Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Marně jsem prosil bohy o slitování. Aurora stejně řekla ať jdu první. Zachvátila mě panika jelikož jsem si ze svých lovů mnoho nepamatoval .Můj mozek, všechny zlé vzpomínky na minulost striktně potlačoval. Proč sem si vlastně nemohl na nic konkrétního vzpomenout? Vybavovalo se mi jen to, že jsem dělal nadháněče nebo záskok. Ale nikdy jsem si na víc nevzpomněl. Jen jsem věděl, že jsem se od té doby lovu bál a nerad jsem lovil.
"Uhhh ....ok...dobře" Zahučel jsem ačkoliv jsem neměl absolutní ponětí, co se ode mě očekává.
Mám vyběhnout teď nebo čekat na nějaký signál ? A jak vůbec poznám, že už mám jít? A jak poznám, kterým směrem vyběhnout ?
Neskutečně mnoho otázek mi prolítalo hlavou a já jen čekal kdy to peklo začne.

Stál jsem pod kopcem a utápěl se ve svých depresivních pocitech. Měly docela převahu, ale pak mě najednou vyrušil známý hlas. Arcanus. Zmínil novou členku smečky a pak něco o tom, že by se jim hodilo kdybych se přidal k lovu. Ačkoliv většinu vlků jsem nedokázal mít v úctě k Arcanusovi jsem měl dost specifický vztah. Byl to jedinej vlk, který byl za každých okolností v kladné nebo aspoň v neutrální náladě. Nová členka neměla nijak zajímavé atributy ani na srsti ani nikde jinde. Srst měla na zádech tmavě krémovou a směrem dolů jí šla do bílé.
"Ou Ahoj, jo ok taky mě těší." Řekl jsem rozechvělým hlasem. Arcanus nečekal na mou odpověď a rovnou šel hledat kořist. Já a ani Aurora jsme neměli, co říct takže jsme se rozešli za ním. Wau aspoň někdo kdo mě dokáže dostat zpátky do reality, teď, už by to mohlo být v klidu. Snažil jsem sám sebe uklidnit.

Došel jsem pod kopec přes který se šlo do Asgarského lesa. Nahoru se mi ale nechtělo. Ne, že bych byl zrovna líný jít nahoru ale.. neměl jsem motivaci. Stál jsem dole a civěl na les. Byl tak mrtvý. Kort teď když všude byly spadané listy a jehličí, a místy i byla jinovatka. Neskutečně depresivní scenérie a do toho mi furt kecaly moje hlasy.
Kam chceš jít? Co tam najdeš ? Štěstí ? Pcha nebuď debil, víš, že tam na tebe nikdo nečeká. Proč se chceš vracet ? Záleží na tom jestli tam jsi ? Doteď tě nikdo nehledal a to si byl pryč nějakou dobu. To o něčem vypovídá. Co budeš dělat ? Co tě tam drží ? Přijdeš tam a zalezeš si pod keř a tím to hasne... budeš tam sám. Stejně jako tady. Nezáleží na tom kam půjdeš, stejně budeš v duši sám.
Jako obvykle měly moje hlasy pravdu. Stál jsem pod kopcem... neschopen pohybu. Ztracený ve svých pocitech a emocích.

Vlčisko nereagovalo a po chvílí čekání na nějakou akci jsem se sebral a šel zpátky do Asgaru.
Tohle bylo divné, ale co tě čeká doma? DOMA ? HHAHA leda Hovno kamaráde. Beztak si nikomu nechyběl a spíš byli rádi, že jsi zmizel. Vždyť vždycky když jsi byl v něčí společnosti tak se všichni po chvíli ztratili, a ani tě nenechali domluvit. Beztak si tam bez tebe akorát užívali.
Zase se ozvaly moje depresivní hlasy. Tentokrát mnohem silnější než kdy dřív. A měly pravdu.
Šel jsem po cestě kterou jsem, sem přišel a přišlo mi, že se udělala zima. Venku bylo stále víc zataženo a hnusně. Chvílemi i odporně foukalo a mrholilo takže byl vzduch hodně studený a vlhký. To mi jen zhoršovalo mojí depresi a sebevražedné myšlenky. Vždyť o čem můj život je ? Ve své smečce nemám žádné postavení, nemůžu mít ani mláďata nemám tam ani potencionální partnerku není tam nikdo kdo by se se mnou chtěl kamarádit.

