Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledovala jsem sestru, která nebyla vůbec nadšená. Vypadala spíše nasraně nebo uraženě. "Magičové... Nikdy neudělají nic pořádně. Jenom lžou a podvádí. Nebudu říkat, že jsem tohle chování od toho magického blivajzu nečekala," zabručela jsem si spíše pro sebe než pro sestru. Protáhla jsem si přední tlapky, protože to vypadalo, že naše výprava bude pokračovat. Bohužel jsem ale netušila kam. Nejprve jsem přenesla váhu na přední tlapky a pak na zadní tlapky, hezky jsem u toho prohýbala svá vlastní záda. Možná by mi neuškodilo se trochu procvičit v boji... Nebo vyzkouše svou fyzičku na nějakém malém vlčátku. Mlsně jsem se olízla. "Dala bych si vlče, ale ty tu asi nejsou lehce k sehnání což?" zasmála jsem se a pak jsem srovnala krok se sestrou, která se rozhodla vydat nějakým náhodným směrem.
Vypadalo to, že se vracíme. Já se rozhodla, že nebudu zpochybňovat sestřino rozhodnutí, jít touto cestou. Možná by chtěla navštívit stopu té smečky a těch vlčat... Ale pokud jsme ji nenašli tenkrát, teď ji najdeme sotva. Tiše jsem si odfrkla. "Mohlo by být taky líp," odsekla jsem sestře, která kritizovala mé stížnosti na počasí. Hůř... Hůř... Může být cokoli, ale horší než to, co už jsem zažila, to nebude. "Mám snad právo na trochu toho tepla a sluníčka? Copak tu není žádné místo, kde by se mohl jeden hezky rozvalit a slunit se mimo tyhle neustálé přeháňky? Od doby co jsem tady furt jneom chči.e" zabručela jsem rozmrzele, ale následovala jsem sestru v chůzi do většího deště. Na pláni nás nechránilo před lijákem nic.

//Za Styx Aina

Očka se mi zavřela a já se ponořila do bezesného spánku. Ten bezesný byl lepší... Možná bych řekla, že i nejlepší. Nebyla to noční můra. Nebylo to nic. Bylo to příjemné a pohodlné. Ze spánku mne vytrhla až menší rána do kožichu. Tiše jsem zavrčela a otevřela víčka. Chvíli jsem mžourala do světla, než mi došlo, že se jedná o sestru. Na čenichu se mi rozlil úsměv. Tupino Tasioni, kdyby to nebyla ségra, ale magič jsi mrtvá! Musím si dávat víc pozor na to, abch takhle jen tak někde neusnula. Zvedla jsem se s táhlým zívnutím. "Netuším... Ale řekla bych že pár hodin určíte," broukla jsem s pohledem na oblohu. Byla zatažená, ale občas jsem zahlédla slunečné paprsky. Slunce sice pořád vstávalo, ale o trochu se posunulo, takže sestra musela být pryč minimálně hodinu.
Zůstala jsem stát na svých tlapkách. "Tak co, zjistila jsi, cos potřebovala vědět?" zeptala jsem se sestry a zamyšleně si ji prohlédla. Přeci jen byla u magické bytosti, takže kdo ví, co jí ta věc provedla Nevypadala ovšem zraněná, jen možná trochu mimo. Nemohla jsem se ovšem divit, když byla v tak těsném kontaktu s něčím tak nepřirozeným jako je magie. "Hmm... Dala bych si něco... Něco..." Snažila jsem se vymyslet co, ale nic mne nenapadalo. "Netuším, něco dobrého," dodala jsem ještě. Mohla bych si jídlo ulovit sama, ale když se sestra nabídla. Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere. Nakrčila jsem čenich. "Kam vyrazíme teď? Nerada bych tě zdržovala od tvých vlastních plánů," řekla jsem, protože jsem nechtěla působit na obtíž. A taky proto, že jsem nechtěla působit moc zoufale, jelikož jsem se na sestru nalepila a nehodlala jsem se jí pustit. Sice to byla pravda, lámalo by mi srdce kdyby mě tu jen tak nechala, ale chtěla jsem alespoň na venek budit nějaký ten dojem hrdosti. "To počasí mě štve," zavrčela jsem, když jsem ucítila pár kapek, které dopadly na můj kožich. Vypadalo to jen na slabou přeháňku, ale zima a vítr jen umocnily můj odpor k tomuto místu.

