Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Za Styx VG

Konečně jsme nalezly úkryt, který nás ochránil před deštěm. Ten musí být taky magický, protože jinak by tolik nestudil... Nebo že by už přicházela zima? Zatikalo mi v oku. Zimu jsem neměla ráda, protože to znamenalo hlad a... no zimu. Styx prohodila, že by si ráda nějakou hru zahrála. "Můžeme si zahrát, co čuchám čenichem svým... Znáš ji? Nadechneš se, chytíš pach a pak ten druhý hádá, co ten první cítil... Chceš začít?" zeptala jsem se sestry a sedla si na zem. Styx si hrála s nějakým červenám šutrem. Hmm šutry. K ničemu. Co se nedalo sníst mne nezajímalo, ať to bylo sebehezčí.
Sledovala jsem sestru, která mi navrhla ať se sama zeptám. "Uvidím, jestli tam půjdu," broukla jsem. Moc se mi k magickým mocným bytostem přibižovat nechtělo. Mohla bych je nakouknout a pak navštívit toho druhého. Uvidíme jací jsou. Styx pak začala, že musím být sama statečná. "Pff...Já jsem," odsekla jsem jí. "Dokázala jsem tě sama najít ne snad?" Trochu mne její slova urazila.

//Za Styx - propadlina (jako přijde mi to jenom vtipný :D si přijdu jak Shrek a Oslík "a tohle křoví vypadá jak Halina Pavlovská)

Následovala jsem sestru jako její poslušný ocásek. "Hmmm nechceš si zahrát nějakou cestovatelskou hru?" řekla jsem vesele, když jsme vlezly do deště. Nějak nám konverzace vázla a já měla nějak moc energie. Ale když sestra začala o mlácení a informacích zavrtěla jsem ocasem. "Juuu taky bych ráda někoho zmlátila, ale přijde mi, že tady jsou všichni silnější, rychlejší a prostě lepší než já," postěžovala jsem si jako nafoukané mrně. Trochu mne to zase začalo brát, jak jsme se bavili o magiích a tak. Přiběhla jsem proto blíž k sestře, abych se cítila bezpečněji a pak se o ní začala otírat bokem. V podstatě jsem se k jejímu boku schovávala. Když mluvila o další smečce musela jsem vystrčit hlavu a kouknout se jí přes záda, kam ukazuje. Pokývala jsem hlavou jakože jí rozumím. "Myslíš, že by mi ta magická bytost taky něco dala? Třeba... Třeba... Poníka na hraní... Nebo veverku," zasmála jsem se a pak přidala do kroku, abych sestře stačila. "Je fajn být zase s tebou a nemuset se bát," dodala jsem ještě, zatímco déšť smýval zbytky krve a bahna z mé maličkosti. Byla jsem šťastná, že jsem doma.

//Cedr(icův) háj

//Za Styx (východný hvozd)... líbí se mi, že v podstatě půjdeme do kolečka

Následovala jsem sestru, která prohlásila něco o tom, že je necítí a nehodlá tím mařit čas. Na moje prosíky se jen pozasmála a pokračovala v chůzi. "Fajn," zabručela jsem a sklopila hlavu. Dnešní den mohl být naplněný pohodovým rozlíváním krve po zemi a požíráním vnitřností, ale Styx se rozhodla jinak. A já následovala Styx. Budeme jim muset ukázat zač je toho loket jindy. Zamyšleně jsem zvedla hlavu k nebi a pomalu šla z sestrou. Kdyby do mě neuhodil její ocas, kterým švihla, tak bych se asi nezastavila a spadla do té díry před námi. Ustoupila jsem o krok dozadu a pak nedůvěřivě následovala sestru přes podivnou věc z kamení. "Nevíš co to je?" zeptala jsem se sestry s nedůvěrou v hlase. Nijak se mi nelíbilo, že tu chodíme po něčem, co vypadalo dost magicky. Kameny v dešti klouzaly, ale já se snažila být opatrná, takže jsem naštěstí neupadla. Navíc bych tím sestře jen přidělávala potíže, kdybych se zřítila do té díry. Snažila jsem se používat dráky, teda na těch tlapkách, kde jsem je měla. Ale i tak se mi tlapky chvěly. Vítr foukal dost silně a já se obávala, že spadnu. "A proč tam vůbec chceš jít ty?" zeptala jsem se sestry, abych odvedla svou pozornost od té hloubky pod námi, která mi nebyla vůbec příjemná. Naštěstí byla za chvíli za námi a já znovu vstoupila na zem. Sehla jsem se a políbila trávu. "Země! Pevná, pevná země!" vykřikla jsem nadšením a pak se rozeběhla za sestrou, která neúprosně mašírovala dál.

