Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Souhlasila s první částí toho, co Ikran řekl, ale druhá část se jí zas tolik nelíbila. Proč by se měl respekt testovat? A trestat? Hlava jí úplně nebrala, z jakého důvodu by to někdo dělal nebo čím by tím dosáhl. “Proč klíčové? Co se tím zjistí? “ zeptala se. Byla za tím určitě trochu hlubší myšlenka, ale nedokázala ji formulovat. Nebo nad ní pořádně přemýšlet.
Naštěstí konverzace o pouštních zvířatech jí dělala mnohem vetší radost. Vlastně dost pomáhala k zapomenutí hladu. Nebo žízni. Ale třeba by se fakt mohli projít k té říčce? Ne-e, ještě chvilku vydrží! Teď zpět k tomu, co říká Ikran. Zadívala se na něj, když se trochu více rozmluvil. Konečně se dozvídala zajímavé informace. Musím jednou ulovit myš! ustanovila si a doufala, že na to nezapomene. Určitě už se brzy měla začít učit lovit, vždyť už je tak velká, ne? Sama došla tak daleko, lov musí být přirozeným dalším krokem. “Ještě ne, my ve smečce jako malí nelovili, na jediný lov nás nepustili! A jídlo vždycky bylo. No, a pak už jsem byla sama, nebylo kdy asi,“ začala s vysvětlováním, proč nikdy myš neměla, “ale chci lovit. Myš bude dobrý start určitě! Už se těším.“ Nadšení jí šlo vidět v očích a úsměv na obličeji to cele podtrhoval. Ach, jak by jí to bavilo! “Co všechno dokážeš ulovit? Jako sám,“ zeptala se. Ve smečce se dělaly skupinové lovy na srnky a podobné, tušila, že samotný vlk je skolit nedokáže. Ale kde byly limity jednoho vlka?
Zarazila se nad jeho další větou. Bylo to dost jasně vidět, přimhouřila oči a natočila hlavu na stranu. “U nás byl alfa pár, u vás ne? Proč by vlk nemohl být alfa?“ začala vyzvídat. Hrozně moc ji překvapovalo, jak jiný byl Ikranův život.

Vůbec se jí nelíbilo, co říkal Ikran. Existence vlků, kteří rádi ubližovali ostatním jí nedělala radost a těžko si ji ve své hlavě připouštěla. “To nezní správně,“ řekla smutně a nahlas si oddechla. Někteří vlci jsou divní. “Já bych k někomu takovému neměla respekt,“ dodala a zvedla bradu nahoru, jistá svým odhodláním nenechat někoho se k ní takto chovat. Dostávat rozkazy jí bylo krapet proti srsti, ale její aktuální situace, která vyžadovala, aby si našla aspoň nějaké přístřeší a její okamžitá láska k veverčímu království a Cedrovému lesu ji nutila se trochu přizpůsobit. Dokavaď zvládala svůj hlad, zvládala udržet své odhodlání být se smečkou. Ale kdyby se pan alfa choval jinak, už by upalovala!
Zavrtěla hlavou, když jí Ikran odpověděl ohledně myších skákajících na dvou nohách. “Ale skákat určitě není rychlejší než běhat,“ argumentovala. Aby prosadila svůj argument, napadla jí ukázka. Zvedla tedy přední packy do vzduchu, ale už se bohužel nedokázala odrazit zadníma, zas tolik síly ještě nenasbírala a koordinace malého vlčete taky nebyla perfektní. Vypadala možná komicky, nijak to však její sebedůvěru nesnížilo. “Vidíš! Vlastně, zní trochu jako jednoduchá svačinka. Měl jsi je někdy? Myši asi nechutnají dobře,“ přemýšlela nahlas, ale zároveň stála o input jejího společníka. Nikdy myš neměla, sama lovit neuměla a ve smečkách se většinou dělaly lovy na velkou zvěř. Loví se vůbec tak malé věci? Proč by ne?
Theu stále více a více překvapovalo vše, co se dozvídala. A hrozně jí to zajímalo! Ikranovo putování muselo být dlouhé, jak popisoval. Škoda, že už si na krajinu podobné zdejší zvykl, přála si ho vidět překvapeného, to musela být větší sranda. Ale komentář o vlcích, které zde potkat ji asi zaujal nejvíce. “Jako třeba?“ zeptala se a naklonila hlavu na stranu. “Já tu ještě nikoho nepotkala. Kromě vás dvou.“ Byly tu i další vlčata? A kdo byli další členi smečky?

