Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Středozemní přes Maharské močály

Stopa sestry byla najednou silnější. Cítila jsem ji na okraji tohohle území, ale najednou její pach přebylo něco mnohem horšího. Byl to nějaký zápach. Nemohla jsem to pořádně identifikovat. Jako by se tu rozkládaly tuny masa, kterého si nikdo nevšiml Jaké to plýtvání dobrým jídlem… V dálce jsem zahlédla nějaký stín, který se pomalu táhnul k mojí maličkosti. Zastavila jsem se a ucítila vodu, která se mi začala omývat okolo tlapek. Bahno mi klouzalo pod tlapkami a stahovalo mne trochu dolů. „Co to?“ pípla jsem znepokojeně a opatrně vystoupila z vody na břeh, který vypadal dostatečně solidně. Pořád jsem sledovala stín, který přicházel ke mně.
Vypadalo to na postavu vlka nebo vlčice. Čím blíže ta postava byla, tím blíže byl její pach. Voněla… Stejně jako já, ale tak trochu plesnivě nebo zašle. Nakrčila jsem trochu čenich a počkala až si ke mně ta postava zajde. Byla podivná. Ale líbila se mi. Přátelsky se netvářila. „Drž si odstup,“ houkla jsem na postavu v naději, že se ode mne zase vzdálí, ale ona pořád kráčela blíže a blíže. Netušila jsem co mi tahle věc chce. Ale asi nechtěla jen tak odejít. Přemýšlej, přemýšlej… Tohle nepřeperu ani kdybych se potentočkovala. Musí být minimálně stejně silná jako já, ty svaly se hezky napínají a jsou dobře vidět, když nemá kůži. Taky jí chybí drápky na pravé tlapě, takže to budu já… Smrdí jak já, chodí jak já, vypadá jak já… Jsem to já… Zamyšleně jsem si prohlížela svou kopii, která začala znenadání vrčet. Jako bych vycítila, že musím jednat rychle mírně jsem se rozestoupila. Tahle věc musela být magická. O tom přeci mluvila Vrána. Tvrdila mi, že tady si magické problémky najdou vlky sami a že se jim nedá vyhnout.
Opětovala jsem zavrčení na pozdrav masitému tvorovy před sebou. Nechtěla jsem působit výhružně, ale nedala mi jinou možnost. Netušila jsem, že moje masité já si mne bude taky chtít prohlédnout. Navíc vypadalo to, že na mne zaútočí, pokud se jenom sebeméně pohnu. „Hele měla by sis dát odchod, protože já jsem magička!“ houkla jsem na masitou potvoru a ta se konečně zastavila. Pokud je jako já, tak se musí bát toho samého, co já. Stačí ji jenom vyřadit z bojového módu. Nehodlala jsem jí dávat moc šancí, aby se na mne mohla vrhnout. Popravdě jsem jí nehodlala dávat žádnou šanci. Jakmile se zastavila po mých slovech, měla to spočítané. “Jsem ta nejhorší magička, jakou jsi kdy potkala! Ovládám naprosto všechny elementy! Všechny magie… všechno,“ při těch slovech jsem pomalu začala přistupovat k masité, která stáhla zbytky uší k hlavě a zmateně se začala rozhlížet. Chovala se naprosto jako já, když se setkám s magičem. Já se cítila v pohodě, protože jsem věděla, že já magická nejsem a ona taky nevypadala, že by magie měla.
„Moje magie je děsně silná a je prastará, takže horší, než co znáš,“ řekla jsem ještě, abych ji více nahlodala. Pak jsem si mlaskla a sledovala, jak se masitá kopie mého já krčí do klubíčka u země. Vypadalo to, že nad něčím přemýšlí. Začíná jí docházet, že jí lžu, blesklo mi hlavou a já věděla, že nesmím čekat ani okamžik, jinak vlčice pochopí a nevyváznu živá. Tohle byla moje šance. Když byla v tomhle vlčátkovém stavu, byla naprosto k sežrání… A to doslova. Než si stihla uvědomit svou chybu skočila jsem po hrdle své dvojnice a roztrhla jí tepnu. Z krku se vyvalila krev a vlčice začala sípat a mlátit tlapkami kolem. Naštěstí jsem to očekávala, protože tohle bych dělala taky. Ustoupila jsem o krok dozadu a sledovala vlčici, jak umírá v tratolišti krve. Když bylo jasné, že je po všem tak jsem se k ní přišla podívat. Šťouchla jsem do jejího těla tlapkou. Byla naprosto tuhá. Při pohledu na maso mi zakručelo v žaludku. „Škoda masa,“ připustila jsem a s těmito slovy se pustila do hostiny. Nehodlala jsem se sežrat celá, ale ochutnat jsem se chtěla. Přeci jenom, kdy budu mít další možnost ukousnout si kousek ze sebe? Snědla jsem několik soust, ale maso bylo zkažené. Asi to bylo tím, že bylo vystaveno tomu vzduchu v bažinách. Olízla jsem si čenich a vylemtala trochu krve ze země, která byla poměrně čerstvá. Ta pachuť byla pořád divná. Nakonec jsem se rozhodla, že aspoň mrtvolu hodím do bažiny. Odtáhla jsem ji na vodu a sledovala jak se potápí. Jako by se něco ve mně potopilo s ní. Nějaká moje část. Zavrtěla jsem hlavou. Musela jsem se dostat k sestře, abych ji mohla ošetřit a pomoct jí. Vyrazila jsem náhodným směrem, protože pach sestry stále cítit nebyl.

