Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kývla jsem hlavou. Skočit srně po hlavě byl celkem husarský kousek a Vlče nebyla žádná husa, takže kdo by to od ní čekal. Já rozhodně ne. Ale bláznivá na to byla dost. Vlče volila taktiku přímého útoku na hlavu a navíc se nebála, což bylo dobře. Kdo se bojí ten pojde rychleji. A tak jsem ji sledovala, jak předváděla lov, který jsem sledovala ze své vyhlídky a tak jsem tušila, že trochu kecá a přikrášluje si věci. Například to, že udělala salto, protože to jsem rozhodně neviděla. Ale nevyvracela jsem jí to, prostě jsem jí nechala mluvit ať si říká, co chce. Vypadala z toho nadšeně a během zajetí jsem se naučila, že je lepší vlčata nechat mluvit, než jim něco rozmlouvat. Když jsem jim rozmlouvala, tak brečeli a za brekot byly rány navíc... V očích mi přeběhl smutek a strach, ale jenom záblesk, který mi stáhl mimické svaly a puf bylo to pryč.
Vlče pindalo i ohledně obcházení hranic. "Seš teda pěkná pindruše, furt jenom pindáš nebo frfňáš, ale měla bys bejt ráda, že máš čím zaplnit břicho a kam strčit svůj zadek do tepla... Tohle je les Stína, takže mu s ním musíme pomáhat, pokud tu chceme bivakovat," pronesla jsem jenom a pak už se věnovala značkování. Na mne to byla docela dlouhá věta, ale popravdě pokud Stín řekl, ať se o to tady starám, tak jsem se plánovala starat a dostatečně to i vysvětlit Vlčeti.
Vlče a pan Brouček něco řešili a já si užívala značkovací pohody. A pak se přestali bavit. Vlče byla v křoví a pan Brouček se poroučel zpátky do mého kožichu. No prostě idylka. Neřešila jsem, co si ti dva řekli nebo co si provedli, bylo mi to šumák. Vlče najednou prohlásila na mou pobídku, že je silná dost a že chce jít na výlet. "Hmm... pokud chceš tak můžem jít k těm skalám, ale to je pro mrňata. Nechceš jít někam mimo les?" zeptala jsem se. Neměla jsem v plánu ji tahat daleko, protože daleko by stejně nedošla. Ale napadlo mě ji vzít na nějakou louku, aby taky viděla svět. Rozhodnutí, ale bylo na Vlčeti.

15. 5. 2024 označkováno Tasa http://gallirea.cz/index.php?p=bukovy-sraz&r=1#post-220648
Další termín 15. 7. 2024

