Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po chvilce marného zkoušení se postavit, se jí to neočekávaně podařilo. Stála celá rozklepaná a ne zrovna nejstabilněji, ale přeci jenom stála. V tu chvíli si uvědomila, že na cizí vlčici, která se jí snažila zahřívat, trochu zapomněla, Opravdu mi to nějak nemyslí...ale...aspoň, že vidím už normálně... Trochu nebezpečně se zakymácela, ale podařilo se jí ještě zachytit rovnováhu. "Ppotřřebujju sse nnappít...Nevíšš, kde...jje vvoda?...Někkdede popoblížž," otázala se pruhované. Celá její horečkou omámená mysl se upnula k jedinému cíli, najít vodu. Snad...tam kam jdu...dojdu...třeba mi pomůže...třeba jo...snad...v tomhle stavu...a vodu potřebuju...při horečce se musí pít! Udělala jeden opatrný krok, ale nohy se jí znovu roztřásly. Takhle to opravdu...nepůjde!

Vlčice se představila jako Cashmere. Éch...dobře...jestli si to budu pamatovat...to je druhá otázka. "Jjá jsem Ttayne," vypravila ze sebe po chvilce. Hlava ji pracovala asi o polovinu pomaleji, než obvykle. Pruhovaná dále ještě něco říkala, ale to Tayne jaksi přeslechla. Proč slepice nelétá...heh?...proč o tom přemýšlím...nějak ztrácím rozum.... Vlčka ji obešla a lehla si podél jejích zad, asi ji chtěla zahřát. Při tom se ji snažila uklidnit a poradila jí, že si má odpočinout. "Dobře." Nezkoušela nad tím ani přemýšlet a znovu zavřela oči. Možná, že až se vyspím, horečka bude pryč...ale počkat!...neměla bych se spíš schladit, aby horečka přešla?...Jo, to maminka dělala...nebo alespoň myslím...a taky bych měla pít...z čehož vyplívá...co z toho vyplívá?...a jo, že musím najít vodu.... Když po dlouhé době dospěla ke kýženému výsledku, otevřela oči a pomalu začala vstávat. Na vlčici jaksi pozapomněla.

Spala určitě nějakou dobu, když do ní něco strčilo. Eh...co se děje?...Něco se hroutí? i když se vyspala, nedalo se říci, že by jí bylo lépe. Pak se ozvala hlas, který se ptal, zda je v pořádku, "Silnnně...popochybuji, žže jjsseem v popořádkku," drkotala zuby. Otevřela oči, aby se podívala, kdo to mluví a chvíli se jí zdálo, že před ní stojí dvě vlčice. Pak si uvědomila, že to nejsou dvě vlčice, ale že z horečky špatně vidí. Jej...to mi je...špatně...a kdo to je?...už jsem jí někde viděla?...nepřišla náhodou se mnou...ne...vždyť jsem přišla sama. "Ech...kdo...jjsi?" zachvěla se zimou a ještě víc se schoulila do klubíčka. Jestli je to...ech...nepřítel....ne, to by se neptala....kéž mi...pomůže...

Nedalo se říci, že by se nachlazení, či co to bylo, zlepšovalo. Zimnice nepolevovala a Tayne si byla jistá, že má vysokou horečku. Měla bych...se...ech...jít schladit... Myšlenky se jí začínaly mást. Ne...to není dobrý nápad...jsem unavená...nikam bych nedošla... Chtělo se jí spát, ale při tom věděla, že by neměla usnout, Byla bych snadná kořist...což už stejně jsem...přeci jen bude lepší usnout... Zavřela oči a pomalu se začala propadat do říše snů. Dech se jí zklidnil a svaly povolily, ale i přesto se v polospánku třásla zimou. Brr...že by začalo sněžit?...to je blbost, vždyť je léto...nebo není...já nevím...ale zima je strašná... Schoulila se do klubíčka a snažila se přikrýt ocasem. "Zzzima...maminko!" pak se zarazila, To je hloupost...jednak jsem dospělá...druhak jsem jinde....a kde vlastně jsem.... V hlavě se jí míchaly různé divné představy, chvílemi jí mysl zakrývala mlha. Pomalu ale přeci jen propadala do náruče uklidňujícího spánku. Znovu se sklidnila a za chvilku spokojeně oddychovala.