// Ještěří lučina

//Zrádcův remízek přes Náhorní plošina
Vyběhla jsem z lesa, ale pach sestry se mi schovával. Vítr ho rozfoukal po celé téhle zavšivené pláni a já měla problémy s tím ho chytnout. Nedařilo se mi to. Navíc jsem si pomalu uvědomovala, že jsem poblíž toho místa, kde žila ta dvoumagická mrcha. Musím být opatrná... Možná proto ji sem ten cizák naháněl. Chtěl mojí sestře ublížit. Rozhodnul se, že si ji dotáhne do močálů a tam jí... zvrhlýk nechutný... Musela jsem potlačit pocit na zvracení, a tak jsem se zastavila, abych si oddechla. Chvíli se mi navalovalo a pak jsem z žaludku vytáhla pár slizkých hlenů, které mi odpadly od tlamy. Otřela jsem si tlamu o trávu, která tu rostla a dala jsem se opět do pochodu. Musela jsem dojít k sestře. Za tu dobu, co jsem byla v tomhle kraji jsem zvracela až podezřele často. Určitě za to mohla magie, která tomu tady vládla. Hýbala mi žaludkem. Jak tu vůbec někdo dokáže v klidu žít? Dokáží, protože jsou to mocní ti nejhorší, které kdy svět zplodil...
Sledovala jsem ostřížím zrakem okolí. Moje chůze nebyla během, ale rozhodně se nejednalo o obyčejnou chůzi. Spíše jsem se snažila jít hodně rychle, ale neběhat. Šlo mi hlavně o to, abych se znovu nepozvracela. Potřebuju být silná a v klidu, abych sestře pomohla…. Vzpomínka na zradu ve mne vyvolala nepříjemné vzpomínky i na další věci. Za můj poměrně krátký život jsem ztratila spoustu věcí, na které bych mohla vzpomínat. Ztratila jsem bratry a sestry. Ztratila jsem rodinu. Ztratila jsem svoje vlastní potomky. Ale co mi chybělo nejvíce bylo to, že jsem ztratila sama sebe. Ztratila jsem svou odvahu a kuráž. Místo toho mne můj pobyt u magičů zlomil na tisíce malinkatých kousíčků, které nešlo dát zpátky. I kdybych se snažila je poskládat na správná místa, vždycky se objeví někdo nebo něco, a to kousíčky opět vyrazí ven. Vypadnou a rozbijí se znovu a znovu a znovu.
Netušila jsem, že mne vzpomínka na mé bývalé já tolik rozesmutní. Dříve jsem byla dokonalou vlčicí. Byla jsem bojovná a odhodlaná. Byla jsem někdo. Mohl přede mne Osud postavit sebetěžší úkol a já bych se mu postavila. Brala jsem všechny tyhle výzvy jako nový způsob ke zdokonalení sebe sama. Dobrá v lovu jsem nebyla úplně dobrá, ale byla jsem dobrá stopařka, a to mne bavilo. Dokázala jsem najít kohokoli kdekoliv. Procházet se po lesech s čumákem u země, to mě bavilo a když jsem našla kořist, kterou jsem hledala, naplnilo mne to vždy novou energií a sebezadostiučiněním, že nejsem bezcenná.
Jenomže teď jsem to už nebyla já. Tamta já, která se smála a usmívala. Ta, která běhala za bratry a společně se rvali. Ta byla dávno pryč. Ztratila se ve vzpomínkách, ze kterých se už nikdy nevrátí. Chtěla jsem, aby se vrátila, když jsem se ocitla v té podivné jeskyni. Když mne zneužívali a bili. Kousali a škrábali. Chtěla jsem jí na ně poslat, a tak jsem štěkala a vrčela a snažila se bránit. Jenomže to nemohla vydržet. A nevydržela. Zmizela. Opustila mne, jako jsem já opustila sestru.
Popotáhla jsem. Už jsem nebyla tou vlčicí, kterou jsem se narodila. Byla jsem jiná. Ale no tak… Stopování mi pořád jde, jen dneska nemám štěstí. Možná že sestru najdu, jenom musím chytit tu správnou stopu… Nesmím se vzdávat… Kvůli ní a bratrům to musím dát… Bylo mi líto toho, že sestra si pravděpodobně projde něčím podobným jako já, protože jsem ji nedokázala najít dřív. Určitě ani netušila, že ji ten vlk sleduje. Nemohla vědět, že se krade za ní, a tak se přestala hlídat. Nehlídala si svoje vlastní záda a to vedlo k jejímu konci.
Jediné, v co jsem doufala, že následující zážitek sestru nezlomí a neudělá z ní něco jako ze mě. Že neztratí svoje vlastní já, ale že si udrží čistou mysl a nějak se z toho dostane. Byla přeci jen silnější než jsem kdy byla já. Byla lepší ve všem. Měla proto ještě šanci. Přesto jsem přidala do kroku a rozhodla se, že i kdybych měla přijít pozdě, sestru najdu a pomůžu jí jak jen bude potřeba. Nemohla jsem si dovolit nechat ji na pospas jejímu osudu. Nemohla jsem si dovolit nechat i jí se ztratit.
//Bažina přes Maharské močály

