Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Za Styx

"A nechceš se teda zastavit pak na tom severu, až to vyřídíme?" zeptala jsem se. Naše cesta totiž směřovala přímo na sever, takže bych to tam měla poměrně blízko. I když jsem si nebyla jistá, jestli se mi chce úplně pouštět do nějakých magických nesmyslů. Následovala jsem sestru mimo močály. Tady už byl terén lepší, i když pršelo. Styx mne svým dotazem zaskočila. "Hmm..." vydralo se mi zamyšleně z krku. "Můj plán by spočíval v tom okouknout terén. Zjistíme jak na tom jsou... Kolik jich tam je a tak podobně. Mělo by to být jasné z pachů z okolí. Pokud jsou jako ti co mne ... zajali... Budou mít někoho, kdo se stará o vlčata. Stačí zjistit, jestli je ten vlk nebo spíš vlčice silný nebo ne. Podle toho by šlo rozhodnout, co dál. Pokud bude slabá můžeme každá naběhnout k ní a sebrat nějaké to vlče. Pokud bude jejich ochranka silná, chce to vylákat vlčata ven, nebo počkat až vylezou z lesa bez dozoru sama," shrnula jsem, co mne tak nějak napadalo. Možná to znělo až moc jednodušše, ale já prostě na složité plány neměla hlavu. Na plánování jsem vždycky někoho měla. "Pokud s nima bude Dýně, neměl by být problém sebrat aspoň jeho," dodala jsem ještě, i když jsem netušila, zda bylo vlče členem smečky nebo ne.

//Za Styx

//Za Styx

Nadzemní jeskyně? Znělo to dost zajímavě. "Možná bych se tam mohla časem zastavit, buď u jednoho nebo u druhého... Koho doporučuješ jako prvního?" zeptala jsem se se zájmem, i když mne to moc nezajímalo. Nechtěla jsem, aby řeč stála a kromě počasí jsem neměla jiné téma k hovoru. V močálech to navíc páchlo a vypadalo příšerně. Nechala jsem sestru ať určuje náš směr. Mohla bych se ke stopování přidat, ale jelikož jsem pach smečky neznala, měla bych menší šanci než ona. Mohla bych zkusit stopovat Dýni, ale kdo ví jestli byl součástí smečky, nebo tu jenom procházel. To stejné ta mamina. Zavrtěla jsem hlavou a čekala na finální verdikt od sestry.
Pomalu jsem našlapovala terénem, který byl poměrně dost nestálý. Talpky se mi bořily do bahna. Jak mohl někdo žít na tomhle místě? Magičové jsou divní. Porozhlédla jsem se kolem, ale provazce vody mi zhoršovali viditelnost. Naštěstí Styx zavelela. Pravděpodobně chytla stopu. "Výborně," zaradovala jsem se a rozeběhla se sestře v patách.

//Za Styx

//Za Styx

Pohledem jsem zaletěla k lesu, na který sestra ukazovala, a tiše jsem zavrčela. Jednou jim rozmlátím držky... Jednou... Ale dnes to nebude. Přidala jsem do kroku, abych nezaostávala. Nerada bych se tady v tom podivném a nechutném kraji ztratila. Sestra se snažila omlouvat, za to, že využila služeb těch magických bytostí. "Ve finále to nezní tak zle a účel světí prostředky, takže bych asi taky měla některého z nich navštívit," prohodila jsem s mírným napětím v hlase. "Kde je vůbec najdu a jak to funguje?" zeptala jsem se sestry. "Předpokládám, že na ně zakoulím očima, zamrkám a budu se tvářit jak nevinnost sama a splní mi všechno ne? Magičové jsou dost naivní, takže hádám, že tihle budou taky," prohodila jsem, abych nějak přispěla ke konverzaci, protože jsem byla do teď celkem tichá. Bylo to tím, že toho tady bylo tolik nového. Sledovala jsem okolí v dešti a doufala, že se brzo někam schováme. "Aaa tady to znám," broukla jsem, když jsem zahlédla močály před sebou. Stopovanou mám ráda. Zavrtěla jsem hlavou a pak poskočila. Měla jsem radost, že bude další zábava.

