Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odine mě znova překvapila. “Tak magie, hmmm?“ Za svůj už poměrně dlouhý život jsem se s magiemi setkal až dost. I ovládal jsem různé schopnosti, které mě s věkem postupně opustily. Chvíli jsem skoro věřil, že všichni, jak začnou stárnout, o magie zase přicházejí. To ale asi nebyla pravda a tahle země jí přímo přetékala. “Co na nich máš nejradši?“ zvědavě jsem zamrkal. Byl jsem opravdu na cácorku zvědavý.
“To ve své smečce nemáš, kde se napít?“ pořád jsem do ni pobaveně dloubal. Ale dobrá věc vědět, že podle všeho měla aspoň něco, kam se mohla vracet. “I když…“ zamrmlal jsem a naklonil hlavu na další stranu. Přejel jsem ji znova pohledem. “Možná se tomu asi až moc nedivím,“ zamručel jsem, jakoby jen pro sebe, ale Odine to nemohla neslyšet. Což byl taky záměr.
“Subrofffff…“ snažil jsem se marně napodobit zvuk, co ze sebe vydala. Jazyk se mi podivně kroutil a moc nespolupracoval. Měl jsem výrazný pocit, že si ze mě utahuje. A možná mi to vlastně ani tolik nevadilo. Olízl jsem si čumák. “Tak dobrá,“ chraptivě jsem vydechl. “Už mám od tebe přezdívku, mám se cítit poctěn?“ mrkl jsem po ní.
Ale největší zábavu jsem stejně měl při debatě o kousání. Úsměv se mi kroutil, rozhodně nevypadal mile a přívětivě, ale o to jsem se taky nesnažil. Holka byla drobná, mlaďoučká, ale v očích jí hořel takový plamen, který mě bavil. Chtěl jsem se nějak zabavit a ne jenom tlachat s Waristoodem o tom, jak fajn jsme se kdysi měli. Odine byla svěží a nová. Skoro by mohla být i zajímavá. “Mmmm,“ zamručel jsem. “Různá místa. Co vlk, to jiná preference, vlastně,“ vysvětloval jsem jí a i když jsem cílil spíš na věcný vyučující tón, zněl jsem docela bez dechu.

Mračila se jako malé štěně, kterýmu někdo sebral oblíbenou hračku. Olízl jsem si čumák. “Opravdu?“ naklonil jsem hlavu pobaveně na stranu. “A jaké to věci třeba jsou?“
“To samozřejmě,“ ušklíbl jsem se. “Co bys tu pak pohledávala.“ Ne že bych nevěděl, že ji šíleně otravuju, že na ni mluvím. Jako kdyby nemohla každou chvíli odejít.
Nejspíš jí v tom bránilo ego, kvůli kterému se teď čepýřila a propalovala mě hrozným pohledem. Představoval jsem si takovou malou myš, co skáče nahoru do výšky a vztekle piští. Sotva by ale na mě dosáhla. Líbilo se mi ale, že i když byla drzá, zas tak moc se nebála. Rozhodně to nedávala najevo a jen jsem musel přemýšlet, jestli je prostě odvážná, nebo trochu hloupá. Neuvědomovala si, co jí může udělat velký zlý vlk? Nikdy ji o tom doma nepoučili? Nejspíš by i tak měla vlastní hlavu, uvažoval sem.
“Pár. Několik,“ přikývl jsem a tvářil se tajemně. “Teď jsem ale jenom Thaum,“ na chvíli jsem se odmlčel. “Pokud mi ale chceš vymyslet nějaké nové, bránit se nebudu,“ mrkl jsem na ni.
A pak ty dvě otázky. Udělaly mi neskutečnou radost. I když jsem se šklebil celou dobu, teď se mi pomalu roztáhl tak široký úsměv, že mě skoro bolely koutky. Pokud bude takhle pokračovat ty koutky bolet opravdu budou. Ale za tu bolest to bude vážně stát. “Někomu to dělá radost. Kousání,“ snažil jsem se moc neodhalit hned na začátku. Na to jsem se moc náramně bavil.