//Za Styx - VG

//Za Styx

Následovala jsem sestru, která si to razila dost odhodlaně. Už jsem se na ta chutná vlčátka těšila. Uviděla jsem v dálce běžet vlka. (//Hele Kessel támhle běží ) Tiše jsem zavrčela a obrátila se na sestru, která se ovšem zastavila a pak začala měnit mírně směr. Natočila jsem hlavu na stranu. Stalo se něco? Pokazila jsem něco? Začala mluvit o tom, že na sever za tou magickou bytostí půjdeme rovnou. A pak dodala něco o tom, že si na sebe nechce poštvat další smečku."Pff..." zabručela jsem. "Hele jestli tam bude jenom ta mamina, tak tu rozneseme společně na kopytech. A jestli odešla i ta vlčata, tak to bude bufáč, jak jsi sama říkala," prohodila jsem a snažila se ji přesvědčit. Nějak jsem nevěřila tomu, že by ztratila jejich stopu, protože ve stopování byla skoro stejně dobrá jako já. "Prosíííím," vypískla jsem otravně a přiběhla k sestře, abych do ní šťouchla čumákem. "Uděláme to jako vzpomínku na staré časy, prosíííím," dodala jsem ještě, ale sestra pokračovala dál.

//Za Styx

//Za Styx

"A nechceš se teda zastavit pak na tom severu, až to vyřídíme?" zeptala jsem se. Naše cesta totiž směřovala přímo na sever, takže bych to tam měla poměrně blízko. I když jsem si nebyla jistá, jestli se mi chce úplně pouštět do nějakých magických nesmyslů. Následovala jsem sestru mimo močály. Tady už byl terén lepší, i když pršelo. Styx mne svým dotazem zaskočila. "Hmm..." vydralo se mi zamyšleně z krku. "Můj plán by spočíval v tom okouknout terén. Zjistíme jak na tom jsou... Kolik jich tam je a tak podobně. Mělo by to být jasné z pachů z okolí. Pokud jsou jako ti co mne ... zajali... Budou mít někoho, kdo se stará o vlčata. Stačí zjistit, jestli je ten vlk nebo spíš vlčice silný nebo ne. Podle toho by šlo rozhodnout, co dál. Pokud bude slabá můžeme každá naběhnout k ní a sebrat nějaké to vlče. Pokud bude jejich ochranka silná, chce to vylákat vlčata ven, nebo počkat až vylezou z lesa bez dozoru sama," shrnula jsem, co mne tak nějak napadalo. Možná to znělo až moc jednodušše, ale já prostě na složité plány neměla hlavu. Na plánování jsem vždycky někoho měla. "Pokud s nima bude Dýně, neměl by být problém sebrat aspoň jeho," dodala jsem ještě, i když jsem netušila, zda bylo vlče členem smečky nebo ne.