Sledovala jsem sestru, která zareagovala na moje protestující břicho jediným správným způsobem. Kývla jsem hlavou. "Dobře bobře, počkám tu na tebe... A pak sníme něco malého a hebkého," prohodila jsem a zazubila se na sestru, která si dodávala odvahy, aby mohla vyrazit do té jeskyně. Sledovala jsem její tělo, jak pomalu odcházelo a vcházelo do toho otvoru, kterým se asi lezlo dovnitř. V momentě, kdy sestra vlezla tam, uviděla jsem pohyb, který zase lezl ven. Bylo to kousek od míst, kudy vešla Styx. Vypadalo to na někoho, kdo na něco čeká. Bylo to "Malinkaté vlčátko," řekla jsem mlsně. Olíznutí čumáku bylo automatickou reakcí na tu čerstvou vůni, kterou jsem cítila v hrdle, jako bch už kousala vlčecí kostičky. Pomalu jsem se přiblížila a schovala se do křoví. Slunce už pomalu stoupalo na oblohu, ale rozhodně tady bylo pořád dost tmavo a šero. Viděla jsem vlče, které se plnou rychlostí rozeběhlo pryč. Když probíhalo kolem mne, nespouštěla jsem z něj zlaté oči. Vlče vypadalo, že brzo chcípne, ale bylo moc rychlé. Mhe nebudu se honit za jídlem. Stáhla jsem svou hlavu zpátky mimo křoví. "Příště pane broučku, příště," broukla jsem na svého společníka a vrátila se na místo, kde mne sestra opustila.
Seděla jsem tu několik minut. Možná hodin. Netušila jsem. Byla jsem zvyklá na to být sama a nic nedělat. Někdy jsem nic dělat nemohla, jindy jsem mohla... ale proč? Pomalu jsem si lehla na zem a čekala jsem. Uběhla další hodina a pak další a další. Sestra pořád nikde. Začínala jsem být dost nervózní, ale nechtěla jsem jít za ní. Z ničeho nic mi zmizely uši. Nějak jsem se cítila ospalá, ale nedovolila jsem si usnout. Musela jsem přeci čekat, než se sestra vrátí. Uši zablikaly a pak se mi vrátily zpátky. Bez toho, abych si vůbec všimla, že opustily svou pozici.

"Čuchám hříběk," prhodila jsem k sestře s úsměvem a sledovala její radost z výhry. Popravdě mne nenapadlo, že jí ta hra tak chytne. Možná jí u vnitř taky chybí, že nemohla jako vlče hrát žádné pořádné vlčecí hry... Furt jenom rvaní a spaní, to jednoho přestane bavit jeho vlastní vlčkovství. Zavrtěla jsem mírně hlavou a pak si začala olizovat tlapky. V břiše mi začalo zlověstně škrundat. Nebylo to nic hrozného, ale spíše předtucha toho, že se brzo budu muset zase najíst. Být pořád vyhladovělý nebyla žádná hitparáda, ale tady se alespoň mohl vlk dobře najíst kdykoli chtěl. Vypadalo to, že v tomto místě se vždycky najde nějaká ta zvěř. A když né zvěř, tak vlče nějakých magičů určitě. Mlsně jsem si olízla čenich.
Sledovala jsem Styx, která nasála pachy okolí. Vypadalo to, že poznala více pachů vlků než já. Dalo se to čekat, byla tu už nějaký ten pátek. Zatikalo mi mírně v oku, když potvrdila mou domněnku, že bratr divně zapáchá. Ale ani ona nedokázala odhalit, co to je. "Divný," broukla jsem jenom a zůstala jsem sedět na zemi. Styx pak prohlásila, že půjde do té ... věci. "A myslíš, že je to dobrý nápad? Nějak se mi to nezdá," zabroukala jsem mírně s odporem a přikrčila se. Nechtěla jsem její rozhodnutí zpochybňovat, ale pokud tam žil někdo magický a mocný, měla by si to promyslet. "Počkám tady," prohodila jsem pak s úsměvem a čekala, zda sestra vyrazí.

