Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kdyby to šlo, tak preferuji kytky, mušle a křišťály



Připsáno

//Lesík topolů
Stánek s pumpkin spice latté - ochutnejte nějakou podzimní specialitu (dýně, houby ap.).

Úspěšně se vyhnula horám a nadšena vyběhla na louku, která se nacházela za lesem. Konečně se nebude muset chvíli bát, už by se mohlo i začít drát sluníčko na oblohu! No, to si myslela. Mlha zahalila celou louku, která jí byla zvláštně povědomá. Mlha byla opravdu silná, tak moc, že stěží viděla na svůj další krok, nedej vlku, na Cedrový les. Proč je celé tahle vlčí země proti mně! Myslela si, že po létě už se bude mít pouze fajnově, místo toho trpěla celý podzim jí přišlo.
A tak šla za nosem, jak už byla naučená z přechozích dnů. Sledovala dění kolem sebe přikrčená, mlha nepomohla jejímu strachu. Jeden by řekl, že toto byl ten ideální moment na trénování stopování, třeba si včas všimne pachu nebezpečí. A tak zkusila, co uměla z lovu, přitiskla nos k zemi a… nic. Holé nic. Když v tom! Musel to být starý pach, byl tak jemný, nebo to jen její čich zkresloval, ale vydala se stejně tím směrem. Čím déle šla, tím více pachů cítila, žádný vlk a nebezpečí se v nich neodrážely. Tohle vonělo hezky, jako že by si mohla dát svačinku. Jenže než vůbec stihla zajásat, jak blízko musí být, zajíc ucítil jí a už byl v tahu. Zkusila běžet, cítila se celkem rychlá, ale na uskakujícího zajíce neměla. “Příště,“ povzbudila sama sebe, když lov konečně vzdala. Opakování dělá mistra, musí se to nějak naučit. Jenže pak její nos ucítil ještě něco jiného, sladkého.
Hned se vydala po stopě. Tušila, že tohle nebude zvíře, něco jiného. A ejhle! Mezi dávno odkvetlým lučním kvítím se nacházel malý kroužek dýní. Ne, že by Thea věděla, o co se jednalo, ale vonělo jí to moc hezky. A oranžová ladila s jejím kožíškem. “To je tak velké,“ okomentovala svůj pohled a packou bouchla do jedné z dýní. Byly skoro stejně velké jako ona. “Voní to jedle,“ řekla si a naklonila hlavu na stranu. Byl by špatný nápad si kousnout? Jenom maličko, to nemůže uškodit. A tak si maličko odkousla. Jenom trochu. A pak trochu více. Sladká chuť jí vyhovovala. Ale nechtěla si dát příliš moc, pro jistotu. “Můžu se vrátit pak,“ řekla. A odklusala pryč, jen trochu špatným směrem od Cedru.

//VVJ

Kočár Bezhlavého kočího – zajdi v noci na strašidelnou procházku.

Temnota zahalila každý kout lesíku. Noc opravdu začala, ledový vítr se proplétal Theinou srstí a připomínal jí, proč by raději měla zůstat na území smečky. Slyšela kolem sebe spoustu zvuků, někde v dáli něco zlomilo větev, támhle kváknula žába. A každý z těchto zvuků ji nutil se točit kolem sebe v kolečku, aby si byla jistá, že po ní nejdou příšery. Musím jít. PRYČ! Konečně v sobě našla odvahy, aby se posunula. Doufala, že jde správně, vlastně si tím nebyla vůbec jistá. Ale hlavní bylo se projít někam, kde alespoň nebude tolik zvuků. Kde se nebude tolik bát. Packy měla promočené, vlk by ani nepoznal, že normálně byly bílé. A když před ní uskočila žába, sama skočila minimálně metr do vzduchu. “Aaaa-aa,“ bylo vše, co z ní vyšlo. Přitom normálně byla fanoušek žab, jen v noci byly stejně děsivé jako všechno ostatní.
Kolem ucha jí něco proletělo. Černá silueta jí byla povědomá, přesto si nemohla vzpomenout na to správné slovo. A pak znovu! Uhnula mu, ale ani nemusela, přesnost malého tvora byla dokonalá a nedotkl by se jí tak či tak. Pomoc, zakňourala v mysli a následně přidala do kroku. Nezáleželo jí, kam dojde, hlavně, že se dostane pryč a přestane jí místní fauna strašit. A před sebou konečně viděla konec lesa, to si nemohla nechat ujít. Škoda jen, že dneska nesvítil měsíc.

