Gallirea - Příspěvky uživatele

Znervózněla, když se vlčice začala vyptávat na její babičku. Opravdu si měla počkat, vyslechnout si od maminky více informací, než se do Gallirey vydala, ale tehdy byla ještě moc malá. Prostě vzala nohy na ramena při prvním konfliktu a neuvažovala, co budou následky. Zhluboka se nadechla, pomalu vydechla a pokusila se zahnat špatné emoce, takhle se nechat rozhodit nebylo u ní časté, přece se nebude za sebe stydět! Tak nezná odpovědi, no a co. “Já nevím,“ přiznala se, možná to z ní vylezlo trošku uštěkaněji, než chtěla, ale nemyslela to tak. “Moje maminka byla Heather, měla takovou hezkou srst, úplně jinou než já, béžovo-hnědou, skoro žlutou,“ pokusila se popsat svoji maminku, ta by přece mohla zdědit něco po babičce. Škoda, že ona nic z její srsti nedostala.
Změna konverzace na rodinu od Very jí pomohla si oddychnout, výslech jí nebavil a doufala, že se u tématu její maminky zdrží trochu déle, Vera ji však jen řekla, že je to paní královna, konec. Nic o tom, jak vypadá, jak se opravdu jmenuje. Tahle se chytne jen těch špatných věcí vždycky! postěžovala si v hlavě. “No jasně, ale jak se tvoje maminka, královna, jmenuje?“ řekla tentokrát už napřímo. Možná, když bude otázky formulovat správně, tak se něco dozví. A nebo mě princezna vyhodí z lesa, pomyslela si a ucítila vlnu smutku. Ani náhodou! Chtěla vyzvídat dál, užuž měla připravenou otázku na další členy, když vlčice přehodila téma zpět na babi. Ale ach jo. “Nic víc nemám asi. Jednou ji najdu ale, tím jsem si jistá,“ odpověděla s vypjatou hrudí a úsměvem na rtech! Co si vezme do hlavy, to udělá, samozřejmě. Plus chtěla zakrýt svou nejistotu ze všeho, především z Very Niny.

Září 2/10 | Elisabetta

Kdybyste se They zeptali pár minut zpět, jestli si myslí, že si ji někdo někdy splete s rybou, řekla by ne. Ale hele, každý se jednou za čas musí mýlit. A ono být nazván rybou je pravděpodobně lichotka, minimálně ona doufala, že tomu tak je. Oklepala se ještě, než k vlčici došla, aby náhodou nedostala vodu na ni, vždyť se nedávno bavily s Minehavou, jak jsou někteří neohleduplní! Možná ti někteří byli smyšlené bytosti, ale stejně si to vzala jako radu do života. Co však nerada slyšela, bylo zklamání v hlase vlčete. Přece není tak hroznou společnicí, ani slovo nestihla říci! “No tak promiň, já ti zkusím nějakou rybu přilákat, ale nevím, jestli se to povede, žádnou jsem zatím tady neviděla,“ křikla na ni a vykouzlila si na obličeji obrovský úsměv. Třeba myšlenka bude vše, co vlčice potřebuje, činy ještě Thee tolik nešly. Ta má ale zajímavý kožíšek. Prohlédla si ji pořádně, když došla blíže, tmavé barvy se na ní různě střídaly a všechno to tak hezky ladilo, moc krásné. Ten její byl skoro obyčejný v porovnání. “A-ahoj? Co znamená ciao, to je pozdrav?“ zeptala se zmateně, neznámé slovo jí úplně zarazilo. Tady každý vlk mluví cizí řečí a jen já mluvím obyčejně, achjo. “A kdo vlastně jsi, jestli se můžu zeptat?“

