Gallirea - Příspěvky uživatele

Červenec 6/10 | Minehava
13. napiš post, kde má tvé vlče v srsti něco letního (např. písek, květinu, šupinu, prach z cesty)

Najít lepší šišku? To je snad jasná výhra! Ocas se jí hýbal ze strany na stranu, když z dárku na oplátku udělala Minehava hru. Malá milovala hry, ještě, když byla přesvědčená o tom, že může vyhrát. “Tak jo, sejdeme se zase tady, u šupinky!“ souhlasila a už by pelášila směr les, ale ještě se na vteřinu s vlčící rozpovídaly. Zaujalo jí totiž, že nemá nikde domov. “Není to smutné? Pouze cestovat sama? Já cestovala chvíli, než jsem sem došla a ke konci už mi všichni chyběli,“ podělila se. Nikdy jí vlastně nenapadlo, že vlk může být sám, tulák, znala pouze smečkový život. Možná ta samota ale odejde, když vlk vyroste? “Jee, to zní hezky!“ Úplně si to mohla představit, spát pod širákem, ještě tady u jezera, dneska bylo úplně krásně. A ty hvězdy, jako z pohádky. Ale to nad jezerem, to nejsou hvězdy… To jsou světlušky! Nadšením poskočila a svojí společnici ukázala krásnou podívanou packou. Světlušky létaly přímo nad jezerem, hezky rozseté po celé jeho délce a jejich světlo se odráželo po hladině. “Nádhera.“
Když zase začala vnímat, poslechla si, co znamená cerečka, tudíž nad tím konečně nemusela uvažovat. “To jsem nikdy neslyšela,“ přiznala, jako by to nebylo evidentní, “ale to je dobré! Ogar, to by byl přesně můj brácha! Renar ogar!“ Zasmála se a věděla, že tohle slovo nemůže zapomenout. Však mu to řekne, až se konečně uráčí přijít. “Nevím, asi jenom holka říkáme, ani u maminky ve smečce tomu neříkali jinak.“ Její smečka neměla tak zajímavou mluvu, bohužel. Byla vlastně dost normální oproti vlkům, které potkala. Anebo naopak oni byli ti normální? Kdo ví.
Ale teď už byl čas soutěžit. Rozhlédla se kolem sebe, vyhlédla si kam půjde a pak řekla: “Tak jo, jde se, tři, dva, jedna!“ A běžela pryč. Zkusila schválně nejít rovnou za nosem, aby mezi nimi byl větší odstup a pak hledala. Byla už noc, takže toho zase extra neviděla a na svůj nos se také neuměla spoléhat, tudíž se to velmi rychle změnilo v „najít aspoň nějakou šišku“. Chvilku jí to trvalo, alespoň pár minut, ale když konečně našla jednu, tak za ní byla další. A další! Přímo moře šišek. Možná taky konečně narazila na smrk. Rychle si velmi zblízka prohlédla všechny exempláře, některé byly opravdu malinké, ale pak ji jedna konečně zaujala. Taková krásná, celkem symetrická! A hele přímo jí vešla do tlamy. Perfektní. Začala se svou šiškou pádit k zpět k jezeru. Co nečekala bylo, že by se stále měla dívat pod nohy, takže si hezky v běhu nabila čumák. Ještě, že šiška neupadla moc daleko, ale mohla cítit, že se jí do srsti dostalo spoustu jehličí. “Au!“ Sesbírala se, vzala šišku zpět a až potom se otřásla. Ať dělala, co dělala, všechno jehličí ze sebe nedostala. Ale většinu jo. A trochu prachu z ní též odpadlo. To je štěstí tohle, achichouvej. Au.
Znovu se rozeběhla a asi si vybrala všechnu smůlu, protože dojít zpět k šupině se jí povedlo na první dobrou, ani hledat okolí nemusela. Položila šišku na zem a začala vybírat svůj kožíšek, než vrátila její společnice, která měla teda celkem velkou šanci donést větší šišku už jen proto, že měla větší tlamu. Ale to zatím Thee úplně nedošlo, naštěstí.

9. napiš post, kde tvé vlče potká někoho, kdo mluví jazykem, kterému nerozumí (např. jiný živočišný druh).