Zvládala svůj hlad ignorovat celkem obstojně, ale čím více o tom Ikran mluvil, tím těžší to pro ni bylo. Naklonila hlavu na stranu a chvíli přemýšlela. “Řekl, že se můžeme najíst za to, že mu pomůžeme losa odtáhnout, žádná jiná podmínka tam nebyla,“ odpověděla a v průběhu věty přikyvovala jako by sama těžko věřila své chytré myšlence dokavaď ji celou nevyslovila. Třeba jí hlad pomáhal přemýšlet? “Kdo by chtěl nechat vědomě ostatní hladovět… já ne,“ dodala ještě. Udělala ale ona ten první krok, aby se najedla? Ne. Já a veverky jsme až příliš velcí kamarádi už, nemůžu se nechat vyhodit a opustit je.
“Ale proč by skákaly po dvou nohách?“ zeptala se ho konečně, když jeho druhý popis byl vlastně zopakování toho, co řekl předtím. Naštěstí jeho nemluvnost nebyla něco, co by zvládlo Theu frustrovat, musela se naučit pokládat přesnější otázky. Vlastně to pro ni ještě bylo dobré cvičení jak komunikovat s jiným typem vlků. Maminka byla většinou více upovídaná, alespoň si ji tak pamatovala. Kde je asi tak Marigold konec? Ostatní sourozenci byli doma, tam nebylo o čem, ale Mari se ztratila po cestě.
Chvíli uvažovala nad všemi možnými druhy jelenů, které vůbec neznala. Ani ji nenapadlo, že toho existuje tolik mimo její svět. Jak krátkozraké od ní. Třeba se někdy na takové místo taky podívám, napadlo ji a v očích se jí rozsvítily jasná světýlka nezbednosti. Zatím ale potřebovala setrvat tam, kde byla. Aspoň dokud nebude schopna se vydat na další delší trasu, sama by teď nikam nedošla. “Zní dobře, jako že by byla zábava ji prozkoumávat,“ odpověděla Ikranovi. “Je to pro tebe tady taky takové? Že vidíš věci, cos předtím neviděl? Když jsi z pouště,“ zeptala se následně. “Nebo je to větší nuda tady?“

Nevypadalo to, že by se Ikran nechal chytit do pavučiny Theiny představivosti. Nijak nerozporoval existenci veverčího království, ale také se neúčastnil konverzace, což jí vlastně trochu mrzelo, jelikož jí to přišlo nadmíru zajímavé. A přece tady bude bydlet jakožto člen smečky, neměl by se více zajímat o místní faunu? Jen aby jednou nelitoval, až ho veverky budou hnát ven z lesa, pomyslela si a nenápadně mrkla směr království. Chybami se vlk učí, aspoň bude zábava. Trochu se začínala bát, že by i jí mohly přestat mít veverky rády, proto se zvedla a kopla šišku, která vedle nich ležela, směrem k nim. Nebo jakože směrem ke království, které stále perfektně viděla mezi korunami stromů. Následně ještě krapet sklonila hlavičku jako by se ukláněla a pak se vrátila k vlkovi. “Hmm, jídlo, taky bych si už dala,“ odpověděla a ocas se jí rozkmital na všechny strany. Když už pomohla toho losa přitáhnout!
“Myši skákající po dvou nohách? To jsem ještě neviděla,“ řekla s nadšením. Proč by potřebovala myši skákat po dvou nohách, není to pomalejší? Ale představa toho zvířete jí zaujala. Sama by chtěla umět chodit po dvou nohách, jen tak, pro zábavu. “Co je pouštní jelen?“ zeptala se ještě. Ikran možná nevěděl, co je pro Theu zajímavé, ale naštěstí pro něj, bylo to skoro všechno. “Teď bych se chtěla do pouště podívat tyjo,“ okomentovala nakonec. Kdo by to byl řekl, tolik zvláštních zvířat tam žije, přitom pouštní vlci nevypadali nijak zvláštně, minimálně ne Ikran.

//17. úkol - Napiš post o místě, které ostatní nevidí – ale tvé vlče ví, že existuje.