Odchod -------> Asgar

Vlčisko nevypadalo, že by se mu chtělo povídat, vlastně spíš jen odsekával. Byl jsem poněkud unavený a na jeho tón hlasu jsem fakt neměl náladu. Poněkud lapidárně jsem mu odpovídal na otázky.
"Jen dokud mi nedáš záminku toho nechat. " Odvětím mu poněkud nezaujatě. Oponent udělal krok vpřed a přimhouřil oči. Zjevně se snažil působit dominantně možná děsivě. Jenže si asi ještě nikdy nezačal s nihilistou s depresemi. Na jeho další dotaz nebo spíš připomínku jsem po odpověděl dost provokativně.
" Sorry že tě zklamu, ale já nejsem z pohádky, Stolečku prostři se, abych ti tady vyblil žvanec na potkání. Ačkoliv teoreticky bych mohl já, už jsem vlastně jedl. Ale asi už by to nemělo tu původní konzistenci."
Dodám s jakýmsi poťouchlým filozofujícím výrazem ve tváři. Tak nějak jsem doufal že vlčisko bude mít aspoň trochu smysl pro černý humor.

Byl jsem popravdě trochu znuděný jelikož jsem nevěděl, co dělat. Věděl jsem, že bych se neměl trousit někam daleko jelikož jsem tu musel počkat. Ale i tak jsem se trousil podél řeky sem a tam. Vzpomínal jsem si že jsem takhle dost často ťapal sem a tam když jsem byl malý a nemohl jsem spát nebo jsem se nudil.
Všem to lezlo na nervy a nechápali proč už několik hodin jen ťapu po jeskyni, ale já jim neuměl vysvětlit proč to dělám. Furt jsem slyšel, že toho mám nechat že jim vychodím díru, ale mě to prostě bavilo.
Během procházení jsem ucítil ještě další dva vlky, jeden tu zřejmě nedávno procházel a druhý se teprve trousil směrem ke mě.
Co mě ani nejvíc překvapilo bylo to, že neměl potřebu se nějak zdravit nebo tak. Prostě se zastavil kousek ode mě a prohlížel si mě. Zjevně jsem nebyl jediný kdo je asociál.
Další věc co mě taky velmi udivila byla kombinace barev a vzoru jeho srsti. Zrzavá, bílá a šedá. A ještě ve velmi specifickém vzoru, čelo a kořen nosu byl kompletně bílej, jen tváře měl do zrzava a kolem očí měl šedou. Přes krk a hrud se mu střídal šedy pruh a bílej pruh. Na předních nohách se mu přidala i zrzavá a od půlky břicha se mu vinula až do půlky stehen. Zadek mu šel do běla, zatímco ocas byl rozdělen na šedou a zrzavou půlku a špičku měl taky bělavou. Rozhodně zajímavý exemplář aspoň co se pestrosti barev týkalo.
Se zájmem jsem si prohlížel jeho zbarvení, ani jsem nečekal, že by na mě nějak začal mluvit.

