Příspěvky uživatele

< návrat zpět

A bylo to. Byl jsem beta. Zase. V hrudi se mi to mlelo, nejvíc jsem cítil takový nespokojený pocit, jakoby se mnou někdo smýknul tak trochu bez mého souhlasu. Beta? A na tom jsme se dohodli kdy?
Zůstal jsem na místě stát, zatímco se zbytek osazenstva rozprchl. Ve své rozpolcené náladě se mi za Waristoodem ani moc nechtělo. Beta… Povzdechl jsem si. Nebyl jsem na tohle šaškaření už trochu starý? Nemohl jsem mu to mít ani moc za zlý, sám jsem se rozhodl zůstat tím, že jsem se neotočil na patě a neodešel zase o dům dál. Na druhou stranu, jak bych se cítil být jen ubohou kappou?
Uchechtl jsem se a protáhl si záda, až mi zapraštěly. “Možná ta beta nebude až tak hrozná,“ zamrmlal jsem si pod vousy. Rozhodně to bylo něco, co stálo za to vyzkoušet. Vždycky jsem se mohl zdejchnout, kdyby mi to nesedělo. Pochyboval jsem, že by za mnou Waristood vyrazil, pokud bych si dával pozor na to, jak ustupuju. S konečným povzdechem jsem se rozhodl obhlídnout okolí lesa, který se mi najednou stal domovem.

→ Sekvoj les přes Machtaje jih

Loupl jsem po tom floutkovi nepříjemným pohledem. O co se to snažil? Přivřel jsem oči a mírně naježil srst na zátylku. Já ti ukážu, kdo je tu větší, zavrčel jsem v duchu. Nezdál se být nějak hrozivý, ale jeho pokus mě podráždil. To, že jsem slyšel jeho ječák už z dálky, ničemu nepomáhalo a reálně jsem uvažoval, jestli bych mu neměl ukázat, že takhle se se mnou bavit nebude.
Než jsem se stihl rozhodnout, co teda udělat (jestli mi stojí za to na toho tupce skočit), situaci vyřešil Waristood dost nečekaným způsobem. Beta. Dobře no. Zjevně se rozhodl za mě, ale vlastně mi to v té chvíli moc nevadilo. Tušil jsem, že přijde chvíle, kdy něčeho takového budu litovat, ale teď mi to jen nakoplo ego. Těm dvěma jsem věnoval široký úsměv, který se spíš podobal na vycenění zubů.
Vypadal jsem jako kočka, co slízla všechnu smetanu a ještě u toho stihla spolknout kanárka nebo dva. “Takže nováčci,“ odtušil jsem a olízl si tlamu. Vlastně jsem se na to docela těšil.
Hodil jsem po Waristoodovi, který byl najednou i mou alfou, krátký pobavený pohled. Pěkně sis to teda zařídil. Jen si ale nemysli, že tyhle manipulace ti budou vycházet pokaždý, naznačoval můj pobavený pohled.
Kývl jsem na oba vlky. Samice se zdála být tichá a uťápnutá. Jazykem jsem přejel zuby po vnitřní straně. “Wizku,“ zopakoval jsem zamyšleně a pitomce ignoroval. Pokud se Waristoodovi zamlouvala „jeho energie“, budiž. Proti gustu…

