Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kořenová nora(přes Dusot)

Kdyby jí hlad nevyhnal hlad z nory, jistě by jí nikdo nedonutil vylézt ven. Mrzlo, až praštělo, od tlamy jí stoupala zmrzlá pára. Měla štěstí, že jí srst včas zhoustla, ale to v téhle zimě byla jen malá útěcha. Brr...proč musí být v zimě taková zima? Sníh je sice taky otravnej...ale alespoň tak nemrzne...a taky je strašně těžký najít něco k jídlu, protože je všechna kořist doma v teple...protože není tak hloupá jako někdo, aby se toulala po zmrzlých pláních plných hladových vlků.
Byla taková zima, že i řeka byla zamrzlá a tudíž se po ní dalo přejít suchou nohou. Takže ryby nepřipadají v úvahu... vybavila si tu zimu, kdy se sem dostala a kdy se snažila dostat zamrzlou rybu z ledu pomocí kamenů. Alastor už nejspíš nebude vlče...jestlipak je stejně pořád otravnej a nesnesitelnej? Moc bych na to nespoléhala, že by se změnil....

//Hadí ocas(přes Vřesoviště)

S trhnutím se probudila a v první chvíli nevěděla kde je. Přeci jen, obklopovala jí hřejivá tma, ve vzduchu byla cítit vlhká hlína a ležela na suché slámě. Ach...jistě....jsem doma... "Jsem doma," pronesla nahlas, aby slyšela, jak to zní. Po tak dlouhé době měla místo, kam se mohla vrátit, místo, kde bylo teplo, relativně bezpečno a které jí nikdo nemohl vzít. Když už je to tu moje...měla bych to tu pojmenovat...ano, to je dobrý nápad... Okolní tma přeci jen nebyla tak temná, venku nejspíš byl den a tak sem proniklo trošičku světla. Je tu plno kořenů...krásně to tu voní po vlhké hlíně a seně... "Budeš Kořenová nora," oznámila do ničím nerušeného ticha. "Kořenová nora..." zopakovala si ještě jednou, aby si mohla vychutnat ten zvuk. Jo, to by šlo...je to moc pěkné jméno...lepší by to tu ani nemohlo dostat...samozřejmě...někdo asi má lepší nápady...ale líbí se mi to, tak proč ne....
Ovšem ani všechna ta radost nemohla přehlušit prázdný žaludek, který se urputně dožadoval pozornosti. Přeci jen, předchozí pokus o lov skončil narazením na probuzeného medvěda a divného vlka. Tak to by to chtělo něco najít... Zamířila k chodbě, kterou se před tím dostala dovnitř. Opravdu byla dost úzká, ale díky tomu zase bránila mrazu, aby se dostal dovnitř. A že venku byla zima. Mráz tak velký, že když někdo plivnul, slina zmrzla dřív, než dopadla na zem. Brr...mám štěstí, že jsem na tenhle úkryt narazila...jinak už taky ze mě mohla být kostka ledu.

//řeka Kiërb (přes Dusot)

//Dusot

Podezřívavě se přibližovala k černé šmouze na jinak zářivě bílém kopci. Po chvilce se z ní vyklubal nenápadný a úzký vchod kamsi. Za normálních okolností by se na to Tay už dávno vykašlala, ale byla tak unavená, promrzlá a hladová, že by vlezla i medvědovi do brlohu, kdyby tam měla šanci se zahřát. Skrčila se, co nejvíce mohla, přičemž hřbetem drhla o nízký vchod chodby a začala se soukat dovnitř. Mazlavá hlína, v níž byl tento objekt vyhlouben, se jí lepila na srst, takže za chvíli by už nikdo nepoznal, jak vlastně vypadá. Chodba se začala poznenáhlu rozšiřovat a strop zvedat do útulné komůrky, kam se Tay pohodlně vešla a ještě tu bylo místo. Hm...kam jsem se to dostala...komu to tu vlastně patří? Zavětřila, ale kromě myšiny nebylo ve vzduchu cítit nic, co by vypovídalo o minulých majitelích. Výborně... "V tom případě je to tu moje," prohlásila nahlas, aby si mohla zvuk těchto slov řádně vychutnat. Konečně měla místo, kde si může v klidu odpočinout. Ještě by to chtělo vymyslet jméno...ale to až potom...nejdřív se vyspím... Pohodlně se stočila na suchou slámu, kterou tu kdysi někdo nechal a bylo jí úplně jedno, že venku začíná svítat, pro ní to brzy byla půlnoc. Postupně se prostor zadýchával, takže tu už nebyla taková zima a ticho rušil jen přízračný dupot někde venku v mlze.

