Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mačkala jsem si dál nervózně ocásek, který mi ležel u nohou. Pomalu jsem se začala uklidňovat. Vlčice řekla, že v křoví nebydlí. Pokývala jsem hlavou. "A kde bydlíš?" vyzvídala jsem, abych odvedla svoje myšlenky od té magické cuchty. Zmáčknutí a povolení. Všechno jsem v sobě zmáčkla a povolila. S každým títo úkonem ze mne odcházel kousek strachu, který jsem měla z moc silných magičů. Určitě mne ochránil pan brouček. Musela to být jeho práce! Mírně jsem sjela pohledem ke svému kožichu.
Ve vzduchu jsem cítila déšť, který dopadal na všechno kolem. K nám ovšem nedolehl plnou silou, neboť mne i cizí vlčici kryly stromy. Vlčice se pustila do vyprávění. Postupně jsem si přestávala mačkat ocásek, jak jsem se víc a víc uklidňovala. Vlčice vypadala víc jako přátel, než nepřítel. Vlčice popsala Dýni a věděla, že mluvím o močálech. Jen jsem přikyvovala a dál ji v tichosti poslouchala. "Shodila mne na zem, až mi narazila bok... A pak na mě křičela a kousla mě do ocasu," řekla jsem už dost vyrovnanějším tónem. Zase jsem se začala dávat do hromady. Jako by mi někdo vlil do žil nějaký elixír, který mne přivedl opět zpátky z mého menšího já, do mého dospělého já. Zase jsem začínala cítit kontrolu, nad svými emocemi a projevy. Nevěděla jsem, zda mi to způsobuje magie nebo špatné vzpomínky, ale něco mělo na svědomí, že jsem takhle sklouzla do vlčátkovského věku... No a pak díky náhodě jsem se vrátila zpět. "Jak se vůbec jmenuješ? Já jsem Tasa," představila jsem se a odtáhla jsem svůj ocas od tlapek. Už jsem se cítila... dospěleji.

Byla jsem smotaná do klubíčka a chvěla se. Bála jsem se jenom zvednout ze země. Hodně nepříjemných událostí na jednou, ve mne vyvolávaly nepříjemné pocity, které mne v podstatě semlely. Naštěstí jsem zaslechla dosti neutrální hlas, který vycházel z křoví. Pomalu jsem sebrala odvahu a sílu, která ve mne ještě zůstávala. Být takhle maličká mi momentálně nevyhovovalo, ale mohla za to ta vlčice s dvoubarevnýma očima. Její magie byla prostě až moc silná a já se bála... Podívala jsem se na novou vlčici, která pravděpodobně bydlela v tom křoví. Měla očka žlutá, ale na krku měla divnou věc. Sebrala jsem pár zbytků důstojnosti a pomalu se posadila. Hlavu jsem měla pořád staženou mezi rameny a očky jsem přejížděla po okolí. Vlčice působila... neutrálně. Ani přátelsky ani nepřátelsky. "Ty tam bydlíš?" zeptala jsem se jí, zda bydlí v tom křoví, které měla za sebou. Mluvila jsem nejistě a celkem potichu. Pořád hrozilo, že se sem nahrne opět ta velká zlá dvoumagická magička.
Vlčice začala mluvit. Ptala se mne na to, co se stalo. Stáhla jsem si ocas k tlapkám a začala si ho žmoulat a mačkat. "No... Já jsem našla vlče. Bylo samo a nikde jsem nic necítila. Bylo v nebezpečí, tak jsem ho odnesla sem... No ale ukázalo se, že to nebezpečné místo bylo jeho domů... No a tak jsem ho chtěla poslat zpátky, ale to už na mě... vyběhla ta vlčice... moc silná... moc silná..." řekla jsem potichu a nepřestávala si tlapkami žmoulat ocas. (// takto) Moje mačkání ocasu muselo působit dost divně, ale pro mne to byl uklidňující mechanismus. Pořádně si zmáčknout ocásek mne uklidňovalo již od vlčství.Nervózně jsem pohlédla na vlčici.

