Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ušklíbl jsem se. "Opravdu?" uchechtl jsem si. "A vypadaly ti už vůbec mlíčňáky? S nimi to je jak kousat dřevem," posmíval jsem se jí. Zas tak moc nebezpečná nebyla. Mohla by být. Možná. Pokud by vyrostla správně. To šlo ale asi mimo mě.
Spokojeně jsem zamručel, když se přitulila. Položil jsem si hlavu na její temeno. Příjemný to pocit. Všechno příjemné nakonec ale končí a beztak jsem si potřeboval protáhnout nohy. Odmítal jsem jí ukázat, jak mi někdy klouby vržou, nebo ještě hůř, jak vypadá, když mi tělo ztuhne a já se pak sotva pohnu. Špatné pro atmosféru staršího zkušeného vlka, co je stále ve vrcholné kondici.
Probodl jsem ji pohledem. Na co si troufneš? Tichou výzvu, ať se pro ni vrhnu na divočáka nebo bachyni (díky bohu že ještě mladé nemají, ale v blízké době by šlo o kejhák), jsem se rozhodl ignorovat. Namísto toho jsem nahodil sladký úsměv. "A na co by sis troufla ty, cácorko?" Na mě si jen tak nepřijdeš, kočičko.

"Tak uvidíš, jak nepříjemné kousání umí taky být," odvětil jsem s náznakem vrčení, ale to, jak jsem ji kousl, ještě nic nebylo. Ale pochopila rychle. Šikovná. Chvíli jsem se na ni ještě chladně díval, i její pokus o moje smíření jsem nějakou dobu nechal bez odezvy. Až pak jsem se k ní sklonil a taky jí olízl tvář. "Šikovná holčička," zašeptal jsem jí do ouška.
Nehodlal jsem si nic namlouvat – tahle pozornost mi vyhovovala. Posilovala ego. Dokázal bych ji vytvarovat tak, jak bych chtěl, uvažoval jsem, ale už jsem tušil, že se to takhle nevyvine. Vstával jsem a když jsem se na ni ohlédl, drobnou a malou, tušil jsem, že by mě její neustálá přítomnost otravovala. Mírná poslušná a klidná puťka.
Zavřel jsem oči. Takových bylo hodně. A to jsem si nevybral ani tu s nejkrásnějším kožichem v okolí. Pobaveně jsem se uchechtl a zamával ocasem. "Co by si princezna přála?" zeptal jsem se, ochotný hrát tuhle hru ještě chvíli. Beztak jsem to tu neznal a byl bych rád, kdyby mi to tu trochu ukázala.

"Neříkej, že teď začneš protestovat," zašklebil jsem se na ni s tichou výzvou. To, že jsem do ní před tím vždy kousl o dost jemněji, byla věc druhá. V aktuální chvíli úplně nepodstatná, díval jsem se jí do zlatých očí a čekal na reakci. Neplánoval jsem namalovat hranici až tak blízko k jemnému okusování. Holčička si bude muset trochu víc zvyknout, jinak nejde.
Zvedl jsem taky jedno obočí při té další jízlivé poznámce. Nějak z ní začala opadávat ta blažená spokojenost a objevovaly se růžky i na místech, kde by nemusely. Aby si to zapamatovala, moc jsem neváhal a silně ji potahal za kůži na straně krku. Aby si zapamatovala, že takhle teda ne. Drzost se mi líbila, ale tady jsem hodlal udělat linii.
Na druhou stranu, asi měla ta nespokojenost souvislost i s tím, že jsme tu leželi nějakou chvíli. Byla noc, ale moc dlouho to nevydrží, kdo ví, kdy jsem naposledy jedl. Olízl jsem si tlamu. V tomhle měla pravdu. "Teď se půjdeme najíst," řekl jsem a svižně vstal, nechaje ji za sebou ve sněhu. Poodešel jsem pár metrů a ohlédl se na ni. "Na co má cácorka chuť?" vycenil jsem zuby v úsměvu.

