Gallirea - Příspěvky uživatele

//Vodopády
Zkus zahrát písničku na rampouchy.

Všude kolem nich sněžilo, teplota byla na bodu mrazu a vlastně se jí venku nijak extra nelíbilo. První sníh byl zábava, bílá nadílka se jí líbila, ale chodit po venku, když aktivně sněžilo… nic moc. “Tohle je moje první zima,“ obeznámila Namaari mezitím, co stále vedla jejich skupinku do neznáma, “zatím to není moc příjemné. Ty už jsi prožila zimu? Bude to počasí horší?“ Chtěla se připravit na to, co jí přinese zbytek studených měsíců. Před ní se už ale naštěstí objevila záchrana. “Hele, jeskyně! A obrovská!“ křikla na svou společnici a rozeběhla se. Úkryt byl velký a naštěstí pro ně se tam nacházely samy. Thea do něj rychle vběhla a otřásla ze sebe všechen sníh. Dala si pozor, aby byla dostatečně daleko od své kamarádky a nesetřásla vše na ni.
“To je nález. Tady už jsi byla taky nebo?“ zeptala se a rozhlédla se. V jedné části vchodu byl strop dost nízko, sice na něj nedosáhla, ale na to, co z něj viselo ano. Rampouchy! Thea k nim došla, chvíli si je prohlížela. Pro jistotu zůstala trochu dál od nich, aby na ni nespadly. A sem tam nosem přejela po ledovém povrchu. Ale to nebyla dostatečná zábava. Proto, když vedle sebe našla klacek, okamžitě jej využila. Vzala ho do tlamy a přejela s ním po ledu. To už bylo něco. Krásná melodie se ozývala po celém úkrytu, akustika byla překvapivě dobrá. “Koukej, chceš to vyzkoušet?“ nabídla Namaari a položila klacek vedle ní. O takovou zábavu se musí podělit.
Nechala Namaari nějaký prostor a mezitím se rozhlédla po úkrytu. Našla jezírko vzadu, které nebyla zmrzlé. Okamžitě využila šance se napít, kdo ví, led cucat nechtěla. A pak si všimla tunelu. Naklonila hlavu na stranu a pak se otočila na vlčici. “Zkusíme se podívat, kam to vede? Co myslíš? Možná za pokladem?“ Pokud tam byl někdy poklad, tak už ho jiní vlci vykradli, jelikož i Thea dokázala cítit jejich pachy, někdo tu nedávno musel být. Ale to ji neodradilo tunel stejně vyzkoušet.

//Papouščí ostrov

Prosinec 4/10 | Silja

Opravdu o vlčí zemi nevěděla tolik. Hluboká díra, ze které už vlka nikdy nikdo nevytáhne a hned vedle ní bydlí smečka? To zní děsivě, ještě, že my máme ve smečce jenom potůček. Snad teda. Než se však stihla fixovat na nebezpečnou díru, zmínila Sil kouzelnou tůňku, a to bylo něco pro Theu. “Kouzelná tůňka? Co dělá?“ začala se vyptávat, hlavu naklonila zvídavě na stranu. To by si přála mít ve smečce! Možná cool kouzelná tůňka vyvažovala nebezpečnou rokli?
Přesunuly se z konverzace rovnou ke hře. První teda byl vlčí hokej, ten vyhrála aspoň naoko Sil a teď už se navzájem válely ve sněhu. Thea se nechala bílou vlčicí složit na zem, nově napadený sníh se jí naštěstí přes hrubou srst nedostal na kůži. Zvedla se až po chvilce, otřásla se a usmála se na bílou vlčici. “Tlapku na tvoje vítězství?“ podala ji packu a čekala, jestli na ni položí tu svou.
“Hele a myslíš, že už bude ten led dost tlustý? Nikdy jsem po ledě nešla, chtěla bych to zkusit,“ změnila Thea téma potom, co se na chvilku zadívala na jezero. “Pojďme!“ Nečekala na odpověď a rozešla se po ledě. Dopadne tohle dobře?

