Gallirea - Příspěvky uživatele

Prosinec 6/10 | Silja
Pokus se připravit nápoj na zahřátí.

Ještě jí sem tam z nebe na čumák spadlo pár sněhových vloček, ale šlo vidět, že se počasí umoudřuje. Sil jí lépe vysvětlila magii jejich tůňky, tentokrát už Thea lépe chápala její nadšení. Především, když popsala chuť ovoce jako lepší než maso. Okamžitě měla chuť něco vyzkoušet. “Fakt? Já nikdy nic lepšího, než maso neměla, to se těším až něco ochutnám. Se máte, že máte přístup k ovoci celý rok,“ trochu záviděla, ale měla svou smečku dost ráda na to, aby chápala, že nemusí mít vše.
Přesun na led byl všechno jen ne ladný. Zdálo se jí, že Sil už asi trochu chůzi po ledu vykoumala, začínala vypadat lépe, to ona stále trochu tápala. Až po chvíli okoukala její strategii. “Aha! Možná jsme na to přišly!“ odpověděla po chvíli, když se její nohy přestaly tolik třepat. Za chvíli se však zastavila u ryby a mohly si odpočinout. Sil rybu litovala, což Theu překvapilo, nikdy nad ní neuvažovala jako něco více než kořistí. “To bude znít trochu trapně, ale já ještě rybu nikdy neměla. Ale jedna kamarádka mi říkala, že normální maso jako srny, a tak má radši. Tak asi ryby nejsou úplně pro vlky možná? Nebo pro vytříbený jazyk jen,“ trochu filozofovala, než přešla k ochutnávce. Jí ryba chutnala, teda, rozhodně ne více než třeba los nebo jiná zvěřina, ale kdyby měla hlad, dala by si rybku zase. Za to její společnice nebyla vůbec fanoušek. “Hmm, tak třeba zkus sníst sníh, abys zahnala tu chuť,“ napadlo jí. Kolem sněhu bylo trochu, na pevnině ho bylo více. “Stejně bychom se měly asi vrátit, pro jistotu,“ řekla a hlavou pokývala směrem pevnina.
Zpět to šlo rychleji než tam. Packy už jí bolely od ledu a zimy a ráda by si je zahřála, vlastně by se nejraději zahřála celá, ale neměly jak. Kdybych měla magii tepla… nebo ohně! pomyslela si, ale nedokázala v sobě magii vyvolat. Ne, že by na to neměla stále dost času. “Kdybys chtěla něco méně studeného než sníh na zapití, tak můžeme třeba, hmm,“ přerušila svoji myšlenku, aby jí domyslela a následně spustila znovu, “odvar ze smrku, stačí větvička s jehličím a voda!“ Nechala bílou vlčici, ať se rozhodne, jestli jí bude následovat nebo jen sledovat, odběhla k lesu, tam vytáhla jednu větev s jehličím, naštěstí jich na zemi leželo dost a doběhla zase k jezeru. To bylo zamrzlé, párkrát packou zkusila do ledu bouchnout, ale nic se nedělo, tak se dopracovala k dalšímu nápadu. Prostě začala kopat vedle. Zemina kolem nebyla o moc měkčí, ale šlo to lépe a za chvíli se do malé „misky“ vlila voda. Thea do ní hodila větvičku, párkrát nosem zamíchala a hotovo! Hned vodu vyzkoušela a teda… nic moc. Zahřálo to však určitě více než sníh. “Co říkáš?“ zeptala se Sil.

Prosinec 5/10 | Silja
Vyrob si / najdi a ochutnej rybí nanuk.

