Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Netrvalo to moc dlouho a hnusné deštivé počasí vystřídalo dusno a parno. Tesaie vzbudilo ostré slunce, které mu svítilo do keře a jemu rovnou do xichtu. To se mu nelíbilo tak zavrtěl hlavou a vylezl ven. Slunce se teď nacházelo v pozici kde mu pražilo na jeho keř a bude ještě chvíli pražit než zaleze za stromy. Tesai se tedy vydal po lese hledat nějaký jiný stín, ale jen, co se trochu vzdálil udělala se tma.
Když vzhlédl k nebi měl před sebou zajímavou scenérii. Půlka nebe byla tmavomodrošedá a z té nejtmavší barvy šla do té nejsvětlejší sivé, která se mísila s jedovatě žlutou. Na druhé půlce nebe bylo čisto, ale bylo zřejmé, že se blíží bouře i když zatím o sobě nedávala tak vehementně znát. Zatím bylo jenom dusno a vlhko a to Tesaie ubíjelo. Vlastně se už nemohl dočkat až se bouřka spustí, ale ta byla ještě vcelku daleko. Sice kdesi za horama bylo slyšet vzdálené hřmění, ale jinak byl ještě klid. Ještě se ani nezačal zvedat vítr, který by teď jistě spousta zvířat ocenilo.
Tesai se zatím rozhodl, že vyhledá nějaký větší šutry, které byly celý den ve stínu.Napadlo ho, že by se tím mohl trochu ochladit.

Tesai se spěšně přesunul od řeky zpátky k Asgarskému hvozdu. Ale tam se nějak zasekl.
Pane bože tady se zas dějou věci
Projelo mu hlavou když cítil, že hranice jsou silně cítit. To nevěstilo nic dobrého. Sebral se a váhavě se trousil ke svému keři. Cestou cítil přítomnost spousty cizích vlků, které neznal. Nezamlouval se mu příchod nováčků, jelikož si nerad zvykal na nová jména a nové tváře. Jen, co si někoho zapamatoval, už tu byl zas někdo nový. Ale aspoň, že je jejich smečka populární. Kdyby to šlo jen trochu pomaleji. Měl divný pocit. Už zase mu přišlo, že tu není doma. Ten pocit, že zde patří se ztratil a on si zas začal připadat jako by byl loven. Radši se rychle dohrabal pod svůj keř jelikož si začal uvědomovat jaké je tu horko a dusno. Pod keřem měl aspoň svůj stín, ale tady na cestě stál na přímém slunci, což mu vadilo. Má-li mít depku tak radši rychle domů do keře kde ho nikdo nikdy nehledal.

<- Asgarský hvozd
Tesai se po čase dovlekl až ke břehu řeky kde se napil a pak se šel poflakovat kolem.Jelikož bylo hnusně nechtěl zde trávit více času než bylo potřeba. Zdejší řeka neměla kolem břehů žádné stromy nebo keře kde by se dalo zalézt před deštěm, a Tesaiovi se ke stromům u vodopádu nechtělo. Navíc tušil, že tu někde bude smečka, které to bude patřit a on neměl potřebu teď potkávat další cizí jedince. Bohatě mu stačil ten šrumec, který byl poslední dobou v Asgarském lese a před, kterým se Tesai radši schovával pod svůj keř. Nedalo se říct, že by mu něčí společnost trochu neulevila od jeho depresivních stavů, ale zase nechtěl být středem pozornosti celé smečky najednou. Naposledy se napil a pak rychle spěchal domů.
-> Asgarský hvozd