Vlče si frflalo, jako malá frnda... Nemohla jsem na ni být přece sprostá ne? Jen jsem se ušklíbla a myslela si o tom jejím chování svoje. "No vidíš to, a za co tě pochválil?" začala jsem se jí ptát, protože mne to fakt zajímalo. Jestli malá piraňa dostala za něco pochvalu, mohla bych jí dostat taky, když to její něco okopíruju no ne? Byla jsem jako malé vlče, které bojuje o přízeň svého rodiče s jiným sourozencem a ne jako matka, která se má starat o svoje vlastní potomstvo, kterého přeci jen nemá tolik, aby ho zanedbávala. Usmála jsem se na Vlče a povzbudila ji tak snad k odpovědi. "Určitě si byla moc šikovná, na tom lovu jsem si všimla, jak ti to šlo... Dokonce i líp než tomu Kašparovi," zahihňala jsem s chrochtáním, které se k dámě vůbec nehodilo, ale já naštěstí nebyla dáma. Tenhle tupec si nic jiného než chrochtání stejně nezasloužil. "Bavilo tě to vůbec?" zeptala jsem se jí se zájmem, protože lovení mě bavilo hoooodně. Jen to stopování mi nešlo, v tom jsem byla slabá.
"Pojď obejdeme hranice, tady se mi stát nece," řekla jsem Vlčeti a vyrazila kolem hranice. Při pohybech mezi stromy jsem si občas o některej podrbala zadek nebo záda, aby na kmeni zůstala moje srst, blechy i pach. Bylo to fajn, se takhle moct poškrabkat. Jeden to potřeboval víc, než... no než drbání... haha. Vlče na mě vyplazovala jazyk a byla otravná jako týden před vejplatou, ale aspoň jsem tady měla s kým bejt a s kým trávit čas. Bejt tu sama tak to možná skočím z toho nechutnýho srázu. Já byla společenská totiž. Občas jsem přičupla a označkovala, občas jsem prostě jenom otřela hřbet. Značkování nebylo vůbec nic zábavnýho, rozhodně ne tolik jako lov.... Dala bych si nějaký to vlčátko, ty byly na lov nejlepší. Byla to sranda. Vzpomínala jsem na Jamie a toho jejího bráchu... Lorenza? A jak se mi ztratily ve vodě. Blbečce. Byla jsem na to na sebe naštvaná a teď mě to zase rozladilo. Taková dobrá sváča to mohla bejt.
Mezitím vlče povídalo něco k panu Broučkovi a ten odpovídal, ale já to popravdě moc nevnímala. (//Umožňuji Vlčet na jeden post manipulaci s tím, co jí řekne pan Brouček.) Bylo mi fuk, co si ty dva povídaj. Pokud brouk chtěl, mohl klidně skočit z mý hlavy na hlavu Vlče a bylo by mi to jedno. Mírně jsem mlaskla, jak jsem pochodovala kolem lesa. Vypadalo to, na další super, čuper den. Škoda že jsem slíbila Stínovi, že tu zůstanu, mohla jsem vzít Vlče dělat nějakou dementní neplechu mimo les. "Musíš pořádně zesílit, abychom mohli jít na nějakou pořádnou vypravu," pronesla jsem a kecla si na zem. Záda opřená o jeden ze stromů.

Vlče byla osinou v zadku. Mírně jsem začala chápat, co se Stínovi nelíbilo na představě mít vlčata. Měla jsem ji ráda, ale občas byla... no moc. "Frfláš jako stará baba," odvětila jsem jí potom, co jsem jí dala výchovnýho facana. Mohla být ráda, že jsem jí neukousla ucho nebo taka něco. "Navíc tě musím naučit nevypálit hnedka to první, co tě napadne. Kdybys tohle řekla Stínovi, tak letíž ze srázu ani nestihneš kvíknout," řekla jsme jí káravě. Ne, že bych věděla, jestli by to Stín reálně udělal, ale taky jsem ho znala na tolik, abych věděla, že pravděpodobnost, že za svou drzost skončí Vlče na dně útesu nebyla minimální. "Na ostatní si otvírej zobák jak chceš, ale na mě a na Stína ne, jasný?"
Pak se ovšem ukázal pan Brouček a ten evidentně zaujal Vlče víc, než cokoliv jiného. "Protože je můj," odvětila jsem na její dotaz. Proč jsem sebou vlastně brouka tahala? Těžko říct, ale pomáhal mi zvládnout veškeré problematické a bolestné události. Nedokázala jsem si představit být bez něj. "Je to pro oba výhodný... Já mám bejvák, Tasa má rádce," odvětil brouk sám za sebe.