Po své poslední návštěvě si slíbila, že už se na svištím území neobjeví. I ten nejdůvěryhodnější vlk však musí jednou za čas nějaký ten slib porušit, no není to pravda? A tak se znovu vydala na louku, třeba s tím, že se tentokrát lépe seznámí s místními obyvateli. Ideální počasí se jí pro tento cíl naskytlo, jelikož jak zapadalo slunce, začaly se trhat mraky a déšť sice stále zůstával, ale opravdu jen jemný, až si ho Thea nevšímala. Avizovala svůj příchod zavytím, aby sviště připravila, nikde zatím žádného neviděla, stejně jako minule. Ententýky, dva špalíky, kam půjdeme, přes kamínky, hmm, nebo přes trávu? Uviděla před sebou cestičku, ale nechtělo se jí po ní chodit, jít přes trávu, tedy přímo přes území svišťů, jí přišlo logičtější. I když? Změnit názor však nehodlala a packy už jí vedly do vysoké trávy, kterou se brodila i při minulé návštěvě. Edík je hezké jméno pro sviště, tak ho pojmenuju. Ukázkově se vyhnula všem překážkám v cestě, jak klacíkům, tak kamenům a nejednou musela přeskočit i sviští noru. Utíkala, jak rychle to šlo, ale držela se přitom dostatečně blízko kraji. I přes jakousi důvěru, že tentokrát vztahy se svišti zlepší, tušila, že mít únikový plán není úplně na špatný nápad.
Dostavila se do místa, kde i ona dokázala ucítit pach sviště, což znamenalo, že musel být blízko. Okolí prohlédla jedním rychlým pohledem, ale nic. “Copak? Kde jste, pojďte si hrát!“ Trochu odvážně zavolala do éteru. Udělala ještě dalších pár kroků, doufajíc, že se třeba někde schovávají a malá změna perspektivy je odhalí. Invaze, kterou tady prováděla, se nakonec ale nesetkala s milým přivítáním. Malý svišť, minimálně pro ni malý, se objevil za jejími zády a začal pískat o sto šest. Thea překvapením vyskočila, otočila se snad ještě za letu, minimálně jí to tak připadalo a následně po přistání se před svištěm uklonila. Alespoň bude vypadat menší nebo pochopí, že si chce hrát? Tak či tak, vypočítala, že toto je nejbezpečnější póza. Ovšem svišť na ni nereagoval, pouze pískal dál. Lehce překvapené Thea mu potom řekla: “Ale já nevím, co říkáš! Škoda, že ti nerozumím.“ Možná, kdyby uměl vlčí řečí nebo ona tou jeho, bohužel, takovými schopnostmi ještě neoplývala. Až budu mít magii, tak třeba potom! Mysl jí říkala, že je v bezpečí, svišť jí třeba nadává, ale agresivně nevypadal.
Lopatkou jí projela bolest. Tak deset svišťů se objevilo za ní a jeden po ní něco hodil. “Lumpáci!“ Ihned čumákem projela místo zranění, beztak z toho bude modřina. Avšak nic víc se nedělo. Ostatní si své šišky nechali v packách a všimla si, že vlastně možná jen chcou ať odejde pryč. Čistě náhodou totiž přerušila jejich hru. Uklonila se i nové skupince, vzala si šišku, co po ní hodili a už pelášila ta tam. Maximálně se ohlédla, aby viděla, že je v bezpečí, příště se pokusí třeba do hry zapojit. Taky by už je mohla možná nechat na pokoji…

Srpen 5/10 | Minehava
11. napiš post, kde tvé vlče vymyslí nové slovo a použije ho v rozhovoru.

“Jéé, tak to jim budu náávždy vděčná, to jsou… trevligníci!“ odpověděla a nemohla spustit oči ze šupiny. Byla teď ještě hezčí, když to byl takový dar od srdce! Trevligníci, to bych si měla zapamatovat. Perfektně vyjádřeno. “Myslíš, že bych jim měla taky něco dát na oplátku? Ale moji srst ne, ta jim bude k ničemu… něco jiného, podobně hezkého,“ zeptala se a rovnou vlastně začala uvažovat, co by mohla darovat. Její první myšlenka byl samozřejmě nějaký hezký kamínek, ty měla nejraději, ale přišlo jí, že v jezeře budou mít moříčci hezkých kamenů habaděj. Nebude to pro ně zbytečné? “Co takhle třeba šišku?“ zeptala se po chvilce uvažování. Veverky mají rády šišky. Já mám ráda veverky. A šišky nejsou časté v jezeře. Není to dokonalé? Můžou si ji tam vystavit někde!
Chvilku se zastavila, než vlčici řekla, kde v Galli bydlí. Ne proto, že by jí snad nevěřila, naopak, stále si nebyla jistá, jestli ke smečce vlastně patří. Pan alfa zmizel, už tomu bude dobrých pár dní a od té doby se neukázal. Znamenalo to, že jí věřil, jakožto nové člence? Kdo ví. “Já jsem, no, asi jsem z Cedrového lesa. Znělo to, že bych tam mohla bydlet, je to tam vlastně hrozně hezké, spousta veverek tam žije, ale úplně nevím, odpověděla upřímně, “možná bych tu šupinu raději nechala tady prozatím. Pro jistotu.“ Oddechla si, krapet jí mrzelo, že ještě nemohla království veverek nazývat svým domove, ale zkusila se tím netrápit. Třeba se to brzy změní! “A kde bydlíš ty? Je to tam hezké?“ oplatila jí otázku.
Jméno cizinky, teda, Minehavy, se jí moc líbilo. Takové jemné, příjemné na jazyku. “Taky mě těší!“ Ušklíbla se, ale tentokrát, když už jí přešla špatná nálada, nedokázala svoji zvědavost udržet na uzdě. “Co to znamená, ehm, cérečka?“ zeptala se a naklonila hlavu na stranu. Taky takové zajímavé slovo, skoro jako trevligníci.

