Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem z téhle konverzace celá nešťastná. Chtěla jsem, aby už zdechnul, ale on se k tomu očividně neměl. "Já nejsem zlomená!" začala jsem natahovat jako malé vlče, kterému někdo řekne že smrdí. Byla jsem z toho všho smutná a zaražená. Sama jsem si o sobě mohla myslet, že mám malou, pochroumanou a zlomenou dušičku, ale nikdo to o mě říkat nemohl. Je to magič. Snaží se mi dostat do hlavy. Musím se ovládat. "Pfffrrrr," zavzlykala jsem až se mi zachvěla kůže na tlamě. (//Znáte ten gif jak husky pláče na hrobě svého pána? Tak něco takového.) Teď jsem opravdu musela vypadat zlomeně, ale já se rozhodla, že se z toho seberu. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila.
Vlk začal mluvit znovu, ale mě se jeho slova nelíbila. Začala jsem vrtět hlavou z jedné strany na druhou, zavřené oči a uši přilepené k hlavě. "NENENENENENE," broukala jsem pořád dokola, dokud mluvil. "Jsi magič... Jsi slizký a kluzký a nedá se ti v ničem věřit... Jsi véča. To je to co jsi. Prach obyčejná véča," řekla jsem trucovitě, když domluvil. Trochu mne studila sedínka, takže jsem si poposedla. "Jestli neumřeš brzo, tak... tak..." Nevěděla jsem, co udělám. Vypadalo to, že už nabral sílu, takže bych proti němu neměla šanci. Sice byl vyhublí jako já, ale vypadal větší a silnější.

Vlk začal mluvit o tom jak je zkažený až do morku kostí. Začalo mě natahovat. Představila jsem si zkažené maso, které se mi posouvá do žaludku a chtělo se mi blejt. "Uh uh..." natahovala jsem na zvracení. Závrať se ovšem nedostavila, tak jak bych čekala. Začala jsem se proto smát. "Chichichi.... mě zakžený maso nevadí... I když normální je lepší. Nesmrdí tolik," zachrochtala jsem smíchem. Pak se na mě obrátil s tím, jestli jsem já zkažená. "Ne, nejsem... Co tě k tomu vede?" zeptala jsem se nechápavě. Však já jsem nebyla zkažená. To oni byli. Magičové jsou zkažení všichni a jejich vlčata ještě víc, protože neovládají své magie, takže si vás omotají kolem prstu... Ale pak vyrostou a jsou z nich stejné svině jako jejich rodiče. Odplivla jsem si zhnusením.
Vlk se ovšem rozhodl, že umírat nebude. Zvedl se neobratně do sedu. Tiše jsem na něj zavrčela. "Jsi první kdo mi vběhl do cesty," odsekla jsem na jeho všetečný dotaz. "Navíc tady někde cítím smečku, takže bych se tam šla ráda podívat... někoho hledám..." Nesmíš mu vysvětlovat svůj plán Tupino! Zacvakala jsem zuby ve vzduchu, abych mu dokázala, že nejsme kamarádi. Moje dušička byla zlomená. Byla tak moc týraná, že se rozbila a nešlo to dát zpátky. Zlomená duše je horší, než cokoli jiného, protože pak se nemůžete chovat "normálně". Kdybych nebyla zlomená, možná bych se s tímhle vlkem v klidu bavila dál. Jenomže mě to nešlo. A navíc...Je to magič, řekne cokoli, aby nechcípl.

