určitě už se brzy měla začít učit lovit, vždyť už je tak velká, ne? Sama došla tak daleko, lov musí být přirozeným dalším krokem. “Ještě ne, my ve smečce jako malí nelovili, na jediný lov nás nepustili! A jídlo vždycky bylo. No, a pak už jsem byla sama, nebylo kdy asi,“ začala s vysvětlováním, proč nikdy myš neměla, “ale chci lovit. Myš bude dobrý start určitě! Už se těším.“ Nadšení jí šlo vidět v očích a úsměv na obličeji to cele podtrhoval. Ach, jak by jí to bavilo! “Co všechno dokážeš ulovit? Jako sám,“ zeptala se. Ve smečce se dělaly skupinové lovy na srnky a podobné, tušila, že samotný vlk je skolit nedokáže. Ale kde byly limity jednoho vlka?
Zarazila se nad jeho další větou. Bylo to dost jasně vidět, přimhouřila oči a natočila hlavu na stranu. “U nás byl alfa pár, u vás ne? Proč by vlk nemohl být alfa?“ začala vyzvídat. Hrozně moc ji překvapovalo, jak jiný byl Ikranův život.

Vůbec se jí nelíbilo, co říkal Ikran. Existence vlků, kteří rádi ubližovali ostatním jí nedělala radost a těžko si ji ve své hlavě připouštěla. “To nezní správně,“ řekla smutně a nahlas si oddechla. Někteří vlci jsou divní. “Já bych k někomu takovému neměla respekt,“ dodala a zvedla bradu nahoru, jistá svým odhodláním nenechat někoho se k ní takto chovat. Dostávat rozkazy jí bylo krapet proti srsti, ale její aktuální situace, která vyžadovala, aby si našla aspoň nějaké přístřeší a její okamžitá láska k veverčímu království a Cedrovému lesu ji nutila se trochu přizpůsobit. Dokavaď zvládala svůj hlad, zvládala udržet své odhodlání být se smečkou. Ale kdyby se pan alfa choval jinak, už by upalovala!
Zavrtěla hlavou, když jí Ikran odpověděl ohledně myších skákajících na dvou nohách. “Ale skákat určitě není rychlejší než běhat,“ argumentovala. Aby prosadila svůj argument, napadla jí ukázka. Zvedla tedy přední packy do vzduchu, ale už se bohužel nedokázala odrazit zadníma, zas tolik síly ještě nenasbírala a koordinace malého vlčete taky nebyla perfektní. Vypadala možná komicky, nijak to však její sebedůvěru nesnížilo. “Vidíš! Vlastně, zní trochu jako jednoduchá svačinka. Měl jsi je někdy? Myši asi nechutnají dobře,“ přemýšlela nahlas, ale zároveň stála o input jejího společníka. Nikdy myš neměla, sama lovit neuměla a ve smečkách se většinou dělaly lovy na velkou zvěř. Loví se vůbec tak malé věci? Proč by ne?
Theu stále více a více překvapovalo vše, co se dozvídala. A hrozně jí to zajímalo! Ikranovo putování muselo být dlouhé, jak popisoval. Škoda, že už si na krajinu podobné zdejší zvykl, přála si ho vidět překvapeného, to musela být větší sranda. Ale komentář o vlcích, které zde potkat ji asi zaujal nejvíce. “Jako třeba?“ zeptala se a naklonila hlavu na stranu. “Já tu ještě nikoho nepotkala. Kromě vás dvou.“ Byly tu i další vlčata? A kdo byli další členi smečky?

Zvládala svůj hlad ignorovat celkem obstojně, ale čím více o tom Ikran mluvil, tím těžší to pro ni bylo. Naklonila hlavu na stranu a chvíli přemýšlela. “Řekl, že se můžeme najíst za to, že mu pomůžeme losa odtáhnout, žádná jiná podmínka tam nebyla,“ odpověděla a v průběhu věty přikyvovala jako by sama těžko věřila své chytré myšlence dokavaď ji celou nevyslovila. Třeba jí hlad pomáhal přemýšlet? “Kdo by chtěl nechat vědomě ostatní hladovět… já ne,“ dodala ještě. Udělala ale ona ten první krok, aby se najedla? Ne. Já a veverky jsme až příliš velcí kamarádi už, nemůžu se nechat vyhodit a opustit je.
“Ale proč by skákaly po dvou nohách?“ zeptala se ho konečně, když jeho druhý popis byl vlastně zopakování toho, co řekl předtím. Naštěstí jeho nemluvnost nebyla něco, co by zvládlo Theu frustrovat, musela se naučit pokládat přesnější otázky. Vlastně to pro ni ještě bylo dobré cvičení jak komunikovat s jiným typem vlků. Maminka byla většinou více upovídaná, alespoň si ji tak pamatovala. Kde je asi tak Marigold konec? Ostatní sourozenci byli doma, tam nebylo o čem, ale Mari se ztratila po cestě.
Chvíli uvažovala nad všemi možnými druhy jelenů, které vůbec neznala. Ani ji nenapadlo, že toho existuje tolik mimo její svět. Jak krátkozraké od ní. Třeba se někdy na takové místo taky podívám, napadlo ji a v očích se jí rozsvítily jasná světýlka nezbednosti. Zatím ale potřebovala setrvat tam, kde byla. Aspoň dokud nebude schopna se vydat na další delší trasu, sama by teď nikam nedošla. “Zní dobře, jako že by byla zábava ji prozkoumávat,“ odpověděla Ikranovi. “Je to pro tebe tady taky takové? Že vidíš věci, cos předtím neviděl? Když jsi z pouště,“ zeptala se následně. “Nebo je to větší nuda tady?“

Nevypadalo to, že by se Ikran nechal chytit do pavučiny Theiny představivosti. Nijak nerozporoval existenci veverčího království, ale také se neúčastnil konverzace, což jí vlastně trochu mrzelo, jelikož jí to přišlo nadmíru zajímavé. A přece tady bude bydlet jakožto člen smečky, neměl by se více zajímat o místní faunu? Jen aby jednou nelitoval, až ho veverky budou hnát ven z lesa, pomyslela si a nenápadně mrkla směr království. Chybami se vlk učí, aspoň bude zábava. Trochu se začínala bát, že by i jí mohly přestat mít veverky rády, proto se zvedla a kopla šišku, která vedle nich ležela, směrem k nim. Nebo jakože směrem ke království, které stále perfektně viděla mezi korunami stromů. Následně ještě krapet sklonila hlavičku jako by se ukláněla a pak se vrátila k vlkovi. “Hmm, jídlo, taky bych si už dala,“ odpověděla a ocas se jí rozkmital na všechny strany. Když už pomohla toho losa přitáhnout!
“Myši skákající po dvou nohách? To jsem ještě neviděla,“ řekla s nadšením. Proč by potřebovala myši skákat po dvou nohách, není to pomalejší? Ale představa toho zvířete jí zaujala. Sama by chtěla umět chodit po dvou nohách, jen tak, pro zábavu. “Co je pouštní jelen?“ zeptala se ještě. Ikran možná nevěděl, co je pro Theu zajímavé, ale naštěstí pro něj, bylo to skoro všechno. “Teď bych se chtěla do pouště podívat tyjo,“ okomentovala nakonec. Kdo by to byl řekl, tolik zvláštních zvířat tam žije, přitom pouštní vlci nevypadali nijak zvláštně, minimálně ne Ikran.