Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Úzká rokle

Podél rokle Tay došla až na svah porostlý hustými křovinami. Šlo se zde dost těžko, zvlášť pro někoho tak zesláblého, jako byla Tay. Tady je to strašný...vůbec se tu nedá jít...skoro...každou chvíli se někde chytím...ale jsou tu cítit hraboši...ale jak je ulovit na takovém místě?...to netuším...hromablesky, pesabydotohokop...tohle to je k vzteku...ještě ke všemu je tu podezřelá sopka a dva bohové, co se hádají...to si to nemůžou vyřešit mezi sebou osobně a nás nevinné vlky do toho netahat?...stáváš se zbabělcem...to určitě, já zbabělec nejsem...jen nemám ráda takovéto neúnosně komplikované situace...hromdotoho, kdo se v tom má pak vyznat?
V tu chvíli jí podklouzla noha a začala se kutálet dolů ze svahu, načež nabourala do keře. "Doliščínory, tohle mi ještě scházelo," pomalu se jí začínala sypat její bezvýrazná maska, ještě štěstí, že tu v tuhle chvíli nikdo nebyl. Uklidni se, takhle se vztekají vlčata...né dospělí vlci...

//Řeka Mahtaë (jih)

//Zakrvácený les

Po chvíli odpočívání se vydala dál. Nedalo se říci, že by se situace vyvíjela dobře, neboť v noci vybuchla sopka a ani nyní se nezdála zrovna klidná. V tom má prsty Smrt a ti dva...musím přidat a varovat smečky...Hromablesky...kdybych neměla takový hlad.
Cesta jí dovedla k hluboké propasti, naštěstí si jí všimla včas a tak se k ní nedostala moc blízko. I tak ale nebyla cesta kolem ní moc příjemná. Ve vzduchu byl cítit kouř a nebe bylo zamžené, přičemž pofukoval jemný větřík. Začíná to připomínat události před Šipkostřelci...taky byl cítit kouř....ale tentokrát za to nemůžou...tentokrát je viníkem Smrt...nejspíš...ale i ten život byl podezřelý...pesabydotohokop, já mám hlad...strašný....a celé tělo bolí...jestli se mi tohle podaří přežít do konce, tak si budu moct gratulovat....ale moc bych na to nespoléhala... V podrostu, kterým se prodírala, poskakovaly drobné žabky, ale i když se o to Tay snažila, nepovedlo se jí ani jednu chytit.

// Křovinatý svah

//Sněženková louka

Hlad byl pořád větší a myšlenek tolik, že Tay skoro nevnímala, kam to vlastně jde. Ocitla se na místě, kde rostly duby se světlými kmeny, jež tmou přímo svítily a tmavé listy byly při bližším pohledu krvavě rudé. Tay se rozhodla, že si tu na chvilku odpočine, takže se svalila na zem a zamhouřila oči. Když už momentálně nevěděla o ničem, co by se dalo jíst, tak alespoň aby hned nevyčerpala ten zbytek síly, co jí ještě zbýval. Nedá se říct, že by se to vyvíjelo podle mých představ...jako by tu nežilo nic, co by šlo nějak normálně ulovit...brr, to je k vzteku...a já mám tak strašný hlad...není divu, když jsem tam...kde to vlastně bylo?...netuším...když jsem Tam úplně vyhladověla...no nic, musím dál... Pomalu se zase zvedla a vykročila dál, To by mě zajímalo, kam to vlastně jdu...to je jedno, někam určitě dojdu....

