Gallirea - Příspěvky uživatele

//Květiny, prosím :)

Nádech. Výdech. Ale co to je? Nemohla rozpoznat zápach, který se táhnul celou loukou. Vlastně louka sama o sobě nebyla v jejích očích ta nejhezčí, co kdy viděla. Květiny tu žádné nerostly. Jakože opravdu nikde! Samá zelená, tmavá, ne taková ta hezká zářivá, která se nachází na normálním území. Proč by se někomu takové území líbilo? Nerozuměla. A když stoupla mezi všechen ten plevel, ucítila nepříjemnou mokrost na tlapce. Možná je to bažina a ne louka? To by třeba vysvětlovalo ten zápach. Vůbec se jí pokračovat nechtělo, chvíli uvažovala, zda by nebylo vhodné zůstat na břehu a třeba počkat, až louka uschne? A pokud je to bažina, nebudou se tam nacházet různí predátoři? Slyšela o krokodýlech, netušila, jak vypadají, ale to slovo jí bylo povědomé. Na mě vyskočí z té vody, no fuj. Rozhodně by sedělo, jak ke vzhledu území, tak k jeho zápachu, aby zde žilo něco hnusného a zabijáckého. Přesně si to dokázala představit v hlavě. Krokodýl je určitě něco mazglavého. Jako tady tadlencta voda. Sklonila hlavu dolů a čichla si k vodě. Ona to je… prostě voda? Byla překvapená zjištěním, že to není samotná voda, co smrdí. Ale tím pádem co? Naštěstí její chvilková odvaha nasát vůni vody ji teď poposunula k tomu se hýbat. Tak jdeme! Vykročila jednou packou, za ní šla druhá a za chvíli už byly všechny mokré. A taky změnily barvu, kdysi bývaly bílé, teď když jednu vytáhla nad hladinu, byla spíše nazelenalá. No fuj. Nechutné. Hned ji položila zase pod vodu, ani si nechtěla představovat, jak se pak bude muset čistit.
Čím dále od břehu se nacházela, tím silnější pach byl. Skoro už se jí nedalo hýbat. Uvažovala chvíli, jestli neměla bažinu obejít raději, ale když se podívala doprava a doleva, ani na jedné straně neviděla konec. Nejjednodušší bylo jít prostře středem. Tam v dáli pár stromů viděla. Po pár minutách si také vyzkoušela plavání, jelikož už nedosáhla na dno. Kdybych byla větší. Plavat taky nebyla zábava, jelikož se v bažině nacházelo spoustu řas, travin a kdo ví co a všechno toto se jí neustále otíralo o tělo. Co pár vteřin se ošila, sundávala ze sebe nechuťárny a nadávala, proč se touto cestou vůbec vydala. “Už sem nikdy nevlezu! Nikdy, ani za rok, za tři. Neuvěřitelné. Proč jsem kdy odcházela z domu, tam bylo tak krásné,“ povídala si pro sebe. Chybělo jí cokoliv, co nebyla bažina. A také jí chybělo mít možnost svobodně dýchat a necítit… tohle? “Nejnechutnější území a ještě smrdí.“ Alespoň, že křičet svoje myšlenky pomáhalo.
Určitě už překonala polovinu území. Minimálně se snažila sama o tom přesvědčit. Voda už nebyla tak hluboká, sem tam cítila, jak její packa rozvířila hlínu na dně bažiny. Určitě už spolykala spoustu vody a nespočitatelné množství hmyzu. Jenže zdroj smradu stále nikde. A jenom se to zhoršovalo. Kdo by čekal, že byla předtím na té lepší straně? Když konečně zase cítila dostatečně pevnou zem pod packami, oddychla si. Plavání ji rozhodně vyčerpalo, potřebovala se trochu rozdýchat, jen to úplně nešlo. Odplivnula si, doufajíc, že dostane co nejvíce vody, co spolykala, pryč ze sebe. A minimálně se cítila trochu lépe, když tak udělala. “No nic, tož kde tě máme.“ Začala hledat. Když nemůže dýchat, ráda by zjistila, proč. Šla trochu po čichu, trochu po intuici. A že našla věcí, u kterých si myslela, že ano, to je to ono! Kytky, které neznala. Ale nic. Ropucha na zemi, taky ne. Kopla do pár kamenů, jestli se pod nimi něco neukrývá, ale štěstí se na ni taky neukázalo. A pak! Pak to přišlo. Celkem znenadání. Jeden špatný krok, kdy se nedívala pod packy. “No fuj! Praskající houby!“