Ležela jsem a dojídala zmrzlého zajíce. Jeho duch už odešel, takže mu nemuselo vadit, že ohryžu i kostičky. Měla jsem hlad, ze kterého jsem dostávala závratě, ale naštěstí mě tenhle malý a bez duchý zajíček nasytil dostatečně tak, aby se mi udělalao lépe. Závratě jsem neměla ráda, protože byly předvojem zvracení a zvracení jsem neměla ráda, protože jsem to pak musela sežrat... Byla jsem šetřivá a nehodlala jsem plýtvat jídlem. Navíc na vyzvraceném jídle není nic hrozného, jenom divně smrdí a je trochu žluklé. Závratě jsem celkově nesnášela, protože jsem si jich užila spousty. Když máte totiž obrovský hlad, tak se dostaví závrať která vás neopouští. Nemůžete ani chodit, ani se pohybovat. Kdykoliv se pokusíte jen posunout začne se vám motat hlava a to vůbec není dobré. Ještě že mi sem teď napochodoval tenhle blbeček. Když ho s ním nemusím se obávat hladu a závratí nejméně pár následujících dní... Je sice kost a kůže, ale bude stačit... Možná bych mohla kousek odnést sestře. Táhle jsem si říhla, když jsem dojedla poslední kostičku ze zajíce.
Vlk něco porhlásil o tom, že si bude umírat vlastním tempem. Na to jsem nic neodpověděla. Ani na jeho urážlivé "drž hubu". Doufám, že jeho maso nebude zkažené... Některé maso magičů je zkažené a to je vám pak na blití... "Nejseš zkaženej, že ne?" zeptala jsem se obezřetně. Sice jsem neměla závratě a zvracení ráda, ale raději bych se vyhnula zkaženému masu. "Hele jestli nezdechneš rychle, tak ti pomůžu... Ale bude to kurev.ky bolet... Takže na tvém místě bych sebou hodila, nejsem úplně trpělivost sama," mlaskla jsem a dál seděla na msítě kousek od vlka. Nevypadal, že by se hodlal zvednout a nějak extra bránit, kdybych se rozhodla mu překousnout tepnu.

Vlk na chvíli vypadal, že se probral, ale pak zase něco bleptnul. Pravděpodobně už mu zase odcházel mozek, protože říkal, že nejsem smrt, přitom smrt může být kdokoli ne? Asi je jen zmatený... Hmm to bych ho měla sníst rovnou, odkud je čerství... Nebo je možná zkažený uvnitř... Začal mluvit, že mám být víc po tichu nebo co... Nechápala jsem ho, však jsem skoro nic neřekla. Když jsem vstala, abych otestovala stav jeho umírání, vyjel mi zuby po tlapě. Tiše jsem zavrčela a přitáhla si tlapku k tělu. Tenhle vlk nebyl nijak inteligentní zdálo se. "Hele ty klacku, já jsem tvoje smrt a rozhodla jsem se, že ti ukrátím tvoje trápení... Ale pokud se chceš ještě chvíli cukat, ty magická kuličko hnoje, tak prosím, prosím nechám tě v klidu trpět a umírat. Jen s tím pohni mám ještě další plán..." zavrčela jsem kousek od něj a sedla si zpět na zem.
Sledovala jsem vlka, který občas zamrkal nebo pohnul hlavou. "Co s ním uděláme broučínku?" zeptala jsem se svého kamaráda v kožichu a pak se začala škrábat za uchem. Něco mě tam příšerně svědilo. Po chvilce jsem si vydrbala z kožiku kus šišky. "Šiškáááá!"Ta odkud se tam vzala? Vlk na zemi mě přesal zajímat z hlediska soucitu. Šla jsem zpátky ke svému ušákovi a lehla si na zem. Venku se asi ženili všichni čerti, protože dost hřmělo. Já měla svého zajdu, který byl celkem fajn. "Kvůli tobě je to studený, tak koukni zhebnout ať mám něco teplýho k snědku," zabručela jsem a pak jsem si lehla a sledovala vlka. Umírání magičů jsem sledovala ráda. Vždycky jsou děsně teatrální když umírají a energie opoušt íjejich tělo. Oooo a ty jejich malinkaté čumáčky a tlapičky... Oooo jak pištějí, když jim křupe páteř... Hladově jsem se olízla.

V klidu jsem si žrala zajíce, když se ke mně začal potácet vlk. Nejprve jsem mu nevěnovala pozornost. Vypadal, že mu někdo nakopal prdel. Zavrčela jsem na něj, ale asi mě neslyšel, takže jsem se zvedla od svého jídla a sledovala, jak se hroutí k zemi. Podíval se na mě a ptal se na Smrt. Otočila jsem hlavu, ale nikdo za mnou nestál. To jako mluví na mě? Zabručela jsem a paksi táhle říhla. Mňam, vlčí maso... Škoda, že jsem už jedla... Ale mohla bych jenom ochutnat... Mlsně jsem si olízla čenich a pak se podívala na vlka. "Tvoje smrt určitě," prohodila jsem k němu a sledovala ho. Jeho oči nebyly nejprve vidět, protože pořád mrkal. Náhle jsem je uviděla a byly šedé. Z hrdla se mi vydralo zavrčení, které bylo silnější než cokoliv jiného, co se mi kdy z hrdla vydralo. Na svobodě jsem opět vrátila svému hrdlu sílu.
Vypadal dost kostnatě, takže se mým dalším obědem nestane. "Co ti je?" zeptala jsem se ho a pomalu k němu došla. Ťapičkou jsem do něj strčila, jestli už chcípnul nebo ne a čekala na reakci. Nehodlala jsem ovšem čekat dlouho. Nebudu tu postávat jako blb u nějakého chcípaka.

