Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlče bylo víc a víc nepříjemný. To její tlachání o magiích se mi nelíbilo. Ale ona se evidentně nechtěla nechat odstrčit jen nějakou vymyšlenkou. Ne, tohle vlče Vlče chtělo všechny odpovědi, které mohlo dostat a já a Stín jsme nebyli úplně nejvstřícnější v odpovídání. Co když uteče? Bude hledat odpovědi u magičů, když jí je nedáme my? Trochu mě to vyděsilo, takže jsem se rozhodla, že bude nejlepší, když nějak ukojíme její chuť po vědomostech. "Až doděláme povinnosti, tak když budeš chtít dám ti přednášku o všem, co vím... A Stín určitě taky, že jo?" řekla jsem a pohledem zavadila o Stína. Nebyl to rozkaz, jen otázka. Byla bych ráda, kdyby mi pomohl, protože on toho věděl tolik a já v podstatě nic. On byl magič... ne tedy, že by byl magič teď, ale byl jím dřív... Já zase mezi magiči žila. Mohly jsme jí toho říct hodně.
Koukla jsem pak na Vlče, které Stín povalil na zem. Viděla jsem, jak jí v hlavě rotuje kolečko, i když křeček už dávno chcípnul. Její debilita byla do očí bijící, protože se snažila o jiný výsledek tím, že prostě kousne Stína. "Když se budeš chovat ne jako malá piraňa, tak ti všechno řeknem, ale do tý doby ani slovo," zabručela jsem. Pak dostala konečně geniální nápad jít na lov. Pohlédla jsem na Stína, rozhodnutí zda jít lovit bylo na něm.

Ťapkala jsem jako prase, které dupe a dusá zem pod sebou. Nebyla jsem elegantní vlčice, abych lehce nakračovala. Ne, já ťapkala. A když jsem ťapkala bylo to slyšet. Vlče a Stín řešili pořád to Styxino umírání, neumírání. Já to brala jako blbost. Prostě ji oživil někdo nějakou zhnusenou magií. Nepřirozený, nechutný. Nebyla to Styx, byl to jenom nějakej magič, co si s jejím tělem dělal, co chtěl. Na otázku, zda oživne i ta srna jsem nereagovala, protože jsem nějak nevěděla o který srně to mluví. Na to, že šla s tátou lovit jsem už zapomněla. Stín zrovna uznal, že jsem nemohla dělat nic jinak, což stačilo k tomu, abych se cítila dobře, protože jsem byla vlčátko, které bylo odměněno autoritou souhlasem. Ještě by mě mohl poplácat po hlavě a byla bych úplně spoko.
Vlče chtěla, abych jí vyprávěla. "Tak jo až obejdeme hranice," souhlasila jsem a dál se k tomu nevyjadřovala, ale Vlče místo toho, aby se chovala dospěle se chovala jako malé vlče, kterým byla. "Chováš se jak malá," pronesla jsem s odfrknutím, jako by to bylo něco podřatného. A taky, že bylo. Já nikdy nemohla jako malá dělat tyhle blbosti. U nás bylo vyrůstání neustálým bojem o jídlo a energie se šetřila na tuhle bitvu. Nikdo neměl dost sil na to, aby ještě poskakoval kolem a prudil, jako to předváděla Vlče.