Koukala jsem na Vlče, která se naštěstí pustila, jako bych ani nevěděla čí je a co tu vlastně dělá. Popravdě jsem musela hodně přemýšlet, aby mi došlo, že je vlastně moje. Ona na mne jenom zařvala, že nechápe proč ji volám a pak... se vypla. Normálně sebou praštila před mýma tlapkama na zem a vypnula se. Strčila jsem do ní čenichem, ale vypadalo to, že dýchala. Jen usnula. "Dejchá?" pronesl pan Brouček, který se mi vymotal z kožichu a seděl mi teď mezi ušima, jako by chtěl monitorovat situaci. Z minulosti byl poučen, že přibližovat se k Vlčeti na blízkost zubů není úplně nejlepší nápad. "Jo dejchá," řekla jsem v odpovědi a kecla si na zadek vedle vlčete.
Popravdě jsem netušila, co s tím, takže jsem si taky lehla na zem a taky zabrala. Obě jsme evidentně byly zvyklé usnout rychle, dát si šlofíček a pak se zase vzbudit a pokračovat. Jí to naučilo její vlčecí tělíčko, mě zkušenost. Na spánek je každá chvilka dobrá. Jenže najednou se vzbudila a jako střela začala kašlat. Zvedla jsem hlavu a probudila se taky, abych se na ni podívala, jestli je v pohodě. To už na mě začala prskat, co čučím. Jednu jsem jí bez okolků ubalila. "Přestaň frflat," dodala jsem k tomu výchovně.

Hledat hračku po lese mi celkem šlo. Navíc když hračka reagovala na můj povel tím, že začala taky křičet. Najednou se lesem rozneslo nakřáplé a buráciví "máááámooo". Chvilku mě to zaskočilo, protože kdo by tu volal na svojí mámu? Však tady snad žádná vlčice, která by byla matkou nebyla. V podstatě jsem zapomněla na to, že jsem třeba mámou já... Toto rozčarování ovšem nemělo dlouhého trvání, protože to už se mi do nohy zakously zoubky, které naštěstí už nebyly jehličkami malé potvory, ale začínaly být pořádnými zubisky. Kopla jsem nohou a těžko říct, jestli jsem odkopla dotěrnou Vlče od svých tlapek nebo ne.
Smála se jako nějakej závistivej parchantík, ale na to mě neužilo. I když mohla by to být sranda. Pořád na mne křičela, takže jsem se rozhodla na ni křičet zpátky. "NEEEVÍÍÍÍÍM," křičela jsem na Vlče, která stála asi tak centimetry ode mne. A netušila jsem co je nebo proč křičím, však ona začala křičet první ne?

Zajímalo mě co tu dělá ten potěr a ještě k tomu ten druhej potěr, kterej nebyl součástí našeho uskupení ani snad nebyl příbuznej prvního potěru... Nebo jo? Naklonila jsem hlavu a otočila se směrem ke Stínovi, který právě přicházel. Netušila jsem, kdo to je a odkud ho sem pinču přitáhnul. Ale tak co jsem měla dělat. Pinču už se ovšem horoval tím, kdo je tenhle jeho novej kámoš, kterýho sem přitáhnul. Já pořád upírala pohled na Stína. "Vyřešíš to s nima?" zeptala jsem se jenom. Jenže když jsem obrátila pohled zpět na vlčecí pány, tak tam ani jeden nebyl. "Eh." Oba mladíci vzali do zaječích, doslova. Nezůstal po nich ani smrádek ve vzduchu. "Pinču si z toho tady dělá holubník," zavrčela jsem. Neviděla jsem nikde ani jednoho, museli zdrhnotu fakt rychle a neslyšně. "Klidně jdi kam potřebuješ, já to tu pohlídám," řekla jsem Stínovi s úsměvem. Vypadal, že by nějakej ten klid mimo les potřeboval. Tenhle pohled jsem viděla u ségry, když toho na ni bylo hodně a nechtěla jsem aby Stín dopadl podobně.
Pomalu jsem se rozešla do lesa. "VLČEEEEEE!" zařvala jsem, protože jsem si chtěla s něčím hrát a hrát si s mrnětem byla jedna z oblíbených kratochvílích mého malého mozečku.

