Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pečlivě poslouchala i zbytek Namaarina příběhu. Sem tam pokývala, aby dala najevo, že poslouchá. Vlastně jí překvapilo, že nakonec měla dva skoro bratry. “Proč s tebou nešli? Chtěli zůstat ve smečce?“ zeptala se. Možná to je jen to, co sourozenci dělají. Když dojde na akci, skutek utek. Běž si sama, pomyslela si. Přitom vlky ani neznala, přesto skákala k závěrů dle svých zkušeností.
Vlčice reagovala na Thein životní příběh tak nějak jinak, než by si ona sama přála. Jasně, první nesouhlasila s výchovou, kterou její maminka praktikovala, to byly dvě. “Přesně! Aspoň něco, ale místo toho nám říkala, že bychom překáželi a tak. Hned na prvním lovu v Cedru jsem mohla zkusit i stopovat,“ pochlubila se trochu přístupem své nové smečky. Ale dál už to bylo lehce složitější. Slyšet, že ji maminka hledá pro ni nebylo příjemné. Cítila, jak jí zabolelo u srdíčka. Sklopila zrak k zemi a nahlas vydechla. Byla malá, neuvažovala nad tím, co dělá a změnit to nemohla. Nechtěla, aby maminka trpěla. “To je pravda,“ souhlasila s tím, že by bylo jednodušší tu mít za průvodce maminku. “Třeba se někdy objeví. Anebo sourozenci dojdou. Kéž by,“ poslední větu spíše zašeptala. Musela zahnat všechny tyhle špatné emoce. Na smutek neměla čas, musely začít procházet loveckou strategii. Přesto trvalo ještě chvíli, než se dokázala zase usmát.
Vstřebávala všechny informace, které od Namaari dostávala. Den je lepší než noc, v zimě je moc ledová voda na lov ryb a… a? zkusila si vše zrekapitulovat v hlavě, ale už teď si připadala, že neví vše. Nevadí, zjistí. “No tak to je dobře, že už začíná den!“ řekla nadšeně a poukázala na obzor, kde šly vidět první sluneční paprsky dne. Noc byla ta tam. Co jí překvapilo, bylo, že ryby vlčici nechutnaly! “Fakt? To je zklamání. Já měla zatím asi jenom vysokou. Nic jiného smečka nelovila. Hmm, musím si rozšířit znalosti, snad nějakého zajíce chytímě“ okomentovala.

Listopad 5/10

Utekl asi den od jejího pokusu získat magii z kamene. Necítila se však jinak. Seděla poctivě u kamene, chvíli ležela, pak si trochu zdřímla, a nakonec se zase posadila. Krev, která jí tekla v žilách byla stále stejně nemagická jako předtím. Přitom na něj byla tak hodná? A snažila se ukázat to nejlepší ze sebe. Možná mě ten kámen měl jenom zmást, nikdy nebyl magický. A nebo… A NEBO! Možná, tu je někde ještě jeden, ten pravý magický. Postavila se na všechny čtyři a zapojila všechny smysly. Nastražila uši, čumák dala na zem a čmuchala. Magie musela vonět dobře, jiskřivě, magicky. Nešlo ji přečuchnout. Vydala se tedy znovu na cestu, první kámen zapomněla za sebou. Přitom byl tak hezký, mohl se hezky lesknout v úkrytu Cedru. Nebudu se vracet. Najdu ten jeden, lepší!