//Ostružinová louka
Běž se podívat na zamrzlé vodopády

Její výzva na hru fungovala, Namaari se také chytla a sněhová koulošiška přejela Thein zadek. Zazubila se, její koule byla krapet přesnější. “Skoro,“ poškádlila svou společnici a rozeběhla se rychle pryč. Netušila ještě, kam to vlastně běžela. Čím dál méně viděla, jak slunce postupně šlo dolů. Než se dostaly na další území, byla už tma. Ale taková ta hezká tma, měsíc jim svítil na cestu a viděla, že se v něčem odráží. Popošla ještě o pár metrů dál a konečně uviděla tu nádheru. Zamrzlé vodopády, jak by se zastavily v čase. A měsíční záře jim dávala ještě tu poslední špetku krásy, která jim chyběla. Thea nadšena vydechla: “Wauu, koukej, to je nádhera!“ Podívala se, že je vlčice stále za ní a packou ukázala na nádherný přírodní jev. “To jsem ještě neviděla něco tak krásného,“ svěřila se Namaari a popošla o kousek blíže zase. Přála by si nejraději celý ten vodopád odnést s sebou a schovat si ho, bohužel věděla, že voda se zase roztopí. Ale byl fakt krásný. Pod krustou šlo slyšet, jak tam stále proudí voda. Fascinující. “Tady ale asi toho moc nebude, podíváme se ještě někam dál?“ zeptala se a rozhlédla se kolem sebe. Nevěřila, že by je led unesl a do vody spadnout nechtěla, proto se vydala jediným přirozeným směrem. “Tudy to určitě bude správně,“ zavelela a už byla ta tam.

//Západní úkryt přes Sráz

Taky moc děkuji za akci!! A poprosím mušle a křišťály :D

Prosinec 3/10 | Silja
Vyválej někoho ve sněhu *
Společně jim šla práce od packy a Thea byla nadšená, že našla někoho, kdo s jejími nápady souhlasil. Jejich hromádka kaštanů se vyjímala na začátku lesa krásně. Usmála se na svou společnici a řekla: “děkuji moc za pomoc, sama bych to nosila celou zimu!“ Rozhodně si zasloužila pochvalu. Vlče se následně představilo jako Sil, takové krátké, ale hezké jméno, Thee se líbilo. K tomu řeklo, že je z Borůvkové smečky. Sil se trochu do slova borůvkové zamotal jazyk, ale Thea se jen lehce usmála. Taky kdysi nedokázala mluvit a nechtěla si přiznat, že to nebylo tak dávno, jen těsně předtím, než došla do této země ještě, komolila slova. “Taky tě ráda poznávám! O Borůvkové smečce jsem ještě neslyšela. Znám Javorovou a Mechovou myslím. Těch smeček je strašně moc! Ale třeba jsou ty naše kousek od sebe?“ podělila se o své znalosti smeček. Bohužel, znala jen názvy od všech, kde se nacházely v Galli neměla sebemenší tušení. “Vím, že vedle naší smečky jsou takové děsivé hory, ale nejsou moc vysoké a pak tam je louka, tam jsme lovili jednou,“ řekla, snažíc se Sil přiblížit více polohu, ale popsala možná tak každou smečku.
Nebyl čas ztrácet čas, protože Thea už pro ně měla připravené další zimní radovánky. Mrkla na Sil, které okamžitě souhlasila s možností se něco naučit. Tohle je její typ společníka! Hnedka pro každou špatnost. A tak jí začala učit nový vlčí sport, který se jí zrovna zrodil v hlavě. Klackem bouchly do kamene, který se proletěl po ledě. Sledovala, jak se Sil prvně trápila, že její první pokus prý neplatí. Thea první přimhouřila oči, ale nebude přece kazit srandu! “No dobře, tak ještě jednou,“ dovolila jí další pokus. Celou dobu se u toho smála. Druhý pokus už byl lepší, kámen její soupeřky se srazil s tím jejím a vlastně vůbec netušila, který byl dál. “Hele, já si myslím, žes vyhrála ty. Po tom prvním pokusu jsem neměla moc víru, ale předvedla ses,“ pochválila vlčici a přenechala jí „svou“ výhru. Doufala, že jí to udělá radost.
Znovu jí proskočila jiskra v očích. Když už teda vlče vyhrálo, muselo dostat cenu, no ne? Ušklíbla se. “A tvoje výhra bude…,“ začala, posunula se tak, aby stála před Sil a za ní přesně zůstávala ještě hromádka neroztopeného sněhu. Následně se velmi pomalu rozeběhla a vlčici se do sněhu pokusila svalit, opatrně, aby si náhodou neublížila. “Sněhová koupel!!“