Ta podivná magička utekla pryč a odvedla sebou to vlče. Já ovšem pořád zůstávala ve svém klubíčku. Stočená na zemi jako neškodný uzlíček. Mohla by se vrátit... Třeba by mne ona i Dýňák chtěli zakousnout... Měla bych se pohnout... Nemohla jsem se ovšem přimět k pohybu. Strach sice pomalu odplouval pryč, ale měla jsem stále naražený bok, jak do mne vlčice narazila jako rozzuřený býk. Nejprve jsem pomalu nastražila uši, abych zjistila, zda něco neuslyším. Pak jsem opatrně zvedla čenich ze svého srstnatého úkrytu. Dýňák i jeho matrona byli pryč. Zvedla jsem proto hlavu a začala se rozhlížet. Sbírala jsem síly na další přesun. "Chjooo.... Já všechno spackám, všechno..." kňourla jsem si pro sebe. Musela jsem najít nějaký nový plán, protože Dýňák byl v nenávratnu. Navíc jsem zjistila, že i když odnést vlče není v téhle zemi problém, je problém když nevíte, kam ho chcete nést. První musím najít sestru. Pokusila jsem se nějak utřídit svoje myšlenky a sesbírat je v mlze strachu, která mi plula hlavou. V ten okamžik jsem zaslechla kousek od sebe zvuk. "Chňo," vyštěkla jsem polekaně a schovala hlavu opět do kožichu. Celá jsem se stáhla do klubka. "Kdo je tam?" zakňourala jsem. Ve svém vlčkovském světě jsem nebyla moc odvážná. Bohužel jsem se nedokázala dostatečně sebrat, abych se mohla projevovat jako moje dospělé já. Další vyrušení a strach přišli moc brzo.

Byla jsem zabalená do klubíčka, takže jsem vlčici moc neviděla, ale slyšela jsem ji. Mluvila o mém bratrovi. Takže tu jsou? Norox nebo Rigel? Nechtěla jsem se jí ptát, na to jsem byla moc malá a vystrašená. Celá jsem se klepala a nemohla jsem přestat. Vlčice ke mně přišla a začala na mě vrčet. Stáhla jsem se do klubíčka ještě víc. "Ši zlá," zašišlala jsem a rozplakala se ještě víc. Byla moc moc zlá. Vlčice se nezdráhala a kousla mne do ocasu. "Níííí..." kvíkla jsem a přitáhla si ocásek, co nejblíže k tělu to šlo. Chtěla jsem se zmenšit a zmizet v hlíně. Rozplynout se.
Pokud by tu byl nějaký nestranný pozorovatel, mohl by si myslet že Launee na men a vlče zaútočila. Já i Dýňák jsme se totiž choulili v klubíčkách na zemi. On sice nebulel, ale taky si něco mumlal. Já jsem si nic nemumlala, ale o to víc jsem plakala. Po tvářích mi tekly krokodýlí slzy, ale to nebylo vidět, protože jsem měla čenich zarytý v srsti. "Je...na mě... zl...zlá," vydralo se mi z hrdla, ale nevěděla jsem, jestli mne někdo slyší. Popravdě mne to ani nezajímalo. Bála jsem se, že mi zase začnou ubližovat. "Pane broušku, pomůšete mi," kníkla jsem a čenichem si projížděla po srsti, abych pana broučka našla. Vůbec jsem, ale neopouštěla pozici klubíčka. Moje obava, že když se zvednu, tak na mě vlčice zaútočí byla prostě moc silná. Pravou tlapku bez drápků jsem si přehodila přes čenich, abych se alespoň trochu ochránila, a čekala jsem kdy dostanu další ránu.