//Tulipánová louka přes Kaňon řeky

Byla jsem nasr.ná, že jsem nenašla žádnou tu potravu, která by mne nasytila. Přes řeku jsem se dostala až sem, kde to vypadalo nadějněji na něco dobrého. Bohužel překonání vody jen přidalo k mému prokletí. Takže jsem neměla už jen špinavý kožich plný větví, ale taky mokré tlapky a břicho, na což se začalo nabalovat bahno jak jsem šla. Vypadala jsem jako opravdová lesní žínka. Zvedla jsem čenich do vzduchu. Srnky... ňamka... šoda že jsem vyhublá na kost... jako kostllivec... hmm tak něco lepšího... zajíček... jo zajíček... "Co bys řekl na zajíce kamaráde?" zeptala jsem se svého broučka v kožichu. Pomalým krokem jsem se vydala hledat si jídlo.
Zajíce jsem našla hned. Škoda, že jsem nebyla tak dobrý lovec, jako moji sourozenci. Ti by si určitě obstarali nějakou srnku. Kecy! Rozeběhla jsem se ze svého úkrytu za jendím kmenem. A lub a škub. Duch zemřelého zajíce se pomalu začal vznášet k nebi. Nebo možná se otočil a spadl do pekla? Kdo ví... Duch je nehmotný, je transcendentální... je smradlavý? Duše nebyla to jediné, co zajíce v posledních chvílích opustilo, takže jsem si mohla vychutnat i smrádek úplně jiného ducha. Pár hnědých lentilek se mi nalepilo na tlapky. Jen jsem je oklepala a pak se pustila do jídla. Nebyla jsem vybíravá v tom, co s ním nebo nesním. Jedla jsem i horší věci. Nejedla jsem nic... Ať už se zajícův duch dostal do nebe nebo do pekla nebo do tramtárie, jeho masíčko mi alespoň pomohlo utišit hlad. Po tlamě mi začala téct krev, která byla ještě horká. Za chvíli jsem měla celou hruď omatlanou v krvi. Musela jsem si k jídlu lehnout, abych mohla v klidu odtrhávat maso od kostí.

Ležela jsem si v klidu na zemi a poslouchala to zlověstné hučení vody, které ke mně doléhalo z né tak velké dálky. Mohla jsem si v klidu promýšlet svůj plán. Co udělám jako další? Měla bych nalézt sestru, cítila jsem její pach poblíž, ale mohla tu být taky před několika měsíci... V okolí to páchne moc divně, není nejlepší se tu jen tak na zdař vlk potulovat... Zastříhala jsem ušima. "Kamarádíčku, ty ses tu narodil, ale mlčíš... Neporadíš kam jít dál," zabroukala jsem a převalila se na záda. Na obloze se přeháněly mraky, které vůbec nepůsobily přátelsky... spíš dokreslovaly zlověstnou atmosféru tohoto místa.
Měla bych si tu něco ulovit k snědku a pak se pustit do další cesty. Někdo tu musí sestru znát... Mohla bych zkusit najít nějakou smečku a trochu se po ní podívat... Zjistit kde Styx je...Dostala jsem tik do oka, ale naštěstí rychle přešel. Pomalu jsem se tedy zvedla ze země, ale tikání oka nepřestávalo. Bylo to takové moje prokletí. Když jsem byla moc zamyšlená nebo moc zmatená, dostala jsem prostě tik do oka. Hned jak jsem se zvedla ze země, uviděla jsem na svém kožichu spoustu bordelu. To byla taky jedna z kleteb... možná pomst... Všechny vlčice se o svoje kožichy staraly a měly je upravené. No mě se to nikdy nedařilo, takže jsem svou snahu o čistý kožich vzdala. Proč bych měla taky investovat energii do nějakého toho fintění, když to stejně k ničemu nebude a za chvíli budu mít kožich zase umazaný a plný větviček? Možná za to mohla moje dlouhá srst nebo neopatrnost, se kterou jsem prolézala křovinami... Ne, určitě to bylo prokletí!
Vyrazila jsem na lov nějakého toho malinkého hlodavce, jejihž exkrementy to tu zapáchalo. Bohužel jsem, ale žádného nenašla... Škoda, asi někam zalezli... Vyrazila jsem hledat jinam..

