Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen 4/10 | Matteo

“Hmm.“ Zamyslela se nad tím, co řekl. Vlastně to tak špatně neznělo, pozorovat okolí, aniž by ji někdo viděl, určitě se to někdy hodí. Většinu času byla ráda vidět, nalézat nové známé byla zábava, ale už začínala rozumět jeho lásce k mlze. Přikývla a řekla: “no dobře, to dává smysl.“ Taky se jí úplně nechtělo zdlouhavě řešit, že její argumenty úplně nepochopil, a že je myslela jinak, pro jednou musí být ten větší vlk a přiznat pravdu někomu jinému. “Možná už není mlha tak strašná. Ale tohle počasí je mi milejší,“ dodala svůj názor na ukončení konverzace. Bylo zataženo, lehce foukal vítr a nepršelo, ideální kombinace.
Šlo na ní vidět, že jí Matteův negativní postoj vůči speciálním názvům pozic v Cedrovém království lehce pokřivil náladu. Jak tak dlouho izolovaně slyšela, že je úžasné a skvělé, tak se nadchla pro věc, zapomínajíc, že ostatní můžou mít jiné názory. Tiše si oddychla, zatřásla lehce hlavou a již s úsměvem na rtech se rozhodla obrátit situaci: “jako joo, je to trochu matoucí. Možná více. Ale! Zase je to speciální, takhle si určitě říkají jenom naše alfy. No králové! A tvoří to takovou hezkou atmosféru. Těžko se to popisuje.“ Třeba by mohl pochopit její stranu tentokrát. Anebo jí zas přesvědčí o opaku? Ne. Ne. Ne. Veverky nemůžu zklamat. Království jak jejich, tak Cedrové je to nejlepší, co mě potkalo!
Konverzace o Matteově životě jí velice zajímala. Les Mechu možná nebyl ta důležitá část, ale stále byla lehce zvědavá, přece měl veverky! “Něčí domov se nemá kritizovat. Já bych taky nechtěla, aby někdo mluvil špatně o mém lese,“ odpověděla, její les jí vyšel z tlamy tak přirozeně, až se na konci zarazila. Opravdu už se Gallirea stávala jejím domovem, strávila tu více času než s maminkou. A teď tu měla šanci trávit s vlkem, jehož další věta jí donutila obnovit krátkodobě ztracenou důvěru. Takže tam byli jenom na návštěvě, žádná smečka. Tak to asi ta stejná banda jako od Ikrana nebude. Ještě, že tak. Chtěla se domáhat dalších odpovědí, ale nechtěla moc tlačit, aby na něco nepřišel. “A je to daleko? Tvůj les od pouště,“ vymyslela, jak nenápadné.

Říjen 3/10 | Matteo
Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk.

Zemi zahalila tma, jenom úplněk svítil na obloze, jeho svit však na zem dopadal jen stěží díky mlze, která se stále ne a ne rozprchnout. A Matteův názor motal Thee hlavu. Proč by někdo chtěl být dobrovolně venku? “Co je na tom tak super být venku, když chceš být schovaný?“ zeptala se, snažíc se pochopit jeho pohled na věc. “Není to nebezpečné? Co kdyby tě našel medvěd třeba,“ argumentovala. Tma, přemýšlení, špatná viditelnost, všechno tohle jí tak nějak unavovalo, raději si sedla kousek od vlka, zadržet zívnutí se jí ale nepodařilo. Aspoň měl pravdu, že zima tolik nevadila, i když teda… Mohlo být tepleji! “Ale nelekl ses mě, protože jsem o sobě dala vědět, kdybych se zkusila přiblížit natajňačku, to by bylo jiné,“ vysvětlila. Rozhodně přeceňovala svou schopnost chodit tiše a pravděpodobně by jí cítil na míle daleko, ale chtěla se cítit drsně.
Počkat, co to bylo? Otočila prudce hlavou, ale bylo to pryč. Malá černá tečka na vizi, že by netopýr? Snad ne, ti pijou krev, no fuj! Když pak svůj pohled vrátila na Mattea, ptal se na jejich smečkovou hierarchii. No, a to bylo tak trochu nahraná. Přijala pravidla Cedrového království bez otázek na rozdíl od něj a najednou neměla co říct. Přemýšlela pěknou chvíli, než řekla: “no to je takový… jiný název pro alfy. Vznešenější, hezčí.“ Nejistota v první části věty nahradila pýcha a hrdost v druhé, trochu z lásky k smečce, částečně z nadšení, že dokázala něco vymyslet. A prodat to vyžadovalo sebevědomí. Následně se usmála, když Matteo zmínil veverky v jejich lese. “Veverky jsou nejlepší,“ konstatovala, “teď bych se do toho vašeho lesa taky chtěla podívat.“ Neuškodilo by jí prozkoumat více Gallireu, zjistit, kde by mohla být ta babi. A vidět veverky bylo velké plus.
Poslechla si o jeho narození v poušti a následné cestě domů. Na obličeji měla překvapený výraz. Sice chápala, že poušť byla asi jen přechodná oblast, stále jí překvapovalo, kolik černých vlků z pouště zná. Přece musí úplně vyčnívat! “I na poušti byl sníh? A proč na poušti?“ zeptala se. Nedala najevo úplně svůj hlavní úmysl – přijít na to, zda není napojený na Ikranovu pouštní smečku, doufala však, že třeba zmíní něco, co by toto spojení potvrdilo. Celkem jí to debatování bavilo, jaká škoda, kdyby musela změnit na černého vlka názor a začít operaci rozplétání pavučiny lží Ikrana.