Prosím, prosím, kytky bych preferovala kdyžtak

Připsáno

Packa sem, packa tam, Thea se zase rozhodla prozkoumat cizí území. Možná by měla zůstat chvíli doma, v Cedru, aspoň tak se to zatím jeví. Nenechala se však odradit ani pachem cizího zvířete, do nory skočila v okamžiku. Pro své překvapení zde našla pouze hlínu a tmu, žádnou romantiku. Pro její štěstí se zrovna majitelka nenacházela doma. Přemýšlela, zda by měla odejít a možná přijít znova? Nebudu vymýšlet, zůstanu tady. Když už pro příchod projevila tolik snahy. Koukala se po místnosti, jestli někde něco zajímavého není. Naštěstí jediná zajímavá věc byla ona, aspoň dle ní. Mohly tu být kosti, příprava na rituály, třeba jí tu sní! Všechno to temnou magií tak trochu zavání. “Někdo tu musel přede mnou být, cítím vlčí pach, a ne není to něco jiného, třeba drak.“ Doufala, že například, klame jí jen zrak. Někde se někdo objeví a řekne jí kudy kam. Věděla, co musí udělat, musí jít tam.
Udělala krok dopředu, strach jí projel tělem. Hlouposti měla dělat ve snu, ale dělala je i ve stavu bdělém. Nadechla se, jdeme dál. Kam by se žádný jiný vlk nevydal. A pak uslyšela křupnutí, někdo před ní zlomil větev, nebo něco horšího? Nechtěla vědět nic, vybrala si druhý směr, nenapadlo jí nic lepšího. Tohle byly nápady, lozit do cizích nor. Mohla najít majitelku, nebo hůře, chytit mor! Jakmile zachytila světlo, usmála se. Ach sluníčko, mi je s tebou vlastně tak moc blaze. Vrátí se sem někdy, kdo ví. To vám Thea s jistotou rozhodně nepoví. Jakmile cítila trávu mezi prsty, radost jí přepadla hned. Nebyla to přece její chyba, mazala si kolem tlamy med.

“Samozřejmě, že je,“ odpověděla a nechala ho konverzaci ukončit. Teď ať si klidně myslí, že se dostal z tuhého ven, ale jakmile se objeví pan alfa. No, to bude koukat! Bude pelášit na míle daleko. Cedrová smečka je jen pro správné vlky. Nebo teda. Hmm, asi je jen pro správné vlky. Začínala trochu předbíhat, až moc se na tom místě usadila na to, že jí nikdo oficiálně místo nedal. Stále mohla být jenom tulák procházející Gallireu. Ale to by možná nebylo tak hrozné? Veverky. Bylo by to tak hrozné. “A co jsou tvoje plány do budoucna? Ve smečce a tak?“ Dobře tak ne, nedokázala to nechat být. Ale fakt se snažila!
Pokývala nad Ikranovým poznatkem. “Přesně, přesně,“ souhlasila a snažila se potlačit další poznámku, nedokázala to však, “úkryt smečky je to nejdůležitější místo asi. Co myslíš?“ Nechala zhoupnout ocas ze strany na stranu a nesundala oči z černohnědého. Chudáci vlci se budou schovávat před deštěm a ty na ně naběhneš se svými kumpány z pouště. Ani náhodou.