Srpen 4/10 | Minehava
2. napiš post, ve kterém tvé vlče najde něco úplně obyčejného a prohlásí to za poklad.

Příliš mnoho logiky na Thein stále se vyvíjející mozeček. Ale přece jsou nějaké zvířata, co mají srst a plavou často, nejen moříčci. Ale jak se jim jen říká? Nějaké jsem slyšela… v- vy-, něco takového to bylo. Bohužel jméno zvířete nedokázala ve vzpomínkách najít. “Co když mají nějakou speciální srst?“ zkusila alespoň něco říct, ale pak už jí to ani nedávala smysl. Jak by mohla být srst speciální? Raději přestala uvažovat o zbytečnostech a pokračovala v akci, byl přeci jen čas zpívat.
Moc se jí líbilo, jak se cizinka zapojila do její písničky na přilákání moříčka, věnovala jí za to přívětivý úsměv. Možná by se teda urazila, kdyby její zpěv fungoval a ten její ne, ale naštěstí (nebo bohužel?) nefungovalo nic nikomu, moříček se neuráčil ukázat. Přitom obě zpívaly tak krásně! Přímo omamně. Kdekdo by se nechal zlákat! Nikde však stále nikde nebyl a její obličej dával velmi jasně najevo, jak jí to rozesmutnilo. Mohly jsme ho zachránit. Nakonec vážně asi jen ztrácely čas. Vymýšlím hlouposti jenom.
Věnovala cizince smutný úsměv, když za ní došla, ale zatím neříkala nic. Tentokrát se její společnice ujala slova. Začala trochu zvláštně, oslovení cerečko ještě nikdy neslyšela a neznělo úplně pozitivně. Ale určitě to nemohlo být zlé slovo? To by vůbec do charakteru vlčice nesedělo, vždyť jinak byla tak skvělá! Zatím s ní byla největší legrace ze všech vlků, které zde potkala, přece by jí najednou nezačala nadávat. Naštěstí pokračovala dost pozitivně, tak to malá přešla bez otázek a zmatení. Možná má pravdu, vždyť jsem si té šupiny všimla jenom proto, že je tak moc hezká, začala uvažovat o tom, co vlčice říkala. Mohl to pro mě udělat? Už jen z toho, jak se jí postupně začal pohybovat ocas ze strany na stranu, šlo vidět, že se jí nálada lehce lepší. “Můžou něco takového udělat?“ zeptala se a tlapkou dloubnula do kamene. “Ta šupina je moc hezká, proto jsem si jí i všimla,“ potvrdila vlčici a tentokrát už se usmívala doopravdy. “Třeba možná vážně! Nechal tu pro mě moříček poklad, abych ho našla! To je roztomilé,“ rozvášnila se, oči jí zase začaly jiskřit a mluva se taky lehce zrychlila. Poklad jen a jen pro mě! Nejvzácnější šupina světa! Tu nesmím nikdy ztratit. “Jak ji mám ale si nechat, kam ji mám dát?“ zeptala se ještě vlčice. Potřebovala rady, o takové vzácnosti se muselo pečovat, jak jen nejlépe šlo.
“Jinak, moje jméno je Thea, jak se jmenuješ ty?“ zeptala se nakonec, když jí došlo, že se vlčici nepředstavila. Nebylo slušné, jak za ní přiletěla a vnutila se do jejího prostoru, což jí zrovna extra netrápilo, ale její respekt pro vlčici za to, že s ní záchranou akci podstoupila, ji donutil se alespoň představit.

Srpen 3/10 | Minehava
7. napiš post, kde si vlče hraje na sirénu a zpěvem se snaží přesvědčit ostatní, aby šli za ním.