Únavu nahradila energie, ale taky nuda. Nechtělo se mi jen tak poflakovat v prázdném lese (protože i když se Waristood vychloubal, jak skvělou smečku má, nezdálo se, že by zrovna praskala ve švech), ale zase mě tlapy netahaly pryč. Spíš naopak. Nebyl jsem už nejmladší (i když to nebylo něco, co bych si připouštěl) a popravdě, vlk asi může zažít asi jenom určité množství nepřátelských setkání v daném časovém období. Zívl jsem a protáhl se, až mi v zádech zapraštělo. "Ahhh božeee," zamručel jsem a vyrazil se nějak zabavit.
Nesnažil jsem se zakrývat zvuk svých kroků, jen ať mě slyší. K tomu jsem i vypjal hruď, ať náhodou nepřehlédnou, že nejsem nejmenší. Pořádný první dojem a tak. "Waristoode," pozdravil jsem svého přítele a postavil se k němu. Netvářil se úplně nejpřátelštěji na ty dva co vypadali dost podobně. Až na modré chlupy ve vlkově srsti. Přes tvář mi přeběhl stín zamračení. "Tohle asi nebudou členi tvojí smečky co?" zeptal jsem se namísto rýpnutí si, jestli patří do jeho harému. Radši jsem zaujal obranný postoj k věci, výhodnější, když tu chci na chvíli zůstat.

← Sekvoje

“Ugh,“ zachrchlal jsem překvapeně a pozorně si ho přeměřil pohledem. Nekecal mi jenom? Můj milý neznalý příteli znělo skoro povrchně. Nakonec jsem si jen odfrkl. Pokud mě tahal za ocas, dělal to opravdu dobře. “Nebesa,“ povzdechl jsem si. “A tos zapustil kořeny na takovým místě?“ potřásl jsem hlavou jako zklamaný mentor (ne že bych mu jím někdy byl), ale už jsem tušil, že tu na chvíli skejsnu taky. Dokázal bych si představit i horší věci.
Pokyvoval jsem hlavou při popisu okolí, ale zas tak moc nereagoval. Jen jsem k tomu občas zamručel a při zmínění srázu se uchechtl. “Už někdo přehlédl okraj a spadl?“ zkroutil jsem koutek nahoru.
“Ty se mě fakt intenzivně snažíš přesvědčit, abych zůstal, co? Aby to tu nebylo horší, než dáváš najevo, a potřebuješ někoho schopnýho, aby se ti to nerozsypalo pod tlapami,“ znova jsem do něj rýpal. To tak, abych se upsal nějaký smečce.
V podobných myšlenkách jsem přemýšlel i po tom, co jsem se už osaměl. Waristoodovi muselo dobře harašit, aby si myslel, že tu budu chtít zůstat. Odfrkával jsem si celou dobu, co jsem coural lesem, až jsem došel k onomu srázu. “Hm,“ zamručel jsem, zatímco jsem se díval dolů. Nebyl jsem tak blízko okraji, aby mi bylo zle z představy zřícení se, beztak jsem ten strach už víceméně překonal. Ale výhled… Výhled tu byl opravdu krásný. “Chm,“ vydal jsem ze sebe skoro nespokojeně a usadil se pod stromy.
Možná jsem i začal klimbat. Po tom, co jsem se znova probudil, jsem rozhodně nebyl spokojený se svým rozpoložením. A především se svými myšlenkami. Bylo tu pěkně. Skoro až moc. Zaskřípal jsem zuby a vyrazil hledat Waristooda.

← Ronherský potok

Pobaveně jsem se šklebil a byl vděčný, že konečně vidím známou tvář, i když bych jí přátelská možná úplně neřekl. Aspoň polovinu času jsem mu chtěl urvat půl obličeje. “Dlouhý projekty jsou někdy příjemná změna,“ kývl jsem souhlasně. Podíval jsem se na něj koutkem oka. Znělo to jako dlouhodobé pozvání? Neptal jsem se, taky pro to, že jsem nevěděl, co si o tom myslet.
“Ugh,“ protáhl jsem obličej a byl vděčný, že jsem mu na nic nekývl. “A vedle něčeho takovýho se chceš zdržovat? Tobě se ještě nestalo, že by tě chtěli odtáhnout na oltář a obětovat?“ Ne že by mě se to stalo, ale rozhodně bych se nedivil. A pro jistotu se magorům vyhýbal – hlavně když to vypadalo, že mají dost pokroucené představy ohledně smrti a jejího vykonání.
“To… je dost,“ řekl jsem po chvíli ticha, když jsem si to v hlavě přepočítával a snažil se je umístit aspoň přibližně na mentální mapu. Prošel jsem kolem nějaké? Nebyl jsem si úplně jistý, soustředil jsem se hlavně na třeskutou zimu. “Snad všechny nejsou v kultu, ne?“ nakrčil jsem nos. Kdyby byly, tak zase padám. Tohle nemám zapotřebí. Ale… znělo to jako docela dobré místo. Tolik smeček. Určitě tu musí být dost jídla, aby si jeden aspoň doplnil zásoby. Tukové. A i další.

