Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokývala, vlastně ani slovo nepromluvila, když se Namaari odtrhla. Nevadilo jí to, ba naopak, bude mít někoho dalšího ve smečce, koho má ráda. Jen se jí nechtělo mluvit. Což bylo pro mladou vlčici divné. Sledovala, jak se její kamarádka pohybuje lesem a mizí v dáli, neviděla, jak se bavila s nově příchozími. Až později se k ní dostal pach, který by nikdy nezměnila - pan král. A s ním i královna. Možná se hýbala jejich směrem. Poslední pach však neznala, voněl mladě, trochu jako Thyra a Vera, ale stále jinak.
Ach veverky, oddechla si nahlas a sedla si pod jeden ze stromů. Celá zima byla náročná, jaro si stěží dokázala užít. Věděla jen jednu věc, když se narodila, byla větší zima. Že by vážně byla už tak stará? Celý jeden rok. Čas běží. Sem tam na chvíli zavřela oči, odpočinula si trochu, ale zároveň se snažila cítit napojení na vše okolo. Rok, však to už je prakticky dospělá, tak kde je ta magie! Ale ať se snažila sebevíc, žádný magický pocit v sobě nenacházela. Měla bych se pozdravit s královským párem… Ale ještě minutku vydrží.

Taky moc děkuji za akci

Poprosím:
20b = jedna hvězda do vlastnosti - RYCHLOST
15b = jedna hvězda do magie pod 5 - OHEŇ

Vyřízeno

//Najdi vajíčko a snaž se o něj pečovat ve snaze ho vylíhnout. (½)

Zkusí to alespoň. Jeden nějaký ušák by se mohl teoreticky do lesa zatoulat, no ne? Thea s tím možná stále úplně nesouhlasila, nedokázala si představit, že by mohlo nějaké zvíře jen tak narušit hranice Cedrového lesa, ale proč by se nemohla nechat překvapit. ”Přesně tak! Běhají tu po stromech a hlídají, aby se lesu nic nestalo. Veverky jsou nejlepší část našeho lesa,” nedokázala se udržet, když se jednalo o veverky, prostě o nic musela říci to nejlepší! A Namaari by to určitě pochopila lépe než tehdy Ikran. Kde tomu jen byl konec? Beztak už chystal plán, jak sesadit pana krále.
Thea kývla, když Maari navrhla, že když se jim nepovede vyčenichat potencionální kořist v lese, přesunou se jinde. Okamžitě tak Thea položila nos na zem a začala čenichat. Její čich se stále nelepšil, necítila v lese skoro nic. Ani pach smečky už nebyl tak silný jako kdysi. Pochodovala okolo, snažíc se najít alespoň závan čehosi, pořád měnila směr, skoro jako opilá. Jediný smysl, který jí něco přinesl byl ale zrak. V zákoutí jednoho stromu si všimla důkazu, že zde asi nějaké další zvíře žilo. Netušila, který pták kladl růžová vajíčka s bílými puntíky a modrými klikyháky, ale ani jí to nezajímalo. Hlavní bylo, že se hned zamilovala. ”Koukej!” zakřičela na svou kamarádku a vajíčko opatrně packou poposunula dál od stromu. ”To je tak malinké! A roztomilé! Musíme se o něj postarat! Možná je mu zima?” Bylo to zvláštní, cítila se pořád jako malé vlče oproti ostatním, ale přesto ten mateřský pud postarat se o malé vajíčko naskočil skoro okamžitě. Lehka si kolem vajíčka, aby ho zahřála a následně se podívala na kamarádku. ”Vteřinku, hnedka půjdeme dál.”