Nebyla si vlčicí úplně jistá, její pohled byl stále ledový, ale sem tam se náznak v ocase objevil, že možná je to jen přetvářka. Thea v to minimálně doufala, pokud se jedná o někoho ze smečky, měly by být kamarádky. A taky se jí líbil její kožíšek, mix šedé a bílé byl roztomilý. Vypadalo i, že možná Theu bude přijímat, když se dozvěděla o tom, že je ve smečce díky Etneyho, záblesk možného přátelství však zmizel velmi rychle. To mě bude úkolovat? Co bych pro ni vůbec mohla udělat? To není v pořádku, však ani dospělá není! Thea dokázala snést autoritu alfy smečky, na které byla trošku závislá, ale autoritu někoho, kdo se narodil o pár měsíců před ní? To bylo trošku složitější. Ustoupila o krok dozadu a naklonila znepokojeně hlavu na stranu. Postupně to vem, není důvod nikoho provokovat, připomněla si, než odpověděla se stejně pozitivním nadšeným tónem, jako vždy: “potkali jsme se tady, na louce, kousek odsud. Já hledala Gallireu, protože tam dle maminky má sídlit moje babička. Nevím, kde přesně, ale brzy ji najdu, jen jsem musela nabrat síly. A tak jsem šla s tvým taťkou.“ Nebyl důvod lhát, stejně její příběh už tu zná kde kdo. “Moc mě těší, Vero Nino, to je tak krásné jméno! Já mám jenom jedno, o dost nudnější,“ zkusila si ji spřátelit lichotkami, “ale váš vlastně, já potkala jen tvého tatínka, kdo je druhá místní alfa?“ Informace by se hodily, aspoň bude vědět, až jí potká. “A-asi… já nevím? Možná musím, pokud si jejich dcera, nechci být zklamání pro smečku,“ dodala jako poslední, ale v jejím hlase šel slyšet odpor k této celé situaci a vlastně to řekla i mnohem tišeji než vše předtím. Tohle není správně. Možná se spontánně přidávat do smečky nebyl nejlepší nápad? Vlk se chybami asi učí…

Postávat sama ji tolik nebavilo, nikde nikdo, ani veverky se stále neukázaly, skoro se začínala bát, že je nějak urazila. Jenže ať uvažovala sebevíc, nenapadalo ji, proč by se na ni měly zlobit, neudělala nic špatně. Chovala se k lesu nejlépe jak uměla. Uvažovala, zda má zkusit udělat omluvnou kupku šišek na usmířenou, ale pak se raději vydala dál. Šla ještě chvíli podél břehu, než jí do nosu udeřil známý pach pana alfy, což znamenalo, že nemůže být daleko. A k němu tam bylo ještě více pachů, ale ty jí všechny tak nějak splývaly dohromady, bylo jich dost a podobné, proto jí dělalo problém určit, kolik vlků by se mohlo ve skupince nacházet. A když už se vydala směrem za nimi, zjistila, že většina asi odešla. První se jí povedlo najít mladší vlčici, kterou ještě předtím neviděla. Nebyla dospělá, ale určitě byla starší než ona a její pach beze sporu měl něco společného s Etneym. Byla ráda, když viděla, že se vlčice vydala za ní, ocasem hned začala mávat ze strany na stranu, ale netrvalo dlouho, než přišla na to, že ona nesdílí stejné emoce ohledně jí. “Ahojky!“ Nenechala se odradit nepříjemným chováním, ještě pokud má být součástí její smečky. “Moje jméno je Thea, pan alfa mě teď před nedávnem přijal do smečky,“ prozradila vlčici vše, co by mohla potřebovat vědět. “Kdo jsi ty?“ zeptala se ještě s úsměvem.

//Cedrová skalka

Vylezla skrz kořeny a houští zpátky ven do lesa. Přes den byl les prostě mnohem hezčí! Šly vidět sluneční paprsky, které husté Cedry propustily přes své koruny až na zem, což vytvářelo krásný kontrast se stíny kolem kmenů. Opravdu je to můj domov! Slyšela, že v dáli zase někdo vyl, ale jako předtím, ani tentokrát tomu nevěnovala pozornost. Jenom tušila, že je to tentokrát někdo jiný, hlas jí zněl jinak. Všichni na sebe tady rádi upoutávají pozornost.
Šla znovu po proudu potoka pryč, voda jí pomáhala se orientovat v lese. Stále neznala ani pořádně, co se kolem něco vlastně nachází. Další les? Jezero? Možná to, co potkává ve svých snech! Nebo třeba jen louky, z jedné jsem vlastně přišla tehdy s Ikranem a Etneym. Ať je tu, co je tu, stejně to nepřekoná Cedrový les. Podívala se do korun stromů, jestli třeba neuvidí veverku, ale bohužel, měla smůlu. Dneska si asi nechtěly povídat. Anebo je na ně příliš brzo, Thea by si taky dala ještě šlofíka, takže by jim to neměla za zlé.
Odešla od úkrytu už celkem kus cesty, ale nikde nikoho nepotkala. Cítila, že pachy tu nějaké jsou, ale všechny byly příliš slabé, aby se vydala po jejich cestě. Raději se na chvíli zastavila a popřemýšlela, o svém dalším plánu. Ráda by vše zkoumala, ale na rozdíl od rodného lesa, z tohohle utéct nechtěla, tudíž ani ztratit se nepřipadalo v úvahu. Kudyma bych mohla jít?