Srpen 9/10 | Minehava

“No tak třeba, já bych někoho ozdravila. Kdyby sis poranila packu, tak bych ti pomohla jí opravit. To by bylo hezké. Nebo bych chtěla umět třeba… udělat ochranné něco nad vlkem, aby na něj nepadal déšť. Nebo,“ zastavila se, na vteřinu se zamyslela, ale když usoudila, že už jí další příklady nenapadají, tak si jen potichu oddychla. “Něco takového prostě, ale barevnou srst by určitě ocenili taky,“ dokončila. Sama by chtěla barevnou srst. Jako obloha barevnou! Nebo hezky červenou jako kytičky a borůvky. Tolik možností se naskytovalo, ani si to představit nedokázala.
Vylezla z vody konečně zchlazená. Cítila se mnohem lépe než předtím. Ochladilo se ale i venku a než se vůbec stihla oklepat, začalo pršet. Ach, to letní počasí. Nesouhlasila s ním vůbec. “Rusalky neznám,“ odpověděla vlčici, “ co to je?“ Nepotřebovala ale ani odpovědět, aby si představila nějaké hezké, elegantní vlčice, proplouvající po zemích jako je právě Gallirea. Okamžitě byla fascinovaná. “To je správný vkus na kožich! Rezavá je nejlepší! A hnědá, to je taková skoro rezavá!“ Škoda, že další věta už nebyla tak pozitivní. “Nikdo by neměl být tlačen do vody proti jejich chuti, co když se bojí! Já se teda nebojím, to ne, ale jezera můžou být hluboké, chápu, že tam někdo nechce,“ rozvykládala se a pokývala hlavou. “Tak snad tady rusalky nebydlí nikde.“

Hádat se s černohnědým vlkem bylo vyčerpávající. Na vše měl odpověď! A Thea byla příliš unavená na to, aby stále a stále formulovala protiargumenty. Nebo, minimálně to byla její výmluva. Uraženě si sedla a přikývla na jeho slova, a aniž by otevřela tlamu, řekla: “hmm.“ Radši se přesunula k jeho snaze zničit Cedrovou smečku. Věděla, že skáče k závěru, ale musela tady zapojit trochu fantazie a nechat své konspirační teorie ji přesvědčit o jeho špatné stránce. Žádný správný vlk by se takto nechoval! “Třeba. Ale já si nemyslím, že by se mu líbilo, kdyby někdo došel vyzvídat informace o jeho smečce,“ odpověděla mu. Dívala se na něj vševědoucím pohledem a pozvednutým jedním obočím. Prokoukla ho, měl smůlu. Ach, až se pan alfa vrátí! Všechny je zachrání a ochrání. Nikdo nebude ubližovat veverčímu území.
Cítila ve vzduchu déšť. Nebo minimálně se zvedla vlhkost a klesla trošku teplota. Zhluboka se nadechla, a párkrát ocasem hýbla sem a tam. “To nezní dobře, koupat se ve vodě je fajn! V létě, když hned uschne kožich,“ poznamenala. Koupala se možná tak jednou? Něco jí říkalo, že dvakrát, ale nedokázala si vzpomenout. “Doufám, že nám, nebo alespoň mi, pak pan alfa ukáže, kde je nějaký úkryt. Tam určitě bude dobře,“ řekla tak do davu a neodpustila si menší rýpnutí.

10. napiš post, kde si vlče hraje na něco, co není (např. kapitána, mořského koníka, delfína)

S radostí pozorovala, jak se sluníčko začalo vydávat za obzor. Stále ho měla ráda, byť ji jednou zradilo, ale věděla, že noc také znamená pokles teplot. Svůj kožíšek měla velmi ráda, ještě aby ne! Stylový, roztomilý heboučký, neměla k němu výhrady. Skoro neměla teda, jednu ano, bylo v něm horko. Stejně tak jí udělalo radost vidět před sebou oblaka, ty by totiž taky mohly pomoci teplotě se trochu uklidnit. Sem s nima! S děštěm prosím, ale obětinu už nikomu nedám.
Skákat radostí však neskákala, byla již celkem unavená a spíše se snažila najít místo, kde by mohla by si mohla na chvilku oddechnout. Spánek zněl jako perfektně strávený večer. Sny se jí už nějakou chvíli vyhýbaly, tak třeba dnes? Skenovala pohledem stromy kolem sebe, vybírajíc, který z nich by mohl být ten nejlepší, když v tu byla přerušena. Straka? S ptáky neměla moc zkušeností a znala asi přesně tři druhy. Straku, datla a ehm… Sovu? Sovu, ano, huuu. Slyšela v hlavě ten známý zvuk, který sovy vydávaly, straku ale asi nikdy neslyšela. Sledovala jí a její krásné černobílé zbarvení, moc se jí líbilo. “S pánem vlkem! Slečno strako, jak se máte?“ Snažila se s ní komunikovat, ale pro překvapení nikoho, to nefungovalo. Snad by mi mohla odpovědět, když mi bude věřit. Straka strace věří, no ne?
Schéma se začalo formovat, bude si muset začít hrát na opeřence. Stoupla si na dvě nohy, podobně jako chodila paní straka a začala vydávat kuňkavý zvuk. Snažila se, opravdu, dávala do toho vše, co měla. Sem tam i povyskočila, aby se pohybovala stejně, jako její nová kamarádka. Smůla byla, že straka stále vypadala nedůvěřivě. Sim vás, přitom jsem tak perfektní pták. Smutně se zatvářila a rameny zkusila pozvednout své packy, představujíc si, že zvedá křídla.
Straku to však přestalo bavit. Sebrala se a prostře odletěla! Sklesle si Thea postavila zpět přední packy na zem a vydala se pryč. Sebranka toto!