//Tajga

Rozkládala se před ní zasněžená louka, lesknoucí se záři hvězd a srpku měsíce. Sníh se jí bořil pod tlapami a sem tam zakřupal led. Jak pokračovala dál, křupání přibývalo, ale také se zde z nějakého důvodu vznášela mléčně bílá mlha, která čím dál víc zhoršovala viditelnost. Pod ledem se začala dost často vyskytovat voda. Byla studená a strašlivě zábla a bodala Tay do nohou. Chtěla se otočit a vrátit, ale už nedokázala určit, jestli jde tam nebo zpátky. Nejspíše to způsoboval mráz a strašný hlad, ale z nějakého důvodu se jí mátly smysly. Čas od času zaslechla dupot nějaké zvěře, ale nic v husté mlze a černočerné tmě nezahlédla. Ledový vzduch stěžoval dýchání. Kam jsem se to dostala...pochybuju, že mě sem ten medvěd bude chtít pronásledovat...s velkou pravděpodobností se tu vyzná líp než já, takže ví, že sem není chytré chodit...ale jak to, že to zdálky vypadalo, že tu pořádně žádná mlha není?...V tom sou zase nějaký čáry...myslíš, co když sis toho jen nevšimla?...Určitě tu žádná mlha nebyla...a teď je jí všude plno...a to by mi až tolik nevadilo, ale z nohou se mi pomalu stávaj rampouchy a ke všemu se nejspíš vyskytuje strašně drzá zvěř...cože není v takovéhle zimě zalezlá někde v teple?...Já bych si to s nimi mile ráda vyměnila... Mlhy přibývalo, až bylo vidět jen tak na dva kroky dopředu. Sem tam se objevila nějaká vyvýšenina, ale jinak to tu byla samá rovina. Před jedním takovým pahrbkem se najednou zarazila. Zdálo se jí, že se tam cosi černá. Možná to byl jen stín, nebo divně odražený měsíční paprsek, ale stejně se Tay vydala blíž, s marnou nadějí, že tam třeba něco přeci jen bude.

//Kořenová nora

Tay si dokázala moc dobře představit, co by takový rozmrzelý medvěd, který se ještě neuložil k zimnímu spánku, jí mohl udělat. Proto běžela co nejrychleji mohla. Nebylo to ze strachu, ale nehodlala si hrát na hrdinu. Aspoň to se tu za tu dobu naučila. Samozřejmě, zatím všechny smrti přežila, ale určitě nebylo chytré na to moc spoléhat. Jen jí trochu mrzelo, že tam nejspíš nechala toho šedého, ale nemohla ho přece od tamtut odtáhnout proti jeho vůli. Strašně by mě zajímalo, kam to vlastně běžím...no, v každém případě mám takový pocit, že vždycky, když někoho potkám, tak se stane nějaký malér...hrom a blesky, proč ten medvěd nespal? Sněhu bylo skoro po břicho a začínala být zima. Ovšem zrovna teplotní podmínky jí momentálně moc nezajímaly, protože byla rozehřátá od namáhavého běhu závějemi. Ale musí být na mě ubohý pohled...bývalá členka jedné z nejsilnějších smeček, která neuznávala strach, utíká před medvědem, srst špinavou a rozdrbanou, úplně nepřipravená na zimu, vyhladovělá a unavená... Zarazila se až na okraji lesa, před ní se rozkládala krajina, přes kterou sem určitě nešla.