Nebyla jsem si úplně jistá tím, co Stín říkal, takže jsem prostě jenom dávala hlavu ze strany na stranu. Ne, že bych jí vrtěla, ale jen jsem ji nakláněla, jako bych se snažila dobře pochopit nebo dobře slyšet to, co mi ti dva říkali, protože Vlče se přidala na stranu Stína, že tu opravdu byla moje sestra, což nebylo reálné, protože byla mrtvá. Viděla jsem ji přece umřít ne? Jak jako, že se tu procházejí mrtví? Je to tu víc magicky zamořené, než jsem si myslela... Zavrčela jsem, ale ne na Stína nebo vlče, spíše na svoje myšlenky, jejichž obsah se mi ani trochu nelíbil. "Jestli se vrátila, je to tu s magičema horší, než jsem si myslela," pronesla jsem a tlapkou se mírně zavrtěla v hlíně. Uši jsem navíc stáhla automatickou reakcí strachu dozadu. Vrátí se i ti, které jsem zabila? Nechtěla jsem na to ani pomýšlet. "Nějaký magický čáry fuj," odplivla jsme si a chrchel doletěl na kmen stromu opodál, kde se rozprsknul jako nechtěný otravný hmyz.
Stín ovšem vypadal potěšeně, že jsem naše území bránila. To jestli sem magička chtěla nebo nechtěla jít, to jsem nevěděla jistě. V mojí hlavě ovšem jasně znělo to, že znala mou sestru a hledala ji. A jestli sestra žila, tak sem musela chtít jít jenom pro to, aby jí pomohla vrátit se jako Alfa tohohle lesa, ale tenhle les už Alfu měl... A tou byl Stín. Kývla jsem regulérně hlavou. "Jo, chtěla sem jít. Znala sestru, ale nevěděla, že je mrtvá... možná věděla, že ožila a nemůžeš se vrátit víc jak jednou?" to byla celkem inteligentní dedkuce i na mne. "Ale to je jedno, vyřešila jsem to, protože jsi mi řekl ať hlídám les a já hlídala," dodala jsem a rázně mrskla ocasem a vypnula hrudník. Byla jsem na sebe hrdá a jako správné mrně jsem čekala odměnu v podobě pochvali, že jsem to vyřídila dobře.
Vyrazili jsme směrem k hranici lesa značkovat. Nevadilo mi to, měla jsem značkování ráda. Byla to repetetivní a uklidňující činnost, kterou můj mozek vyhledával častěji, než by se možná jiným zamlouvalo. Nemusela jsem nic řešit ani nad ničím hluboce přemýšlet, což mi nešlo. Jooo značkování bylo fajn. Vlče zněla zmateně a tak jsem se jí to rozhodla vysvětlit. "Magičové zabíjejí nás a my se snažíme zbavit jich. Jsou otravní a vlezou úplně všude, kam jen páchnou tam se dějou tyhle nepřirozenosti jako to co popisoval Stín. Mořský příšery a tak... Až budeš velká, tak taky zvládneš magiče zabít, ale teď by ses před nima měla mít hoooodně na pozoru! Jsou nebezpečný, jasný," pronesla jsem zapáleně. O magičích a jejich nepřirozenosti bych mohla mluvit pořád. "Magičem se narodíš a u tebe je padesáti procentní šance, že budeš magič taky, ALE i s tím se dá něco dělat. Pokud magie odmítneš používat, protože kromě toho, že ti magie sice dávají výhodu ti taky kradou něco z tebe... Každej magič, co magii používá je zkorumpovanej a páchá jenom zlo, je to nepřirozený," dodala jsem. Popravdě jsem doufala, že z Vlčete se nikdy magič nestane, ale jeden to nemohl vědět jistě. I moje vlčata ta první byla magická no ne? "Víš, já už jednou vlčata měla... některá magická a jiná ne. Ta nemagická magičové upálili zaživa. Týrali mě a trápili, sebrali mi z tlapky drápy... bolelo to, ale ne tolik jako vidět zaživa uhořet vlčátka. Nikdy nezapomenu na ten smrad a to jak se jim očka v lebkách roztekla na sliz, který vytekl ven. Tohle dělají magičové nemagickým vlkům," sdělila jsem jí ještě polohlasem. Možná že by Stín nesouhlasil, že jí to říkám, ale já ji chtěla varovat. Nechtěla jsem ztratit další vlče v boji s magickou silou. "Když budeš chtít, tak ti řeknu co všechno magičové dělají, ale to až budeš starší, nebo to už zvládneš?" zeptala jsem se jí. Neviděla jsem důvod neříct jí všechno, ale možná již vykreslené popsání jedné hrůzy jí stačilo, aby nechtěla vědět víc. (//mother daughter bonding time tasa style)

Vlče vypadala, že se dává dohromady z toho cokoliv co se stalo, ale Stín vypadal nabroušeně. Natočila jsem hlavu do strany a mírně tím vztyčila jedno ucho, jako by mi pohled na něj v jiném úhlu mohl prozradit, co se mu honí hlavou a proč je tak nabručenej... Ne, nepomohlo to. Vrátila jsem hlavu zpátky do normální polohy, ale pak se rozhodla zkusit to na druhou stranu, protože , třeba mi to bude na druhé straně fungovat líp. Stín mezitím mluvil. Ha! Takže levá strana fungovala víc, než pravá. Prý tu byla Styx, což byla blbost a nějakej vometák. "Hahaha, jasně, byla tu," zasmála jsem se, protože to nemohla být pravda, ale aspoň jsem se dozvěděla, co se Stínem tak mává. Nehlídala jsem... ALE jo hlídala!
"Já les hlídala, abys věděl, ale nemůžu být na deseti místech najednou," vypustila jsem konečně ze zakrvené papuly. Můj kožich těžknul a já cítila, jak krev na něm zasychá do hnusných podivných placiček. Když to byl strup bylo to fajn, ale takhle... "Byla tu kousek od hranic magička, která by náš les nejradši rozprášila vodní vlnou nebo nějakou jinou magií, ale postarala jsem se o ní," sdělila jsem mu hrdě. Já les hlídala, zatím co on si odešel někam... no kde vlastně byl? "Kdes byl vůbec ty?" Nebylo to obvinění nebo agrese, prostě jsem se jenom zeptala.

