Gallirea - Příspěvky uživatele

Srpen 9/10 | Minehava

“No tak třeba, já bych někoho ozdravila. Kdyby sis poranila packu, tak bych ti pomohla jí opravit. To by bylo hezké. Nebo bych chtěla umět třeba… udělat ochranné něco nad vlkem, aby na něj nepadal déšť. Nebo,“ zastavila se, na vteřinu se zamyslela, ale když usoudila, že už jí další příklady nenapadají, tak si jen potichu oddychla. “Něco takového prostě, ale barevnou srst by určitě ocenili taky,“ dokončila. Sama by chtěla barevnou srst. Jako obloha barevnou! Nebo hezky červenou jako kytičky a borůvky. Tolik možností se naskytovalo, ani si to představit nedokázala.
Vylezla z vody konečně zchlazená. Cítila se mnohem lépe než předtím. Ochladilo se ale i venku a než se vůbec stihla oklepat, začalo pršet. Ach, to letní počasí. Nesouhlasila s ním vůbec. “Rusalky neznám,“ odpověděla vlčici, “ co to je?“ Nepotřebovala ale ani odpovědět, aby si představila nějaké hezké, elegantní vlčice, proplouvající po zemích jako je právě Gallirea. Okamžitě byla fascinovaná. “To je správný vkus na kožich! Rezavá je nejlepší! A hnědá, to je taková skoro rezavá!“ Škoda, že další věta už nebyla tak pozitivní. “Nikdo by neměl být tlačen do vody proti jejich chuti, co když se bojí! Já se teda nebojím, to ne, ale jezera můžou být hluboké, chápu, že tam někdo nechce,“ rozvykládala se a pokývala hlavou. “Tak snad tady rusalky nebydlí nikde.“

Hádat se s černohnědým vlkem bylo vyčerpávající. Na vše měl odpověď! A Thea byla příliš unavená na to, aby stále a stále formulovala protiargumenty. Nebo, minimálně to byla její výmluva. Uraženě si sedla a přikývla na jeho slova, a aniž by otevřela tlamu, řekla: “hmm.“ Radši se přesunula k jeho snaze zničit Cedrovou smečku. Věděla, že skáče k závěru, ale musela tady zapojit trochu fantazie a nechat své konspirační teorie ji přesvědčit o jeho špatné stránce. Žádný správný vlk by se takto nechoval! “Třeba. Ale já si nemyslím, že by se mu líbilo, kdyby někdo došel vyzvídat informace o jeho smečce,“ odpověděla mu. Dívala se na něj vševědoucím pohledem a pozvednutým jedním obočím. Prokoukla ho, měl smůlu. Ach, až se pan alfa vrátí! Všechny je zachrání a ochrání. Nikdo nebude ubližovat veverčímu území.
Cítila ve vzduchu déšť. Nebo minimálně se zvedla vlhkost a klesla trošku teplota. Zhluboka se nadechla, a párkrát ocasem hýbla sem a tam. “To nezní dobře, koupat se ve vodě je fajn! V létě, když hned uschne kožich,“ poznamenala. Koupala se možná tak jednou? Něco jí říkalo, že dvakrát, ale nedokázala si vzpomenout. “Doufám, že nám, nebo alespoň mi, pak pan alfa ukáže, kde je nějaký úkryt. Tam určitě bude dobře,“ řekla tak do davu a neodpustila si menší rýpnutí.

10. napiš post, kde si vlče hraje na něco, co není (např. kapitána, mořského koníka, delfína)

S radostí pozorovala, jak se sluníčko začalo vydávat za obzor. Stále ho měla ráda, byť ji jednou zradilo, ale věděla, že noc také znamená pokles teplot. Svůj kožíšek měla velmi ráda, ještě aby ne! Stylový, roztomilý heboučký, neměla k němu výhrady. Skoro neměla teda, jednu ano, bylo v něm horko. Stejně tak jí udělalo radost vidět před sebou oblaka, ty by totiž taky mohly pomoci teplotě se trochu uklidnit. Sem s nima! S děštěm prosím, ale obětinu už nikomu nedám.
Skákat radostí však neskákala, byla již celkem unavená a spíše se snažila najít místo, kde by mohla by si mohla na chvilku oddechnout. Spánek zněl jako perfektně strávený večer. Sny se jí už nějakou chvíli vyhýbaly, tak třeba dnes? Skenovala pohledem stromy kolem sebe, vybírajíc, který z nich by mohl být ten nejlepší, když v tu byla přerušena. Straka? S ptáky neměla moc zkušeností a znala asi přesně tři druhy. Straku, datla a ehm… Sovu? Sovu, ano, huuu. Slyšela v hlavě ten známý zvuk, který sovy vydávaly, straku ale asi nikdy neslyšela. Sledovala jí a její krásné černobílé zbarvení, moc se jí líbilo. “S pánem vlkem! Slečno strako, jak se máte?“ Snažila se s ní komunikovat, ale pro překvapení nikoho, to nefungovalo. Snad by mi mohla odpovědět, když mi bude věřit. Straka strace věří, no ne?
Schéma se začalo formovat, bude si muset začít hrát na opeřence. Stoupla si na dvě nohy, podobně jako chodila paní straka a začala vydávat kuňkavý zvuk. Snažila se, opravdu, dávala do toho vše, co měla. Sem tam i povyskočila, aby se pohybovala stejně, jako její nová kamarádka. Smůla byla, že straka stále vypadala nedůvěřivě. Sim vás, přitom jsem tak perfektní pták. Smutně se zatvářila a rameny zkusila pozvednout své packy, představujíc si, že zvedá křídla.
Straku to však přestalo bavit. Sebrala se a prostře odletěla! Sklesle si Thea postavila zpět přední packy na zem a vydala se pryč. Sebranka toto!