Dala na radu vlčice a přesně jednou se zhluboka nadechla. Následně však zavrtěla hlavou, rychle vydechla a zase se vrátila do „okamžitěvšesemusístihnoutteďmódu“. “Není čas dýchat, je čas jednat!“ Hlavu u toho dala trošičku nahoru a hruď hezky dala na obdiv. Někdo musí makat přeci jen. Na to jí cizinka zkusila s trochou logiky vysvětlit, že moříček by nemusel úplně strádat, když prší, což vlastně i dávalo smysl. Thea teda naprosto zapomněla, že prší, ale teď už o tom zase věděla a její kožíšek začínal být až příliš mokrý na její vkus. No, tak toto mi nechybělo. Dala si chvíli na zamyšlenou, potřebovala se ujisti, že má její společnice pravdu a pak se zase rozvykládala. “Ale prší jen trochu a třeba přestane pršet. Jak dlouho dokáže vydržet bez vody? To určitě nebude dlouho. Já bych taky nevydržela bez vzduchu dlouho,“ argumentovala a pro představu na chvíli přestala dýchat. Po pár vteřinách, které v její hlavě ubíhaly stejně rychle jako celé hodiny, zalapala po dechu a pokývala hlavou na důkaz, že má pravdu.
A tak se rozeběhla na záchrannou akci. Keře jí přišly jako skvělý začátek, něco se tam určitě muselo nacházet a sem tam jí přišlo, že vidí, jak se hýbou, když k nim běžela. V pozadí slyšela, jak cizinka mluví o kamínku, ale její důvěra v ní byla dostatečná, aby se nezastavila. A že správně udělala, vlčice kamínek přinesla rovnou k ní. To je dobrý parťák! Té by se líbily veverky v Cedrovém lese. Bohužel pro Theu, chudák nic necítila a po žádném zvířeti ani památka. Posmutněla ve výrazu, ale neplánovala se zastavit, určitě ne teď. Když se však začala dívat kolem znovu, přišla s cizinka s dalším možným nápadem, co se mohlo stát. Vlci ztrácí chlupy? Ale to já nechci, já mám krásnou srst, pomyslela si, ale počkala, než cizinka domluví, aby se vyjádřila. Počkat ale… v jeskyni bylo celkem dost chlupů od maminky. Co když? “Myslíš, že je to možné?“ zeptala se. Třeba, pokud si tím je opravdu jistá, tak jí dokáže uvěřit. “Ale na co jsou šupiny vůbec? Nevypadají, že by měly hřát,“ poznamenala ještě, její tep se začal klidnit a vlastně možná neměla vlčice úplně špatné nápady. Jenže co když? Co když najednou někde najdou toho malého, kterého mohli zachránit? “Tak počkat, víš co… Já ještě něco zkusím, a když to nebude fungovat, tak dáme na tebe, rozhodla nakonec, kousek poodešla a připravila si svůj úžasný plán.

Pochodovala kousek tam a pak zase zpět, u toho hlavu nahoru, aby se její hlas táhnul, co nejdál to šlo. “Aaaauuu Moříííčku, kde pak jsi maličkýý,“ začala nahlas zpívat. Zpěv v sobě měl magii, to bylo jasné všem a k tomu, když se připočte magii Gallirey, tak z toho vychází přímo kouzlo samo. A toto kouzlo by mohlo zaujmout moříčka a donutit ho vyjít z jeho úkrytu. “UuuuUuukaž se,“ zpívala dál a raději se podívala za sebe, že to kouzlo nefunguje i na vlky. Ale i kdyby, co se ukazovalo spíše, bylo, že rozhodně nefunguje na moříčky, jelikož nikde nic. “Pííísni a odhaaal seee,“ pokračovala dál, stále bez úspěchu. Její normální pozitivní nálada začínala odcházet. Možná to opravdu pouze přehnala? “Ke mne stačí dojít, jsem tu stálee.“ Nic. A zpěvem to být nemohlo, jejím uším to znělo krásně, ona by sama sebe následovala bez rozmyslu. Proč by potom on nepřišel?

Podívala se zpět na svoji společnici, pokývala hlavou a oči svěsila k zemi. “Tak asi nic.“

Srpen 2/10 | Minehava
15. napiš post, kde tvé vlče vymyslí jméno pro zvíře, které nikdo jiný nevidí – ale ono ho vídá pořád.

Cizinka si okamžitě získala malé, avšak významné plus tím, jak k celé situaci přistoupila. Thea ji sice svým příchodem pravděpodobně překvapila, přesto se vlčice pátrací akce nezalekla, ba naopak zněla nadšeně. Kdyby se Thea tak moc nesoustředila na záchranu ryby nebo čehokoliv jiného, co ztrácelo šupiny, možná by věnovala vlčici více času. Ale nebyl čas ztrácet čas, takže hurá záchrana!
Mořské myši, jak se jim to jenom… moříčci, no jasné! zavzpomínala na zvíře, co potkávala, no, především teda ve své hlavě, ale jinak samozřejmě v jezerech a řekách, což je asi u mořské myši trochu zvláštní, ale to už nedomýšlela. Nechtěla totiž vyřadit nikoho jako možného majitele šupiny a moříček, myš s dlouhou ploutví místo ocasu, rozhodně patřila mezi možné podezřelé.
“No ta šupina byla támhle, kousíček odsud na pobřeží, to si tak seděla na kameni a sušila se, to není v pořádku,“ vysvětlila vlčici, odkud se vzala šupina a packou ukázala směrem, kterým přišla. “Podle mě nemůže být daleko, ryby přece nechodí, kam by se mohla dostat,“ mluvila strašně rychle, takže se musela na vteřinu zastavit, ale následně zase pokračovala v monologu, “co myslíš, že to bude? Já myslím, že moříček, oni mají takové šupinaté ploutve, to by sedělo naprosto a mají i nohy takže, no, takže to by dávalo smysl. Snad neutekl daleko, aby neschnul moc.“ Čím více o tom mluvila, tím smutněji jí bylo. Ještě jednou se podívala kolem sebe a pak nádech, výdech, co teď? A pak něco zmerčila!
“Jee hele, koukej, tam je keř, takový velký, pojďme ho zkontrolovat, rychle,“ hlavou naznačila, kterým směrem keř je, kolem jich bylo rovnou pár, takže určitě bylo, co kontrolovat a pak, bez toho, aniž by čekala na reakci, se rozeběhla. Ale měla velké naděje, že cizinka bude dobrý parťák a půjde za ní.