//Jižní Galtavar (přes Smrkový les)

//Armanské hory
Stánek s pumpkin spice latté – Pohrajte si v napadaném listí.

Vydechovala nahlas. Co krok, to výdech. A občas i nádech. Dovolila si zpomalit, krajina kolem ní se přestala vlnit, tím pádem už jí nečekal běh do kopce, konečně. Slzy v očích však stále nezmizely. Nedokázala si představit život bez své smečky, té, kterou si sama našla. A přesto asi musela. Život najednou začínal být více studený, nudný a bez barev. Taky to mohlo být tím, že se měnilo počasí a tma vytáhla barvy i z těch nejoranžovějších stromů. Kdyby nebyla tak ve stresu, možná by ocenila krásu území. Na rozdíl od její rodné smečky, a stejně tak i od království, byl tento les listnatý. A ty listy se tak hezky vrstvily na kupky, jak je studený vítr přesouval sem a tam. Vyzývaly Theu, aby si do nich lehla. “Já chci domů. A chci maminku. Já chci kohokoliv,“ kňourala. Záchvat paniky v ní vyvolal pocit samoty, který ne a ne setřást. Nemáš tu nikoho, připomněla si.
Dovolila si se napít. Malých potůčků potkala hned několik, což bylo překvapivé, protože prošla jen malou část lesíka. Mokrá půda nebyla příjemná pod packami, ale naučila se šlapat po listí, což pomáhalo. A voda byla příjemná! Kdyby věděla, co za rostlinky tu roste, a které jsou jedlé, dala by si i ty. Škoda, že hned vedle je les strachu. Konečně pak lehla do jedné kupky listí. A pak se v ní převalila. A znovu. Skoro okamžitě zapomněla na své strasti. Listí za chvíli měla všude, i na hlavě. A když list z hlavy chtěla chytit, zase se úplně převrátila. Tohle je zábava. Kdyby se nebála, hrála by si do nekonečna. A pak by usnula. Jenže věděla, že nesmí polevit a musí zůstat čilá. A najít sílu se projít zpět.

//Cedrový háj
Kočár Bezhlavého kočího – ztrať se v lese

Z jednoho lesa se dostala tak nějak do dalšího. Nebo byl to jen les? Všude byly stromy, minimálně zatím, ale viděla, že ještě chvíli půjde rovně a pak jí čekal teda hezký krpál. Tohle není vůbec uzpůsobená země pro život vlků. Aspoň, že stěžovat si dokázala. Nejhorší bylo, že les, hory a mraky, které se honily po obloze, vytvářely na území temná zákoutí. Děsivá temná zákoutí. A Thea nedokázala ze sebe setřást pochyby o své samotě. Neustále se musela otáčet, zda na ni někdo někde nečíhá. Všechny stíny se najednou proměnily na lesní duchy, pronásledující každý její krok. Musela přidat do kroku, zrychlovala co to šlo. Vlastně už běžela. Ale dokáže se duchům vytratit? Než se nadála, byla na vrcholku kopce. Pro některé možná bezpečné místo, les se zde vytratil, viděla kolem sebe a dál než kdy předtím, ale stres z ní neopadal. Protože kam teď, když je všude les plný strašidel?
Jak se vůbec… Jak se vrátím domů? A v tu chvíli přišla panika. Nepamatovala si, odkud přišla, všechno to vypadalo jak přes kopírák. Když si vybrala směr, okamžitě změnila názor a otočila se. Jen díky náhlému záchvatu hrdinství začala sprintovat. “To je blbě, TO je blbě. Ne, to je tak BLBĚ,“ nadávala, brečela, vlastně tak nějak všechno při běhu. Nešla dobře, ani náhodou. Cedrový les byl pryč z jejího dosahu, všechno bezpečí, co znala. Co teď? Už nikdy nikoho ze smečky neuvidí? Pryč, pryč, pryč, hlavně pryč. Packy jí zanesly mimo hory, aby mohla vydechnout a nabrat síly. A možná najde i místo, kde nebudou bubáci?