//Za Styx

//Za Styx

Nadzemní jeskyně? Znělo to dost zajímavě. "Možná bych se tam mohla časem zastavit, buď u jednoho nebo u druhého... Koho doporučuješ jako prvního?" zeptala jsem se se zájmem, i když mne to moc nezajímalo. Nechtěla jsem, aby řeč stála a kromě počasí jsem neměla jiné téma k hovoru. V močálech to navíc páchlo a vypadalo příšerně. Nechala jsem sestru ať určuje náš směr. Mohla bych se ke stopování přidat, ale jelikož jsem pach smečky neznala, měla bych menší šanci než ona. Mohla bych zkusit stopovat Dýni, ale kdo ví jestli byl součástí smečky, nebo tu jenom procházel. To stejné ta mamina. Zavrtěla jsem hlavou a čekala na finální verdikt od sestry.
Pomalu jsem našlapovala terénem, který byl poměrně dost nestálý. Talpky se mi bořily do bahna. Jak mohl někdo žít na tomhle místě? Magičové jsou divní. Porozhlédla jsem se kolem, ale provazce vody mi zhoršovali viditelnost. Naštěstí Styx zavelela. Pravděpodobně chytla stopu. "Výborně," zaradovala jsem se a rozeběhla se sestře v patách.

//Za Styx

//Za Styx

Pohledem jsem zaletěla k lesu, na který sestra ukazovala, a tiše jsem zavrčela. Jednou jim rozmlátím držky... Jednou... Ale dnes to nebude. Přidala jsem do kroku, abych nezaostávala. Nerada bych se tady v tom podivném a nechutném kraji ztratila. Sestra se snažila omlouvat, za to, že využila služeb těch magických bytostí. "Ve finále to nezní tak zle a účel světí prostředky, takže bych asi taky měla některého z nich navštívit," prohodila jsem s mírným napětím v hlase. "Kde je vůbec najdu a jak to funguje?" zeptala jsem se sestry. "Předpokládám, že na ně zakoulím očima, zamrkám a budu se tvářit jak nevinnost sama a splní mi všechno ne? Magičové jsou dost naivní, takže hádám, že tihle budou taky," prohodila jsem, abych nějak přispěla ke konverzaci, protože jsem byla do teď celkem tichá. Bylo to tím, že toho tady bylo tolik nového. Sledovala jsem okolí v dešti a doufala, že se brzo někam schováme. "Aaa tady to znám," broukla jsem, když jsem zahlédla močály před sebou. Stopovanou mám ráda. Zavrtěla jsem hlavou a pak poskočila. Měla jsem radost, že bude další zábava.

//Za Styx

//Za Styx

"No jasně, že oslníš..." broukla jsem směrem k ní a pomalu ji následovala. Její další slova jsem přešla. Nepotřebovala jsem ke všemu dodávat nějaký komentář, jen jsem pokývala hlavou a následovala ocas své sestry. Krajina tu byla zajímavá, to se muselo nechat. Jen to počasí bylo nepříjemné. Lilo jako z konve a do toho foukal vítr. Radši jsme měly zůstat v té noře. Bylo mi nepříjemné se tu takhle v tom dešti promenádovat. "V pořádku pane broučku?" broukla jsem s tlamou stočenou na svůj bok, aby mne Styx neslyšela. Přejela jsem čumákem po srsti a uvdiděla malého broučka, jak si to promenáduje skrz moji srst. Radostně jsem pohodila ocasem a přidala do kroku, abych sestru dohnala. Přeběhla jsem řeku, což bylo dost nepříjemné, jelikož jsem si musela dávat pozor, abych neuklouzla na nějakém kameni, ale nakonec jsem se dostala na drhý břeh bez karambolů a ztráty nového přítele.
Styx se pustila do vysvětlování, že tu fungují nějaké nadpřirozené bytosti, které dávají vlkům sílu či co. Zhnuseně jsem si odplivla a z krku se mi vydralo zavrčení. "Nechutný," dodala jsem jenom. "Ale pokud to někomu pomůže být silnější... Stejně je to nechutný, že tu existujou i bytosti, který mají takovou moc. Je to nepřirozený, nevlčí a naprosto odporný," vyjádřila jsem se k celé téhle záležitosti. "Jediný důvod proč by někdo využíval takový služby je, aby mohl nakopat prdel těm magickm zmetků, to jo, to jo..." dodala jsem v zápětí, aby se sestra necítila špatně, když služeb těhlech bytostí využila...