Srpen 1/10 | Minehava
16. Napiš post o záchranné akci – tvé vlče najde něco, co podle něj potřebuje zachránit (např. mušle, kamínek, pírko).

Po dlouhém spánku, a ještě delším ubezpečováním se, že se počasí uklidnilo, se konečně malé torpédo rozhodlo vydat pryč z lesa, který byl do teď jejím úkrytem. Za jeho hranicemi se nacházelo další území, jež ještě neměla šanci prozkoumat – jezero. Vzduch vonící po dešti a krásná lesklá hladina jí rychle zlepšily náladu. Do chůze se jí navrátila energie a obezřetnost byla zase ta tam. Joo, tady by se mamince líbilo, pomyslela si, když začala klusat blíže k vodě. Těšila se, že se konečně napije, a třeba se i vykoupe? No možná ne, dneska zrovna není takového horko. Konečně trochu vody a ono furt prší, pche. Slunce jedno! Nespokojeně se podívala na oblohu, kde mělo slunce být, ale přes mraky ho neviděla. Nevděčník jeden.
U jezera jí do nosu začal píchat cizí pach, ale zatím se o to neplánovala starat. První cíl bylo se napít. A že to za to čekání stálo! Voda byla svěží, čistá, studená… jakékoliv možné požadavky na vodu mohl jen vlk mít, tato voda to splňovala. Jenže pak si všimla něčeho krásného v koutě. Její oči se okamžitě dostaly na kámen, který však nezářil jen tak sám o sobě, seděla na něm šupina. Ale ta byla! Všechny barvy duhy se v ní odrážely, sice jen zlehka, nebylo světlo, ale stále. Komu asi patří? Nějaké paní rybce? Ale proč by rybka ztrácela šupiny, co bez nich bude dělat? Thea se začala strachovat, kámen se šupinou vzala do tlamy a vydala se za svým druhým cílem – cizinec.
Všimla si jí brzy, hnědá vlčice vlastně nebyla až tak daleko. Zrychlila, už dlouho takhle rychle neběžela, aby jí náhodou vlčice neodešla a když jí dohnala, vydala ze sebe jakýsi podivuhodný zvuk. “Mmbw-adawbs-ammm,“ pokusila se říci s kamenem v puse a až potom ho položila na zem. “Já-já… Koukejte! To je něčí šupina, někdo ztrácí šupiny! Musíme,“ stěží to dokázala rozdýchat, “musíme jim pomoc, prosíím.“ Vykulila na vlčici své zlaté oči a doufala, že se k ní přidá. Ach, chudák ryba! “Tohle bylo na zemi u vody, takže tu bude někde asi ryba… nebo mořská myš nebo něco většího! A přece je nemůžeme nechat, aby byli na souši, tam nepatří,“ vysvětlovala dále, skoro měla slzy v očích. A až ji najdeme, tak ji jen vezmeme do jezera a bude, to nebude tak těžké. Kde ale jen je? Nic nikde nejde vidět, pach je tu jen tady od ní. Hmm.

O magii nevěděla vůbec nic, maximálně tak, že existuje. Sem tam si pamatovala něco, co zaslechla v povídání od maminky, ale vlastně z toho nedokázala seskládat ani kloudnou větu a všechny její historky se jí začínaly těžko pamatovat. Polobůh… něco polobůh a magie, snažila se vzpomenout si, ale nešlo to. Byla tak malinká, když všechny historky slyšela, jak by si to jen mohla pamatovat. Stejně jako Ikranovy oči, i oči její maminky byly zlaté. A vlastně i její oči byly zlaté. Ale oči některých vlků nebyly, třeba pana alfy Etneyho. Ale co ten mohl mít za magii? Je to vůbec spojené? Ano, ano, maminka to říkala… někdy.
Zaujalo jí, jak svou magii popsal Ikran. Psychické magie, mentálního charakteru. “Co to znamená?“ zeptala se a naklonila hlavu na stranu. “Co takový vlk umí? A jak to zjistíš, že takovou magii máš? A kdy?“ Zasypala ho otázkami, že by si ani nevšimla, kdyby na jednu neodpověděl. Ale když jí to ještě úplně do hlavy nelezlo. “Já bych chtěla nějakou hezkou magii. Třeba takovou, co by mě pomohla s veverkami. Aby se mnou mohly mluvit!“ vysvětlila a koukala se přitom na veverčí království. Když už tu má bydlet, tak ať se může bavit se všemi obyvateli. “Existuje taková magie?“

Měly to být javory v pozadí, někde se v procesu ale s nimi stálo toto :Dd

Připsáno

Červenec 3/10
14. Napiš post, kde vlče vidí něco, co neumí pojmenovat.