Ovoce, co se samo o sobě objevuje na hladině? To je zvláštní magie, zhodnotila v hlavě Thea. “Jako i takhle v zimě? Z ničeho nic? A je to ovoce dobré… já asi žádné nikdy neměla,“ trochu skepticky navázala na odpověď Sil. Ono asi bylo náročné být nadšená z něčeho, co neznala. Vyrůstala v jehličnatém lese, tam žádné ovoce nebylo a v Galli tu příležitost vyzkoušet taky neměla, minimálně si ji nepamatovala.
Ráda slyšela pochvaly, ušklíbla se, když jí bílá vlčice pochválila formu, ale musely jít dál. Společně byly nezastavitelné, co se zimních aktivit týče a Thea si to velice užívala. Zima už vládla nějakou tu chvíli a led stihl nabrat na tloušťce, tudíž pro jedno malé vlče a jedno ještě relativně malé, to nepředstavovalo příliš velké nebezpečí, pokud by nešly příliš blízko středu. Sil se chůze na ledě úplně nedařila, Thea se snažila vypadat, že jí to jde o něco lépe, ale taky jí sem tam uklouzla noha a jen zázrakem si ještě nenabila čumák. “Není to taková zábava, jak jsem si myslela,“ přiznala se, “doufala jsem, že to bude takové… že se odrazíš a projedeš se kousek. Místo toho se nemůžu pořádně hýbat. Přišlo jí to jako taková typická zimní aktivita, ale minimálně pro ni typická nebude.
“Hele koukej!“ ukázala packou na tmavý hrbolek na ledě před nimi, jakmile packu však zvedla, převalila se na stranu. Povedlo se jí naštěstí zvednout. Udělala dalších pár kroků, počkala, zda se Sil připojí a mezitím sledovala chudáka rybu. Ryba asi v nešťastný moment vyskočila na led, nedokázala se dostat zpět pod vodu a prostě tu umrznula… jako nanuk! “Myslíš, že zmrzlá ryba chutná dobře?“ zeptala se, ale na odpověď nečekala, zkusila do ryby kousnout. To překvapivě vůbec nešlo, tak ji alespoň oblízla. Rybina nebyla její nejoblíbenější příchuť zjistila, ale nevadila jí. “Je to celkem dobré!“ řekla Sil a podívala se ke břehu. Takový kus zpět?

Netušila kde byly, pouze zavrtěla hlavou. Ostrov byl tak krásný a divný zároveň, stromy tu byly jiné, rostliny taky. A když zahlédla v korunách stromů letět ptáka, tak byl úplně zářivě modrý! Takové určitě na pevnině nemají. Ani veverky neměly šanci, tihle ptáci byli to nejlepší, co zatím ve vlčím světě viděla. “Ať je to, co je to, tak je to úžasné!“ vyjádřila své nadšení a při dalším kroku trochu poskočila. Možná jí před chvílí trápila maminka a to, že už ji nikdy neuvidí, ale najednou vše bylo to tam. Okamžitě přestalo jakékoliv litování. Namaari ji zároveň potvrdila, že tu je moc teplo, aby zde sněžilo. A asi poprvé se cítila, že by tu teda úplně nechtěla bydlet. Dárky jí byly přednější. Stejně však považovala ostrov za nejlepší území široko daleko. Sem se určitě vrátí a ukáže to ostatním ze smečky.
Vlčice se domluvily na tom, že zde budou lovit. Thea přimáčkla nos k zemi a začala čenichat. Cítila toho spoustu, většina pachů určitě byla stará a Thea měla problém je rozeznat od sebe, natož přijít na to, čí je který pach. Všechno to bylo nějaké nové. Ani zajíci tu nežijí, to snad ne? “Máš něco? Já nic z těch pachů asi neznám,“ svěřila se vlčici a následně pokračovala dál. Hrozně moc si chtěla dokázat, že to zvládne a něco najde. Packy jí ale šly tam a pak zas onam a najednou udělala takovou prudkou zatáčku, kdo ví, jestli si toho Namaari vůbec všimla. Thea byla moc zabraná do stopovaní. “Je tu něco blízko,“ pošeptala si pod nosem a zvedla hlavu. A v tu chvíli ho uviděla. Čtyřnohé stvoření bylo asi tak stejně velké, jako ona, jednou tlapou se drželo za větev stromu a zbytek těla mu visel dolů. Sledoval ji upřenýma žlutýma očima a Theu najednou omyl strach jako nikdy předtím. Žádné takové zvíře v životě neviděla, a když ještě opičák otevřel pusu, měl tam nepříjemné tesáky. Thea udělala jeden opatrný pohyb dozadu a následně vzala nohy na ramena. Běžela, jak rychle mohla, a když uviděla kožich Namaari, zakřičela: “POMOC! POZOR! Nevím, rychle, pomoc.“ Co teď jen bude dělat?