Můj plán se začal rozpadat. Jako když do pavučiny vletí sršeň nebo vosa. Pavučina není stavěná na to, aby je udržela a tak se začne rozpadat. No a můj plán nebyl stavěný na to, že nebudu vědět, kde je sestra a tak se začal taky bortit. Byla jsem z toho smutná, takže jsem z vrčení na vlče přešla do mírného vzlykání. "Jsem neschopná," zafňukala jsem si, ale pak mi došlo, že bych neměla fňukat před vlčatem magičů. Tupko. Za tohle by ti sestra dala pár facek. Vlče se rozpovídalo.
Vlček byl divně zrzavý. Vypadal jako malá mluvící dýně. Byl i podobně šišatý jako dýně, když tak seděl na zemi. Fujky. Dýně. Otřásla jsem se odporem a nakrčila čenich. Olízla jsem si z čenichu sopel, který jsem na něm měla. Vlče pokračovalo ve vyprávění. "Hmmm takže tady fakt umíte magie všichni..." broukla jsem si pro sebe. To byl zajímavý poznatek, který mi malá Dýně řekla. Pak začalo vlče prohlašovat, že by mělo jít domů. Nedomyslela jsem svůj plán. Mohla bych ho tu tahat všude kolem nebo ho zabít... Hmm nemám hlad... Fajn chytím si ho později... "Fajn tak padej, ale jestli na tebe narazím ještě jednou tak už tě možná nenechám jít," zavrčela jsem na Dýni a doufala jsem, že se sebere a popeláší odkud jsem ho odnesla. Měla jsem to prostě líp promyslet. No jo chyby se stávají. Pomalu jsem se zvedla a chtěla jsem se pustit k odchodu. Najednou jsem ucítila náraz do strany těla, který mne odhodil stranou.(//Beru to tak že Launee po mě skočila, ale nekousla? Pokud jsem to pochopila blbě přepíšu to.)
Byla to vlčice, která mi šla po obličeji, ale zákon akce a reakce byl neúprosný. Vlčice se rozeběhla moc silně a já byla moc slabá, takže místo toho aby mne jen povalila, mne odhodila dobré dva metry do strany. Proletěla jsem se vzduchem. Dopad to nebyl úplně příjemný. Hezky jsem si poškrábala kůži na pravém boku a možná i něco narazila. "Uhgh..." vyrazilo mi z hrdla, jak jsem dopadla. Mírně jsem nadzvedla hlavu, abych uviděla vrčící vlčici, která pravděpodobně patřila k Dýni, která se stočila do klubíčka a očividně měla nějaký záchvat. "Co to děláš? Děsíš Dýni?" zabručela jsem jejím směrem k vlčici. Bylo mi jasné, že proti téhle splašené mamině nebo co to bylo, nemám šanci. Navíc jsem cítila bolest v boku, takže jsem se ani zvednout pořádně nemohla. "Takhle se tu odvděčujete někomu, kdo najde samotné vlče uprostřed nebezpečných močálů a chce ho jenom dopravit do většího bezpečí... pfff...." dodala jsem ještě. Nechtěla jsem vlčici popichovat, ale nic jiného mi nezbívalo. Dýně navíc pořád ležela v klubíčku a vzlykala, nebo co to dělala.
Až teď jsem si mohla pořádně vlčici prohlédnou. První mne zaujala divná věc na její tlapě. A pak jsem si všimla těch očí. Byla magič. A co hůř byla magič s divnýma očima. Viděla jsem podivnou směsici modré a růžové. V první chvíli bylo mou reakcí táhlé zavrčení, ale pak jsem se stáhla. Bylo toho na mě moc. Stočila jsem se do klubíčka a začala jsem plakat. Táhle a usedavě. "Něchmě býýýýt... Běš plyš," kňourala jsem. Zabalená do klubíčka jsem se rozklepala a doufala jsem, že mě ta magička neroztrhá na kusy. Ovládala víc magií a to mě vyděsilo. Ještě nikdy jsem nepotkala magiče, který by měl oči dvoubarevné a tím pádem měl vrozené dvě magie.

//Maharské močály

Vyběhla jsem z té propadené vody do nějakého lesa, který byl poblíž. Vlče jsem měla pořád v zubech. Jsi naprosto tupá a neschopná! První si měla najít ségru a pak až lovit vlče! Bože! Sama jsem sobě nadávala, protože jsem svůj dokonalý plán nepromyslela. Opět. Vlče naštěstí moc neprotestovalo. I když začalo prohlašovat, že se poblije. "Hfň..." zabručela jsem cosi neartikulovatelného. Nakonec jsem si myslela, že jsem dostatečně daleko od toho močáliska a tak jsem se zastavila. Jednodušše jsem otevřela tlamu a vyprskla vlče na zem. "Hele mrně, řekni mi kdo jsi a co jsi dělala tak sám v tom lese? Kolik je v tom lese vlků co ovládají magii a jakou pokud to víš a možná... možná... tě nechám jít," zavrčela jsem na malého vlčka před sebou. Vypadal jak strakatá kráva.
Mrskla jsem ocasem a vlče si prohlížela. Mělo normální oči, ale to mají všechna vlčata magičů... A pak jim rupne v bedně, stanou se z nich zákeřné potvory a všechno jenom ničí a zabíjejí. "Tak mluv!" houkla jsem na něj a přidala další zavrčení.