“To je asi pravda. Třeba si jen povídají,“ vymyslela závěr toho, co se s panem alfou Etney děje, jen aby mohla svoji pozornost přesunout veverce. Pořád sledovala místo, kde zmizela. Koruny stromů zakrývaly vše, co se dělo v horní části lesa. Veverky tam určitě mají svoje království. Třeba proto tolerují vlky tady dole, protože pan alfa je urodily a dělá i ze spodní části království? No určitě. Veverčí království ale musí být tak nádherné, kéž bych ho mohla vidět! přemýšlela, když stále hleděla nahoru. Přišlo jí, že vidí minimálně jednu věž mezi stromy, beztak zrovna tu, kde si veverky uchovávají jídlo! Možná, když tu budu dost dlouho, tak se se mnou spřátelí a pustí mě nahoru? “Ne, to mám strach, že nebude fungovat,“ musela nesouhlasit s Ikranem a pokývat hlavou. Přesunula svůj pohled na šišku. “Veverky jsou chytré, tohle by odhalily. Bydlí v korunách a sledují nás! Támhle to můžeš vidět, to je roh jejich hradu, takového veverčího království,“ musela na chvíli zastavit svůj monolog, mluvila dost rychle až jí u toho docházel vzduch. “Pravděpodobně tam mají zásoby na týdny dopředu, jedna šiška jim nic neudělá,“ poznamenala ještě a smutně se na šišku podívala. Jak jí to začalo uvažovat, když mluvila o úplných hloupostech. Chudák Ikran pravděpodobně ani neměl šanci žádný veverčí hrad v korunách stromů vidět, pokud zrovna neměl moment bujné fantazie, ale Thea v ní žila. Ať se dívala, jak se dívala, pořád tam hrad byl, sem tam se mezi listím objevila i veverka, pravděpodobně sledující, jestli vlci už neodešli. Ale ne-ne, oni dva tam stále byli. “Měli jste nějaké zajímavá zvířata, tam kdes žil kdysi? Co taky dělaly takové velké úkryty pro sebe, jako tyhle veverky?“ zeptala se ho. Chtěl hrozně moc se zvednout a hrad obejít, prohlédnout si ho ze všech stran, jenže tušila, že by musela jít sama a to se jí zase tolik nelíbilo.

Léto bylo náročným měsícem, především pro vlče s huňatou srstí, která se ještě nepřizpůsobila místním teplotám. Lenivost, kterou v sobě Thea cítila, byla nevídaná u ní. Ledabyle pochodovala po louce, přičemž nevěděla, co dál se sebou. Les, ve kterém vyrůstala, nechala dávnou za sebou a sourozenci zůstali v něm. Lámala si hlavu nad tím, jak se to stalo – z vlka ze smečky, obklopeným ostatními, byl najednou samotář. Lehce se začínala bát, že svého rozhodnutí bude litovat, ale zároveň věděla, že to se nemůže stát. Lítost? Leda ve snu! Lump jako Thea si dokáže najít nové přátele bez problému. Léto by se však už konečně mohlo uklidnit, aby chůze nebyla tak náročná. Louka bez možnosti stínu nebyl ten tah, co se ideálního území týče. Ladně přidala do kroku, zvedala nožky nahoru jak jen to šlo, aby ušla co největší vzdálenost, jenže pak…
“Labuť!“ Levobok a už běžela směr bílý pták. Létat si vždy přála a být tak nádherná, to samozřejmě taky. Lámala se jí pod nohami tráva, když běžela, ale nic jí nemohlo zastavit. Leč jedna věc by tu teda byla. Let labutě byl absolutně nádherný, zvíře se pohybovalo tak elegantně, závist jí musela být vidět v očích na míle daleko. Ladnost, se kterou zvíře odletělo, ji však štvala z více důvodů, nemohla se totiž k němu přiblížit dost blízko, aby si ho prohlédla. Lovit jsem ho nechtěla, pouze se podívat. Letadla pro vlky zatím nikdo nevymyslel, ale pokud by se to mělo někdy stát, stalo by se to teď v Theiném mozku. Levitovat by ale možná s magií šlo? Loučila se s územím zklamaně, když konečně našla les, ve kterém by mohla najít stín a vyhnout se zdejším vedrům. Labuť a její úžas bude něco, na co ještě dlouho nezapomene.