//Za Styx

//Za Styx

"No jasně, že oslníš..." broukla jsem směrem k ní a pomalu ji následovala. Její další slova jsem přešla. Nepotřebovala jsem ke všemu dodávat nějaký komentář, jen jsem pokývala hlavou a následovala ocas své sestry. Krajina tu byla zajímavá, to se muselo nechat. Jen to počasí bylo nepříjemné. Lilo jako z konve a do toho foukal vítr. Radši jsme měly zůstat v té noře. Bylo mi nepříjemné se tu takhle v tom dešti promenádovat. "V pořádku pane broučku?" broukla jsem s tlamou stočenou na svůj bok, aby mne Styx neslyšela. Přejela jsem čumákem po srsti a uvdiděla malého broučka, jak si to promenáduje skrz moji srst. Radostně jsem pohodila ocasem a přidala do kroku, abych sestru dohnala. Přeběhla jsem řeku, což bylo dost nepříjemné, jelikož jsem si musela dávat pozor, abych neuklouzla na nějakém kameni, ale nakonec jsem se dostala na drhý břeh bez karambolů a ztráty nového přítele.
Styx se pustila do vysvětlování, že tu fungují nějaké nadpřirozené bytosti, které dávají vlkům sílu či co. Zhnuseně jsem si odplivla a z krku se mi vydralo zavrčení. "Nechutný," dodala jsem jenom. "Ale pokud to někomu pomůže být silnější... Stejně je to nechutný, že tu existujou i bytosti, který mají takovou moc. Je to nepřirozený, nevlčí a naprosto odporný," vyjádřila jsem se k celé téhle záležitosti. "Jediný důvod proč by někdo využíval takový služby je, aby mohl nakopat prdel těm magickm zmetků, to jo, to jo..." dodala jsem v zápětí, aby se sestra necítila špatně, když služeb těhlech bytostí využila...

//Za Styx

//VVJ

Naslouchala jsem sestře, zatím co mne prováděla blíže a blíže ke svému úkrytu. Musely jsme překonat řeku, abychom se dostali na tenhle ostrůvek. Vypadalo to tu celkem bezpečně, jelikož řeka byla na obou stranách. Při jejích slovech o více magických vlcích jsem zůstala stát na místě. Vyděšeně jsem se začala rozhlížet. Už to na mne zase šlo. Zatla jsem čelist a snažila se v klidu všechno rozdýchat. Snažila jsem se uklidnit, ale i tak jsem cítila jak mi úzkost stoupá ze srdce do hlavy a to nebylo dobře. Moje srdce začínalo být jako splašené a já se obávala, že se rozbrečím... nebo že dostanu infarkt.
Sestra mi šla ulovit něco k jídlu a tak jsem jenom seděla a nesnažila se propadat panice. Když se vrátila nesla v tlamě bobra. "A ... A... Kolik... Kolik je tu smeček?" zeptala jsem se Styx, abych odvedla svoje myšlenky od toho, že jsou tu vlci co ovládají více magií. "Jednu jsem našla... v močálech.. a ... a jedna je na jihu, říkali..." dodala jsem ještě, abych si nepřipadala tak moc hloupě a bezmocně. Popadla jsem bobříka do tlamy a začala ho táhnout k úkrytu. Neměla jsem takovou sílu jako Styx, navíc jsem začala zase zklouzávat věkově dolů, takže jsem ani neměla pořádně sílu, abych ho zvedla. Nebo to jsem si alespoň ve své malé hlavičce myslela. Pomalu jsem začala sestupovat do nory. Do tmy. Do bezpečí.

//Doupě

// Ještěří lučina (přes Kiërb)

Sledovala jsem Styx, která se zdála v dobré náladě. Byla jsem ráda, že ji vidím spokojenou, i když jsem nebyla ráda, že je zrovna na tomhle místě. Její povznesená nálada byla nakažlivá, takže jsem se taky musela usmát. Za chívli uvidím i bratry... Konečně budeme zase všichni spolu a všechno bude v pořádku. "Všechno bude fajn, pane broučku," řekla jsem hodně potichu, aby to sestra nezaslechla. Nechtěla jsem se jí svěřovat o mém novém nejlepším příteli. Ještě by mi ho mohla chtít vzít a to jsem nehodlala dopustit. Následovala jsem ji jako věrný pes. "Všimla jsem si, že je tu magických vlků celkem spousta. Dokonce jsem potkala jednu... dvoumagickou mocnou..." broukla jsem a při té vzpomínce jsem stáhla uši do zadu a trochu se přikrčila. Začala jsem se rozhlížet, jestli není někde kolem, ale nebyla. "Takže jsou všude a nemůžeme je zabít... To zní výborně," řekla jsem, ale hlas se mi pořád trochu chvěl. Ráda bych odsud odešla, ale nevypadalo to, že by Styx odejít chtěla. "A tamten vlk?" Měla jsem na mysli Žouželáka, který před tím měl nějaké pletky se Styx, jeho pravé jméno jsem zapomněla hned jako ho vyslovil.