Poskakoval jsem se kolem řeky. Nepřišlo mi, že bych byl na nevím území. V mém nejbližším okolí nikdo nebyl. Aspoň prozatím. Zkoušel jsem chytat ryby, jako to dělají medvědi abych zabil čas. Pořádně jsem ani nechápal proč jsem sem šel. Přišlo mi, že tu mám být a na někoho čekat . Ačkoliv jsem nevěděl kdo a proč.
Navíc mi přišlo, že vždycky když odejdu, tak na místě kde jsem předtím byl to hned ožije. Jako bych všechny zdržoval nebo je nějak omezoval. Všichni jako by se snažili se mi vyhýbat. Znovu a znovu se ozývaly moje hlasy a možná i svědomí? Nicméně jsem zůstával na místě. Necítil jsem potřebu se přesouvat.
Spíš sem měl potřebu si někomu postěžovat na můj život. Neskutečně jsem chtěl nadávat. Měl jsem možná i vztek. Ale hlavně jsem se nudil. A cítil jsem se dost zapomenutý několik dní jsem. Prospal pod keřem. A nikdo nikde. Nikoho můj příběh nezajímal... jaky mel můj život smysl ? Koho by vůbec zajímalo, jak žije vlk který je evidentně retardovaný ??

<<<------ Asgar
Přicoural jsem se k řece kde bylo cítit spoustu vlků. Ani jsem neměl v plánu se tu seznamovat ale v místě kde jsem zakempil abych se mohl napít naštěstí nikdo nebyl. Přišlo mi, že se tu nic moc nedělo. A nebo , že bych zase o všechno přišel? Jak jsem byl starej, tak jsem vždycky o všechno přišel. Buď jsem to zaspal nebo mi o tom nikdo neřekl. Kdy, už si zvyknu na to , že nikdy nebudu středem pozornosti ? Venku se dělalo poměrně chladno. O to větší byla zima u řeky kde jsem stál. Ve vzduchu byl kromě vody cítit taky Arcanusův a Sionnův pach i když jen stopově. Nedávno tu museli proběhnout. Bylo tu ale cítit mnohem víc. Musela tu projít celá Gallirejská armáda vlků. Nikoho jsem tu podle pachu nepoznával a navíc tu všichni museli být jen chvíli protože pach byl, už zesláblý. Kam vůbec všichni zmizeli ? Od doby, co byli v Asgaru šakali se nikde nehnul ani lístek mi přišlo. Poté, co jsem se napil jsem si dřepnul kousek od břehu a jen civěl po okolí.

// odchod k řece Mahtae

Dlouho jsem jen ležel pod keři a spal. Neměl jsem důvod se budit jelikož v lese jsem byl sám. Když, už jsem ale byl přespaný probudil jsem se a nemohl jsem znova usnout. Ve vzduchu jsem stopově cítil Elisu. Musela tu nedávno projít. Pak tu byl ještě někdo nový koho jsem neznal. Udivovalo mě, že se tu od útoku cizí vlčice nic nestalo. Byl tu, až moc velký klid. Skoro, až nuda. Zvedl jsem se a vleklým krokem jsem se procházel po okolí. V mojí nejbližší blízkosti nebyl nikdo v dohledu ani v doslechu. Bylo to jako by všichni najednou umřeli. Nebo, že bych byl mrtvý já ? Pokud jsem byl mrtvý znamenalo to, že si můžu beztrestně dělat, co chci když mě nikdo jiný nevidí. Sebral jsem se a šel se toulat. Nikdy jsem nebyl dál než za humna. Teď jsem měl možnost dělat si co chci ... jenže co chci dělat ? vyšel jsem z Asgaru a šel bezcílně. dál
// ---- Řeka Midiam