//Zarostlý les

Možná to bylo nocí přečkanou v bažinách, možná něčím jiným, ale najednou se dal do Tayne strašný třas a zimnice. Co...co se to děje...proč je mi najednou taková zima? Raději už ani nezkoušela pokračovat dále v cestě. Rozhlédla se kolem, aby našla nějaký úkryt. Nejlepší bude někam se schovat, dokud to nepřejde... Nacházela se v kopcovité krajině, která jí připadala povědomá. Nebyla jsem tu už někdy?...a jo...vždyť jsem tu potkala tu tmavou vlčici....brr...není mi dobře....že bych nastydla?... Zvedla se a zatímco se snažila třesavku překonat, rozhlížela se, jestli si nevšimne nějaké jeskyně.
Štěstí ji přálo, neboť si všimla nory, jenž se zdála být opuštěná. Vlezla dovnitř a začichala, v noře už dlouhou dobu nemohl nikdo být, jelikož už se nedalo poznat, kdo jí obýval. Mám štěstí... položila se hlavou k východu a zavřela oči. Zdálo se jí, jako by z ní rychle prchaly všechny síly. Co mám dělat?...Kéž by tu někdo byl...Určitě jsem nemocná....kdy jsem naposledy stonala?...ještě ve staré smečce....tenkrát se o mě starala maminka....kéž by tu byla... unaveně si povzdechla.

//Tayne se hlásí

//Bažiny

Po nějaké době, co jen tak ležela vysílená na okraji bažiny, se vzchopila, rozhodnutá pokračovat dál v cestě, Brr...to bylo strašný...ještě že mě nikdo neviděl, to by byla ostuda....takhle podlehnout strachu...to už je podruhé...jednou jsem utíkala kdoví před čím...a teď tohle...musím ten strach překonat...vždyť bych se musela třást hanbou před kýmkoliv z naší smečky....musím ten strach překonat....abych se nestala zbabělcem...a jak mě zastrašila ta vlčice...to taky byla zbabělost a slabost... Zamračila se na strom, který měla před sebou a pokračovala dále, Jo, musím to porazit...roztrhat na kousíčky...ale jak?...Jak mám porazit něco, co mám v sobě?...Jak mám porazit strach?...Vrrr...to je k vzteku...jak?....Porazit svůj strach...to znamená rozsápat ho...zabít ho...přemoct ho...překonat ho....ano, to je ono...musím ho překonat....musím být silnější než on...ale jak? Rozzlobeně kopla do kamene, "Jauvajs!" chvilku poskakovala po třech nohách, ale to jí nezabránilo dál přemýšlet. ...Basama fousama...pořád tu vyvstává ta otázka Ale jak?....jak mám překonat strach a čím?...na to zvíře, nebo vlčici se mohu vrhnout...a strach bude pryč, ale copak se mohu vrhnout na bažinu?...A není někdy strach zdravý? Noha přestala bolet a tak se jí pokračovalo v cestě o dost líp. ...Kdybych měla strach z jeskyně, nevlezla bych tam...ale kdybych neměla strach, že tomu vlčeti něco udělám, mohla jsem ho v té vodě vymáchat a hned by bylo rozumnější...strach je někdy dobrý a někdy zlý....vlastně jsou dva strachy...ten, který nás před něčím varuje a který nejspíš nemám a pak ten, který tě ochromuje a ten mám zaručeně...ten zbavuje zdravého myšlení a rozumu a nechává jenom strach....strach a neschopnost s tím něco dělat, v lepším případě utéct...ano, to je ono... Rozhlédla se, Kam vlastně teď jdu...od bažiny, to je taky zbabělost...jelikož se snažím před ní utéct...ano, tak to bude...ale vraťme se k věci...počkat, kam vlastně jdu?...k Životu...nemohl by mi život pomoct?...Ne! vyřeším to sama...už mě napadá pár věcí...co se vrátit potmě na bažinu a zůstat tam až do rána?...Ne, to je hloupost...jednak bych to teď nevydržela a hlavně by to zdržovalo v cestě...Jdu vlastně správně? Začala si zase všímat okolí. Jo, myslím, že jo, ponořila se zase do svých myšlenek. Nebo by šlo vyhledat to zvíře a utkat se s ním...ale to můžu odložit na později...Už vím! Vesele si poskočila a oběhla padlý strom. Nejlepší bude trénovat si to na vlcích...samozřejmě na těch protivných...až mě budou zastrašovat, budou mít smůlu...Ha!...to je nápad...vlci se k tomu hodí nejlíp...vždy, když nějakého potkám, zkusím si na něm procvičit své sebeovládání...nenechám se zastrašit...třeba se i poperu...v každém případě neustoupím...to je nápadeček!....hurá, už jsem na to přišla...Hurará....!