//Lesík topolů

Probudit se ze snu, kterému stěží rozumí, nebylo pro Theu vůbec příjemné po ránu. A o to víc se necítila příjemně, když přišla na to, že vlastně žádné ráno není. To, co mohlo rozespalému oku přijít jako východ slunce, byl bohužel západ. Oddychla si znepokojeně, kolem ní se vůbec nikdo nenacházel a ani pořádně necítila ničí pach. Ani veverky jí nesledovaly ve spánku, aby jí ochránily! A co tu mám jako sama dělat? pomyslela si. Les se postupně plnil temnotou, věděla, že každou chvílí začne noc. A tušila, že jít pryč v noci je strašně špatný nápad, jako by už to někdy zažila. Jenže ho ze sebe nedokázala dostat. Však les tu bude až se vrátím! Třeba ho nikdo nenapadne. Moc dobře věděla, kdo ten někdo je, ale nechala to být. Viděla, co magie pana krále dokáže a věřila jí dostatečně. A tak vzala packy na ramena a rychlým krokem se vydala pryč za novým dobrodružstvím! A tentokrát konečně šla jiným směrem, než ta jedna louka, na kterou už se dostala xkrát.
//Armanské hory

Říjen 10/10 | Matteo

Promlaskla si při uvažování, Matteo trochu ničil její idylické představy o soužití s veverkami. “Asi ne, to je pravda,“ povzdychla si a dala mu za pravdu. “Ale furt by to bylo fajn. Věděly by, když by na území byl vetřelec, vědí, kdo v lese bydlí určitě, nemusí mu rozumět. A třeba bych je naučila něco, aby mohly komunikovat!“ Nedokázala se vzdát optimistického náhledu na věc a láska k veverčímu lesu byla prostě silnější než racionální uvažování.
Konkrétnost se z Mattea dostávala těžko, ale to nijak Theu nezastavovalo. “A co bys chtěl navštívit? Nějakou smečku? Jakože cizí,“ okamžitě na něj vybalila plno otázek, třeba se nějaké chytne. Podobně jako se chytil lovu! Jeho odpověď však byla pro malou vlčici překvapivá, vlastně jí nenapadlo, že lov může někoho nebavit. Ona nebyla fanouškem, protože jí nešel, ale chtěla se zlepšit a být co nejlepší, aby mamka viděla, jak je silná! Ale možná jí nikdy bavit nebude? “Jak to?“ zeptala se hnedka. “Co už si dokázal ulovit vlastně?“ pokračovala s vyzvídáním. Nebylo dobré pro její sebevědomí se s černým vlkem porovnávat, ale zároveň si to nedokázala odpustit. Trochu však zapomínala na to, že je starší a silnější, a proto měl i více šancí něco zvládnout na rozdíl od ní.