Říjen 2/10 | Matteo
Halloween - Popovídej si s někým o mlze a chladném počasí.

Když tu byla naposledy, stěžovala si na léto a vysoké teploty, teď jí naopak vadily vlhkost, mlha a zima. Možná je už stará, když si jen stěžuje na počasí? A její parťák byl tentokrát o dost méně entuziastický než kdysi Minehava. Nenechala si tím však zkazit náladu, zatím stále zůstával u ní a neodcházel, třeba najdou společnou notu.
“Podle mě teda existují lepší způsoby, jak se schovat… třeba si najít úkryt. Z mlhy na tebe může kdokoliv vybafnout, no, jako já!“ vysvětlila mu svůj pohled na věc. Sice by se asi v mlze hrála dobře schovávaná, ale jinak v ní neviděla moc pozitiv. “K tomu ta zima, není to příjemné.“ Vlastně, nestačila mu s černým kožíškem jenom noc, aby se dokázal lépe schovat? Ona se svým barevným kožichem vyčnívala celý den.
Překvapila jí vlkova reakce na Cedrové království. Jak může neznat nejlepší smečku? Vždyť jí všichni dávají samou chválu, pomyslela si a vzpomínala na pana krále a jeho časté projevy pýchy nad jeho královstvím. A nejhorší bylo, ani mu nemohla říci kde je, za celou dobu na Galliree prošla dvě… vlastně tři území. A dvě z nich byly louky. “Vládne tam král Etney a královna Nina,“ řekla a na vteřinku se zamyslela, “a bydlí tam spoousta veverek. Je to super les.“ Dva nejdůležitější faktory dle They. Ale Matteovů popis Mechového lesa vlastně nebyl o moc více obsáhlý, tudíž se ani neměla důvod cítit špatně. “Velmi mě těší, Matteo!“ odpověděla mu nadšeně a usmála se, “Mechový les taky neznám, ale zas jsem tu jen chvíli. A ty ses tu narodil nebo?“ Vlastně vlk nevypadal o tolik větší než ona, kdo ví, kolik mu bylo.

Seběhlo se to tak strašně rychle. V jeden moment běžela za Verou, poslouchajíc pokyny královny Niny a v druhý sledovala, jak Thyra skončila v nohách vysoké. “Nee,“ vypískla, vůbec to nevypadalo dobře. Ale naštěstí se nic velkého nestalo, minimálně nevypadala příliš zraněně. Zbytek lovu už pak měl vesměs v režii Etney, který Thee předvedl ten nejnádhernější příklad magie, nedokázala se vynadívat. Samozřejmě nebyla ráda, že to byl následek strachu o Thyru, ale zároveň jí zůstala tlama otevřená dokořán. Tohle dokážu, jednou! Už se těším! Pak viděla ještě jednu vlčici, jejíž pach byl velmi blízko Etneyho, jak skolila mládě, věnovala tomu ale mnohem méně pozornosti. Následoval ale „výprask“ Thyry, kterého se Thea rozhodně nehodlala účastnit, ať si to rodina vyřeší mezi sebou. Co jí zaujalo, bylo, že Vera a Nina nakonec odešly k Životovi? To je tak povědomé… Není to jeden z těch, hmm, z těch, co dávají věci. Achjo, ale maminka to říkala! Hlava moje děravá, zamrzelo jí, že zjistit více ani nemohla, skoro všichni se rozprchli. A když už byl lov za nimi, navrhl král návrat do lesa. “Dobře,“ souhlasila a přišla k ulovené zvěři jako by zase měla být hlavní tahač, a nejen přítěž pro ostatní. Ale zároveň se hezky usmívala, tak snad jí to ostatní odpustí.