Po delší době, co Tesai zaháněl nudu a osamělost spánkem ho probudila neskutečná žízeň. Tedy v tuhle chvíli už dehydratace. Teplota během dne stoupla a Tesai, který teď převážně spal nejevil moc zájem o své okolí natož sám o sebe. Nicméně už byl nejvyšší čas, aby se aspoň napil. Ztěžka se tedy zvedl a jen líně se trmácel po Asgarském lese. V lese cítil spoustu svých souputníků, starších i mladších, které znal a byli tu dlouho i noví, které neznal a mnohdy se jednalo o mláďata. Nicméně se jim tak nějak vyhnul. Přece jen většinou byli jeho smečkový kolegové zaneprázdnění nějakou debatou, nebo pobíháním z lesa a do lesa. Tesai po cestě ven z lesa cítil spoustu vlků, kteří mu byli úplně cizí, zároveň mu, ale přišlo, že jejich pach je mu povědomý, ale neuměl ho popsat.
Dé-javu Projelo Tesaiovi hlavou. Pomalu se přesouval k řece Mahtaé, kde se měl v plánu občerstvit a trochu se probrat k životu. Třeba mu menší procházka v tom horku, k vodě mohla pomoci.
//Řeka Mahtaé

Tesai si mezitím hověl pod svým keřem. Nijak ho tedy netrápilo, co se děje v lese. Jen se mu zdály nevysvětlitelné kraviny. Napřed se mu zdálo, že je někde v lese a jde po něm něco jako vlčí policie. Prostě vlci, kteří měli zbarvení do tmavě modré z různými světlými odznaky a na těle měli bílý nápis Polizei. Všechno to však byla jejich srst jenž byla takto podivně zbarvená. Ani však nechápal, co po něm chtějí když tu se mu začali objevovat jeho smečkoví kolegové.... bez srsti ! Prostě se tam proháněli po lese a dělali samé 18+ věci. Jejich kůže sice nesla podbarvení jaké měli i na své dřívější srsti, ale u světlých jedinců byla spíše dorůžova. Byl na nich vidět každý faldík a každá nesrovnalost. Sebemenší jizvy a rány, které jim obvykle zakrývala srst. Tesaie děsilo už jenom to, že on sám měl velmi prapodivný sestřih. Na ohanbí měl srst, ale jinak byl taktéž více méně oholený. Jen hrudník a zadek + spodek břicha měl zarostlý srstí. Ostatní vlci okolo tančili, prováděli jakési namlouvací rituály, no prostě Sodoma Gomora hadr.
Tesai se naštěstí ze sna probral dřív než se ho jeho kolegové ve snu stihli zmocnit. Chvíli rozespale koukal kolem sebe jestli to byl skutečně jen sen.

Došel jsem až na hranice našeho lesa, avšak mi přišlo, že je druhý vlk až moc nezvykle ticho. Nicméně když jsem se ohlédl tak už vedle mě nebyl. To mě zamrzelo jelikož s ním byla zajímavá řeč.
Nebyly to jen halucinace ? Co když už jsem tak starej plesnivej děděk, že už začínám na starý kolena mít haldy ? Možná už jsem tak moc osamělej, že si můj mozek vytváří imaginární kamarády. Jakoby nestačily ty otravný hlasy. Ještě, bych dostal schizofrenii, ale dávalo by to smysl.
Dotáhl jsem se od hranic kousek dál. Přemýšlel jsem jestli se mám pokusit jít něco lovit nebo jestli se mám natruc dobrovolně vyhladovět. Můj sadismus opět vyšel najevo a já se sebral a šel jsem zpátky ke svému křoví, které se nacházelo pořád na stejném místě kde jsem před rokem poprvé potkal Sionna když ho Elisa poprvé vyvedla ven. V břiše mi silně zakručelo, ale mě to jen vykouzlilo úsměv na tváři. Těšil jsem se z toho útrpného pocitu hladu. Kterýkoliv jiný vlk by zabíjel, aby se tohohle pocitu zbavil, ale mě se to líbilo.
Jsi divný Ozval se můj hlas. A zase. Zase měl pravdu. U svého keře jsem si lehl do vchodu, který teď náramně obrostl novým listím a zvětšil tak svůj objem na dvojnásobek. Spokojeně jsem si lehl a spokojeně jsem se oddal spánku, který mě přemáhal. Tešil jsem se na svoje sny do, kterých jsem se tak rád schovával před realitou.