A jak najednou našla odvahu. Znova našla. Teď to už nebylo ale tak moc vzdorovité, aby mi ukázala, jak o mě nemá zájem. Tahle cácorka se mi líbila. Uculil jsem se. "Ah, tak to potom..." nechal jsem to vyznít do prázdna, natáhl jsem se a čapnul ji za ucho. Silně jsem za něj zatíhl a zmáčknul víc než bych úplně musel. Možná jsem i trochu prokousl kůži.
Pustil jsem ji až po hodné chvíli. Ještě jsem zamručel s jejím uchem pořád v tlamě. "To mě těší," pousmál jsem se. Možná víc samolibě než bych musel. Ale pořád jsem se cítil jak kocour s kanárkem. A smetanou. Ale hlavně cácorkou.
Přeměřil jsem si ji pohledem. Každý jsme měli trochu jiný názor na aktuální situaci. Olízl jsem si tlamu. Měl jsem ji zkoumat, zjišťovat, ukázat další věci. Jak dlouho čeká, že tohle bude trvat? Trochu mě to vrátilo zpátky k myšlenkám o delší hře. Hm. Možná to nebude úplně ztracené. Celou dobu jsem klouzal pohledem po její srsti a zvažoval možnosti. No, co už. Tohle asi taky není úplně nejhorší zvrat událostí. Uvidíme, uvidíme.
Nahodil jsem znova lišácký úsměv. Mám toho v repertoáru ještě spoustu. Ale to ti nemůžu přece jen tak říct," mrkl jsem na ni.

Znova jsem se uchechtl a přitulil se k ní trochu blíž. Už jsem si nemohl vzpomenout, proč jsem si to před chvílí upíral a opakoval si, že to neni moc dobrý nápad. Možná za to mohla únava, nebo sníh, co se kolem nás mezitím snesl, nejspíš obojí. Cítil jsem se jako kocour, co slízl všechnu smetanu. Sežral kanárka. A ještě za to byl pochválený.
"Dobré vědět, dobré vědět," zakřenil jsem se a šťouchl do ní čumákem. Měl jsem chuť tuhle chvíli uchovat, možná ještě radši bych jí celou snědl. Slízl, jak tu smetanu. Položil jsem si hlavu zase dolů a podíval se na ni jedním okem. Líbila se mi její šíje, dlouhá a elegantní, jak se tmavě hnědá měnila v pískovou. Leskla se. Skoro jako ten sníh.
"Opravdu," řekl jsem, skoro jako kdybych jí nevěřil a tiše se jí smál. Trochu to i byla pravda. Byla to malá cácorka, co život pořádně neznala. Jinak by věděla, že si má dávat pozor na velké zlé vlky. Hlavně ty, kteří umí zamotat hlavu. "Co ještě takového?" zeptal jsem se s šibalskými jiskřičkami v očích.

I když jsme byli ve sněhu, moc mi to nevadilo. Když jsem ležel a nehýbal se, ani klouby jsem tolik necítil, abych si mohl stěžovat. Co z chladu bylo, byla jen otravná myšlenka, na kterou jsem ale ani neměl sílu. Díky svojí společnosti.
Moje myšlenky byly spokojené, vyhlazené, pomalé, pořád se kroutící ve spirálách o tom, jak příjemně se cítím a jak je příjemné být s ní.
"Oh, opravdu?" uchechtl jsem se, když prý to jen šlo. "Pokud mě paměť nešálí, před chvílí jsi zněla úplně jinak," pobaveně jsem zvedl jedno obočí. Možná by mě i napadlo ji kousnout, jen tak pro jistotu, preventivně, abych jí připomněl, jak příjemné to může být, ale ta malá cácorka mě předběhla.
Překvapením se mi na chvíli zadrhl dech a ani jsem to před ní neskrýval. Dovolil jsem si i věnovat pár vteřin k pomalému zamrkání. Pak jsem se usmál. "No ne, ono to umí vycenit i zoubky," uchechtl jsem se a jemně se v jejích zubech zavrtěl.

Spokojeně jsem se usmál, nejen pro to, že jsem se spokojený opravdu cítil. Ale taky Cácorka byla moc příjemná společnost. Její tichounké já vím, mě zahřálo na hrudi. S přivřenýma očima jsem se na ni díval a cítil se spokojeně. "To je dobře, že to víš. Hlavně nezapomeň," šeptl jsem jí do ouška a pak jí ho něžně olízl.
V hrudi mi stále brnělo nadšením, jak jsem se k ní tiskl. Byla tak malá. "Moje nádherná, odvážná Cácorka, broukal jsem jí tiše. Chtěl jsem vidět výraz v jejích očích co nejdéle, uvědomil jsem si. To, že někoho potřebovala a já jsem v aktuální chvíli chtěl někoho, kdo by potřeboval mě, mi velmi vyhovovalo.
Po chvíli ticha, kdy jsem i myslel, že usnu, jsem znova otevřel oči. "Tak co," zamručel jsem. "Bylo kousání opravdu příjemné nebo tě musím přesvědčovat víc?" pobaveně jsem se zaculil.