Říjen 1/10 | Matteo

Její cesta zpět k jezeru byla dlouhá. Nemohla se zatoulat, přece tu cestu už zná jako své vlastní packy!? No-o, tak asi ne, pomyslela se. Slunce už zapadalo a v lese, kterým šla, bylo čím dál tím temněji. Atmosféra byla jako z nějaké báchorky – temný les, mlha, tma, chyběl už jen ten zvrat. Naštěstí se kolem ní nacházela pouze samota. Tenhle les ale tak zvláštně… voní. Neuměla si to vysvětlit, vůně šla všude z okolí, musela se pustit do hledání. A že našla! Skoro okamžitě, stačilo jen lehce hrábnout do jehličí spadaného pod kmenem stromu a hele… Praváci! A hned několik. Škoda, že jakmile je okusila, zjistila, že není fanoušek hub. Zlaté maso, tfuj! Začala plivat kolem sebe. Snad to nebylo jedovaté? Nic jsem nespolkla, v pohodě, uklidňovala se, ale panika stále stoupala. Napít… potřebuju se napít!
Z lesa vyběhla rychlostí blesku, byl to spíše jen zázrak, že o nic nezakopla. Mlha mezitím zahalila celé území, Thea neviděla na více než pár metrů před sebe, dojít ke břehu však zvládla. Napila se pořádně, až se začínala bát, že klesne hladina. “Uff,“ vydechla, takhle snad zvládne neumřít, když v tu jí do nosu udeřil cizí pach. Musí být blízko, napadlo jí a začala se rozhlížet. Tady našla Minehavu, tak skvělou vlčici a minule tu zahlédla další, třeba tenhle bude taky přátelský. Jenže nikde nikdo! “Haló! Haló!“ zakřičela, mohla zavýt, ale tuto možnost přešla bez rozmyšlení. Šla dál a dál, doufajíc. A netrvalo to ani dlouho. Asi se vážně na tom lovu něco naučila! Černý flek se brzy zformoval do podoby vlka. “Jee, ahoj,“ řekla, když k němu přišla blíže, celá usměvavá. “To je počasí! Nic nejde vidět, málem bych o tobě ani nevěděla,“ postěžovala si, třeba se vlkovi taky nelíbila mlha. “Kdopak ty jsi? Já jsem Thea, patřím k Cedrovému království. Určitě už si o něm slyšel, nádherné místo na život,“ pochlubila se, ani se za to nestyděla.

Zasmála se nad Thyřinou poznámkou. Možná pořád z nervozity, možná už se trochu uklidňovala. “Asi ano. Nebo ještě myslím, že podle kožichu bych je poznala. Maminka byla speciální,“ odpověděla a usmála se. Byla speciální a byla skvělá! A krásná! To se muselo projevit i na jejich rodičích přece.
Ale nebyl čas ztrácet čas, smečka potřebovala lovit. Stopování, jak šlo očekávat, jí absolutně nešlo. Držela se spíše zpátky, zmatená z té nicoty, kterou cítila. Vera vypadala mnohem zkušenější, stejně tak i Thyra, proto trochu kopírovala, co dělaly ony. V pozadí slyšela, jak královna Nina rozdává pokyny, zaslechla i hlas Etneyho, ale nedokázala se soustředit na tolik věcí. Co jí udělalo největší radost, byla pomoc od Thyry. Vůbec to nečekala, ale věnovala jí velký úsměv. “Děkuji moc,“ zašeptala směrem k ní a rovnou se za ní taky zařadila. Kopírovala každý její krok a doufala, že bude alespoň vypadat méně zmateně. Trvalo to ještě nějakou chvíli, ale jak se začaly blížit, začala i ona dostávat pach do nosu. Jiný, zvířecí. To je ono. Začala mávat ocasem, nadšení nedokázala skrývat. A o to více byla ráda, když je Nina pochválila a prozradila, že loví losy. Zapsat si za uši – los. Lovíme losy. Musela si zapamatovat informace z lovu, určitě se jí to do budoucna bude hodit. To, že se na louce nacházeli další vlci, vůbec netušila.
A pak už začal ten pravý lov, kterého se teda mladší účastníci nemohli stát součástí. Vera zavelela směr k lesu, což okamžitě Thea následovala. Běžet na předurčené místo už jí takový problém nedělalo, byla překvapivě rychlá na svůj věk. “Lov je tak… náročný!“ konstatovala, když doběhla k lesu a mohla na chvíli zpomalit než se náhodou lovná zvěř začne hýbat jejich směrem.