//Úzká rokle

//Ledová pláň

Z pláně se dopotácela na jakousi louku, kde se zastavila. Bylo tu už o mnoho tepleji a dokonce tu něco kvetlo. Nedá se však říci, že by to Tay v nynějším rozpoložení nějak zajímalo. Špatná nálada, která jí po návštěvě opustila, byla zase zpátky. Pěkní bohové...proč se hádají? Od bohů se očekává, že budou chránit před problémy...a ne je způsobovat...musím říct, že oba mi ztratili na ceně...až příště navštívím Život, tak si to ujasníme, ať se netěší...tss...co se stalo asi se zbytkem?...snad jsou v pořádku...tche, spoléhat na Života nemůžou...takže budou muset spolupracovat....snad se jim to povede...horší je...co chystá Smrt?...co chce udělat?...no, musím aspoň varovat....najít smečky...ty varovat hlavně...tam je hodně vlků a mají větší autoritu, než nějaký tulák....

//Zakrvácený les

//Žlutý tajemný portál

Tay se probudila uprostřed bílé pustiny. Neměla ani tucha, jak se zde ocitla a celé tělo jí bolelo. Dlouhou dobu jen tak ležela na sněhu a pokoušela si srovnat v hlavě, co se to vlastně děje. Co to tu dělám?...nebyla jsem někde jinde...vždyť...já jsem přece umřela...nebo ne?...To už je podruhé...ale proč...Smrt!...ha, chce zničit Gallireu...a popletený Život...jistě...jsem mrtvá, nebo ne?...minule...to bylo stejné...taky všude sníh...a nemohla jsem mluvit...jediná změna asi je...že mám strašnou žízeň...a hlad... Začala se pomalu zvedat, ale šlo to těžko. Tělo jako by jí úplně neposlouchalo a hlava se jí točila. Cítila se, jako by jí bolel každý chlup. Lední srst nedokázala v těchto podmínkách nic, takže se mimo jiné třásla jako osika. Co mám dělat? Nejdřív musím sehnat něco k jídlu...co nejdřív...a pak?...varovat ostatní vlky....myslíš, že ti budou věřit?...když ne, tak se nedá nic dělat.... Pomalu se dala do kroku, chvílemi se zastavila a sežrala kus sněhu, aby uhasila žízeň. Žaludek při tom dělal kotrmelce a moc nespolupracoval.

//Sněženková louka

Vydali se na cestu, ale Tay už začínalo být jasné, že tady její cesta končí. Žaludek se jí kroutil, jaký měla hlad a bylo to ještě horší. Nohy se jí třásly a šlo se jí tak špatně, že začala dost zaostávat za ostatními. Tak tohle už se jednou stalo...až na to, že je to tentokrát ještě horší...tohle nedopadne dobře...to už vidím...štěstí mě nakonec opustilo...hromablesky, ani nebudu moc ukázat těm strašným šipkostřelcům! Nohy se jí podlamovaly, až nakonec neudržela rovnováhu a zhroutila se na zem. Takže tady končím...příjemná vyhlídka...možná to je přeci jen lepší...než zažít pád Gallirey...jen kdyby mě tak strašně nebolel žaludek....nedá se to vydržet...síla mě opouští, už nepohnu ani nohou...ani ocasem...musím říct, že jsem si svou smrt představovala jinak, slavně a hrdinsky vprostřed boje...a ne už podruhé jako zbabělec... pomalu jí opouštělo vědomí, zrak se jí mlžil, hrudník se zvedal stále pomaleji, až už se nezvedal vůbec.

//smrt(ledové pláně)

Život jim začal popisovat situaci, avšak samozřejmě až poté, co barevný průchod zavřel. Začínám nacházet mezi Smrtí a Životem jisté podobnosti....Smrt vynechá, že nás odnese do háje a Život pozapomene upřesnit situaci...ještě ke všemu, kdyby se pouze zeptal, mohli jsme ten průchod použít ke Smrti... Život pokračoval v projevu a oznámil, že budou stavět cosi, co nazýval portál. Takže kamení, dřevo....jak vypadá energie? Tay pozorně naslouchala diskuzi, až si málem nevšimla motýla, co se jí usadil na čumáku. Votrapo jeden, co mi sedáš na nos? Chňapla po motýlu a ten se jaksi nestačil vyhnout a aniž by se jeden z nich vzpamatoval, byl na cestě do žaludku. Brr...
Zatím se začaly tvořit dvě skupiny, jedna ke dřevu a druhá na kámen. Bude lepší jít pro kamení, nebo pro dřevo...mno, musím říct, že po šipkostřelcích mě jakýsi ochránci úplně nelákají... Překvapující bylo, že i Světluška se začala chovat vcelku normálně, Třeba je ten jen taková její záliba...takže kam půjdu?...To je otázka...dost důležitá...mám se držet Cynthie?....raděj půjdu po ten kámen... "Půjdu s vámi," zamířila k bílo černému, který se podle všeho jmenoval Meinere a Světlušce. Takže laviny...to se máme na co těšit...schválně, že to spadne zrovna na nás...ale je zvláštní, že se tu Život tak vyzná, když je tu podle všeho chycený...