Zamyslela se. Hodně. Opravdu uvažovala, zda zde někdy viděla něco jiného než zrzavé obyvatele lesních korun. Ale nemohla si nikdy vzpomenout. ”A ty tu něco cítíš? Nějakého zajíce?” zeptala se kamarádky, která navrhovala zde lovit. ”Já tu vždycky potkala jenom veverky. Ony nás chrání víš. V těch korunách mají své království. Vlastně si asi myslí, že jsi jedna z nás, když po tobě nejdou! Mě taky přijaly hezky,” rozvykládala se, o veverkách se povídalo snadno, byly to skvělé společnice, roztomilé a úžasné. ”Veverky se tu lovit nesmí,” dovysvětlila, kdyby náhodou nebylo vše jasné. Její obsese s veverkami ani po měsících růstu neodešla. Nenechala by nikoho na ně sáhnout. ”Ale pokud je tu i něco jiného, proč by ne asi,” dodala nakonec. Škoda, že tu nebyl pan král, ten věděl o lese úplně vše. Kde je mu asi konec? A královně? A těm jejich dětem... Vera a Thyra!

Jasně, že Thea okamžitě s nadšením přikývla, když jí její kamarádka nabídla znovu zkusit lov. Těch pokusů už měly spoustu, nikdy se jim nepovedlo ho dokonat, přesto neztrácela naději. Oháňka jí kmitala do všech stran, div neskákala do vzduchu z té myšlenky. ”Joo, můžeme! Kam zajdeme tentokrát?” zeptala se hnedka. Vlastně pořád vůbec nevěděla, kde tady může lovit, znala jen tu louku s vysokou. A v jejich lese žily jenom veverky, o kterých věděla, ty lovit samozřejmě nesměly. ”Myslíš si, že se nám to tentokrát povede? Fakt bych se už chtěla naučit lovit. Naposledy jsem byla tak poloviční a jako samozřejmě, první lov, to je nic. Ale teď? Už by to mohlo jít, no ne?” samotnou jí překvapilo, že o svých schopnostech pochybuje, potřebovala tedy trochu povzbuzení od Namaari. Snad to nebyla puberta pomalu ukazující své růžky.

//Skalka

Šly v tichosti, ale vlastně to Thee vůbec nevadilo. Proběhla přes kořeny ven do lesa už celkem ladně, tentokrát se do ničeho netrefila hlavou. Zkontrolovala, že její kamarádka taky dokázala vyjít ven bez problémů a pak už se zaměřila na to, co by chtěla dělat teď. A odpověď byla snadná – napít se. Věděla, kde je potok, tudíž hned nabrala směr. Jen hlavou naznačila Namaari, ať se k ní přidá. Sníh venku stále byl, ale dále již nesněžilo, jen sem tam spadlo trochu sněhu z větviček. Snad potok nezamrzl, napadlo jí. To snad ne? Nemůže! Však už je skoro jaro. A za chvíli to bude rok, co je na tomto světě. Bez rodiny. Rychle se snažila zahnat škaredou myšlenku. Teď na to myslet nemůže. ”Tohle je náš potok, jestli chceš, napíj se,” představila kamarádce potůček a hned seběhla se napít. Led na něm trochu sem tam byl, především u krajů, ale byl úplně tenoučký. Jen do něj trochu drbla packou a hned se rozpadl. A tak se mohla napít. Ach, ta slast! Studená voda, jak by oživila celé její tělo. Cítila se najednou mnohem lépe a probuzeněji. Čekala, co udělá Namaari.

Když se probudila, cítila, že vzduch kolem ní byl teplejší. Rozhodně musel být, už se neklepala a vlastně se cítila celkem uvolněně. Jasně, pořád by se ráda najedla, ale všechno ostatní měla. Ještě by se mohla napít? Venku je přece potok! Podívala se na svou kamarádku, která byla taky vzhůru a hned hopsla zpět na nohy. Cítila, že se tu někdy ukázal nějaký další vlk, ale ten pach neznala. “Půjdeme se podívat ven? Ukážu ti náš potok, chtěla bych se napít,“ nabídla jí, “myslím si, že už by snad zima mohla povolit. Trvá nějak moc dlouho!“ Opravdu, léto uteklo a zima se táhla. Třeba jen měla více traumatických zkušeností jako návštěva ostrova, pád z hory nebo zavalení Namaari sněhem? Možná. Ukázala směr k východu a následně se rozešla. Kdyby jí vlčice řekla, že chce zůstat, ani by jí nenapadlo to rozmlouvat, ať si odpočine. Pak alfák by s tím byl určitě v pohodě.
//Cedr