//Náhorní plošina

Vyčerpaně jsem doběhla do lesa, který byl v mojí cestě. Sestru jsem tu cítila poměrně silně, takže tu musela být opravdu nedávno. Navíc se tu asi zastavila, protože její pach tu na některých místech sílil. Měla jsem čenich nalepená na zemi a doufala jsem, že ji tu najdu. Ovšem stejně mne do nosních dírek pronikal i pach, toho neznámého vlka... nebo vlčice. Nechtěla jsem ani přemýšlet nad tím, že by to byla vlčice. Proč by sestru sledovala vlčice... Určitě to musí být vlk. Nikdo jiný by sestru nesledoval. Jedině nějaký vlk, který se celý třese na tu její prdelku... Kurňafix! Zavrčela jsem, protože pach sestry se tu začal rozplývat. Bylo mi jasné, že odešla jinam, ale kam? Její pach pokračoval rovně, tak jsem se tím směrem rozeběhla, ale ouha... Neviděla jsem pořádně dobře za horizont a tak jsem spadla přímo do díry, která tu byla nastrčená. Dopadla jsem na bok, který jsem měla naražený už od té dementní vlčice, která si přišla pro Dýni.
V díře byly kosti. Nevypadalo to tady špatně, ale rozhodně se mi tu dobře neleželo. Pomalu a s hekáním jsem se zvedla. Připomínalo mi to to místo... Tamto místo... Zvedla jsem se na všechny čtyři a zavrtěla hlavou. Zradila jsem svou sestru! Viděla jsem, že dostat se odsud mi bude trvat dlouho a sestru to může stát hodně. Naštvaně jsem zavrčela. Tahle zrada mne tížila. Měla jsem jí zůstat po boku a já ji opustila. Opět. Opustila jsem ji na bitevním poli. Tenkrát jsem nevěděla, co mám dělat. Byla jsem zmatená a vystrašná. Za svou zradu jsem zaplatila. Zaplatila jsem tvrdou měnou, kterou už nikdy nechci znovu zažít. Myslela jsem si, že jsem se poučila. Myslela jsem si, že už sestru nikdy neopustím a nezradím tak její důvěru. Opustila jsem ji ale i teď. Nepoučila jsem se a tentokrát za to nezaplatím já, ale sestra. Sestra bude ta, co bude trpět a to kvůli mně. Kvůli tomu, že jsem nedodržela slib, který jsem dala jejímu hlasu v tom lese. Že ji najdu a budu ji hlídat.
Tahle myšlenka mne zžírala, protože jsem věděla, co s ní ten vlk, co ji sleduje udělá. Věděla jsem to a to mi drásalo nervy. Naštvaně jsem bouchla tlapkou do země až se zvedl prach. Pomalu jsem se zvedla a rozhodla jsem se, alespoň pokusit dostat se z téhle jámy. Sestře už pravděpodobně nepomůžu, ale mohla bych alespoň natrhnout prdel tomu, kdo jí sleduje. V jednom koutě jsem uviděla drolící s hlínu, která vytvářela jistý můstek. Rozešla jsem se na druhou stranu jámy a pak jsem se rozeběhla směrem ke skokánku a pokusila jsem se ho vyběhnout až na horu, abych se dostala ven z díry. Nepodařilo se a já jen hrábla tlapkou po okraji a sjela jsem zpátky dolů na zem. S drcnutím jsem se zastavila. Rozhodla jsem se vyběhnout ještě jednou a tentokrát jsem si opravdu dala záležet. Odrazila jsem se a poskočila. Tenhle skok mi pomohl a já se zachytila tlapkami. Pomalu jsem se z díry vytáhla. Šlo by mi to lépe, kdybych měla na pravé tlapce drápy, ale musela jsem se s tím naučit žít a fungovat. Venku z díry jsem opět nalezla pach sestry, který se táhnul dál. Začínal být více a více vyčpělý. Věděla jsem, že budu mít co dělat, abych doběhla k sestře v čas.

