Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//ranský les

Vyběhla jsem z lesa k vodě, kterou jsem slyšela. Byla to řeka a ne potok, od kterého jsem do lesa doběhla. Měla jsem rozedrané polštářky na tlapkách od krve. Tlamu jsem měla taky od krve, jak jsem přejela zuby po Vlčeti, která mi utekla mezi nohama. Navíc jsem byla uplakaná a z nosu mi teklo, jako bych se neuměla ani o sebe pořádně postarat. A taky že neuměla. Začínala jsem se ztrácet v tom, jestli jsem velká nebo malinká. Netušila jsem. Najednou se mi moje tělo zdálo až moc velikánské a moje problémy až moc nepříjemné na to, abych se jim jako dospělák postavila čelem. Ne, chtěla jsem být zase to malé vlčátko, jako dřív. Předtím, než se tohle všechno stalo. Před tím než mě chytili do zajetí a před tím, než mi zemřela celá rodina. Fňukala jsem a pomalu se snažila zmenšit a to tím, že jsem se stáhla do sebe a shrbená si sedla na zem, kde jsem jenom brečela a popotahovala. Ani jsem se nesnažila očistit krev z kožichu nebo ošetřit roztrhané polštářky na tlapkách.

//Tětivový potok

Přes slzy jsem netušila, kde to jsem, prostě jsem jenom vběhla do lesa a rozkřičela se na celé kolo. "VLČE! VLČE! Kde jsi?! Promiň?!" křičela jsem, ale odpověď nepřicházela. Kdybych nebyla tak tupá, možná by mi došlo rychleji, že jsem v naprosto jiném, než bukovém lese. A možná bych i přestala řvát, ale já byla tak hloupoučká, že jsem si to uvědomila až po dalším kole křiku a lamentování. Nemohla jsem si rozpomenout, co je to za les. Byla jsem tu už někdy? Nevypadalo to tak. Nebo jsem si na to nepamatovala, ale všechno bylo tak zmatené. Bez pana Broučka jsem navíc nebyla ani schopná pořádně určit směr, kterým bych se měla vydat. Ale slyšela jsem vodu a tak jsem doufala, že díky té se zorientuji a rozeběhla se k ní. Poslední naděje.

//Mahtae jih

Seděla jsem na zemi a mlátila se tlapkou do hlavy, protože jsem to měla v hlavě pořádně všechno popletené. Nemohla jsem se soustředit na nic, pomalu ani na vlastní dýchání nebo na pana Broučka, který to se mnou vzdal a roztáhl krofky. Odletěl pryč za Vlčetem, která odešla a já to ani nepostřehla. Nemohla jsem se prostě zaměřit jenom na jednu věc. Jediné, co jsem viděla byla ta spousta mrtvých vlčat všude a taky ta krev, kterou jsem cítila na jazyku i teď. Uvědomila jsem si, že jsem musela Vlče kousnout nebo jsem jí musela jinak ublížit, by se mi její krev dostala do tlami a začala jsem plakat. Oči mi zalily slzy a já netušila, co se stalo. Nemohla jsem se ani soustředit na to, abych si otřela usoplený nos. Nemohla jsem, nešlo to. Jenom jsem se kývala a bušila se tlapkou do hlavy. Byla jsem hloupá. Tasina tupina jako vždy. Před očima jsem viděla ten vyděšený pohled, který na mne malé vlčátko upíralo, když jsem ho málem snědla. Nevěděla jsem, kde se to vzalo. Mohl za to ten běh. A pak, něco přeplo... Byla jsem nebezpečná. Potřebovala jsem Stína, plakala jsem a natahovala tlapky k někomu, kdo tu ani nebyl. Chtěla jsem obejmout a být malinkatou. Potřebovala jsem slyšet, že to bude dobré, ale slova útěchy nepřícházela.
Zvedla jsem se ze země a s brekem se rozeběhla směrem za Vlčetem, chtěla jsem ji dohnat, ale v tom breku a nesoustředěnosti jsem vběhla do jiného lesa.