//Západní úkryt
Navštiv Papouščí nebo Palmový ostrov a zamysli se, jak by vypadaly Vánoce v tropech.

Soucitně se zadívala na Namaari, když se jí svěřila s tím, že to byla zrovna takováhle škaredá zima, když musela hledat dospěláky ve svém životě. S nimi to bylo vždy náročné. “To se vůbec nedivím, já bych cestu domů teď z hlavy taky nevěděla, jak sněží, tak nevím, kam jdu,“ odpověděla jí a vlastně si ani neuvědomila, co právě řekla. Měla příliš moc na mysli, aby uvažovala nad tím, že se jednou bude muset přeci jen vrátit. Třeba v tuhle chvíli uvažovala nad sněhovými bouřemi, o kterých ji řekla její společnice. Kdyby to sněžení bylo ještě horší, co by dělala? Nic bych neviděla, jen sníh a nemohla bych se zastavit, to by bylo nanic. Naštěstí je zachránil úkryt.
Úkryt prozkoumaly, pro obě to byla novinka, zahrály si na rampouchy z čehož byly obě nadšené, Thea s radostí poslouchala Namaarinu skladbu a následně už šly na další dobrodružství, protože našly tunel. Thea nadšeně vydechla, sledujíc krápníky, které visely ze stropu. Nikdy v žádné jeskyni tohohle typu nebyla, jen v nudných malinkých úkrytech. “To je tak hustéé,“ zašeptala, “snad na nás žádný nespadne.“ Snažila se chodit tak, aby se nad ní přímo žádný krápník nenacházel a dělala co nejméně zvuků, vln, všeho. A po, co se jí zdálo jako věčnosti, přišla odměna. Světlo na konci tunelu! Okamžitě se rozeběhla ven.
Překvapila ji relativně vysoká teplota. Obloha byla zatažená jako na pevnině, ale oproti sněhu, tady rostly zelené rostliny a všechno vypadalo tak nějak živě. Na chvíli si přála, aby zde mohla bydlet. Na druhou stranu, chodí do tropů Vlčísek? Pamatovala si moc dobře, jak je maminka napomínala, že kdo bude hodný, dostane v zimě dárky od Vlčíska. Jenže když není zima, jak můžou být dárky? “Myslíš si, že tu někdy napadne sníh?“ zeptala se Namaari. A pak jí napadlo… třeba by se dalo tady lovit! Ale co? “Hele a necítíš tady něco na lovení? Když tu není sníh a taková zima? To bude jednodušší tu lovit, no ne?“ zeptala se.

//Vodopády
Zkus zahrát písničku na rampouchy.

