Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ať už Smrt mohla, nebo nemohla za to, že se zde ocitli, o východu naštěstí věděla. Avšak nehodlala jim to říci zadarmo. Aspoň, že nejme mrtví...ale jak mám vyrobit náhrdelník? Vždyť to vůbec neumím...nikdy jsem to nezkoušela...vždyť ani nemám nic, na co bych to mohla pověsit...a jak pověsit...
Šedivá a zrzavý se rozhodli, že budou pracovat spolu, Vybral si chytře...takže já asi půjdu s tím šedivým otrapou...lepší se moc nerozdělovat...to by se nám mohlo vymstít... Vydala se za šedým do ametystové jeskyně. Ta byla plná překrásných kamenů, jež se leskly v záři plamenů. To je krása...ale pořád nevím, jak by jsme měli nějaký náhrdelník vyrobit....samozřejmě si nemohla vymyslet nic jednoduššího... "Zkoušel jsi někdy něco podobného vyrobit?" obrátila se na vlka. Ale moc bych na to nespoléhala...však kdo má také čas něco takového vyrábět, když musí dávat pozor, aby se s něčím nezaplet...a nenechal se sežrat....

Strašlivá lávová vlčice odpověděla zvláště. Prý, že nemá ani tušení, jak se sem dostali. Jestli to neví ani sama Smrt...pokud to je Smrt...kdo by to měl vědět? Zatím se k nim přidali i druzí dva, přičemž zrzavý měl pro Lávovou velice zajímavý návrh. Ovšem taky je možné...že odtud není východ? Co když jsme tu chycení?....no, v tom případě se máme na co těšit... Stříbrňák, který před tím vedl hrdinské řeči, se naopak nyní skrýval úplně vzadu. Avšak i on položil dosti zajímavou otázku. Jestli tu nejsme zrovna kvůli tomu...vždyť mě se podařilo smrti nějak uniknout...i když netuším jak... Nervózně mávla ocasem. Ovšem pokud netuší, jak jsme se sem dostali....tak nemůže mít zásluhu na tom, že tu jsme...ne? Velice dobrá úvaha...nevyrušuj...
"A slibujeme, vznešená Smrti... rozhodla se přidat k prošení zrzavého a šedé, ",že se o tvém úkrytu nikomu ani slovem nezmíníme." Jakýmsi způsobem se jí podařilo pronést tato slova, aniž by se zakoktala, Hlavně...aby mě nepovažovali za zbabělce...teď máme mnohem důležitější věci na práci...to je taky pravda...

Zatímco se Tay v duchu rozčilovala, objevili se ještě další dva vlci. První šedivá vlčice a po chvilce i hnědý vlk s jizvou na čumáku. Hned jak poslední prošel tou divnou věcí, řečený útvar rozplynul, jako by nikdy nebyl. A jsme v pasti...to je moc příjemné...brr, to nás nemohli chytit na nějaké příjemnější místo? Ve vzduchu bylo kromě síry cítit také nebezpečí a strach. Ovšem nejlepší na tom všem bylo, že další oběti pasti se nezdály zrovna přátelské. Popravdě se každý z nich mohl v protivnosti soutěžit s Hledačempokladů. To jsme to dopracovali...
Hnědý se brzy po příchodu všem ve spolek položil velice dobrou otázku, avšak byla zamluvena diskuzí na téma království šedivého. Tak tenhle se svou protivností vyrovná možná i Alastorovi...to se máme na co těšit... Zajímavé však bylo že šedivá nejspíše znala pravého majitele tohoto velice útulného místa. Bohužel se velice brzy tento majitel, či spíše majitelka vynořila. Při pohledu na ní se Tay samovolně naježila srst na hřbetě a celá se přikrčila. Šedivá je brzy na to představila. Takže...tohle je Smrt? Vida...tak to jsem se jí nemusela...hromablesky...ten proklatej votrapa...copak mi nepřál hodně štěstí na cestě ke Smrti? Určitě tohle věděl...až já ho potkám, ať si mě nepřeje... Zatím Druhýalastor vyslal šedivku na průzkum a ta se neohroženě vydala vpřed. Možná bude lepší jí následovat...přeci jen...ty plameny vypadají pěkně nebezpečně...ale ta vlčice nevypadá o nic líp...sice je to z bláta do louže... Váhavě popošla o kousek blíž za šedivou. "Tak...ky zdravím," napůl ze sebe vykoktala, ale zase hned zmlkla. Jsem snad zbabělec? Nejsi, ale tady by se začal klepat i otrlejší. Zase si mluvím sama se sebou...Možná lepší sama se sebou, než s tou hroznou vlčicí. To je asi pravda...Tak vidíš.