Vlčisko se zdálo jako, že je taky nezadané. Pobavilo mě to o mém věku, že jsem v deseti letech mlaďoch. Nicméně času jsem měl ještě celkem dost. Otázka na procházku mě už potěšila o něco víc. Líně jsem se protáhl a postavil se.
"Já spíš tak nějak čekám až si mě vybere nějaká samice sama, než, že bych se chtěl nějak snažit jen proto, aby mě pak stejně odkopla. Ale jít něco vyčmuchat mi nedělá problém. Nejedl jsem ani nepamatuju." Zahučel jsem a sledoval, kam se můj soudruh rozejde. Neměl jsem ani šajnu o tom kolik vlčic tu vůbec je. Před rokem jsem poznal akorát Elisu a Nyoalu nebo jak se jmenovala, pak Lauru a Lucy... To bylo vše, co jsem si Pamatoval. Ale tohle nebylo nic pro mě a tak jsem jen čekal na odezvu. Přitom jsem nahodil takový ten lehce unavený dědečkovský, ale jinak klidný výraz ve tváři.

Jak jsem si tak ležel a pozoroval smečkového kolegu přišlo mi, že dostávám chuť se najíst, ale jen málo. Vlk, který se představil jako Yeter byl v jistém ohledu trochu zajímavý, hlavně v tom, že si se mnou sám chtěl povídat.
"Já se sdružuji jenom když se něco děje, jinak jsem tu většinou sám někde zalezlý."
Vysvětlil jsem mu svůj problém se socializací. Na otázku ohledně vlčat jsem mu mohl říct svůj pocit ze Sionna když byl mládě, ale teď když byl už odrostlý tak mi přišlo, že už si našel lepší kamarády než jsem já starý plesnivý děděk, který tíhne k hrobu.
"Jo je jaro no." vysoukal jsem nakonec ze sebe. Vlk se zdál, že skutečně chce rozvést konverzaci, ale já jsem byl zrovna zaseknutý a měl jsem problém mu odpovědět tak, aby se náš rozhovor posunul.
Na zmínku jeho jména jsem reagoval svým představením.
"já jsem Tesai" odvětil jsem krátce. Jeho další otázka ve mě vyvolala spoustu depresivních dojmů. Mělo cenu v mých 10 letech hledat ženskou společnost ? krom toho tu znám jen Lauru a Lucy. A dalo by se pochybovat o tom, že by mě jakákoliv samice chtěla.
"Má to cenu je hledat v mým věku ? Navíc potomky stejně může mít jen Alfa pár. Krom toho naposledy jsem byl Zamilovaný do Morjy ze staré smečky a to mi bylo asi 4 nebo 5 let. Od tý doby jsem to vyhledávání samic nějak vzdal. Spíš čekám kdy si nějaká najde mě. Já už nemám to nadšení pro lásku jako dřív, že bych vědomě hledal přítomnost samic."
Odvětil poněkud odlehčeně a psychicky jsem v ten moment zestárl asi o sto miliónů let + - tisíciletí.

Zatím, co jsem pozoroval rodinou "pohodu" jenže se odehrávala pár set metrů ode mě, se ke mě po chvíli přidal jeden z účastníků setkání. Sice od pohledu nepatřil do rodiny, která se kousek od nás štěkala, ale zjevně byl nějakým způsobem zatáhnut do dění v naší smečce.
Když na mě nějaký hodně magický jedinec promluvil přišlo mi to až neuvěřitelné, a skoro jsem se chtěl zeptat : ty mě vidíš ? Nahlas jsem se ho ale neptal jen jsem mu klidně odpovídal na jeho konverzační otázky.
"Zdravím" Odvětil jsem mu na pozdrav. Na otázku ohledně toho jestli se nějak více známe jsem mu po chvilce vzpomínání řekl jen "Myslím, že ještě ne. Valnou většinu vlků ze smečky jsem ještě neměl možnost poznat osobně, já jsem Tesai a ve smečce jsem už cca 2 roky myslím ?"
Zamyslel jsem se. Byl jsem rád, že se se mnou aspoň někdo baví na druhou stranu jsem se bál, že se řeč zasekne jelikož moje komunikační schopnosti byly poněkud omezené. Nemohl jsem zaboha vymyslet nic čím bych konverzaci rozvedl a navíc jsem se bál, abych nového vlka, kterého jsem teď mohl aspoň trochu poznat, neunudil svým stařeckým žvatláním.