Bavil jsem se. To bylo něco, co jsem mohl říct s naprostou jistotou. Užívat si aktuální chvíli byl um, který jsem vypracovával poslední léta do dokonalosti, že jsem se nad tím už moc nezamýšlel.
Nezamýšlení bylo v téhle chvli dost klíčové slovo. Už před několika chvílemi jsem kompletně zavrhl pokus o plánování dopředu. Co se týkalo Odine… nějak jsem na to rezignoval. Nechtěl jsem se zamýšlet ani nad tím, proč. Nejspíš to bylo stejně někde v mojí budoucnosti, kdy si budu nadávat, že kdybych počkal…
Ale co už.
Nechtěl jsem to takhle moc rozjet. I když, chtít bylo asi opravdu silné slovo. V tomhle kontextu. S tímhle významem. Chtěl jsem opravdu hodně věcí. Osob. Aktuálně jsem až moc chtěl Odine a tohle byl výsledek. Co začalo jako laškovná hra vyústilo v něco, za co by mě její otec hnal. Kdyby se o ni zajímal, tedy. Protože co se zdálo, moc se jí toho nedostávalo.

Nakonec jsem si to ale ani moc nevyčítal. Už jsem nemyslel ani na ten dlouhodobý účinek. Co komu po tom bylo. Mně vlastně nic.
A tak když jsem po nějaké době vzdechů a polozavrčených slov chvály z ní zase slezl, cítil jsem se příjemně. Slezl bylo možná trochu silné slovo. Postupně jsem ji stáhl s sebou k zemi a když bylo po všem, stočil jsem se kolem ní, nad ní, skoro i v ní, ale už bylo po všem. Položil jsem si na ni i hlavu a spokojeně zamručel, jako kdybych byl velká kočka. Velká spokojená kočka. ”Jsi krásná. Nádherná. A byla jsi moc hodná,” šeptal jsem jí do ouška.

// jak česky říct good girl, aby to furt znělo kinky? ;-;

Nečekal jsem, že se mi z tý malý holky rozbuší srdce. To se už… dávno nestalo. Rozhodně ne z podobného důvodu. Jasně, když jsem se dostal do problému, adrenalin stoupal a tep mi bušil do uší. Ale tohle? Tohle bylo jiné. Cítil jsem se skoro hladově. To, jak se na mě dívala a přikázala mi…
Na stará kolena se ze mě ještě stane podpantoflák.
Ta představa by mě pobavila, kdybych nebyl zrovna skoro úplně pod kouzlem té malé. Pod kouzlem toho, jaký potenciál to všechno mělo. A nemohl jsem se dočkat, až se k tomu dostanu. Spokojeně jsem mručel, protože jsem si nemohl pomoct a ani vlastně nechtěl.
Cácorka vypadala za tou vší rozkazovačností hrozně hladově. Měla jiný hlad než já, ale to mi vůbec nevadilo. Líbilo se mi, imponovalo mi, jak jsem ji mohl ovlivnit. A to ovlivňování na dlouhodobé ose? Kašlat na to. Kdo to potřeboval.
“Šššš,“ broukal jsem k ní. “Hodná holka, šikovná,“ mumlal jsem jí do ucha takové a podobné něžnosti. Šeptal jsem jí i o tom, jak je krásná a její oči jsou jako dvě hvězdy.