Všude kolem nich sněžilo, teplota byla na bodu mrazu a vlastně se jí venku nijak extra nelíbilo. První sníh byl zábava, bílá nadílka se jí líbila, ale chodit po venku, když aktivně sněžilo… nic moc. “Tohle je moje první zima,“ obeznámila Namaari mezitím, co stále vedla jejich skupinku do neznáma, “zatím to není moc příjemné. Ty už jsi prožila zimu? Bude to počasí horší?“ Chtěla se připravit na to, co jí přinese zbytek studených měsíců. Před ní se už ale naštěstí objevila záchrana. “Hele, jeskyně! A obrovská!“ křikla na svou společnici a rozeběhla se. Úkryt byl velký a naštěstí pro ně se tam nacházely samy. Thea do něj rychle vběhla a otřásla ze sebe všechen sníh. Dala si pozor, aby byla dostatečně daleko od své kamarádky a nesetřásla vše na ni.
“To je nález. Tady už jsi byla taky nebo?“ zeptala se a rozhlédla se. V jedné části vchodu byl strop dost nízko, sice na něj nedosáhla, ale na to, co z něj viselo ano. Rampouchy! Thea k nim došla, chvíli si je prohlížela. Pro jistotu zůstala trochu dál od nich, aby na ni nespadly. A sem tam nosem přejela po ledovém povrchu. Ale to nebyla dostatečná zábava. Proto, když vedle sebe našla klacek, okamžitě jej využila. Vzala ho do tlamy a přejela s ním po ledu. To už bylo něco. Krásná melodie se ozývala po celém úkrytu, akustika byla překvapivě dobrá. “Koukej, chceš to vyzkoušet?“ nabídla Namaari a položila klacek vedle ní. O takovou zábavu se musí podělit.
Nechala Namaari nějaký prostor a mezitím se rozhlédla po úkrytu. Našla jezírko vzadu, které nebyla zmrzlé. Okamžitě využila šance se napít, kdo ví, led cucat nechtěla. A pak si všimla tunelu. Naklonila hlavu na stranu a pak se otočila na vlčici. “Zkusíme se podívat, kam to vede? Co myslíš? Možná za pokladem?“ Pokud tam byl někdy poklad, tak už ho jiní vlci vykradli, jelikož i Thea dokázala cítit jejich pachy, někdo tu nedávno musel být. Ale to ji neodradilo tunel stejně vyzkoušet.

//Papouščí ostrov

Prosinec 4/10 | Silja

Opravdu o vlčí zemi nevěděla tolik. Hluboká díra, ze které už vlka nikdy nikdo nevytáhne a hned vedle ní bydlí smečka? To zní děsivě, ještě, že my máme ve smečce jenom potůček. Snad teda. Než se však stihla fixovat na nebezpečnou díru, zmínila Sil kouzelnou tůňku, a to bylo něco pro Theu. “Kouzelná tůňka? Co dělá?“ začala se vyptávat, hlavu naklonila zvídavě na stranu. To by si přála mít ve smečce! Možná cool kouzelná tůňka vyvažovala nebezpečnou rokli?
Přesunuly se z konverzace rovnou ke hře. První teda byl vlčí hokej, ten vyhrála aspoň naoko Sil a teď už se navzájem válely ve sněhu. Thea se nechala bílou vlčicí složit na zem, nově napadený sníh se jí naštěstí přes hrubou srst nedostal na kůži. Zvedla se až po chvilce, otřásla se a usmála se na bílou vlčici. “Tlapku na tvoje vítězství?“ podala ji packu a čekala, jestli na ni položí tu svou.
“Hele a myslíš, že už bude ten led dost tlustý? Nikdy jsem po ledě nešla, chtěla bych to zkusit,“ změnila Thea téma potom, co se na chvilku zadívala na jezero. “Pojďme!“ Nečekala na odpověď a rozešla se po ledě. Dopadne tohle dobře?

//Ostružinová louka
Běž se podívat na zamrzlé vodopády

Její výzva na hru fungovala, Namaari se také chytla a sněhová koulošiška přejela Thein zadek. Zazubila se, její koule byla krapet přesnější. “Skoro,“ poškádlila svou společnici a rozeběhla se rychle pryč. Netušila ještě, kam to vlastně běžela. Čím dál méně viděla, jak slunce postupně šlo dolů. Než se dostaly na další území, byla už tma. Ale taková ta hezká tma, měsíc jim svítil na cestu a viděla, že se v něčem odráží. Popošla ještě o pár metrů dál a konečně uviděla tu nádheru. Zamrzlé vodopády, jak by se zastavily v čase. A měsíční záře jim dávala ještě tu poslední špetku krásy, která jim chyběla. Thea nadšena vydechla: “Wauu, koukej, to je nádhera!“ Podívala se, že je vlčice stále za ní a packou ukázala na nádherný přírodní jev. “To jsem ještě neviděla něco tak krásného,“ svěřila se Namaari a popošla o kousek blíže zase. Přála by si nejraději celý ten vodopád odnést s sebou a schovat si ho, bohužel věděla, že voda se zase roztopí. Ale byl fakt krásný. Pod krustou šlo slyšet, jak tam stále proudí voda. Fascinující. “Tady ale asi toho moc nebude, podíváme se ještě někam dál?“ zeptala se a rozhlédla se kolem sebe. Nevěřila, že by je led unesl a do vody spadnout nechtěla, proto se vydala jediným přirozeným směrem. “Tudy to určitě bude správně,“ zavelela a už byla ta tam.