Uspořádej s někým dalším koulovačku

Lov skončil tak trochu dříve, než vůbec začal. Její předchozí pokus odehnal všechnu potencionální zvěř z jejich dosahu. Mrzelo jí to, vážně si ho přála zkusit zase a nejlépe dostat tipy od Namaari. Tiše si povzdychla a pokývala hlavou. “V zimě se asi už instinktivně schovávají. Škoda.“ Vlčice taky navrhla, že by mohly jít na jiné území a zkusit štěstí tam. A to zase Theu nabudilo! Už nějakou tu chvíli nebyla doma, připadalo jí to jako věčnost, ale přitom si tak užívala tohle chození po různých územích. A nemohla se dočkat až uvidí další zákoutí vlčího světa. Nikdy nemohla vědět, koho zrovna potká. A lov? Třešnička na dortu. “Tak jo, hmmm, půjdeme… Třeba tudy!“ rozhodla za jejich skupinku, packou ukázala na náhodný směr a vydala se za nosem. Někde v dál šly vidět stromy, ale čekalo je ještě pěkných pár desítek minut chůze.
Po cestě jí chytla trochu hravá nálada. Nedokázala si to přiznat, ale vevnitř tam trochu vlčete ještě zůstávalo. Na zemi bylo stále relativně dost sněhu, byť už začal tát. A tak začala postupně po cestě tvořit sněhovou kouli. Zpomalilo jí to, ale stále se hýbala. Až byla koule dostatečně velká, vzala jí do tlamy a s perfektní muškou jí hodila na vlčici, míříc na její torso. Následně položila přední tlapky na zem, hrudí se dotýkala země a máchala ocasem tam a zpátky o sto šest, aby jasně dala najevo hru. “Hihi,“ vyšlo z ní samo, úsměv na tváři jí nemizel. Dala vlčici šanci jí útok oplatit. Koulovačka jí dost bavila. A když už se tolik nebavila, rozeběhla se směrem ke krásně vypadajícím vodopádům.
//Vodopády

Hlásím se dvakrát! :D

Prosinec 2/10 | Silja
Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport – 5 losů

Její přání se vyplnilo, ve formě malého bílého torpéda, které přiletělo s nadšením za ní. Vlče muselo být o dost mladší než ona určitě, ona už přece byla velká vlčice. Ale líbil se jí bílý kožich, který krásně splýval se sněhem na zemi, perfektní kamufláž. “Jéé ahoj!“ odpověděla, když vyplivla další kaštany na hromádku. “Je tu sníh a žádná tráva, no, tak jsem si říkala, co budeme se smečkou lovit, když nebudou mít srnky co jíst v zimě. A tohle tu leželo kolem, třeba by jim to mohlo chutnat. Myslíš, že to pomůže?“ zeptala se nakonec vlčete. Sice byla mladší než ona, ale líbila se jí energie, se kterou do konverzace přišla, proto si řekla, že možná bude fajn znát její názor. “Budu mooc ráda za pomoc,“ přijala její nabídku a ušklíbla se na ni. Obě rovnou začaly makat, Thea donesla minimálně dalších dvacet kaštanů, než se rozhodla, že to pro dnešek stačí. Oddychla si, překvapivě náročná práce. “Já jsem Thea jinak. Bydlím v Cedrovém lese, co ty?“ představila se konečně, předtím moc nemohla, když měla furt kaštany v tlamě.
A pak jí napadl ten nejlepší nápad z nejlepších nápadů! Okamžitě se vzpřímila, ocas kmital o sto šest a na tváři měla šibalský úsměv. “Hele, chceš něco naučit?“ zeptala se vlčice a poposunula se blíže k lesu. Pro její štěstí se hned na začátku nacházelo několik klacíků, jeden si vzala a poukázala bílé vlčici, ať si taky jeden vezme. Následně už cupitala rovnou k jezeru, které bylo stále lehce zamrzlé. Určitě ne dostatečně, aby po něm běhaly, ale dostatečně na to, aby ho pár kamínků neponičilo. Jeden kamínek ze břehu přesunula packou na začátek ledové plochy a potom už se jen připravila, švihla klacíkem a BUM! Kamínek odletěl relativně daleko, několikrát se od ledu odrazil, ale naštěstí stále šel v dáli vidět. Vítězně se ušklíbla, pustila větev a řekla: “Tak a teď ty, kdo odpálí kámen nejdál je vítěz!“