Podzim byl přenádherný některé dny. Padající listí, které hraje celou škálou teplých barev, na to by malá vlčice mohla koukat celý den. Případně se jí i líbilo, že s listím ladila, oranžové tóny šly krásně k její zrzavé srsti. Preferovala teda stále lesklé kameny, ty totiž nezmizí za nějakou chvíli, ale kdyby tomu tak nebylo, beztak už by sbírala i listí. Pan král by z toho byl jistě nadšený.
Procházela se přes louku, sluníčko svítilo, vlastně jí vůbec nic nechybělo, ani hlad neměla. Přála si ale konečně něco zažít, její život se až příliš uklidnil od té doby, co do Gallirey přišla. Přidala se do smečky, zažila lov, nemusela stresovat. Plány dala vlastně všechny na druhou kolej. Půjde to, dostanu se k tomu, přislíbila si, než našla svůj další zážitek.
Písek se jí objevil pod packami, louka a tráva se postupně ztratily. Přímo před ní se rozprostřelo nádherné moře, které Theu vyzívalo, ať si zaplave. Plava ráda, ne že ne, ale ledový vítr proplétající se její srstí ji připomněl, proč by se měla zdržet na břehu. Pak taky historka o mořských příšerách od maminky byl dobrý důvod, proč se do hlubokých vod nepouštět. Plus přišla na jednu velmi zajímavou věc v moment, kdy se vody napila. “Pfff, fuj, kdo tohle vymyslet, nechutné!“ Plivala kolem sebe a nezastavila, dokud její jazyk přestal chutnat jako solný kámen. “Písek mám až za ušima, a to jsem se ani neposadila, chutná to tu jako sůl, nemělo být moře něco hezkého? Plácali mi zase hlouposti někteří.“ Poklusem se vydala pryč, možná se někdy vrátí, možná to bude omylem, ale do léta moře nechce ani vidět!

Říjen 9/10 | Matteo

Sluníčko se dralo na oblohu, jeho první paprsky Theu polechtaly na čumáku. Vítr sice stále foukal, ale vlastně jí to tolik nevadilo, užívala si světlo a podzimní krajinu. V hlavě přitom uvažovala, co odpovědět Matteovi. Zajímaly by se veverky o vlčí trable? Je to i jejich les, samozřejmě, že ano, pomyslela si, ale doufala, že najde silnější argument. Jenže kde nic, tu nic. “Mě by zajímalo, co za drama mají ony mezi sebou, tak třeba to mají stejně,“ řekla mu nakonec. Theu by zajímalo vše veverčí a s trochou štěstí budou i ony drbny.
Více jí ale zajímala v tento moment jeho představa o magii a jejím využití, především proto, že se mohla ptát na otázky ona a nemusela vymýšlet odpovědi. Překvapilo jí, že by se chtěl černý vlček někde vplížit. “A kam by šel?“ zeptala se okamžitě, přeci jen to byla první otázka, která by každého napadla. “Počkat! Víš na co by to bylo super? Na lov. My jsme teď ve smečce lovili a jen se k srnám přiblížit zní mnohem jednodušeji. Stopovat je nebyla zábava,“ řekla mu skoro okamžitě po své předchozí otázce. Proč jí stopování nebavilo, se ale už nezmínila, nemusí mu dávat informace o svých nedostatcích zatím.