Spánek se jí nečekaně protáhl, ale ani po probuzení se nedokázala rychle zvednout. Trvalo chvíli, než vůbec otevřela oči. A i toho pak litovala, slunce přicházející z venku jí okamžitě napadlo kukadla, pálivá senzace ji donutila je hned zavřít a packou si je zakrýt. Kdo tohle vymyslel. Hloupé slunce! Naštěstí se alespoň nepotila, teplota v jeskyni byla naprosto perfektní. A na druhý pokus už nebylo tak strašné se rozhlédnout. Podívala se, že její chlouba, rubín, který nalezla v lese, byla stále u ní. Jak může být něco neživého hezčí a hezčí každý den! Vždyť ani neroste. Třeba zdejší magie oživuje kameny? To by bylo tak super, takovou magii chci ovládat. Bohužel, na to objevit magii měla ještě čas, byť s tím absolutně nesouhlasila. Možná bych se mohla jít podívat ven? Že se tam neválčí? napadlo jí. Nevěřila, že by existovala hrozba, kterou by pan alfák nedokázal přeprat, ale chtěla si být jistá. Vstát se jí povedlo napoprvé, byť jí teda nožky stále bolely. Protáhla se, hezky celým tělem a pak přesně tou stejnou cestou, kterou došla, proběhla pryč zpět do lesa.

//Cedrový les

Hlásím se

Září 1/10 | Elisabetta

Nebylo to dlouho, co u jezera byla, vlastně jí to připadalo jako včera. Stejně se toho ale spoustu změnilo, teď už věděla, kde stojí se svou smečkou a byla připravena každému vlkovi hrdě říci, že je z Cedrového království, toho nejlepšího na humny daleko. Jenže to byl ten problém, nikdo tu již nebyl, Minehava vzala nohy na ramena a všude okolo panoval klid. Chybí mi, s tou byla sranda. A byla hodná, na rozdíl od jiných vlků. Packou hrábla do mokré hlínu, pomalým krokem se dostala až ke břehu. Tentokrát se zde ale nic zajímavého nenacházelo, skoro jako by se vytratila zábava z tohohle území. Ne, to je jen špatná nálada. Špatně jsem se vyspala! odmítala svůj vlastní negativní postoj. Čím by si tak ale mohlo mladé vlče zlepšit den? Ranním plaváním samozřejmě! Venkovní teplota už však nebyla tak vysoká, proto ochlazení nebylo ani tak příjemné, jak by čekala. Než se dostala do bodu, kde by mohla opravdu plavat, trvalo jí to dobrých pár minut. Brr. Naštěstí ale, když si zvykla, byla zpět v módu vodního vlčete, jako obvykle. Potopila se pod hladinu, packou se pokusila dotknout dna, jenže bohužel, to se nepovedlo, tak vyplavala. Hluboce se nadechla, jakmile se dostala na hladinu a rozhlédla se. Nikde ani živáčka, tak zůstala ve vodě ještě chvíli, pak až vylezla ven, lehla si na trávu a nechala svůj kožíšek schnout.