//Západní úkryt přes Sráz

Taky moc děkuji za akci!! A poprosím mušle a křišťály :D

Prosinec 3/10 | Silja
Vyválej někoho ve sněhu *
Společně jim šla práce od packy a Thea byla nadšená, že našla někoho, kdo s jejími nápady souhlasil. Jejich hromádka kaštanů se vyjímala na začátku lesa krásně. Usmála se na svou společnici a řekla: “děkuji moc za pomoc, sama bych to nosila celou zimu!“ Rozhodně si zasloužila pochvalu. Vlče se následně představilo jako Sil, takové krátké, ale hezké jméno, Thee se líbilo. K tomu řeklo, že je z Borůvkové smečky. Sil se trochu do slova borůvkové zamotal jazyk, ale Thea se jen lehce usmála. Taky kdysi nedokázala mluvit a nechtěla si přiznat, že to nebylo tak dávno, jen těsně předtím, než došla do této země ještě, komolila slova. “Taky tě ráda poznávám! O Borůvkové smečce jsem ještě neslyšela. Znám Javorovou a Mechovou myslím. Těch smeček je strašně moc! Ale třeba jsou ty naše kousek od sebe?“ podělila se o své znalosti smeček. Bohužel, znala jen názvy od všech, kde se nacházely v Galli neměla sebemenší tušení. “Vím, že vedle naší smečky jsou takové děsivé hory, ale nejsou moc vysoké a pak tam je louka, tam jsme lovili jednou,“ řekla, snažíc se Sil přiblížit více polohu, ale popsala možná tak každou smečku.
Nebyl čas ztrácet čas, protože Thea už pro ně měla připravené další zimní radovánky. Mrkla na Sil, které okamžitě souhlasila s možností se něco naučit. Tohle je její typ společníka! Hnedka pro každou špatnost. A tak jí začala učit nový vlčí sport, který se jí zrovna zrodil v hlavě. Klackem bouchly do kamene, který se proletěl po ledě. Sledovala, jak se Sil prvně trápila, že její první pokus prý neplatí. Thea první přimhouřila oči, ale nebude přece kazit srandu! “No dobře, tak ještě jednou,“ dovolila jí další pokus. Celou dobu se u toho smála. Druhý pokus už byl lepší, kámen její soupeřky se srazil s tím jejím a vlastně vůbec netušila, který byl dál. “Hele, já si myslím, žes vyhrála ty. Po tom prvním pokusu jsem neměla moc víru, ale předvedla ses,“ pochválila vlčici a přenechala jí „svou“ výhru. Doufala, že jí to udělá radost.
Znovu jí proskočila jiskra v očích. Když už teda vlče vyhrálo, muselo dostat cenu, no ne? Ušklíbla se. “A tvoje výhra bude…,“ začala, posunula se tak, aby stála před Sil a za ní přesně zůstávala ještě hromádka neroztopeného sněhu. Následně se velmi pomalu rozeběhla a vlčici se do sněhu pokusila svalit, opatrně, aby si náhodou neublížila. “Sněhová koupel!!“