Tušila, že asi Namaari nebude takový fanoušek kamenů, jako ona. Jenom fajn? Je nádherný! pomyslela si, ale rozuměla různým zájmům, a že ne každá musí nutně sdílet ten její. “Třeba ho taky v lese najdeš potom, mi se moc líbí,“ podělila se ještě a pak si vzpomněla, že by mohla vlčici říci, jak je to s vedením smečky, “král a královna se často prochází mimo les, podle mě ani doma nejsou teď. A oni rádi pomáhají vlkům v nesnázi, taky mi hned nabídli místo ve smečce.“ Určitě by je měla ráda, kdyby je potkala, vlastně Theu mrzelo, že nemá tu příležitost. Brzy si však všimla, že je kamarádka unavená a za chvíli už se chystala na spánek. Cestovaly dlouho, nebylo divu, že si potřebovala odpočinout. Thea nikdy spánek neodmítne. Roste, musí odpočívat, aby na to měla energii. “Tak jo,“ špitla na odpověď a taky se rychle dostala do říše snů. A samozřejmě, že se jí zdálo o veverkách.

//Les

Kořeny navigovala asi tak, jak vyčerpaný skoro dospívající jen mohl. Sem tam zakopla a musela se vydrápat zpět na packy, jednou si nedala pozor a hlavou se bouchla o jiný kořen. Kdyby na druhé straně nebyl úkryt a teplo, vykašlala by se na to. Ale taktéž se musela předvést před starší Namaari, takže pokračovala. Jakmile byla v úkrytu, ucítila nával nadšení. Konečně! Jak jen jí chyběl. “Je krásný, že?“ řekla. Konečně se jí neklepaly zuby, když mluvila. Jen si musela sem tam zakašlat. Změna teploty vzduchu jí rozkašlala, a to nebyla nemocná, necítila se tak minimálně. “Pojď si lehnout za mnou, tady, to je moje místo,“ rozutíkala se ke kameni, vedle kterého ležela minule. Byl hned v první místnosti, do ostatních se neopovážila jít. Především se však jednalo o úkryt jejího vzácného pokladu, toho nejkrásnějšího kamene v celé Galliree. Rubín se stále blyštil na svém místě, nevypadalo to, že by se jej někdo dotknul. Thea ho packami trošku posunula. Pořád byl nádherný. Měla by mu najít kamarády co nejdříve! “Tenhle jsem našla v lese, co na něj říkáš?“ zeptala se kamarádky, v obličeji vůbec neskrývala svou lásku k drahokamu.

Cedrový les byl krásný v jakémkoliv ročním období. I přikrývka ze sněhu mu slušela. Škoda, že jí ani Namaari toto počasí nevyhovovalo. Potřebovaly se dostat stále do tepla. Obě nedokázaly pořádně mluvit, jak jim drkotaly tlamy. Thea párkrát zakašlala. Doufala, že to bylo jen studeným větrem, který jí najednou projel nosem. Donutilo jí to však konečně učinit další krok k zahřátí. Věděla, kde úkryt byl, ale dokážou se tam dostat? “J-jjdeme,“ poručila, packou ukázala směr. Brodila se sněhem, naštěstí už byla větší, a tak to nebylo tak strašné. “Vvvvprrravo,“ poukázala na změnu směru a pootočila se. Úkryt musel být blízko, už ho i cítila. Nechápala však, že to bylo vše, jiný pach necítila. Snad jen Ikrana někde hodně daleko. “T-t-tu!“ vykřikla. Už jen se dostat přes kořeny.
//Skalka

//Galtavar
Měly z pekla štěstí. Jakmile se dostaly k lesu dostatečně blízko, začala za jejich zády sněhová bouře. Thea zhluboka vydechla, byla promrzlá až na kost. Alespoň byla doma. Cedrový les se jí ještě nikdy nezdál hezčí. Setřásla ze sebe sníh, udělala se na ní pořádná vrstva. “J-jsme… jsme v bez-zpečí,“ dostala přes drkotající se zuby směrem k Namaari. Doufala, že i ta je v pořádku, chudák už předtím skončila v závěji. “V-Vítej u nás. Toto je Cccedrový les,“ dodala ještě, normálně by se tu proháněla, celá nadšená, ukazovala by veverčí království ve větvích stromu a všechno. Tentokrát ale neměla sílu. Šla pomalým krokem dál do středu lesa, stále kolem sebe necítila žádný pach. “Líbí s-s-se ti?“ zeptala se své společnice.