V prvních pár větách se viděla v jejím příběhu. Taky odešla jako malá, nevěděla, jak daleko dokázala dojít a svého tatínka neznala. To jí teda nikdy netrápilo, ani se nad tím nezamyslela, ale to nevadí. Dále už se jejich příběhy rozcházely, pro štěstí They ten její měl trochu méně smrti. Stále tam někde měla maminku a sourozence, kdyby chtěla, mohla by je najít. “To je… zamotané. Neumím si představit, že by mi umřela maminka,“ snažila se vlčici nabídnout trochu soucitu, jen jí to úplně nešlo. Pohled měla zabodnutý do země, těžko se jí o takových věcích mluvilo. Zpět navázala oční kontakt až v moment, kdy se podělila o svůj příběh. “Já jsem se doma pohádala s maminkou. Nechtěla, ať se sourozenci jdeme na lov a zraníme se. Můj bratr pak řekl, že můžeme odejít za prarodiči do Gallirey, maminka se tu vlastně narodila. A pak, místo aby šli se mnou, tak se všichni někde ztratili… No, a nakonec mě našel pan král Etney a od té doby žiju v Cedrovém lese,“ zkusila shrnout celý svůj příběh. Bylo zvláštní vysvětlovat rozhodnutí svého mladšího já, jak rostla a dospívala, neztotožňovala se se svou vlastní logikou. Ale stále nelitovala toho, kde se dostala. “Zní to hrozně dětinsky, ale jsem ráda. Ani kdybych věděla cestu domů, nevrátila bych se,“ upřesnila. Co když se nakonec jeden ze sourozenců uráčí dojít? Musí na ně počkat. A najít prarodiče. A objevit magii!
Méně depresivní téma, lov, jí vykouzlilo úsměv na rtech. A i Namaari vypadala, že je ráda. Vyslechla si její taktiku a pokývala hlavou. Beztak, že už o jejich přítomnosti ví každý zajíc v okolí. “Jo, to dává smysl,“ souhlasila. “Je lepší lovit přes den, když je světlo nebo přes noc, když tě zahaluje tma?“ zeptala se své společnice a naklonila hlavu na stranu. Noc už se pomalu blížila, slunce zapadalo za obzor a po obloze se honily tmavé mraky. Ocenila taky lekci ohledně lovu ryb a nemohla se dočkat, až i tenhle styl lovu vyzkouší, ale rozhodně souhlasila s počkáním na jaro. Musela přejít řeku, aby se sem dostala a nenazvala by to zábavou. “Jasně, tak jo!“ Doufala, že se naučí co nejvíce a třeba na příštím smečkovém lovu se bude moci trochu předvést. Po posledním fiasku, co tam předvedla chtěla ukázat pokrok.

Pokývala hlavou a usmála se. Že by konečně našla někoho, s kým by mohla soucítit? “A je to daleko? vyzvídala, vůbec o takovém lese nikdy neslyšela. Aspoň, že vlčice nebyla z pouště. Stále však cítila důležitější otázku, na kterou se chtěla zeptat. “Já taky nejsem tady odsud,“ začala a podělila se s Naamari. “Chybí ti někdy rodina?“ zeptala se jí konečně, snažila se neznít smutně, ale úplně se jí to nedařilo. Měla to tu ráda, opravdu, jen být sama tak dlouho, bez rodiny… bylo to složité. A začínalo se to na ní podepisovat. Zatřásla hlavou a nahodila zase na obličeji úsměv, nechtěla vypadat jako slabé malé vlče přece!
Změna tématu vykouzlila Thee opravdový úsměv na obličeji. Vlčice jí nabídla, že by spolu mohly lovit, že taky ještě nelovila sama, byť měla více zkušeností než Thea. Okamžitě začala mávat ocasem. “To by bylo úplně super!“ vypískla. Ráda by se od ní učila, ryby ještě třeba vůbec nelovila. Okamžitě jí napadlo milion otázek, na které by se mohla zeptat a zjišťovat. “Jak se loví ryby? Strčíš hlavu pod vodu?“ neodolala se hnedka zeptat. Více si ale zatím nechala pro sebe, další zase za chvíli. A mimo jiné se i její břicho těšilo, opravdu už měla hlad.