//Dusot

Všude kolem bylo spousta sněhu, že to připomínalo ladovskou zimu, ale alespoň už přestávalo sněžit, takže se už závěje nezvyšovaly. Šedý se nezdál úplně zdráv, každou chvíli kašlal. Avšak vypadalo to, že přesto o její společnost nestojí, jelikož jí popřál hodně štěstí a oznámil, že spí. "Nemyslím, že je nejlepší nápad spát zrovna tady, když jsi na tom takhle," poznamenala. Hromablesky, to si snad neuvědomuje, že pokud v tom bude pokračovat, tak umře? Asi je to trouba...co se dá dělat...
Avšak neměla čas se rozčilovat příliš dlouho, protože se odkudsi začaly ozývat divné zvuky. Bim, bam, buch, znělo to z hloubi lesa a podezřele se to přibližovalo. Co to má být? No...nesázím na to, že ta věc má přátelské úmysly... Odvrátila svou pozornost od šedého vlka a nastražila uši daným směrem, odkud přicházel ten zvuk. Bylo slyšet praskání větví, šustot listí a jehličí a něco jako temné bručení. Zavětřila. "Medvěd!" Nebezpečí se přibližovalo, sice pomalu, ale bylo každým okamžikem blíž. Bílá nostalgie zimy, která před chvílí celé místo obklopovala, byla pryč. Musíme pryč, co nejrychleji...ne, nejsem zbabělec, ale dva, z čehož jeden hladový a druhý nemocný nemáme proti něčemu takovému šanci...musíme provést taktický ústup! Hlavně, aby tu nechtěl teďka zůstávat...přece zas tak dutohlavej nebude ne?...I když, pokud je někdo schopnej spát ve sněhu pod stromem a myslí si, že se mu nic nestane.... Nervózně škubla ocasem, Uklidni se a nepanikař, tohle ti stejně nepomůže...přemýšlej...nejjednodušší je ústup, nevím, proč nad tím tak dlouho přemýšlím... "Být tebou, tak mizím," poznamenala k šedému, neboť netušila, jestli si hrozbu uvědomuje a chystá se k ústupu, nebo chce pokračovat ve spaní. No...teď by bylo myslím přínosné, kdyby to zbabělec byl a rozhodl se zmizet...než aby to byl hlupák...nebo někdo, kdo si neuvědomuje nebezpečí....nebo si chce hrát na hrdinu...to se právě nepozná... Začala ustupovat a šedým se přestala zabývat. Ona se nehodlala nechat sežrat a ať si ten druhý myslí co chce. Jestli půjde se mnou, dobře...jestli ne, jeho chyba...už po druhý nikoho z maléru tahat nebudu...naposled to dotyčný ani neocenil, ani nepoděkoval a ještě nadával...a znovu to zkoušet nechci...protože zdejší vlci se povětšinou tak chovaj...buď to jsou zbabělci, nebo hlupáci, nebo uplakánci, nebo nejsou normální a nebo jsou úplně nesnesitelní...a nebo jsou všechno dohromady, což je nejhorší kombinace...pokud tedy ještě nejsou strašně protivní....

Popis:
Málokdo by tušil, že by se v Dusotu mohl najít úkryt pro bloudící vlčí duši. A přesto, nebo možná právě proto, se zde takové útočiště nachází. V místech, kde je mlhy tolik, že není vidět na dva kroky dopředu, se nachází pahorek a v něm vyhloubená nora. Kdo jí vyhloubil však už nikdy nikdo nezjistí, neboť všechny stopy po předchozích majitelích už zmizely. Ať už to však byl kdokoliv, vybral si opravdu dobré místo. Vlčí cestovatelé sem zabloudí jen málokdy a i tak si většinou nenápadného vstupu nevšimnou. Jen někdo s velkým štěstím, nebo velkou smůlou by ho mohl objevit.
Vchod je úzký tak akorát pro jednoho vlka, kterýžto se skrčil jak nejlépe mohl a jemuž se podaří něco chytit jen málokdy. Úzkou chodbou s vlhkými stěnami se lze dostat až do celkem příjemné komůrky. Ta je překvapivě suchá a vešli by se sem pohodlně tři vlci, kteří byli dost malí, aby se sem dostali. Na podlaze je vyschlá sláma ještě po původních majitelích, avšak která je stále dost dobrá na to, aby se na ní nenáročný vlk vyspal. Není třeba se obávat nečasu nebo zimy, neboť díky umu neznámého stavitele je celé místo před povětrnostními vlivy bezpečně chráněno. Stejně tak se není třeba obávat, že by se strop najednou rozhodl spadnout nebohému obyvateli na hlavu, protože stěny i strop jsou prorostlé sítí kořínků, které celou noru zajišťují.