//řeka...ta dlouhá...ta co odsud teče...

Tak kde ta smečka je? Začala jsem být mírně zoufala... Ten vlk mne asi jenom tahal za tlapku, protože jsem tu sice cítila vlky, ale necítila jsem tu smečku. Čudlák mě napálil! Láteřila jsem, zatím co jsem chodila po kluzkém a mazlavém bahně. Déšť rozhodně tomuto území nepomáhal. Bylo to tu všechno lepkavé a nechutné. Tupino! Jak jsem mohla věřit, že tu bude smečka... Jsem totálně neschopná... Šla jsem pomalým tempem, abych náhodou do něčeho nezahučela. No nebylo to tu nijak extra tekuté. Pořád to nebylo tak zlé, když si jeden dával alespoň trochu pozor.
Mezi stromy, které tu byly atlely jsem viděla nechutně velké pavučiny. "Fujky," neodpustila jsem si znechucenou poznámku. Vlci tu asi byli nedávno, cítila jsem jejich čerstvé pachy... No netušila jsem, zda jsou smečkou nebo ne. A pak...Najednou..."No to mě pos.r," zašeptala jsem si pro sebe. Přímo předemnou bylo vlče (//Lorenzo), někam si to štrádovalo, pravděpodobně za někým, ale já nikoho v okolí neviděla. To byla moje šance. Můj plán byl spleten do dokonalé pavučinky, která se momentálně obalila kolem nic netušícího vlčete. Vyrazila jsem co nejrychleji to šlo. V běhu jsem popadla vlče za krk do zubů a uháněla jsem s ním někam pryč Sice tu není smečka, ale jeden nikdy neví, kde má vlče rodiče... Pod tlapami mi klouzalo bahno, div jsem nedala držku, takže jsem se rozhodla zahnout a zmizet někam na východ. Vlče jsem pořád měla v tlamě... Byla jsem nadšená, že mám dárek pro sestru... Teď ji jenom najít...Možná jsem si to měla líp promyslet a nejdřív najít ségru a pak až vlče... Ale co už...

//Zarostlý les

Mírná manipulace domluvena s Lorenzem!

//Tam ten les... Hodně smrků... Velká tma...

Upustila jsem svého nového přítele nepřítele a vyrazila s vrtícím ocáskem tím směrem, co mne navedlo. Bylo to rozhodně pryma počasí na cestování. Pršelo a v dálce zněl hrom a byla vidět světýlka. Možná bych se i zastavila a podívala se na tu krásu, ale měla jsem poslání. Najdu nějaké vlče... A pak.. A pak.. Ho odnesu Styx... Ooooo ta bude koukat. Ta bude přímo nadšená... Déšť mi tekl po zádech a pomalu jsem z myšlenek přešla do řeči. "Pane broučku... Bude to úplně...Ahoj ségra já jsem taky přežila. Tady máš dáreček... A plesk... Hodím před ní vlče... Nebo rovnou dvě... Páni, páni, páni, to bude dokonalost..." Smála jsem se, ale můj hlas nebyl přes dopadající déšť slyšet. "Oooo nebo bychom mohli... Oooo jo mohla bych jí udělat nejprve někde hostinu... Pořádně to vlčátko naporcovat a připravit... Vnitřnosti roztáhnout hezky kolem, aby to vypadalo barevně... Joooo anooo.... " Chichotala jsem se a pokračovala směrem, kam řekl vlk ať jdu. Nějak mi došlo, že jsem se ho ani nezeptala na jméno. Držela jsem se řeky a postupovala dál....