Cupitala si to zase směr známá louka. Asi jen málokterý vlk by se neustále vracel na to stejné území, ze kterého už byl tolikrát vyhnán, ale Thea se nenechala zahnat. Tentokrát určitě vše dopadne jinak. Krok za krokem došla až k šiškové hranici, útvaru, který předtím neměla ani šanci zahlédnout, jelikož přišla z jiné strany území. Ihned věděla, že toto nebude ten správný tah, ale přerušit plán? Nikterak! Krátkými, tichými pohyby se posouvala dopředu, přikrčila se, aby jí tráva zakryla. Ani hlásek nevydala, její cíl překonat louku z jedné strany na druhou se tentokrát splní, nepochybovala. Až se objevím na konci, to budou svišti čumkat!
Tráva jí zakrývala úplně celou. Určitě povyrostla od té doby, co se na louce zjevila poprvé, ale naštěstí ne dostatečně, aby ji převyšovala. Avšak dejte jí pár měsíců! Určitě za chvíli uvidím všude, maminka taky byla vysoká. A krásná! Ambiciózní vlčice. Elegantně se proplétala mezi trsy trávy, vybírala si cestičky, které zde buďto ostatní odvážlivci vydupali nebo svišti. Ihned se cítila lépe, jak viděla, že se žádný malý hnědý tvor nikde nezjevuje a nechce jí ublížit. Tlapkami však stále našlapovala pomalu. Užuž si myslela, že je nezastavitelná, když v tom- Moje hlava, au, kdo to tady hází jen tak!
Konec výpravy nastal dříve, než si myslela? Ano? Ono to tak vlastně úplně nebylo. Ona Thea totiž narušila tu jednu jinou činnost, co svišti se šiškami dělali, hru na… Ahm, svištěnou? Určitě,to by mohlo být ono. Ostávat kolem a čekat, jestli jí trefí další šiška nebo jestli fakt hrají jen hru, neplánovala, to ani omylem. Místo toho se rozeběhla pryč z louky tím stejným směrem, kterým došla, jelikož stále nebyla ani v polovině. Energie naštěstí plazením moc neztratila, tak mohla nabrat rychlé tempo a zmizet. Teda, chudáci svišti, ti byli celkem překvapeni, když se jim vlk objevil u hřiště, ale ani se nesnažili za ní běžet. Třeba už je to známá firma mezi nimi, co vždy zmizí?

Ikran byl fajn společnost, dokud nebyl. “Ale ne všichni mají rádi velké davy. Ti, kteří by chtěli být sami nebo třeba jen se svojí maminkou a tatínkem by odešli a pak by se to zase všecko roztrhalo. A přitom by se nenenáviděli,“ argumentovala. Rozhodně viděla svět z příliš naivního pohledu, ale podezřívala Ikrana, že on byl věčný pesimista. Dva úplné opaky. A možná proto mu hned uvěřila, no, spíše skočila na jeho řeči. Jelikož sice ano, stála poslední měsíc na jednom místě a ani se nehnula, ale zároveň si to místo velmi oblíbila. A on tady zněl, jako že sem přivede svoje kumpány z pouště a budou chtít smečku… vykrást? Sebrat jí území? Vždyť ale poušť je tak fajn? “Hmm,“ vylezlo z ní. Strašně moc mu chtěla odpovědět, ale hrozně se v ní bilo, co má udělat. Nemůže mu vyhrožovat, vždyť je dvakrát větší než ona a ona ještě ofiko do smečky nepatří. Nemůže ho vyhnat z úplně stejných důvodů. Ale ani náhodou nemůže věřit, že si jen dělá srandu! “Bacha ať tě neslyší pan alfa,“ řekla nakonec, a přitom pokrčila nos, snažíc se zamaskovat svůj vnitřní boj. Doufala, že ho třeba trochu odměřená reakce rozhodí, ale nebyla zas tak dobrá herečka.
“Doufám, že taky najdu něco nového brzy. Jako tady pana kamínka,“ souhlasila jak jen mohla, bohužel, její předchozí život nebyl tak vzdálen tomu tady. “Ugh, fuj, vedro,“ zareagovala, “byla tam aspoň nějaká studánka na zchlazení?“