Umístění:


Úkryt obývá: Tayne
Schváleno:

Šedivý vlk se naštěstí probral, i když zpočátku hodně brblal. V žádném případě by se však nedal označit za zdravého. Strašně kašlal a celkově nevypadal dobře. To ho nenapadlo, že nastydne, když ležel pod tím stromem? Asi ne...to je trouba... "Lovím," odpověděla na vlkovu otázku, když se dal trochu do kupy. Zdálo se, že je alespoň pro tuto chvíli neškodný, Takže...mám se jím dál zabývat a nebo se na něj vykašlat...přeci jen, už je vzhůru...ale taky nikam nespěchám... "Proč si vlastně ležel pod tým stromem?" To by mě zajímalo, jakej bude mít důvod...takhle si schválně ničit zdraví a pokoušet se umrznout...no, třeba bude mít lepší vysvětlení? Hromablesky, ať si mě nepřeje, pokud se z něho vyklube stejnej otrapa jako ten zbabělec, kterýho jsem musela tahat z vánice...jo, ten byl nesnesitelnej...ale hádám, že tak strašnou povahu snad může mít jen jeden...no, nebo v to můžu alespoň doufat, že jo.

//řeka Kiërb

Konečně nějaký pořádný les. Tay pozorně zavětřila. Ale opět nic, Musím hlouběji do lesa...tam by něco k jídlu být mohlo. Přidala do kroku, takže skoro na půl běžela a každou chvíli zavětřila, jestli není někde poblíž něco k jídlu. Její zplihlá srst na bílém sněhu dost zářila, takže nebyla zrovna nejideálnější situace na lov, ale co dělat. Najednou se však zarazila. Před ní se tyčil strom, na tom však nebylo nic divného, ale pod ním někdo ležel. Dotyčný vlk se z nějakého důvodu válel pod stromem a jak to tak vypadalo, bylo mu úplně jedno, že v lepším případě nastydne, v horším se už neprobudí. Že by další zbabělec, co chce skoncovat se životem? Hrom a blesky, proč maj tak oblíbené umrzání, aha? "Hej! Jestli nevstaneš, tak to pro tebe nedopadne dobře!" Proč se jím zabývám? Třeba nechce umřít, ale není mu dobře...A ty mu chceš pomoct? No, za zeptání nic nedám...No, pokud si tu jen dával šlofíka a ty si ho vzbudila a on má trochu výbušnou povahu...Nejsem zbabělec, pokud bude naštvaný, jeho chyba, neměl zkoušet umrznou, když tu zrovna sem...

//Hadí ocas(přes Vřesoviště)

V zamyšlení došla k řece. A Tay neměla žádnou chuť jí připlavávat. Tak jí napadlo, proč jí chce vlastně vůbec přecházet, ale to nedokázala říct. Možná se chtěla vrátit na místa, které prošla jako první, když se sem dostala. No, aspoň už není taková zima jako v noci...ale stejně...proč vždycky, když chci něco chytit, tak nemůžu na nic narazit?...jestlipak ještě žije ten bezejmenný zbabělec...který chtěl z nějakého důvodu umřít...no...hádám, že jestli nepřehodnotil svůj názor na život, tak už žít nebude...stejně to byl trochu trouba...a blázen...ale stejně...proč chtěl umřít?...no, mě do toho nic není... Bezradně se rozhlédla, jestli někde neuvidí něco, co by mohlo sloužit jako přechod přes řeku. A měla štěstí, nedaleko se nacházel zasněžený kmen stromu. Sice vypadal trochu podezřele, ale nic jiného v dohledu nebylo.
Rychle tedy překonala těch několik metrů, které jí od přechodu dělily a odhodlaně vylezla na kmen. Chvíli se zdálo, že spadne, ale nakonec vydržela a rozešla se na druhou stranu.

//Tajga

//Vyhlídka(přes Zarostlý les)

Sníh se líně snášel k zemi a na Tayninu hlavu a hřbet, takže se musela každou chvíli oklepat, aby sebou kromě svého těla nevlekla ještě něco jiného. Pochybuju, že tady něco chytím... rozhlédla se po krajině. Všude bylo bílo, až na různě velké kusy tmavého kamene, jejichž černota se sněhem silně kontrastovala. Ale zabývat se krásou krajiny nebyl její styl. Tu teď trápilo, že se dostala do míst, kde pořádně nic nežilo a ne nějaké barevné kontrasty. Když to tak vezmu, tak je tohle teprve moje druhá zima...protože tu minulou jsem většinu času trčela na tom zatraceném ostrově se šipkostřelci...a ta zima, kdy jsem přišla...no, ta taky za nic nestála...jelikož jsem natrefila na Alastora, to odporné vlče...i když to teď bude spíš vlk...stejně je zvláštní, jak ten čas letí...ano, i to druhé vlče už nejspíš bude dospělé...