Začínal zde být pěkný zmatek. Lilith si Tay nepamatovala, zato byla silně nedůvěřivá, Sheya se do všeho stále motala a hnědá do toho vnášela ještě větší zmatek. To je maglajs... Pro jistotu ustoupila o pár kroků dozadu a tu si všimla, že se kousek od ní nachází kaluž. Velice pěkně vypadající kaluž, Pravda je, že mám pořádnou žízeň...ale není to past?...Rysknu to...lepší, než umřít žízní... Opatrně vodu ochutnala a jelikož se zdála v pořádku, dala se do pití. Zatím na půl ucha poslouchala, co se bude dít dál.
Život konečně přišel na to, co se vlastně děje a oznámil jim, že tu byl uvězněn Smrtí. Avšak i přesto může toho, kdo nechce pokračovat, poslat zpátky. Po jeho slovech se poblíž objevil barevný průchod. Už mě nikdy nikdo nedonutí, abych do něčeho podobného vlezla...nejspíš je to dost poruchový...takže se nechci dostat tam, kam nás to neslo před tím...a tím nechci říct, že sem zbabělec...ale mám už toho skákání průchody plné zuby...otázkou je, jak budeme bojovat...snad to má Život vymyšlené...i když...obávám se, že spíš budeme silně improvizovat...no, snad to dopadne lépe než u šipkostřelců...spíš to dopadne ještě hůř, že jo...

//portálem od Smrti

Jak se dalo čekat, ten barevný průchod byla jedna velká past, která je měla s šedou zanést někam do háje. Jak se k tomu místu blížily, začala se Tay podvědomě ježit srst a usadil se v ní jaksi nejasný strach. Hrom a blesky, kam nás to poslala...no, dalo se to čekat...moje chyba... Avšak kouzlo se nejspíše nějak pokazilo, jelikož to strašné místo minuly a místo toho se ocitly na louce. Na silně podezřelé louce. "Jau." Nejspíš už po druhé se mi se podařilo vyhnout něčemu...silně ošklivému...brr... "Vypadá to tak," zamumlala na poznámku šedé a začala se kolem obezřetně rozhlížet.
Heleme...už tu někdo je...Meiner?...kdo je to?...asi ho zná...Pozor...je támhleto Život?... Pomalu následovala šedou, jež začala hned oznamovat, co Smrt chystá a zároveň se začalo mluvit o jakési Sheye. Do toho se zamotala jakási zmatená vlčice, která byla očividně silně mimo. "Sheya ne, Smrt chce zničit Gallireu." Takže šedá je Cynthie...a tahle zmatená...je Světluška?...Asi si tak říká... Pohled jí sklouzl na černo modrou vlčici, "Lilith?" zeptala se opatrně, Skoro určitě je to ona...ale vypadá jinak...co se jí stalo? Můžou za to šipkostřelci?... Další šedá vlčice připadala Tay také povědomá a věděla jistě, že by měla znát její jméno, ale zatím si nemohla vzpomenout.