“No, dobrý den,“ nechala svůj hlas rezonovat loukou. Uši jí minimálně říkaly, že její hlas rezonuje celou oblastí, pravda byla pravděpodobně trochu jinde. Elegantně se rozešla směr svišti, tentokrát s plánem. Možná, že její předchozí návštěvy tohohle území nedopadly dobře, možná… Ale dnes se to změní! I kdyby se měla na hlavu postavit, plánovala si udělat ze svišťů přátele dnes. S veverkami jsme si sedly hned, svišti nemůžou být o tolik jiní. I vypadají stejně skoro. Oni jen neběhají po stromech a jejich korunách… Chmm, no, myslím. Momentálně nebyl čas vracet se zpět myšlenkami do Cedrového lesa, musela být mentálně přítomná zde. Ejhle, ale co ti svišti papaj? Jedním pohledem sjela celou louku a jediná věc, která jí napadla, byla tráva. A tahle je tak hezká, však ještě kvete, i když už není hezky, krása. Asi mohla zkusit nevzít první věc, co viděla, ale neřešila, hezká zelená stébla trávy s fialovou kytičkou, to tu nemohla nechat.
Trhat se ale trhaly hůře, chytila je přímo je u země, a ne, a ne s nimi pohnout. Teda, když se jí povedlo něco vytrhnout, většinou to bylo proto, že se jetel zlomil někde výš nad zemí, kořeny se nechtěly nechat vytáhnout. Trochu frustrovaná se rozhodla, že to bude muset stačit. Tak nebude její oběť svišťům dokonalá, no a co! O co, že jim ještě nikdo nic tak krásného nenabídnul. Líbit se jim to bude, kdo by nechtěl jídlo zdarma, i mi se líbilo, když mi v Cedru dali maso, to bylo super. Radost jí zatím ještě nepřecházela, chtěla se kamarádit, kéž by jen sledovala, jak daleko od začátku louky už je, třeba by zastavila. Ale bohužel, pokračovala dál, jetel už skoro neusnesla v tlamě. “Ee-h, to bude, tfuj, musí to stačit.“ Taky sem tam snědla nějakou trávu, ale teda, tahle nechutnala dobře, vypadala rozhodně mnohem lépe, musela jí na chvíli vyplivnout z tlamy, než ji zase chytla a odnesla dál, doufajíc, že najde zdejší.
Ihned, jak zvedla hlavu, došlo jí, že možná byla chyba nesledovat okolí, svišti sice nikde nebyli, to však bylo spíše štěstí v neštěstí, musela se dostat někam pryč. Co pryč, aspoň někam, kde si svišti nebudou myslet, že je zase obtěžuje nebo hůř, napadá! Až se za ní zaprášilo, jak se rozeběhla pryč. Co krok, to skok spíše, jetel jí vypadával z tlamy, ani to neřešila. A když už byla zase na konci louky, strach jí nedovolil se vrátit. Tady si to nechám a příště jim ho dám. Mělo by to snad přežít. To vyjde, určitě.

//Cedrový les

A hele, tuhle louku přece znala! Tady se poprvé setkala s králem a s Ikranem. No, vlastně i s Thyrou, ale to se nepočítá. Vera už se do jejich konverzace moc nezapojovala, zatímco Thyra se vyprošovala dalších informací. Oddychla si, rozhodla se nějak tento výslech přežít. Třeba až zjistí, že si nepamatuju nic, tak se odurazí za to, že jsem ji nepoznala v lese. Třeba! “Já moc o babi nevím, jenom, že tu má žít. A děda! Maminka spíše mluvila o tom, jak super byli a jak krásná byla Gallirea, ale nezmínila se… No, jak vypadali, jak se jmenovali, říkala jim babi a děda. To je vše, co mám zatím,“ řekla Thyře vše, co věděla, zaobalila to tak nějak, aby to se to zdálo jako něco víc než nic. I když to bylo nic. A maminka měla hezkou srst, jinou než všichni ostatní.
Následně se smečka zastavila a Thea společně s Thyrou a Verou měla možnost si poslechnout tutoriál na stopování. Nina to vysvětlila všechno hezky, Thea celou dobu kývala hlavou, značíc, že chápe, jenže věděla, že její čenich bude ten největší problém. Zároveň se nechtěla držet pozadu, ráda běžela do akce. Co bude dělat, když nedokáže vysokou ucítit? “Tak jo,“ zašeptala potichu, sledujíc Veru, jak se už od skupinky oddělila. Zhluboka se nadechla a taky to zkusila, čumák přimáčkla k zemi, ale vše, co chytala, byly pachy vlků okolo. Ale notak, funguj, pomyslela si utrápeně. Musela taky zjistit, co vlastně loví, a teda, to už úplně plavala. Měla jsem dávat více pozor… V lese? Kde se učí pachy? Posouvala se pomalu dál od skupinky, třeba že zachytí alespoň něco až přestanou být pachy vlků tak dominantní, jenže se bála jít moc daleko. Ale… Cítila, jak se její nálada ničí. Nechtěla být poslední! Chtěla být velká, drsná vlčice, která jednou sama lov povede, jenže ten hloupý nos ne a ne spolupracovat. Co jsme to naposledy tahali z téhle louky? Srnku? Ne, to ne.