//Jedlový les

Tay zcela nedůstojně propadla čímsi na druhou stranu. Hned se však posbírala a rozhlédla se kolem. Nebýt toho, že poblíž zahlédla kohosi dalšího, možná by i strnula hrůzou. Ovšem takhle jen podmračeně a velice podezřívavě sledovala šlehající plameny. Už to bylo silně podezřelé, nemluvě o tom, že byly zelené a fialové. Stejně příjemné bylo zjištění, že je to jakási jeskyně, která páchne sírou, což taktéž nebylo zrovna příjemné. Tak tentokrát to byla očividně past...hrom a blesky a já sem musím spadnout... Na tváři zachovávala výraz nicneříkajícího nezájmu. Ale tohle ten tajtrlík přehnal...tohle je moc...pesabydotohokop...až já ho potkám, tak mu něco povím...a to sem si myslela, že už jsem ho přestala bavit, houby, jen si připravil ještě něco horšího... Následně si konečně uvědomila, že tu je také někdo druhý, šedo černý vlk. Co mi tohle připomíná, ha? Neviděli jsme to už náhodou?! Tohle je nebezpečně podobný vývinu situace s šipkostřelci...až na to, že byla přeskočena ta část, kdy to vypadalo jako idyla...asi správně předpokládal, že na to by mě podruhé nenachytal...takže přešel rovnou k věci...to je strašně příjemné...teď aby se ještě vynořili ti otrapové a bude to úplně báječné... Ve svvém rozčilení Tay úplně zapomněla, že je tu také někdo další.

//Velké vlčí jezero (přes Západní Galtavar)

Jaksi se jí podařilo dojít do jehličnatého jedlového lesa. Příjemně to tu vonělo, ale ve vzduchu bylo cítit něco tajuplného. Vypadá to tu příjemně...tady by se dalo krásně přenocovat...jo, tady zůstanu...takže bude dobré to tu trochu prozkoumat, kdyby náhodnou někoho napadlo mě přepadnou...netuším sice, co by z toho měl...ale jeden nikdy neví, co se těm druhým honí hlavou... Tiše se vydala hlouběji do lesa. Byl temný, ale popadané jehličí tvořilo celkem příjemný koberec. Bylo to zvláštní, na jednu stranu měla pocit, že je všechno bezvadné, na čemž ovšem měla zásluhu hlavně nedávná návštěva života, ale na druhé straně se po dlouhé době opět hlásila ke slovu opatrnost. A z dřívějších zkušeností už Tay vypozorovala, že čím více se snaží být opatrná a nestrkat do všeho nos, tím větší má šanci, že spadne do nějakého maléru. Naposled se to stalo v tom údolí, kdy potom byla spojená s tím bručounem.
V myšlenkách Tayne došla asi tak doprostřed lesa a najednou si všimla, že se tu divně mihotá vzduch. Ještě zvláštnější bylo, že se dalo dovnitř podívat a ještě ke všemu jí něco neodolatelně lákalo, aby šla blíž. Tak počkat...doufám, že si pamatujete, jak jsme dopadli minule? Jistě, vlekli jsme se všude možně s tím černým nemluvou...a před tím nás vor zavezl na ostrov...a před tím mě omámil iluzorní les...a ještě před tím jsem vlezla do té jeskyně, která mě sem přivedla...takže do tohohle divného průzoru, či co to je, určitě nepolezu. Otočila se, aby se vydala pryč, ale omylem šlápla na kluzký, ještě navlhlý kámen, podjela jí noha a už byla uvnitř.