Ach, ano, abych náhodou nezapomněl, že se bavím s malým spratkem. Cokoliv řeknu, nejspíš otočí proti mě. A ještě ze mě udělá pitomce. Někdo by z ní měl tohle chování vymlátit, projelo mi hlavou, i když já jsem děcka zásadně nemlátil. Jen pokud by mě opravdu nakrkly. Tahle drobná nohatá vochechule se k tomu ještě zdaleka neblížila. “Mm. Zdá se mi, že by ti něco takového udělalo radost,“ odtušil jsem, odmítal jsem složit zbraně a vysvětlit jí přesně proč si myslim, že kecá.
“Vypadáš jako někdo, kdo dělá věci pro to, že mu udělají radost,“ dodal jsem spontánně, možná pro to, že jsem se chtěl trochu vcítit i do role toho zkušenějšího, staršího, kdo ji naučí. Snažil jsem se v tom moc nerýpat a nezkoumat podrobněji.
“Naopak,“ opáčil jsem. “já mám jména moc rád. Čím víc jmen, tím lepší,“ mírně jsem se usmíval. “Odine,“ řekl jsem, jen abych ji zkusil vyvést z míry. “Cácorko.“
Na víc jsem se už v té chvíli nezmohl, taky kvůli její provokaci o kousání, které ji nakonec vyvedlo z míry perfektně. Ach, malé, mladé letní dítě. Nevinná ještě. “Mmmm, nevím,“ řekl jsem s hranou zamyšleností a hlasu dovolil, aby mi rezonoval v hrudi. “Možná bys to mohla chtít,“ bezelstně jsem se na ni podíval.

Holka se na mě dívala, jako když jsem úplně tupý a nechápavý. Cítil jsem se úplně stejně, jako kdyby držela v tlamě ostnatou větvičku a dloubala s ní do mě. Vyloženě mi to nic nedělalo, ale vysíralo to neskutečně. Někdo by jí měl naučit slušnému chování, bručel jsem v duchu podrážděně. Taky jsem se k něčemu takovému možná chystal, kdyby mě nezarazila svým velice otráveným vysvětlením.
Zastavil jsem se, s mírně pootevřenou tlamou a zkrabatělým obočím. Pomalu jsem přivřel oči. To si teď se mě dělá srandu? “Teď si ze mě utahuješ?“ zeptal jsem se, zvědavost převýšila chuť být kompletně nad věcí, protože jak na něco takového přijde?
Byl jsem trochu zklamaný, že nepokračovala v mé hře, ale aspoň jsem dostal její jméno. “Odine,“ zkusil jsem si to říct. Líbilo se mi. Olízl jsem si čumák a znova se usmál. “Můžeš mi říkat Thaum,“ vydechl jsem hlubokým hlasem a spokojeně přivřel oči. Už na mě nepoulila překvapeně vyděšené oči a tak jsem chtěl dát najevo, že pořád mám situaci pod kontrolou. Pod svou tlapou.
Naklonil jsem hlavu na stranu. Nerýpala do mě, ne tak jako před chvílí, ale drzost jí pořád zůstala. Když to teda chtěla takhle… Chvíli jsem se tvářil, že přemýšlím a pak jsem se se zkrouceným úsměvem naklonil nad ní. “Chtěla bys, abych tě… kousl?“ tyčil jsem se nad ní a bavil se.