Unaveně pouze přikývla na popis pouště, který jí trochu dostal z představy, že písek a slunce je jediné, co se tam nachází a nedá se tam přežít. Život v lese zní stále lépe, zhodnotila si v hlavě, nahlas už to však ale neřekla. A život v tomto lese zní úplně náramně! Její názory rozhodně nebyly ovlivněny tím, jak dobře vypadal strom hned vedle ní na spánek. Chtěla se ještě zmínit, že ve dne je svět o tolik barevnější a příjemnější, jenže to už jí nožky vedly pryč od Ikrana.
Uvelebila se u stromu, o který si opřela hlavu, packy položila blízko tělu a za chvíli už spala. Sem tam asi vydala nějaký zvuk připomínající chrápání, ale pouze potichu a sama o tom nevěděla. Žádný zajímavý sen se jí však nezdál, minimálně ne nic, co by si mohla po probuzení pamatovat. Kdyby se však někdo pokusil ji probudit, nevyšlo by mu to. Byla tak hluboko ve spánku, potřebovala každou vteřinu, která ji byla dovolena, aby si odpočinula. A že spala dlouho! Určitě několik hodin, slunce bylo jen taktak venku, když usínala, a když konečně otevřela oči, všude bylo světlo a část dne již jistě utekla. Jenže pan alfa stále nikde. Zívnula si a očima okamžitě hledala svého společníka, který stále byl tam, kde jej nechala. Na nožky se dostala o pár minut později, všechno jí po probuzení trvalo. Jediné, co jí teď ke štěstí chybělo, bylo se napít.
“Zajímalo by mě, co ten cizinec udělal tak hrozného, že se pan alfa ještě nevrátil,“ podělila se o svoje myšlenky s Ikranem. Chtěla zkusit o tom více diskutovat, postupně jí začal mozek myslet, ale místo toho jí zaujalo zvíře vysoko v korunách stromů. Okamžitě přesunula svůj zájem a sledovala ho pohledem, dokud nezmizelo. “Koukej veverka!“ vykřikla nadšením. “Určitě chce tady ty šišky, ale bojí se nás,“ dodala a v hlavě se jí začal rodit plán, jak k sobě veverku nalákat.

Zaměřila uši na Ikrana, když jí popisoval, proč vlastně jeho jméno zní, tak jak zní. Že když se dají k a r po sobě, je to tvrdé. “Kkkrrrr… hmm, opravdu, je to tak!“ Neodolala si to okamžitě vyzkoušet a pak s úsměvem na obličeji potvrdila vlkovu teorii. Zvuk byl rozhodně tvrdší. Její jméno se oproti jeho neslo jemně, zvučně, ale zároveň mu chyběla jakási zapamatovatelnost nebo odlišnost.
Zamyslela by se nad tím vším určitě více, ale konverzace se hýbala dál a ona myšlenku v sobě udržet tak dlouho nedokázala. Místo toho už si představovala, co popisoval Ikran – vlky žijící na poušti. “Poušť nezní úplně zábavně, kde jste sháněli vodu? A jídlo? Jeleni přece žijou tady, v lesech a tak,“ pozastavila se nad tím vším. Určitě to bylo tím, že celý svůj život prožila v jednom typu prostředí, ale mozek jí nebral, jak by se celá smečka mohla uživit v místě, kde nejsou jeleni. “A být jenom v jeskyni, nechyběl vám pohyb? Já se tak ráda proběhnu vždycky! Lepší než pořád někde ležet,“ začala zase filozofovat, jak jen unavené vlče filozofovat může. Vlastně, když zmínila vodu a spánek, vzpomněla si, jak by jí nevadilo se napít a vyspat, někde v dáli řeku slyšela, ale trochu doufala, že se první vrátí pan alfa Etney. “Hmm, to dává smysl, taky by mi byly jeskyně malé,“ odpověděla ještě na důvod, proč Ikran odešel, “Gallirea naštěstí vypadá dost velká.“
Nutnost spát ji však už začala dostávat, zvedla, ušla pár kroků dál k nejbližšímu stropu, o který se opřela, když si lehala. Nedokázala už ani zastavit zívnutí. “Já si lehnu,“ oznámila, jako by to nebylo evidentní a skoro okamžitě potom, co zavřela oči, tak usnula. Měla za sebou obrovskou štreku a čekalo jí toho ještě spoustu, odpočinek byl nutný.