Její obětina sluníčku nezabrala ani trochu. Slunce se vytratilo za obzor, uběhla noc a místo ranního světla a tepla ji probudila nečekaná bouřka a zima. Tak slunci už nikdy nic nedám! Les nebyl to nejlepší místo, kde takové počasí přečkávat, ale to Thea vůbec netušila, byla vlastně celkem ráda, že na ni neprší, a tak její kožíšek bude suchý. Ještě, že neusla na té louce, kde byla předtím.
Bouřka nebyla něco, co by viděla poprvé, ale nikdy ne v takovém rozsahu. Od té doby, co byla v Galli se zde počasí nezměnilo, bylo pouze horko až vedro a předtím možná občas pršelo silněji doma? Ale to přežívala s maminkou a sourozenci v noře, nevnímala vůbec, co se děje venku. No tak snad se teď neukáže Mari, to by se jí vůbec nelíbilo, pomyslela si, leč názor Marigold odhadovala čistě podle svého.
Když se prošla hlouběji do lesa, začala v dáli poslouchat rány. Takhle krutou bouřku ještě rozhodně nezažila a hlasité zvuky jí začínaly vyvádět z míry. A to se na vlče bála minimálně. Snažila se stále neztrácet svůj obvyklý postoj, ale cítila, že tlapky se jí trochu klepaly. Tiše si oddychla a přidala na kroku. Míst na schování tu bude milion. Něco najdu, je v pohodě… Úplně v pohodě! Zvuky mi nic nemůžou udělat.
Ke konci už skoro běžela. Snažila se najít místo na odpočinek, ale ještě předtím, než něco našla, celá obloha se před ní rozzářila. V životě nic takového neviděla, packy se jí okamžitě zabořily do hlíny, aby se zvládla na místě zastavit. Až jí polštářky na tlapkách z toho manévru bolely. “Pom-oc,“ zašeptala, nedokázala ze sebe ale dostat skoro nic, druhá část slova nebyla slyšet vůbec. Strach úplně ovládnul její tělo. “Co to bylo? Slzy v očích se jí objevily, ale opravdu jí začaly stékat po tváři až když světlo doprovodil zvukový efekt. A než stihla vzít nohy na ramena stalo se to znovu a snad ještě blíže, než předtím.
“Světlo na obloze má být sluníčko a ne… tohle!“ stěžovala si nahlas, naprosto vzdala jenom přemýšlet. Stejně tu nikdo nebyl, kdo by ji mohl poslouchat. Běžela až našla díru u stromu, která zařídila, že aspoň trochu bude chráněná, okamžitě do ní skočila a se strachem v očích se rozhodla překonat toto počasí a cokoliv, co se s tou oblohou děje. “To musí být magie toto. Nějaká energie v oblacích. Proč by to existovalo.“

Červenec 2/10
3. Napiš post, kde tvé vlče udělá obětinu sluníčku.

Obličej se jí z hub okamžitě zkřivil. Proč by tohle někdo jedl! Byla tak zaneprázdněná, že si ani nevšimla, jak na obzoru zapadá slunce. Jenže teď, když byla rozhozena, uvědomila si, jak vlastně v lese bude hrozná tma. A jak tu bude sama… To už se jí vůbec nelíbilo. Zvedla se od své hromádky, posbírala pár kousků do tlamy a vydala se směrem světlo. Gallirea je kouzelná, takže možná, když poprosí magii slunce, aby jí nechala alespoň trochu světla, slituje se. A jako dárek čerstvě nasbírané houby? No, kdo by to nebral? Thea… Thea by to rozhodně nebrala. Ewww.
Šla celkem dlouho, trochu již vzdávala šanci, že by mohla ideální místo na svůj rituál najít. Naštěstí se pak zjevilo! Krásná louka uprostřed lesa, velká možná tak pro dva vlky, tři nanejvýš, ale na rituál perfektně postačilo. Položila ty dva hřiby, které jí zůstaly v puse, tlamou utrhla kytičku, která rostla vedle ní a pak ještě chvíli šmejdila po zemi, hledajíc ten poslední perfektní dílek do skládanky. A že ho našla! Naprosto nádherný kamínek, byl zaoblený, velký tak, aby se vešel do její tlamy a znaky na sobě připomínal pavučinu, přes tmavě šedé pozadí se táhly světlé čáry navazující na sebe. Thea z něho nemohla být nadšenější, její ocas především to dával najevo. Sebrala ho ze země a utíkala ke svému místečku.
“Ach, velké Slunce, vyslyš mé přání,“ začala, když vše položila k sobě. Uklonila se, aby ukázala svůj respekt. “Můj strach ze tmy je veliký a ty… ty mi můžeš… můžete mi pomoci,“ její modlitba rozhodně potřebovala vyšperkovat, možná si ji mohla předpřipravit. “Zde pro Vás mám dárečky – jídlo, kvítí a ozdobu, prosím, přijměte mou prosbu,“ dokončila, slova už ji docházela a neměla, co přidat. Teď už bylo na čase jen čekat, zda se slunce umoudří a zůstane na obloze nebo bude muset být Thea v úplné tmě sama.