//Ranarský les

Stála jsem na vlčeti a nevnímala ani brouka ani nářek toho mrněte. Jenom jsem ho chtěla zabít. Rozdrtit, jako oni zabili moje vlčata. Nemohla jsme se rozhodnout jestli ho rozdrtit tlapkou nebo zakousnout. Nejlepší by bylo asi oboje, ale to jsem dost dobře udělat nemohla, že jo. Škoda, že umřít se dá jenom jednou.... Vzpomněla jsem si na to, jak bych Beliala a všechny jeho bratry a příbuzné, kteří mne zneužívali tak dlouhou dobu, roztrhala na kousky a pak je nechala slepit jen proto, abych je mohla příště rozložit jinak.
Jenže když jsem se konečně rozhodla, že vlče teda rozmáčknu, ten drobek promluvil a...
...cvak....
Zavrtěla jsem hlavou. Už to nebylo hnědé vlče, kterému se do zlatých oček dere modrá barva nepřítele a jeho magie. Už to bylo vlče... moje Vlče. Stáhla jsem z ní tlapku a udělala krok zpět, jak mě tahle proměna zaskočila. Netušila jsem, co jsem to udělala. Málem jsem jí zabila. "P--pr...promiň," vykoktala jsem ze sebe a odsunula se kus od ní, kde jsem spadla na zem a začala se mlátit tlapkou do hlavy. "Hloupá Tasa, hloupá Tasa, hloupá, hloupá," mrmlala jsem si a mlátila se silně tlapkou do hlavy.

//rozdrásané údolí

Šla jsem po vlčeti, jako když jde lovec po kořisti. Nemohlo se dostat přes potok vybralo si špatnou cestu. Muselo se zastavit a než jsem k němu doběhla odrazilo se a skočilo po mém obličeji. Zaseklo se mi drápy do tváří a zuby jsem cítila, že mi zaňaflo do ucha. Hlava se mi zkroutila dolů, pod vahou těla, které už rozhodně nebylo malinkaté a rozhodně vážilo víc, než by můj krk mohl zvládnout. Nechala jsem tedy hlavu, aby padla na zem. A pak jsem na vlče stoupla a ztrhla si ho z obličeje. Tlapu jsem měla rázně přiraženou k jeho hrudníku a drtila ho pod svou vahou. Nechtěla jsem mu nic zlomit, protože jídlo chutnalo líp, když nemělo proražené orgány. Vrčela jsem a v očích jsem měla naprostou mlhu, jak jsem si neuvědomovala, že šlapu po své Vlčeti.
"Taso dost! Pusť jí!" slyšela jsem pana Broučka, který mi teď vysel na uchu, které bylo zakrvácené a klouzal z něj. Snažil se mne zastavit, ale proč. Netušil jsem. Byla jsem prostě ztracená ve vzpomínkách. Šílená Tasa at its finest. Nemohla jsem s tím nic udělat. Nemohla jsem se z toho dostat. Pokud někdo něco neřekne, tak Vlče sežeru. Utéct mi nemohlo. I kdyby mne kouslo, stála jsem na něm moc pevně.

Vyplivla jsem chlupy a trochu toho masa a kůže, které jsem měla v tlamě. Vlče začalo křičet, ale já neviděla nic jiného, než hnědé vlče u potoka. Magické vlče, které jsem měla hlídat u řeky, jako jeho sourozence a které mi teď unikalo. Vlče, které mohlo zavolat magiče a ti by udělali horší věci, než že by mi z tlapky strhaly drápky. Vyrazila jsem za tím pištícím uzlíkem, který se snažil o sto šest doběhnout k potoku... Proč? Netušila jsem. Potok ho nemohl zachránit, nemohl mu pomoct. Já byla rychlejší, silnější a rozhodně jsem uměla plavat. Vlče za sebou nechávalo krvavou stopu, protože moje zuby evidentně našli nějaký cíl. Musela jsem ho chytnout, pokud jsem chtěla přežít a přežít jsem opravdu chtěla. Musela jsem ho zastavit... Musela jsem se k němu dostat dřív, než nějaký magič, který by mi ublížil. Jistě, přesně to jsem musela.
V kožichu mi do divně zavybrovalo. Pan Broučke se probral k životu. "Co to... A (sprosté slovo)" Evidentně se hezky rychle vyznal v situaci a už vymýšlel, jak mě zastavit.