Překvapilo jí, když se Ikran ptal na její upřímný názor na jeho jméno. Samozřejmě, že se jí líbilo! Vlastně jí přišlo, že mu i sedělo, vzhledově i jeho aurou. “Ano, tak hezky se říká. A taky je takové…,“ zarazila se, popisných slov zas neznala přespříliš a žádné neodpovídalo tomu, co chtěla vyjádřit. Možná vznešeně? Ne, to není tak úplně ono. “Takové plné respektu! Bude se vedle pana krále hodit,“ Byla celkem hrdá, jak to nakonec popsala, skoro perfektně.
“Děkuji,“ ušklíbla se a zamávala ocasem. Taky doufala, že babičku brzy potká. Ale zrovna v tu chvíli ji začalo zajímat, proč se vlk ocitl zrovna v Gall. “ Osud, to zní moc hezky! A jak to tam vypadá, když ne vůbec jako tady?“ zeptala se trochu zmateně. Ještě nikdy nebyla někde, kde to vypadalo extra jinak, její rodná země nebyla o moc jiná, louky, lesy, dokonce taky jehličnaté. Sice to tady už na pohled měla raději, ale rozdíl nebyl extrémní. “A proč jste vlastně odešel?“ zeptala se ještě, jeho povídání se jí hrozně líbilo a neměla úplně zábrany, co se „věcí, na které se možná nemusíš ptát“ týkalo.

//Severní Galtavar

Tahat losa bylo náročné. Náročnější to pravděpodobně bylo pro ty, co opravdu dělali nějakou práci, Thea spíše jen žužlala jeho nohu a posunovala se dopředu, ale už to jí značně vysílilo. Když se konečně dostali do lesa, držela se jen tak tak na nohách. Trochu jí od jejího vyčerpání rozptýlila krása lesa, ve kterém se nacházela. Stromy byly vysoké, na zemi viděla šišky a ta vůně! Takhle krásně les ještě určitě nikdy necítila vonět. Ke kráse lesa přispívalo i zapadající slunce, jež všude vytvářelo nádherně oranžové světlo, které se odráželo od kmenů stromů. No tak pan král Etney měl rozhodně pravdu, když se lesem chlubil pomyslela si. Etney les nazval královstvím a jí se celá ta pohádková představa o králi a jeho lesu líbila. Náš les takhle hezký nebyl.
Posadila se na zem, entusiasmus, který z ní sršel před tím, než do lesa vlezli, byl ten tam. Etney se vydal směr neznámý narušitel a ona zůstala jen s černohnědým vlkem. Nevadil by jí, ale přišlo jí, že se o ní nezajímá, ani se nepodělil o to, jestli má nějaký tituly! Meh. Ze sedu velmi rychle změnila na lehnutí a podívala se směrem vlk. “Thea. Ikran je hezké jméno,“ pochválila cizince. Nebo asi spíše jeho maminku, která jméno zvolila. Ale sedělo mu! “Měla tu někde být, maminka o ní vždy tak hezky vyprávěla, chtěla jsem ji poznat,“ podělila se o svůj příběh trochu více. Určitě ji brzy najde! “Odkud jste vy? Taky odsud nebo jste došel z ciziny?“ zeptala se, konverzace jí zase trochu nabudila, že se i zase zvedla. Odpočívat přece může potom, co si popovídají, i když si jednou za čas bude muset zívnout.