//Cedrový les
Procpala se skrz kořeny celkem bez problému, díry v nich byly dělané pro dospělé vlky, a ač si to nerada přiznávala, ona tak stará ještě nebyla. Packa sem, packa tam a najednou bum, byla v obrovské místnosti hodné Cedrového království. Ach, to je nádhera, pomyslela si a byla by otevřela tlamu dokořán, kdyby v ní neměla svůj rubín. Tady tě schovám. Neplánovala procházet celý jeskynní systém, zůstala v hlavní místnosti a podél stěny si našla svůj plácek, který byl u kamene, jenž mohl vetřelcům alespoň trochu zastínit její novou sbírku kamenů. A že začala sbírat s tím nejhezčím! Následně se uvelebila a rozhodla se, že se konečně prospí. Už jsem unavená. Schoulila se do klubíčka a zavřela oči. Chvilku to trvalo, místnost byla velká a Thea měla nějaký pud sebezáchovy, který ji říkal, že takhle na ni něco skočí, ale naštěstí dokázala přemluvit svůj mozek, aby se uklidnil a usnula.

Příjemný vánek projel její srstí. Že by už končilo léto? Teploty se rozhodně uklidnily, najednou se tolik nepotila. Žízeň ale měla stále, nemohla se dočkat, až se napije z potůčku. A o to více, když jí došlo, že se napije z potůčky, který protéká územím její smečky, úplně perfektní. A možná už se nají, pokud to pan alfa dovolí a na to se taky těšila, jelikož kdyby se někdo pořádně zaposlouchal, určitě by slyšel, jak se sem tam její žaludek ozve pro jídlo. Nesmím tu hlavně zapomenout svůj kamínek! připomněla si a přemýšlela, kam ho dá potom. Třeba se ještě úkryt zmíní. Ikran nemohl mít pravdu, že není!
Líbila se jí taky všechna chvála, co dostávala. Ať už od Etneyho, tak od Maii. Stoprocentně se pod kožichem červenala a na venek šel vidět zářivý úsměv. “Je taky hezký,“ uznala, když jí Maia pochválila kožíšek, “ale ten tvůj má takové jiné barvy, nepřirozené, předtím jsem je viděla jen na panu alfovi. A jsou moc moc hezké!“ Měla ráda výrazné barvy a různé odstíny fialové, které byly na kožíšku obou dospělých, se jí velmi líbily. Třeba jednoho dne jí magie taky projde celým tělem až na povrch? Kéž by. “Pan alfa byl lovit, ale já a Ikran jsme losa dotáhli, je fakt těžký,“ obeznámila Maiu ještě s příběhem o losovi. Opravdu! Svoje nožky cítila ještě chvíli potom, co ho dostali do lesa.
“Samozřejmě, že to dokážu.“ Věřila si, když Etney zmínil, že nejlepší člen je ten, kdo to dokáže. A ona plánovala dokázat, že přijat jí byl ten správný tah. A ještě u toho úplně vypnula hruď, aby ukázala svoje siláctví. Nebo něco takového…
A tak se z ní stal člen Cedrového lesa. V dáli slyšela zavytí, ale její potřeby se ozývaly čím dál více. Kousla si do losa, kterého přitáhli. A znovu. Na vlče snědla vlastně celkem dost, ale neplánovala sledovat svou váhu. Mňam. Když byla plná, podívala se na své společníky a řekla: “Já se asi půjdu podívat k potoku, už se na něj těším!“ Nechala schválně Ikrana s Maiou, protože věřila, že ona ho zvládne? Ano. Vzala si od stromu svůj rubín a už byla ta tam.
Proběhla se k potůčku, sice to s plným žaludkem nebylo tak příjemné, ale vážně se těšila. A že měla proč! Voda byla tak osvěžující, příjemná, cítila se po ní skvěle. Možná trochu lépe než po normální vodě? Jako by náhle nebyla tak unavená a zničená svou dlouhou štrekou a čekáním. To je prostě magie Cedrového lesa, nejlepšího lesa v celé Galliree. Škoda, že její prarodiče nesdíleli tento názor a ukryli se jinde. Ale však ona je najde.
S kamínkem v tlamě pak cestovala po proudu řeky. Úplně zapomněla na cizince, minimálně pro ni cizince, který se nacházel na území, pochodovala si bez rozmyslu. A že jí to vyšlo! Našla totiž místo, odkud pramenil celý potok a s tím i úkryt své smečky. A překvapivě to poznala i ona, tolik pachů na jednom místě nedokázal ignorovat ani její lehce rozbitý nosánek.
//Cedrová skalka