Prosinec 1/10 | Silja
Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu - 3 losy

Přicupitala na jí známé místo, rozhlížejíc se, zda nenajde nové dobrodružství. Jezero se třpytilo v ranním slunečním svitu, sníh kolem začínal tát, ve stínu a přilehlém lese se ale držel stále neporušen. Thea si však užívala příjemné mírně teplejší počasí, minimálně dokud všude zase nebude bahno. Pod sněhem se ale nacházelo něco, co ještě doteď neviděla, kaštany. Hnědá kulička bez silnějšího pachu ležela především podél hranic lesa, nebylo složité si jí všimnout vedle bílého sněhu a stále relativně zelené trávy pod ním. Okamžitě k nim přiběhla, prohlédla si je ze všech stran, ale rozpoznat, co to bylo, zatím nedokázala. Bude to jedovaté? Ne. To asi ne. Beztak to jiná zvířata jí, třeba takové srnky. Ryby asi moc ne, jen ty obrovské možná, ale ty zas mají radši maso určitě… maso vlků především, přemýšlela, myšlenkami stále trochu v předchozím strašidelném období. Ale když je nemůžu sníst já, proč bych je nedarovala? napadlo jí. Už viděla svoji smečku ulovit několik kusů vysoké, co budou lovit, když si nedokážou přes zimu najít jídlo? Přesně tak, nic! A tak začala kaštany sbírat, dokázala vzít do tlamy dva, bez toho, aniž by se udusila a přesunula je pokaždé ke kraji lesa. Prošla se takhle minimálně pětkrát. Kde je nějaká ta pomoc, když ji vlk potřebuje?

Thea měla ráda, když jí někdo polichotil, věnovala Namaari proto velký úsměv. Vypracovala se z malého vlčete, co nesmělo na lov na velkou vlčici, co stopuje. Kdo ví, kde by dneska byla, byla by zůstala v rodné smečce? “Děkuji,“ špitla, už se nepřiznala, že její stopovací schopnosti stály za starou belu. Ale na první lov, kdo by čekal něco více, přece? Od té doby trénovala, určitě to bude jen a jen lepší! Co jí ale stresovalo více, byly pocity její maminky, na které vlčice upozornila.
Těžko se s tím srovnávalo. Odešla bez rozmyslu, ona by nechtěla, aby odešli vlci kolem ní, nedej bože právě maminka. Snažila se vše zahnat, přestat neustále nad tímto faktem přemýšlet a celkem se jí to dařilo, co však pomohlo více, bylo gesto její společnice. Lehce do ní drcla a jako by jí to vrátilo zpět na zem. Povzdychla si a usmála se na ni, ale trochu jinak než kdy předtím, tenhle úsměv byl plný vděku a upřímnosti. Opravdu byla ráda, že se s vlčicí setkala. Ani necítila potřebu začít o něčem dokola vykládat, ticho kolem nich bylo překvapivě příjemné.
Až téma lovu ji zase rozmluvilo. Namaari zmínila, že třeba Thea bude mít jiné chutě. Na to pokývala hlavou, ale štvalo jí, že nemůže jít vyzkoušet ryby teď a tady, co když na to pak v létě zapomene? “Už se moc moc těším! Třeba se pak zase potkáme a řeknu ti, jak mi chutnaly,“ odpověděla s hlasem plným nadšení. Už aby to bylo! Naštěstí nebyl čas více uvažovat, slunce už se zase chtělo schovat za obzor, proto se musely připravit na lov. “Můžeme čmuchat spolu, klidně, předtím na lovu jsme stopovaly tři společně,“ nabídla, snažíc se to zahrát jako přátelskou nabídku. Svoje nedostatky si stále chtěla nechat pro sebe, ještě se s nimi úplně nesmířila, ale zároveň nechtěla sabotovat lov nebo jej zbytečně prodlužovat. Ještě by to zajícům došlo a odešli by.
“Tak jdeme!“ zavelela jako by snad měla hlavní slovo (rozhodně neměla) a otočila se za sebe. Na to dala čumák k zemi a snažila se chytit stopu. Její pach a pach Namaari byl silný, nedokázala přes něj rozeznat nic jiného, ani vzdáleného, proto se rozešla relativně rychle od místa, kde stály, ale ani o pár metrů dál nic necítila. Snad na tom bude druhá vlčice lépe.