A zase tu byl ten škaredý pocit studu. Opravdu si měla zjistit více o své babičce, ale zpátky se jaksi vrátit nemůže. Trochu omluvně se podívala na Thyru a odpověděla jí: “No víš, to je trochu složitější.“ Její popis babičky Veře nijak nepomohl, tudíž nečekala, že by Thyra mohla vědět o koho se jedná a ani nestihla říct více, než se začal řešit lov a k jejich skupince došla šedá vlčice. Třeba potom budou mít čas na dobrodružství.
“Moooc mě těší paní královno,“ odpověděla třetí Nině, konečně chápajíc, proč se tak ty dvě jmenují. Asi královská věc. Trošku záviděla, když Nina oslovila své dcery princezny. Taková smůla, že se nenarodila do urozené rodiny. Ta její byla tak… obyčejná? A žádný titul si nikdy nevysloužila. To, že po oslovení Thyry jí začala dávat přednášku, trochu odignorovala, je potřeba si romantizovat život v Cedrovém království!
Moc se jí líbil popis práce, kterou vlčice dostaly. Stopovat možná nebyl ideální úkol pro Theu, která se na svůj nos extra nemohla spoléhat, ale nevadilo jí to. Třeba se to naučí, co kdyby se její čich zlepšil. A o to více se jí líbilo, jak nadšené z toho byly zbylé dvě vlčata, především Vera. “No já si myslím, že ano! Bez problému!“ odpověděla nadšeně a usmála se na Veru. Ocas jí u toho lítal do všech stran. A hned jak se začala skupina hýbat z lesa pryč, běžela za nimi. Musím se snažit, musím to zvládnout. Bude to v pohodě. Kdyby mě jen viděla maminky! Ta by čumkala.
//S. Galtavar

Polomáčená Dorka versus orchidej

Připsáno

Dělat ze sebe něco, co není, pro Theu bylo upřímně někdy náročné a zrovna dnes to bylo ještě těžší. Dlouho už tušila, že bude jediná, kdo se na Gallireu opravdu dostala, ani jeden ze sourozenců se zatím neuráčil přijít. Dalo by se to nazvat zrada možná? Dyť jsme se o tom bavili, jaká to bude zábava, Renar už se nemohl dočkat svobody, no, a co z toho? Daleko odsud někde tři vlčata mají maminku jen pro sebe. Darebáci! Dám jim, až je uvidím, jakmile dokončím svůj úkol, tak se za nima projdu a řeknu jim, co si o nich babička myslí. Donedávna věřila, že se třeba Marigold někde zasekla, nebo že se Willow najednou objeví za stromem, těšila se na ně. Další plané naděje si už ale nedělala, život v Galliree jí přirostl k srdci, nelitovala svého osamocení, potřebovala ho jako sůl, vždyť je ve všem tak zaostalá! Dala by jim všem nejradši jednu výchovnou, ale možná, že je k životu tolik ani nepotřebovala, možná vše dopadlo tak, jak mělo. Do příště, pokud příště bude, se naučí lovit, naučí se používat magii, a pak jim ukáže, o co vše přišli a jak moc lepší, než oni je.
Dala packu před druhou, posouvajíc se rychlostí šneka. Dobrá nálada je opravdu pohon, který jí právě sházel. Dělala vše proto, aby si své činy, myšlenky a pocity obhájila v hlavě, aby se mohla zase tvářit nadšeně, ale nešlo to. Drtila ji představa, že opravdu bude sama, především teď, když viděla dcery pana alfy. Dvě malé vlčice s úplnou rodinou, které se nemusejí o nic bát a mají vše na pacce. Div se nerozbrečela z té představy, že o toto přišla, ale zvládla si udržet suchý obličej. Dávno předtím, než se narodila, už neměla funkční rodiny, maminka o tatínkovi nikdy nemluvila, kdo ví, jak se jmenoval vůbec. Další darebák do bandy, no nejsou ti tři po něm! Drbla se packou do země, z nějakého neznámého důvodu přestala být rovná. Dolů se podívala jen z nutnosti, že nezakopla o nic extra důležitého. “Děkuji!“ dostala ze sebe směrem k nebi, když zvedla tlamou krásný modrý kamínek, kterého si předtím ani nevšimla. Dvě vteřiny stačily, aby se jí změnila celá nálada a na své trable okamžitě zapomněla. Dobře věděla, že na tom zas tak špatně není.