//Bobří ostrov (Mahtae sever)

Sledovala jsem Styx, která mi pověděla informace o sourozencích. "Hmmm..." broukla jsem jenom. Nějak jsem netušila, zda být ze zjištění že bratři jsou tu taky spokojená nebo ne. Nějak se mi nelíbila představa, že jsou v téhle magické zemi taky. Možná by bylo lepší, kdybychom se dali všichni dohromady a odešli z téhle nechutné nepřírodní půdy. Drápky na levačce jsem zaryla do hlíny pod sebou. Sestra se pak zmínila, že všichni utekli. Přejal jsem ji pohledem, protože to znamenalo, že mne nikdo z nich nepostrádal. Jednodušše předpokládali, že jsem se někde ztratila. Trochu mne z toho bodlo u srdce, ale i tak. Taky bys je nehledala, kdyby se tam nezjevil její pach. Pravda pravdoucí, osud je matoucí. Nakrčila jsem trochu čenich. "Nějak jsem to nestihla," dodala jsem, na její poznámiu, že žili v domnění, že jsem se taky stihla zpakovat a vypadnout, když bylo jasné, že prohrajeme.
Ale teď už je dobře. Jsem doma. Přitiskla jsem se na chvíli k sestře a doufala, že jí to nebude vadit. Pak navrhla, že vyrazíme domů. Mluvila o nějaké noře. "Takže jste se tu rozhodli usadit?" zeptala jsem se opatrně. Nechtěla jsem se jí nijak dotknout. "No před chvíli jsem zkusila jíst tu polomrtvou věc, co měla být asi já, ale nebylo to úplně nejchutnější masíčko... Možná bych si něco dala," broukla jsem. Za tu dobu, co jsem byla tady, jsem snědla jednoho zajíce, jednu koroptev a dokonce i sama sebe... Jenomže jsem měla pořád pocit, že mám hlad. Jako bych nikdy neměla dost. Můj žaludek souhlasně zabroukal a tak bylo rozhodnuto, že se v budoucnu stanu pravděpodobně válečkem, pokud je v tomhle kraji hodně jídla. Následovala jsem svou sestru, která se tu vyznala rozhodně lépe než já. "Je něco, co bych o tomhle místě měla vědět?" zeptala jsem se ještě než jsem přešla do poklusu. Bok mne pořád ještě bolel, jak mne ta mamina narazila na zem.

//Za Styx

//Pfff čekala jsem alespoň menší scénku teda

Styx rozhodně zavelela a ten vlk ji poslech. Potlačila jsem vrčení jeho směrem a jenom kývla hlavou. "Nashledanou, sbohem a amen," zabručela jsem si pro sebe. Nechtěla jsem působit nabroušeně, ale něco mi na tom vlkovi něhrálo. Vypadal celkem v pohodě a oči měl zlaté. Možná opravdu nebyl mocným a jenom tu skončil, jak jsem se domnívala. Sledovala jsem jeho vzadlující se zadek. "Pěknej kousek musím uznat," prohodila jsem směrem k sestře, zatím co vlk, jehož jméno nebylo podstatné si pamatovat, se vzdaloval. Budu mu říkat...Blbeček... To není moc originální... Žoužel, to zní lépe. Přestala jsem se věnovat Žouželákovi a otočila se na sestru.
Trochu mne nervovalo, že mi Styx neodpověděla na moje dotazy. To může znamenat jen jedno. Nechtěla mluvit před ním. Počkala jsem než se vlk vzdálí dostatečně daleko, aby neslyšel má slova. "Mrtví," odpověděla jsem si na svou vlastní otázku. Řekla jsem to naprosto chladně a bez emocí. Jako bych mluvila o počasí. Prší. Znělo mi to v hlavě naprosto stejně. Nechtěla jsem působit tak chladně, ale... Posledních pár měsíců jsem si tak nějak odvykla. Popravdě jsem měla za mrtvé všechny a část, je lepší než nic. I když trochu mne to mrzelo. Nad obětí ve válce se nebrečí. Tupko. "Škoda, byli to dobří bojovníci," dodala jsem ještě s povzdechem. Dřív bych se tu sesunula na zem a brečela bych jako želva, ale teď... Mrzelo mne to. Rodinu jsem milovala ze všeho na světě nejvíc. Dokonce i víc než jídlo, ale když počítáte s nejhorším, nemůže vás překvapit, když se to stane ne? Zavrtěla jsem hlavou a trochu lépe se usadila na zemi.
Můj pohled byl upřený někam za Styx. V podstatěji můj pohled minul asi o deset centimetrů. Koukala jsem do kraje a nechávala ticho znít. Pak jsem se odhodlala k dalšímu hovoru. Mám tu přeci sestru, kterou jsem hledala. A podle všeho i bratry, které musím najít. "Jak jste vůbec vyvázli vy?" zeptala jsem se Styx a otočila na ni svá žlutá kukadla. Zajímalo mne, jak se dostala až sem.