Ležel jsem si pod svým keřem kde jsem většinu času kempoval. Zrovna jsem byl smotaný do klubíčka a snažil se usnout když jsem slyšel zavytí. Nebylo to ani naléhavé spíš jako když se vám ztratí vaše mládě ve vysoké trávě a nemůžete ho najít a tak zavyjete, aby vykouklo. Vykoukl jsem z pod keřů ven a zrovna pršelo. Venku jsem se protáhl a zvědavě natáčel uši. V lese bylo cítit mnoho neznámých vlků. Zjevně se tu konala nějaká sešlost. Rozešel jsem se dál do lesa a zastavil se asi na sto metrů od skupinky. Kromě Arcanuse a Elisy tam bylo ještě pár vlků, které jsem doposud neviděl. Navíc se zdálo, že se znají, takže jsem zůstal v dostatečné vzdálenosti těch 100 metrů a jen jsem je zvědavě sledoval. Stejně jsem teď neměl nic na práci, ale nechtělo se mi jim lézt do rozhovoru. Zatím mi stačilo, že jsem je tak na půl ucha poslouchala byl jim aspoň nablízku. Ačkoliv mi bylo jasné, že tam budu smrdět spíše na okrasu.

Ležel jsem si pod svým keřem kde před rokem vyvedla Elisa svého syna poprvé ven. Avšak teď jsem tu ležel zcela sám. Vlčata a i zbytek smečky se flákali kdoví kde a já si jen užíval toho, že se konečně dostavilo jarní počasí. Konečně už jsem nechcípal zimou na podchlazení. Jen mi teď z jara bylo neskutečně zle. Můj vnitřní hlas zas rejpal o stošest.
Vole bude ti 10 a, co jsi za svůj zasraný život dokázal ?! Nemáš partnerku, nemáš děti, nemáš žádné postavení, nemáš přátele, jsi odpad!!! Jsi jen kus masa a kostí, které za celých 10 let nic nezmohly. Proč tu vůbec ještě ztrácíš čas. Kdyby ses vrhnul z útesu udělal bys líp. Je jaro a ty tu zas jen ležíš a snažíš se zaspat svou depresi. Protože nemáš ani koule na to, abys vylezl a šel se s někým bavit. HAHAHAHAH ou... promiň já zapomněl. Ty jsi takový kus mamrda, že od tebe radši všichni utekli. Ani ten Sionn už, tvou společnost nevyhledává. Protože jsi starej a nudnej a neumíš se změnit. Nikdo tě nemáš rád a ty to víš.

To a mnohem více mi projíždělo hlavou zatímco jsem se všemožně vrtěl a ustlával jsem si ten kus trávy pod sebou, abych konečně mohl usnout a zaspat tohle mizerné období. Nenáviděl jsem jaro. Vždycky se všichni družili a vyváděli mladé, a, co jsem mohl dělat já ? Jen ležet a přihlížet cizímu štěstí, zatímco já jsem žil v mizérii. Bylo jedno jak moc jsem se snažil, bylo jedno jak moc trpím, bylo jedno, co cítím. Nikoho to nezajímalo.

Ale ostatní křečka hry moc nebavily a pořád chtěli kolečka

Ale byl zmatený když viděl jiné křečky jak vyšilují a byl smutný, že jim nemůže pomoct.

Tento křeček se ale narodil v době kdy už kolečka zmizela a tak nevěděl, co se děje.

Panička byla nešťastná a chtěla nového křečka nebo jiného mazlíčka.