Cupitala si to zase směr známá louka. Asi jen málokterý vlk by se neustále vracel na to stejné území, ze kterého už byl tolikrát vyhnán, ale Thea se nenechala zahnat. Tentokrát určitě vše dopadne jinak. Krok za krokem došla až k šiškové hranici, útvaru, který předtím neměla ani šanci zahlédnout, jelikož přišla z jiné strany území. Ihned věděla, že toto nebude ten správný tah, ale přerušit plán? Nikterak! Krátkými, tichými pohyby se posouvala dopředu, přikrčila se, aby jí tráva zakryla. Ani hlásek nevydala, její cíl překonat louku z jedné strany na druhou se tentokrát splní, nepochybovala. Až se objevím na konci, to budou svišti čumkat!
Tráva jí zakrývala úplně celou. Určitě povyrostla od té doby, co se na louce zjevila poprvé, ale naštěstí ne dostatečně, aby ji převyšovala. Avšak dejte jí pár měsíců! Určitě za chvíli uvidím všude, maminka taky byla vysoká. A krásná! Ambiciózní vlčice. Elegantně se proplétala mezi trsy trávy, vybírala si cestičky, které zde buďto ostatní odvážlivci vydupali nebo svišti. Ihned se cítila lépe, jak viděla, že se žádný malý hnědý tvor nikde nezjevuje a nechce jí ublížit. Tlapkami však stále našlapovala pomalu. Užuž si myslela, že je nezastavitelná, když v tom- Moje hlava, au, kdo to tady hází jen tak!
Konec výpravy nastal dříve, než si myslela? Ano? Ono to tak vlastně úplně nebylo. Ona Thea totiž narušila tu jednu jinou činnost, co svišti se šiškami dělali, hru na… Ahm, svištěnou? Určitě,to by mohlo být ono. Ostávat kolem a čekat, jestli jí trefí další šiška nebo jestli fakt hrají jen hru, neplánovala, to ani omylem. Místo toho se rozeběhla pryč z louky tím stejným směrem, kterým došla, jelikož stále nebyla ani v polovině. Energie naštěstí plazením moc neztratila, tak mohla nabrat rychlé tempo a zmizet. Teda, chudáci svišti, ti byli celkem překvapeni, když se jim vlk objevil u hřiště, ale ani se nesnažili za ní běžet. Třeba už je to známá firma mezi nimi, co vždy zmizí?

Ikran byl fajn společnost, dokud nebyl. “Ale ne všichni mají rádi velké davy. Ti, kteří by chtěli být sami nebo třeba jen se svojí maminkou a tatínkem by odešli a pak by se to zase všecko roztrhalo. A přitom by se nenenáviděli,“ argumentovala. Rozhodně viděla svět z příliš naivního pohledu, ale podezřívala Ikrana, že on byl věčný pesimista. Dva úplné opaky. A možná proto mu hned uvěřila, no, spíše skočila na jeho řeči. Jelikož sice ano, stála poslední měsíc na jednom místě a ani se nehnula, ale zároveň si to místo velmi oblíbila. A on tady zněl, jako že sem přivede svoje kumpány z pouště a budou chtít smečku… vykrást? Sebrat jí území? Vždyť ale poušť je tak fajn? “Hmm,“ vylezlo z ní. Strašně moc mu chtěla odpovědět, ale hrozně se v ní bilo, co má udělat. Nemůže mu vyhrožovat, vždyť je dvakrát větší než ona a ona ještě ofiko do smečky nepatří. Nemůže ho vyhnat z úplně stejných důvodů. Ale ani náhodou nemůže věřit, že si jen dělá srandu! “Bacha ať tě neslyší pan alfa,“ řekla nakonec, a přitom pokrčila nos, snažíc se zamaskovat svůj vnitřní boj. Doufala, že ho třeba trochu odměřená reakce rozhodí, ale nebyla zas tak dobrá herečka.
“Doufám, že taky najdu něco nového brzy. Jako tady pana kamínka,“ souhlasila jak jen mohla, bohužel, její předchozí život nebyl tak vzdálen tomu tady. “Ugh, fuj, vedro,“ zareagovala, “byla tam aspoň nějaká studánka na zchlazení?“