//Maharské močály

"Ha," vyrazila jsem ze sebe. "O tvých zásadách toho vím hodně... Hádám, že nemáš problém lhát a jak jsi sám potvrdil, tak i kradeš... ale o zapoměla bych, ty nezabíjíš....hahahaha" pochechtávala jsem se, zatím co vlk se snažil působit jako někdo, kdo nějaké zásady vůbec má. Že zásady má nebo že se jimi řídí, o tom jsem dost pochybovala. No už jsem se zvedla a nehodlala jsem si sednout k dalším delším rozpravám. "Mám tu svoje plány víš?" řekla jsem tajemným hlasem, ale pak jsem se znovu rozesmála. Nějak jsem už nechtěla dělat vážnou nebo jsem nechtěla být míň veselá... Kdo ví... Švihla jsem ocasem ze strany na stranu, ale to už mi vlk naznačoval, že bych měla jít sama. "Hmmm..." přejela jsem ho zkoumavým pohledem a zatvářila se smutně, možná až trochu uraženě. Mrzelo mne, že nebudu mít s kým cestou pokecat... Nebo možná nemrzelo a jen jsem se nechtěla znovu ztratit?
"Jak chceš," řekla jsem na konec se smíchem. "Stejně se mě bojíš, a proto nechceš jít... A máš pravdu, je čeho se bát..." dodala jsem zlověstně a bez špetky smíchu nebo radosti. Jako by ze mne na vteřinu všechna energie a eutuziasmus opadl. Ale hned se opět vrátil. "Chichichi... A navíc bys mi určitě nestačil," prohodila jsem opět se smíchem a pomalu se rozklusala směrem na sever, jak říkal. V jednu chvíli jsem se ohlédla, ale nehodlala jsem na něj dlouho čekat. Rozhodnutí zda zůstane nebo půjde se mnou bylo na něm. Na rozloučenou jsem zavrtěla ocasem.

//řeka Tanebrae

Zavrčela jsem na něho a sklonila hlavu mezi ramena. Na krku se mi ježila srst, jako by okolo byla silná bouře. Měla jsem ho sežrat... "Nejsme stejní... Já mám narozdíl od tebe, alespoň nějaké zásady," odsekla jsem mu a přestala jsem vrčet. "Neměla jsem vůbec začínat s tím vybavováním se," začala jsem si brblat pro sebe a přitom jsem se narovnala. Obešla jsem půlkroužek a sedla si na zem. Úplně jsem zapomněla na to, že jsem chtěla odejít. "Blbka... jsem měla držet tlamu... nechutňák ..."tiše jsem si brblala pro sebe, zatím co vlk mluvil o tom, jak nezabíjí a jak to tady přímo překypuje magií. Proč by sem sestra s bratry chodila? Nevěřícně jsem se na vlka podívala. "Páchne to tu divně, to máš pravdu," zabručela jsem, přestože jsem mu plně nevěřila. "Proč mi to vůbec říkáš, ty magický červe?" zeptala jsem se ho?
Jeho další slova mi ovšem zvedla náladu. Mluvil hned o dvou místech, kde mají vlčata. Naklonila jsem hlavu na stranu a olízla si čenich. První smečka, o které mluvil, zněla až moc nebezpečně. No ta druhá zněla lépe. "Tak jo... Asi půjdu do té smradlavé... Kdo normální by žil v bažinách?" zabroukala jsem si a zvedla se. Měla jsem opět spoustu energie. Dokonce jsem na vlka zavrtěla ocáskem. "Doprovodíš mě?" zeptala jsem se, jako bych ho nechtěla ještě před minutou sežrat. Na tlamě se mi rozlezl úšklebek, který byl úsměvem v mém podání.

Snažila jsem se nefňukat a tak jsem se držela. Ještě že mám broučka. Jsme na něj případně dva. Uklidňovala jsem sama sebe. Kdybych se neuklidňovala, asi bych se zase sesypala. "Jsi moc silný... teď... já si počkám, až zase budeš slabí a k sežrání..." prohodila jsem uraženě, když prohlásil, že neumře. Byl o tom přesvědčený, ale já nechtěla nechat jeho ego, aby si myslelo, že ho nechci zabít, protože si myslí, že jsme stejní. Nebyli jsme totiž stejní. A hlavně já ho zabít chtěla, jenže jsem nebyla dostatečně silná, abych to zvládla... To byl ten zásadní problém, jak si mohl každý povšimnout. Před chvílí bych měla možná šanci, ale ta chvíle byla fuč... A já ji promrhala. Pomalu jsem se začala zvedat. Tenhle vlk mi na jídelníčku neskončí. Navíc jsem ani neměla hlad. Zajíc mě celkem zasytil, i když vlčí maso bylo lepší. Už jsem chtěla odejít, když prohlásil, že si jsme podobní. "My si podobní vůbec nejsme!" zavrčela jsem na něj až mi od tlamy odletěla slina.
On ale nechtěl zavřít chlebárnu. Vypadla z něj další ukdákaná otázka a to mě více vytočilo, než aby mne to vyděsilo. Jako by ta moje ufňukaná část mrknutím oka zmizela. "Jsi magič... Máš šedé oči jako magič. Nikdo normální nemá oči jako máte vy... Lžete a podvádíte... Kradete a zabíjíte... Ale vaše krev je stejná jako naše. Stejně rudá, stejně teplá... A stejně nechutná, když se vám valí z rozšklebeného krku..." zavrčela jsem na něj a při těch slovech jsem se k němu začala pomalu blížit. S každým krokem jsem zaryla drápy do vlhkého podloží. Neměla bych se tu zdržovat... musím najít sestru... Jenomže mi bylo jasné, že s prázdnou za ní nemůžu... "Pokud nezískám tvůj kožich, tak mi alespoň řekni kde nějaký najdu... Čím menší, tím lepší," prohodila jsem a doufala, že mu ta narážka dojde. No, ale možná byl tupounek a nechápal mě. "Tím myslím vlče," vysvětlila jsem mu ještě, kdyby byl nechápavý.