//tětivový potok

Probodávala jsem Vlče pohledem a najednou nebyla šedá, ale hnědá. Měla kožíšek nazlatovělý a kolem oček, která stále byla žluá, jako by svítila zelená. Barva magie země, pokud jsem to pochopila kdy správně. Něco nepřirozeného, obludného a naprosto zatraceného. Tiše jsem zavrčela na hnědé vlče, které se předemnou krčilo, zatím co jsem na něj vrčela a cenila zuby. Nemohla jsem tušit, že tohle je Vlče, která by nikdy nebyla magičem ani kdyby chtěla, protože já jsem magičem nebyla a každý věděl, že gen matky je víc než otce ne? Neviděla jsem její šedý kožich, protože se mi prostě vyplavila do mozku vzpomínka. Vzpomínka na řeku a několik mrtvých tělíček vlčat kolem ní. Mlsně jsem si olázla čenich.
Vlče předemnou najednou zařvalo a vrhlo se na mne. Chtěla jsem ho chytit, ale proklouzlo mi mezi nohama. Jenže zavadilo o moje zuby. Těžko říct, jestli mi mezi nimi kromě srsti utkvěla i nějaká tkáň. Jednoznačně jsem vlče sjela zuby od čenichu po zádech až k ocasu, ale těžko říct, kde všude jsem ho jenom lízla a kde způsobila reálnou paseku. Vlče bylo magické, to bylo jasné a já ho prostě chtěla zabít. Z nějakého důvodu byla tahle vzpomínka prostě silnější než jakýkoli mateřský pud, který bych snad mohla mít.
Vlče mi narazilo do tlapy a vyběhlo pryč, než jsem se stihla otočit a pustit se za ním už mělo celkem solidní náskok.

Byl to celkem nepříjemný pocit, takhle vidět vlče kníkat a letět vzduchem, než svůj vyhlídkový let zakončí tvrdým pádem. Ale mě to nepřipadalo ani nepříjemné, ani děsivé. Nechávalo mě to celkem chladnou. Vlče vypadalo celkem lahodně, i když to bylo moje vlče. Musela jsem se krotit. Je to moje vlče? Já mám vlče? Najednou jsem mírně zpanikařila, což vlče vycítilo a pustilo se do rychlého běhu jiným směrem. Vyrazila jsem za ní, protože mi mizela chvilkami z dohledu, jak splývala s kamením všude kolem.
Jenže najednou stála na místě a ani se nehnula.
Měla jsem vidět tesáky, uši přitáhlé k hlavě a naježená srst na krku připomínala bodlinky. Takhle moc jsem byla pro tuhle výchovu rozhodnutá, že jsem si ani neuvědomovala, že by to mohlo vlče děsit. Já popravdě neviděla nic jiného, než snahu tohle pískle naučit, že by mělo držet klapačku a metat tam, kam mu dospláci řeknou. Jinak chcípne. Ne, že by mi nějak záleželo na tom, kdo nebo co ji sežere, ale nehodlala jsem pak poslouchat Stína nebo kohokoli jiného. Zůstal jsem teď trochu zmateně stát, když Vlče stála předemnou.