Červenec 8/10 | Minehava
8. napiš post, ve kterém se tvé vlče pokusí přesvědčit někoho, že je skutečný mořský duch

Reakce vlčice na zmínku magie jí překvapila. Přivřela oči a podezřívavě ji sledovala, když odpovídala. Její postoj se jí zdál zvláštní? Proč by byla blázen, když jí řekla o magii? A zasmát se tomu? Zábavné téma to bylo, ale vtipné ne. A pak najednou přešla k tomu, že vlastní taky mentální magii? To je většina magii mentální? Nebo se tu koná sraz? pomyslela si. Přece není možná, aby nenarazila na vlka s nějakou opravdu zajímavou magií. Celé tohle bylo zvláštní. Alespoň svojí magií opravdu pomáhá někomu. To Ikran nezmínil! Proto, když přišel její čas odpovědět, rozhodla se, že musí začít prověřovat. “No to není vůbec vtipné, já slyšela jen to nejhorší o mentálních magiích!“ řekla jí a nadzvedla u toho obočí, připravena poučit vlčici. “Ale o tom, že umí takoví vlci vycítit, že je někdo nemocný ne-e,“ dodala a ještě by i pokračovala, byla však přerušena. “Mě magie nikdy nenudí! Vůbec! Jen o nich moc nevím a vlci, co jsem zatím potkala nebyli moc výřeční… Já bych chtěla nějakou hezkou magii, co neubližuje. Nejlépe nějakou, co pomáhá ostatním. Nebo je hezká, třeba něco spojené s přírodou,“ vysvětlila vlčici. Pak se odmlčela, sjela ji pohledem a pokračovala: “Jak funguje ta tvoje magie? Jak voní nemocný vlk?“ Vyzvídání jí šlo a ignorovat, že Minehava chce mluvit o čemkoliv jiném o to více.
Dala ji dostatečně času odpovědět, určitě několik minut, kdyby náhodou potřebovala přemýšlet. Ale u toho na ní svítilo sluníčko. Strašně moc na ni svítilo sluníčko. Teď se ukážeš, že slunce jedno! Ale přinesu ti obětiny a ty nic. Pot cítila na každé z tlapek a jezero bylo přímo vedle. Neuměla to vysvětlit, ale volalo její jméno! Pojď se koupat. Možná jsme nějak propojené? Já a jezero, pomyslela si Thea. “Rychle se okoupu,“ oznámila své společnici, která měla dost času na to přeříkat klidně sáhodlouhý monolog. Tak moc Thea její odpověď chtěla. A pak udělala jeden krok, druhý krok. Packy jí obejmula voda. Jak příjemné! Cítila se lépe už jen takto, jenže jezero jí chtělo blíž a blíž. Třeba ve mě sídlí starý mořský duch? Ano, ano, to je možná! V předchozím životě jsem určitě byla něco mořského. Vysvětlení se jí moc líbilo, proto se po zbytek cesty rozeběhla, až nedosáhla na dno. Plavat se nikdy extra neučila, měla celkem štěstí, že její instinkt zabral. “Koukej!“ zakřičela na Minehavu, “já jsem mořský duch!“ Najednou zmizela pod hladinou a vynořila se až po pár vteřin později. Plavání vlastně nebylo tak složité? Ale možná jen, když to máte v genech. A v minulosti.

“Někteří vlci jsou tak zvláštní,“ poznamenala, “já, kdybych byla alfa, tak bych si ostatní smečky chtěla spřátelit. Ne se snažit je vyhnat." Když budou smečky k sobě přátelské, tak se nic nestane nic mým vlkům a druhá strana taky bude spokojená. “Ty bys chtěl nějakou smečku infli- infiltrovat?“ zeptala se ještě ze zvědavosti. Věděla, že ona a Ikran jsou jiní, ale nebyl čas ho trošku začít podezřívat? Třeba může být nebezpečný. Kdyby chtěl, tak už by dávno bylo po mě. To bude dobrý. Snad. Úplně se ale zbavit podezření nedokázala, dokud neslyšela jeho odpověď.
Frustrovaně vydechla nad něčím jiným, co řekl následně. To vůbec nebylo, co myslela! Opravdu je čas zvážit, jaký čuch má pan alfa na budoucí členy. Kde vlastně je? “Ale ne. Já myslím něco… oboustranně pozitivního! Jako když někoho zahřeješ, tak jsi udělal něco hezkého a ten druhý to ocenil. Druhému vlkovi se nebude líbit, když mu budeš číst myšlenky.“ Zvládla to vyjádřit tentokrát správně?
Alespoň jeho země zněla zajímavě a hezky. Už dokázal změnit její názor na poušť, že už si nepředstavovala jen nekonečný písek a ticho. A teď, když tam bylo spoustu kamenů, jak fascinující! Jak se tam vůbec dostaly? Jak se dostaly sem? Sledovala, jak se kámen leskl v záři zacházejícího slunce, jak by v něm byl oheň. Její tělo nedokázala zakrýt její nadšení. “To zní moc dobře, žít v poušti muselo být krásné. Náš les byl tak obyčejný oproti tomu. Ale chybí mi ta zima. Tady je horko!“ rozpovídala se zase, trochu už odcházela od tématu. Stáli tu tak dlouho, možná by si i znovu odpočinula, kdyby mohla.