Netrvalo to dlouho a Elisa tu cizinku nakonec pustila. Jen se jí zeptala jestli jich je víc a když slyšela, že ne tak ji silou rozlámala rameno. Přišlo mi, že se ohledně druhé vlčice poněkud unáhlila. Na začátku jí vlčice řekla, že unesla Sionna aby se mohla vrátit ale kam? Pokud žije sama, tak z jakého důvodu potřebuje vlče, aby se mohla domů vrátit ? To nedávalo smysl. A pak ona nepoužila magii jako Elisa. Do jisté míry jsem Elisu chápal, že jí, už chtěla mít z krku ale stejně jí pustila moc brzo.
Pak se Mě Elisa zeptala kam šli ostatní. Jednak jsem si tím nebyl jistý a jednak jsem je ignoroval, takže jsem nemohl nic říct, ale i kdybych něco řekl tak bych to nestihl, jelikož Elisa utekla hned jak se zeptala.
Byl jsem tu zas sám. Teda ne úplně sám. Vedle mě se válel zbytek kořisti. Většina masa, už chyběla a mrtvola byla značně odlehčená. Přemýšlel jsem jestli ji tu můžu nechat jen tak. Ale to je blbost, když jí tu necháš přiláká to dravce. Ale když to odtáhneš k alfám do jeskyně tak ti z toho stejně nic nekápne.
Jelikož jsem chtěl jít spát, tak jsem vzal to, co ještě před pár hodinami běhalo po lese a odtáhl to do vchodu do jeskyně, kde Elisa prve vyváděla malého Sionna. Sám jsem si pak zase zalezl do křoví.

Vzhledem k tomu, že Arcanus zachránil Sionna mohla se Elisa plně věnovat nepříteli. Tiše jsem seděl v půlce stráni na , jejímž vrcholku ostatní hodovali. Ačkoliv na souboj mezi Vlčicema nebylo přes ohně vidět chtěl jsem vidět, co se stane. Arcanus mezi tím přiměl svého syna k potravě aby se Vlček najedl. Lauře která byla psychicky v hajzlu, řekl, že to není její vina. Pak jí řekl že má jít přijmout nováčka a sám se svým synem někam odešel. Jak typické. V jednu chvíli ti říkají jak si statečný a hned na to je z tebe vosk.
Jelikož, už jsem neměl, co ztratit dohrabal jsem se k úlovku a nenasytně jsem začal hodokvasit. Dole pod strání se odehrávalo zajímavé představení. Aspoň něco pozitivního když , už.
Ohnivá hradba pak zmizela a bylo vidět jak se nepřátelská vlčice snaží chňapnout Elisu. Přirozeně se jí to nepovedlo. Elisa bylo mnohem temperamentnější a to byla ještě relativně klidná. Nezabila cizí vlčici hned, naopak z ní tahala informace. Zjevně chtěla vědět jestli je takových sebevrahů víc, a kde se nachází abychom věděli jestli čekat další útok. Cizí vlčice, která teď byla na lopatkách řekla něco o návratu. Je to snad člen vražedného klanu kde se dělají zkoušky dospělosti ? Má snad za úkol prokázat svou dospělost tím, že přinese obětní Vlče, které musí ukrást z jiné smečky ? A následně ho zabít aby ji v její smečce nebo klanu nebo sektě uznali za plnohodnotnou členku ?

Když vyšvihli do vzduchu plameny cukl jsem sebou. Laura se na mě se zděšením podívala a já měl pocit že mi telepaticky řekla tu samou větu která se mi, už chvíli honila hlavou. Pak ale s nešťastným zavřeštěním chtěla Sionna z plamenné bariéry vytáhnout ale Arcanus jí předběhl. Jestli jí doteď měla Elisa aspoň trochu v oblibě tak teď jí asi stáhne z kůže a mě taky projelo mi hlavou. Chvíli jsem ještě sledoval zápas mezi vlčicí a vetřelcem u kterého jsem neznal pohlaví ale pak jsem viděl, že Laura jde k ostatním. Teprve teď jsem zaregistroval zbytek smečky který prve hodoval na menším kopečku. Co jsem tak napočítal bylo nás teď 13 jedinců i s alfami a Sionnem. Ale ani to mě neuklidnilo a moc se mi do toho davu nechtělo. Všichni teď vyplašeně sledovali dění na svahu pod kopcem. Vypadali že je přešla chuť na jídlo a mě ostatně taky. Ale nakonec jsem se donutil přijít aspoň o něco blíž k ostatním. Laura vypadala dost vydeptaně a skoro až brečela. Stál jsem kousek za ní a mlčky jsem sledoval co se teď bude dít. Sionn se dost viditelně chvěl a vypadal zasekaně. Zjevně byl v šoku protože měl vytřeštěný pohled a byl gumový nic neříkal jenom hlavou otáčel odnikud nikam a lehce se kymácel když se chtěl otočit zatímco si ho Arcanus prohlížel. Kromě krvavého otisku na šíji neměl nějaká větší zranění ačkoliv krev mu na srsti udělala poměrně velký flek. Přejížděl jsem pohledem z místa na místo. Zajímalo mě co Elisa nepříteli udělá ale taky jsem sledoval co udělá Arcanus.