Netušila jsem, jestli mě Stín následoval nebo ne, ale chtěla jsem se tomuhle problému malinkatých vlčat podívat na zub. Oni už teda tak moc malinkatí nebyli, ale i tak bych je dokázala přeprat. Snad... Ten novej se mi nelíbil a ten novější už vůbec ne. Pinču vypadal, jako by nikdy neslyšel slovo jídlo. Popravdě jsem si jeho jméno nevybavovala, takže jsem prostě použila obecné ozančení. "Fajn smrádě, pokud máš hlad, tak támhle kus v lese je čerstvě ulovená vysoká... nebo spíš její zbytky, takže se můžeš nadlábnout, pokud máš hlad,"pověděla jsem směrem, kde stál Pinču, ale jenom tlamou. Oči jsem nespouštěla z toho druhého, který se představil jako Alaikran..."ALE nejsme žádná ubytovna, takže bys taky měl přiložit tlapku k dílu ne? Umíš vůbec lovit, nebo seš jenom nějakej vyžírka?" podívala jsem se tentokrát na toho, kterého Pinču přivedl. Po Pinčovi jsem chtěla, aby přiložil ruku k dílu, druhého se ptala jestli loví, ale moc jsem to možná nerozdělila od sebe. Na mluvení tu by Stín a před ním ségra, ne já.
Začalo mi mírně tikat oko. Z tohohle jsem byla nesvá. Postávat tady s cizincema, který vlastně ani nemůžu zakousnout, protože jsou to kamarádi tohohle pindi nebo jak se jmenoval. "Chcete naučit lovit vořeši?" zeptala jsem se, protože lov by byl zábava a tohle byla nuda. Postávat a kecat. "Nebo půjdeme do nějaký smečky vydělat se jim pod rohožku," zasmála jsem se trhavě a skřípavě, jako by to byla nármaná psina.

Vlče a Kašpar se nažrali a vzali kramle. Nedivila jsem se, taky bych se šla projít. Zvedla jsem se ze země a říhla si. Pak jsem se zasmála, protože pořádný říhnutí bylo známkou toho, že jednomu dost chutnalo. Byla jsem napapaná, spokojená a ta myšlenka, co mě hlodala v zadu v hlavě ohledně celého tohohle společenství byla mírně upozaděna dobrým pocitem z plného žaludku. Stín se najednou na něco zeptal. "Ne," odvětila jsem prostě, protože jsem popravdě už úplně zapomínala na to, proč jsem na něj vejrala. Byla jsem opojena stavem plného bříška a tak jsem neměla úplně mozkovou kapacitu na to si vzpomínat, proč vejrám.
Do čenichu mne praštil pach a pak ještě jeden. "Pinču se vrátil a někoho sebou přitáhnul," zavrčela jsem a pomalu se rozešla směrem, kde jsem toho výrostka cejtila. Nebyla jsem jeho máma ani jeho Alfa, ale i tak jsem mu hodlala dát jednu výchovnou, že sem tahá nějakej póvl. Sám byl póvl, takhle množit se nebylo fér. To že odešel mi bylo putna, mohl táhnout klidně ke všem čertům, ale tahat sem další? Se rozmnožil? Rozdělil? Nebo ho někde sebral vedle řeky?
Uviděla jsem jednoho čahouna a vedle něj druhého. Vlci byli v tom období, kdy je jeden samá noha samá tlapa. Nebylo možné jim to zazlívat, ale i tak mi to vyčarovalo úšklebek na obličeji, protože vypadali vtipně. Zavrčela jsem a zacvakala zubama. "Přinesls jídlo?" zahučela jsem na Pinču a mlsně si olízla tlamu. Druhý vlk měl štígro, že jsem byla nažraná, jinak bych ho zblajzla hned.