4. napiš post o tom, co všechno tvé vlče sbírá (např. kamínky, listy, hlasy).

Její svět byl stále růžový, tak, jak by svět malého vlčátka měl být. Proto nebylo překvapivé, že se jí nelíbily špatné stránky magie. Stále byla fanoušek, věděla, že ona by jiným vlkům neublížila a za tu dobu, co tu byla, tak se magie kolem ní projevila pouze hezky (spíše se k ní Gallirea zatím chovala hezky, ale proč neříct, že to byla magie). Avšak špatní vlci asi byli všude a teď mohli číst i její myšlenky? To prostě nebylo správné. Neměli tu být nějací bohové nebo tak něco? Ti by to měli zastavit! “Jaké informace o smečce jsou důležité?“ napadlo jí. Stále byla ve své „potřebuji se zeptat na každou věc, aby mi svět dával smysl“ fázi, což už si ale Ikran pravděpodobně všiml. “Ale… ale má taková magie i dobré využití? Jako dokáže uklidnit třeba? Nemůže být jenom špatná.“ Jenže to je pořád zásah do mysli, tam nikdo kromě mě nepatří. Alespoň věděla, kterou magii by nechtěla?
Alespoň, že Ikran věděl, kdy ustoupit. Veverky by mu to jinak pořádně natřely! Thea pokývala hlavou a oddychla si. Následně pootočila hlavou, jelikož zaslechla nějaký zvuk za sebou. A hele! Na zemi viděla se něco leknout, bylo to teda zahrabané pod trochou hlíny a jehličí, ale když k tomu doběhla, nebylo o čem. Kámen! Červený, lehce průhledný a lesklý. Ach, takové musí ostatní vidět jako vzácnost, ne snad? Jak to tu mohl jen tak někdo nechat. Packou ho vydloubla ven. Nemohla se na něj vynadívat. Byla velký fanoušek sbírání kamínků už doma, ve smečce její maminky, ale tady zatím žádnou sbírku neměla. Byl čas ji konečně založit? U veverek? Všechno to zapadá do sebe! Krása. Kameny byly odolné, jednoduše se přenášely, ostatní hezké věci většinou bylo těžší dostat k sobě, proto se jí ještě do sbírky nedostal žádný hezký list, většinou ho prokousla. Nebo třeba hezká vločka, ta zase roztála. Jednou chtěla do sbírky i žabku, ale ta zase utekla. Kamínky jí vydržely vždy. Měla bych se zeptat pana alfy? Ale mu to určitě nebude vadit. No, kam s tím? Donesla ho pod strom, u kterého se nedávno vyspala. Vlastně už by si nejraději znovu zdřímla, ale vše počká. “Hezký, že?“ řekla a usmála se na Ikrana. “Měli jste takové u vás doma? My měli hezké kameny, ale takhle zářivě červené, to ne-e.“

Červenec 7/10 | Minehava
5. napiš post o tom, co tvé vlče najde ve vodě – a co si o tom vymyslí.

Ještě byla noc, když se vlčice vydaly lovit šišky. Thea byla na svůj úlovek patřičně pyšná, i s přibývajícím světlem se jí šiška líbila stále stejně. Skoro nevěřila, že by Minehava mohla donést něco podobně hezké- No to si děláte legraci! Hleděla na šišku své soupeřky s otevřenou tlamou. Prohra by se jí nesla těžko, ale remíza? Ani nevěděla, jak se má cítit nebo co dělat. Má být ráda za to, že ani jedna neprohrála? Ale vždyť to pro ni měla být zaručená výhra! Achichouvej. Co jí však pomohlo, bylo, když viděla reakci vlčice. Její dobrá nálada se rychle o ní otřela a trochu se za svou soutěživost styděla. Jenže chtít vyhrát je vlčské, ne? “Spěchala jsem jak jen to šlo!“ odpověděla a ještě jednou přeměřila obě šišky. “Asi máme stejný talent na hledání.“ Následně přikývla, když Minehava navrhla, aby obě šišky darovaly moříčkům. “Můžeme je dát tam dole k jezeru, ať to mají kousek, to bude hezké,“ navrhnula a ani nečekala na odpověď, rovnou brala svou šišku do tlamy a pelášila k jezeru. Tam vybrala místo co nejblíže vodě, tak aby šiška nebyla mokrá, ale aby to měli moříčci opravdu blízko. No, jenže když šišku položila, tak se stejně skutálela do jezera a namočila se. To je štěstí dneska, co to je.
Když už si musela namočit čumák, tak se alespoň napila. Občas zapomínala dodržovat pitný režim, ale to snad nevadilo. Promlaskla, když zvedla hlavu od vody, užuž se chtěla podívat, co dělá hnědá vlčice, když si všimla zase něčeho pod hladinou. Podivné jezero toto. Tentokrát to nebyla šupina, ani nic, co by její oko zaujalo svou krásou, nýbrž kámen. Čím byl zvláštní? Byl v něm spirálovitý vzor, skoro jako by se do něj obtiskla šnečí ulita, ale bez šneka. A taky byla taková více zdobená než ulita šneka? Zajímavé. Co to mohlo být za zvíře? Určitě nějaký magický šnek! Magie dělá všechno lepším. Hned bych si ten kámen vzala do Cedru. Trochu se jí zastesklo, ale jelikož si nepamatovala, kudy sem došla, nebyla šance, že by kámen donesla. Packou však do něj drbla, kdyby náhodou, ale nepohnul se.
Tentokrát už se otočila na svou společnici. “Je celkem horko, můžeme se vykoupat,“ nadhodila. Slunce už bylo na obloze dlouho a pálilo hezky, Thea cítila pot na svých packách. Když se zadívala na Minehavu, došla jí ještě jedna věc, zrovna jí probírala s Ikranem. Magie! A oči! Tahle vlčice taky měla zlaté oči. Možná jsou ty barevné méně časté? Třeba jen ti nejlepší vlci je dostanou? “Jakou máš magii? Vlk v mojí smečce, té asi smečce, mi vykládal o mentálních magiích a ty se mi moc nelíbily,“ zeptala se celkem napřímo. Snad nikoho neurazí.