→ Bukač

← ohnivé jezero

Koutek mi pobaveně zacukal, když jsem narazil na bolavý místečko. Ještě že byl pořád stejně tak ješitný jako předtím. Udělalo mi radost i jeho zavrčení, ale taky jsem nebyl v úplně nejlepší formě a plánoval jsem celé jeho vychloubání se smečkou stočit svým směrem, abych měl, kde si odpočinout. To by nebylo úplně od věci. “Když jinak nedáš, zkusit můžu,“ prohodil jsem věcně a zvědavě se zadíval na jeho kožich. Byl opravdu hezký. Dařilo se mu tu dobře. “Ale aspoň tě žádná nečapla. To ty silný a samostatný maj ve zvyku,“ dodal jsem ještě, jakoby to měla být nějaká útěcha. Zas tak moc mi na něm nezáleželo, abych v sobě hledal empatii pro skutečná slova soucitu.
Jen jsem si hlasitě a pobaveně odfrkl. “Jeden musí být vždy na pochybách,“ nevinně jsem trhl uchem, ale rázem se zamračil. “Jsi si jistý, žes nenarazil na nějakou sektu?“ protáhl jsem kysele obličej. To by mi scházelo, pohybovat se v blízkosti takových individuí. Bohové? Jasně. To tak.
Trhl jsem hlavou, abych si prokřupal krk. “Ale abych byl upřímný, místo, kde se vlkům hodně daří… nezní jako špatný spot na odpočinek,“ přemýšlel jsem nahlas. “Mohl bych trochu nabrat síly. Zjisitit, co je tu zajímavýho. Jaké jsou tu zajímavé,“ zkroutil jsem tlamu do úsměvu a po očku sledoval Waristoodovy výrazy.
“To zní jako fajn plán,“ kývnul jsem souhlasně, ale v duchu nad ním převracel oči. Dokud se někdo snaží dostát představ svého rodiče… Není dospělý. Ale to jsem mu říct nepotřeboval. Aktuálně jsem se těšil na vidinu příjemného odpočinku.

→ sekvojový les

Odfrkl jsem si. “To mi zní jako nedostatek schopností,“ zkroutil jsem zjizvenou tlamu do pokrouceného úsměvu. “S nezávislýma vlčicema je sranda,“ prohodil jsem a zamával ocasem. Rozhlédl jsem se kolem. Zdálo se mi, že ta nejhorší zima začíná už docela povolovat. To by byla opravdu úleva.
“Popovídal?“ nevěřícně jsem se znova otočil an Waristooda. “Teda, to bych od tebe fakt nečekal,“ zaškaredil jsem se. “Jen abys tu fakt nějak nezměknul,“ pokračoval jsem v jeho škádlení. “A vůbec, to je to za tenhle kraj?“ vyzvídal jsem. “Je tu něco speciálního?“ ptal jsem se ne moc zaujatým tónem.
“Tak dobrá, vaše milosti,“ zachechtal jsem se. “I když asi tu musí být něco zvláštního když ses rozhodl zapustit kořeny,“ přemýšlel jsem nahlas a následoval ho.