Říjen 8/10 | Matteo
Pokývala hlavou na souhlas, zničit svět už asi bylo hodně. “To by stejně bylo nanic, by vlk zničil i sám sebe v procesu,“ odvětila. Naštěstí její sny byly mnohem menší a dosažitelnější. Matteova otázka ji však zarazila, musela se na chvíli zamyslet. Chtěla si s veverkami povídat jen tak, určitě to budou dobré kámošky, ale co by asi mohly vědět? “No však úplně vše, co se šustne! U nás v lese si furt vlci povídají mezitím, co jim běhají nad hlavami. A ne všichni vlci, co dojdou, jsou hodní, by určitě pomohlo s ochranou smečky,“ nadšeně ze sebe vyhrkla na jeden nádech. Vlastně to byla pravda a teď, když si to uvědomila, věděla, že tu magii potřebuje. Okamžitě! Ocas jí mával sem a tam z nadšení.
Zastavil se však skoro hned, co se Matteo rozpovídal o svém snu. Rozhodně byli v tomhle úplně jiní, stále se jí těžko rozumělo chtíči zmizet. Jen tak. Zadívala se na něj trochu smutně, možná ho fakt neměla otravovat, když se schovával v mlze. Anebo taky brala věci jen moc vážně a k tomu ještě s kapkou mentální nestability malého vlčete. “A co bys dělal, kdybys zmizel? Chodil po světě jen tak?“ oplatila mu jeho předchozí otázku svou, v hlase jí šla už ale slyšet pouze zvědavost. Třeba jí zase přesvědčí!
Výměna děsivých historek proběhla tak, jak by jeden čekal, oba dva byli úplně znechuceni. Tolik nebezpečných věcí ve světě, kterým se mladý vlk musel vyhnout. Překvapilo ji, že Matteo neznal, kde jsou hranice Gallirey, ale pak jí došlo, že sama nevěděla, když hranice přešla, tudíž to vlastně i dávalo smysl. Ale ta magie, ta tu jde cítit všude, vtloukala si stále do hlavy. Přála si, aby vlčí země byla vše a více, co si od ní vysnila a nedokázala připustit, že tomu tak není. “To chápu, jako v létě se dobře plave, ale když si vzpomenu na to, co maminka říkala… Hrůza! Ale nějaké malé řeky asi budou bezpečné, nemyslíš?“ zeptala se. Minimálně potok v Cedru byl bezpečný.

Říjen 7/10 | Matteo
Stánek s dárkovými předměty – vyměňte si s někým strašidelnou historku (pravdivá/nepravdivá).

Spící sopka jí uklidnila natolik, že si nahlas oddychla a mohla řešit její oblíbené téma, magii. Překvapilo jí, když Matteo o ni taky projevil zájem! Pokývala hlavou na souhlas, konečně něco, v čem se shodnou. “Já vůbec nevím, existují nějaké hranice? Co už je moc?“ zeptala se, bylo to možná trochu řečnické, ale třeba překvapí. “Kdyby to šlo, chtěla bych mluvit s veverkami, nebo jim aspoň rozumět. Ty v našem lese by mi toho určitě prozradily strá-ášně moc. A co ty?“ Tentokrát už očekávala na otázku odpověď, třeba si taky vymyslí něco zábavného! Magie nemůže být nudná ale.
Procházka začala tak rychle, jak skončila. Pro štěstí všech se z keře vynořila pouze myška, což okomentoval i Matteo a Thea mu vrátila jen „hmm“, stále to totiž rozdýchávala a doufala, že jí brzy přestane tlouct srdce o sto šest. Zaposlouchala se do Matteovy historky, když šli zpátky k jezeru, bohužel, ta k úplnému uklidnění vůbec nepřispěla. “To zní strašně! Ještě, že ti nic neudělali. Tě mohli klidně zadupat!“ řekla vyděšeně, živě si představovala, jak na ni takový velbloud útočí. “A to žije jako tady někde na Galliree? Mi vlk z naší smečky vyprávěl pouze o myších, co chodí po dvou nohách, tys viděl?“ zeptala se ho. Bylo překvapivé, že Ikran ze svého popisu vynechal tak děsivá a nebezpečná zvířata, ale vlastně vůbec.
Došla až k jezeru a napila se vody, už jí vysychalo v puse a jakmile se cítila trochu lépe, přicupitala zase za Matteem. “Maminka mi kdysi říkala o taky takovém nebezpečném zvířeti. Prý je to takový žralok, ale s hroozně dlouhým krkem. A čtyřmi ploutvemi! Ale existuje jenom jeden na celém širém světě. No, a ten si chrání svoje území, takže kdo přijde do jeho jezera, na toho si číhá a potom, když to nečeká, tak z hlubin na něj vyplave a BUM,“ zastavila svůj monolog, jen aby napodobila chycení kořisti do tlamy, “a je konec.“ Zadívala se na jezero. Úplně na tuhle historku zapomněla, když v něm plavala naposled, to možná neměla.