12. napiš post o zvuku, který se vlčeti líbí tak moc, že ho chce hledat znovu a znovu.

Venku už zase svítalo sluníčko, její kožíšek byl lehce mokrý, naštěstí ale byla chráněna lesem před deštěm, který se odehrál včera. Nebo předevčírem? Trochu jí to vše splývalo do sebe, čekání nebyla její silná stránka, takže to, že tu stála byl vlastně celkem zázrak. Ale pro veverky co? Pro veverky vše! Slyšela, jak se rozezpívali ptáčci taky. A tak hezky. Nikdy ještě takovou píseň od nich neslyšela. Jako by si spolu povídali někde v korunách stromů přímo nad ní. A ona chtěla slyšet více. Hlavou sledovala, zda je nezahlédne, ale furt nic. Na to ještě jí Ikran začal vyprávět o mentálních magiích, což zachránilo její krční svaly, když přesunula svůj pohled na něj. “Hmm, to je zajímavé,“ řekla, spíše jen aby věděl, že poslouchá. “Takže mi můžeš číst myšlenky?“ zeptala se a vlastně se jí ta představa nelíbila. Její myšlenky jsou její, to není fér, aby je někdo prostě… četl? Slyšel? “Může taková mentální magie ublížit? Nebo jen takový vlk sbírá informace jako špión?“ vyvalila na něj ještě pár otázek, jenže pak jí zase vyhodil z rozhovoru ten zvuk.
Ach ta píseň! Proč jsou všichni obyvatelé cedrového lesa tak super? Veverky jsou roztomilé, ptáčci zpívají nádherně. Poposunula se o pár kroků dál, aby slyšela z písně, co nejvíc, jenže pak se zase musela vrátit, když si Ikran rýpnul. Hmm, tak jeden z nás je určitě pošetilý. Myslet si, že může bydlet u veverek a říkat takové hlouposti. Kdybych měla tu magii, už by ho hnaly pryč. Ani by se nestačil divit. “Když myslíš,“ odpověděla pouze, když trochu uklidnila své rozvášněné emoce, “já si myslím, že příroda a zvířátka kolem nás jsou silnější než jeden vlk.“ To byla chytrá myšlenka. Příště radši budu poslouchat ptáčky než jeho. Jenže když se zaposlouchala, byli už pryč.

18. napiš post, kde se tvé vlče pokusí přivolat rybu, protože věří, že rozumí rybí řeči.