Červenec 8/10 | Minehava
8. napiš post, ve kterém se tvé vlče pokusí přesvědčit někoho, že je skutečný mořský duch

Reakce vlčice na zmínku magie jí překvapila. Přivřela oči a podezřívavě ji sledovala, když odpovídala. Její postoj se jí zdál zvláštní? Proč by byla blázen, když jí řekla o magii? A zasmát se tomu? Zábavné téma to bylo, ale vtipné ne. A pak najednou přešla k tomu, že vlastní taky mentální magii? To je většina magii mentální? Nebo se tu koná sraz? pomyslela si. Přece není možná, aby nenarazila na vlka s nějakou opravdu zajímavou magií. Celé tohle bylo zvláštní. Alespoň svojí magií opravdu pomáhá někomu. To Ikran nezmínil! Proto, když přišel její čas odpovědět, rozhodla se, že musí začít prověřovat. “No to není vůbec vtipné, já slyšela jen to nejhorší o mentálních magiích!“ řekla jí a nadzvedla u toho obočí, připravena poučit vlčici. “Ale o tom, že umí takoví vlci vycítit, že je někdo nemocný ne-e,“ dodala a ještě by i pokračovala, byla však přerušena. “Mě magie nikdy nenudí! Vůbec! Jen o nich moc nevím a vlci, co jsem zatím potkala nebyli moc výřeční… Já bych chtěla nějakou hezkou magii, co neubližuje. Nejlépe nějakou, co pomáhá ostatním. Nebo je hezká, třeba něco spojené s přírodou,“ vysvětlila vlčici. Pak se odmlčela, sjela ji pohledem a pokračovala: “Jak funguje ta tvoje magie? Jak voní nemocný vlk?“ Vyzvídání jí šlo a ignorovat, že Minehava chce mluvit o čemkoliv jiném o to více.
Dala ji dostatečně času odpovědět, určitě několik minut, kdyby náhodou potřebovala přemýšlet. Ale u toho na ní svítilo sluníčko. Strašně moc na ni svítilo sluníčko. Teď se ukážeš, že slunce jedno! Ale přinesu ti obětiny a ty nic. Pot cítila na každé z tlapek a jezero bylo přímo vedle. Neuměla to vysvětlit, ale volalo její jméno! Pojď se koupat. Možná jsme nějak propojené? Já a jezero, pomyslela si Thea. “Rychle se okoupu,“ oznámila své společnici, která měla dost času na to přeříkat klidně sáhodlouhý monolog. Tak moc Thea její odpověď chtěla. A pak udělala jeden krok, druhý krok. Packy jí obejmula voda. Jak příjemné! Cítila se lépe už jen takto, jenže jezero jí chtělo blíž a blíž. Třeba ve mě sídlí starý mořský duch? Ano, ano, to je možná! V předchozím životě jsem určitě byla něco mořského. Vysvětlení se jí moc líbilo, proto se po zbytek cesty rozeběhla, až nedosáhla na dno. Plavat se nikdy extra neučila, měla celkem štěstí, že její instinkt zabral. “Koukej!“ zakřičela na Minehavu, “já jsem mořský duch!“ Najednou zmizela pod hladinou a vynořila se až po pár vteřin později. Plavání vlastně nebylo tak složité? Ale možná jen, když to máte v genech. A v minulosti.