//Fialový tajemný portál

//Středozemní propadlina (přes Východní Galtavar)

Cesta jí dovedla k velikému jezeru, u kterého nejspíše také byla, možná dokonce dvakrát. Věděla jistě, že jednou tu plula s horečkou, když jí voda podtrhla nohy a nebyla si jistá, ale možná tu byla ještě v zimě s tím strašným vlčetem Alastorem. Takže hlavně tam nespadnout, jinak mě to zas odnese kdo ví kam...i když, když jsem teď v pořádku, tak bych tomu možná dokázala vzdorovat... Pomalu obcházela jezero, které se v zapadajícím slunci lesklo jako překrásné zrcadlo, nebo ohnivé moře. To je krása...no, ale nezdržujme se, už jsem se zdržela blouděním v tom močále, tak teď by to mohlo jít rychleji... Zrychlila krok, jelikož chtěla noc přečkat v nějakém nepodmáčeném a alespoň trochu bezpečném lese.

//Jedlový les (přes Západní Galtavar)

//Maharské močály (přes Kaskády)

Nějakou náhodou se dostala na místo, kde se kdysi setkala s vlkem, který jí pověděl o bozích. To je náhoda....skoro až podivná...no, jestli si Tajtrdlík myslí, že mu tentokrát na něco skočím, tak se šeredně mýlí...tss...nemám chuť být zase s někým spojená, nebo se nechat honit Šipkostřelci...mimochodem...s nimi mám nevyřízený úkol... Před ní se vynořil nebezpečný oblouk přes propast. Teď to opatrně přejít... Opatrně vstoupila na přechod a pomalinku se sunula na druhou stranu. Už tam skoro budu...ještě kousíček....hlavně nespadnout...opatrně...nespěchat...jen pomalu A už byla na druhé straně. Rychle ještě o kus popošla, aby jí náhodou neuklouzla noha a nezřítila se tam dolů

//Velké vlčí jezero (přes Východní Galvatar)

//Narrské kopce (přes Ježčí mýtinu)

Cesta jí rychle ubíhala, vzduch voněl po dešti a Tay měla pocit, že na světě nemůže být krásněji. Jediný problém nastal, když přebíhala přes jakousi pláň. Podařilo se jí totiž nadýchat se strašně pylu a teď každou chvíli kýchala. To zas tolik nevadilo, kdyby neměla v úmyslu něco chytit. "Kích, he, he hepší!" Musím říct, že tohle je dosti nepříjemné...no, co se dá dělat... "Hepčá!" Brr...ale strašně to vyrušuje při lovu. Byla v jakémsi podmáčeném lese, nebo přesněji řečeno močálu. Všude tu byla malá jezírka plná vody a země se divně houpala. "Hepčů!" Možná by stálo za to strčit čumák do vody...možná by to přešlo... "Pčík!" A možná taky ne...třeba to přejde samo... "Hepčí!" Vypadalo to, že v takovémto stavu nic neuloví. Ach jo...asi to přeci jen zkusím... Opatrně se doplížila k jednomu jezírku a strčila do něho nos. "Fňrrr!" zabublala do vody, honem čumák vytáhla a oklepala se. Ta voda byla nějaká divná. Ale nejspíš to fungovalo, jelikož už nekýchala.
Když se jí podařilo vyřešit tuto nepříjemnou záležitost, pozorně zavětřila. Už jsem dlouho nic neulovila... Ale zdálo se, že tentokrát bude mít štěstí. V jednom z jezírek si brodilo několik lákavě vyhlížejících kačen. Ha...ulovím vás a bude to! Nenápadně se připlížila, pak se vymrštila a s hlasitým šplouchnutím spadla do jezírka, jednoho opeřence svírajíc v tlamě. "A mám tě," zamumlala skrz zaťatou tlamu. Nějakým zázrakem se jí podařilo vyškrábat se z vody zase na břeh, aniž by se propadla a spokojeně se pustila do své kořisti. Nebýt toho peří, co leze do zubů, byla by to výborná obědovečeře, olízla se a řádně se otřepala. Teď se ještě dostat skrz tenhle podmáčený les na druhou stranu...to bude trochu složité...ale snad to dobře dopadne...tak na nic nečekat a hurá do toho, dřív než bude úplná tma...to by se tudy šlo strašně těžko...takže musím zrychlit...stojí opravdu za to jít ke Smrti? Ale jo....aspoň to zkusím...třeba jí nenajdu a bude to...i když, to by byla trochu škoda...ale....popravdě to zase není tak jisté...jednoduše to záleží na tom....