Byla nadšená, že záhada aneb hon na babičku zaujala obě vlčice. Černější Nina, což jí došlo až teď, jak zvláštní je, že se obě jmenují Niny na druhé jméno, ale nebyla nadšená, že si jí Thea nepamatuje. Prý už se potkaly? Thea naklonila hlavu na stranu a zkusila zauvažovat, ale nic. Počkat! Tam asi byly nějaké vlčata na té louce. Tam vedle. No, ehmm, vedle lesa. Jak tam byl Ikran a pan král. Že by to byla ona? Už si nepamatuju, jak vypadaly, ale někde tam někdo byl. Celá povyskočila, když si vzpomněla, no jasně! “Tys byla tam na té louce u lese asi, že? To už je tak dávno, já jsem úplně zapomněla,“ řekla doufajíc, že třeba Thyru potěší svou vzpomínkou.
Bohužel, budou muset zábavu asi přesunout na jindy, jelikož se najednou kolem začalo objevovat více a více vlků. A skoro nikoho neznala, ani Ikran se neukázal, takže vlastně jen pana alfu a Maiu. A pak, že není podezřelý. Beztak už šel vykládat těm svým kumpánům z pouště o našem království. Zjistila, že vlčata taky nikdy vlastně nelovila, prý se jen koukala, což jí potěšilo, protože se alespoň nemusela cítit tak špatně ze sebe. Než stihla ale něco říct, přišla k nim šedá vlčice, odhadovala, že královna, s tím, jak oslovila vlčata. A udělala jí hroznou radost tím, co řekla! Můžou stopovat! Okamžitě se jí rozsvítily oči, možnost pomoci a zapojit se byl pravděpodobně sen většiny vlčat. A i Vera souhlasila, že by teda s takovými podmínkami šla, tudíž nebyl důvod říci ne a zůstat sama v lese. Tohle by nám vůbec v mojí… v mojí bývalé smečce neprošlo. To je tak super! “To zní úplně skvěle, děkuji mooc,“ začala s úsměvem, “jinak já jsem Thea, moc moc mě těší.“ Samozřejmě, že by ráda zkusila něco více než jen stopovat, ale musela někde začít, plus si pamatovala, jak táhla losa společně s Etneyem a Ikranem, a byť v jejích očích táhla nejtěžší část, nebylo příliš náročné odhadnout, že by jí los bez problémů ušlapal, kdyby ještě dýchal. Takže rozhodně neplánovala se k nim extra blízko přibližovat. Plus měla ráda svůj kožíšek, a kopyto do obličeje… au.

Ani nestačila mrknout a byly dvě. Sourozenectví u vlčic šlo poznat nejen z pachu, ale také z manýrů. Thyra se taktéž chovala zvláštně, minimálně na Theiny poměry. Všimla si jí teda až těsně než přišla, ale chodila vtipně s ocasem i hlavou nahoru. No, i když možná, pouze možná, ji maličko tu eleganci, se kterou k nim došla, záviděla. A k ní se chovala úplně jako Vera, očekávajíc něco více, byť to nedala najevo přímo, pouze tónem. A naštěstí u Very se zatím žádné rozkazy ani zlé úmysly doopravdy neprojevily a doufala, že ji chtěla jen vystrašit. Budou však takoví všichni z této rodiny? Ne to snad ne. Beztak jakmile se trochu seznámíme, tak budou fajn.
Co se Thee teda vůbec nelíbilo, bylo, že jí Vera nedala možnost se představit a představila ji za ni. Proč by to- “Ano, přesně tak, moje jméno je Thea, jsem nový člen vaší smečky! Je mi líto, že jsme se potkaly až teďka,“ řekla okamžitě, jak Vera přestala, aby bylo jasné, že za ni nikdo mluvit nemusí, v hlase jí však nic takového nebylo slyšet, pouze upřímné nadšení. Chtěla se umět prosadit, jejich otec z toho měl radost, mohlo by se to líbit i jim. A to, že Thyru už předtím někde viděla, to již dávno zapomněla. “Bojím se, že vyřešit záhadu bude složitě, všechny packy se hodí,“ dodala ještě, třeba jí náročné puzzle baví. A pak jí skočila do hlavy otázka, kterou nedokázala shodit z mysli, proto se rovnou pro své dobro zeptala: “Kolik vás sourozenců vlastně je? Potkala jsem jen vás dvě zatím, máte ještě další sestřičky nebo brášky?“ Je nutné se připravit na další seznámení.
A že další seznámí na sebe nenechalo čekat. A hele, on chodí stejně jako Thyra! To jsou geny. Etney a jeho asi partnerka, kterou Thea ještě neznala, oznámili lov. Thea to samozřejmě nadchlo, už dostala jednou zdrbané, že je pozadu a měla by se začít učit. Ale co jí více překvapilo, byla reakce Very. “Vy jste ještě nebyly lovit?“ zeptala se jí překvapeně. “Já bych hrozně ráda šla jednou!“ vrátila ji entuziastickou odpověď, ale pak se zpět zarazila, “no ale… Mi Ikran řekl, že už bych dávno lovit měla umět.“