//Kopce Tary

//Maharské močály

Byla natolik zabraná do úvah, že si nevšimla, že se krajina začíná měnit z močálů na bažiny. Až když stála do poloviny nohou ve vodě zastavila, Kde to jsem? V bažinách! Naježila se a rozhlédla se po okolí. Stála, aby se tak řeklo vprostřed bažiny, díky vodě nedokázala najít cestu zpátky a nadcházela tma. Tayne obejmul strach, byla zrovna tam, kde chtěla být ze všeho nejmíň. Kolem ní byl cítit hnilobný zápach. Ne, ne, ne...tady ne, tady nechci být, chci pryč... Strachy se nemohla hnout. Chci pryč! Udělala pár kroků, něco před ní zabublalo. Uskočila stranou na nějakou kluzkou věc. Uklouzla a celá se vymáchala v bažinaté vodě a bahnu. "Já tu nechci být! Všude jinde, jen tady ne! Opouštěla jí i ten zbytek odvahy, ale ještě se zvedla a udělala pár kroků. "Proč? Proč mě ta stopa musela zavést právě sem?" mluvila pro sebe tichým hlasem. Pak se trochu vzchopila a už se chystala udělat pár kroků. "Světýlka!" podlomily se pod ní kolena, "Všechno, jen světýlka ne!" skoro až plakala. Voda kolem ní začala tvořit malé vlnky. "Ne, ne, ne jděte pryč, prosím! Jděte pryč!" Třásla se a z očí jí začaly téct slzy.
Nějakou dobu tam napůl zhroucená ležela. "Nemůžu se tomu poddávat, jinak se z toho zblázním!" zvedla se, ale zase klesla strachem zpátky, "Musím! Nedávej najevo strach! Nedávej najevo strach! Nedávej najevo..." stále dokola si opakovala, aby se trochu vzchopila a vydala se pomalou chůzí, kdy každý krok jí stál nemálo úsilí na jednu ze stran.
Po několika hodinách se před ní objevily siluety stromů. Rychle přidala do kroku a po chvilce už byla na pevné zemi. Jen co tam byla, vyčerpaně padla na zem z té duševní námahy a v mžiku usnula, nestarajíc se, zda jí něco najde nebo ne.

//Zarostlý les

// Vřesový palouk

Stopa vedla z palouku do divného lesa, spíš by se dal nazvat močálem. Nacházelo se v něm mnoho jezírek, ale i pevná půda po které se dalo jít. Začínalo se stmívat, ale to, co stopovala, ji vedlo neomylně po pevné zemi. Na co tady vlk všechno nenarazí...mlžný les, zatopený les, propadlo, mýtinu s vřesem a teď močál...ještě by se tu mohlo vyskytovat další protivné vlče a byla by to přesná ukázka Galliree, nebo jak se to tu jmenuje... Přešla do klusu, aby jí kořist neutekla, Jak to tak vypadá, vyskytují se tu dvě velké skupiny...zlatoocí mírumilovní a barevnoocí nesnesitelní, kteří jsou ve skupině společně s vlčaty. Přeskočila padlý strom a pokračovala v cestě, Jo, to je přesné vystižení zdejší zemně...vždycky narazíš na strašně divné místo, když to nejméně čekáš a střídavě na velmi milé, nebo velmi protivné vlky a vlčata...

//Bažiny

Protáhla se a rozhodla se, že se vydá zas o kousek dál, však už tu byla pár dní a dlouhé lenošení nebylo nic pro ní. Tak...abysme nezapomněli....chci se přeci podívat k Životu a zatím jsme se ještě nikam nedostali...takže je čas vyrazit... Ještě jednou obešla celý palouček, který se jí velmi zalíbil, aby si ho vryla do paměti. Někdy se sem zase podívám....skoro nikdo tudy nechodí...a je tu krásný klid.... Pak zavětřila, aby ještě před cestou ulovila něco k večeři. Poslední dobou se líp cestuje v noci...není takové horko....takže honem. Podařilo se jí zachytit pach králíka a už se hnala po jeho stopě. Hned po večeři se vydám dál...třeba už zítra se setkám se Životem...jak asi vypadá...myslím, že říkal že je bílý?...

//Maharské močály

Po chvilce si jí šedivá všimla a dala se s ní do řeči, "Ne, žádného vlka ani vlčici jsem tu neviděla," odpověděla na otázku. Nevypadá nepříjemně... zvedla se, třeba to bude příjemná změna po nevrlé vlčici a její prolhané chráněnky... Vlčice se jí bez otálení představila, "Těší mě Bianko, já jsem Tayne." Taktéž se představila. Vlci se tu dělí na dvě skupiny...na zlatooké, kteří se chovají mile a na vlčata s jejich barevnookými opatrovníky, kteří se chovají strašně protivně. "Mimochodem, co máš za magii?" zeptala se ze zvědavosti. Hm...třeba je její bratr... "Nejmenuje se tvůj bratr Whyskey? Tvému popisu...ale né, ten je starší." Zavrhla svůj nápad. Ještě ke všemu jsem ho potkala u propadliny a ne tady...ba ne, to je hloupost...hm a ta protiva byla vlčice, takže ta to taky nebude...