Pečlivě poslouchala i zbytek Namaarina příběhu. Sem tam pokývala, aby dala najevo, že poslouchá. Vlastně jí překvapilo, že nakonec měla dva skoro bratry. “Proč s tebou nešli? Chtěli zůstat ve smečce?“ zeptala se. Možná to je jen to, co sourozenci dělají. Když dojde na akci, skutek utek. Běž si sama, pomyslela si. Přitom vlky ani neznala, přesto skákala k závěrů dle svých zkušeností.
Vlčice reagovala na Thein životní příběh tak nějak jinak, než by si ona sama přála. Jasně, první nesouhlasila s výchovou, kterou její maminka praktikovala, to byly dvě. “Přesně! Aspoň něco, ale místo toho nám říkala, že bychom překáželi a tak. Hned na prvním lovu v Cedru jsem mohla zkusit i stopovat,“ pochlubila se trochu přístupem své nové smečky. Ale dál už to bylo lehce složitější. Slyšet, že ji maminka hledá pro ni nebylo příjemné. Cítila, jak jí zabolelo u srdíčka. Sklopila zrak k zemi a nahlas vydechla. Byla malá, neuvažovala nad tím, co dělá a změnit to nemohla. Nechtěla, aby maminka trpěla. “To je pravda,“ souhlasila s tím, že by bylo jednodušší tu mít za průvodce maminku. “Třeba se někdy objeví. Anebo sourozenci dojdou. Kéž by,“ poslední větu spíše zašeptala. Musela zahnat všechny tyhle špatné emoce. Na smutek neměla čas, musely začít procházet loveckou strategii. Přesto trvalo ještě chvíli, než se dokázala zase usmát.
Vstřebávala všechny informace, které od Namaari dostávala. Den je lepší než noc, v zimě je moc ledová voda na lov ryb a… a? zkusila si vše zrekapitulovat v hlavě, ale už teď si připadala, že neví vše. Nevadí, zjistí. “No tak to je dobře, že už začíná den!“ řekla nadšeně a poukázala na obzor, kde šly vidět první sluneční paprsky dne. Noc byla ta tam. Co jí překvapilo, bylo, že ryby vlčici nechutnaly! “Fakt? To je zklamání. Já měla zatím asi jenom vysokou. Nic jiného smečka nelovila. Hmm, musím si rozšířit znalosti, snad nějakého zajíce chytímě“ okomentovala.

Listopad 5/10

Utekl asi den od jejího pokusu získat magii z kamene. Necítila se však jinak. Seděla poctivě u kamene, chvíli ležela, pak si trochu zdřímla, a nakonec se zase posadila. Krev, která jí tekla v žilách byla stále stejně nemagická jako předtím. Přitom na něj byla tak hodná? A snažila se ukázat to nejlepší ze sebe. Možná mě ten kámen měl jenom zmást, nikdy nebyl magický. A nebo… A NEBO! Možná, tu je někde ještě jeden, ten pravý magický. Postavila se na všechny čtyři a zapojila všechny smysly. Nastražila uši, čumák dala na zem a čmuchala. Magie musela vonět dobře, jiskřivě, magicky. Nešlo ji přečuchnout. Vydala se tedy znovu na cestu, první kámen zapomněla za sebou. Přitom byl tak hezký, mohl se hezky lesknout v úkrytu Cedru. Nebudu se vracet. Najdu ten jeden, lepší!