//Za Styx

//VVJ

Naslouchala jsem sestře, zatím co mne prováděla blíže a blíže ke svému úkrytu. Musely jsme překonat řeku, abychom se dostali na tenhle ostrůvek. Vypadalo to tu celkem bezpečně, jelikož řeka byla na obou stranách. Při jejích slovech o více magických vlcích jsem zůstala stát na místě. Vyděšeně jsem se začala rozhlížet. Už to na mne zase šlo. Zatla jsem čelist a snažila se v klidu všechno rozdýchat. Snažila jsem se uklidnit, ale i tak jsem cítila jak mi úzkost stoupá ze srdce do hlavy a to nebylo dobře. Moje srdce začínalo být jako splašené a já se obávala, že se rozbrečím... nebo že dostanu infarkt.
Sestra mi šla ulovit něco k jídlu a tak jsem jenom seděla a nesnažila se propadat panice. Když se vrátila nesla v tlamě bobra. "A ... A... Kolik... Kolik je tu smeček?" zeptala jsem se Styx, abych odvedla svoje myšlenky od toho, že jsou tu vlci co ovládají více magií. "Jednu jsem našla... v močálech.. a ... a jedna je na jihu, říkali..." dodala jsem ještě, abych si nepřipadala tak moc hloupě a bezmocně. Popadla jsem bobříka do tlamy a začala ho táhnout k úkrytu. Neměla jsem takovou sílu jako Styx, navíc jsem začala zase zklouzávat věkově dolů, takže jsem ani neměla pořádně sílu, abych ho zvedla. Nebo to jsem si alespoň ve své malé hlavičce myslela. Pomalu jsem začala sestupovat do nory. Do tmy. Do bezpečí.

//Doupě

// Ještěří lučina (přes Kiërb)

Sledovala jsem Styx, která se zdála v dobré náladě. Byla jsem ráda, že ji vidím spokojenou, i když jsem nebyla ráda, že je zrovna na tomhle místě. Její povznesená nálada byla nakažlivá, takže jsem se taky musela usmát. Za chívli uvidím i bratry... Konečně budeme zase všichni spolu a všechno bude v pořádku. "Všechno bude fajn, pane broučku," řekla jsem hodně potichu, aby to sestra nezaslechla. Nechtěla jsem se jí svěřovat o mém novém nejlepším příteli. Ještě by mi ho mohla chtít vzít a to jsem nehodlala dopustit. Následovala jsem ji jako věrný pes. "Všimla jsem si, že je tu magických vlků celkem spousta. Dokonce jsem potkala jednu... dvoumagickou mocnou..." broukla jsem a při té vzpomínce jsem stáhla uši do zadu a trochu se přikrčila. Začala jsem se rozhlížet, jestli není někde kolem, ale nebyla. "Takže jsou všude a nemůžeme je zabít... To zní výborně," řekla jsem, ale hlas se mi pořád trochu chvěl. Ráda bych odsud odešla, ale nevypadalo to, že by Styx odejít chtěla. "A tamten vlk?" Měla jsem na mysli Žouželáka, který před tím měl nějaké pletky se Styx, jeho pravé jméno jsem zapomněla hned jako ho vyslovil.

//Bobří ostrov (Mahtae sever)