Listopad 4/10

Hlavou jí prošlo spoustu věcí. Mohla by chtít magii. Jakože objevit tu svou vysněnou magii a používat jí, konečně. Nebo se zlepšit v lovu? Přemístit se za rodinou? Ne-e, magie bude mnohem větší zábava! Ještě chvíli přemýšlela, minutu, dvě, ale nedokázala v sobě najít nic lepšího. Ani svůj vlastní hlad nechtěla vyřešit dříve, však s magií určitě dokáže skolit kdejaké zvíře. “Tak tedy, můj drahý kamínku,“ začala s proslovem, nemůže očekávat nic zadarmo, jediné, co však má, je respekt a slušné vychování. “Moc, moc, MOOC bych si přála ovládat magii. Takovou, se kterou můžeš mluvit s veverkami. A ony s tebou. A kdyby ne, tak vlastně kterákoliv magie by se mi líbila. Ať je to cokoliv. Nebudu vybíravá. Proto prosím, vypusť ze sebe své prokletí a splň mi mé přání. Děkuji!“ vyhrkla ze sebe snad na jeden nádech. Ale poprosila, poděkovala, a ještě se na kámen hezky usmívala, nemohl její přání nesplnit.

Nová neznámá vypadala zatím přátelsky, hezky se s Theou pozdravila a představila se jako Naamari z Javorového lesa. To, jak větu formulovala ji překvapilo, neznělo to, že se v lese narodila. Že by taky cizinka? napadlo jí. “Momentálně? Kde jsi žila předtím?“ zeptala se narovinu. Nemyslela to zle, ještě nepotkala nikoho, kdo by nebyl odsud a zároveň nevypadal úplně dospěle (byť vlčice byla určitě starší než ona) třeba by je to mohlo spojit. Stejně tak neznala žádný Javorový les, zajímalo jí, kde to je, ale jedna otázka najednou stačí. Sama by mohla začít odpovídat.
Povzdechla si. “Jo, asi jo, tlapka se rozchodí,“ řekla a podívala se na svou přední pravou packu. Dokázala na ni stát, jen to chtělo ještě trochu času, než bolest úplně odejde. “Lov je těžký, ještě se mi úplně nepovedlo nic ulovit,“ přiznala vlčici. Nezněla úplně nadšeně, kdo by byl z neustálého selhání, ale necítila v sobě žádné negativní emoce. Vlastně se těšila, až si bude moci zkusit zase něco ulovit znovu, i když to třeba nevyjde. “Ale to k tomu patří, no, učit se. Ty asi už umíš lovit?“ zeptala se vlčice.

Listopad 3/10

Zbavit se všech ostatních trnů již bylo jednodušší. Většinou nebyly tak hluboko zabodnuté, jen se zachytily o její srst. Stejně je ale na sobě nechtěla, potřebovala si udržovat nějaký vzhled. Nejen, že jako straka sbírala vše, co se třpytí, zároveň uměla udržovat i sebe. Všechno hezké zahrnovalo i ji. Tečka. “Co bys tam dělal kamínku? Takhle hloupě se schovat,“ zeptala se ho. Chvíli uvažovala. Kdo by dával hezký kámen na místo s pastí? Aby ho nevzala. Krásné věci si zaslouží obdiv a ne být zahozené v lese. Ledaže…
“Že ty seš prokletý? Nebo jen plný magie! No určitě, to musí být pravda. Můžu si něco přát?“ vyhrnula ze sebe, ale pro překvapení nikoho, kámen nedopověděl. Oči jí však stále zářily, ocas kmital o sto šest. Připadala si, že rozlouskla dávné tajemství. Teď jen správně využít sílu kamene. Co by si mohla přát?