Odine byla malá holka s obrovskýma očima a nade mnou nebyl žádný bůh, aby mě zastavil. Dívala se na mě a já se na chviličku cítil jako bůh sám, kdo by taky nade mnou mohl vykonat rozsudek? Všechno mi bylo jedno. V hlavě se mi proháněly myšlenky a nápady, že bych s ní rozehrál delší hru, zkusil ji pozlobit, možná chvíli vést, sledovat, jak se její život bude ubírat.
Pořád jsem ty plány tak úplně nezavrhl. Představa, že bych odine vídal častěji, mi nebyla příliš proti srsti. Drzé mladé holky byly mojí slabostí. Ne že bych si to dokázal nahlas přiznat a rozhodně jsem nechtěl, aby to věděla i ona.
Ale taky jsem byl sobec. A v aktuální chvíli jsem byl sobecký i vůči svým dlouhodobým plánům. Tušil jsem, že mě to docela brzy kousne do zadku, ale…
Vzdechl jsem. Kdo jsem, abych se bránil svým vrtochům?
Ušklíbl jsem se na ni. “Jasně že, je toho tu víc. Svět je obrovský a je tu tolik možností, že je za celý život nedokážeš ani jen poznat, ne to ještě zažít,“ zark se mi zamlžil, jak jsem vzpomínal na zážitky, které jsem si užíval. “A pokud se rozhodneš si jen vybírat ty, které si dělají potěšení…“ nechal jsem větu viset ve vzduchu nedokončenou.
Na jazyku jsem měl ještě další slova, ale čím míň jsem mluvil, tím víc se musela vyptávat a víc ji to zajímalo. Nemohl jsem to celé kouzlo jen tak narušit.
A pro to, když mi řekla, že můžu pokračovat, jsem ji chytil zuby za zátylek, stiskl a zatáhl. Co to s ní udělá.
Hlavou se mi proháněly představy, jak jednoduše bych s ní teď mohl švihnout, prokousnout kůži, hlavu roztříštit o kámen, až bych se dostal až k mozku, otevřít hrudník, dostat se až k stále bijícímu srdci, zatímco se její tělo stále škubalo, ale mysl už nebyla přítomná… zamrkal jsem, abych se toho zbavil. Teď jsem mířil k jinému požitku. Zafuněl jsem a stiskl ještě o trochu víc.

Tyhle příběhy byly až překvapivě časté. Rodina, co se nezajímá. Kdo ví, jak to doma vypadá. I to, jak o tom přemýšlela, o něčem vypovídalo. Naklonil jsem hlavu na stranu. Mladá vlčice, co by chtěla... něco víc. Něco, co jí bude dávat smysl. "A ty se cítíš, že tam doma úplně nejsi. Beztak, nikdo se o tebe nijak zvlášť nezajímá, už od narození jsi byla v podstatě sama," zhodnotil jsem a neznělo to vůbec jako otázka. Dalo se jednoduše odhadnout, co za tím vším mohlo být.
"A ty..." zamrmlal jsem, "máš pocit, že přece tohle život nemůže být. Tohle není všechno, co se nabízí, ne? Musí tu být něco víc," vyprávěl jsem a můj tón zněl skoro soucitně. Uvnitř jsem to zas tak moc necítil, nebyla nijak výjimečná, rozhodně ne v tomhle ohledu.
Něco v mém nitru poskočilo, když zvedla hlavu. Dívala se na mě s trochu zakalenýma očima, neměla tušení, co vlastně dělám, to jsem viděl. Pokud měla nějaké zkušenosti v této oblasti, byly dost malé. Pousmál jsem se jí do srsti a spokojeně zamručel. "Můžu pokračovat, cácorko?" zeptal jsem se jí tiše.

Jen jsem se jí mlčky díval do očí. Líbilo se mi, jak se dokázala zklidnit. Taková upejpaná cácorka. Pohled zdola byl rozhodně jedním z nejlepších. Už jsme to ale natahovali moc dlouho. Začali jsm mluvit pomálu, hlavně ona. Olízl jsem si čumák. “I tak se nezdá, že by ses tam moc hrnula,“ naklonil jsem hlavu na stranu. Vlastně jsem byl i docela zvědavý na to, jak se jí žije. Taková mladá holka. Už jsem si pořádně nedokázal představit, jak by to mohlo vypadat.
Ale pak jí zajiskřila očička. A já se zase bavil. “Mmmm,“ zamručel jsem a pomalu se přemístil k jejím zádům. Stál jsem ze strany, trochu vzadu, tyčil se nad ní. Sklonil jsem hlavu a čumákem jí pročísl srst až k zátylku. Zafučel jsem jí pod chlupy. Bude to cítit až na kůži? Nebyl jsem si jistý a nechtěl jsem zvedat hlavu, abych to zkontroloval.
Ale do háje, ta holka i dobře voněla. Nebyla to taková přesládlá vůně nebo promíchanost až moc pachů vlků. Trochu zemitá, ale ne moc. Přivřel jsem oči a rozhodl se to chvíli jen vychutnávat. Však o nic nešlo. Takovejch malejch holek byly všude spousty.