Seděla jsem na pr.eli a čekala až se ségra vymáčkne. Možná jsem si ji taky měla proklepnout, ale nechtěla jsem dělat vlny. Navíc ta příšera v bažinách neměla kožich a nedovedla jsem si představit, že by mou sestru přeprala a kožich z ní stáhla. Při vzpomínce na to nechutné maso, které mi v tlamě pořád zapáchalo, se mi zvedl žaludek. Neměla jsem to žrát. Fuj je to! Nakonec to vypadalo, že mi uvěřili. Vlk dělal, že ho naše konverzace nezajímá, ale mě bylo jasné, že nás poslouchá. Proč? Dělala bych přesně to samé. Styx vykročila ke mně, a protestovala proti mé narážce, ale vlk se jednoznačně hlásil ke své pravděpodobně hodně nové pozici. Jen jsem na něj zavrčela a dál mu nevěnovala pozornost. Nezajímal mne. Zajímala mne sestra. No co, pokud mu věří ona, budu se muset naučit věřit mu taky... Třeba není magič a taky se tu ocitl jako mi. Byla to jedna z možných varianta.
Jakmile ke mně sestra dohopkala a šťouchla do mne čumákem, byla jsem naplněná radostí. Zavrtěla jsem párkrát ocasem a pak jí začala olizovat čelist. Byla jsem strašně ráda, že ji vidím. Že jsem ji konečně našla. Pak jsem se trochu odtáhla, ale pořád jsem si udržovala její blízkost. "Strašně ráda tě vidím... Ani nevíš, kolik mi to dalo práce tě najít," prohodila jsem a snažila se zadržovat slzy. Nechtěla jsem před tím blbečkem, vypadat jako hromádka neštěstí. Problém byl v tom, že jakmile jsem sestru našla, adrenalin odešel a já si mohla plně uvědomovat, co se za posledních pár měsíců stalo. Moji vnitřní nerovnováhu vyrušila až Styx. "Oni žijí?" zeptala jsem se nedůvěřivě. Zvedla jsem hlavu ke Styx. "A kde je Apaté a Kha’rji, matka s otcem?" začala jsem vyzvídat. V bitevní vřavě jsem všechny ztratila a netušila jsem, co s nimi je. Dlouhou dobu jsem si myslela, že všichni na bojišti zahynuli.

Sledovala jsem vlka, který stál nad mojí sestrou a čekala jsem až ji pustí. Bohužel vlk ji nepouštěl a ještě více se k ní přilepil. Zavrčela jsem a probodávala ho pohledem. Kdyby uměl pohled zabíjet, jeho mozek je rozmáznutý o sto metrů dál... Styx se ovšem nezachovala tak jak bych od skoro znásilněné čekala. Spíše se přitiskla k vlkovi a začala pokládat divné dotazy. Naklonila jsem hlavu na stranu."Poznala jsi můj pach, ne snad?" zabručela jsem. A pak že ona je ta chytřejší z nás dvou... Nechtěla jsem před tím magičem vybalovat informace o naší rodině, ale stejně z něj za chvíli uděláme se ségrou podnožku. "Pocházíš z Kapijské smečky. Máš... Měla jsi pět sourozenců..." začala jsem potichu, ale dostatečně na hlas, aby mne slyšela moje sestra. Předpokládala jsem že Norox, Rigel a spol jsou po smrti. Jejich pachy jsem necítila, takže museli zahynout v bitvě. Čím bych ji ještě tak přesvědčila, tohle jsou informace, které by mohl znát každý... Zamyslela jsem se nad tím, co bych mohla znát jedině já. "Když jsme byly menší urvala jsi mi během hry kus ucha a pak ses ho snažila pomocí slin přilepit zpátky, ale nefungovalo to," řekla jsem nakonec jednu z příhod z dětství. V nakousnutém uchu mi zaškubalo. Teď to bylo na ní, zda mi bude věřit...
Pohledem jsem přejela sestru a pak vlka. Vypadalo to, že se tu schyluje k něčemu, co bych si nikdy nedovedla představit. Zvedla jsem čenich trochu nahoru a začenichala jsem. Za svůj život jsem cítila tolik nadrženců, že jsem se dokázala v jejich pachové stopě poměrně dobře orientovat. Vlci i vlčice mají takové podivné pyžmo, když to na ně přijde... Víc je to teda cítit po tom, ale dá se to ucítit i těsně před tím. Musíte mít dobrý čenich, ale ten já měla od malička. Jen jsem zavrtěla hlavou. Kdyby tě máma viděla, zpřelámala by ti nohy, že se taháš s ním. Na hlas jsem ovšem svoje myšlenky nesdělila. "Ráda bych tě poprosila, aby si slezl z mojí sestry..." zabručela jsem k vlkovi. Takhle jsem si shledání nepředstavovala. Nejradši bych za sestrou běžela a otřela se jí o kožich, protože jsem byla na jednu stranu tak šťastná, že ji vidím. Na druhou stranu mne její jednání čubky odpuzovalo. Ale co, je to moje sestra. Třeba si chce jenom užít... A pak ho sníme... To znělo uvěřitelně. "Ale pokud máte nějaké plány, nenechte se rušit. Já si tu jen kecnu a budu hlídat, aby na vás nikdo nepřilezl z těch bažin... Co to vůbec bylo?" zabručela jsem a sedla jsem si na zem. Už jsem nebyla tak bojovná, ale pořád jsem byla ostražitá.