//Tmavé smrčiny přes Kaňon řeky

//Houštiny

Vypadla jsem z toho odporného lesíku nebo co to bylo. Můj nový přítel, kterého jsem si nesla v kožichu se někam vypařil. Pravděpodobně ho to se mnou přestalo bavit, jako všechny ostatní. "Kam jsi šel broučku?" zakňourala jsem smutně. Sedla jsem si na zem a rozsedla nějaké kytky, co tu byly. Naštěstí už byly odkvetlé, takže jsem nemusela nic moc řešit. Začala jsem se prohlížet a čenichem si rozhrnovat srst. A pak jsem uviděla malinkatého, černého broučka, který mi lezl v srsti. "Uf..." potěšeně jsem si oddechla, že jsem přítele neztratila. Z pohodové atmosféry mne, ale vytrhl podivný zlověsný zvuk.
Začala jsem se rozhlížet, zda nenajdu původce onoho zvuku. Bylo slyšet hřmění, ale to jsem nemyslela. Oblohu prozářil blesk, který zmizel někde v horách na severu. Začalo mi tikat oko. Ten zlověstný zvuk byl mnohem silnější, než ten nebeský hrom. "Co to je?" vypískla jsem zmateně na svého přítele v kožichu. Slyšela jsem strašné burácení vody. Jako by se hnala a narážela a předháněla a padala a znovu narážela... Bylo to děsivé. Vůbec se mi to nelíbilo. Ale pokud to přijde děsivé mě, nebudou mě tu alespoň ostatní vlci otravovat. Přeci jenom nevím, kdo tu žije...Možná jen moje rodina... Blbost pachy v okolí jsou silné... Spokojeně jsem si tedy lehla na zem. Nevěděla jsem, co to je za zvuk, ale už mne to ani netrápilo. "Bylo by fajn, kdyby začalo svítit sluníčko, kamaráde, co myslíš?" pustila jsem se do rozpravy se svým broučkem. "Možná bychom si mohli trochu prohřát kožíšek a pak si ulovit něco k snědku... Jooo to zní jako plán," broukla jsem si spokojeně a přivřela oči.
Netušila jsem, kde jsem. Ani kde je moje rodina. No rozhodně to bylo lepší, než to kde jsem byla do teď. Nevěděla jsem odkud ten zvuk jde, ale bylo mi jasné, že díky němu sem jen tak někdo nepřijde...

//mimochodem ten zvuk je voda v Kaňonu

//Studánky

Můj postup nebyl nijak rychlí. Pff... nechtělo se mi zbytečně se namáhat. Do čenichu jsem natáhla všechny pachy okolí, abych zjistila, zda necítím někde sourozence. "Kde jenom můžou být?!" Vůně ve vzduchu byla omamná, a tak jsem se začala prodírat tam. Můj kožich byl nechutně zablácený, špinavý a ještě se do něj začalo zaplétat všechno haraburdí z houštin. Doufala jsem, že uprostřed toho všeho najdu nějakého přítele?... Ne přítele rozhodně ne. Já nemám přátele. Svým jediným přítelem jsem si sama já...A pak taky rodina! To jsou moji přátelé! Musím je najít! Přestala jsem jak blbka chodit za tím pachem kytek. Stejně to nikam nevedlo a spíš jsem se obrátila a šla na druhou stranu. Musela jsem se řídit sama sebou a svým vlastním rozhodnutím. Svým vlastním vnitřním kompasem, který mne snad dovede správně. Jeden by mohl mít nějakého průvodce po světě. Nějakého přítele, který by ho provedl životem a světem. Kdo by mu všechno vysvětlil… Já neměla nikoho. Jenom sebe. Ale to se změní. Brzo budu mít jiné přátele, lepší než přátele… budu mít rodinu.
S touto myšlenkou jsem vyrazila dál, ale pořád mě něco nahlodávalo. Být sám a bez přátel bylo trapný. Chtěla jsem si najít nějakého přítele. Zastavila jsem se a koukala se kolem sebe. Nikde jsem ovšem nikoho neviděla. A pak jsem ho zahlédla. Byl to malinkatý brouček, který mi lezl po srsti na přední tlapce a zmizel někde v srsti na hrudi. "Hmm ty! Ty budeš můj přítel!" rozhodla jsem se a radostně zavrtěla ocasem. S novým kamarádem mi cesta jistě bude lépe utíkat. "Hej Kamaráde, nevíš kam mám jít teď?" zeptala jsem se broučka, ale nedostala jsem žádnou odpověď. Asi je hluchý. Kráčela jsem dál. Kdybych nebyla pořád tak ztracená v tomhle novém světě, možná bych si i užívala pohled na krajinu.