//Středozemní propadlina (přes Kaskády)

//Vrchol Narrských kopců

Rychlým krokem scházela dolů a jelikož zde nikdo nebyl, usmívala se od ucha k uchu. Asi to byl opravdu Život...zase ho někdy navštívím...třeba mi příště opravdu odpoví...a nebo si zase něco zahrajeme. Bylo to zvláštní, tak dobrou náladu jako teď snad od příchodu do Gallirei ještě neměla, nemluvě o tom, že si byla ochotná zahrát hru "pro vlčata" a ještě jí bavila. Tomu aby někdo rozuměl...no, úspěchem je, že mám návštěvu za sebou, dopadlo to dobře...takže teď ještě Smrt...to bude nejspíš o trochu horší... Avšak ani toto pomyšlení jí nebylo schopné pokazit náladu. Rychle zbíhala dolů, už se nemohla dočkat, až si bude moci po dlouhé době s někým popovídat. Tento pocit byl pro ní rozhodně nezvyklý, však ještě relativně nedávno by nejraději nic neříkala. Avšak teď to bylo jiné.

//Maharské močály (přes Ježčí mýtinu)

//Objednávka:

ID - M02/voda/4x (120 květinek)

Zbývá: 33 květinek

//Narrské kopce

Konečně se Tay podařilo dostat až nahoru. Nebylo to tak těžké, jak čekala, jelikož nahoru vedla úzká pěšinka, jež byla vyšlapaná generacemi zdejších vlků. Tak a už jsem nahoře...ale že tu pěkně fouká...a opravdu tu toho moc neroste...ono se taky není čemu divit...kdyby v noci nepršelo, tak tu bude strašné sucho... Zarazila se v chůzi, jelikož se jí naskytl zajímavý pohled. Před ní se rozkládala planinka, nad kterou se klenul veliký oblouk z kamene. Vítr tu fučel ještě víc než předtím a tvořil malé písečné víry. Ale to nebylo to nejzajímavější, neboť přímo pod obloukem stál mladý bílý vlk, v jehož srsti kvetlo plno jarních květin. Tvářil se přátelsky a zdálo se, že čeká přímo na ní. Kdo to je? Možná někdo další, kdo přišel navštívit Život? Nebo by to mohl být on sám? Třeba se představí... zadoufala. Vlk jí pokynul hlavou na pozdrav a přišel blíž. „Zdravím tě. Už jsem tě čekal,“ zazubil se na ní, „Ty jsi Tayne, viď?“ Říkal jsem si, kdy se konečně rozhodneš mě navštívit.“ Tay byla natolik vyvedená z míry tím, že zná její jméno a tolik se snažila, aby to nedala najevo, že si ani neuvědomila, že zase mluví, „Kdo jsi?“ zachraptěla. Zatím se jí kolem srdce začal rozlívat příjemný pocit a měla pocit, že by se tomu neznámému mohla se vším svěřit. „Určitě na to přijdeš sama,“ znovu se usmál, „Raději mi řekni, co tě sem přivádí.“ To kdybych věděla...nejspíš zvědavost...asi. „Ani přesně nevím,“ Počkat...já můžu mluvit? Samozřejmě, vždyť mluvím....to je divné...takže asi to toho otrapu už přestalo bavit./ „Vím, že v poslední době sis toho hodně prožila...“ pokýval hlavou. Najednou jako by se změnil a v očích mu zaleskly veselé ohníčky, „Nechceš si zahrát na babu?“ „Jak?“ Tay byla celá překvapená náhlou změnou nálady bílého vlka. „No zahrát si na babu...nebo na honěnou...nebo by šlo už na schovku...víš, už dlouho si chci něco takového zahrát.