//Poprosím květiny :)

Thea ještě nežila ani rok, ale už trochu tušila, co budou její oblíbené roční období. Nebo minimálně, které nebude mít tak ráda jako ostatní. Léto právě obývalo poslední příčku. Horko a pot bylo vše, co si z něj pamatovala, vše ostatní bylo zastíněno. Ano, mohla se i koupat, a to jí bavilo, ale nestihla se vykoupat tolikrát, aby jí to udělalo dostatečnou radost, většinu času strávila ve stínu v lese. A naprosto upřímně, nemuset se jít koupat, protože je venku příjemná teplota, jí dělalo mnohem větší radost, jelikož mohla ukázat létu, jak je zbytečné. Cítila se tak o to víc, když se dívala na hladinu jezera, které se nacházelo přímo před ní. Sem tam jinak perfektně hladkou vodu rozbila nějaká ta kapka z mraků, jenž se jí honily nad hlavou. Milionkrát lepší počasí. Kdo by měl rád léto. Nikdo. Jaro bylo nejlepší, nedivím se, že maminka chtěla, abychom se narodili na jaře. Věděla, co dělá. Ach, ona byla tak chytrá. Chybí mi. Lehla si vedle jezera, a ještě chvíli jej sledovala, vypadalo jako zrcadlo, viděla v něm snad celou oblohu.
Netušila, jak se to stalo, ale usnula. Zdál se jí bláznivý sen, ve kterém potkala Zoubkovou vílu, čemuž se hned po probuzení musela zasmát. “Takové věci neexistují, maminka si je jen vymyslela,“ připomněla si nahlas. Nikdo tu nebyl, proč si nepopovídat aspoň sama se sebou. To, že jí jeden zub chyběl, toho si ani nevšimla. Ovšem čeho si všimla, bylo počasí. Zase se změnilo! Mraky byly ty tam, přeháňky zmizely a místo toho se na vodě odrážely sluneční paprsky. Slunce pomalu, ale jistě zapadalo, proto jeho svit byl o trochu červenější než obvykle, což vytvářelo tu nejnádhernější ohnivou vodu, kterou kdy Thea viděla. “Ohnivá voda, to by byla magie! Takovou bych chtěla.“ Rozhodla se obejít si jezero, dostat nějaké kroky do svých pacek. Vítr si hrál s její srstí, sem tam jí přivál naoranžovělý list ze stromu. Podzim se už opravdu ukazoval ve své plné kráse. To jsou barvy. Třeba podzim bude můj oblíbený?
Než si však mohla užít krás podzimu, začalo se počasí měnit znovu. Z nádherného západu slunce přešlo okolí do tmavé, škaredé mlhy. Vlhkost ve vzduchu stoupla, viditelnost o dost klesla, předtím mohla vidět, kdyby za ní někdo došel, teď už ale neviděla dál než na první stromy v lese přímo u ní, nedej vlku na druhé straně jezera. Možná nakonec nebudu ten největší fanoušek podzimu. Jaro bylo hezčí. Zhluboka se nadechla. Vzduch šel cítit deštěm, dřív nebo později zmokne. Měla bych se schovat, pomyslela si, ale zároveň nechtěla opustit jezero, líbilo se jí tu a nevěděla, kudy se dostane zpět domů. Co když půjde jenom dál a dál od Cedrového lesa. Jenže když se spustily první kapky z oblohy, tentokrát mnohem větší než ty předtím, pochopila, že je na čase vyrazit pryč.
Nestihla se ani schovat, než déšť zesílil, její srst byla zmáčená skoro okamžitě. Hned, jak měla tu možnost, se otřepala pod korunami stromů. Jaro. Jaro vítězí. Věděla, že zimu si ještě neprožila, ale očekávala, že na ni bude až moc chladno. Kdyby měla magii ohně nebo lépe ohnivé vody, mluvila by pravděpodobně jinak. Jenže zatím byla jen obyčejné vlče, nikdo se o magii ani nezmínil, a tak musela doufat, že zima bude mírná. Možná tu příští už bude umět čarovat a zahřeje se. Tak co, kdy přestane pršet? Už mě to nebaví. Bohužel pro Theu, musela čekat dlouho. A pak ještě déle. Jo, a kdyby toho nebylo málo, tak se sem přivál ještě vítr, a ne ten hezký, jemný, přítulný, který jí dělal radost před chvílí, nýbrž ten ostrý, chladný, ze kterého neměla radost.