//Bažiny

Měla jsem tlamu od krve, stejně jako hrudník a přední tlapky. Moje srst byla na břiše, tlapkách a hrudníku obalena v bahně, takže se mi tvořili na srsti podivné dredy. Ve zbytku srsti jsem měla jehličky a listí. Občas nějakou tu větev. "Už ji zase cítím. Je blízko, pane broučku," zašeptala jsem ke svému tajemnému společníkovi v srsti, protože jsem věděla, že mě může ten útečník seldovat. Určitě doufal, že se sestry zbaví v těch bažinách. I když ne to nedává smysl. Sestra běžela první... Třeba věděla, že je v těch bažinách silná magie a tak ho tam natáhla, ale nepovedlo se jí to... Cítila jsem sestru i toho, kdo ji následoval. Rozhodně bylo jasné, že teď už před ním sestra neutíká, protože tu byl poměrně silný pach... Jak její, tak jeho. Už jsem si vyjasnila, že se jedná o vlka, protože vlčice nebyly tak prohnané. Většinou šli rovnou k věci a rozhodně jen tak pro nic za nic někoho nesledovali.
Pak jsem v měsíčním světle uviděla dvě postavy. Byl to ten vlk a..."Styx!" vykřikla jsem na sestru, která byla v poměrně hloupé pozici. Evidentně ji ten vlk povalil a teď nad ní stál. Stihla jsem to! Tím, že sestra ležela na zemi mi bylo jasné, že nestihlo dojít k tomu, čeho jsem se obávala. A že tenhle všivák nestrčil svou klobásu... pardon spíš páreček... kam neměl. Zlostně jsem zavrčela. Byl silnější než já. Bylo mi to jasné z toho, jak se mu napínaly svaly, když přitlačil sestru k zemi. Jeho oči byly žluté, ale Vrána tvrdila, že všichni tady mají magie a tak jsem chtěla zůstat obezřetná. Rozhodně jsem neměla v plánu být stupidní a skočit na toho perverzáka, který mi momentálně slintal nad sestrou. "Slez z ní," zavrčela jsem výhružně, ale ani o píď jsem se nehnula. Chtěla jsem, aby nejprve pustil sestru. Měla jsem přemluvit tu mrtvolku a vzít ji sem sebou, mohla by posloužit jako náhrada za ségru pro tohohle úchyla...