Noc byla hezčí než obvykle. No, minimálně jí to tak přišlo, tentokrát totiž bylo celkem hezky vidět i v lese, mezi stromy se objevovaly paprsky měsíčního svitu. Nádhera! Nadpozemská nádhera! napadlo jí a zazubila se. Nikdy předtím neobdivovala noc, ale dnes se to změnilo. Něco, co se tuto noc mělo také změnit, bylo, že se konečně nají. Neuvažovala nad tím úplně, pouze si to rozhodla v mysli, a tak to bylo, už jí Ikran vyčetl, že neumí lovit a musela se to naučit. Neumím lovit ale, čím mám začít tím pádem? Nevěděla a ani neměla žádné nápady, dokud neuslyšela řeku v dáli. Na zavolanou přišla! Nabrala směr a už vymýšlela, jak takového kapra uloví. Nebo štiku! Nebo-o sumce? Něco určitě zvládne, přece je šikovná, všichni to o ní říkají. Někdo to někdy řekl minimálně…
Najít po zvuku řeku nebylo nijak složité, jak se nejednalo o čich, zvládala své smysly používat celkem obstojně. Nad hladinou se leskly malé kapky vody vyskakující z řeky a ve spojení s měsícem to byla celá taková hezká třpytivá podívaná. Nemohla se vynadívat. Nejsou lepší podmínky pro lov. Ne! Nadechla se a rozhodla se předtím, než se smočí, využít trochu jinou taktiku. Nač používat sílu, když s rybou může mluvit. “Nu-nu-nu.“ Nebyla úplně zdatná v řeči zvířat, ale proč by nemohl takhle nějak znít kapr? Ne, takhle to není, vždyť to víš. Nějak se musíš vžít do jejích mysli. No, jak může myslet a mluvit losos? Nádech, výdech, ještě jednou, mysli jako ryba. Najednou se nádechy zpomalily a dýchalo se jí hůře. Není to tak, že ryby nemůžou dýchat nad vodou? Není možné, mi se to povedlo! Někdo by řekl placebo, Thea by řekla dávná magie, to, že po vteřině zase dýchala normálně jí zvláštní nepřišlo. Nope, teď je z ní ryba Thea. “Nutně sháním jídlo, není mi již pomoci, malé rybky, zlaté rybky, buďte mi ku pomoci.“ Není možné, aby teď už žádná rybka nepřiplavala, byla na své rýmování tak hrdá. No, dobře, tak je to možné. Nikde nikdo! “Nejste vůbec hodné na mě, pff, ryby,“ nadávala, ale rychle jí to přešlo. Nevadí, třeba příště?

Červenec 6/10 | Minehava
13. napiš post, kde má tvé vlče v srsti něco letního (např. písek, květinu, šupinu, prach z cesty)

Najít lepší šišku? To je snad jasná výhra! Ocas se jí hýbal ze strany na stranu, když z dárku na oplátku udělala Minehava hru. Malá milovala hry, ještě, když byla přesvědčená o tom, že může vyhrát. “Tak jo, sejdeme se zase tady, u šupinky!“ souhlasila a už by pelášila směr les, ale ještě se na vteřinu s vlčící rozpovídaly. Zaujalo jí totiž, že nemá nikde domov. “Není to smutné? Pouze cestovat sama? Já cestovala chvíli, než jsem sem došla a ke konci už mi všichni chyběli,“ podělila se. Nikdy jí vlastně nenapadlo, že vlk může být sám, tulák, znala pouze smečkový život. Možná ta samota ale odejde, když vlk vyroste? “Jee, to zní hezky!“ Úplně si to mohla představit, spát pod širákem, ještě tady u jezera, dneska bylo úplně krásně. A ty hvězdy, jako z pohádky. Ale to nad jezerem, to nejsou hvězdy… To jsou světlušky! Nadšením poskočila a svojí společnici ukázala krásnou podívanou packou. Světlušky létaly přímo nad jezerem, hezky rozseté po celé jeho délce a jejich světlo se odráželo po hladině. “Nádhera.“
Když zase začala vnímat, poslechla si, co znamená cerečka, tudíž nad tím konečně nemusela uvažovat. “To jsem nikdy neslyšela,“ přiznala, jako by to nebylo evidentní, “ale to je dobré! Ogar, to by byl přesně můj brácha! Renar ogar!“ Zasmála se a věděla, že tohle slovo nemůže zapomenout. Však mu to řekne, až se konečně uráčí přijít. “Nevím, asi jenom holka říkáme, ani u maminky ve smečce tomu neříkali jinak.“ Její smečka neměla tak zajímavou mluvu, bohužel. Byla vlastně dost normální oproti vlkům, které potkala. Anebo naopak oni byli ti normální? Kdo ví.
Ale teď už byl čas soutěžit. Rozhlédla se kolem sebe, vyhlédla si kam půjde a pak řekla: “Tak jo, jde se, tři, dva, jedna!“ A běžela pryč. Zkusila schválně nejít rovnou za nosem, aby mezi nimi byl větší odstup a pak hledala. Byla už noc, takže toho zase extra neviděla a na svůj nos se také neuměla spoléhat, tudíž se to velmi rychle změnilo v „najít aspoň nějakou šišku“. Chvilku jí to trvalo, alespoň pár minut, ale když konečně našla jednu, tak za ní byla další. A další! Přímo moře šišek. Možná taky konečně narazila na smrk. Rychle si velmi zblízka prohlédla všechny exempláře, některé byly opravdu malinké, ale pak ji jedna konečně zaujala. Taková krásná, celkem symetrická! A hele přímo jí vešla do tlamy. Perfektní. Začala se svou šiškou pádit k zpět k jezeru. Co nečekala bylo, že by se stále měla dívat pod nohy, takže si hezky v běhu nabila čumák. Ještě, že šiška neupadla moc daleko, ale mohla cítit, že se jí do srsti dostalo spoustu jehličí. “Au!“ Sesbírala se, vzala šišku zpět a až potom se otřásla. Ať dělala, co dělala, všechno jehličí ze sebe nedostala. Ale většinu jo. A trochu prachu z ní též odpadlo. To je štěstí tohle, achichouvej. Au.
Znovu se rozeběhla a asi si vybrala všechnu smůlu, protože dojít zpět k šupině se jí povedlo na první dobrou, ani hledat okolí nemusela. Položila šišku na zem a začala vybírat svůj kožíšek, než vrátila její společnice, která měla teda celkem velkou šanci donést větší šišku už jen proto, že měla větší tlamu. Ale to zatím Thee úplně nedošlo, naštěstí.