Listopad 2/10

Věděla, že jde dobře, protože trhající se mraky na obloze dovolovaly sluníčku sem tam se znovu od neznámého předmětu odrazit. Najít ho nebylo nejtěžší, vyčuhoval pak už hezky z keříků. Tmavě modrá, výrazná barva, jej dělala nepřehlédnutelným. Thea okamžitě skočila do keře, bez rozmyslu, což bylo hloupé. Samozřejmě, že se jednalo o něco, co mělo trny. “Au, au, AU!“ začala křičet, než i přes bolest chytla kámen do pusy a vyskočila ven. Přece ho tam nenechá teď. Slzy se jí dostaly do očí, kámen hodila před sebe, když se dostala z keře a začala nahlas dýchat, trochu to bolest tlumilo. “Ještě, ehm, A-U, ještě, že jsi tak h-hezký,“ dostala ze sebe přes bolest a do toho vytahovala z packy jede trn. Dokázala ho asi na desátý pokus jemně chytit mezi zuby a trhla. Packa okamžitě začala krvácet. “Pomoc,“ špitla a krev slízla. Nechutné.

Listopad 1/10

Slunce se začínalo drát na oblohu. Oči mladé vlčice se otevřely, spala pod jedním ze stromů v lese. Toulala se už nějakou tu chvíli, věděla, že by se už měla vrátit domů. Měla hlad, nerada trávila čas sama a klesající teploty se jí také nelíbily. Zívnula si a postavila se na nohy. Bylo pro ni zvláštní vidět svůj dech, ale bavilo jí sledovat, jak mráček opouští její tlamu. Škoda, že už byla tak stará, před pár měsíci by se pobavila více. Už jsem tu tak dlouho…
Gallirea byla na jednu stranu vším, co si přála, ale na druhou stranu se ukázalo, že ona není tím, kým by chtěla být. Přála si vyrůst příliš rychle. Neuměla lovit, neuměla používat magii. A s kýmkoliv se o ní bavila, ten jí nic neřekl. Zmatená ve světě, ve kterém panovaly úplně jiná pravidla. A ani jeden její sourozenec se ještě neukázal. Prarodiče taky stále nikde, nebylo to všechno tak trochu k ničemu? Možná, kdybych šla zpět, odpustili by mi to. A nechali by mě se vrátit, uvažovala. Veverky měli i u nich v lese, co jiného od světa chtěla.
Než však dokázala udělat rozhodnutí, kterého by třeba litovala, její pozornost přebralo krátké zablesknutí v dáli. A už okamžitě upalovala.

Nějaký posun ve svém lovu rozhodně zaznamenala. Minule jí kořist unikla dříve, než se k ní stihla pořádně přiblížit. Ale tentokrát dokonce i udělala ten velký skok. Jediný problém byl, že neměla vymyšlenou taktiku na to, co se stane, až na zvíře doletí. A nejen to, zajíc byl rychlejší než ona a zmizel dříve, než dopadla na zem. Tudíž se nakonec jen komicky rozplácla, ani se nesnažila za zajícem utíkat, tušila, že jeho velikost bude v keřících přeci jen výhodou. Tiše si oddychla a svoji pravou přední packu trochu prohnula tam a zpět, po pádu se jí zdála lehce bolestivá, ale nic extra to nebylo. Zvládla se po asi dvou minutách postavit a ve výsledku měla jen pochroumané ego, ale i toto bolístko rychle přešlo.
Konečně se rozhlédla kolem sebe. Pach vlčice zaznamenala, až jí uviděla stát v dešti, jak se soustředila, úplně jej vytěsnila. Nedívala se jejím směrem, ale stála tam, tak třeba o ní věděla. “Ahoj!“ zakřičela na ni, aby zajistila, že kdyby náhodou o ní nevěděla, tak teď už ví. A pak se hned vydala poklusem za ní. To je hezký kožíšek, takový jsem ještě neviděla, okomentovala si v hlavě vzhled vlčice a podívala se dolů na ten svůj. Tak moc si přála umět lovit, že si bláta ani nevšimla, úplně zakrývalo její hezkou bílou náprsenku! Achjo… “Já jsem Thea z Cedrového lesa, těší mě!“ představila se, když k ní doběhla, na tváři se jí usadil obrovský úsměv a oháňka se hýbala sem a tam. Doufala, že i mladá vlčice bude přátelská.