Jak tak dumali nad kresbami, najednou se začalo všechno třást. A jsme v háji... Přitiskla se ke zdi, Teď to na nás spadne... Nade vší očekávání se však strop nezhroutil, pouze se odsunula jedna ze stěn. Tajný východ?... Uvnitř seděla Smrt na kameni a vypadala snad ještě strašlivěji, než před tím. Co bude chtít? Na druhé straně objevily i druhé dvě oběti únosu, Takže i jim se podařilo přežít...to jsem ráda...a Belial by do nich nemusel rýt...
Hrozivá vlčice se rozhovořila. Z její řeči vyplynulo, že se rozhodla zničit plány svého bratra, Taková slaďárna...pro zbabělce...brr. Ovšem plán Smrti zněl ještě hůře. Rozhodla se rozpoutat peklo a potrápit vlky jak jen to půjde. Hrom do toho...to nevypadá dobře...nelíbí se mi představa absolutního štěstí...ale absolutní zkáza mi taky vůbec neimponuje...Tak co budeš dělat?...Smrt řekla, že můžeme odejít...A ty jí věříš?...Nechci se stát zkázou Gallirey...Jsi zbabělec...Nejsem, dostanu se odtud a budu varovat...Koho?...Smečky...ty mají největší moc...budu varovat každého, koho potkám...A ty si myslíš, že proti smrti něco zmůžete? Lepší se o něco pokusit, než se jako zbabělec krčit v koutku...taky teď můžu mluvit, takže to bude jednodušší...Jsi si jistá?...Úplně...nechci být ničitelem Gallirey...Takže se přidáš k Životu?...Kdo říká, že se přidám k Životu....já chci, aby to tu zůstalo stejné...nepotřebuji nějaké nádherné přítomnosti, ale nechci ani peklo...jsem na pomezí...čeho je moc, toho je příliš...a to platí na obě strany...a hlavně...vlčí povahu nepředěláš...a pokud je očaruješ, tak už to nebudou oni...Takže doopravdy odcházíš? Co když je ten průchod past?...V tom případě budu v pasti... Za tu dobu už se Belial rozhodl, že se stane nájemným pomocníkem Smrti, U něho se to dalo očekávat... a také se ke smrti přidal zrzavý, což zase bylo spíše nečekané. Nevypadal, že by se nechal uplatit...no, já povahy nikdy nedokážu odhadnout....takže se to dalo čekat... Naopak šedá vypadala rozčileně a prohlásila, že odchází. Takže pokud to je past, tak tam budeme dvě... "Já také odcházím," oznámila tiše, skoro to zašeptala a vydala se za šedivou. Co když nás zabije?...Na kdyby je pozdě, už jsem se rozhodla...

Překvapením bylo, že Belial nevěděl, jak se to tu jmenuje. U nějakého jiného vlka by to bylo normální, ale Stříbrnka, co všechno znal, u něho by Tay očekávala, že to bude vědět. "Jo," přikývla.
Jak si prohlíželi počmáranou stěnu, Šedý začal vést velice divné řeči o těch znacích na stěně. "To určitě. Jednou mi to spojení stačilo," otřásla se. "Samozřejmě, ty jsi to nezažil, ale zkus se vláčet přes hory a doly a jak zkusíš udělat krok jinam, tak tě to přitáhne zpátky." Brr...nějak jsem se rozmluvila...no, co se dá dělat...alespoň je varován dopředu...třeba se mu podaří se tomu vyhnout...asi mám zvlášť velkou smůlu...
Další Belialova slova však dávala ještě menší smysl, než nápisy na stěně. Motýlí poklad? Co je to za hloupost...kdo by chtěl v pokladu najít motýly?...A vůbec....on tomu rozumí?...Kdo to tu vůbec pomaloval? Pravda byla, že ty kresby byly často podivné. Hlavně u některých to bylo značně nejité a připomínaly kresby jedné nejmenované osoby na inktoberu, která se to snažila vylepšit inkoustem.
Brzy se ukázalo, že ani Stříbrnka z toho není moudrý, neboť začal nadávat, že tomu není rozumět. "To máš asi pravdu...asi z toho nic nevyčteme." Jestlipak Smrt ví, co tyhle ty obrazce znamenají? Možná, že je tu nakreslila ona sama...možná to je nějaká past...to by jí bylo podobné...ha! Jestli to není ten votrapa, co může za všechny mé problémy? I když...ona asi nemá smysl pro humor...doufejme...