Můj žlutý pohled se zaostřil přímo na Vlče, která se najednou rozeběhla na východ. Nevydala při tom ani hlásku. Snažila se najít cestu, která byla pro ni nejvýhodnější, ale to neznamenalo, že bych ji nemohla chytit. Věděla jsem, že když přidám do kroku, možná si pořežu tlapky, ale rozhodně ji chytím dřív, než do lesa doběhne. Udělala jsem proto několik rychlých skoků, abych její náskok dohnala a pak už stačilo jenom cvak a měla jsem její zátylek v zubech. Muselo jí to bolet, jak jsem jí zvedla do vzduchu, ale mě to nevadilo. Ještě naschvál jsem zkousla až jsem cítila krev, která jí tekla ze zátylku. S vrčením jsem jí odhodila o kus dál, až dopadla na kameny. Moje tlapky byly rozdrásané a já cítila, že mi v nich pulzuje krev, ale tohle byla výchova, kterou jsem nemohla odkládat. Pokud chtěla být Vlče velká, musela se snažit. "Znovu," zavrčela jsem na mrně a přikrčila hlavu mezi lopatky. Moje srst byla naježená a v očích mi svítilo. Jako bych chvilkami zapomínala, že tohle není lov zákusku, ale výchova vlastní dcery.

Mě se to tu celkem líbilo. Tráva se drala skrze kameny na povrch, ale naší paní dospělé to vůbec nestačilo. Podívala jsem se kolem a všimla si jednoho lesa, který vypadal celkem dobře. A proč to nejít prozkoumat ještě o kousek dál. Mírně jsem se nakrčila a protáhla si hřbet. Vlče měla ovšem nějaké svoje další poznámky a potom na mne ještě vyplázla jazyk. Zavrčela jsem na ni. "Tak fajn ty spratku. Zkus mi zdrhnout do nejbližšího lesa, dokaž mi že jsi dospělá hmm..." vyzvala jsem ji. Budovala jsem v ní tak sílu a možná i nějakou sebereflexi, protože ta jí chyběla jako sůl.
Přikrčila jsem se a připravila k běhu. Bylo mi jasné, že ji zvládnu doběhnout a přirazit k zemi hned, jak se dá do běhu, ale já hodlala zjistit, jestli má aspoň nějaké taktické schopnosti, nebo jestli je jenom normální vytahující se vlče. Moje srst na zátylku se naježila a já zavrčela. Lov započal a bylo na Vlčeti, aby udělala první krok a vybrala si les, do kterého poběží.

//Buk

"Hahaha," huronsky a drhavě jsem se vysmála Vlčeti do obličeje, protože byla úplně pitomá, pokud si myslela, že by se o sebe dokázala postarat sama. Neměla toho zažito mnoho a tak znala jenom bezpečí úkrytu a lesa. Neznala velkej a děsivej svět venku a to mě trochu štvalo, protože ho musela poznat. Musela vědět, že ten svět venku, není nijak přívětivý místo. "Nejsi dospělá a nezvládneš se o sebe postarat sama... Proto bys měla bejt ráda, že si nás Stín nechal," pronesla jsem. Popravdě jsem ani netušila, jestli Vlče bere Stína jako tátu nebo jenom jako někoho, kdo ji prostě přijal do své smečky. A možná jsem to ani zkoumat nechtěla. "Chceš vědět jak to funguje ve světě, když jsi tak dospělá?" zeptala jsem se jí a zastavila se. Další výchovná lekce s Tasou mohla začít, pokud Vlče chtěla.
"Doteď jsi nebyla venku, protože sis to nezasloužila," odfrkla jsem si. "Musíš dokázat, že na něco máš, což jsi prokázala tím lovem, kde sis vedla dobře. Kurážnost a bojovnost ti nechybí, a ta je ve světě tady venku potřeba," zabručela jsem a tlapkou ukázala na rozsáhlý svět kolem.