“Někteří vlci jsou tak zvláštní,“ poznamenala, “já, kdybych byla alfa, tak bych si ostatní smečky chtěla spřátelit. Ne se snažit je vyhnat." Když budou smečky k sobě přátelské, tak se nic nestane nic mým vlkům a druhá strana taky bude spokojená. “Ty bys chtěl nějakou smečku infli- infiltrovat?“ zeptala se ještě ze zvědavosti. Věděla, že ona a Ikran jsou jiní, ale nebyl čas ho trošku začít podezřívat? Třeba může být nebezpečný. Kdyby chtěl, tak už by dávno bylo po mě. To bude dobrý. Snad. Úplně se ale zbavit podezření nedokázala, dokud neslyšela jeho odpověď.
Frustrovaně vydechla nad něčím jiným, co řekl následně. To vůbec nebylo, co myslela! Opravdu je čas zvážit, jaký čuch má pan alfa na budoucí členy. Kde vlastně je? “Ale ne. Já myslím něco… oboustranně pozitivního! Jako když někoho zahřeješ, tak jsi udělal něco hezkého a ten druhý to ocenil. Druhému vlkovi se nebude líbit, když mu budeš číst myšlenky.“ Zvládla to vyjádřit tentokrát správně?
Alespoň jeho země zněla zajímavě a hezky. Už dokázal změnit její názor na poušť, že už si nepředstavovala jen nekonečný písek a ticho. A teď, když tam bylo spoustu kamenů, jak fascinující! Jak se tam vůbec dostaly? Jak se dostaly sem? Sledovala, jak se kámen leskl v záři zacházejícího slunce, jak by v něm byl oheň. Její tělo nedokázala zakrýt její nadšení. “To zní moc dobře, žít v poušti muselo být krásné. Náš les byl tak obyčejný oproti tomu. Ale chybí mi ta zima. Tady je horko!“ rozpovídala se zase, trochu už odcházela od tématu. Stáli tu tak dlouho, možná by si i znovu odpočinula, kdyby mohla.

4. napiš post o tom, co všechno tvé vlče sbírá (např. kamínky, listy, hlasy).

Její svět byl stále růžový, tak, jak by svět malého vlčátka měl být. Proto nebylo překvapivé, že se jí nelíbily špatné stránky magie. Stále byla fanoušek, věděla, že ona by jiným vlkům neublížila a za tu dobu, co tu byla, tak se magie kolem ní projevila pouze hezky (spíše se k ní Gallirea zatím chovala hezky, ale proč neříct, že to byla magie). Avšak špatní vlci asi byli všude a teď mohli číst i její myšlenky? To prostě nebylo správné. Neměli tu být nějací bohové nebo tak něco? Ti by to měli zastavit! “Jaké informace o smečce jsou důležité?“ napadlo jí. Stále byla ve své „potřebuji se zeptat na každou věc, aby mi svět dával smysl“ fázi, což už si ale Ikran pravděpodobně všiml. “Ale… ale má taková magie i dobré využití? Jako dokáže uklidnit třeba? Nemůže být jenom špatná.“ Jenže to je pořád zásah do mysli, tam nikdo kromě mě nepatří. Alespoň věděla, kterou magii by nechtěla?
Alespoň, že Ikran věděl, kdy ustoupit. Veverky by mu to jinak pořádně natřely! Thea pokývala hlavou a oddychla si. Následně pootočila hlavou, jelikož zaslechla nějaký zvuk za sebou. A hele! Na zemi viděla se něco leknout, bylo to teda zahrabané pod trochou hlíny a jehličí, ale když k tomu doběhla, nebylo o čem. Kámen! Červený, lehce průhledný a lesklý. Ach, takové musí ostatní vidět jako vzácnost, ne snad? Jak to tu mohl jen tak někdo nechat. Packou ho vydloubla ven. Nemohla se na něj vynadívat. Byla velký fanoušek sbírání kamínků už doma, ve smečce její maminky, ale tady zatím žádnou sbírku neměla. Byl čas ji konečně založit? U veverek? Všechno to zapadá do sebe! Krása. Kameny byly odolné, jednoduše se přenášely, ostatní hezké věci většinou bylo těžší dostat k sobě, proto se jí ještě do sbírky nedostal žádný hezký list, většinou ho prokousla. Nebo třeba hezká vločka, ta zase roztála. Jednou chtěla do sbírky i žabku, ale ta zase utekla. Kamínky jí vydržely vždy. Měla bych se zeptat pana alfy? Ale mu to určitě nebude vadit. No, kam s tím? Donesla ho pod strom, u kterého se nedávno vyspala. Vlastně už by si nejraději znovu zdřímla, ale vše počká. “Hezký, že?“ řekla a usmála se na Ikrana. “Měli jste takové u vás doma? My měli hezké kameny, ale takhle zářivě červené, to ne-e.“

Červenec 7/10 | Minehava
5. napiš post o tom, co tvé vlče najde ve vodě – a co si o tom vymyslí.