Mám krásná očka, to je pravda, pomyslela si Thea potom, co se po svém představení tmavě šedý vlk, teda, teď už Etney, zahleděl prvně druhému vlkovi a následně i jí do očí. Nedělala si z toho nic, pouze se usmála, jak nejroztomileji uměla a zamávala ocasem. “Taky mě těší,“ začala, na chvíli se zastavila a následně se pootočila na druhého vlka v konverzaci, “moje maminka žádné takového tituly zajímavé neměla, co vy pane vlku?“ Zvědavost jí ovládla a zkusila zjistit něco i o černohnědém. Ten se zatím minimálně před Theou úplně neprojevil, tak ho chtěla trošku rozpovídat.
Pan alfa následně vypadal klidněji. Přikývla, když se zeptal, jestli opravdu hledá svou babičku. “Maminka o ní vždy vyprávěla, tak jsme ji chtěli navštívit a nějak jsem zbyla jen já,“ uvedla na pravou míru, byť to možná nebylo ani nutné. Ale už začala vykládat, proč neříct vše. “Odpočinout si asi nezní špatně, děkuji.“ Vlastně to znělo naprosto skvěle a celkem už se těšila. Na její řeči těla to šlo rozhodně poznat.
Zeptal se na jméno její babičky, což jí došlo, že vůbec nezná. Věděla, že maminka byla Heather, tatínek nebyl a sourozenci snad už cupitali na cestě za ní, Renar, Marigold i Willow. Ale jak se jmenovala babička? Nebo dědeček? Hmm, koho by napadlo, že v tomto plánu bude díra. Než začala mluvit, nadechla se lehce, pak zase ztichla a následně už konečně začala: “Asi ne, ale maminka byla Heather. Ona tu taky kdysi žila taky, měla takový trochu žlutý kožíšek“ Třeba někdo bude maminku znát, minimálně v očích They byla celkem nezapomenutelná.
Následně však už se začali vlci přesouvat, směr Cedrový les. Theu tento nápad celkem nadchnul, Etney mluvil o svém domově hezky a ona samozřejmě chtěla poznat, jak vypadá srdce Gallirey. Cestovala tak dlouho, aby jí našla a hned se podívá tam, kde by to mělo žít nejvíce, měla z toho takový pocit úspěchu. Kdo by ale čekal, že tak statný vlk jako Etney se pokusí hned na to využít dětskou práci – pokud se chce Thea najít, musela pomoci s odnesením úlovku jejich smečky. Naštěstí to byla Thea a místo, aby se zamyslela, okamžitě vzala možnost mít jakoukoliv zodpovědnost a chytla úlovek za nohu. “Szamo-sřejměě, žše pomůůšu,“ pokusila se ještě říct s nohou v puse a nechala se táhnout směr Cedrový les.

//Cedrový les

Její příchod viditelně zarazil tmavošedého vlka mezitím co černohnědý na ni vůbec nezareagoval. Obě reakce jí přišly trochu zvláštní, nerozuměla, proč by její chování mělo vyvolávat cokoliv jiného než potěšení z její přítomnosti. Naklonila tedy hlavu trochu na bok, ale nenechala si zkazit tímto vůbec náladu, naopak, potom, co šedý vlk zodpověděl její otázku, tak věděla, že už nemůže být nic než nadšená. Ocas, který se už tak stále hýbal, najednou nabral obrátky, div nevzlétla. “Jééé, no to je skvělé!“ vypískla hlasem vyšším než obvykle. Gallirea. Tak dlouho pochodovala až ji našla! Vyskočila na všechny čtyři a nadechla se magií protkaného vzduchu, u čehož zaklonila hlavu úúplně dozadu. Voněl úplně stejně jako ten mimo Gallireu, minimálně alespoň minutu zpět, ale to jí nezastavilo si myslet, že je to ten nejlepší vzduch na světe.
Vlk se následně začal zajímat o to, proč vlastně zem hledala. Došlo jí, že by možná měla začít mít filtr, ale byla příliš nadšená, jelikož splnila část svého úkolu. A kdo ví, třeba se tu všichni vlci znají a on bude vědět, kdo je její babička. “Hledám moji babičku, ona tu má někde být, někde v Galliree,“ na chvíli si dala přestávku, slovo Gallirea byl čím dál větší jazykolam, čím více ho říkala. “Maminka je někde… v Gran-novské smečce, to je daleko“ vysvětlila ještě, teď už jí ale opravdu jazyk trochu přeskočil. Sice si ráda povídala sama se sebou na cestách, ale ještě řeč neměla úplně v malíčku. Chtěla dodat, že to je tak daleko, že už jí bolí nohy z cesty a za chvíli usne, a že má hlad a žízeň, ale vlastně zatím nebyl důvod. Byla dost stará, aby se o sebe postarala, vždyť zvládla takovou štreku. To by žádné malé vlče nezvládlo. Ani její sourozenci ještě nedošli.