Uslyšela jsem hlas, nejprve Stínův a potom malého Vlčete, který se k němu připojil. Byla jsem celkem šťastná z toho, že se mi podařilo zabít tu magičku, že jsem úplně zapomněla na to, co se stalo s Vlčetem před tím. A možná to bylo dobře, že jsem zapomněla. Rozeběhla jsem se za Stínem a svou malou, abych jim o tomhle všem hezky pěkně řekla. Pachy, které by mi připomněly sestru a jejího nádeníka jsem necítila kvůli dešti, který je poměrně rychle smyl z okolního podrostu.
Uviděla jsem mezi stromy kožich Stína a hned vedle mrňavý kožich Vlčete, které vypadalo strašně, ale já měla co říkat. Byla jsem celá od krve. A tím celá myslím fakt celá. Hlavu, uši, krk, přední tlapky, dokonce i bok a kus břicha. Krev se pomalu smývala pomocí deště, ale ne dost rychle, abych se jí zbavila úplně. Musela jsem vypadat, že sama krvácím, jak ze mě ta krev tekla v čůrcích smíchaná s vodou. "Vlče! Ty vypadáš, co se stalo?" vypískla jsem hrdelně jako první, když jsem malou viděla. Hned jsem si ji začala prohlížet a šťouchat do ní čenichem, abych zjistila, jestli je v pořádku.

//Mahtae

Les byl mokrý a všude byla cítit vlhkost a plíseň. Tenhle les nemohl nikdy vonět jinak. Pachy, které se tu motaly kolem jsem znala a neznala a bylo mi to vcelku jedno. Já měla celý čenich, tlamu, krk, tlapky od krve. Byla jsem ráda, že přes ten železitý pach vůbec cítím i něco jiného. Déšť postupně dostával z mého těla tenhle pozůstatek života někoho jiného. Tohle poslední, co tu zůstávalo z vlčice, která se jmenovala jak že? Nedokázala jsem si úplně vzpomenout, jen že to jméno divně drhlo na jazyku. Zvedla jsem hlavu. "Auuuuuuuuiiiiuuu," rozneslo se lesem volání, které krásně trhalo za uši, ale bylo v něm cítit vítězství, volání po oslavě a po něčem velkém. A taky, že to velké bylo.
Sedla jsem si na zem a začala si očišťovat tlapku. Byla jsem velká bojovnice, která ochránila les před magičkou, která by nás tu určitě všechny zabila, kdyby k tomu měla ten prostor. Ale já ji hrdině zabila a její tělo hodila do řeky. Co na tom, že vlčice o smečce nejspíše nevěděla a ani neplánovala ublížit. Už jen tím, že byla, byla nebezpečná. A já se rozhodla jí zbavit. Byla jsem na sebe náležitě hrdá a doufala jsem, že Stín a Vlče budou taky.

Ležela jsem, mírně nadzvednutá, připravená na to, že se vlčice bude třeba chtít ještě nějak bránit. Že po mně skočí a roztrhá mne na kusy nebo, že vyvede něco podobně drastického. Třeba že použije svoji magii a utopí mne, nebo se nějak vyléčí nebo... nebo.... takových nebo bylo hodně a já neměla ani čas je stihnout všechny promyslet. Koukala jsem na vlčici, ale ta už tam nebyla. Bylo to takhle snadné. Takhle lehce odcházel život. Bez velkých oslav a svatozáře. V prachu, smradu, krvi a vodě. Pomalu jsem si položila hlavu na zem a oddechovala jsem. Zabila jsem. Zase. A bylo to o to opojnější, že tohle byla reálná pomsta. Už jsem si nedokazovala, že bych byla slabá a chtěla vypadat silně před sourozenci. Ne, tohle byla pravá a nefalšovaná pomsta. Začala jsem se smát. Huronský, hulvátsky, bez zábran.
Když jsem se dostatečně nasmála, přišla jsem k tělu vlčice. Šťouchla jsem do ní tlapkou, ale nejspíše to nehrála. Jenže jak mít jistotu. Rozhodla jsem se pro snadnou věc a skopla vlčici do říčního koryta... no spíše než skopla jsem ji tam dokulila. Voda ji pak nadzvedla a odnesla pryč. Takhle to mělo být. Oko za oko. Zub za zub. Tělo za tělo. Koukala jsem se jak plave pryč a přitom se mi na zkrvavené tváři rozlezl úsměv. Bylo načase jít domů.