Děkuji moc, moc za pochvalu a přivítání ve smečce! Ať žije království

Úplně super akce, taky moc děkuji

Poprosila bych o odměny takhle:

Vymaxování magie vzduchu – 70
Sleva 75 % - 75
1* do rychlosti - 15
10 mušliček – 10
2x 10 květin – 10
3x 2 květiny – 3
A magii mimika za splnění celé akce

Připsáno, děkuji za účast :>

Pomalu se plahočila přes les, jediné, co jí nutilo jít dál, bylo, že viděla jeho konec. Palouk, který se za ním nacházel, snad měl to, po čem toužila, myši. Případně klidně potkany, králíky, cokoliv, co se dá ulovit. Protože malá vlčice už měla obrovský hlad a slova Ikrana se jí zaryla do hlavy, opravdu už by se měla učit lovit. Přitom dávalo smysl, že to neumí, vždyť utekla z domu a neměl ji to kdo naučit. Pff, si jen myslel, že je lepší než já. Packou začala našlapovat opatrněji, čím blíže louka byla, nechtěla případnou kořist vystrašit tím, že omylem šlápne na klacík. Přímo rozený lovec jsem, pomyslela si a usmála se.
Palouk nebyl nějak velký, takže kdyby se zde nacházelo něco většího, hned by po tom mohla jít. Použila i svůj čumák, začala čichat, ale nic moc se jí do nosu nedostalo. Pak ale! Pach, který neznám, to nebude zajíc. Pravděpodobně ani myš ne, přemýšlela, ale ne a ne vymyslet, co by to mohlo být. Poblíž se to nacházelo, to jediné věděla. Pronásledovala stopu, nenechala jí vytratit se. Padalo přitom sluníčko za obzor, byla si tím plně vědoma, musela trochu nabrat tempo, pokud chce stihnout si užít svůj vlastnopackově ulovený oběd před úplnou tmou. První mnou ulovené jídlo, už se těším. Připravovat se na to, že neuspěje nepřipadalo v úvahu, musí to zvládnout. Pach jí ale vedl dál a dál, musela obejít už tak polovinu louky.
Panenko skákavá! Překvapením skoro uskočila, naštěstí dokázala ovládat své tělo. Po větru se k ní donesl ten stejný pach, jen o dost intenzivnější, a když zvedla hlavu, uviděla to. Potkan to nebyl, toho by určitě poznala, toto bylo menší. Podstatně menší a mnohem roztomilejší, Thea nevěděla, jestli má pokračovat. Potřebuješ jíst, musíš lovit, připomněla si, nastavila svoje tělo a s jedním hlubokým nádechem vyskočila. Příště by asi mohla uvažovat trochu více nad svou taktikou, nádech už zvíře slyšelo, naštěstí zareagovalo se zpožděním, jenže co má vlk dělat, když dostane pidi myšku pod své tlapky? Pokusila se je zvednout, tak, aby zvíře chytla do tlamy, jenže on se dokázal dostat pryč dříve, než to celé zkoordinovala a chudák byla zase bez jídla. Příště by mi mohl někdo pomoct.