Trpělivě jsem čekal, až si mě zase prohlídne. Prohlíželi jsme se vzájemně docela dost. Rozhodně bych řekl, že mi to dělá radost, a to, jaké další morální otázky se kolem toho točily…moje starost to nebyla. Pomalu jsem přivřel oči a začal se zubit, až jsem skoro jen cenil zuby. “Nevím,“ vydechl jsem polohlasem. Chraptěl jsem. “Měla bys?“ zeptal jsem se skoro nevinně, ale neztrácel jsem výraz vím víc než ty a vím to. Reálně otázka, jestli bych jí ublížil, nebyla vůbec na stole. Neměl jsem k tomu důvod, rozhodně mi tahle malá cácorka nemohla pořádně ublížit, ať by chtěla sebevíc. Možná že tak její smečka, ale ani u té zjevně nebyla nijak zvlášť doma. Kdo ví, jaké vztahy spolu ve skutečnosti měli.
To všechno ale vědět nepotřebovala. Nemusela si tím zatěžovat svou hlavinku.
Probleskl mnou soucit. Nezdálo se, že by se jí v životě někdo ujal. Kdo ví, jak to měla s rodiči. Otec s železnou nohou, nebo jak říkala. Takové ztracené štěně. Můj úšklebek trochu pookřál. “To rozhodně zní, že to není tak špatné,“ prohodil jsem.
Měl jsem co dělat, abych neudělal něco nepromyšleného. Olízl jsem si čumák. Nadechl se. Přímo mě vybízela a dívala se na mě tak… vyzývavě. Ne pro to, že věděla, co to je, ale byla zvědavá a dožadovala se odpovědí a věděla, že za tím něco je. “Na světě je mnoho věcí, co jsou dobré, ale na první pohled se to nezdá,“ začal jsem hlubokým hlasem a pomalu vyrazil kolem ní k jejím zádům. Pomalu. Nikam jsem nespěchal. Nic mě netlačilo kupředu. A čím déle to budu protahovat, tím větší radost z toho budu mít.

Úplně jí začala zářit očka. Jako kdybych jí nabídl pořádně tučný kus masa. A že by se jí docela i hodil. Docela to k ní sedělo. Vypadala roztomileji. “A jak ti to zatím vychází?“ zeptal jsem se pobaveně s náznakem posměchu. To, že ještě neměla zabarvené oči nemuselo znamenat nic, ale spíš jsm hádal, že svou magii ještě neobjevila. “Kdo teď přispěchá na pomoc tobě?“ zamumlal jsem chraplavě a zkoumavě se na ni zadíval. Tak maličká. Chtěl jsem si ještě pořád udržet aspoň mírný náznak nebezpečí, nejenom pro to, že se mi líbilo, jak se jí oči leskly, když je na mě poulila a snažila se tvářit odvážně.
“Hmpf,“ odfrkl jsem si. “Tváříš se moc nadšeně, teda,“ poznamenal jsem a zkoumavě jí těkal pohledem po tváři. Nejenom že si nebyla jistá, jestli tam patří. I když to taky mohla být jen mladická nejistota. Měla tam jen nakráčet a oznámit, že je jejich součástí. “Jsi si jistá, že tam opravdu chceš?“ rýpl jsem si do ní, jen abych ji trochu víc znejistil.
Netušil jsem, co to sbruffone znamená a něco mi napovídalo, že to nebude nic hezkého. Na to z toho měla až moc velkou radost a bylo mi jasné, že mě až tak moc v oblibě nemá. Rozhodně ne, aby mi dávala roztomilé přezdívky. No co, beztak jsem na roztomilost nikdy nebyl. Pomalu jsem vydechl a usmál se. “Tak dobře,“ podíval jsem se jí do očí. “Cácorko,“ přehnaně něžně jsem na ni zamrkal. Jestli chtěla hrát tuhle hru, budiž. Vsadil bych se, že by nedokázala vymyslet horší jméno než některá, co jsem za svůj život slyšel. “Jsem velmi poctěn,“ vysekl jsem jí krátkou poklonu.
Ale sakra, to, jak se jí kroutil nos při přemítání, co to znamená mít rád kousání… Byla úplně k sežrání. V tuhle chvíli jsem ji chtěl spolknout. Úplně celou, i s chlupy a těma obrovskýma očima. Měl jsem co dělat, abych se mlsně neolízl. Namísto toho jsem se jen úlisně usmíval. “Přesně tak,“ přikývl jsem. “Ještě jsi asi nezažila, aby kousání bylo příjemné, že,?“ přivřel jsem pobaveně oči.
Koutky mi zacukaly při další otázce a měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Mohl jsem čekat, že se na to zeptá. “Ano. Já rád koušu,“ odvětil jsem, jako by se nic nedělo a my se bavili jen o počasí.

Připsáno