Hlásím Theu do vlčat :)

//Sviští hůrky

Trvalo nějakou tu chvíli, než se jí povedlo přejít z kamenité hůrky na větší plácek trávy. Konečně, pomyslela si Thea a nahlas si oddechla. Slunce už dávno zářilo na obloze, až tak dlouho se plahočila. Ale voda tu nikde není, opravdu, postěžovala si a zkusila se porozhlédnout. Zkusila, no, spíše to byl takový vtip, kterým pobavila sama sebe, protože místní tráva by zvládla schovat dospělého vlka, vlče nemělo úplně šanci. A to ona patřila mezi ty vyšší!
Užuž se chtěla rozejít, když velmi jemný letní vánek jejím směrem přivál vůni cizích vlků. A hned několika! Nedokázala určit číslo, ani se nad tím extrémně nezamýšlela. Vlci znamenali možné informace, a to ona přesně potřebovala – zjistit, kde se nachází Gallirea, babička, děda, všichni. Zvedla čumák do vzduchu a začala nahlas velice přehnaně čmuchat. No jen se ukažte, dodala v hlavě, když se rozběhla směr vlci. Na to, že stopovala poprvé se jí to zdálo nějaké jednoduché.
Jednoduché to samozřejmě nebylo, ale nakonec změnila směr jen dvakrát, než se konečně vydala správně. Trochu už začínala být frustrovaná a rozhodla se, že se určitě ti vlci hýbou a snaží se jí vyhnout. Jinak to být ani nemohlo. Když však pach zesílil a ona začala v dáli vidět cizí siluety, její ocásek se rozhýbal na všechny strany. Mohlo to být štěstí, mohla to být smůla, že za celou svou cestu nikoho nepotkala a společnost jí už hrozně moc chyběla. Vytáhla ze sebe všechnu sílu, co měla a rozeběhla se směr vlci.
První si všimla tmavě šedého samce, měl na sobě fialové pruhy, což jí přišlo přinejmenším zvláštní. Třeba Gallirea není až tak daleko, napadlo jí. Silné magie byla věc, kterou maminka často zmiňovala a fialové pruhy zněly jako dílo magie. Ten se bavil s černohnědým vlkem. Pak opodál byla další dospělá vlčice, taky šedá. A poslední, které zmerčila až když došla blíže, to byly vlčata. Nakonec ale přišla do prostoru prvního vlka, kterého viděla, tmavě šedého.
Nakráčela si to do konverzace se sebevědomím jí známým, moc neposlouchala, o čem se bavili, než došla blíže. Možná zaslechla slovo Cedr? Možná taky ne… Stejně jí to extra nezajímalo. “Čauky, já jsem Thea,“ řekla s úsměvem na tváři a ocasem stále kmitajícím ze strany na stranu. “Hledám Gallireu, nevíte, kde to je?“ zeptala se a po otázce si sedla. Naklonila hlavu na stranu a čekala na odpověď s vyvalenými očky.

//cizina

Hledat bohy zaslíbenou zemi plnou magie, kouzel a krás přírody, které jinde neuvidíte se ukázalo jako problém, když jste malé vlče, které neumí ovládat magii a stěží dokáže ujít pár kilometrů bez přestávky. Škoda, že ani jedna z těchto věcí nedošla malé Thee předtím, než se vydala na největší dobrodružství svého dosavadního života. Cíl? Najít babičku. Dařit se však nedařilo a území, na kterém se aktuálně nacházela se jí už vůbec nelíbilo.
Začínala mít žízeň i hlad, po cestě se jí povedlo sem tam narazit na jedlé bobulky, které jí ukázala maminka, ale jinak už jí pěkných pár dní břicho kručelo. O to hůře zvládala všechen ten kámen před sebou. A s ubývajícím sluncem na obloze bylo čím dál složitějším se mu vyhnout, aby neuklouzla. Párkrát jí při přesunu nožka uklouzla a celkem pád bolel. Naštěstí aspoň bylo teplo a Thea se zvládla oklepat a jít dál. Především ji motivovala myšlenka vody.
Sem tam slyšela písknutí hlodavců, které však nedokázala identifikovat a už vůbec nebyla šance, že by nějakého ulovila. Zkoušela v průběhu své cesty lovit, samozřejmě, ale ukázalo se, že ve dvou měsících to ještě není ono.
Babi mě určitě naučí lovit. Na rozdíl od mamky! pomyslela si a s úšklebkem pokračovala dál. Maminka jí chyběla, hrozně hrozně moc, ale nemohla se už vrátit zpět, cesta to byla dlouhá a náročná, nezvládla by ji znovu. Musela najít Gallireu. Proto bylo jednodušší vzpomínat na to proč odešla než na všechny skvělé večery, kdy jí srst maminky zahřívala a ona se neklepala někde pod stromem.

//Severní Galtavar