“…moc nohou?“ nechápavě jsem se zeptal a podíval se na svoje končetiny, jako kdybych čekal, že mi narostl aspoň jeden pár. Nebo rovnou dva, protože jsem tak nějak soukromě věřil, že pokud bych měl mít víc nohou než ty čtyři, měl bych jich osm a byl bych pavouk. Lepší než mravenec nebo taková veš.
Koutek mi cuknul nahoru. “Brouček, kopretinka, myška, můžeš si vybrat,“ odvětil jsem věcně, i když na to se tak úplně neptala. “Nebo bych ti měl říkat nějak jinak?“ zkoumavě jsem se na ni zadíval. Obličej měla hezký. Takový… skoro křehce pěkný, ale v očích jí poskakovali čertíci. Co tu dělám, s takovým záprdkem?
“Jen kecama, jo?“ zeptal jsem se hlubokým, hrdelním tónem a udělal ještě jeden krok. Teď jsem se už tyčil přímo nad ní a neuhýbal očima. Už jsem skoro ani nemrkal. Díval jsem se z výšky na to malé smrádě, co mi pořád odmlouvalo a přemýšlel, jestli bych měl udělat něco se svou mírnou frustrací. “Co bych měl podle tebe udělat? zamumlal jsem tiše. O hrozivý tón jsem se ani nemusel moc snažit, šlo to přirozeně a rozhodně pomáhalo i to, že jsem byl výrazně vyšší než ona a stál přímo u ní.

Zvedl jsem jedno obočí. Škvrně začalo odsekávat a ještě kecalo fakt průhledně. Můj pochybovačný výraz jí odpovídal docela jasně. Nevypadala, že by v životě nějak extrémně strádala. Byla drobná, ale zase ne vychrtlá.
“Vypadám tak snad?“ uchechtl jsem se, i když asi by to úplně nebylo vyloučené. Radši na takové věci nemyslet. Beztak bych se z toho jen zbláznil a o děcka jsem nestál v každém případě.
Začínala mě docela bavit. Skoro se mi zdálo, že by i chtěla couvnout, aspoň o krůček, ale jen se na mě zatvrzele dívala. To mě donutilo udělat ještě jeden krok k ní. Teď už jsem se na ni díval spíš jen jedním okem, pod sklonem, ale nemohl jsem si upřít spokojenosti z téhle situace.
“Na vybranou osobu bych tě musel líp znát, broučku,“ zamručel jsem a v očích mi pobaveně jiskřilo. “Jsi zvyklá být mezi vybranými osobami, princezno?“ provokoval jsem ji.
Ono to ale taky zjevně mělo i drápky. Malé, ale i tak. Štěkavě jsem se zasmál. Černá díra. To bylo vlastně i docela dobrý. “Samozřejmě že ne. Ty výhružky o odchodu se mi jen zdály.“

Z toho jejího výrazu mi cuklo v uchu. Docela silně mi cuklo v uchu. Chtěl jsem si rejpnout a z toho jejího kukuče jsem nečekal, že začne hned odsekávat. Přivřel jsem oči. “A co ty, záprdku? Máš vůbec propustku se takhle toulat sama?“ opáčil jsem a udělal pár pomalých kroků k ní, abych zdůraznil výškový rozdíl mezi námi.
Takový škvrně si na mě vyskakovat nebude. “Něco lepšího bych možná měl, ale nechávám si to jen pro vybraný osoby,“ mrknul jsem na ni. Zdálo se, že to ale bylo všechno, co jsem mohl očekávat. “Spíš to vypadá, že ty už nic lepšího nemáš,“ rýpnul jsem si do ní. “To tys na mě zírala, ne já. Vzdáváš se docela rychle, holka,“ zašklebil jsem se nad její snahou být nad věcí.

Zachytil jsem najednou pohled mladé vlčice. Možná bych si ji ani nevšiml, byl jsem odhodlaný si odpočinout, než zase půjdu řešit smečku, do které mě Waristood uvrtal. Nečekal jsem, že tu někoho potkám, měl jsem asi víc brát v úvahu jeho řeči o tom, kolik vlků tu je.
Ale zavadil jsem o ni zrakem, její oči byly obrovské a překvapeně rozšířené. Zafrkal jsem. Její výraz mě mírně dráždil, cítil jsem se být podrážděný. Jaký důvod měla, takhle na mě valit zraky?
Byla ještě k tomu všemu drobná, takový útlý záprdek, který mi mohl být docela jedno.
Tlamu jsem zkroutil do pokřiveného úsměvu. “Dej si pozor, aby se ti oči nevykutálely z hlavy,“ rýpl jsem si do ní s uchechtnutím a líně se protáhl, až mi zapraštělo v zádech. Spokojeně jsem vydechl. Holka pořád koukala. “A nebo aspoň zavři pusu, ať ti tam nic nevletí,“ dodal jsem, už o něco míň jízlivě a jen pobaveně.