//Středozemní přes Maharské močály

Stopa sestry byla najednou silnější. Cítila jsem ji na okraji tohohle území, ale najednou její pach přebylo něco mnohem horšího. Byl to nějaký zápach. Nemohla jsem to pořádně identifikovat. Jako by se tu rozkládaly tuny masa, kterého si nikdo nevšiml Jaké to plýtvání dobrým jídlem… V dálce jsem zahlédla nějaký stín, který se pomalu táhnul k mojí maličkosti. Zastavila jsem se a ucítila vodu, která se mi začala omývat okolo tlapek. Bahno mi klouzalo pod tlapkami a stahovalo mne trochu dolů. „Co to?“ pípla jsem znepokojeně a opatrně vystoupila z vody na břeh, který vypadal dostatečně solidně. Pořád jsem sledovala stín, který přicházel ke mně.
Vypadalo to na postavu vlka nebo vlčice. Čím blíže ta postava byla, tím blíže byl její pach. Voněla… Stejně jako já, ale tak trochu plesnivě nebo zašle. Nakrčila jsem trochu čenich a počkala až si ke mně ta postava zajde. Byla podivná. Ale líbila se mi. Přátelsky se netvářila. „Drž si odstup,“ houkla jsem na postavu v naději, že se ode mne zase vzdálí, ale ona pořád kráčela blíže a blíže. Netušila jsem co mi tahle věc chce. Ale asi nechtěla jen tak odejít. Přemýšlej, přemýšlej… Tohle nepřeperu ani kdybych se potentočkovala. Musí být minimálně stejně silná jako já, ty svaly se hezky napínají a jsou dobře vidět, když nemá kůži. Taky jí chybí drápky na pravé tlapě, takže to budu já… Smrdí jak já, chodí jak já, vypadá jak já… Jsem to já… Zamyšleně jsem si prohlížela svou kopii, která začala znenadání vrčet. Jako bych vycítila, že musím jednat rychle mírně jsem se rozestoupila. Tahle věc musela být magická. O tom přeci mluvila Vrána. Tvrdila mi, že tady si magické problémky najdou vlky sami a že se jim nedá vyhnout.
Opětovala jsem zavrčení na pozdrav masitému tvorovy před sebou. Nechtěla jsem působit výhružně, ale nedala mi jinou možnost. Netušila jsem, že moje masité já si mne bude taky chtít prohlédnout. Navíc vypadalo to, že na mne zaútočí, pokud se jenom sebeméně pohnu. „Hele měla by sis dát odchod, protože já jsem magička!“ houkla jsem na masitou potvoru a ta se konečně zastavila. Pokud je jako já, tak se musí bát toho samého, co já. Stačí ji jenom vyřadit z bojového módu. Nehodlala jsem jí dávat moc šancí, aby se na mne mohla vrhnout. Popravdě jsem jí nehodlala dávat žádnou šanci. Jakmile se zastavila po mých slovech, měla to spočítané. “Jsem ta nejhorší magička, jakou jsi kdy potkala! Ovládám naprosto všechny elementy! Všechny magie… všechno,“ při těch slovech jsem pomalu začala přistupovat k masité, která stáhla zbytky uší k hlavě a zmateně se začala rozhlížet. Chovala se naprosto jako já, když se setkám s magičem. Já se cítila v pohodě, protože jsem věděla, že já magická nejsem a ona taky nevypadala, že by magie měla.
„Moje magie je děsně silná a je prastará, takže horší, než co znáš,“ řekla jsem ještě, abych ji více nahlodala. Pak jsem si mlaskla a sledovala, jak se masitá kopie mého já krčí do klubíčka u země. Vypadalo to, že nad něčím přemýšlí. Začíná jí docházet, že jí lžu, blesklo mi hlavou a já věděla, že nesmím čekat ani okamžik, jinak vlčice pochopí a nevyváznu živá. Tohle byla moje šance. Když byla v tomhle vlčátkovém stavu, byla naprosto k sežrání… A to doslova. Než si stihla uvědomit svou chybu skočila jsem po hrdle své dvojnice a roztrhla jí tepnu. Z krku se vyvalila krev a vlčice začala sípat a mlátit tlapkami kolem. Naštěstí jsem to očekávala, protože tohle bych dělala taky. Ustoupila jsem o krok dozadu a sledovala vlčici, jak umírá v tratolišti krve. Když bylo jasné, že je po všem tak jsem se k ní přišla podívat. Šťouchla jsem do jejího těla tlapkou. Byla naprosto tuhá. Při pohledu na maso mi zakručelo v žaludku. „Škoda masa,“ připustila jsem a s těmito slovy se pustila do hostiny. Nehodlala jsem se sežrat celá, ale ochutnat jsem se chtěla. Přeci jenom, kdy budu mít další možnost ukousnout si kousek ze sebe? Snědla jsem několik soust, ale maso bylo zkažené. Asi to bylo tím, že bylo vystaveno tomu vzduchu v bažinách. Olízla jsem si čenich a vylemtala trochu krve ze země, která byla poměrně čerstvá. Ta pachuť byla pořád divná. Nakonec jsem se rozhodla, že aspoň mrtvolu hodím do bažiny. Odtáhla jsem ji na vodu a sledovala jak se potápí. Jako by se něco ve mně potopilo s ní. Nějaká moje část. Zavrtěla jsem hlavou. Musela jsem se dostat k sestře, abych ji mohla ošetřit a pomoct jí. Vyrazila jsem náhodným směrem, protože pach sestry stále cítit nebyl.