//Středozemní pláň

//Vodopády

Utíkala jsem co mi tlapky stačili. Pach sestry sílil, ale sílil i pach toho cizince, co se táhnul s ní. Znamenat to mohlo jen jedno. Ten pitomej čarovlk ji sleduje! Za běhu jsem zavrčela a pustila se do štvanice. Chtěla jsem, co nejrychleji najít sestru a zachránit jí. Jestliže ji někdo stopuje a ona na tom není dobře, musí ji dříve nebo později dohnat. A nebo pokud je na tom sestra dobře a natrhne mu kožich, může utrpět nějaká zranění taky. Byla jsem znechucená tímhle světem a dokonce i Vránou, která se tu chovala naprosto normálně. Všichni se tu chovali naprosto normálně, i když to tu všechno bylo naprosto nechutné. Pravá předním mne trochu bolela, ale snažila jsem se to překousnout. Potřebovala jsem se prostě dostat k sestře. Mohlo jí přece jít o život. Mohla někde umírat v bolestech, protože ten co ji sleduje na ni zaútočil. Zavrčení se mi vydralo znovu z tlamy a já zamířila do podivného lesíka, ze kterého pach sestry vycházel. Nechtělo se mi být tady na té pláni, kde jsem byla nechráněná, ale ten les působil divně.

//Zrádcův remízek

Sledovala jsem Vránu, které se moje historka, ale moc nezamlouvala. Blbka. "Jasně, že existují... Přeci jenom nejsem blbá ne?" zabroukala jsem na ni mírně uraženeckým tónem a odebrala jsem se k vodě. Byla poměrně chladná a příjemně chladila na tlapičkách. Hlouběji jsem lézt nechtěla, protože jsem se bála proudu. Kolem mého těla se začala seskupovat jablka. Vždy narazila do jedné z mých tlapek a pak se odplavila dál. Proplouvala mi mezi tlapkami a narážela do sebe, když z nějakého rozmaru změnila směr. Tiše jsem na ně zavrčela. Nějaký další magický podfuk určitě. Sehnula jsem se k vodě a uchopila jsem jedno z jablek do tlamy. Nebylo na tom nic extra těžkého, pokud jednomu nevadilo, že se namočí. Chladná voda mi tekla v čůrcích po bradě a na hrudník, kde se míchala se zaschlou hlínou a tvořila bahnitou strouhu. Srst se mi na hrudníku rychle začala dredovatět, protože byla momentálně navlhlá nebo zacuchaná bahnem. Podívala jsem se na Vránu, která se na břehu dokonale očistila. Jen jsem protočila oči v sloup. Takové plýtvání časem. Vynesla jsem si jablko na břeh a položila ho opatrně na zem. Chvíli jsem si ho ve stoje prohlížela a pak do něj šťouchla tlapkou. Trochu se rozkutálelo, ale ne moc. Zastavila jsem ho v pohubu a nepřestávala jsem si ho prohlížet. Něco na něm bylo zvláštní a magické... Přímo se mi z toho obracel žaludek. Koukla jsem se na vodopády, ze kterých se jablka pořád řinula. "Nechutné," prohodila jsem a nakopla tlapkou jablko tak moc, že doletělo zpět do vody. Se šplouchnutím se ponořilo, ale pak zase vyplavalo a pokračovalo v cestě dál s ostatními. Otočila jsem se na Vránu, která měla u sebe momentálně nějakého dalšího vlka.
Pomalým krokem jsem se k nim rozešla. Udělala jsem jenom pár kroků dopředu. Byl to magič, podle očí... Rozhodl se vybavovat s Vránou, což se mi moc nelíbilo a dala jsem to najevo dlouhým zavrčením. Zrovna něco tvrdil o tom, že se ztratil, ale já mu to nežrala. Magičové vždy dělají očka, ale potom se do vás zakousnou a nechtějí vás pustit. Znovu jsem zavrčela, ale Vrána se necítila být ohroženou, nebo se tak alespoň netvářila. Znovu jsem zavrčela tentorkát dlouze a táhle. "Mizím odsud..." zasyčela jsem tiše do ticha, které na chvíli nastalo. Obávala jsem se, že pokud se déle zdržím, tak pach sestry ztratím dočista. Musela tu být nedávno a já neměla čas se zahazovat s magiči. "Tak někdy příště Vráno," dodala jsem ještě a pak jsem se rozeběhla směrem, odkud jsem cítila sestru. Chtěla jsem vyrazit, co nejrychleji, ale něco mne zarazilo. Cítila jsem z jejího směru i další pach, který nepatřil nikomu z rodiny. Přišlo mi zajímavé, že se sestra tahá s někým cizím a chtěla jsem zjistit kdo to je. Přidala jsem do kroku. Vzdalovala jsem se od Vrány, která zůstala za mými zády a povídala si pravděpodobně dál s tím divným vlkem. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Nebyla to moje přítelkyně, i když jsem k ní necítila takový odpor. Je to magička, měla bych si dávat bacha na to komu důvěřuji. Pokud jsou tu navíc všichni magičtí, tak je to celé v hajzlu... nesmím věřit nikomu, nikdy... jen rodině