Společně se Stříbrnkou zamířili do broučího tunelu. Při cestě jí ještě vlk utvrzoval, že si správně vybrala, když šla s ním. Asi chce získat spojence...nebo spíš pomocníka...odhaduju...jako spojenec bych asi zatím moc nepomohla... Brouci se je opravdu nesnažili sežrat, jen se jim zavrtávali do kožichů a snažili se tam zabydlet. Brr...ale asi opravdu lepší, než se nechat přiotrávit...
Stříbrnka nejspíš přeci jenom nebyl tak klidný, neboť začal rozvíjet zmatené teorie, kterými se snažil dokázat, že jsou na tom líp, než ti dva, co šli jinudy. "Hm...asi máš pravdu," zamumlala. Následně se začal vlk představovat. Takže Belial?...Aha...nač mi je dobré vědět, že má rád zelenou?...asi, aby řeč nestála...tak to byl zatím šťastlivec...kromě té války... "Já jsem Tayne," představila se na oplátku, "Já mám naopak na takovéhle situace celkem štěstí," povzdechla si, "Naposled jsem se trmácela němá přes půlku Gallirey s nějakým černým vlkem a nemohli jsme od sebe na krok." Nebylo jí úplně jasné, proč mu to vlastně vypráví, možná bylo příjemné si někomu postěžovat a také při tom rozčilování zapomínala na ty brouky.
Najednou se země zachvěla, nejspíš něco spadlo a Belial hned předpokládal, že to spadla druhá cesta. Proto raději přidali do kroku, aby to také třeba nenapadlo tu jejich cestu. Asi to opravdu dobře odhadl...možná nás ti brouci měli odradit, aby jsme všichni nalezli do té sirné chodby a tam by nás...nejspíš Smrt...zavalila kamením...moc příjemná představa...třeba tomu utekli...i když...na to bych moc nespoléhala...
Konečně byli venku z tunelu. Ocitli se v nějaké jeskyni s fialovými plameny. Příjemné na tom bylo, že tu už nebyli žádní brouci a tak se mohli pokusit alespoň nějaké dostat z kožichu. Jestli se dostaneme ven, tak skočím do vody...to ten zbytek vyplaví...zatím to budu muset vydržet... Stříbrnka si zatím všiml nějakých obrazů na zdech jeskyně. "Možná nějaká nápověda?" navrhla opatrně, "Nebo plán těhle chodeb..." popošla trochu blíž.

Probrala se včas, aby stihla dohnat odcházející skupinku. Cesta nebyla ani trochu příjemná. Plameny, které před tím celkem svítily, teď se objevovaly mnohem spořeji. Strop a zdi se něčím hemžily a síra byla pořád zřetelnější. Brr...a ještě něco padá ze stropu... znechuceně se otřásla, Stonožky...to je ještě dobré...trochu...ty přece vlky nejí...snad...přeci jen jsou trochu větší...ne, zatím se nezdá...jen se svíjejí...jestli jim taky vadí ta síra? Třeba to bude další úkol...vyžeňte breberky z mých jeskyní...a nebo se je už snaží vyhánět...tou sírou....pokud přežijete....nebo že by přeci jen byli ti brouci nějaká past?...oni to ani brouci nejsou...spíš stonožky a pavouci...ale hlavně stonožky...ale co za past by to bylo? Třeba se tu vyskytují přirozeně a naopak se nás někdo snaží přiotrávit sírou...to je asi rozumnější myšlenka....
Dorazili ke křižovatce. Zrzavý začal zase popichovat šedého a nakonec prohlásil, že se vydá tou cestou, která páchla sírou ještě víc, ale zase tam nebyli brouci. Že bych se tamtudy taky vydala...nejsem zbabělec...to ne...ale...do těch brouků se mi moc nechce... Stříbrnka si naopak vybral broučí cestu a začal pro ní argumentovat. Asi má pravdu...takže přeci jen brouci?...Zatím měl stříbrnka štěstí...tak to risknu a půjdu s ním... Váhavě se vydala za šedým.