srpen 5/10 linzire

S klidem jsem Linzireho pozoroval a vlastně se upřímně trochu bavil. Aspoň na chvíli. Vlček moc nechápal moje poznámky, ale tak nemohl jsem od něj chtít moc že. Blahosklonně jsem se usmál. Úplný dobrodinec. “Jestli chceš, můžu ti pomoct přejít,“ nabídl jsem se a svižně udělal pár kroků, abych směřoval stejný směrem jako on, ale byl pořád kus od něj. Jen nabídka. Naprosto nevinná.
“Mmm,“ souhlasně jsem pokyvoval hlavou při vodopádu slov o jídle. Olízl jsem si čumák, při zmiňování tolika jídla jsem na to přece jenom dostal chuť. “Hm,“ zamručel jsem, když otočil svou pozornost na mě. Tolik otázek. Tři. Jak to má vlk stihnout?
“Mladý jelen… kolouch, to docela… sedí,“ pomalu jsem po něm znova sklouzl pohledem a tiše se uchechtl. Mrknul jsem po rybě. Neměl jsem sebemenší tušení, co to je. “To je střelec. Nedají se zas tak jednoduše chytit, takže gratuluji k schopnostem dobrého lovce,“ sladce jsem se usmál. “A já si ryby dávám jen občas. Máme ale docela podobné chutě. Taky mám nejradši něco mladého a měkkého.“
“Huh,“ překvapeně jsem zamrkal, ale hned se znova usmál a zakryl svou chvilkovou ztrátu kontroly. Nečekal jsem, že tak rychle zpozoruje můj původ, ale zase… “To máš možná má pravdu, to by mohlo vypadat dobře.“

srpen 4/10 linzire

Linzire po mě házel nejisté pohledy, které vypadaly docela zoufale spolu s tím, jak se snažil udržet vzpřímeně. Nemohl jsem se ubránit pobavení, ale taky jsem přemýšlel, jestli ten vlk není nějak retardovaný. Tohle přece tak úplně normální nebylo ne? "Možná jsi od té doby ještě neuschl," nadhodil jsem jednu možnost a střelil pohledem směrem k vodě. "Rozhodně tomu nepomáhá fakt, že ses před chvílí vykoupal ve vodě," zkroutil jsem jeden koutek nahoru a jinak ignoroval směšnost celé situace. Co mi bylo po logice.
"Mmm, opravdu? Pro mě jsou ryby docela vzácná lahůdka, často na nějakou dobrou nenarazím," pokračoval jsem v konverzaci. "Co máš nejradši? Kdyby sis mohl vybrat a nemusel brát v potaz náročnost lovu?" zeptal jsem se a tvářil se, že o to mám skutečný zájem.
"Podzim je opravdu krásný," pokývl jsem hlavou. "Vsadím se, že šedá srst se musí mezi spadaným listím vyjímat."

srpen linzire 3/10

Skoro jsem musel přemáhat smích, když se mu zase noha podklouzla. "Lov tě asi hodně vyčerpal," uchechtl jsem se. Zůstal jsem stát na místě, vyhovovalo mi, jak nahoru se na mě dívá. Takové malé něco. Kdyby někdo chtěl, překousne tě jako klacík.
V očích mi to pobaveně jiskřilo. Tuhle odpověď jsem sice nechtěl, ale... "To nejspíš ne, ale rozhodně by bylo zajímavý to zkusit," prohodil jsem konverzačně. "Mmm, těší mě, Linzire," důkladně jsem zopakoval jeho jméno. Přišlo mi, že se na něj docela i hodí.
"Já jsem Thaum," nechtěl jsem, ale skoro automaticky jsem se trošičku víc napjal vpřed. "A taky se dá říct, že jsem byl na... večerní procházce," odmlčel jsem se na chvíli a tvářil se, jako kdyby mě na tom něco hrozně pobavilo. "Ano, horko bylo pořádné," teď jsem se už znova uchechtnul. "Skoro jako kdyby léto ještě pořád trvalo a nechtělo odejít."