//Náhorní plošina přes řeku Mahtae sever

//Smrkový les

Následovala jsem Kayu, která se prodírala k vodopádům, které tu byly. Zajímavé. Jednou jsem je už viděla, ale to byly zamrzlé. Teď ovšem voda padala dolů a dost podivně hučela. Zároveň v ní cosi plavalo... Jablka. Nakrčila jsem čenich a podívala se na Kayu, která se pustila do vyprávění historky. Zavrtěla jsem ocáskem a šla si k vodě umýt čenich. Mezitím jsem ji ovšem poslouchala. Hlas vlčice zrychloval a já se otočila s umytým čenichem. Posadila jsem se před ní a naslouchala jsem jejímu příběhu. Žrala jsem každé její slovo. Čekala jsem na nějakou dost drsnou pointu. Střeva vytékající z roztržených břich a mozek vytékající z rozdupané hlavy... Ale ne. Nic takového ve svém příběhu neměla. "Pff...To byla hodně trapná historka," broukla jsem dostatečně nezaujatě. Popravdě nebyla ani tak špatná, ale zažila jsem si horší...
"Můj život je jedna velká historka... Počkej... Hmm... To ne... to... taky ne... Jo tohle, tohle je dost strašidelné!" Švihla jsem ocasem a zavrtěla se prdelkou na zemi. "Tak jo. Jednou kdysi ne tak dávno. Jsem byla u jednoho potoku, společně s bastardy magičů. No a jak tam tak sedím, tak jsem zaslechla podivné šustění. Fakt to bylo divné, protože vítr skoro nefoukal. No a tak jsem se zvedla a šla jsem se podívat kousek od potoka. Samozřejmě jsem pořád vlčata sledovala, aby se jim nic nestalo, protože jsem nechtěla, aby mi vytrhaly další drápy. No tak si jdu k jednomu stromu a tam jsem zaslechla ten hlas. Byl silný a hrubý. A co je nejdivnější. Ve vzduchu byl cítit pach mojí sestry, která tam, ale nikdy být nemohla a i kdyby, tak to muselo být před dlouhou dobou. A v korunách stromů zněl ten hlas a opakoval moje jméno a sestry jméno..." otřásla jsem se. "Bylo to fakt divný a děsivý! No a pak jsem rozmlátila těm vlčatům hlavičky o šutry a vyrazila za tím hlasem, protože jsem ho chtěla prozkoumat, ale on najednou zmizel... Když jsem se objeivla v tom lese tady v tom kraji, tak prostě zmizel," dopověděla jsem hodně tlumeným hlasem. "Podle mě tam byl duch... Nebo tak něco," řekla jsem přesvědčivě a kývla hlavou na podporu svých slov. Věřila jsem tomu, že to byl rozhodně nějaký nadpřirozený čaroděj, který mne přivedl sem a rozhodl se, že musím najít svou sestru. Znovu jsem kývla hlavou. "Takže teď musím najít ségru a já tu vysedávám a krafu s tebou," zasmála jsem se a zvedla jsem se ze země. V ten samý okamžik se zvedl vítr a já ucítila v čenichu pach sestry. "Cítíš to?" broukla jsem. "Ten duch se vrátil."

Kaya se nezdála mou vlastní maskou moc vyděčená... Jen jsem zakroutila očima... "Pfff," odfoukla jsem si a pokusila jsem se bahno smýt v louži, která tu zůstala po dešti. Zatím co jsem se omývala se mi Vrána vzdálila z dohledu. Nějak jsem ani nevímala, že odešla. Pak jsem jenom zaslechla jak mne volá, ale nějak se mi nechtělo jít. Byla jsem trochu nakrknutá, že se nenechala vyplašit. Jako mohla se nechat vyplašit, aspoň trochu... Aby mi udělala radost. Pitomí čarovlci- Bahno nešlo smít skoro vůbec. Voda byla sama o sobě špinavá, takže jsem si spíš všechno opatlala ještě víc. Musela jsem vypadat jako nadělení. Obličej plný bahna, stejně jako hrudník, v srsti zapletené větve a jehličí.
Pomalu jsem vyrazila za Kayou, která mne asi hledala. Najednou na mne něco skočilo z boku. "Aííííí," vypískla jsem, ale to už jsem dopadla na zem. Zavrčela jsem a chtěla jsem se zakousnout, ale v poslední okamžik mi došlo, že se jedná o Kayu. Ta blbka mě ovšem svalila do bahna tak, že jsem ho měla plný čenich. "Ech ech ech," rozkašlala jsem se a snažila se vyfrknout bahno, ale moc to nešlo. Potřebovala jsem se umýt. Vrána ani nečekala na moje dotazy nebo protesty a vyrazila dál. V tomhle lese se m nechtělo zůstávat samotné, takže jsem spolkla námitky a vulgarismy a vydala se za ní. "A hele, tady je to tak divně strašidlácký... Jůůů řekni mi nějakou ... strašidelný příběh! Prosím prosím!" začala jsem pištět a poskakovat kolem Vrány. Tohle bylo úplně nejlepší. Strašidelné příběhy já ráda. Ale hlavně ve dne. "Povídej, přeháněj," broukla jsem a rozeběhla se za ní. Pach sestry jsem přes bahno v nose necítila.