//Tayne spí

Tay měla smůlu. Když pokládala svůj náhrdelník před Smrt, byla už třetí, položila ho příliš rychle a rozpadl se, A jsem v háji...kdo ví, co mi teď Smrt udělá...rhh mám já to smůlu... Strašná vlčice posléze oznámila, že si zbylé tři nerozbité náhrdelníky vezme, Taynin zničený nechala ležet, ale k jejímu překvapení jí Smrt jinak nic neudělala. Pak se všude objevil kouř a s prohlášením, že bude na ty co přežijí čekat na druhé straně, vládkyně zmizela.
Uf...to jsem si oddychla... Zatím začal zrzavý vykládat utrápené řeči, načež ho stříbrnka okřikl, jinak bylo celkem ticho. Někde poblíž byla slyšet voda a na kostek, v kterých se před tím mocná vládkyně přehrabovala, bylo ještě nějaké maso. Vypadá to, že tu chvíli zůstaneme... pohlédla na kosti, ale zase se hned zadívala jinam, Takže...asi si na chvíli schrupnu...přeci jen jsem to plánovala...než jsem spadla do téhle pasti... Rozhlédla se kolem a vybrala si trochu bezpečněji vypadající místo. Tam se stočila do klubíčka a zavřela oči. Ale proč po nás chtěla náhrdelníky, když jí potom stejně nevadilo, že se můj rozbil?...Když přežijeme...co nás asi čeká...? Ještě stačila dát v duchu v polospánku za pravdu stříbrkovi, než úplně usnula.

Šedý nejevil zájem o spolupráci a ještě jí chtěl umlčet roubíkem, což se Tay vůbec nezamlouvalo. Proto raději neodpověděla a začala se zabývat těmi fialkovými kameny. Jak to asi mám pospojovat? Voda mi bude k ničemu, ke všemu tu stejně žádná není a i kdyby tu byla, neumím jí ovládat...toto dopadne...jak je asi na tom šedý? Ten už se činil, něco si pro sebe mumlal a odnášel v tlamě veliký kámen. Když už nic, tak můžu nějaké posbírat...třeba mě napadne něco při tom.... Vybírala si drobnější krystalky, které se na jednom konci zužovaly a světlaly skoro až do bíla.
Podařilo se jí jich najít celkem dost na to, aby se s nimi dalo něco dělat a jelikož jí nic nenapadalo, alespoň je začala skládat do kruhu. Co s tím teď? Jak je mám asi pospojovat....Hrom a blesky, v tom aby se někdo vyznal... Otráveně strčila do nespolupracujících kamenů a ohlídla se stříbrném. Ten už usilovně na něčem pracoval. Tay si povzdechla a zase začala znova skládat dokola svoje kameny. Co s tím budu dělat?...No, pokud ten náhrdelník neudělám...a ono už to tak vypadá...co se se mnou stane?...Možná mě Smrt sní...brr... Najednou si všimla, že dva z jejích kamenů se k sobě přilepily, jak do nich strčila. Že bych to měla? Že by to byla taková skládanka? Hned začala hledat další dvojice a ty se následně pokoušela pospojovat dohromady. Některé musela zahodit, protože k sobě nijak nepasovaly a musela si najít ještě další krystaly, protože mnoho jich byly k ničemu. Už to skoro bude...sice je dost kostrbatý...ale náhrdelník to bude, ne? Konečně byl náhrdelník hotový, opatrně ho vzala do tlamy a vydala se za šedým, který už před nějakou chvíli odešel.