//Buk

Skočila jsem vlčici a ucítila její krk. Kůže povolila pod mým stiskem. Krev se mi nalila do hrdla a já ani nestihla polknout, takže jsem měla pocintanou celou náprsenku, tlamu a dokonce i přední tlapky. Krev byla horká a opařila mi jazyk, ale já se nesnažila vlčici pustit, dokud do mne nenarazila velká přívalová vlna. Voda mne odrazila a zachvátila mne panika, která mne donutila pustit stisknutí. Cítila jsem, jak dělám ve vodní vlně kotrmelec a nemůžu se nadechnout. Mokrá a vyděšená z toho magického vývoje situace jsem najednou ležela na zemi. Tasina tupina, jak jsem mohla zapomenout, že má magii vody když jsme u vody a prší kolem... Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem v návalu emocí na tohle zapomněla. V očích jsem měla strach, ale oproti vlčici jsem na tom měla dobře.
Koukala jsem na své dílo a zhluboka oddechovala. Vykašlala jsem trochu vody a cítila, jak mne pálí plíce, do kterých nateklo. Ona na tom ovšem byla hůř než já. Krk měla na kousíčky a řinula se z něj krev takovou rychlostí, že to brzo bude mít za sebou. Jen jsem na ni zírala a sledovala, jak se kolem ní dělá rudá kaluž, kterou pomalu odnášel déšť do řeky a pryč. Mohla bych jí to ulehčit a dodělat jí, ale magičové musej trpět. Takže jsem ji tam nechala krvácet a bojovat o poslední nadechnutí.

Tahle magička za to mohla. A i kdyby ne přímo, tak jenom tím, že ségře nakecala ty nesmysly ohledně magie. Naprosto nepřípustný, že ona si tu dál žije a v pohodě fňuká, ale ségra je mrtvá a já se rozhodla jí to dát sežrat. "Jo Duncan, všechno je to vaše chyba," vrčela jsem na ni. I když tvrdila, že je nezná v mojí makovičce byli všichni magičové nějak příbuzný, takže jsem neřešila kdo koho zná nebo nezná. Byla to pro mne jedna velká rodina nechutnejch magickejch nepřirozeností. Jelikož jsem nebyla nejostřejší tužka v penále, tak jsem neprohlédla ani její lež, že nikoho z jmenovaných nezná. "Ty si tu fňukáš jako magická panička, který někdo ublížil, ale ségra je mrtvá... roztrhaná na kousky nějakýma magickýma blbečkama," vrčela jsem a prskala sliny kolem sebe. Zabila jsi magičku. Už jsi to jednou dokázala.
Schoulila se do klubka a fňukala jako malý vlče, že ona sestru nezabila, že ona to nebyla. "Já to nebyla, já ne," parodovala jsem její kňouravý hlas. "Ale kvůli tobě začala experimentovat s magiema, kdyby jste ji nechali na pokoji, tak by se nechtěla vám a vašim magickejm nechutnostem vyrovnat a nedostala by se do takových s..." prskala jsem dál a moje sprosté slůvko bylo přehlušeno hrdelním zavrčením. Skočila jsem k vlčici a chystala se zakousnout do jejího přikrčeného těla. Zabila jsi magičku. Už jsi to jednou dokázala. Dokážeš to zas!