//Vodopády

BODŮ CELKEM: 91
SMĚNA: 10x10 květin (80 bodu), 11x2 oblázky (11 bodů)
CELKEM: celkem prosím 110 květin a 22 oblázků

Dodatek
Akce byla vážně super, i když jsem mnohdy měla problémy s napojováním postů. Rozhodně souhlasím se Styx, že i časové období bylo super, protože už by mi asi brzo došla výdrž. Pokud bude příště další akce podobného typu, určitě se jí pokusím účastnit.

-> PŘIDÁNO

//Jedlový pás přes západní galtavar

Rozhodla jsem se, že zvolním krok. Tady nám už nic nehrozilo. Otočila jsem se na Vránu, která se táhla jako můj stín za mnou. Sourozence jsem bohužel necítila, takže tady také nebyli. "Asi to vzdávám, to hledání nemá cenu," řekla jsem rozhněvaně a nedávala pozor kam šlapu. Jedna tlapka mi uklouzla na bahně, které se tu vytvořilo pravděpodobně po tom velkém dešti. Zaletěla jsem čenichem přímo do bahna a upatlala si celý obličej. Vrána stála za mnou, takže si mne nemohla všimnout. Dostala jsem geniální nápad. "Dojdu si odskočit," houkla jsem na Vránu, abych ji informovala proč mizím do křoví. Přece tu nebudu čupět vedle ní, no ne? Zalezla jsem do křoví a zachichotala se. Tenhle nápad byl až moc skvělý. V křoví jsem nebyla skoro vůbec vidět. Můj obličej musel být hnědý od bahna a momentálně se na něj nalepila i spousta listů z křoví, které už se připravovalo na zimu.
Můj vzhled musel vypadat spíše komicky než děsivě. Podívala jsem se zpoza křoví, ale Vrána byla zrovna otočená zády. Výborně! Pomalým krokem jsem vykročila z křoví a stoupla si kousek za ní. Jeden by řekl, že už mne musela cítit. "BAF!" vykřikla jsem se smíchem a čekala, jak vlčice zareaguje. Celé mi to přišlo nadmíru vtipné. Naprosto bžundózní. Občas mne napadnou takové debilní nápady, ale většinou jsem ráda, že mne napdanou. Musela jsem se znovu zasmát a čekala jsem na reakci vlčice. Na chvilinku jsem se i bála, že ji moje skopičiny urazí, ale na druhou stranu pokud se jí to dotkne, tak je moc úzkoprsá a s takovou já se bavit nehodlám. Zatím působila celkem fajn, ale to se taky mohlo každou chvíli zvrtnout.

//Aina přes západní galtavar

Sledovala jsem cestu, která mne vedla přes nějakou placku dál a dál. Tady ten les byl divný. Stromy tu byly jeden vedle druhého a všechny byly stejné. Tiše jsem zavrčela, protože mi tu přišlo něco velmi, ale velmi nepřirozeného. Otočila jsem se na Vránu, která šla za mnou jako můj věrný mazlíček. No o důvěře se tu sice mluvit nedalo, ale následovala mne. Najednou jsem uviděla podivnou věc. Byly to kameny naskládané na sobě. "Co to je?" řekla jsem podivně zastřeným hlasem. Mělo by mě to děsit, protože jsem tu cítila strach. Byl všude. Půda jím byla přímo nasáklá. Čpělo to tu potem a zvratky. Nechutné. Pomalu jsem přešla ke kamenům a prohlížela si je. Musela to být velká síla, co je na sebe naskládala. Magická síla. Teď mi to teprve došlo. Tohle místo bylo plné magie a mě to velmi zasáhlo.
"Magický hnusy," zavrčela jsem a z tlamy se mi pustila slina na zem. "Magická sílo co ty nás tu strašíš, nikdy nepřejdeš, vlčata plašíš... Magická sílo ty odporný hnuse, tančit a zpívat ti chtějí v jednom kuse... My ovšem krvavé dárky si vezmeme, vlčátka, vlčice, hlavy jim setneme... Až tyto dárečky budeme mít, pak potom spolu budem si žít," zabroukala jsem básničku, kterou jsem si vybavila z dětství. Možná to nebylo z dětství. Možná jsem si to vymyslela. Nebo možná ne... Otočila jsem se na Vránu. "Tady nejsou, jdeme dál," houkla jsem na ni a v dálce ucítila pachy nějakých dalších vlků. Magický bastardi se tu množí jak fretky v létě...

//Smrkový les přes západní galtavar - mizím protože tu mám Rowenu :D

//Východní úkryt přes neprobádaný les

Kaya nevypadala úplně nadšeně, že jde se mnou. Na druhou stranu tvrdila, že nic nemá. Zvláštní. Rozhodla jsem se využít nějakou tu chvíli našeho pochodu k mlčení a přemýšlení. Ne že bych neměla nad čím přemýšlet. Pořád se mi nedařilo najít sestru a magičů tu bylo poměrně hodně. Rozhodně více než nemagičů. Tahle část země je fakt nechutně zkažená. Pobíhají si tu ty magický mutanti a myslí si, že jim všechno patří. Dokonce i Vrána, která se táhla se mnou byla magič, který si myslel, že si může dovolit všechno. Mírně jsem zrychlila krok. Následovala jsem řeku a doufala jsem, že nás to někam dovede. Když se ovšem začala stáčet někam do středu tohohle mizerného kraje, opustila jsem ji. Držela jsem směr, kterým jsem doufala, že leží západ.