Červenec 1/10
1. Napiš post o tom, jak tvé vlče jde samo nebo s někým na houby.

V Galliree již strávila pár dní, vlastně skoro celý měsíc. Kam jen ten čas utíká? Většinu času ale věnovala své možná nové smečce? Jistota tam ještě stále nebyla, a to se chovala, jak nejlépe mohla! Proto asi ocenila, když se náhle objevila v klidném, tichém lese, který nikdy předtím neviděla. I společenský vlk si musí občas oddychnout. Procházela se lesem, snažíc se vzpomenout na vše, co ji maminka naučila. Například nejez všechno, co uvidíš. Protože přesně to uvažovala, že udělá. Zahlédla v trávě nádherný červený disk a samozřejmě, že k němu musela běžet.
Jéé, ten je tak nádherný! Přemýšlela, jak špatné by bylo, kdyby si ho s sebou vzala, ale tušila, že zářivé barvy v přírodě většinou znamenají špatné věci. Ne u vlků, tam znamenaly magii, ale u věcí jako jsou houby to nemusela úplně riskovat. Ach jo. Když se však rozhlédla kolem sebe, všimla si, že těch hub je tu vlastně strašně moc. Vybrala si tu, která jí byla nejblíže a hned se rozhodla je sbírat.
Jako bod pro shromažďování hřibů si vybrala právě červenou mochomůrku, kterou nalezla jako první. Její zářivá barva pomáhala, že ji našla, i když šla trochu dále pro pravák, který tam zrovna rostl. A když packou hrábla trochu do hlíny, byli tam další. To jí asi bavilo nejvíce, vyhrabávat je ze země. Našla taky bedlu jedlu, lišku a slizák, přičemž teda pojmenovat uměla pouze ten poslední, jelikož odhadnout jeho název nebylo zas tak složité. Bedla byla šedá a liška oranžová, její kreativita v pojmenovávání byla na bodu mrazu. Překvapivě taky byly všechny jedlé, což ale stejně bylo k ničemu, protože když si po těžké námaze sedla, aby svůj sesbíraný poklad vyzkoušela, zjistila, že vlastně nemá ráda houby.

6. Napiš post, ve kterém zazní alespoň tři letní zvuky (např. cvrkot, šum, kapka, zpěv, třepotání, štěkání z dálky).

Byl už zase další den, mraky stále nikde a teplota byla vysoká, přesně jak by se dalo od léta očekávat. Thee bylo trochu horko, samozřejmě, měla stále celkem hrubou srst na takovéhle počasí. Nechala se raději trochu rozptýlit cvrkotáním a zpěvem ptáčků, kteří se někde v lese museli nacházet, bohužel, neviděla je. A vlastně už ani veverky. Jak ty jí chyběly! Ikran si mumlal něco pod nosem, rozhodla se tomu nevěnovat přílišnou pozornost, ať se jen vyjádří pořádně nahlas. Z hladu a čekání byla zase celkem unavená, takže špulení uší nepřipadalo v úvahu a ptát se taky nechtěla.
Stále také slyšela šum potoka někde z hloubi lesa. Ach, jak ta by se tam ráda podívala! Ale musí čekat přece, na pana alfu. Její vlastní myšlenky a nápad na ochlazení se v jezeře, ji zařídily, že neslyšela ani druhé Ikranovo stěžování si. Ať si říká, co chce! “Hmm,“ odpověděla ze zdvořilosti nebo spíše, aby nevypadala, že neposlouchala, ale hlavou se dívala směr potůček. Pane alfo, kde jste?
Zaposlouchala se do větru, který se prohnal korunami stromů, přes to však poslední komentář Ikrana zaregistrovala. Bylo to selektivní naslouchání? Ano. Určitě ne! “Tak to už se těším! Chci umět lovit.“ Otočila se zpět na svého společníka, oháňka zas se na chvíli rozhýbala a na tváři se objevil úsměv. Pak ještě nahnula hlavu na stranu, zadívala se na Ikrana a jeho zlaté oči a zeptala se: “Jakou magii ovládáš?“ Pan alfa měl fialové oči, i fialovou srst. Nevěděla uplně, co za magii to bylo, ale fialová byla hezká! Vlastně si ani nepamatovala jakou magii měla maminka, pouze to, že ji měla. A toto měla být magická země, každý měl mít magii. Taky chci magii.