Sledovala jsem Styx, která mi pověděla informace o sourozencích. "Hmmm..." broukla jsem jenom. Nějak jsem netušila, zda být ze zjištění že bratři jsou tu taky spokojená nebo ne. Nějak se mi nelíbila představa, že jsou v téhle magické zemi taky. Možná by bylo lepší, kdybychom se dali všichni dohromady a odešli z téhle nechutné nepřírodní půdy. Drápky na levačce jsem zaryla do hlíny pod sebou. Sestra se pak zmínila, že všichni utekli. Přejal jsem ji pohledem, protože to znamenalo, že mne nikdo z nich nepostrádal. Jednodušše předpokládali, že jsem se někde ztratila. Trochu mne z toho bodlo u srdce, ale i tak. Taky bys je nehledala, kdyby se tam nezjevil její pach. Pravda pravdoucí, osud je matoucí. Nakrčila jsem trochu čenich. "Nějak jsem to nestihla," dodala jsem, na její poznámiu, že žili v domnění, že jsem se taky stihla zpakovat a vypadnout, když bylo jasné, že prohrajeme.
Ale teď už je dobře. Jsem doma. Přitiskla jsem se na chvíli k sestře a doufala, že jí to nebude vadit. Pak navrhla, že vyrazíme domů. Mluvila o nějaké noře. "Takže jste se tu rozhodli usadit?" zeptala jsem se opatrně. Nechtěla jsem se jí nijak dotknout. "No před chvíli jsem zkusila jíst tu polomrtvou věc, co měla být asi já, ale nebylo to úplně nejchutnější masíčko... Možná bych si něco dala," broukla jsem. Za tu dobu, co jsem byla tady, jsem snědla jednoho zajíce, jednu koroptev a dokonce i sama sebe... Jenomže jsem měla pořád pocit, že mám hlad. Jako bych nikdy neměla dost. Můj žaludek souhlasně zabroukal a tak bylo rozhodnuto, že se v budoucnu stanu pravděpodobně válečkem, pokud je v tomhle kraji hodně jídla. Následovala jsem svou sestru, která se tu vyznala rozhodně lépe než já. "Je něco, co bych o tomhle místě měla vědět?" zeptala jsem se ještě než jsem přešla do poklusu. Bok mne pořád ještě bolel, jak mne ta mamina narazila na zem.

//Za Styx

//Pfff čekala jsem alespoň menší scénku teda

Styx rozhodně zavelela a ten vlk ji poslech. Potlačila jsem vrčení jeho směrem a jenom kývla hlavou. "Nashledanou, sbohem a amen," zabručela jsem si pro sebe. Nechtěla jsem působit nabroušeně, ale něco mi na tom vlkovi něhrálo. Vypadal celkem v pohodě a oči měl zlaté. Možná opravdu nebyl mocným a jenom tu skončil, jak jsem se domnívala. Sledovala jsem jeho vzadlující se zadek. "Pěknej kousek musím uznat," prohodila jsem směrem k sestře, zatím co vlk, jehož jméno nebylo podstatné si pamatovat, se vzdaloval. Budu mu říkat...Blbeček... To není moc originální... Žoužel, to zní lépe. Přestala jsem se věnovat Žouželákovi a otočila se na sestru.
Trochu mne nervovalo, že mi Styx neodpověděla na moje dotazy. To může znamenat jen jedno. Nechtěla mluvit před ním. Počkala jsem než se vlk vzdálí dostatečně daleko, aby neslyšel má slova. "Mrtví," odpověděla jsem si na svou vlastní otázku. Řekla jsem to naprosto chladně a bez emocí. Jako bych mluvila o počasí. Prší. Znělo mi to v hlavě naprosto stejně. Nechtěla jsem působit tak chladně, ale... Posledních pár měsíců jsem si tak nějak odvykla. Popravdě jsem měla za mrtvé všechny a část, je lepší než nic. I když trochu mne to mrzelo. Nad obětí ve válce se nebrečí. Tupko. "Škoda, byli to dobří bojovníci," dodala jsem ještě s povzdechem. Dřív bych se tu sesunula na zem a brečela bych jako želva, ale teď... Mrzelo mne to. Rodinu jsem milovala ze všeho na světě nejvíc. Dokonce i víc než jídlo, ale když počítáte s nejhorším, nemůže vás překvapit, když se to stane ne? Zavrtěla jsem hlavou a trochu lépe se usadila na zemi.
Můj pohled byl upřený někam za Styx. V podstatěji můj pohled minul asi o deset centimetrů. Koukala jsem do kraje a nechávala ticho znít. Pak jsem se odhodlala k dalšímu hovoru. Mám tu přeci sestru, kterou jsem hledala. A podle všeho i bratry, které musím najít. "Jak jste vůbec vyvázli vy?" zeptala jsem se Styx a otočila na ni svá žlutá kukadla. Zajímalo mne, jak se dostala až sem.

