Stačilo jen pár měsíců, aby mladičká Thea pochopila, že přece všichni kolem ní nejsou lepší než ona. Vlastně právě naopak. A stačilo jenom trochu popostrkování hranic ostatních vlků, aby přišla na to, že není důvod před nikým sklánět čumák. Z mladé vlčice od té doby jen sála sebevědomí a není pro ni problém začlenit se do jakékoliv situace.
Každý její krok je promyšlený, nese se jako by jí dané místo patřilo a moc dobře ví, co si může dovolit. A pokud to neví, tak na to ještě přijde. Nemá strach z dospělých, ať už z menších fenek nebo snad obrovských samců – v jejím útlém věku jí zatím stačilo se jednou za čas omluvit, když její ostrý jazyk ranil něčí srdíčko. A překvapivě za tuto vlastnost byla ráda, umět se omluvit a uznat chybu minimálně na oko (ne vždy je nutno souhlasit s druhou stranou), ji naučilo nebrat si osobně, že přešlápla. Ví, že pouze našla, kam až může zajít a pomůže si tím do budoucna.
Thea je přirozený vůdce. Nebo minimálně si to myslí, ráda vymýšlí nápady na činnosti, a ještě raději vede ostatní za daným nápadem, to, že by se na to mohl hodit někdo více už jí úplně nenapadne. A není úplně nadšená, když musí ostatní poslouchat, především, pokud jejich slova perfektně neladí s tím, co ona vymyslela. Přece jen, nikdo není lepší než ona. Jako vlče skoro celý život strávila ve smečce a chápe, že občas se musí, pokud to opravdu říká alfa, ale jinak se jí těžko drží jazyk za zuby.
Mezi svými bývá uvolněnější, umí se trochu více odprosit od neustálého plánování a vymyšlení a mluvení a dokáže i naslouchat a poradit, na rozdíl od toho, jak se chová k ostatním umí být i dobrou kamarádkou. Musí to být ale opravdu vlk, který jí přirostl k srdci, a jehož hranice nemá potřebu posouvat.
Nenávist v sobě většinou neumí udržet dlouho, v životě se jí stalo spoustu věcí, které ji nakrkly, ale žádná ji ještě nedonutila se po měsíci k incidentu vrátit a říct si více než „některým vlkům chybí mozek v hlavě“. Nic ale nenapovídá tomu, že se nenávisti ještě nemůže naučit.
Milovat však umí velmi. Už od útlého věku milovala vše, co se třpytí – ranní rosu, hladinu jezera za úsvitu, večerní oblohu. A když mohla, ráda si brala s sebou domů i suvenýry. Krásný kámen se přímo vyjímal v noře. Cokoliv, co její oči viděly jako nádherné chtěla mít. Vnímala tak i kvetoucí kvítí na louce nebo třeba roztomilou žabičku sedící u řeky. Co ale úplně ještě neuměla rozeznat bylo, jak odlišná je její láska k hezkým věcem a její láska k rodině. A sama trochu tušila, že by váhala, kdyby si měla mezi nimi vybrat – což na její jinak rozhodnou dušičku bylo zvláštní.

Kolem úkrytu byl sníh, teplota byla pod nulou. Sice už jaro mělo začít, ale pořád mrzlo. A přes to, jako by bylo dáno někde z hůry, začalo na obzoru vykukovat slunce. Jeho teplé paprsky pronikly do nory, ve které se zrovna nacházela Heather. Schoulená do klubíčka doufala, že bolest brzy přestane – ale ne dříve, než se bude moci pomazlit se všemi svými maličkými. Trvalo jen minuty potom, co se její tělo začalo ohřívat ve světle, než se narodil první potomek. A potom další! A další. Heather se ani nenadála, slunce se stěží dostalo celé na oblohu a vedle ní ležely čtyři malinká klubíčka štěstí. Se jmény si ještě chvíli nelámala hlavu. První bylo je nakrmit a ujistit se, že všechny jsou v pořádku. A naštěstí, všechno bylo jako z pohádky, vlčata se měla k světu, kňučela, jedla a po nějaké chvíli i spala, tak jak to mají vlčata dělat. Heather spadl kámen ze srdce, své potomky si přitáhla k tělu a jediné, nad čím uvažovala, bylo, jak moc by si přála, aby její maminka a tatínek mohli své vnoučata vidět. Jenže Gallirea byla daleko a chtíč se vrátit nebyl dostatečný. Heather měla svůj nový život ráda a o to více teď, když založila rodinu, i když otec vlčat vzal nohy na ramena v moment, kdy o nich uslyšel. Ani o něm malým neplánovala vykládat.