Stín si odmítal připustit, že je Alfa a že já měla do mozku zaseknuté drápy výchovy, které mne nutily jednat podle zajetého vzorce chování. Nemohla jsem si tedy odpustit čekání na to, až budu moct k jídlu přistoupit. Stín se k tomu vyjádřil po svém a já jenom tiše zabručela. Nebylo to ani tak vrčení jako známka odporu, proti jeho rozhodnutí. Jelikož Kašpar ani Vlče nečekali na pobídku, aby se najedli, tak jsem taky přistoupila k masu. Možná jsem jednoho z nich nebo oba od masa odstrčila, ale vzala jsem si vnitřnosti, které zůstali na zemi po Stínovi. Nehodlala jsem se přežrat, ale jídlo vonělo tak lahodně.
S bradou od krve a plným žaludkem jsem byla spokojenější. Olízla jsem si mordu a pohlédla na Stína. "Stejně jsem tě měla sežrat," zabručela jsem si spíše pro sebe, než pro okolí, ale možná jsem to řekla až moc nahlas. Kdo ví... Dál jsem si prohlížela Stína. Chtěla jsem s ním něco probrat, ale rozhodně ne před touhle partou tuponů, která by nás poslouchala. Popravdě jsem si chtěla ujasnit, jak to teda bude fungovat, protože popravdě já to měla v mozečku zmatené. Pokyn k jídlu dávat nechtěl, ale toho Kašpara vzal do smečky ne? Tak o co tu šlo?

Sledovala jsem to všechno z dálky. Celý lov. Od momentu, kdy se všechno dalo do urychleného pohybu. Sledovala jsem nejen vlastního potomka, ale také Kašpara, který se snažil zapůsobit. Pche. Obrátila jsem oči v sloup, jak jsem se nemohla dívat na to, jak se snaží. A málem bych tak propásla okamžik, kdy Vlče zůstala pod srnkou, která šla k zemi. Naštěstí mne k lovu opět upoutal Stínův výkřik, když malého kamzíka se zubama jako žiletky vytrhnul ze spárů jisté smrti v placičkovém stavu. Vlče pak odhodil někam do křoví. Trochu toho mateřského pudu ve mne ji chtělo hledat a chránit, jenomže něco jiného mi říkalo, že bych se do toho neměla motat. A to něco byla moje výchova a mládí, které mne naučilo, že co je slabé musí umřít nebo to ohrožuje smečku. Vlče se ovšem z křovin vyhrabala a pak se rozeběhla směrem k ulovené kořisti, která už dávno byla mrtvá.
Zvedla jsem se ze svého místa a žaludek se mi ozval. Zavrčel, jako by se chtěl o kořist poprat se všemi lovci, kteří kolem ní stály. Došla jsem pomalým krokem k nim a snažila se ovládnout vlastní chuť. Moc se mi to nedařilo, protože z koutku mi začala stékat slina, která se mi nabalovala na kožich jak jsem šla. "Dobrý lov," řekla jsem, když jsem byla na doslech a pohlédla na Stína. Byl Alfa on dával pokyn k lovu. A podle všeho jsem já, Vlče i Corvus byli na stejné rovině.

Odebrala jsem se tedy od nich kousek dál. Vylezla jsem na jedny z kamenů, kterých tu bylo požehnaně a sedla si na ně, abych měla hezký rozhled a zároveň, abych byla v zákrytu větru a tím pádem nenarušila celý lov svým pachem. Seděla jsem tu jako generál, který sleduje, jak se před ním rozprostírá na pláni šachová partie jeho válečného tažení. Kdybych uměla přemýšlet i o něčem jiném než jídle, možná by mě tahle spojitost napadla. Jenže mě napadlo jen to, že mám celkem hlad. Zůstala jsem sedět na svém místečku a trochu si poposedla, abych dobře viděla a ostrý kámen mne nebodal do zadnice. Nechtěla jsem mít proseděnou sedínku až se odsud budu vydávat dál. "Dobré ráno, co dneska máme v plánu?" Na kámen kousek ode mne přistál pan Brouček. Mírně jsem se zazubila. Brouka jsem měla ráda. "Budeme sledovat jak Vlče natrhne zádel Kašparovi, chceš se přidat?" zazubila jsme se na pana Broučka ještě jednou. Brouk si složil krofky a pohodlně se opřel o kámen, aby taky mohl představení v klidu sledovat.