→ za Waristoodem

Zkroutil jsem obličej do pokřiveného úsměvu. “To vidím. Žádné větší jizvy. A I ocas máš vcelku,“ uchechtl jsem se. “Zjevně jsi mě vůbec nepotřeboval.“ Žádné výčitky vůči němu jsem taky necítil. Chápal bych, kdyby v něm přetrvávala nějaká zatrpklost a taky jsem podle toho k němu přistupoval. Ale nejspíš se o nějakou pomstu nejednalo. Beztak, nebyla to nijak zvlášť podlá podpásovka. Každý byl za sebe, že.
Výmluvně jsem pokrčil rameny. “Věřim, že se nějaká taková někde nachází, co by tě dokázala zkrotit a dostat pod papuči,“ olízl jsem si čumák, který mi konečně začal rozmrzat. Možná jsem to s těmi komplimenty trochu přehnal, ten pitomec se začal napařovat jako kohout na smetišti. A bohové, že se měl čím chlubit. Hlavně v porovnání se mnou. Mnohem víc jsem preferoval, když jsme na tom byli stejně. Ať už mizerně nebo dobře. “Tak to doufám, že jich máš ty omotaných kolem drápů několik.“
“Ale,“ překvapeně jsem zamrkal a hned na to se rozchechtal. “Tak to teda… je… úžasnej husarskej kousek,“ dostával jsem ze sebe mezi výbuchy smíchu. “Takže teď jsi alfa, jo?“ stále jsem se pochechtával. Sám jsem mu nikdy neřekl o svojí minulosti alfy. CO jsem ho znal, už jsem zastával docela opovržlivý postoj vůči autoritám.
“No ukaž. Jsem zvědavý na to tvoje království,“ pokývl jsem hlavou, pořád pobavený. “A neměl bych ti říkat vaše veličenstvo? Nebo si necháváte říkat nějak jinak?“ rejpl jsem si ještě.

Morgoth | 2/2

Chvíli jsme se vzájemně prohlíželi a mně se automaticky v hlavě rozezněly výstražné zvony. Jen tak pro jistotu. Přece jenom to byl samec a ne úplně nejmladší. Tihle už mají nějaké zkušenosti a určitou opatrnost do života. Rozhodl jsem se nechat první tah na něm a dál si ho zachmuřeně prohlížel. Možná moje horší nálada souvisela s počasím, které mě rozhodně netěšilo.
Co ale z něho nakonec vypadlo, mě překvapilo, až jsem se uchechtl. “Obětovat?“ Tohle rozhodně nebyla úvodní věta, kterou bych čekal. “A co tě k tomu nápadu vede?“ koutek se mi zkroutil do úšklebku. Držel jsem se od něj v rozumné vzdálenosti. Přece jenom kdyby náhodou.

Uši se mi napřímily, když mě Waristood poznal. Ne že bych to nečekal. Ale bylo to tak překvapivé setkání, že mě vyhodilo z těch zimních blues. Zdálo se mi, že to viděl dost podobně. I když byl můj postoj docela uvolněný a přátelský, nespouštěl jsem z něj pohled. Kdyby náhodou nebyl tak přátelský, jak se zdál být.
Zachechtal jsem se, když to vypadalo, že se k žádnému rychlému útoku nechystá. “Nechtěl jsem o něj přijít. Taktický ústup se zdál být nejlepší volbou,“ pokrčil jsem rameny bez náznaku omluvy. Přejel jsem ho pohledem, ale žádné značné pochroumání na něm vidět nebylo. “Ale zjevně jsi ani ty nevyvázl úplně špatně,“ ušklíbl jsem se. Vlastně, čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mě překvapovalo, že ho vidím živého. Hlavou mi projel hlavou scénář, kdy ho vlci té smečky donutili mě dohnat, aby mě zabil a tak se vykroutil z jejich trestu, ale hned jsem to zavrhl. Obyčejná paranoia, nic víc.
“Co tu vůbec děláš?“ nadhodil jsem. “Vypadáš docela dobře,“ přejel jsem znova pohledem jeho překvapivě lesklou srst. Zdál se být i docela dobře živený. Na to, jak odrbaný byl, když jsem ho znal. “Skoro…“ napadlo mě. “Jako kdybys konečně zapustil kořeny?“ překvapením se mi začalo zvedat obočí. “Přiznej se, jaká tě konečně zatáhla do chomoutu?“ už jsem se skoro nepokrytě smál.