Ještě byla noc, když se vlčice vydaly lovit šišky. Thea byla na svůj úlovek patřičně pyšná, i s přibývajícím světlem se jí šiška líbila stále stejně. Skoro nevěřila, že by Minehava mohla donést něco podobně hezké- No to si děláte legraci! Hleděla na šišku své soupeřky s otevřenou tlamou. Prohra by se jí nesla těžko, ale remíza? Ani nevěděla, jak se má cítit nebo co dělat. Má být ráda za to, že ani jedna neprohrála? Ale vždyť to pro ni měla být zaručená výhra! Achichouvej. Co jí však pomohlo, bylo, když viděla reakci vlčice. Její dobrá nálada se rychle o ní otřela a trochu se za svou soutěživost styděla. Jenže chtít vyhrát je vlčské, ne? “Spěchala jsem jak jen to šlo!“ odpověděla a ještě jednou přeměřila obě šišky. “Asi máme stejný talent na hledání.“ Následně přikývla, když Minehava navrhla, aby obě šišky darovaly moříčkům. “Můžeme je dát tam dole k jezeru, ať to mají kousek, to bude hezké,“ navrhnula a ani nečekala na odpověď, rovnou brala svou šišku do tlamy a pelášila k jezeru. Tam vybrala místo co nejblíže vodě, tak aby šiška nebyla mokrá, ale aby to měli moříčci opravdu blízko. No, jenže když šišku položila, tak se stejně skutálela do jezera a namočila se. To je štěstí dneska, co to je.
Když už si musela namočit čumák, tak se alespoň napila. Občas zapomínala dodržovat pitný režim, ale to snad nevadilo. Promlaskla, když zvedla hlavu od vody, užuž se chtěla podívat, co dělá hnědá vlčice, když si všimla zase něčeho pod hladinou. Podivné jezero toto. Tentokrát to nebyla šupina, ani nic, co by její oko zaujalo svou krásou, nýbrž kámen. Čím byl zvláštní? Byl v něm spirálovitý vzor, skoro jako by se do něj obtiskla šnečí ulita, ale bez šneka. A taky byla taková více zdobená než ulita šneka? Zajímavé. Co to mohlo být za zvíře? Určitě nějaký magický šnek! Magie dělá všechno lepším. Hned bych si ten kámen vzala do Cedru. Trochu se jí zastesklo, ale jelikož si nepamatovala, kudy sem došla, nebyla šance, že by kámen donesla. Packou však do něj drbla, kdyby náhodou, ale nepohnul se.
Tentokrát už se otočila na svou společnici. “Je celkem horko, můžeme se vykoupat,“ nadhodila. Slunce už bylo na obloze dlouho a pálilo hezky, Thea cítila pot na svých packách. Když se zadívala na Minehavu, došla jí ještě jedna věc, zrovna jí probírala s Ikranem. Magie! A oči! Tahle vlčice taky měla zlaté oči. Možná jsou ty barevné méně časté? Třeba jen ti nejlepší vlci je dostanou? “Jakou máš magii? Vlk v mojí smečce, té asi smečce, mi vykládal o mentálních magiích a ty se mi moc nelíbily,“ zeptala se celkem napřímo. Snad nikoho neurazí.

12. napiš post o zvuku, který se vlčeti líbí tak moc, že ho chce hledat znovu a znovu.