V prvních pár větách se viděla v jejím příběhu. Taky odešla jako malá, nevěděla, jak daleko dokázala dojít a svého tatínka neznala. To jí teda nikdy netrápilo, ani se nad tím nezamyslela, ale to nevadí. Dále už se jejich příběhy rozcházely, pro štěstí They ten její měl trochu méně smrti. Stále tam někde měla maminku a sourozence, kdyby chtěla, mohla by je najít. “To je… zamotané. Neumím si představit, že by mi umřela maminka,“ snažila se vlčici nabídnout trochu soucitu, jen jí to úplně nešlo. Pohled měla zabodnutý do země, těžko se jí o takových věcích mluvilo. Zpět navázala oční kontakt až v moment, kdy se podělila o svůj příběh. “Já jsem se doma pohádala s maminkou. Nechtěla, ať se sourozenci jdeme na lov a zraníme se. Můj bratr pak řekl, že můžeme odejít za prarodiči do Gallirey, maminka se tu vlastně narodila. A pak, místo aby šli se mnou, tak se všichni někde ztratili… No, a nakonec mě našel pan král Etney a od té doby žiju v Cedrovém lese,“ zkusila shrnout celý svůj příběh. Bylo zvláštní vysvětlovat rozhodnutí svého mladšího já, jak rostla a dospívala, neztotožňovala se se svou vlastní logikou. Ale stále nelitovala toho, kde se dostala. “Zní to hrozně dětinsky, ale jsem ráda. Ani kdybych věděla cestu domů, nevrátila bych se,“ upřesnila. Co když se nakonec jeden ze sourozenců uráčí dojít? Musí na ně počkat. A najít prarodiče. A objevit magii!
Méně depresivní téma, lov, jí vykouzlilo úsměv na rtech. A i Namaari vypadala, že je ráda. Vyslechla si její taktiku a pokývala hlavou. Beztak, že už o jejich přítomnosti ví každý zajíc v okolí. “Jo, to dává smysl,“ souhlasila. “Je lepší lovit přes den, když je světlo nebo přes noc, když tě zahaluje tma?“ zeptala se své společnice a naklonila hlavu na stranu. Noc už se pomalu blížila, slunce zapadalo za obzor a po obloze se honily tmavé mraky. Ocenila taky lekci ohledně lovu ryb a nemohla se dočkat, až i tenhle styl lovu vyzkouší, ale rozhodně souhlasila s počkáním na jaro. Musela přejít řeku, aby se sem dostala a nenazvala by to zábavou. “Jasně, tak jo!“ Doufala, že se naučí co nejvíce a třeba na příštím smečkovém lovu se bude moci trochu předvést. Po posledním fiasku, co tam předvedla chtěla ukázat pokrok.

Pokývala hlavou a usmála se. Že by konečně našla někoho, s kým by mohla soucítit? “A je to daleko? vyzvídala, vůbec o takovém lese nikdy neslyšela. Aspoň, že vlčice nebyla z pouště. Stále však cítila důležitější otázku, na kterou se chtěla zeptat. “Já taky nejsem tady odsud,“ začala a podělila se s Naamari. “Chybí ti někdy rodina?“ zeptala se jí konečně, snažila se neznít smutně, ale úplně se jí to nedařilo. Měla to tu ráda, opravdu, jen být sama tak dlouho, bez rodiny… bylo to složité. A začínalo se to na ní podepisovat. Zatřásla hlavou a nahodila zase na obličeji úsměv, nechtěla vypadat jako slabé malé vlče přece!
Změna tématu vykouzlila Thee opravdový úsměv na obličeji. Vlčice jí nabídla, že by spolu mohly lovit, že taky ještě nelovila sama, byť měla více zkušeností než Thea. Okamžitě začala mávat ocasem. “To by bylo úplně super!“ vypískla. Ráda by se od ní učila, ryby ještě třeba vůbec nelovila. Okamžitě jí napadlo milion otázek, na které by se mohla zeptat a zjišťovat. “Jak se loví ryby? Strčíš hlavu pod vodu?“ neodolala se hnedka zeptat. Více si ale zatím nechala pro sebe, další zase za chvíli. A mimo jiné se i její břicho těšilo, opravdu už měla hlad.