"Pinču se vrátí... nemyslíš si, že je tak tupej, že by skočil ze srázu?" napadlo mě, ale místo strachu se mi v hlase odráželo pobavení. Vidět vlče, jak si to krásně kráčí a pak wuiíííí letí někam do pryč, jako tělo Styx, mě pobavilo. Nebyla jsem prostě ten typ, který by měl mateřský instinkt ochraňovat vlčátka. Uč se, nebo pojdi, to byla moje filozofie nejen pro dospělé, ale i pro vlčata. Jestli se jí nehodlali řídit, to už byl jejich boj. Mírně jsem se olízla, když začal Stín mluvit o ozkoušení Kašpara. "Při nejhorším můžem sníst jeho," podotkla jsem škodolibě, protože se mi popravdě už trochu sbíhaly sliny a vlčí maso jsem neměla dloooooouho.
Rozešla jsem se za Stínem a rozhodla se, že si budu držet odstup. Nechala jsem ho mluvit a pak se jenom podívala na Vlče. "Budu sedět támhle a sledovat, tak ukaž že jsi lepší, než tenhle Vořech," prohodila jsem vesele k Vlčeti a pak na ni spiklenecky mrkla. Byla to holka a byla to moje dcerka, takže bylo jasný, že jí budu v téhle párkové slavnosti naddržovat. Odebrala jsem se sednout si kus dál, abych mohla celý lov sledovat.

Kývala jsem hlavou, protože to fakt znělo dobře. Dobře znělo to, že vezmeme někoho na lov, ale hodbře znělo i to, že budeme mít něco k snědku. Moje bříško už začínalo být poměrně prázdné a ta prázdnota, se mi moc nezamlouvala. Olízla jsem si tlamičku a byla jsem připravena jít na lov hned. Ale bylo mi jasné, že nepůjdeme, hned. "Mohly bychom jít na vysokou, ulovit něco pořádnýho. Vzít Vlče a Pinču... Kde vůbec je?" zeptala jsem se, ale vlastně mě to ani moc nezajímalo. Kdo by to byl řekl, že budu muset někdy hlídat ne jedno, ale dvě vlčata.
Na můj nápad, že by mohla být dobrá ochránkyně z Vlčete, reagoval Stín poměrně kladně, takže jsem na sebe byla celkem pyšná, že jsem měla tenhle perfektní nápad, se kterým souhlasil i samotný Alfák. "Ochránce by se hodil no ne..." broukla jsem a pak se oklepala, začínalo být jaro a to bylo dobře. Aspoň už nebudeme mrznout a snad po lovu ani nebudeme hladovět.

Koukla jsem na Stína jako vyvoraná myš, protože jsem popravdě nebyla úplně nadšená tím, že nás tu bylo víc. "Já bych ho pověřil lovem, pokud se vám teda můžu zapojit do konverzace....Brej den vespolek." Z mého kožichu vyletěl pan Brouček a posadil se mi rovnou mezi uši, jako by to byla nějaká jeho speciální vyhlídková věž. Byla jsem ráda, že ho konečně zase vidím a tak jsem se usmála. Mírně jsem pochybovala o tom, že se vůbec ještě kdy ukáže, když ho Vlče tak moc týralo. Kývla jsem hlavou, protože tenhle nápad se mi líbil. Já bych ho nevymyslela, takže bylo dobře, že někdo ho vymyslet uměl. "Poslat ho na lov nebo ho vzít na lov není blbej nápad."
Pak se začalo probírat Vlče. Podle Stínova úsudku byla chytrá a nebyla... no nebyla jako já. Což bylo dobře, nechtěla bych, aby musela řešit to, že je hloupá. "Může si skákat do xichtu komu chce... Přijde mi že je přímo materiál pro budoucího ochránce," zazubila jsme se, když už se tu určovala ta smečka a kdo kde bude. Nebo naopak nebude.