//Armanské hory přes Dlouhou řeku
Mohla se otočit, když viděla před sebou řeku. Předtím přes žádnou vodu překračovat nemusela. Jenže otočit se na místě a jít zpět do děsivých hor? Aspoň si tady na chvíli odpočine. Měla štěstí, že se řeka před loukou klidnila a přeplavat jí dokázala bez problémů. Oklepala se, ledový vítr jí projel kožichem. “Fuj,“ oddychla si nahlas. Přesně proto se vyhýbat v zimě vodě, zapamatováno. Jenže co teď? Sama, vzadu duchové a děsivé stíny, před ní rozhlehlá planina plná mrtvých ovocných keříků. A její břicho stále kručelo hladem. Čas trénovat? napadlo jí okamžitě. Oklepala ze sebe všechnu zbývající vodu, ne že by to bylo extra užitečné v deštivém počasí a přiložila nos k zemi. Funguj, no ták, snažila se ho podpořit. Všechny pachy byly tak… vzdálené, nejasné. Nic z toho ještě necítila. Možná to nebyla ani špatná věc, znala jen myšky a losy, něco nového, bližšího myšce by ve výsledku byla ideální kořist. Šla tedy dál, trochu neobratně se snažila vyhýbat keříkům, aby neudělala zvuk.
A hele! Jeden pach v jejím nose začal být jasnější a jasnější. Šla dobře jakousi náhodou. Hnedka nabrala správný směr, její budoucí jídlo nemohlo být daleko. No a opravdu se tak stalo, v jednom z keřů se ukrýval malý zajíc. Přikrčila a snažila se kontrolovat svůj srdeční tep, cítila, že jí za chvíli totiž srdce vyskočí z hrudi. To zvládneš!

//VVj přes J. Galtavar
Začínala mít tušení, že jde blbě celkem rychle. Naposledy, kdy se v horách ocitla, bylo, když se tu ztratila na podzim. A teď tu znovu byla ve tmě, sama, bez úkrytu nebo jakékoliv možnosti ochrany. Bála se, že zase uvidí temné figury ve stínech, těžko se jí dýchalo při jen myšlence na ten hrozný večer. Ale šla dál. Šla jsem tudyma kdysi, musí to být dobře i teď. Někde tady Cedr a veverky jsou, namlouvala si v hlavě. Nechtěla si přiznat, že nemá pravdu a radši by se prošla o pár území zpět. Ale to se nestane, protože má pravdu. A půjde přímo za nosem! Přecházet kopečky nebyla zábava, ale přejít tu nejvyšší horu, kterou kdy viděla, to bylo ještě horší. Ještě nedávno tady pobíhala hlava nehlava, musela se jen chvilku nadechnout potom, ale teď se nedokáže ani vydrápat nahoru? Je tohle stárnutí? Musím asi víc pochodovat. A s přípravou nového cvičebního plánu přešla zase o kousek dál.
//Ostružinová louka přes Dlouhou řeku

U jezera zůstala déle, než čekala. Možná usnula v průběhu? Připadalo jí to tak minimálně. Sice už by si možná dala trochu jídla, a vlastně dost ocenila, že vodu má přímo u sebe, energie neměla zas tak málo. Smočila čumák v ledové vodě, cítila, jak jí tělem projela husí kůže. Že by už přišla zima? Tak brzo? Její podezření potvrdilo i prvních pár sněhových vloček. Nebyla nadšená z tohohle počasí, vlastně z žádného, ale ty sněhové vločky! Úplně se jí rozzářily oči. Měla ráda krásné věci a okamžitě věděla, že sníh mezi ně musí patřit. Teď najít tu nejkrásnější věc, Cedrové království! Kde jinde přečkat kruté zimní časy než v úkrytu smečky. Rozhlédla se kolem sebe, tma jí však zabraňovala vidět příliš daleko a její smysl pro orientaci nebyl tak vyvinutý, jak by si přála. Proto to místo ke smečce vzala úplně špatným směrem. Odhodlaně však šla dál, byť se kolem ní nikde stromy nenacházely.
//Armanské hory přes J. Galtavar