srpen linzire 2/10

Můj úsměv nabral o něco vřelejšího nádechu. Vlk byl vlastně docela roztomilý. Takové skoro štěně, i když z toho už mohl vyrůst. Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu, ale pořád se usmíval. Pořád z něho kapala voda a možná i pro to iluze drobátka byla trochu podpořená.
Takhle sám... jak si asi obstarává život? uvažoval jsem, i když jsem před chvílí byl svědkem toho, jak si zařídil večeři. Naivka, přejel jsem si jazykem po zubech.
"Díky, nemusíš se dělit o svou práci," potřásl jsem hlavou a pobaveně cuknul uchem. "Dobrá rada, určitě tu je něco, co bych si rád dal, věřím, že se mi úlovek taky povede," řekl jsem, ale pohled z něj nespouštěl.

srpen linzi 1/10

Moje procházka neměla žádný konkrétní směr, ale vůně vody a šplouchání mě přilákalo. Beztak, co lepšího bylo než počvachtání se ve vodě? Ještě než jsem se vyloupl mezi zelení, tušil jsem, že to bude buď hodně hloupý jelen a nebo vlk. Hodně hloupý mohl být taky, ale ani u jedné z možností by mi to asi ani moc nevadilo.
Zazubil jsem se, když jsem zahlédl hopsajícího vlčka s tmavou srstí. Klouzal jsem pohledem po jeho těle, nezdálo se, že by byl nějak zvlášť starý, ani jizvy jsem nezahlédl. Uši mi spokojeně cukly a úsměv se ještě prohloubil.
"Hezký večer," ozval jsem se už z dálky, hlavně ze slušnosti. Pohledem jsem neuhýbal. "A dobrou chuť rovnou k tomu," uchechtl jsem se hned následně.

← Sekvoje přes Roh hojnosti

Abych byl upřímný, vlastně se mi to tu docela líbilo. Když už všude nebyla taková zima, všechno vypadalo… skoro idylicky. Snažil jsem se si to užívat. Docela se mi to dařilo. V hrudi se mi usídlilo příjemné teplo, které sedělo jako vyhřátý oblázek.
Na tváři se mi roztáhl mírný úsměv. Všechno vypadalo kouzelně. Skoro. Pohodlně. “No do háje,“zamručel jsem pobaveně a ne úplně jistý, jestli mi to nové zjištění je úplně komfortní. Asi úplně nebylo. Ale co už.
Došel jsem k vodě a v dálce viděl kachny. Překvapeně vykvokly a odplavaly ještě o něco dál. Zašilhal jsem po nich pohledem. Že bych o tom přemýšlel, se říct dalo, ale ještě jsem neměl takový hlad, abych se o to snažil. Zatím mi stačilo se znova protáhnout (záda mi opět zapraštěly) a uvelebit se v blízkosti vody. Letní idylka. Blaho. Obličej jsem naklonil ke slunci a se spokojeným úsměvem a zavřenýma očima si užíval teplo.

← Bukač přes machtaje jih

Coural jsem si to přes les se sakra vysokými stromy. Ale do háje, cítil jsem se jako úplně drobný zvíře, jako kdybych byl mravenec. Viděl jsem je už někdy? Nebyl jsem si jistý. Klouzal jsem pohledem po kmenech, které byly několikrát větší než ty, na které jsem byl zvyklý. A to jsem viděl lesů.
Nakonec jsem usoudil, že se mi tu nelíbí. Cítil jsem se až moc drobně, nepodstatně a slabě. To rozhodně nebyly myšlenky, které bych si moc užíval. Vzdechl jsem. Jakoby nestačilo, že mě už dohání stáří, nespokojeně jsem zabručel a prostřelil nepříjemným pohledem to, co mi nedělalo vůbec radost. “Ale, běžte do háje,“ zavrčel jsem a radši vyrazil zase o dům dál. Waristood si rozhodně vybral ten lepší les.

→ Teboňská louže přes Roh hojnosti