Probudila se až další den, slunce na obloze hřálo. Když se posunula, spadla z ní kupka sněhu, která se mezitím vytvořila, když spala. Jak mohla spát tak dlouho, vždyť jen na chvíli přimhouřila oči. A pak ucítila vítr v kožichu. Ne ten příjemný letní vánek, ale krutý zimní vítr, který se hnal planinou, nic, co by jej zastavilo. Potřebovaly do úkrytu, jakéhokoliv. A to rychle. Takové počasí není pro vlčata vhodné, ani adolecent asi neměl dobrý čas.
Zvedla se a hned jí chybělo teplo. Bylo fajn mít vedle sebe kamarádku, ale čas něco dělat. Poodešla pár kroků dál, aby ze sebe dostala sníh a nehodila ho na Namaari. “P-půjdeme?“ měla připravenou delší větu, ale do této chvíle si nepřipustila, jak velká zima jí je, než se to projevilo na její mluvě. “Sssmečka. Ttttam!“ zavelela, stačilo na to jen pár slov naštěstí. Věděla, že to nebude problém, když se na chvíli Namaari na území objeví. Hlavně, ať je taky v pořádku. Mohly jít do cizího lesa, ale těm Thea vůbec nevěřila. Prodírala se sněhovou závějí, packy zvedala výš a výš, jen aby se mohla hýbat. Těšila se, až konečně uvidí svůj domov.
//Cedrový les

Pokus se zahřát tím, že se k někomu přitulíš.

Byla tak ráda, když uviděla srst její kamarádky pod sněhem. Jak se tohle mohlo stát! Sníh byl den za dnem více nebezpečný a Thea se začínala strachovat, co se stane, zůstanou-li v tomto počasí. Kdybychom zapadly obě, tak už se nikdy nevyhrabeme navzájem, pomyslela si a přejel jí mráz po zádech. Ještě studenější mráz, než který panoval venku a to bylo, co říct!
Namaari se pak dostala ze sněhu víceméně sama, Thea ji dala dost prostoru, aby se mohla vyškrábat zpět na povrch. “Není vůbec za co, hlavně, že jsi v pořádku!“ odpověděla své kamarádce. Vypadala v pořádku, tudíž se mohla Thea trochu uvolnit. Zároveň jí polichotilo oslovení, které vlčice použila, velectěná dáma! Tak nějak se chtěla vidět ve své mysli. Usmála se a trošku pozvedla bradu. “Jak se ti tohle stalo? Jsem se na chvíli otočila, slyším bum a najednou jsi nikde nebyla,“ vyzvídala ještě. Pokud nic, alespoň se mohly z té děsivé situace poučit a třeba se již nikdy nestane. Kéž by.
Vlčice se pak zeptala, zda by se mohly zahřát přitulením. Thea se zase usmála a hned přikývla. Nemohla nechat svou kamarádku umrznout přeci. “Samozřejmě! Taky je mi zima,“ přiznala, packy jí dobře mrzly od té chvíle, co musela hrabat do sněhu. Ale nevadilo jí to, měla možnost někoho zachránit a musela se jí chopit. Hned si lehla k Namaari a upřímně, hnedka cítila, jak jí teplo a možnost odpočinku začaly kolébat ke spánku. Těžko se jí držely oči otevřené. Pořád byla jen vlče, bylo překvapivé, že zvládla tak dlouhé dobrodružství bez spánku. A tak si na chvíli dovolila zdřímnout.