← odněkud z východu idk

První, co jsem zaznamenal, byl tající sníh pod nohama. Nejdřív jsem z toho byl docela zhnusený. Počasí nebylo úplně nejlepší a tající sníh znamenal jen nasáklé tlapy a zmrzlý sníh se zmrzlými tlapami za pár hodin. Skvělé vyhlídky.
Jenže sněhu postupně ubývalo a ve mně vykvetla naděje, že jsem konečně narazil na teplejší oblast. Když se mi skoro i od huby přestalo odpařovat, skoro jsem vydechl úlevou. Trochu odpočinku u (zjevně) červeného jezera, bych docela bral.
Až potom jsem si všiml, že nejsem úplně sám. Dva vlci, kteří mě moc nezajímali, dokud jsem nepřivřel oči. Jeden se mi zdál povědomý, ale… Oh ne, byl to opravdu on!
Po tváři se mi roztáhl úšklebek a únava byla částečně zapomenuta. “Waristoode!“ zahlaholil jsem a už si to k němu šinul s ocasem vztyčeným. “Ty žiješ!“ Skoro jsem ani nevěřil, že ten vlk přede mnou je fakt on. “Jak se ti to, ty starý všiváku, povedlo?“

Na druhou stranu, přechod z řeky na louku nebyl moc výhra. Zamračeně jsem pozoroval obrovskou sněhovou horu, která se tyčila kus ode mě a já ji s velkým obloukem obcházel. Celou dobu jsem z ní nespustil zrak a snažil se přidat do kroku, když byla za námi. Teda mnou. Jsem tu sám, připomínal jsem si. Ne že by se mi zrychlení moc podařilo, tyhle podmínky byly fakt něco.
A ani fakt, že mi už zjevně dost chybí společnost, moc nepomohl. Tušil jsem, že pak budu podrážděný a myšlenky se hned stočily k vypočítávání rizika rvačky. Bude to stát vůbec za to? Nejspíš ne.
Se zaťatými zuby jsem se ploužil dál a v dálce mžoural na další les. Schovat se tam? Rozhodně se to nabízelo jako reálná možnost. Větve aspoň poskytovaly jakous–takous ochranu před sněhem, tak ho tam bylo méně než na řece a tady.
Napadlo mě, že se tu vzduch trochu otepluje.
Z té myšlenky mi přeběhl mráz po zádech. Teda toho dobrého typu. Odmítl jsem si přiznat, že se mi to jen zdá a rozhodl se, že oteplení je pravda, která s sebou přináší potrvrzení mého plánu: jít tak dlouho, než se počasí konečně trochu umoudří. Spát pod sněhovou přikrývkou mi až tak nevadilo, ale… Ugh. Musel jsem?
Dvě nohy jsem pořád měl tak jsem se odmítal podřídit živlům a tvrdohlavě postupoval dál, dál za něčím lepším.