Byla jsem z téhle konverzace celá nešťastná. Chtěla jsem, aby už zdechnul, ale on se k tomu očividně neměl. "Já nejsem zlomená!" začala jsem natahovat jako malé vlče, kterému někdo řekne že smrdí. Byla jsem z toho všho smutná a zaražená. Sama jsem si o sobě mohla myslet, že mám malou, pochroumanou a zlomenou dušičku, ale nikdo to o mě říkat nemohl. Je to magič. Snaží se mi dostat do hlavy. Musím se ovládat. "Pfffrrrr," zavzlykala jsem až se mi zachvěla kůže na tlamě. (//Znáte ten gif jak husky pláče na hrobě svého pána? Tak něco takového.) Teď jsem opravdu musela vypadat zlomeně, ale já se rozhodla, že se z toho seberu. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila.
Vlk začal mluvit znovu, ale mě se jeho slova nelíbila. Začala jsem vrtět hlavou z jedné strany na druhou, zavřené oči a uši přilepené k hlavě. "NENENENENENE," broukala jsem pořád dokola, dokud mluvil. "Jsi magič... Jsi slizký a kluzký a nedá se ti v ničem věřit... Jsi véča. To je to co jsi. Prach obyčejná véča," řekla jsem trucovitě, když domluvil. Trochu mne studila sedínka, takže jsem si poposedla. "Jestli neumřeš brzo, tak... tak..." Nevěděla jsem, co udělám. Vypadalo to, že už nabral sílu, takže bych proti němu neměla šanci. Sice byl vyhublí jako já, ale vypadal větší a silnější.

Vlk začal mluvit o tom jak je zkažený až do morku kostí. Začalo mě natahovat. Představila jsem si zkažené maso, které se mi posouvá do žaludku a chtělo se mi blejt. "Uh uh..." natahovala jsem na zvracení. Závrať se ovšem nedostavila, tak jak bych čekala. Začala jsem se proto smát. "Chichichi.... mě zakžený maso nevadí... I když normální je lepší. Nesmrdí tolik," zachrochtala jsem smíchem. Pak se na mě obrátil s tím, jestli jsem já zkažená. "Ne, nejsem... Co tě k tomu vede?" zeptala jsem se nechápavě. Však já jsem nebyla zkažená. To oni byli. Magičové jsou zkažení všichni a jejich vlčata ještě víc, protože neovládají své magie, takže si vás omotají kolem prstu... Ale pak vyrostou a jsou z nich stejné svině jako jejich rodiče. Odplivla jsem si zhnusením.
Vlk se ovšem rozhodl, že umírat nebude. Zvedl se neobratně do sedu. Tiše jsem na něj zavrčela. "Jsi první kdo mi vběhl do cesty," odsekla jsem na jeho všetečný dotaz. "Navíc tady někde cítím smečku, takže bych se tam šla ráda podívat... někoho hledám..." Nesmíš mu vysvětlovat svůj plán Tupino! Zacvakala jsem zuby ve vzduchu, abych mu dokázala, že nejsme kamarádi. Moje dušička byla zlomená. Byla tak moc týraná, že se rozbila a nešlo to dát zpátky. Zlomená duše je horší, než cokoli jiného, protože pak se nemůžete chovat "normálně". Kdybych nebyla zlomená, možná bych se s tímhle vlkem v klidu bavila dál. Jenomže mě to nešlo. A navíc...Je to magič, řekne cokoli, aby nechcípl.