Pomalu a s rozmyslem přišla malá vlčice na louku jí ještě neznámou. Ukázalo se jako dobrý nápad se sem podívat, jen málo nezalesněných míst mělo trávu tak nízkou, že přes ní Thea viděla. A toto území to splňovalo! Opatrně, krůček po krůčku, pokračovala do středu území, přičemž u toho neustále čichala kolem sebe, jelikož tady něco nesedělo. Ona většinou nebyla ta, kdo si jako první všiml cizího pachu, na vlka se na svoje smysly zase tolik nespoléhala, avšak tentokrát i ona věděla, že by měla dávat pozor. Rozhlédla se kolem, ale nic neviděla. Ani tlapka v dosahu, nikdo nikde, ale ten pach tu stále byl. Letmo projela pohledem i trávu pod sebou. Už za okamžik věděla, že to byl ten správný tah! Hele, tu jsou malé díry, co tu asi bydlí? Ihned na to strčila svůj čumák do jedné z nich. Chyba! Asi mohla trochu více přemýšlet, ale ten náhlý záchvat zvědavosti nedokázala zastavit, hlava jí tam vlezla tak nějak sama. Aspoň se může poučit do příště, že ano? Och, to by byla další chyba, protože poučení zrovna začalo vylézat z nor.
Rozutíkala se pryč, přece naštvaným svišťům uteče, ale bylo to k ničemu. Ušla už pořádnou dálku a louka byla prostorná. Au, moje packy, to bolí, pomoc. Cupitala dál, nohy běžely plnou parou v před, ale věděla, že dlouho už to nevydrží, potřebovala se zastavit. Tak na vteřinu se otočila, aby viděla, jak to za ní vypadá. A asi pro překvapení všech, svišti sice vypadali, že by jí nejraději všichni zbili, ale nechávali ji jít dál, i ti, co byli kousek od ní se neobtěžovali opustit svoji noru. Už můžu zpomalit, možná? Ani náhodou, jakmile změnila tempo, hned na ni odněkud přistál kámen. No ale, jak tohle dělají? I kdyby chtěla opravdu nad odpovědí přemýšlet, nemohla, musela pokračovat. Ťapkala tedy dál, svišť nesvišť, než se dostala dost daleko, aby je neobtěžovala svou přítomností. Ihned na to si sedla a packou se dotkla svého nosánku, který stále bolel. Loupáci jedni.

Tiše si povzdychla a odevzdaně svěsila hlavu, než přešla Ikranovu odpověď snad poprvé bez svého povídaní. Téma trestů pro ověření důvěry a loajálnosti jí už motalo hlavu a tím, jak se v něm ztrácela, tak ji vlastně úplně omrzelo. Nesouhlasila s takovými praktikami, určitě by je nikdy nezkoušela a tím to pro ni tak nějak haslo. A její maminka by určitě nechtěla, aby se něco takového dělo jí!
Jenže když změnili téma, nečekala takový zvrat. Okamžitě vrhla na Ikrana vyděšený výraz a packou naznačovala, ať se utiší. Zeptat se, jestli loví veverky před veverčím království? On snad chce si je znepřátelit! To je blázínek. “Vždyť tě uslyší, to nemůžeš říkat takové věci,“ pošeptala a přiblížila se kousek k němu, aby ji slyšel. “Já bych NIKDY veverky nelovila,“ řekla pak mnohem více nahlas a jasným důrazem, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. Pokud budou veverky někoho chtít vyhostit, ona to určitě nebude! “Ale ne, ještě jsem nelovila asi nic, žáby jsem viděla kdysi, ty jsou tak hezké, jak se lesknou!“ V očích šlo vidět, jak vzpomíná na své seznámení s žábami. Nezdálo se to tak dávno. “Těch by byla škoda.“ Musela se zamyslet nad jeho další otázkou. Narodila se na jaře, to věděla, ale zmínilo se někdy jak stará vlastně byla? Čas utíkal tak zvláštně, když byl vlk sám. “U nás byl ještě sníh, když jsem byla úplně malá, ale myslím, že jaro už bylo? Ale na lov nás ještě nepustili, i když všichni sourozenci chtěli,“ popsala mu svoji situaci ve smečce. Lov byl vlastně důvod, proč nakonec vzala nohy na ramena a šla hledat babi. A z povídání Ikrana začínala mít pocit, že udělala možná i dobře, třeba zde vážně bude mít více soběstačnosti a možnosti se rozvíjet.
Představila si, jaké by to bylo žít v Ikranově smečce. Měla svoji maminku, ale do toho mít ještě jinou matku, která je vede? Přišlo jí to podivné, proč by se tak chtěla smečka vést. Ale tentokrát se neptala okamžitě proč, pro jednou to udržela v sobě. “To nezní zábavně. K nám se chovali stejně, ke mně i k bratrovi,“ řekla. Možná jsem měla štěstí, na domov a i na Gallireu.