//Východní hvozd

To je divné...proč to vlče vůbec nemluvilo...proč se mě před tou vlčicí nezastalo...asi nebylo tak milé, jak se dělalo, v zamyšlení šla lesem a nevšimla si, že stromy ustupují a její kroky míří na nějaký palouk. Mám pocit, že prostě všechna vlčata tady jsou strašně ulhaná...příště mě nenapálí, já jim ukážu! Jelikož nikdo nebyl poblíž, nemělo cenu skrývat své emoce a tak se mračila, že by se jí někdo mohl leknout. Tss...prý můžeš mě vzít s sebou?...Jestli jí potkám, já jí ukážu... Švihala rozčileně ocasem ze strany na stranu.
Najednou si všimla, že stojí na nějakém palouku, rostl na něm vřes a byla u cítit jemná vůně, Možná to dělala ta vlčice, aby si na mně mohla vybýt zlost...no co, co se stalo, stalo se a změnit se to nemůže. Posadila se do vřesu a položila si hlavu na tlapy. Přivřela oči a pomalu upadala do polospánku.
Ležela tam tak pár hodin, chvílema podřimovala, chvílema přemýšlela. Stíny se začaly prodlužovat a jeden ji úplně zakryl. Tmavý hřbet splýval ve stín, takže nebyla skoro vidět. Najednou ji do nosu uhodil pach nějakého vlka. Musel být velmi blízko. Hm...že jsem si ho nevšimla dřív...asi jsem spala. Otevřela oči na dvě skulinky a pozorně se rozhlížela po okolí. Je to vlčice...už jí vidím...je šedivá a má zlaté oči...jako Whiskey...jestlipak bude stejně milá?...brzy si mě taky všimne, její tělo se napjalo. Neměla v úmyslu na sebe upozorňovat, chtěla počkat, až si jí vlčice všimne sama, Hlavně, že to není vlče....všechno, ale vlče ne....a jejich ochránce taky ne...

Vypadalo to, že neznámá o její přítomnost ani v nejmenším nestojí a jelikož se Tayne nepoštěstilo nic ulovit a ani se vyspat, usoudila, že bude lepší opustit ne zrovna přátelskou společnost, "Ba ne, už odcházím," pronesla a zamířila pryč, když ještě jednou vrhla rychlý pohled na vlče. Vrány si už přestala všímat.
Však už mám hlad jako...medvěd a utahaná jsem taky dost....takže návštěvu Života odkládáme n čas až se vyspím. Mašírovala si to přes les a hledala, kde hlavu složit. Pohlédla na oblohu, hvězdy se ztrácely a slunce začalo vycházet. Vypadalo to, že nebude pěkně, mraky zastíraly oblohu. Nejspíš zrovna hezky nebude....pokud se počasí nějak nezmění....což nebývá moc často...

//Vřesový palouk

Neznámá neprojevovala příliš důvěry a v poslední větě zase vyhrožovala. Při jejich rozmluvě se hnědá vlčice dívala Tayne někam mezi uši a pak jí sklouzl pohled na její tlapy. Ani jednou se jí ještě nepodívala do očí. Ona není tak drsná....ona se jen tak tváří...protože chce chránit vlče, najednou ji napadlo. Malá se zatím podívala vzhůru na noční oblohu a Tay její pohled sledovala. Zahlédla ještě jak padající hvězda zapadá za obzor. Nevěděla proč, ale v tu chvíli ji přepadl smutek a měla chuť si požalovat měsíci, jenže to nešlo. Oči jí zvlhly, zatímco měla hlavu stále ještě otočenou a oči upřené na noční oblohu. Rychle zamrkala, ale jedna neposedá slza vyklouzala a připádu se na chvilku zaleskla v měsíčním světle. Co to tu provozuju...musím se vzchopit....tchss...to bude z hladu...

"Já žádnou El neotravuju," začínala jí lézt neznámá na nervy, "Potkala jsem ji. A jelikož by se vlče nemělo toulat samo, ptala jsem se jí, co tu dělá." Odpověděla celkem klidně, na to, že to v ní vřelo. Tahle si sem na kráčí kdoví odkud a pak mě začne obviňovat... Neznámá ještě dodala zamaskovanou hrozbu a vrána posměšně zakrákala. A ta vrána mě rozčiluje ještě víc....já ti dám...klid, zhluboka dýchat a nerozčilovat se...nestojí to za to... "Dobře, tak co chceš vědět?" Pomalu uklidňovala svou rozbouřenou mysl. Pokud předtím šlo trochu vnímat, že není v náladě, teď už opět nešlo vypozorovat vůbec nic. Uchovávala si svůj nicneříkající výraz a zírala na vlčici skoro nezaujatě. Klid...nemám proč se rozčilovat...zatím ne...