Ležela jsem a dojídala zmrzlého zajíce. Jeho duch už odešel, takže mu nemuselo vadit, že ohryžu i kostičky. Měla jsem hlad, ze kterého jsem dostávala závratě, ale naštěstí mě tenhle malý a bez duchý zajíček nasytil dostatečně tak, aby se mi udělalao lépe. Závratě jsem neměla ráda, protože byly předvojem zvracení a zvracení jsem neměla ráda, protože jsem to pak musela sežrat... Byla jsem šetřivá a nehodlala jsem plýtvat jídlem. Navíc na vyzvraceném jídle není nic hrozného, jenom divně smrdí a je trochu žluklé. Závratě jsem celkově nesnášela, protože jsem si jich užila spousty. Když máte totiž obrovský hlad, tak se dostaví závrať která vás neopouští. Nemůžete ani chodit, ani se pohybovat. Kdykoliv se pokusíte jen posunout začne se vám motat hlava a to vůbec není dobré. Ještě že mi sem teď napochodoval tenhle blbeček. Když ho s ním nemusím se obávat hladu a závratí nejméně pár následujících dní... Je sice kost a kůže, ale bude stačit... Možná bych mohla kousek odnést sestře. Táhle jsem si říhla, když jsem dojedla poslední kostičku ze zajíce.
Vlk něco porhlásil o tom, že si bude umírat vlastním tempem. Na to jsem nic neodpověděla. Ani na jeho urážlivé "drž hubu". Doufám, že jeho maso nebude zkažené... Některé maso magičů je zkažené a to je vám pak na blití... "Nejseš zkaženej, že ne?" zeptala jsem se obezřetně. Sice jsem neměla závratě a zvracení ráda, ale raději bych se vyhnula zkaženému masu. "Hele jestli nezdechneš rychle, tak ti pomůžu... Ale bude to kurev.ky bolet... Takže na tvém místě bych sebou hodila, nejsem úplně trpělivost sama," mlaskla jsem a dál seděla na msítě kousek od vlka. Nevypadal, že by se hodlal zvednout a nějak extra bránit, kdybych se rozhodla mu překousnout tepnu.

Vlk na chvíli vypadal, že se probral, ale pak zase něco bleptnul. Pravděpodobně už mu zase odcházel mozek, protože říkal, že nejsem smrt, přitom smrt může být kdokoli ne? Asi je jen zmatený... Hmm to bych ho měla sníst rovnou, odkud je čerství... Nebo je možná zkažený uvnitř... Začal mluvit, že mám být víc po tichu nebo co... Nechápala jsem ho, však jsem skoro nic neřekla. Když jsem vstala, abych otestovala stav jeho umírání, vyjel mi zuby po tlapě. Tiše jsem zavrčela a přitáhla si tlapku k tělu. Tenhle vlk nebyl nijak inteligentní zdálo se. "Hele ty klacku, já jsem tvoje smrt a rozhodla jsem se, že ti ukrátím tvoje trápení... Ale pokud se chceš ještě chvíli cukat, ty magická kuličko hnoje, tak prosím, prosím nechám tě v klidu trpět a umírat. Jen s tím pohni mám ještě další plán..." zavrčela jsem kousek od něj a sedla si zpět na zem.
Sledovala jsem vlka, který občas zamrkal nebo pohnul hlavou. "Co s ním uděláme broučínku?" zeptala jsem se svého kamaráda v kožichu a pak se začala škrábat za uchem. Něco mě tam příšerně svědilo. Po chvilce jsem si vydrbala z kožiku kus šišky. "Šiškáááá!"Ta odkud se tam vzala? Vlk na zemi mě přesal zajímat z hlediska soucitu. Šla jsem zpátky ke svému ušákovi a lehla si na zem. Venku se asi ženili všichni čerti, protože dost hřmělo. Já měla svého zajdu, který byl celkem fajn. "Kvůli tobě je to studený, tak koukni zhebnout ať mám něco teplýho k snědku," zabručela jsem a pak jsem si lehla a sledovala vlka. Umírání magičů jsem sledovala ráda. Vždycky jsou děsně teatrální když umírají a energie opoušt íjejich tělo. Oooo a ty jejich malinkaté čumáčky a tlapičky... Oooo jak pištějí, když jim křupe páteř... Hladově jsem se olízla.