Děkuji za akci, pro Theu bych poprosila 100 mušliček (80 bodů) a 8 květin (4 body), děkuji :)

Připsáno a děkuji za účast :>

//J. Galtavar

Kdyby bylo hezky a kolem They nebyla všude hustá mlha, byl by už jasně vidět začátek dne. Takhle jen tak tak viděla na svoje packy a z předchozího večera byla naprosto vyšťavená, zničená, na prášky, že už si připadala paranoidní. Vše bylo děsivé, každý větší stín znamenal nebezpečí. Pro její štěstí nedošla na cizí smečkové území, nýbrž pouze k jezeru. To slyšela už z dálky, vlny jezera vytvořené větrem se rozbíjely na jeho břehu, tudíž jej nebylo ani třeba vidět. Thea k němu okamžitě běžela, packy se jí však bořily do rozbláceného terénu s každým krokem, až je jednou nezvládnula vytáhnout. Projela se svým hrudníkem hezky po blátě, překvapivě se jí žádné nedostalo do tlamy, a nakonec skončila tak blízko vodě, že následující vlna se jí dostala až do uší. “Ughrrr-rr,“ vykašlala ze sebe všechno, doslova všechno. Celý vlk jí bolel z pádu a zvednout se bylo náročné, především v kluzkém bahně. Takže spadla znovu. A přišla další vlna. “Tfuj, ale dost!“ Schytala to celé ještě jednou, než se konečně dostala zpět na všechny čtyři. Oklepala se, ale to nestačilo. Bláto zůstalo na jejím kožichu, naprosto zakrývalo všechnu její světlou srst, zůstala pouze zrzavá. Zkusila se zatřást silněji, ale nepomohlo. Ale já se nechci koupat, však onemocním. Bohužel, neměla na výběr, nedokázala snést ten pocit špíny a nechutnosti.
A tak vstoupila do jezera. V hlavě jí hrály všechny děsivé historky o vodních příšerách, o tom, jak jí může voda sebrat a utopit. A tak raději zůstávala dost blízko břehu, jen pro jistotu, i když tu nebyl nikdo, kdo by jí dokázal pomoci. Minimálně nikoho necítila, ani neslyšela. Párkrát mávla packami ve vodě. Viděla, jak se jí bláto začíná roztápět a má zase hezky bílé packy. “To je tak milionkrát-,“ nestihla ani doříct větu než silnější vlna, které si ani nevšimla, strhla její tělo a potáhla ho blíže břehu. Dokázala naštěstí plavat, takže se rychle vynořila a vyplivala všechnu vodu. “Pro vlčí oči,“ zanadávala si. A pak to ucítila. Něco se jí obmotalo kolem zadní packy. Něco slizkého, nechutného, dlouhého. Tím, že ještě před chvílí uvažovala nad nadpřirozenými bytostmi, okamžitě vyletěla z kůže. Kdyby jí někdo časoval, pravděpodobně by trhla rekord v běhu na krátkou vzdálenost, a to byla ve vodě. Pelášila daleko, křičela u toho na celé kolo, snad by jí i na okolních územích slyšeli. “Po-POMOC, pomoc, pomoc, mě něco sní,“ pokračovala. Slzy v očích jí stékaly po tvářích, nedokázala už ani pořádně dýchat, dokavaď zase nespadla, jak přes mlhu nedokázala vidět, co stojí v cestě. Tentokrát se rozbila o kámen, znovu se celá zašpinila, ale pro tentokrát to nechala být. Neumřela, zatím. “Žiju,“ špitla si, když se zvedala. Bolest jí proudila celým tělem, ale zatím byla v pořádku a nikde jí nic nelovilo. Zůstala jí jen chaluha kolem packy, které si zatím nevšimla.