Uběhl skoro měsíc od narození vlčat, když se jim konečně poštěstilo opravdu jít zkoumat okolí svého úkrytu. Renar, Marigold, Willow a Thea mohli konečně poprvé společně pocítit les kolem nich. Někteří už možná trochu ven předtím nakoukli, Thea však doposud zůstávala vevnitř, pouze sem tam sledující, jak se sníh lesknul při východu slunce, ale jinak vždy u maminky, která ji pokaždé zahřála. Jaro sice již dávno začalo, ale venku byla stále zima a malé kupky sněhu na zemi pořád zůstávaly. Thea vyběhla před své sourozence a sebevědomě si to pádila dopředu, maminka jí musela zastavit a přenést zpět ke skupince, ale mimo to se vlastně chovala celkem ukázkově. Například vyzkoušela sníh, který oproti mléku byl studený a bez chutí. „Ne-e,“ bylo její hodnocení přesněji. Poškrábala si hřbet se o strom, to bylo zase naopak příjemné. Výlet zakončila vyválením se v blátě, což rozhodně maminka neocenila. Jenže ten opravdový zlatý hřeb večera, tedy zatím stále dne, přišel jen o moment později. Když už se vraceli zpět k úkrytu, všimla si malá vlčice naprosto nádherného kamene. Seděl tam sám, uprostřed ničeho, hladký, světle šedý a perfektně veliký, aby se jí vlezl do tlamy. „Mladá dámo, kameny se nejí,“ byla okamžitá reakce její maminky. Poslechla však Thea? Ne. A kámen si donesla hezky až do úkrytu i přes neustále protesty Heather. To, že ho nespolkla byl tak trochu zázrak.
Další výlety mimo úkryt byly rozhodně úspěšnější. Thea si pokaždé našla kámen, list nebo větev, která se jí líbila a Heather nemohla dělat nic jiného než přihlížet, když si to její malé vlče pochodovalo tam a zpět do nory, aby odneslo svůj nový přírůstek. Jednou jí také zaujala veverka, která se proběhla po stromech kolem nich, ale tam nebyla šance, že by jí mohla Thea chytit, jediné – což bylo jen dobře pro Heather, která ji pak ale musela donést zpět ke zbytku rodiny. Postupem času se taky začínali vídat s dalšími vlky, Heather je představila alfa páru Granovské smečky, kteří z nich byli úplně unešení. A úplně nejoblíbenější vlčice, mimo maminku samozřejmě, pro Theu byla jejich pečovatelka Syl, která se o ně nejednou starala, když si Heather dopřávala zaslouženého odpočinku.
Syl brávala vlčata s sebou na různé výlety. Jak se postupně začalo oteplovat, jejich oblíbený výlet se stal k řece, jež se nacházela stále na území smečky. Tam se vlčata společně ráda koupala, čvachtala a nutila Syl přemýšlet nad tím, proč svoji roli ve smečce vzala, když musela pořád obíhat za někým, kdo se rozhodl odejít. Překvapivě to většinou nebyla Thea, protože ta byla naprosto spokojená ve vodě. Nejen, že ráda sledovala kapky vody, jak se leskly na slunci, ale ještě více raději lovila kameny ve vodě. Na rozdíl od těch, co se nacházely na souši, tak ty ve vodě měly spoustu barev, nejen šedou. „Koukej, tenhle je zelený,“ ukázala malá zrovna Syl svůj nový úlovek. Nikdy úplně nechápala, proč z nich nikdo nebyl nadšený, ani její sourozenci extrémně nesdíleli její koníček.
Ale ať se v ten den dělo cokoliv, jistota byla, že jakmile si vlčata lehnou do úkrytu, maminka jim začne vyprávět pohádky. Vždy se točily kolem toho samého, magická zem plná vlků, které vládnout bohové a dávají vlkům sílu ovládat magii více než jen, co dokáže každý vlk. „Je to místo, kde každý může být sám sebou. Ale zároveň žádný vlk nikdy nemá klid. Magie je všudypřítomná. Tady…,“ Heather se na chvíli zastavila, těžko se jí o jejím bývalém domově mluvilo, „tady je všechno tak klidné a míru milovné.“ A pokaždé, když maminka pohádku zakončovala, řekla větu: „babička a dědeček by vás měli velmi rádi.“
Škoda jen, že Heather netušila, jak moc se její výlevy vzpomínek vlčatům obrátí proti ní. Venku už bylo krásně teplo, jen vlčata trávila celé dny na území smečky místo úkrytu, když zaslechla vytí alf. Všichni se okamžitě rozeběhli za nimi a o chvíli se nacházeli na poradě celé smečky. Stačilo pár slov, aby pochopily, že pořádá lov. „Tam musíme být,“ poznamenala Thea, již si brousící zuby na maso na oběd. I ostatní vypadali, že se jim nápad velice líbí, jenže to už se do konverzace zapojila maminka. „Ani na to nemyslete,“ řekla a postavila se před ně jako stěna mezi nimi a alfou, který toto chování evidentně schvaloval. Nestačilo ani neustálé naříkání, argumenty, nic, matka byla nezlomitelná.
„To je tak strašně nefér,“ odfrkla si Thea. I ostatním se jejich vyřazení ze smečkových aktivit nelíbilo, především jejímu bratrovi Renarovi. Jeho návrh zněl jako dokonalý plán – když nás nikdy neposlouchá tady, je čas se vrátit odkud mamka přišla, do země plné magie. A najednou bylo ticho. „Ujednáno,“ řekla Thea vrtící svým ocasem ze strany na stranu. „No čas se vydat, než se mamka probudí,“ poznamenal, snažíc se své sourozence donutit k akci. Jejich maminka opravdu na chvíli zavřela oči a vůbec nevnímala, co se kolem ní děje. Willow však byla proti, nechtěla ji tam nechat samotnou. Thea jen zavrtěla hlavou. „Jak myslíš.“ A už byla na cestě, to, že za sebou nakonec nechala i Renara a někde v průběhu ztratila Marigold jí nějak extra netankovalo.
Trvalo to překvapivě jen několik dní, než našla zemi, která rozhodně voněla jinak. Magicky. Třeba zde jednou potká i své sourozence znovu.