//řeka Řeka Kiërb(přes Vřesoviště)

//Východní hvozd (přes Zrcadlové hory)

Byla zima jako v morně a zmrzlý sníh křupal pod tlapami. Tay se zdálo, že podzim začal teprve včera a už tu byla zima. A Tay na ní nebyla připravena. Přes léto místo shánění zásob pomáhala dvěma rozhádaným sourozencům, pak zachraňovala Cynthii a tak podobně, takže na tom nebyla úplně nejlépe. Smrt vyhladověním jí taky úplně nepřidala, takže teď vypadala trochu jako strašidlo. Srst se jí sice už vyměnila za zimní, ale byla zplihlá a špinavá. Pod kůží bylo možné tu a tam zahlédnout kosti a masa by se na ní moc nenašlo. Přesto přes všechno měla celkem dobrou náladu. Bylo to tím, že už delší dobu jí už neotravovaly žádné otravné a silně podezřelé úkazy, pokud teda pomineme ten podezřelý fialový roj meteoritů. Ale protože se z toho nakonec nic nevyklubalo, tak nemělo cenu se tím zaobírat. Hm...začíná být pořádná zima...a mám hlad...chtělo by to něco ulovit...a dost brzo...

//Hadí ocas(přes Zarostlý les)

//Vřesový palouk

Mlha, která se před nějakou dobou objevila, zase zmizela a jak se den blížil ke konci, začínalo přituhovat. Hm...zima už přichází...nedá se říct, že by mi to dělalo nějakou radost...spíš už teď toho mám plné zuby... Na všem se držela lehká jinovatka, Chtělo by si to najít nějaký úkryt, kde by se dala přečkat zima...ale, kde něco takového sehnat...jeden musí mít štěstí...a taky je hloupost si noru hloubit sám...jenže já nikoho nemám...tak to je...což mi ale v ničem nebrání...takže se po něčem stejně podívám...ale někam, kde bude málo vlků...kdo by stál o to, aby mu někdo lezl do nory, ha? Nikdo...takže tak, že jo... Přidala do kroku, že až skoro běžela. Nehnala se za ničím určitým, vlastně jediným důvodem bylo, že se chtěla trochu zahřát. I když běh byl v tomto lese troch obtížný. Byl dosti hustý a propletený. Tady by se jeden klidně ztratil...

//Vyhlídka (přes Zrcadlové hory)

//změna - //Východní hvozd

Tay se postavila a protáhla. Byla tma a mlha, ale na obloze se třpytily hvězdy. Měsíc byl v novu, takže nebyl vidět. Co teď budu dělat? Netuším...asi se vydám dál...někam... Zahleděla se na oblohu. Ta fialová věc...už zmizela...kam asi?...no, na tom nezáleží...ale kam teď půjdu?...to se ještě uvidí... Zaplavovalo jí zvláštní vzrušení, nadšení z něčeho nejasného. Měla podobně dobrou náladu, jako když se rozloučila se Životem. Z nějakého důvodu se jí chtělo vykřiknout na ten schovaný měsíc a aniž se nějak dlouho rozmýšlela, také to udělala. Dlouhý jásavý výkřik se jí vydral z hrdla a rozlehl se po okolí.
Co to dělám?...jsem mimo?...netuším, ale to je jedno...teď na tom nezáleží...stejně s velkou pravděpodobností nikdo není poblíž, tak co, že jo... Už na nic nečekala a rozešla se. Kam to asi jdu...no, teď je tu ten problém, že nejspíš nebude nejchytřejší chtít navštívit Smrt, když jsme se tak jaksi nepohodli...přesněji řečeno, obávám se, že bych jí asi něco řekla a pak to pro mě nedopadlo úplně dobře...ovšem já nejsem zbabělec! A z toho vyplývá, že jí půjdu navštívit, když už jsem to měla v úmyslu...ať si nemyslí, že kvůli tomu, že mě chtěla zabít, se jí budu bát...to teda ne, na to bych se podívala... Zamířila v tu stranu, o které si myslela, že odtamtud sem přišla. Ovšem ty bažiny obejdu...samozřejmě, ne že bych se bála....ale znovu se mi tam nechce...takže to raději obejdu kolem...přece to nemůže být tak složité...

//Orlí skály (přes Východní hvozd)