Nevěděla, jak se sem dostala. Před chvílí stála v Cedrovém lese a najednou kolem ní byla jen a pouze mlha. Věděla, že za to mohla magie, neměla o tom pochybnosti, ale co přesně po ní magie chtěla? Dělá si ze mne někdo legraci? Šlo vidět, že někde v dáli se sluníčko dostává na oblohu, ale jeho paprsky neměly přes mlhu vůbec šanci. Thea udělala pár kroků dopředu, přímo za nosem, doufala, že jí magie ukáže, kudy má jít. A jestli to bylo štěstí nebo pouze její představivost, když v mlze zahlédla cestičku, která byla jen o trochu více osvětlená než zbytek území, to se nedozvíme. Rozeběhla se, přímo po cestičce, neuvažovala, kam jí může zavést, ani jí nenapadlo, že by mohla mít postranní účinky. A tak se dostala k javoru. Byl obrovský, ale přesto šel vidět jen na pár metrů dopředu. Co tady mám jako dělat teď? Obešla javor jednou. Potom podruhé. Až napotřetí našla malou skulinku, schovanou mezi kořeny, do které se jen tak tak vešla. Bylo to znamení? Brala to jako, že ano a rovnou do díry strčila hlavu.
Chvíli šla podzemní cestou dál a dál do hlubin javoru, než zahlédla světlo. To jí donutilo zrychlit a uvažovat ještě o trochu méně. A tak se bouchla do hlavy, velmi silně. Zasténala bolesti, schoulila se na zemi a packou si zakryla oči. Zuby už jí bolely nějakou chvíli, ale teď, při té ráně jí bolela celá hlava a k tomu cítila, jak se jeden ze zubů uvolnil. Nevěděla, na kterou bolest se má soustředit dříve. “Maminko, kde jsi?“ vyšlo z ní v průběhu pláče. Ležela tam dobrých pár minut, srst kolem očí měla úplně zmáčenou. “Musím… musím jít dál,“ snažila se povzbudit. Jenom se zvednout se zdálo jako obrovský úspěch, nohy se jí stále lehce klepaly. Zub, který jí vypadl nechala prozatím v tlamě, držela ho tam vší silou, nechtěla o něj zatím přijít. Je čas… je čas jít ven. Musím vylézt. Třeba tam bude voda, napila bych se. Au.
Trvalo pár vteřin, než se jí oči přizpůsobily světlu mimo tunel. Hlava jí stála třeštila, nechtěla se s nikým bavit, ale ocas se rozkmital okamžitě, co viděla, kam to vlastně došla. “To je tak…,“ nestihla ani doříct svoji větu opěvující nádheru území, když jí vyděsil místní obyvatel. Nebo paní obyvatelka? “Je to nádherné, nemůžu nesouhlasit, vymyslela jsem to krásně? Víš, že kdybys dokázala vyskočit dost vysoko, tak bys mohla ty mraky sníst? Jsou z cukrové vaty, vynikající. Sem tam si tam zaletím,“ obeznámila jí víla. Alespoň odhadovala, že to je víla dle jejích křídel. Byla krásná, barevná, jen ty náhrdelníky byly lehce morbidní. Ona bude chtít můj zub, ani nevěděla jak, ale věděla to. Zoubková víla. Slyšela o ní kdysi pohádku od maminky, skoro už jí zapomněla. Ale byla to ona, v celé své kráse, ve svém vlastním světě. Perfektním pro malé vlčata. “No vidíš, že mě znáš, není se čeho bát. Stačí vyplivnout tvůj zub a já ti za to něco dám. Bude se ti to líbit!“ zkusila jí víla lákat dál. “No tak, Theo. Plno tvých zoubků už vypadlo, aniž bys mi je dala, tenhle už mi opravdu dlužíš.“ Nelíbila se jí, že si zabírá části jejího těla, doslova, ale věděla, že jí už mléčný zub bude k ničemu. A tak teda poslechla, vyplivla ho před ní a ušklíbla se. “Prosím madam, ráda bych odměnu. Čím více cukru v ní bude, tím lépe,“ řekla víle a ta se zasmála. Zavrtěla hlavou a packou jí posílala tam, kudy přišla. “A pak bych od tebe měla jen zuby plné kazů, no tak to ani náhodou!“