Vlčice si všechno tiskla k tělu a vypadala jako, že se vážně bojí. A taky by měla. Magička hnusná, všechno je to její chyba. "Slyšelas snad blbě?" vyjela jsem na ni, když začala poplašeně reptat nějaké "cože". Na nějaké "cože" jsem nebyla vůbec zvědavá a pokud tahle magička nebyla úplně hloupá, tak si to "cože" strčí příště někam. "Říkám, že ségru zabil nějakej magič. Stejnej magič jako jsi ty a nedivila bych se, kdybys to byla ty nebo nějakej tvůj známej. Proč by ji zabíjel někdo, koho neznala? Kdyby se netahala s magičema jako jsi ty, mohla by ještě teď být naživu, jenomže to jsi ty nemohla dopustit. Nebo ten Duncan nebo lhářka Rez, určitě to byl někdo z vás," vrčela jsem na Wizku, ale neskákala jsem po ní. Byla jsem hloupá, ale pořád jsem si uvědomovala, že má na své straně magii a to magii, jejíž zdroj byl hned vedle nás. Měla štěstí, že jsme nebyly na nějaké pláni nebo poušti. Nad naší hlavou se začala stahovat mračna a vypadalo to, že bude opravdu velká bouře, před kterou by bylo nejlepší se schovat. Výborně, víc vody pro tuhle magickou čubu. Netušila jsem, že za ty mračna mohou mé emoce.

Můj strach odplouval. Zabila jsem. Zabila jsem magičku, jednou jsem ji zabila, rozdupala jsem ji na kousky a málem zabila i jejího druha. Magičové nejsou neporazitelní... jsou odpad... ale umí se bránit... ale já jsem silnější. Jsem silnější. Jsem Tasa, prošla jsem peklem a teď je všechny vrátím k satanovi, kam patří. Už jsem se necítila ublíženě ani zděšeně. Popravdě jsem zapomněla na tu podřízenou pozici a v mé póze už se nezračil strach, ale spíše odboj, vzdorovitost.Už jsem byla narovnaná, ale teď jsem i přetočila uši od hlavy tak, abych mohla slyšet jaké koli nebezpečí. Zvedla jsem se na všechny čtyři. Už jsem věděla, co musím dělat. Musela jsem zničit tuhle poskvrnu na tváři přírody. Co když to ona zabila Styx? Ta myšlenka přišla od nikud, ale vlastně byla tak silná, že jsem jí nediskreditovala. Prostě jsem ji brala jako fakt. I kdyby ji nezabila tahle Wizku, ale jiný magič, ona v tom musela být taky namočená.
Oluvila se, že se se sestrou tahat neměla, ale to mi bylo fuk. "Tys jí zabila, to kvůli tobě je mrtvá! Kdyby se držela se mnou, nemuselo se nic z toho stát," zahučela jsem a drápky na jedné přední tlapce, kde ještě byly, jsem zaryla do země. "Sestra se doplazila domů z posledních sil, nikdy nepřestanu mít její roztrhané tělo před očima a pach její krve v nose. A za všechno můžeš ty a tobě podobní! Jsi zrůda a jediný, co teď můžeš udělat je umřít," zavrčela jsem.

Vlčice se kolem mne prošla a posadila se poblíž řeky. Pohledem jsem zamířila k lesu, kam bych se velice ráda schovala. Zpátky domů do bezpečí a taky za Vlčetem. Jenže tahle magička na mne upírala pořád svůj zrak a já prostě moc dobře věděla, co může její magická schopnost s vodou dokázat. Mohla by mne utopit na suchu ani bych nemrkla. Z tohohle důvodu jsem se na les jenom podívala, ale nepohnula jsem se. Dál jsem seděla přikrčená v poměrně podřízeném postavení s ušima staženýma k hlavě.
Vlčice mne neuhodila. Její jméno jsem ze své malinkaté hlavy vytěsnila a nebo ho jen uložila na moment, kdy budu zase při smyslech. Tohle ten moment zatím nebyl. Byla jsem pořád vyděšená z jejího modrého pohledu, který na mne upírala. Malinko jsem se narovnala. Malinko. Jako bych zase získávala nějakou ztracenou vnitřní sílu. Teď už jsem netiskla uši k hlavě ani pohledem neúpěnlivě nepronásledovala les. Teď jsem koukala na vlčici. Ne do očí, ale nad její hlavu. I když vypadala neškodně, s jednou tlapkou brouzdající ve vodě a tichounkými slovy smutku nad skonem mojí sestry, já věděla svou. "Magičové jsou nepřátelé, bez ohledu na to, že se s tebou sestra tahala. Načuchla tím tady, načuchla magií a vy jste ji zabili," zavrčela jsem. Měla jsem pravdu, sestru zabil magič nebo magičové. Stín jí jenom sebral utrpení. Za všechno mohli oni.