//Tulipánová louka

// A long time ago in a galaxy far, far away....
Mé tlapky už byly dost unavené. Byly tak unavené, že jsem slyšela, jak protestují proti mému dalšímu pohybu. Běh mě vždycky bavil. Naplnit si plíce čerstvým vzduchem a puchem, běžet až dokud to půjde. Ale svaly mi zakrněly. Síla se vytratila. Všechno se nějak začínalo pos.ávat. Tiše jsem zakňourala, jako když se táhne bahno na tlapkách. Táhlé dlouhé a vysoké zakňourání. Pak jsem se zhroutila k zemi, jako by mě někdo podťal. Pravou přední mi pulzovala bolest. Zranění už se zahojilo, ale když jsem špatně došlápla, bolelo to.
Ležela jsem na zemi a sledovala, jak se na obloze začíná vynořovat slunce. Země byla prosáknutá ranní rosou. A ještě byla nasáknutá něčím jiným. Něčím horším. Zavrčela jsem. „Všichni jsou mrtví,“ zakňučela jsem znovu. To se napovrch dostávalo moje menší a mnohem příjemnější já. Ne, nemohla jsem přestat. Musela jsem je najít, i když se mi všichni ztratili na bitevním poli.
Pomalu jsem se začala zvedat na tlapky. Dávala jsem do toho všechnu svou sílu a energii. Všechno, co mi zůstalo jsem dala do toho posledního pokusu je najít. Věděla jsem, že musí být někde tady. Cítila jsem jejich pach… ve své hlavě… Ne cítila jsem je. Byli tu!
Pomalým krokem jsem se pustila směrem do průzkumu okolí. Bylo mi jasné, že jsem na nepřátelském území a že musím být velmi, ale velmi opatrná. Nesmím se chovat jako tam. Musím je najít a pak budu v bezpečí. Věřila jsem tomu. Chtěla jsem tomu věřit. Ta ztráta mě bolela asi nejvíc. Ne ztráta rodiny, ti mohli jít někam všichni. Měla jsem je ráda, ale opustili mne. To ztráta bezpečí a jistoty. To mne zraňovalo. Kradlo se mi to ze srdce do mozku a z mozku do páteře. Každým pohybem jsem se cítila méně a méně jistá. Tohle území. Tohle místo. Bylo to nechutné. Pozvracela jsem se.
Na zemi u mých nohou se válely zbytky zajíce, kterého jsem měla včera k večeři. Nebo to bylo k obědu? Viděla jsem kousky masa, které se ještě nestihlo rozložit a pak žlutou tekutinu, která mne pálila v krku. Bylo to nechutně přízemní. Ale já měla hlad. Sehnula jsem se ke kaluži a znovu sežrala maso, které ze mě před chvílí vyšlo ven. Nebylo to nic chutného, ale jídlo je jídlo. Když jsem vše znovu nacpala dolů dala jsem se do dalšího pochodu.
Vodu. Změnila jsem směr, kterým jsem šla. A pak znovu a znovu. V podstatě jsem chodila v kruzích. Hledala jsem vodu, ale nemohla jsem ji nikde najít. Neznala jsem to tu. Musela jsem se zastavit a poslouchat, zda ji nikde neuslyším. Slyšela jsem leda ho.no. Tiše jsem znovu zakňourala a pak jsem se podívala na vyšlapané cesty před sebou. Byli tři. „Ententýky klikli bé, ábr fábr domine… tu,“ radostně jsem zatrilkovala a pak se vydala cestičkou, na kterou to padlo.
//Houštiny