//Jedlový pás přes západní galtavar

//řeka Kierb

Vrána mne následovala. Byla opravdu jako opeřený pták, který doprovází podivné a ztracené duše. Cítila jsem pachy, které tu byly velmi silné a pak jsem uviděla i vlky. Byli uvnitř jeskyně, skoro až na jejím konci, ale díky slunečnímu svitu byli vidět. No nechtěla jsem se pouštět do zbytečné konverzace... Navíc to byli všechno magiči. Z hrdla mi uniklo tiché zavrčení, ale měla jsem všech pět pohromadě, aby mi bylo jasné, že jsou v převaze. Ten magičský spratek má štěstí. Zavrtěla jsem hlavou. "Sníme si to tady vepředu?" Jednalo se spíše o řečnickou otázku, protože já se nehodlala dostávat hlouběji do jeskyně. Za prvé tam byli oni. Za druhé odsud se bude případně lépe utíkat. Lehla jsem si na zem a shodila si ze zad koroptev. Hladově jsem se pustila do jídla, protože jsem cítila, že se mi břichem začíná rozléhat prázdnota.
Zakousla jsem se do masa. Bylo příjemné si zase vydechnout a doplnit energii. Bylo toho na mě poslední dobou poměrně dost. "Nevím zda se chceš se mnou tahat dál... Ale můj plán je pokračovat na západ," řekla jsem Kaye. Byla to pravda. Ne že by mi její společnost extrémně vadila, ale důvod našeho setkání v podstatě skončil. Ulovily jsme si potravu a mohly se pořádně najíst. Tím se naplnil cíl našeho společenství. "Navíc předpokládám, že máš někde smečku nebo jinou zábavu," dodala jsem suše. Ještě chvíli jsem se rozhodla poléhávat. Na stropě nad ními spali netopýři. Asi je vyděsila ta magičská skupina za námi. Většina těch netopýrků byla celá zabalená. Tenkrát jich tam taky pár bylo... Než uviděli ten oheň. Zavrčela jsem znovu tiše a pak se zvedla. "Omluv mne, ale necítím se tu moc bezpečně," prohodila jsem a olízla si čenich. Kosti a zbytky masa jsem nechala v jeskyni pro mravence, či jinou havěť. Netušila jsem, zda mne bude Vrána následovat nebo zamíří domů. Já domů hledala, takže jsem se nehodlala zdržovat na jednom místě dlouho. Na východě ani na jihu jsem je nenašla. Na severu to vypadá, že taky nejsou. Musí být tedy na západě. Kdybych jen tušila, jak je tenhle kraj velký.

//Aina přes neprobádaný les

//Kopce Tary přes Nad Kopci

Kaya pokračovala za mnou a vypadalo to, že si chce povídat. Na chváli jsem se zastavila, abych si koroptev bez hlavy hodila na záda. Mohla jsem tak lépe mluvit. Bylo pro mne přirozeností nosti věci na zádech. Nosila jsem kůže, dřevo, vlčata... Zavrtěla jsem hlavou, abych přestala myslet... Na to. Už je to pryč. Hlavně klid. "Jenom hlas... Asi to byl jenom nějaký pták, nebo možná vítr ve větvích," prohodila jsem suše. Neměla jsem v plánu to moc rozvádět. Společnost mi většinou vadila, ale Kaya byla... Snesitelná? Do jisté míry jsem jí chápala. Taky byla cizinkou v tomhle kraji, jestli jsem to pochopila dobře. Gallirea... blbé jméno. Ne že bych k tmavé vlčici cítila nějaké přátelství nebo přehnanou důvěru. Nevěřila jsem jí. Pořád to byla magička... I když mi plně nepotvrdila, že magie ovládá, její přiznání, že je ovládá dle ní každý, bylo dostatečnou nápovědou.
Rozhodla jsem se vydat kolem řeky. Můj orientační nesmysl mne vedl dál a já doufala, že trefím. Jelikož jsem trefila až sem, mohla bych podle něj trefit i do nějakého úkrytu nebo alespoň tichého místa. "Sourozenci," řekla jsem s klidem. "Ale nepředpokládám, že tu jsou všichni. Zachytila jsem jen slabounký pach sestry a ten mne dovedl sem. Je možné, že tu jsou i ostatní, ale tomu sama nevěřím," vysvětlila jsem jí, proč hledám jen jednoho sourozence, když jich mám víc. Pravděpodobně ji to nezajímalo, ale nechtěla jsem, aby si myslela, že ji ignoruji. Chvíli jsem se zamyslela, zda jí říct jméno své sestry. Stejně si myslí, že jsem šílená a zatím mne nenapadla, tak proč si ji nevyzkoušet. "Styx, tak se jmenuje moje sestra," řekla jsem to klidně, ale prvotní S jsem z jména své sestry divně protáhla, takže to znělo spíš jako zasyčení. Zkoumavě jsem přejela černou vlčici pohledem a čekala jsem na její reakci. "A hele," houkla jsem nakonec, když se před námi objevilo něco na způsob úkrytu. Cítila jsem pachy cizích vlků, ale doufala jsem, že pokud se jim nebudeme chtít věnovat nebudeme muset.