// Ještěří lučina

//Zrádcův remízek přes Náhorní plošina
Vyběhla jsem z lesa, ale pach sestry se mi schovával. Vítr ho rozfoukal po celé téhle zavšivené pláni a já měla problémy s tím ho chytnout. Nedařilo se mi to. Navíc jsem si pomalu uvědomovala, že jsem poblíž toho místa, kde žila ta dvoumagická mrcha. Musím být opatrná... Možná proto ji sem ten cizák naháněl. Chtěl mojí sestře ublížit. Rozhodnul se, že si ji dotáhne do močálů a tam jí... zvrhlýk nechutný... Musela jsem potlačit pocit na zvracení, a tak jsem se zastavila, abych si oddechla. Chvíli se mi navalovalo a pak jsem z žaludku vytáhla pár slizkých hlenů, které mi odpadly od tlamy. Otřela jsem si tlamu o trávu, která tu rostla a dala jsem se opět do pochodu. Musela jsem dojít k sestře. Za tu dobu, co jsem byla v tomhle kraji jsem zvracela až podezřele často. Určitě za to mohla magie, která tomu tady vládla. Hýbala mi žaludkem. Jak tu vůbec někdo dokáže v klidu žít? Dokáží, protože jsou to mocní ti nejhorší, které kdy svět zplodil...
Sledovala jsem ostřížím zrakem okolí. Moje chůze nebyla během, ale rozhodně se nejednalo o obyčejnou chůzi. Spíše jsem se snažila jít hodně rychle, ale neběhat. Šlo mi hlavně o to, abych se znovu nepozvracela. Potřebuju být silná a v klidu, abych sestře pomohla…. Vzpomínka na zradu ve mne vyvolala nepříjemné vzpomínky i na další věci. Za můj poměrně krátký život jsem ztratila spoustu věcí, na které bych mohla vzpomínat. Ztratila jsem bratry a sestry. Ztratila jsem rodinu. Ztratila jsem svoje vlastní potomky. Ale co mi chybělo nejvíce bylo to, že jsem ztratila sama sebe. Ztratila jsem svou odvahu a kuráž. Místo toho mne můj pobyt u magičů zlomil na tisíce malinkatých kousíčků, které nešlo dát zpátky. I kdybych se snažila je poskládat na správná místa, vždycky se objeví někdo nebo něco, a to kousíčky opět vyrazí ven. Vypadnou a rozbijí se znovu a znovu a znovu.
Netušila jsem, že mne vzpomínka na mé bývalé já tolik rozesmutní. Dříve jsem byla dokonalou vlčicí. Byla jsem bojovná a odhodlaná. Byla jsem někdo. Mohl přede mne Osud postavit sebetěžší úkol a já bych se mu postavila. Brala jsem všechny tyhle výzvy jako nový způsob ke zdokonalení sebe sama. Dobrá v lovu jsem nebyla úplně dobrá, ale byla jsem dobrá stopařka, a to mne bavilo. Dokázala jsem najít kohokoli kdekoliv. Procházet se po lesech s čumákem u země, to mě bavilo a když jsem našla kořist, kterou jsem hledala, naplnilo mne to vždy novou energií a sebezadostiučiněním, že nejsem bezcenná.
Jenomže teď jsem to už nebyla já. Tamta já, která se smála a usmívala. Ta, která běhala za bratry a společně se rvali. Ta byla dávno pryč. Ztratila se ve vzpomínkách, ze kterých se už nikdy nevrátí. Chtěla jsem, aby se vrátila, když jsem se ocitla v té podivné jeskyni. Když mne zneužívali a bili. Kousali a škrábali. Chtěla jsem jí na ně poslat, a tak jsem štěkala a vrčela a snažila se bránit. Jenomže to nemohla vydržet. A nevydržela. Zmizela. Opustila mne, jako jsem já opustila sestru.
Popotáhla jsem. Už jsem nebyla tou vlčicí, kterou jsem se narodila. Byla jsem jiná. Ale no tak… Stopování mi pořád jde, jen dneska nemám štěstí. Možná že sestru najdu, jenom musím chytit tu správnou stopu… Nesmím se vzdávat… Kvůli ní a bratrům to musím dát… Bylo mi líto toho, že sestra si pravděpodobně projde něčím podobným jako já, protože jsem ji nedokázala najít dřív. Určitě ani netušila, že ji ten vlk sleduje. Nemohla vědět, že se krade za ní, a tak se přestala hlídat. Nehlídala si svoje vlastní záda a to vedlo k jejímu konci.
Jediné, v co jsem doufala, že následující zážitek sestru nezlomí a neudělá z ní něco jako ze mě. Že neztratí svoje vlastní já, ale že si udrží čistou mysl a nějak se z toho dostane. Byla přeci jen silnější než jsem kdy byla já. Byla lepší ve všem. Měla proto ještě šanci. Přesto jsem přidala do kroku a rozhodla se, že i kdybych měla přijít pozdě, sestru najdu a pomůžu jí jak jen bude potřeba. Nemohla jsem si dovolit nechat ji na pospas jejímu osudu. Nemohla jsem si dovolit nechat i jí se ztratit.
//Bažina přes Maharské močály