Seděla jsem na pr.eli a čekala až se ségra vymáčkne. Možná jsem si ji taky měla proklepnout, ale nechtěla jsem dělat vlny. Navíc ta příšera v bažinách neměla kožich a nedovedla jsem si představit, že by mou sestru přeprala a kožich z ní stáhla. Při vzpomínce na to nechutné maso, které mi v tlamě pořád zapáchalo, se mi zvedl žaludek. Neměla jsem to žrát. Fuj je to! Nakonec to vypadalo, že mi uvěřili. Vlk dělal, že ho naše konverzace nezajímá, ale mě bylo jasné, že nás poslouchá. Proč? Dělala bych přesně to samé. Styx vykročila ke mně, a protestovala proti mé narážce, ale vlk se jednoznačně hlásil ke své pravděpodobně hodně nové pozici. Jen jsem na něj zavrčela a dál mu nevěnovala pozornost. Nezajímal mne. Zajímala mne sestra. No co, pokud mu věří ona, budu se muset naučit věřit mu taky... Třeba není magič a taky se tu ocitl jako mi. Byla to jedna z možných varianta.
Jakmile ke mně sestra dohopkala a šťouchla do mne čumákem, byla jsem naplněná radostí. Zavrtěla jsem párkrát ocasem a pak jí začala olizovat čelist. Byla jsem strašně ráda, že ji vidím. Že jsem ji konečně našla. Pak jsem se trochu odtáhla, ale pořád jsem si udržovala její blízkost. "Strašně ráda tě vidím... Ani nevíš, kolik mi to dalo práce tě najít," prohodila jsem a snažila se zadržovat slzy. Nechtěla jsem před tím blbečkem, vypadat jako hromádka neštěstí. Problém byl v tom, že jakmile jsem sestru našla, adrenalin odešel a já si mohla plně uvědomovat, co se za posledních pár měsíců stalo. Moji vnitřní nerovnováhu vyrušila až Styx. "Oni žijí?" zeptala jsem se nedůvěřivě. Zvedla jsem hlavu ke Styx. "A kde je Apaté a Kha’rji, matka s otcem?" začala jsem vyzvídat. V bitevní vřavě jsem všechny ztratila a netušila jsem, co s nimi je. Dlouhou dobu jsem si myslela, že všichni na bojišti zahynuli.