Vlče byla prostě moc malá nebo hloupá na to, aby pochopila, co tenhle les nabízel. Naštěstí jsem ji neslyšela, jinak by dostala přes držku ještě jednu. Nebyla jsem úplně tou nejlepší mámou no? Milující a trestající v ten samý moment. Mírně jsem se pousmála, když se Vlče začala durdit, že je už dospělá. "Hahaha," rozesmálo mě to, protože se snažila vyškrábat z křoví a oklepat se z větviček a sajrajtu, který se na ni nalepil v křovinách. Přilo mi to roztomilý. "Dospělá nejseš, však nejsi schopná ani něco ulovit sama," podotkla jsem jednoduchý fakt. "A venku by tě zabil první magič, kterýho bys potkala," dodala jsem. V ten moment mi nedocházelo, že Vlčeti nikdo nepředal naši ideologii a informace o nebezpečnosti magičů.
Chtěla jít ven a já si říkala, že nadešel čas, abychom ven šly. Ale nechtěla jsem jí crcat moc daleko. Protože bych ji pak musela táhnout zpátky v zubech a její váha už by se pronesla. "Dobře, tak jdem, ale budeš jenom trochu vytáčet a hodim tě mezi magiče ať si tě sežerou," dodala jsem a rozešla se mimo les.

//rozdrásané údolí

Kývla jsem hlavou. Skočit srně po hlavě byl celkem husarský kousek a Vlče nebyla žádná husa, takže kdo by to od ní čekal. Já rozhodně ne. Ale bláznivá na to byla dost. Vlče volila taktiku přímého útoku na hlavu a navíc se nebála, což bylo dobře. Kdo se bojí ten pojde rychleji. A tak jsem ji sledovala, jak předváděla lov, který jsem sledovala ze své vyhlídky a tak jsem tušila, že trochu kecá a přikrášluje si věci. Například to, že udělala salto, protože to jsem rozhodně neviděla. Ale nevyvracela jsem jí to, prostě jsem jí nechala mluvit ať si říká, co chce. Vypadala z toho nadšeně a během zajetí jsem se naučila, že je lepší vlčata nechat mluvit, než jim něco rozmlouvat. Když jsem jim rozmlouvala, tak brečeli a za brekot byly rány navíc... V očích mi přeběhl smutek a strach, ale jenom záblesk, který mi stáhl mimické svaly a puf bylo to pryč.
Vlče pindalo i ohledně obcházení hranic. "Seš teda pěkná pindruše, furt jenom pindáš nebo frfňáš, ale měla bys bejt ráda, že máš čím zaplnit břicho a kam strčit svůj zadek do tepla... Tohle je les Stína, takže mu s ním musíme pomáhat, pokud tu chceme bivakovat," pronesla jsem jenom a pak už se věnovala značkování. Na mne to byla docela dlouhá věta, ale popravdě pokud Stín řekl, ať se o to tady starám, tak jsem se plánovala starat a dostatečně to i vysvětlit Vlčeti.
Vlče a pan Brouček něco řešili a já si užívala značkovací pohody. A pak se přestali bavit. Vlče byla v křoví a pan Brouček se poroučel zpátky do mého kožichu. No prostě idylka. Neřešila jsem, co si ti dva řekli nebo co si provedli, bylo mi to šumák. Vlče najednou prohlásila na mou pobídku, že je silná dost a že chce jít na výlet. "Hmm... pokud chceš tak můžem jít k těm skalám, ale to je pro mrňata. Nechceš jít někam mimo les?" zeptala jsem se. Neměla jsem v plánu ji tahat daleko, protože daleko by stejně nedošla. Ale napadlo mě ji vzít na nějakou louku, aby taky viděla svět. Rozhodnutí, ale bylo na Vlčeti.