//Náhorní plošina

Vyčerpaně jsem doběhla do lesa, který byl v mojí cestě. Sestru jsem tu cítila poměrně silně, takže tu musela být opravdu nedávno. Navíc se tu asi zastavila, protože její pach tu na některých místech sílil. Měla jsem čenich nalepená na zemi a doufala jsem, že ji tu najdu. Ovšem stejně mne do nosních dírek pronikal i pach, toho neznámého vlka... nebo vlčice. Nechtěla jsem ani přemýšlet nad tím, že by to byla vlčice. Proč by sestru sledovala vlčice... Určitě to musí být vlk. Nikdo jiný by sestru nesledoval. Jedině nějaký vlk, který se celý třese na tu její prdelku... Kurňafix! Zavrčela jsem, protože pach sestry se tu začal rozplývat. Bylo mi jasné, že odešla jinam, ale kam? Její pach pokračoval rovně, tak jsem se tím směrem rozeběhla, ale ouha... Neviděla jsem pořádně dobře za horizont a tak jsem spadla přímo do díry, která tu byla nastrčená. Dopadla jsem na bok, který jsem měla naražený už od té dementní vlčice, která si přišla pro Dýni.
V díře byly kosti. Nevypadalo to tady špatně, ale rozhodně se mi tu dobře neleželo. Pomalu a s hekáním jsem se zvedla. Připomínalo mi to to místo... Tamto místo... Zvedla jsem se na všechny čtyři a zavrtěla hlavou. Zradila jsem svou sestru! Viděla jsem, že dostat se odsud mi bude trvat dlouho a sestru to může stát hodně. Naštvaně jsem zavrčela. Tahle zrada mne tížila. Měla jsem jí zůstat po boku a já ji opustila. Opět. Opustila jsem ji na bitevním poli. Tenkrát jsem nevěděla, co mám dělat. Byla jsem zmatená a vystrašná. Za svou zradu jsem zaplatila. Zaplatila jsem tvrdou měnou, kterou už nikdy nechci znovu zažít. Myslela jsem si, že jsem se poučila. Myslela jsem si, že už sestru nikdy neopustím a nezradím tak její důvěru. Opustila jsem ji ale i teď. Nepoučila jsem se a tentokrát za to nezaplatím já, ale sestra. Sestra bude ta, co bude trpět a to kvůli mně. Kvůli tomu, že jsem nedodržela slib, který jsem dala jejímu hlasu v tom lese. Že ji najdu a budu ji hlídat.
Tahle myšlenka mne zžírala, protože jsem věděla, co s ní ten vlk, co ji sleduje udělá. Věděla jsem to a to mi drásalo nervy. Naštvaně jsem bouchla tlapkou do země až se zvedl prach. Pomalu jsem se zvedla a rozhodla jsem se, alespoň pokusit dostat se z téhle jámy. Sestře už pravděpodobně nepomůžu, ale mohla bych alespoň natrhnout prdel tomu, kdo jí sleduje. V jednom koutě jsem uviděla drolící s hlínu, která vytvářela jistý můstek. Rozešla jsem se na druhou stranu jámy a pak jsem se rozeběhla směrem ke skokánku a pokusila jsem se ho vyběhnout až na horu, abych se dostala ven z díry. Nepodařilo se a já jen hrábla tlapkou po okraji a sjela jsem zpátky dolů na zem. S drcnutím jsem se zastavila. Rozhodla jsem se vyběhnout ještě jednou a tentokrát jsem si opravdu dala záležet. Odrazila jsem se a poskočila. Tenhle skok mi pomohl a já se zachytila tlapkami. Pomalu jsem se z díry vytáhla. Šlo by mi to lépe, kdybych měla na pravé tlapce drápy, ale musela jsem se s tím naučit žít a fungovat. Venku z díry jsem opět nalezla pach sestry, který se táhnul dál. Začínal být více a více vyčpělý. Věděla jsem, že budu mít co dělat, abych doběhla k sestře v čas.

//Středozemní pláň

//Vodopády

Utíkala jsem co mi tlapky stačili. Pach sestry sílil, ale sílil i pach toho cizince, co se táhnul s ní. Znamenat to mohlo jen jedno. Ten pitomej čarovlk ji sleduje! Za běhu jsem zavrčela a pustila se do štvanice. Chtěla jsem, co nejrychleji najít sestru a zachránit jí. Jestliže ji někdo stopuje a ona na tom není dobře, musí ji dříve nebo později dohnat. A nebo pokud je na tom sestra dobře a natrhne mu kožich, může utrpět nějaká zranění taky. Byla jsem znechucená tímhle světem a dokonce i Vránou, která se tu chovala naprosto normálně. Všichni se tu chovali naprosto normálně, i když to tu všechno bylo naprosto nechutné. Pravá předním mne trochu bolela, ale snažila jsem se to překousnout. Potřebovala jsem se prostě dostat k sestře. Mohlo jí přece jít o život. Mohla někde umírat v bolestech, protože ten co ji sleduje na ni zaútočil. Zavrčení se mi vydralo znovu z tlamy a já zamířila do podivného lesíka, ze kterého pach sestry vycházel. Nechtělo se mi být tady na té pláni, kde jsem byla nechráněná, ale ten les působil divně.

//Zrádcův remízek