9. napiš post, kde tvé vlče potká někoho, kdo mluví jazykem, kterému nerozumí (např. jiný živočišný druh).

Po své poslední návštěvě si slíbila, že už se na svištím území neobjeví. I ten nejdůvěryhodnější vlk však musí jednou za čas nějaký ten slib porušit, no není to pravda? A tak se znovu vydala na louku, třeba s tím, že se tentokrát lépe seznámí s místními obyvateli. Ideální počasí se jí pro tento cíl naskytlo, jelikož jak zapadalo slunce, začaly se trhat mraky a déšť sice stále zůstával, ale opravdu jen jemný, až si ho Thea nevšímala. Avizovala svůj příchod zavytím, aby sviště připravila, nikde zatím žádného neviděla, stejně jako minule. Ententýky, dva špalíky, kam půjdeme, přes kamínky, hmm, nebo přes trávu? Uviděla před sebou cestičku, ale nechtělo se jí po ní chodit, jít přes trávu, tedy přímo přes území svišťů, jí přišlo logičtější. I když? Změnit názor však nehodlala a packy už jí vedly do vysoké trávy, kterou se brodila i při minulé návštěvě. Edík je hezké jméno pro sviště, tak ho pojmenuju. Ukázkově se vyhnula všem překážkám v cestě, jak klacíkům, tak kamenům a nejednou musela přeskočit i sviští noru. Utíkala, jak rychle to šlo, ale držela se přitom dostatečně blízko kraji. I přes jakousi důvěru, že tentokrát vztahy se svišti zlepší, tušila, že mít únikový plán není úplně na špatný nápad.
Dostavila se do místa, kde i ona dokázala ucítit pach sviště, což znamenalo, že musel být blízko. Okolí prohlédla jedním rychlým pohledem, ale nic. “Copak? Kde jste, pojďte si hrát!“ Trochu odvážně zavolala do éteru. Udělala ještě dalších pár kroků, doufajíc, že se třeba někde schovávají a malá změna perspektivy je odhalí. Invaze, kterou tady prováděla, se nakonec ale nesetkala s milým přivítáním. Malý svišť, minimálně pro ni malý, se objevil za jejími zády a začal pískat o sto šest. Thea překvapením vyskočila, otočila se snad ještě za letu, minimálně jí to tak připadalo a následně po přistání se před svištěm uklonila. Alespoň bude vypadat menší nebo pochopí, že si chce hrát? Tak či tak, vypočítala, že toto je nejbezpečnější póza. Ovšem svišť na ni nereagoval, pouze pískal dál. Lehce překvapené Thea mu potom řekla: “Ale já nevím, co říkáš! Škoda, že ti nerozumím.“ Možná, kdyby uměl vlčí řečí nebo ona tou jeho, bohužel, takovými schopnostmi ještě neoplývala. Až budu mít magii, tak třeba potom! Mysl jí říkala, že je v bezpečí, svišť jí třeba nadává, ale agresivně nevypadal.
Lopatkou jí projela bolest. Tak deset svišťů se objevilo za ní a jeden po ní něco hodil. “Lumpáci!“ Ihned čumákem projela místo zranění, beztak z toho bude modřina. Avšak nic víc se nedělo. Ostatní si své šišky nechali v packách a všimla si, že vlastně možná jen chcou ať odejde pryč. Čistě náhodou totiž přerušila jejich hru. Uklonila se i nové skupince, vzala si šišku, co po ní hodili a už pelášila ta tam. Maximálně se ohlédla, aby viděla, že je v bezpečí, příště se pokusí třeba do hry zapojit. Taky by už je mohla možná nechat na pokoji…

Srpen 5/10 | Minehava
11. napiš post, kde tvé vlče vymyslí nové slovo a použije ho v rozhovoru.