Vlče si frflalo, jako malá frnda... Nemohla jsem na ni být přece sprostá ne? Jen jsem se ušklíbla a myslela si o tom jejím chování svoje. "No vidíš to, a za co tě pochválil?" začala jsem se jí ptát, protože mne to fakt zajímalo. Jestli malá piraňa dostala za něco pochvalu, mohla bych jí dostat taky, když to její něco okopíruju no ne? Byla jsem jako malé vlče, které bojuje o přízeň svého rodiče s jiným sourozencem a ne jako matka, která se má starat o svoje vlastní potomstvo, kterého přeci jen nemá tolik, aby ho zanedbávala. Usmála jsem se na Vlče a povzbudila ji tak snad k odpovědi. "Určitě si byla moc šikovná, na tom lovu jsem si všimla, jak ti to šlo... Dokonce i líp než tomu Kašparovi," zahihňala jsem s chrochtáním, které se k dámě vůbec nehodilo, ale já naštěstí nebyla dáma. Tenhle tupec si nic jiného než chrochtání stejně nezasloužil. "Bavilo tě to vůbec?" zeptala jsem se jí se zájmem, protože lovení mě bavilo hoooodně. Jen to stopování mi nešlo, v tom jsem byla slabá.
"Pojď obejdeme hranice, tady se mi stát nece," řekla jsem Vlčeti a vyrazila kolem hranice. Při pohybech mezi stromy jsem si občas o některej podrbala zadek nebo záda, aby na kmeni zůstala moje srst, blechy i pach. Bylo to fajn, se takhle moct poškrabkat. Jeden to potřeboval víc, než... no než drbání... haha. Vlče na mě vyplazovala jazyk a byla otravná jako týden před vejplatou, ale aspoň jsem tady měla s kým bejt a s kým trávit čas. Bejt tu sama tak to možná skočím z toho nechutnýho srázu. Já byla společenská totiž. Občas jsem přičupla a označkovala, občas jsem prostě jenom otřela hřbet. Značkování nebylo vůbec nic zábavnýho, rozhodně ne tolik jako lov.... Dala bych si nějaký to vlčátko, ty byly na lov nejlepší. Byla to sranda. Vzpomínala jsem na Jamie a toho jejího bráchu... Lorenza? A jak se mi ztratily ve vodě. Blbečce. Byla jsem na to na sebe naštvaná a teď mě to zase rozladilo. Taková dobrá sváča to mohla bejt.
Mezitím vlče povídalo něco k panu Broučkovi a ten odpovídal, ale já to popravdě moc nevnímala. (//Umožňuji Vlčet na jeden post manipulaci s tím, co jí řekne pan Brouček.) Bylo mi fuk, co si ty dva povídaj. Pokud brouk chtěl, mohl klidně skočit z mý hlavy na hlavu Vlče a bylo by mi to jedno. Mírně jsem mlaskla, jak jsem pochodovala kolem lesa. Vypadalo to, na další super, čuper den. Škoda že jsem slíbila Stínovi, že tu zůstanu, mohla jsem vzít Vlče dělat nějakou dementní neplechu mimo les. "Musíš pořádně zesílit, abychom mohli jít na nějakou pořádnou vypravu," pronesla jsem a kecla si na zem. Záda opřená o jeden ze stromů.

Vlče byla osinou v zadku. Mírně jsem začala chápat, co se Stínovi nelíbilo na představě mít vlčata. Měla jsem ji ráda, ale občas byla... no moc. "Frfláš jako stará baba," odvětila jsem jí potom, co jsem jí dala výchovnýho facana. Mohla být ráda, že jsem jí neukousla ucho nebo taka něco. "Navíc tě musím naučit nevypálit hnedka to první, co tě napadne. Kdybys tohle řekla Stínovi, tak letíž ze srázu ani nestihneš kvíknout," řekla jsme jí káravě. Ne, že bych věděla, jestli by to Stín reálně udělal, ale taky jsem ho znala na tolik, abych věděla, že pravděpodobnost, že za svou drzost skončí Vlče na dně útesu nebyla minimální. "Na ostatní si otvírej zobák jak chceš, ale na mě a na Stína ne, jasný?"
Pak se ovšem ukázal pan Brouček a ten evidentně zaujal Vlče víc, než cokoliv jiného. "Protože je můj," odvětila jsem na její dotaz. Proč jsem sebou vlastně brouka tahala? Těžko říct, ale pomáhal mi zvládnout veškeré problematické a bolestné události. Nedokázala jsem si představit být bez něj. "Je to pro oba výhodný... Já mám bejvák, Tasa má rádce," odvětil brouk sám za sebe.