Koukala jsem na tu magickou vlčici a nevěděla jsem, co se jí honí hlavou. Copak jsem jí mohla říct, že bych nejradši nějaký to magický vlčátko snědla, ale že tohle byla moje Vlče a tu jsem jíst nechtěla? Měla bych se jít do lesa omluvit. Popravdě jsem netušila, jestli by mou omluvu vůbec vzala. Nebo jestli by mne pochopila. Netušila jsem. Dobré bylo, že jsem ji nechala s broukem, který, jak jsem doufala, se o ni postará jako se staral o mně. Kývla jsem hlavou na slova vlčice. "Neudělám," pípla jsem jenom skřípavě, jako bych vážně něco takového už nikdy nechtěla opakovat. A taky že nechtěla... minimálně u svojí Vlče.
Magička sklopila hlavu a trochu posmutněla, když jsem se bavily o Styx. Nebo spíše jsem ji jenom zmínily. Očekávala jsem, že za tohle dostanu od vlčice ránu nebo mne utopí v nějaké vodní magické bublině. Nedivila bych se. Popravdě bych se nedivila asi už vůbec ničemu, co sem i tu mohlo stát. Nečekala jsem ovšem, že v její tváři uvidím takový smutek. Vypadalo to, že bude brčete a to mě rozhodilo. Magičky předemnou nebrečí?! Chtěla jsem jí to vpálit do ksichtu a můj jazyk byl rychlejší než tlama, aby ho zastavila. "Předemnou magičky nefrkaj," pronesla jsem jenom. A pak se přikrčila v očekávání rány za neposlušnost.

Pořád jsem jí to "stačí Wizku" nevěřila. Byla to pinda magická a já to z ní cítila. Tu magičnost, která se rozlézala jako mor všude. Ona mlela něco o svém jméně a já mezitím hledala nějakou šanci, jak bych mohla prchnout. Jenomže s vodou za zadkem jsem se asi tak těžko mohla někam vydat. Maximálně jsem se mohla vrhnout do řeky a doufat, že proud mne zabije rychleji, než si mne magicky zase vytáhne ven, aby mne mohla mučit a týrat. Vlčice v tomhle byly obzvlášť kruté. Magičové si vzali co chtěli a pak vás neprudili, ale vlčice to byla jiná. Magičky si uměly s jedním pohrávat a vodit ho tam, kam chtěly pěkně dlouho. Mírně jsem se zatřásla, když jsem si to vybavila.
Vlčice mluvila o tom, že alespoň se Vlčeti nic nestalo a že toho lituju, na což jsem jen kývla, protože mi to bylo líto a taky proto, že jsem věděla že odpor by mne mohl stát nejenom krásnou hlavu, co jsem měla tak ráda na krku, ale třeba i nějakou tu sebeúctu, kdyby mne začala mučit. Bála jsem se jí, protože jsem nevěděla, co si o ní myslet. Snaží se být milá, ale jenom to předstírá... měla bych zdrhnout, ale jak... Pohledem jsem hledala nějakou možnost zmizet, ale pořád jsem na nic nepřišla. "Přišla polomrtvá do leas.... první do propasti...." odvětila jsem jí stroze. Nehodlala jsem jí říkat další podrobnosti, že ségra vypadala jako pytel přejetejch lumíků. "Sestra," hlesla jsem jenom v odpovědi.

Vlčice se usmála, což bylo dobře, protože když se usmívali tak aspoň nekousali. Kdyby se začala smát nahlas bála bych se víc, protože hlasitý smích znamenal, že něco vymýšlí. Ale co a proč? Tahle vlčice působila tichounce a podivně. I tak jsem se jí bála. Stačí jenom Wizku mi znělo v uších divně. "Ano pan... Wizku," pronesla jsem, i když jsem jí to nevěřila. Pokud jsem se bála do teď, od teď jsem začala být podezřívavá. Bála jsem se toho, že se na mne vrhne nebo hůř, že vymýšlí něco zákeřného. V oku mi začalo tikat, když pronesla, že ji těší. Magiče nikdy netěšilo. Magičové těšili jenom sebe.
Koukla jsem na ní, když na mne začala naléhat, abych jí to řekla. Sice říkala, že nemusím, ale já už znala tyhle magické kecy. Chtěla to vědět. "Já ulížila vlčeti... pa pa... Wizku, ale je živé... živé, uteklo... domů... ano, ano, nic se mu nestalo... byla to nehoda," pronesla jsem koktavě a natáhla se na zem, abych jí ukázala břicho v podřízené pozici s očekáváním, že dostanu ránu.
A pak se zeptala na Styx. "Ta je mrtvá," řekla jsem jenom suše a snažila se nereagovat víc, než bylo nutné.