“Jéé, tak to jim budu náávždy vděčná, to jsou… trevligníci!“ odpověděla a nemohla spustit oči ze šupiny. Byla teď ještě hezčí, když to byl takový dar od srdce! Trevligníci, to bych si měla zapamatovat. Perfektně vyjádřeno. “Myslíš, že bych jim měla taky něco dát na oplátku? Ale moji srst ne, ta jim bude k ničemu… něco jiného, podobně hezkého,“ zeptala se a rovnou vlastně začala uvažovat, co by mohla darovat. Její první myšlenka byl samozřejmě nějaký hezký kamínek, ty měla nejraději, ale přišlo jí, že v jezeře budou mít moříčci hezkých kamenů habaděj. Nebude to pro ně zbytečné? “Co takhle třeba šišku?“ zeptala se po chvilce uvažování. Veverky mají rády šišky. Já mám ráda veverky. A šišky nejsou časté v jezeře. Není to dokonalé? Můžou si ji tam vystavit někde!
Chvilku se zastavila, než vlčici řekla, kde v Galli bydlí. Ne proto, že by jí snad nevěřila, naopak, stále si nebyla jistá, jestli ke smečce vlastně patří. Pan alfa zmizel, už tomu bude dobrých pár dní a od té doby se neukázal. Znamenalo to, že jí věřil, jakožto nové člence? Kdo ví. “Já jsem, no, asi jsem z Cedrového lesa. Znělo to, že bych tam mohla bydlet, je to tam vlastně hrozně hezké, spousta veverek tam žije, ale úplně nevím, odpověděla upřímně, “možná bych tu šupinu raději nechala tady prozatím. Pro jistotu.“ Oddechla si, krapet jí mrzelo, že ještě nemohla království veverek nazývat svým domove, ale zkusila se tím netrápit. Třeba se to brzy změní! “A kde bydlíš ty? Je to tam hezké?“ oplatila jí otázku.
Jméno cizinky, teda, Minehavy, se jí moc líbilo. Takové jemné, příjemné na jazyku. “Taky mě těší!“ Ušklíbla se, ale tentokrát, když už jí přešla špatná nálada, nedokázala svoji zvědavost udržet na uzdě. “Co to znamená, ehm, cérečka?“ zeptala se a naklonila hlavu na stranu. Taky takové zajímavé slovo, skoro jako trevligníci.

Srpen 4/10 | Minehava
2. napiš post, ve kterém tvé vlče najde něco úplně obyčejného a prohlásí to za poklad.

Příliš mnoho logiky na Thein stále se vyvíjející mozeček. Ale přece jsou nějaké zvířata, co mají srst a plavou často, nejen moříčci. Ale jak se jim jen říká? Nějaké jsem slyšela… v- vy-, něco takového to bylo. Bohužel jméno zvířete nedokázala ve vzpomínkách najít. “Co když mají nějakou speciální srst?“ zkusila alespoň něco říct, ale pak už jí to ani nedávala smysl. Jak by mohla být srst speciální? Raději přestala uvažovat o zbytečnostech a pokračovala v akci, byl přeci jen čas zpívat.
Moc se jí líbilo, jak se cizinka zapojila do její písničky na přilákání moříčka, věnovala jí za to přívětivý úsměv. Možná by se teda urazila, kdyby její zpěv fungoval a ten její ne, ale naštěstí (nebo bohužel?) nefungovalo nic nikomu, moříček se neuráčil ukázat. Přitom obě zpívaly tak krásně! Přímo omamně. Kdekdo by se nechal zlákat! Nikde však stále nikde nebyl a její obličej dával velmi jasně najevo, jak jí to rozesmutnilo. Mohly jsme ho zachránit. Nakonec vážně asi jen ztrácely čas. Vymýšlím hlouposti jenom.
Věnovala cizince smutný úsměv, když za ní došla, ale zatím neříkala nic. Tentokrát se její společnice ujala slova. Začala trochu zvláštně, oslovení cerečko ještě nikdy neslyšela a neznělo úplně pozitivně. Ale určitě to nemohlo být zlé slovo? To by vůbec do charakteru vlčice nesedělo, vždyť jinak byla tak skvělá! Zatím s ní byla největší legrace ze všech vlků, které zde potkala, přece by jí najednou nezačala nadávat. Naštěstí pokračovala dost pozitivně, tak to malá přešla bez otázek a zmatení. Možná má pravdu, vždyť jsem si té šupiny všimla jenom proto, že je tak moc hezká, začala uvažovat o tom, co vlčice říkala. Mohl to pro mě udělat? Už jen z toho, jak se jí postupně začal pohybovat ocas ze strany na stranu, šlo vidět, že se jí nálada lehce lepší. “Můžou něco takového udělat?“ zeptala se a tlapkou dloubnula do kamene. “Ta šupina je moc hezká, proto jsem si jí i všimla,“ potvrdila vlčici a tentokrát už se usmívala doopravdy. “Třeba možná vážně! Nechal tu pro mě moříček poklad, abych ho našla! To je roztomilé,“ rozvášnila se, oči jí zase začaly jiskřit a mluva se taky lehce zrychlila. Poklad jen a jen pro mě! Nejvzácnější šupina světa! Tu nesmím nikdy ztratit. “Jak ji mám ale si nechat, kam ji mám dát?“ zeptala se ještě vlčice. Potřebovala rady, o takové vzácnosti se muselo pečovat, jak jen nejlépe šlo.
“Jinak, moje jméno je Thea, jak se jmenuješ ty?“ zeptala se nakonec, když jí došlo, že se vlčici nepředstavila. Nebylo slušné, jak za ní přiletěla a vnutila se do jejího prostoru, což jí zrovna extra netrápilo, ale její respekt pro vlčici za to, že s ní záchranou akci podstoupila, ji donutil se alespoň představit.