Venku už zase svítalo sluníčko, její kožíšek byl lehce mokrý, naštěstí ale byla chráněna lesem před deštěm, který se odehrál včera. Nebo předevčírem? Trochu jí to vše splývalo do sebe, čekání nebyla její silná stránka, takže to, že tu stála byl vlastně celkem zázrak. Ale pro veverky co? Pro veverky vše! Slyšela, jak se rozezpívali ptáčci taky. A tak hezky. Nikdy ještě takovou píseň od nich neslyšela. Jako by si spolu povídali někde v korunách stromů přímo nad ní. A ona chtěla slyšet více. Hlavou sledovala, zda je nezahlédne, ale furt nic. Na to ještě jí Ikran začal vyprávět o mentálních magiích, což zachránilo její krční svaly, když přesunula svůj pohled na něj. “Hmm, to je zajímavé,“ řekla, spíše jen aby věděl, že poslouchá. “Takže mi můžeš číst myšlenky?“ zeptala se a vlastně se jí ta představa nelíbila. Její myšlenky jsou její, to není fér, aby je někdo prostě… četl? Slyšel? “Může taková mentální magie ublížit? Nebo jen takový vlk sbírá informace jako špión?“ vyvalila na něj ještě pár otázek, jenže pak jí zase vyhodil z rozhovoru ten zvuk.
Ach ta píseň! Proč jsou všichni obyvatelé cedrového lesa tak super? Veverky jsou roztomilé, ptáčci zpívají nádherně. Poposunula se o pár kroků dál, aby slyšela z písně, co nejvíc, jenže pak se zase musela vrátit, když si Ikran rýpnul. Hmm, tak jeden z nás je určitě pošetilý. Myslet si, že může bydlet u veverek a říkat takové hlouposti. Kdybych měla tu magii, už by ho hnaly pryč. Ani by se nestačil divit. “Když myslíš,“ odpověděla pouze, když trochu uklidnila své rozvášněné emoce, “já si myslím, že příroda a zvířátka kolem nás jsou silnější než jeden vlk.“ To byla chytrá myšlenka. Příště radši budu poslouchat ptáčky než jeho. Jenže když se zaposlouchala, byli už pryč.

18. napiš post, kde se tvé vlče pokusí přivolat rybu, protože věří, že rozumí rybí řeči.

Noc byla hezčí než obvykle. No, minimálně jí to tak přišlo, tentokrát totiž bylo celkem hezky vidět i v lese, mezi stromy se objevovaly paprsky měsíčního svitu. Nádhera! Nadpozemská nádhera! napadlo jí a zazubila se. Nikdy předtím neobdivovala noc, ale dnes se to změnilo. Něco, co se tuto noc mělo také změnit, bylo, že se konečně nají. Neuvažovala nad tím úplně, pouze si to rozhodla v mysli, a tak to bylo, už jí Ikran vyčetl, že neumí lovit a musela se to naučit. Neumím lovit ale, čím mám začít tím pádem? Nevěděla a ani neměla žádné nápady, dokud neuslyšela řeku v dáli. Na zavolanou přišla! Nabrala směr a už vymýšlela, jak takového kapra uloví. Nebo štiku! Nebo-o sumce? Něco určitě zvládne, přece je šikovná, všichni to o ní říkají. Někdo to někdy řekl minimálně…
Najít po zvuku řeku nebylo nijak složité, jak se nejednalo o čich, zvládala své smysly používat celkem obstojně. Nad hladinou se leskly malé kapky vody vyskakující z řeky a ve spojení s měsícem to byla celá taková hezká třpytivá podívaná. Nemohla se vynadívat. Nejsou lepší podmínky pro lov. Ne! Nadechla se a rozhodla se předtím, než se smočí, využít trochu jinou taktiku. Nač používat sílu, když s rybou může mluvit. “Nu-nu-nu.“ Nebyla úplně zdatná v řeči zvířat, ale proč by nemohl takhle nějak znít kapr? Ne, takhle to není, vždyť to víš. Nějak se musíš vžít do jejích mysli. No, jak může myslet a mluvit losos? Nádech, výdech, ještě jednou, mysli jako ryba. Najednou se nádechy zpomalily a dýchalo se jí hůře. Není to tak, že ryby nemůžou dýchat nad vodou? Není možné, mi se to povedlo! Někdo by řekl placebo, Thea by řekla dávná magie, to, že po vteřině zase dýchala normálně jí zvláštní nepřišlo. Nope, teď je z ní ryba Thea. “Nutně sháním jídlo, není mi již pomoci, malé rybky, zlaté rybky, buďte mi ku pomoci.“ Není možné, aby teď už žádná rybka nepřiplavala, byla na své rýmování tak hrdá. No, dobře, tak je to možné. Nikde nikdo! “Nejste vůbec hodné na mě, pff, ryby,“ nadávala, ale rychle jí to přešlo. Nevadí, třeba příště?