Uspořádej s někým dalším koulovačku

Lov skončil tak trochu dříve, než vůbec začal. Její předchozí pokus odehnal všechnu potencionální zvěř z jejich dosahu. Mrzelo jí to, vážně si ho přála zkusit zase a nejlépe dostat tipy od Namaari. Tiše si povzdychla a pokývala hlavou. “V zimě se asi už instinktivně schovávají. Škoda.“ Vlčice taky navrhla, že by mohly jít na jiné území a zkusit štěstí tam. A to zase Theu nabudilo! Už nějakou tu chvíli nebyla doma, připadalo jí to jako věčnost, ale přitom si tak užívala tohle chození po různých územích. A nemohla se dočkat až uvidí další zákoutí vlčího světa. Nikdy nemohla vědět, koho zrovna potká. A lov? Třešnička na dortu. “Tak jo, hmmm, půjdeme… Třeba tudy!“ rozhodla za jejich skupinku, packou ukázala na náhodný směr a vydala se za nosem. Někde v dál šly vidět stromy, ale čekalo je ještě pěkných pár desítek minut chůze.
Po cestě jí chytla trochu hravá nálada. Nedokázala si to přiznat, ale vevnitř tam trochu vlčete ještě zůstávalo. Na zemi bylo stále relativně dost sněhu, byť už začal tát. A tak začala postupně po cestě tvořit sněhovou kouli. Zpomalilo jí to, ale stále se hýbala. Až byla koule dostatečně velká, vzala jí do tlamy a s perfektní muškou jí hodila na vlčici, míříc na její torso. Následně položila přední tlapky na zem, hrudí se dotýkala země a máchala ocasem tam a zpátky o sto šest, aby jasně dala najevo hru. “Hihi,“ vyšlo z ní samo, úsměv na tváři jí nemizel. Dala vlčici šanci jí útok oplatit. Koulovačka jí dost bavila. A když už se tolik nebavila, rozeběhla se směrem ke krásně vypadajícím vodopádům.
//Vodopády

Hlásím se dvakrát! :D

Prosinec 2/10 | Silja
Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport – 5 losů

Její přání se vyplnilo, ve formě malého bílého torpéda, které přiletělo s nadšením za ní. Vlče muselo být o dost mladší než ona určitě, ona už přece byla velká vlčice. Ale líbil se jí bílý kožich, který krásně splýval se sněhem na zemi, perfektní kamufláž. “Jéé ahoj!“ odpověděla, když vyplivla další kaštany na hromádku. “Je tu sníh a žádná tráva, no, tak jsem si říkala, co budeme se smečkou lovit, když nebudou mít srnky co jíst v zimě. A tohle tu leželo kolem, třeba by jim to mohlo chutnat. Myslíš, že to pomůže?“ zeptala se nakonec vlčete. Sice byla mladší než ona, ale líbila se jí energie, se kterou do konverzace přišla, proto si řekla, že možná bude fajn znát její názor. “Budu mooc ráda za pomoc,“ přijala její nabídku a ušklíbla se na ni. Obě rovnou začaly makat, Thea donesla minimálně dalších dvacet kaštanů, než se rozhodla, že to pro dnešek stačí. Oddychla si, překvapivě náročná práce. “Já jsem Thea jinak. Bydlím v Cedrovém lese, co ty?“ představila se konečně, předtím moc nemohla, když měla furt kaštany v tlamě.
A pak jí napadl ten nejlepší nápad z nejlepších nápadů! Okamžitě se vzpřímila, ocas kmital o sto šest a na tváři měla šibalský úsměv. “Hele, chceš něco naučit?“ zeptala se vlčice a poposunula se blíže k lesu. Pro její štěstí se hned na začátku nacházelo několik klacíků, jeden si vzala a poukázala bílé vlčici, ať si taky jeden vezme. Následně už cupitala rovnou k jezeru, které bylo stále lehce zamrzlé. Určitě ne dostatečně, aby po něm běhaly, ale dostatečně na to, aby ho pár kamínků neponičilo. Jeden kamínek ze břehu přesunula packou na začátek ledové plochy a potom už se jen připravila, švihla klacíkem a BUM! Kamínek odletěl relativně daleko, několikrát se od ledu odrazil, ale naštěstí stále šel v dáli vidět. Vítězně se ušklíbla, pustila větev a řekla: “Tak a teď ty, kdo odpálí kámen nejdál je vítěz!“

Prosinec 1/10 | Silja
Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu - 3 losy