Sledovala jsem vlka, který stál nad mojí sestrou a čekala jsem až ji pustí. Bohužel vlk ji nepouštěl a ještě více se k ní přilepil. Zavrčela jsem a probodávala ho pohledem. Kdyby uměl pohled zabíjet, jeho mozek je rozmáznutý o sto metrů dál... Styx se ovšem nezachovala tak jak bych od skoro znásilněné čekala. Spíše se přitiskla k vlkovi a začala pokládat divné dotazy. Naklonila jsem hlavu na stranu."Poznala jsi můj pach, ne snad?" zabručela jsem. A pak že ona je ta chytřejší z nás dvou... Nechtěla jsem před tím magičem vybalovat informace o naší rodině, ale stejně z něj za chvíli uděláme se ségrou podnožku. "Pocházíš z Kapijské smečky. Máš... Měla jsi pět sourozenců..." začala jsem potichu, ale dostatečně na hlas, aby mne slyšela moje sestra. Předpokládala jsem že Norox, Rigel a spol jsou po smrti. Jejich pachy jsem necítila, takže museli zahynout v bitvě. Čím bych ji ještě tak přesvědčila, tohle jsou informace, které by mohl znát každý... Zamyslela jsem se nad tím, co bych mohla znát jedině já. "Když jsme byly menší urvala jsi mi během hry kus ucha a pak ses ho snažila pomocí slin přilepit zpátky, ale nefungovalo to," řekla jsem nakonec jednu z příhod z dětství. V nakousnutém uchu mi zaškubalo. Teď to bylo na ní, zda mi bude věřit...
Pohledem jsem přejela sestru a pak vlka. Vypadalo to, že se tu schyluje k něčemu, co bych si nikdy nedovedla představit. Zvedla jsem čenich trochu nahoru a začenichala jsem. Za svůj život jsem cítila tolik nadrženců, že jsem se dokázala v jejich pachové stopě poměrně dobře orientovat. Vlci i vlčice mají takové podivné pyžmo, když to na ně přijde... Víc je to teda cítit po tom, ale dá se to ucítit i těsně před tím. Musíte mít dobrý čenich, ale ten já měla od malička. Jen jsem zavrtěla hlavou. Kdyby tě máma viděla, zpřelámala by ti nohy, že se taháš s ním. Na hlas jsem ovšem svoje myšlenky nesdělila. "Ráda bych tě poprosila, aby si slezl z mojí sestry..." zabručela jsem k vlkovi. Takhle jsem si shledání nepředstavovala. Nejradši bych za sestrou běžela a otřela se jí o kožich, protože jsem byla na jednu stranu tak šťastná, že ji vidím. Na druhou stranu mne její jednání čubky odpuzovalo. Ale co, je to moje sestra. Třeba si chce jenom užít... A pak ho sníme... To znělo uvěřitelně. "Ale pokud máte nějaké plány, nenechte se rušit. Já si tu jen kecnu a budu hlídat, aby na vás nikdo nepřilezl z těch bažin... Co to vůbec bylo?" zabručela jsem a sedla jsem si na zem. Už jsem nebyla tak bojovná, ale pořád jsem byla ostražitá.

//Bažiny

Měla jsem tlamu od krve, stejně jako hrudník a přední tlapky. Moje srst byla na břiše, tlapkách a hrudníku obalena v bahně, takže se mi tvořili na srsti podivné dredy. Ve zbytku srsti jsem měla jehličky a listí. Občas nějakou tu větev. "Už ji zase cítím. Je blízko, pane broučku," zašeptala jsem ke svému tajemnému společníkovi v srsti, protože jsem věděla, že mě může ten útečník seldovat. Určitě doufal, že se sestry zbaví v těch bažinách. I když ne to nedává smysl. Sestra běžela první... Třeba věděla, že je v těch bažinách silná magie a tak ho tam natáhla, ale nepovedlo se jí to... Cítila jsem sestru i toho, kdo ji následoval. Rozhodně bylo jasné, že teď už před ním sestra neutíká, protože tu byl poměrně silný pach... Jak její, tak jeho. Už jsem si vyjasnila, že se jedná o vlka, protože vlčice nebyly tak prohnané. Většinou šli rovnou k věci a rozhodně jen tak pro nic za nic někoho nesledovali.
Pak jsem v měsíčním světle uviděla dvě postavy. Byl to ten vlk a..."Styx!" vykřikla jsem na sestru, která byla v poměrně hloupé pozici. Evidentně ji ten vlk povalil a teď nad ní stál. Stihla jsem to! Tím, že sestra ležela na zemi mi bylo jasné, že nestihlo dojít k tomu, čeho jsem se obávala. A že tenhle všivák nestrčil svou klobásu... pardon spíš páreček... kam neměl. Zlostně jsem zavrčela. Byl silnější než já. Bylo mi to jasné z toho, jak se mu napínaly svaly, když přitlačil sestru k zemi. Jeho oči byly žluté, ale Vrána tvrdila, že všichni tady mají magie a tak jsem chtěla zůstat obezřetná. Rozhodně jsem neměla v plánu být stupidní a skočit na toho perverzáka, který mi momentálně slintal nad sestrou. "Slez z ní," zavrčela jsem výhružně, ale ani o píď jsem se nehnula. Chtěla jsem, aby nejprve pustil sestru. Měla jsem přemluvit tu mrtvolku a vzít ji sem sebou, mohla by posloužit jako náhrada za ségru pro tohohle úchyla...