//Sev. Galtavar
Kočár bezhlavého kočího – Navštiv mrtvé.

Jakmile se dostali s ulovenou zvěří k hranici lesa, okamžitě pustila nohu, kterou držela v tlamě, ven. Musela si párkrát protáhnout čelist než se pokývnutím se všemi rozloučila a dopřála si nutnou chvilku pro sebe. Hlavní pro ni bylo najít místo plné šišek, což by teoreticky znamenalo i zvýšený pohyb veverek. A když už ho měla, pod krásným, vysokým cedrem s lehkou prohlubní u země, lehla si. Přesněji s sebou třískla o zem, nezájem, že jí to možná bude bolet později. Okamžitě zavřela oči a nechala se vtáhnout do říše snů. Škoda jen, že nevěděla, jak náročný sen se jí bude zdát, ale to už je auro dušiček ve vzduchu.
Vlk stojící před ní ji okamžitě připadal povědomý. Byl našedlý, mezitím, co její srst byla stále hezká zrzavá. A taky průhledný, jenže ona byla jako obvykle. Alespoň její packy. Pohledem přejela vlka od hlavy k patě, než se rozhodla promluvit. “Ty jsi…?“ Ani se nemusela obtěžovat větu doříct, okamžitě se jí dostalo odpovědi v podobě pokývnutí. A v podobě toho, že vlk zmizel! Strach, který cítila v ten moment se nedal popsat.
PAF! Vlk stál před ní. Hlava jí z toho šla kolem. Jeho zbarvení ale nemohlo být jen tak. Připomínal jí maminku, ty pruhy na jeho srsti jako by jí z oka vypadly. Ale nemohla to potvrdit, dokud vlk znovu náhodně nepřikývl. “Ty dokážeš číst moje myšlenky!“ okřikla ho naštvaně, zase přikývl. “Ty máš určitě mentální magii, jak říkal Ikr-.“ Byla připravena ho osočit, ale tentokrát zavrtěl hlavou. Že by to bylo jen Gallireou? “Najdu někdy babičku?“ Pohled v jeho očích zjemněl, láska z něj šla cítit. A přikývl. Jednou ano.

Chtěla být opravdu nápomocná, především, když u lovu udělala pěkné nic. Stopovat musely dcery královského páru, ona v tom zatím dost plavala. Mohla bych možná trénovat? Když už vím, co a jak. A pak se vlastně jen s Verou dívaly, jak probíhal lov a Thyřin pokus o pomoc. Na to, že nic nedělala, se ale cítila úplně zničeně! A těšila se, že si zase odpočine, klidně už i pod stromem v Cedrovém lese, hledat úkryt a vstup do něj se jí nechtělo, stejně jí veverky ochrání. Hlavně zavřít oči. A možná se napít? A najíst? To stihne možná potom, první spánek. Chytla úlovek pevně za nohu, snažíc se nebýt více na obtíž, jak už jen byla a fičela si to se skupinkou k lesu. Už aby tam byli! Nohu nedokázala pořádně v tlamě uchytit, takže jí pořád vyklouzávala, až dokud opravdu nestiskla pořádně. Minimálně trénovala svaly v čelisti, protože už teď jí trochu bolely.

//Cedrová skalka přes Cedr

Říjen 6/10 | Matteo
Střelnice - Najdi herně něco, čeho se tvůj char lekne.