Thea souhlasně přikývla, lovit u nich ve smečce by vůbec nebyl dobrý nápad. Však tam žily jenom veverky a ty se neloví! Zároveň by pan alfák asi nebyl úplně nadšený. “Pravda, stejně u nás v lese nic nežije,“ odpověděla. Škoda, že neznala ostatní lesy kolem louky, kolem jednoho maximálně tak prošla, a to už bylo opravdu dávno. V létě, když sem došla poprvé snad? Ten čas letí. Namaari ji nabídla, že klidně může jít domů, kdyby chtěla a Thea začala uvažovat, že by tuto nabídku mohla přijmout. Měla se na cestách s Namaari opravdu dobře, po strašidelném podzimu a chvilce samoty se teď cítila zase o něco lépe. Ale doma je doma. A pak ještě zmínila to počasí a měla naprostou pravdu, v zimě se fakt špatně putovalo. “Jo, tak to se těším. Až nebude sníh. Se třeba bude i po těch horách chodit lépe! Nebo můžeme společně zkusit lovit ryby, abych je mohla vyzkoušet konečně,“ odpověděla nadšeně a na chvíli se zamyslela. “Tak asi jo, to bude lepší. Víš kudyma se jde odsud k vám domů? Anebo můžeš pak najít ty mě, stejně budu asi tady u nás v lese. A to už víš, kde je!“ Na chvíli se odmlčela a na vlčici se hezky usmála. “Bylo to super! Takové dobrodružství jsem ještě na Galliree nezažila! Děkuji a měj se hezky,“ rozloučila se se svou kamarádkou, ocasem máchala a rozhazovala jím sníh do stran. Ještě ale, že dávala pozor potom, co se každá rozešly svým směrem. Uslyšela totiž vzdálený tlumený zvuk. Neuměla ho popsat, možná jako by něco spadlo?
Něco se ukázalo jako někdo. Když neuviděla Namaari za sebou, okamžitě běžela zjišťovat, co se stalo. Byla blízko, cítila ji totiž. Ale chodila do kola pořád a nemohla ji najít. “Namaari!“ křičela, co jí plíce stačily. Až po chvíli ji stopa dovedla k hrbolu ve sněhové závěji, normálně by si ho vůbec nevšimla. “Už jsem tu! Neboj se,“ snažila se všechno říct co nejvíc nahlas, ať o ní vlčice ví. Začala hned hrabat, chvíli to trvalo, ale brzy se objevily první hnědé chlupy mezi sněhem.

Musely mít smůlu, to není možné. Znovu zkusily lovit, už potřetí. Prvně Thea vyplašila všechny zajíce v okolí, pak je napadlo monstrum na ostrově a teď tu nebylo nic, jen samí losy. Věděla, o co se jedná, protože je takhle pojmenovala královna Nina naposledy, když tu byli i s celou smečkou. Namaari na ně ukázala hlavou, jinak by si jich Thea ani nevšimla v dáli. Oddychla si, opravdu se těšila na maso, ale moc dobře věděla, co se semlelo, když na lov vysoké šli v tak pěti vlcích plus vlčata, neměly šanci samy udělat nic. Zas tolik zkušeností neměly. Achjo. Chvíli sledovala stádo a smutně přemýšlela nad tím, zda má šanci ještě někdy něco ulovit, když její kamarádka zmínila něco o tom, že by se ještě mohly podívat do lesa. Škoda jen, že Thea neviděla, na jaký les ukazuje. “Támhleten les je les mého království! Cedrového království přesněji,“ řekla a ukázala packou směrem k Cedru. “Jinak nevím, ani tam a ani támhle v lese jsem ještě nebyla,“ dodala a otočila se o toho o 180°. Vážně to tu tolik neznala. Ale když viděla Cedrový les, začínalo se jí stýskat. Po veverkách, klidu, spánku. Jak se dokázala ztratit na tak dlouho? “Co myslíš, kam půjdeme?“ zeptala se Namaari. Nechtěla pro jednou rozhodnout, protože by šla domů, samozřejmě. Poohlédla se za svým lesem a pak už nechala pohled na své společnici.