"Ano čuchám něco houbovitého," vypískla jsem vesele. Bylo mi jasné, že na další otázky už nemusím odpovídat. Jenom jsem na ně zavrtěla zamítavě hlavou. Bylo mi jasné, že sestra už to uhádne, i kdych jí dál žádnou informaci nedala. "Vidíš, vyhrála jsi," řekla jsem pak pochvalně a sedla si na zem. Další kolo už jsem hrát nechtěla, ale rozhodla jsem se, že nechám na Styx, zda se do něj pustí nebo ne.
Sestra se podivla nad tím, co myslím když říkám "jiného". "Přišlo mi, že tu cítím jednoho z bratrů, ale nedokážu říct kterého... Ten pach byl nějak divně namixovaný. Nevoněl prostě jako dřív. Spíš jako někdo cizí... Nebo něco cizího," broukla jsem zamyšleně. Byla to pravda. Cítila jsem bratra, ale necítila jsem přímo jeho. Byla jsem z toho celá zmatená. Zavrtěla jsem hlavou. "Takže jsme tady? A ty teď půjdeš dovnitř?" zeptala jsem se sestry a nedůvěřivě se ohlédla k místům odkud jsem tušila tu divnou věc. Nějak mne přešla všechna odvaha jít se tam taky podívat. Rozhodně jsem nechtěla sestru pouštět samotnou, ale na druhou stranu pud vlastní sebezáchovy byl mocný.

Na čuchanou se nám začínalo pěkně komplikovat. "Nečuchám nic stromového a ani nic lepivého... I když... Jak se to vezme. Nelepíto úplně jako míza ze stromů třeba," řekla jsem klidně a doufala jsem, že tak sestře alespoň trochu napovím. Vybrala jsem si poměrně těžkou věc, ale byla jsem v téhle hře přeborníkem. Když jsem hlídala vlčata magičů, byla to jejich oblíbená hra. Dokonce se v ní předháněly, kdo uhádne danou věc na nejméně otázek. Já takové hry jako malá neznala, ale učila jsme se poměrně rychle, takže jsem se pak sama zapojovala. No a na čuchanou byla ta nejlepší hra, protože jsem v ní měla šanci je porazit a vyhrát... Alespoň nějak.
Následovala jsem sestru, která působila celkem zamyšleně. Cítila jsem ve vzduchu povědomý pach, ale rozhodně jsem si ho nebyla schopná spojit. Pak mi to došlo. "Cítím tu bratra... ale... Jeho pach je nějaký divný... Jiný," zabručela jsem zmateně, protože jsem netušila, co mi na tom jeho pachu nesedí. Sledovala jsem sestru pohledem a čekala na nějakou odpověď, která by mi to vysvětlila. Před námi jsem zahlédla podivné kamenny, které někdo nebo něco naskládalo nad sebe. Cítila jsem v tom magii. Zadívala jsem se na Styx a následovala ji o kousek zpět do lesa.

Celkem: 43
Směny: 40 bodů magie neviditelnosti a 5 hvězd, 2 body 15 oblázků, 1 bod 15 mušliček
Navíc: 2x teleportační lístek, 1x bonus štěstí

Sledovala jsem Styx, která odsouhlasila veverku. Byla jsem na sebe hrdá, že se mi podařilo nějak vyhrát. Zamyslela jsem se nad první sestřinou otázkou. "Ano, všechno je přeci jedlé... Něco víckrát, něco jednou," zasmála jsem se na její otázku. V podstatě jsem jí nedala žádnou odpověď. Protože z logiky mé odpovědi vyplývalo, že i kus šutru považuji za jedlý. Chtěla jsem ji trochu zmást. Musíš se trochu ovládat, jinak ji to přestane bavit. Stáhla jsem mírně uši k hlavě, protože jsem se sama lekla ráznosti vlastního hlasu v hlavě. Naštěstí Styx položila hned další otázku "Nečuchám nic pohyblivého," odvětila jsem na druhou otázku. Byla jsem ráda, že se se sestrou tak dobře bavíme, ale atmosféra houstla s každým naším krokem. Cítila jsem se tu jakoby nepatřičně. Něco mi napovídalo, že bych se měla bát. Že bych měla křičet a utíkat v panice, co nejdále od tohoto místa. Jenomže sestra se stále pohybovala kupředu, takže jsem si nemohla dovolit se otočit a jen tak si zmizet pryč.
Následovala jsem tedy Styx lesem a snažila se odvést svou pozornost na hru. Plně jsem se soustředila a zaměřila na jediný cíl. A to vyhrát i druhé kolo čichané!