Bylo vtipné že ačkoliv byl Sionn coby vlče neustále napružený rostlinka ho přiměla se zastavit. Chvíli si s ní hrál a pak sebou plácl vedle mě. Pousmál jsem se nad tím jak rychle se najednou unavil. Pobavilo to i Lauru která se taky uchechtla když viděla jaké má rostlinka účinky. Pak se ale ozvalo zavytí naší Alfy. Sionn poznal hlas matky a hned začal dorážet na Lauru a rychle pobíhal sem a tam jako by nám chtěl říct abychom sebou hnuli. Laura mi říkala abych se šel najíst a Sionnovi navrhla že si dají závod. "No je fakt že už jsem docela dlouho nežral takže asi neuškodí když dám tělu nějaký živiny."
Odvětil jsem jí načež jsem se ztěžka pohnul směrem na nohy. Než jsem se ale stihl nějak víc rozhýbat něco vyběhlo z křoví chytlo Sionna, který v leknutí ani necekl a zdrhalo to s ním pryč. Nemohl to být nikdo ze smečky jelikož tvor byl až moc světlý oproti ostatním a šakal to taky být nemohl jelikož tohle bylo úplně sivé.
"HEJ!" Vyštěkl jsem a to bylo tak jediné co jsem mohl říct. Ačkoliv jsem se už rozebíhal že budu muset pronásledovat onoho vlka, matka vlčete mě předběhla. Nebylo ani potřeba abych je pronásledoval jelikož Elisa si pomohla magií ohně. Oddělila sebe a útočníka jednou branou ohně a malého Sionna taky oddělila zvlášť. Jsme mrtví Projelo mi hlavou, Elisa mě a Lauru zabije, měli jsme Sionna hlídat.

Laura zjevně nevěděla jak začít konverzaci tak se ještě dodatečně omlouvala za to jak na mě vybafli.
"V Pohodě" řekl jsem krátce a pšíknul jsem si. Ačkoliv jsem se snažil být všemožně skromný nemohl jsem odolávat věčně, zvlášť když mě Laura zahnala do pasti. Nechtěl jsem jí brát myšlenku toho že jsem statečný i když já jsem to tak nevnímal.
"Díky..." Odvětil jsem nervózně, protože jsem nevěděl jak reagovat. Nemít srst určitě by viděla jak se pomalu měním v rajče. Po chvíli použila nějakou magii na rostlinky a přede mnou cosi vyrostlo. Vonělo to hrozně hezky, mile skoro až romanticky. Ale mělo to dost uspávací účinek. Připadal jsem si jako bych byl na houbičkách nebo co. Všechno bylo v pohodě, nic mě netrápilo, malý Sionn si hrál s mým uchem a já si jen spokojeně ležel.
"Jo, díky" řekl jsem po chvíli co jsem hypnotizoval onen výhonek a bloumal ve svých veselých myšlenkách. Pak si Sionn vyměnil s Laurou pohledy. Laura se ho ptala jestli už má hlad. On nevypadal že by si stěžoval ale spíš měl takovej vyčkávající pohled, jako by čekal že si s ním Laura začne hrát