→ Ohnivé jezero přes Plamínek

← Houbový ráj přes Tenebrae

Musel jsem říct, že mi to dalo docela zabrat. Nejdřív jsem myslel, že se dostávám přes úzkou louku, ale v jedné chvíli, když jsem se dostal skrz sníh, mi drápy zaškrábaly o led. Překvapeně jsem zastříhal ušima a rozhlédl se. Vlastně, řeka asi dávala větší smysl. Na louku byl ten tvar docela divný. Ale i tak jsem si nepřipadal úplně komfortně. Něco na té krajině bylo zvláštní, ale ani zaboha jsem si nemohl uvědomit, co to bylo.
Pozorně jsem se zaposlouchal, jestli neuslyším praskliny a něco málo se pode mnou ozývalo. Rozhodně ne nic, čeho bych se bál, ale radši jsem se ze zamrzlé řeky zase rychle klidil, aby se nestalo něco horšího. Opravdu jsem neměl v plánu se zmrzlý škrábat na břeh a pak v dalším lese hledat noru nějakého bídného jezevce, abych ho zabil a nacpal se do díry sám. To znělo jako moc práce na kterou jsem neměl ani chuť ani náladu. A dost pravděpodobně ani sílu.
Přesto jsem se snažil pokračovat aspoň víceméně podél koryta, protože jsem si říkal, že mě určitě zavede na nějaké příhodnější místo. Neměl jsem jak zjistit, kterým směrem teče, ale beztak to bylo docela jedno. Věděl jsem, že teď mířím o něco víc na sever, než jsem chtěl, ale když jsem na řeku vstupoval, zdálo se mi, že slyším vzdálený rachot. Kde je řeka a rachot, tam je vodopád. A sráz.

Rozhodně jsem se tu cítil o něco lépe, bylo mi jasné, že bych tam rovnou pošel. Rozhlédl jsem se. Coural jsem se sněhem už dobrou chvíli, ale větší nápor na klouby a svaly byl docela cítit. Rád bych si někde odpočinul a snažil jsem se vysondovat, kde by takové místo mohlo být. Věřil jsem, že když půjdu dostatečně na jich, na něco příhodnějšího narazím. Aspoň na chvíli, abych nabral síly a pak třeba vyrazil dál. Ideální by teda byl nějaký příbytek na celou zimu, ale zase jsem si nemohl vybírat a i pár dní by docela bodly.
Konečným cílem se v této chvíli zdála být nějaká skupina vlků. Ideálně větší, ale vyloženě smečka to ani být nemusela. Beztak by se ze smečky těžko vymotávalo a já si nebyl jistý, jestli moje nervy něco takového vůbec vydrží. Jestli oni vydrží mě. Tlama se mi zkroutila do pokrouceného úšklebku. Kdybych se zdržel u nějaké party, mohl bych z nich aspoň dostat nějaký jídlo. A informace. A třeba nějakou zábavu taky.
Vzdechl jsem a nebylo to jen z námahy. Představa něčeho teplého v žaludku a někoho teplého po boku mě docela vzpružila. Což bylo asi dobře, jak jsem viděl, mezi stromy jsem viděl pláň.

→ Kopretinka přes Tenebrae

← mimo Gallireu

Byl jsem vlastně rád, že se tyhle kraje zdály tak moc mrtvé. Teda – to, že byly mrtvé, znamenalo, že je větší šance, že mrtvý skončím taky. Ale absence vlků byla projednou docela fajn. Nikdo mě neslyšel hekat a vzdychat, když jsem se brodil sněhem. Slyšel jsem svého otce, který mě za to plísní. To on by v mém věku…! “V mym věku jsi byl už dávno pod drnem,“ zabručel jsem směrem k němu a byl vděčný, že je aspoň ráno.
Ne že by slunce bylo vidět. Ale z šera se stalo menší šero a tak jsem se nemusel bát, že případně narazím do nějakého z lesů. Taky jsem uvažoval, jak to bude vypadat na pláních. Mohutná zima projednou slezla z hor a usadila se v měkčích oblastech. Rozhodně bych teď nechtěl být v horách. Závěje dosahující neuvěřitelných rozměrů, ztráta už tak mizivé potravy a ty laviny? Ne, díky. Pokud tam někdo je, tak asi docela trpí, ušklíbl jsem se a vnitřním zrakem sledoval imaginární skupinu vlků, jak se snaží slézt z výšin někam, kde doufají, že bude líp. Ale popravdě jsem si nemyslel, že tu byla nějaká větší záchrana. Okolní les vypadal, že byl v létě docela normální. Skoro někde, kde bych se na chvíli zdržel, pokud bych neměl nic jiného na práci.