Vyslechla si Ikranovo povídání, ale skepse v ní jen rostla. Vlastně to celé znělo jako taková hezká pohádka plná poetických slov. Určitě by mu na to skočila, kdyby neměla své pochybnosti. Chtěla se ho zeptat, co dělal jeho rod v minulosti, že nebyli ořezávátka. Možná jeho otec chtěl svrhnout alfa vlčici, a proto celou jeho rodinu vyhnali. Upřímně, velmi pravděpodobné. Ale raději už do něj nedrbala. O minulosti stejně nebyl extra výřečný, byla by to ztráta času. “Tak snad se ti povede něco dobrého v budoucnu,“ popřála mu a myslela to upřímně. Kéž by změnil svůj plán a nechal veverky žít si hezký život v Cedrovém lese společně s místními vlky. “Moje smečka se nikdy nestěhovala, mít úkryt bylo zásadní,“ přispěla k další konverzaci, byla už opravdu unavená, ale stále chtěla mít ten správný názor a odmítala ho změnit. Jednou musí mít pravdu, no ne?
A pak se to stalo! Ano, pan alfa se vrátil! Ocas jí svištěl do všech stran a na tváři se jí objevil úsměv. Už se o něj začínala opravdu bát. Počkala až společně s cizinkou dojdou, vlčice měla naprosto dokonalý kožich. Ty barvy? Malé tečky, které ve fialovém poli skoro zářily? Jak mohla neocenit tuto perfektnost. Může za to magie? Za tím musí být magie. To nemůže být přirozené? Ale kdyby bylo, tak chci taky takový kožíšek, přemýšlela, mezitím, co vlci došli k nim. “Ahojky!“ pípla směrem k příchozím. Alfa Etney je pochválil, což se jí samozřejmě velmi líbilo. Hezká slova se dobře poslouchají. A pak jim představil krásnou vlčici, Māia se jmenovala. “To je ten nejhezčí kožíšek, co jsem kdy viděla!“ vyskočilo z ní místo pozdravu. Pak se teda zastavila a řekla: “Jinak ahoj, já jsem Thea.“ A když si poslechla, že všichni tři jsou od teď součástí lesa? Lépe už se cítit nemohla. Porozhlédla se po korunách stromů, jestli to veverky taky slyší. Thea, členka Cedrové smečky. To by mamka koukala. “Děkuji moc pane alfo! Budu nejlepší člen, jakého tento les viděl!“ oznámila plná sebevědomí. Našla Gallireu, našla smečku a co teď?

Srpen 10/10 | Minehava

Nikdy o slávě extra nepřemýšlela, ale teď, když to vlčice zmínila, tak zjistila, že by se jí to vlastně líbilo. Každý by ji měl rád, nikdo by se jí nemusel bát, všichni by na ni byli hodní. Nedokázala skrýt své nadšení, oháňka se hýbala sama a úsměv na obličeji by nedokázala zamaskovat ani kdyby chtěla. “No to teda, můžeš se těšit, až o mě uslyšíš vyprávění,“ řekla jí natěšeně. “To se pak můžeš chlubit, žes mě znala.“ Thea bylo i jednoduché jméno na zapamatování, to by nemusel nikdo zkomolit v budoucnu.
Cítila ale, že už je čas jít. Třeba se pan Etney, velký alfák Cedrového království vrátil do své říše a budou konečně moci pořešit, jestli si malou vlčici nechají. Nebylo by možná od věci mít nějaký úkryt před rusalkami, Minehava přeci naznačila, že s nimi není zábava. I když ona se ráda koupala… “Asi máš pravdu,“ souhlasila. “Ale bylo to tu fajn, jezero je hezké, no… Počkat! Koukej, není tamhlecto duha?!“ Sice měla mokrý kožíšek z bouřky, která přišla předtím, ale vlastně ty krásné barvy na obloze za to stály. “Tak se tedy měj, čauky!“ rozloučila se a už utíkala za svým dalším dobrodružstvím.
Jak to maminka tehdy říkala? Na konci je… Pátek? Proutek? Pohoda? Ne-e, poklad! Poklad to byl, uvažovala, když procházela kolem jezera pryč. Našla kousek lesa, který vlastně nebyl tolik zalesněný a šlo přes koruny stromů alespoň trochu sledovat, zda jde dobře. Vůbec by jí nevadilo najít něco hezkého, třpytivého, co by si mohla donést domů do Cedru. Třeba, když panu alfovi ukáže něco cenného, vezme ji o to raději?
Za chvíli už utíkala. Co kdyby náhodou měla duha v plánu zmizet, nechtěla ji ztratit. Přeletěla přes louku, která se nacházela na konci lesa a pak se i prodrala malým potůčkem. Možná nechtěla ztratit duhu, ale začínala cítit, že ztrácí sebe. A byť už určitě cestovala desítky minut, duha byla stále daleko od její pozice. To snad ne. Nechtěla ale riskovat, že zapomene, kudyma přišla. Proto se vydala celou tu cestu pryč, zklamaná, že tentokrát ji poklad unikl před packami.