//Východní úkryt

//Březina

S bezhlavou koroptví jsem se táhla dál a dál. Šla jsem do nějakých kopců a doufala jsem, že se dostanu dostatečně daleko od něj. Když jsem byla podstatný kus na kopci uvědomila jsem si, že se není čeho bát. Nikdo mne nesledoval kromě Kayi, která kráčela za mnou. Pravděpodobně jsem ji trochu vyděsila. Vyplivla jsem koroptev z tlamy na zem. "Promiň... Jen jsem měla... Pocit, že něco slyším..." prohodila jsem neurčitě, jako bych se obávala, že můžu ten hlas přivolat zpátky, když se o tom budu bavit. Podívala jsem se na nebe, které bylo momentálně celkem v klidu. Když jsem se podívala z kopce dolů ucítila jsem vítr, který mi začal prolétat srstí. Zvedla jsem čenich k obloze, abych zavyla, ale z mého hrdla se vydralo jen podivné houknutí. Můj hlas byl zničený. "Tak nic," zabrblala jsem si pro sebe. Pokus byl ovšem lepší než nic.
Ještě chvíli jsem tam stála a sledovala, jak se krajina pode mnou otvírá a mění. "Možná by to chtělo najít nějaký úkryt, abychom si to mohli v klidu sníst, co myslíš?" navrhla jsem. V dálce bylo vidět podivnou horu, která musela nabízet nějaký úkryt. Sebrala jsem koroptev a sebejistě se tím směrem rozešla.

//řeka Kierb přes nadkopci

Sledovala jsem vlčici, který začala po dlouhé odmlce odpovídat. "Já ne," řekla jsem jí podrážděně, na její odpověď. Možná že tady všichni magie měli, ale já rozhodně ne. Ani nikdo z mojí rodiny. Vlčice pak pokračovala, že magii se tady nevyhnu... Nebo možná myslela potyčky s místními magiči. "To nevadí... Nějak si poradím," odvětila jsem a pohledem přejížděla po okolí. Kaya nakonec rozhodla, že vyrazíme určitým směrem. Nějak dlouho jí to trvá... Možná jen zvažovala všechny možnosti a kontrolovala, zda jsem opravdu odhalila všechny zdejší obyvatele. Neříkala jsem raději nic, nechtěla jsem ji urazit nebo tak něco.
Pomalu jsem si to vykračovala směrem k místu, kde byla cítit největší stopa koroptví. Vrána rozhodla, že opeřence ulovíme prostě náhlou smrtí. Jenom jsem kývla, i když se mi to nezdálo jako moc dobrý plán. No ale co já jsem mohla mluvit, sama jsme lovila hodně špatně. Počkala jsem než se Vrána usadí a vybere si svou kořist a pak jsem vyrazil. Hejno začalo nejprve zmateně pobíhat a pak se pár z nich rozhodlo frnknout. Skočila jsem po jedné a sešlápla ji k zemi. Kousla jsem a trhla a zlomila jí vaz. Hned jsem přiskočila k další, ale ta mi stihla uniknout. Než jsem si vybrala další kořist všechny byly v čoudu. Sakra. Doufala jsem, že vrána měla větší štěstí. Zvedla jsem jednu mrtvou koroptev ze země.
Najednou mne, ale co si vyrušilo. "TASO!"zaslechla jsem. Zastříhala jsem ušima. Byl to jenom přelud. Musel to být jenom přelud. Začala jsem se ohlížet kolem, jestli neuvidím toho, kdo to říká. Znělo to až moc podobně... jemu. "tassssssoooo!" Vyděšeně jsem nadskočila, protože to znělo jako by byl těsně vedle mého ucha. Na chvíli jsem pak ztuhla a nemohla se hnout. Před očima jsem viděla jeho modré oči a debilní úsměv. Koroptev jsem měla v zubech a skousla jsem tak moc, že se jí na jedné straně oddělila hlava a spadla na zem. Zbytek koroptve mi zůstával v tlamě, když jsem se dala do běhu pryč. Ten hlas se ozíval pořád a pořád silnějí. Byl nesnesitelný a bodal mne v uších. Jako by se ke mně blížil a já věděla, že musím utéct pryč, jinak tady umřu. Nesmí mě chytit. Nějak jsem úplně zapomněla, že jsem tu s Vránou a dala jsem se na útěk směrem do neznáma. Byla jsem moc vyděšená na to, abych se starala o novou známou, která nebyla ani přítelkyní ani rodinou. Možná, že kdybych ji znala lépe, tak bych na ni počkala, ale strach byl mocnější. Navíc, kdybych nad tím přemýšlela, bylo by mi jasné, že to není on... Že je to jenom vítr ve větvích.

//Kopce Tary