U sopky? pozastavila se nad jeho slovy. Možná jí nenapadlo sledovat své okolí, možná jen nebyla k sopce dost blízko, ale žádné si nevšimla. Však může kdykoliv bouchnout. A to pak budeme všichni… To je hrozné. “A to je jako, no, sopka s lávou?“ zeptala se, v hlase jasný strach. Možná v Galliree nebylo všechno tak růžové, jak si přála.
Matteo se svými znalostmi o magii netajil. Jen ta znalost nebyla tak rozsáhla, jak by si Thea představovala. Ve zkratce jí řekl, co dokáže jeho otec, u toho měla uši nastražené, jako by jí mohlo nějaké slovo utéct, kdyby nedávala stoprocentně pozor. To je tak drsňácké. Co když to podědí Matteo? A budou tu přede mnou dva Matteové! Drsné, uvažovala. Škoda, že ona se asi na černého a bílého vlka nerozdělí, možná na zrzavého a béžového. A to už neznělo tak drsně. “To není sranda, když je to jen pro dospělé,“ postěžovala si a protočila oči, “taky chci vědět, co mě čeká. A co budu umět! Tebe to nezajímá?“
Potěšilo jí, že její nabídku na procházku přijal. V té době byla ještě tma, celkově procházka působila nepříjemným, strašidelným dojmem. Ještě k tomu nikdo z nich nic neříkal a upřímně, Thea se lehce bála mluvit. Uši si nedaly přestávku, co když na ně někdo vybafne. Na rozdíl od svého parťáka živě v mysli viděla, jak na ně zaútočí příšera zpoza stromu a sní je oba dva, že jen kosti z nich zbydou a… hloupý nápad, tak hloupý! Nadávat si teď ale nebyl čas, chtěla předstírat, že je velká vlčice a nebojí se přeci. A když se v keři ozval ten zvuk, no fuj! KŘUP! Srdce jí určitě poposkočilo, možná poskočila celá. Vydechla nahlas až v moment, co Matteo promluvil. Ten celou situaci nebral tak vážně, ale nápad s procházkou se mu taky přestal líbit. Naštěstí začalo svítat a z keře vyběhla jen malá myška. Thea hlasitě polkla a kývla na Mattea: “jo, pojďme zpátky.“ Nebyla si tak jistá svými slovy jako obvykle, ale pořád chtěla působit dospěleji.

Říjen 5/10 | Matteo

Konverzace tak nějak vyšuměla, minimálně částečně, Matteo nebyl ten nejvýřečnější. Naštěstí Thea si nic takového nebrala osobně a nebála se znovu mu začít vykládat o čemkoliv. Teda, většinou, teď se jí zase zavíraly očka, jak se slunce postupně ztrácelo za obzorem. Nechci spát ještě. Ale co teď? Potřebovala zase něco dělat, trochu se hýbat. Posedávat u klidného jezera nebylo dobré. “Tak jo, pokusím se ho najít,“ řekla mu. Sice jí dovolil do lesa dojít, ale vlastně neřekl, kde je. A ona by to stejně nevěděla, ani kdyby jí nějaký záchytný bod navrhnul. Ale bude se snažit, opravdu! Taky jí těšilo, že si o cestě z pouště nic moc nepamatuje, i kdyby to byla správná poušť, nemohl mít vymytý mozek. Že ano? Snad. “Co víš o magii?“ zeptala se. “Náš král teď na lovu použil magii, nevím jakou, ale bylo to úplně epické! Aby zachránil Thyru to udělal, to je jeho dcera. To byla taková krása. Mi maminka moc neřekla a všichni dělají jako by to bylo nějaké tajemství. Už mě to nebaví! Jedna vlčice, taková hnědá, co jsem tu jednou potkala, ta koukala, jak bych si z ní dělala legraci.“ Ikran jí řekl, že existují mentální magie a vysvětlil jí, jak je zneužít proti ostatním, ale to byla v jejích očích pěkná hloupost. Třeba se konečně něco dozví! Ocas se jí nemohl zastavit, jak se nadchla.
A pak měla ještě jeden skvělý nápad. Zvedla se ze země, podívala se na černého vlka a řekla: “šla bych se projít.“ Už jen jak se zvedla, cítila, že nemusí přivírat oči tak moc, jak předtím. Procházka určitě pomůže.