“ To nebude Život...nebo jo? Avšak z nějakého nejasného důvodu měla strašně dobrou náladu a také, že tu nikdo nebyl, rozhodla se souhlasit, „Mno...tak jo, třeba na schovávanou.“ Jak dlouho už to bude, co jsem hrála na schovku? Pěkně dlouho...pár let, hádám... „Dobře, tak zavři oči a já se schovám,“ prohlásil bílý, „A počítej do desíti.“ Tay poslušně zavřela oči a nahlas začala počítat. Ještě stále chraptěla, dalo by se říci jako staré rádio, kdyby věděla co to je. „Jedna...dva...tři,“ Proč to vlastně dělám? „Čtyři...pět...šest“ Nemám tušení...v tom zase bude nějaká zrada...ale proč by v tom měla být nějaká zrada? Vždyť tu není žádné nebezpečí...proč by mě měl někdo ohrožovat? Tohle nejsem já....ale jsi. „Sedm...osm...devět“ To je bezvadné....proč debatuju sama se sebou? Protože jsi už strašně dlouho s nikým nemluvila...ale teď už můžu...jo, jenže sis na to už moc zvykla, „Deset! Už jdu!“ Otevřela oči a rozhlédla se. Po bílém jako by se slehla zem. Umí se dobře schovávat... Zamířila k místu, kde stál předtím bílý a pokusila se zachytit jeho pach, ale vítr ho rozfoukal do všech směrů. Kde by mohl být? Zamířila dál a najednou si všimla černajícího se otvoru. Jeskyně? Zamířila k ní, ale stále se rozhlížela kolem. Najednou zahlédla bílý kožich za jedním keřem daleko od otvoru. Zvláštní bylo, že si byla Tay skoro jistá, že tam před tím nic nebylo. „Mám tě!“ Vykřikla, přestala se zabývat jeskyní a vrhla se ke suchému keříku. Zatím už bílý vylezl a zubil se na ní. „Gratuluji ti, že si mě našla...Vyhrálas!“ Co teď? „Za odměnu se mě můžeš na cokoliv zeptat...ale neslibuji, že na to odpovím.“ Podle toho, kolik toho ví... „Kdo mohl za to, že jsme já a ještě jeden černý vlk byli spojení k sobě a nemohli jsme se rozdělit?“ „To ti bohužel říct nemůžu...zkus něco jiného...“ Škoda...mohla bych se dozvědět, kdo byl ten tajtrlík, „Tak dobře...takže, jsi Život, nebo nejsi?“ „Zkus hádat.“ Neslíbil náhodou, že mi odpoví na otázku? No, to je jedno... Z nějakého důvodu neměla vůbec chuť se rozčilovat. Také bylo zajímavé, že se jí vůbec nechtělo odcházet. Vydržela by tu kdo ví jak dlouho a dokonce by si i zahrála nějakou další hru. Takže...mohl by být Život?...Hodně toho ví a dokonce mě zná jménem...ale zase...hrál by Život na schovávanou? Ach jo...vůbec nevím. Otočila se k bílému, aby ho zkusila přemluvit, ale ten už tam nebyl. Jen jako by ještě na ní zavolal, „Hodně štěstí při návštěvě Smrti.“ Takže to asi byl Život. Jakmile zmizel, pocit, že by tu zůstala navždy pomalu odplynul. Zůstala jen výborná nálada. Takže teď ke Smrti...ta by měla bydlet na severu...myslím...no, snad to najdu...a nepůjdu tam tak dlouho, jako sem. Tak pojďme. „Na shledanou!“ zavolala ještě, kdyby byl bílý náhodou ještě někde poblíž a vydala se zase dolů.