Přicupitala na jí známé místo, rozhlížejíc se, zda nenajde nové dobrodružství. Jezero se třpytilo v ranním slunečním svitu, sníh kolem začínal tát, ve stínu a přilehlém lese se ale držel stále neporušen. Thea si však užívala příjemné mírně teplejší počasí, minimálně dokud všude zase nebude bahno. Pod sněhem se ale nacházelo něco, co ještě doteď neviděla, kaštany. Hnědá kulička bez silnějšího pachu ležela především podél hranic lesa, nebylo složité si jí všimnout vedle bílého sněhu a stále relativně zelené trávy pod ním. Okamžitě k nim přiběhla, prohlédla si je ze všech stran, ale rozpoznat, co to bylo, zatím nedokázala. Bude to jedovaté? Ne. To asi ne. Beztak to jiná zvířata jí, třeba takové srnky. Ryby asi moc ne, jen ty obrovské možná, ale ty zas mají radši maso určitě… maso vlků především, přemýšlela, myšlenkami stále trochu v předchozím strašidelném období. Ale když je nemůžu sníst já, proč bych je nedarovala? napadlo jí. Už viděla svoji smečku ulovit několik kusů vysoké, co budou lovit, když si nedokážou přes zimu najít jídlo? Přesně tak, nic! A tak začala kaštany sbírat, dokázala vzít do tlamy dva, bez toho, aniž by se udusila a přesunula je pokaždé ke kraji lesa. Prošla se takhle minimálně pětkrát. Kde je nějaká ta pomoc, když ji vlk potřebuje?

Thea měla ráda, když jí někdo polichotil, věnovala Namaari proto velký úsměv. Vypracovala se z malého vlčete, co nesmělo na lov na velkou vlčici, co stopuje. Kdo ví, kde by dneska byla, byla by zůstala v rodné smečce? “Děkuji,“ špitla, už se nepřiznala, že její stopovací schopnosti stály za starou belu. Ale na první lov, kdo by čekal něco více, přece? Od té doby trénovala, určitě to bude jen a jen lepší! Co jí ale stresovalo více, byly pocity její maminky, na které vlčice upozornila.
Těžko se s tím srovnávalo. Odešla bez rozmyslu, ona by nechtěla, aby odešli vlci kolem ní, nedej bože právě maminka. Snažila se vše zahnat, přestat neustále nad tímto faktem přemýšlet a celkem se jí to dařilo, co však pomohlo více, bylo gesto její společnice. Lehce do ní drcla a jako by jí to vrátilo zpět na zem. Povzdychla si a usmála se na ni, ale trochu jinak než kdy předtím, tenhle úsměv byl plný vděku a upřímnosti. Opravdu byla ráda, že se s vlčicí setkala. Ani necítila potřebu začít o něčem dokola vykládat, ticho kolem nich bylo překvapivě příjemné.
Až téma lovu ji zase rozmluvilo. Namaari zmínila, že třeba Thea bude mít jiné chutě. Na to pokývala hlavou, ale štvalo jí, že nemůže jít vyzkoušet ryby teď a tady, co když na to pak v létě zapomene? “Už se moc moc těším! Třeba se pak zase potkáme a řeknu ti, jak mi chutnaly,“ odpověděla s hlasem plným nadšení. Už aby to bylo! Naštěstí nebyl čas více uvažovat, slunce už se zase chtělo schovat za obzor, proto se musely připravit na lov. “Můžeme čmuchat spolu, klidně, předtím na lovu jsme stopovaly tři společně,“ nabídla, snažíc se to zahrát jako přátelskou nabídku. Svoje nedostatky si stále chtěla nechat pro sebe, ještě se s nimi úplně nesmířila, ale zároveň nechtěla sabotovat lov nebo jej zbytečně prodlužovat. Ještě by to zajícům došlo a odešli by.
“Tak jdeme!“ zavelela jako by snad měla hlavní slovo (rozhodně neměla) a otočila se za sebe. Na to dala čumák k zemi a snažila se chytit stopu. Její pach a pach Namaari byl silný, nedokázala přes něj rozeznat nic jiného, ani vzdáleného, proto se rozešla relativně rychle od místa, kde stály, ale ani o pár metrů dál nic necítila. Snad na tom bude druhá vlčice lépe.