//Narrské kopce

// Řeka Tenebrae

Od řeky se vydala do hor, nebo spíše kopců. Zdálo se, že zde pořádně nic neroste, možná jen nějaký ten suchomilný keřík. Jestli sem to nespletla a tady nežije Smrt...v tom aby se někdo vyznal...no, třeba to je až dál...ale ne...myslím, že jsem tu dobře...však říkal, že žije v písečných kopcích...takže teď ho jen najít a je to....takže jsem konečně tady....hlavně, abych měla dost těch květinek...jinak bych sem šla úplně zbytečně...snad nebude chtít zas tak moc...jinak by mu sem přece nikdo nepřišel...takže určitě nemůže chtít moc....no, snad se nepletu... Začala stoupat vzhůru po pískovcovém svahu, Ale je zvláštní, že žije zrovna na tak nehostinném místě....to by mě zajímalo proč....

// Vrchol Narrských kopců

//Ohnivé jezero (přes Kopretinovou louku)

Cesta jí zavedla k divoké a temné řece, že skoro nebyla ani vidět a bylo slyšet jen hučení, jak přeskakuje mezi kameny. To by mě zajímalo, kudy to přejdu...přeplavat to nepůjde...chtělo by to nějaký přechod... Naštěstí kousek po proudu ležel starý kmen stromu, jež byl vybělený nepřízni počasí. Sice nevypadal, že by byl nějak zvlášť bezpečný, ale lepší než se to pokoušet přeplavat.
Opatrně vstoupila na vratkou lávku, Hlavně nespadnout, kdo ví, kam by mě to zaneslo....brr...takže opatrně...a to neznamená, že jsem zbabělec, ale přeci nemusím padat do vody, abych to dokázala, ne? Tak ještě kousek... S oddechnutím seskočila z klády na druhý břeh, Tak to by bylo...teď ještě najít, kde Život bydlí a první část je hotová...obávám se, že zrovna ta snazší.

//Narrské kopce

//Ronherská skála (přes Zlatavý les)

Vzduch byl vlhký a vypadalo to, že brzy začne bouřka. Tay se nějakým nějakým záhadným způsobem ocitla u toho jezera, které nebylo zamrzlé ani přes zimu. Tady už jsem byla...tady jsem potkala to zbabělého Šedého...ano, určitě to bylo tady...no, ale teď není čas se tu zastavovat...jedině, že by se tu dalo něco ulovit... Zavětřila, ale nic neucítila, Tak v tom případě pokračuji přímou cestou...nebo aspoň doufám, že je přímá...k Životu...snad se mi tam konečně podaří dojít...protože ten otrapa, co si pořád vymýšlí ty hloupé vtipy, mě vždycky zarazí dřív, než tam dojdu...ale tentokrát bude mít smůlu! Tentokrát se nikde zastavovat nebudu a rovnou si to zamířím tam kam chci a ne zase někam do háje...

//Řeka Tenebrae (přes Kopretinovou louku)

Savior nejevil zájem houbu ochutnat a oznámil, že je masožravec, takže Tay rozhodla dojíst houbu sama. Dělá chybu...ale co se dá dělat...když nemá zájem, tak nemá zájem...takže jí sním a bude to.
Najednou se ozvalo lupnutí a zabolelo jí v hrudi. Zase si ze mě někdo dělá psí kusy...to známe...co to bude tentokrát, ha? Tentokrát to bylo zrušení pouta, které je tak dlouho drželo u sebe. Sláva...takže to toho dotyčného, co nám prováděl tyhle ty vylomeniny, konečně přestalo bavit... Když je tedy u sebe už nic nedrželo, kývla černému na pozdrav a vydala se pryč.
Takže teď můžu pokračovat ve své cestě k Životu...a jelikož jsme nic nezjistili, tak se tam budu muset vypravit sama....to není zrovna to, co jsem chtěla...ale nikdy nevíš, kdy si zase to něco bude s tebou chtít pohrávat...takže tak...

//Ohnivé jezero (přes Zlatavý les)