//Cedrový háj

"Liška? Nebo veverka?" řekla jsem rychle, když mi Styx potvrdila, že se jedná o jedlé a zrzavé zvířátko. Pak mě taky vyzvala k tomu, abych hádala. Mohla bych se nadechnout a něco vymyslet... Hmmm.... Měla bych. Nasála jsem do čenichu pachy okolí. Bylo to tu podivně vlkuplné. Cítila jsem spoustu různých pachů, které se tu proplétaly a měnily jeden druhý. Taky jsem cítila jedle a jejich šišky. Cítila jsem dokonce nějaké ty houby, které se schovávaly u země. Co si jenom vybrat... Do čumáku mne trefil i pach vran, které se tu pravděpodobně usídlily před deštěm a pak taky podivný pach strachu a napětí. Tady asi bydlí ta nechutná bytost. "Čichám, čichám čumáčkem svým.. už vím," broukla jsem směrem ke Styx a zavrtěla jsem ocáskem. Bylo hezké si konečně po dlouhé době zahrát pořádnou hru.
Terén tu byl rovný, takže jsem si nemusela dávat pozor kam šlapu. Jen jsem následovala Styx, který asi věděla, kam jdeme. Já to naprosto netušila a tak jsem se soustředila na hru a prohlížela si okolí.

Sledovala jsem Styx a naklonila hlavu na stranu. Mluvila o nějakých bobulkách, ale to mne nezajímalo. Přeci jenom já jsem měla mnohem radši hru a té jsem chtěla věnovat svou mozkovou kapacitu, ne nějakým bobulkám. Sestra řekla, že to není mokré. Hmm takže to nebude asi nebudu já nebo ona, protože jsme mokré až až. Ale mohlo by to být jehličí nebo... Pak sestra řekla, že je to jedlé. "Hmm... čucháš čumáčkem svým něco zrzavého?" zeptala jsem se po chvilce urputného přemýšlení.
Nebe potemělo, ale déšť moc neustával. Styx se nakonec zvedla a rozhodla se pokračovat v naší chůzi dál. Zastříhala jsem ušima. Když jsem vykoukla ze stromů, uviděla jsem mokrou trávu, ale déšť už na ni nedopadal. Ztřepala jsem svým kožichem, abych ze sebe dostala všechnu vodu, která na něm ještě zůstala. Společně s vodou odletělo i několik větviček, listů a šišek. Pak jsem zvedla tlapku a odhodlaně vyrazila za sestrou, i když jsem už zapomněla, kam to vlastně jdeme.

//Za Styx jedlák (P.S. nezabíjej mi Rowenu pls )

Zavrtěla jsem ocáskem, když sestra souhlasila se hrou. "Příště musíš říct, co čuchám čumáčkem svým, abys začala, ale tohle taky stačí," prohodila jsem z vesela. Rozhodla jsem se, že nebudu podvádět a tak jsem dýchala pořád stejně. Někteří vlci u téhle hry podváděli a pak jenom typovali, který pach z okolí by to mohl být. Přišlo mi to zbabělé a kazilo to zábavu. Styx se pak omluvila, že pochybovala o mých schopnostech. "Někdy je lepší, když mě ostatní podceňují... Mimochodem nejsi březí?" zeptala jsem se jí, jako by to byla normální otázka, kterou se ptáme vlků na potkání. No pokud je přecitlivělá a tak, spoustu věcí by to vysvětlovalo... Naklonila jsem hlavu na stranu, ale pak jsem se rozhodla to dál nepitvat.
Plně jsem se pustila do hry. Byla to hra, co mne velice bavila, protože mohla jednomu zkrátit chvíli a zároveň mohla druhému zlepšit čichové schopnosti. "Čucháš čumáčkem svým něco mokrého?" zeptala jsem se a počkala na odpověď. Blbá otázka, všechno je teď mokré, když prší Tupino.Pak jsem si ji nechala projít hlavou. "Čucháš čumáčkem svým něco jedlého?

//Za Styx VG

Konečně jsme nalezly úkryt, který nás ochránil před deštěm. Ten musí být taky magický, protože jinak by tolik nestudil... Nebo že by už přicházela zima? Zatikalo mi v oku. Zimu jsem neměla ráda, protože to znamenalo hlad a... no zimu. Styx prohodila, že by si ráda nějakou hru zahrála. "Můžeme si zahrát, co čuchám čenichem svým... Znáš ji? Nadechneš se, chytíš pach a pak ten druhý hádá, co ten první cítil... Chceš začít?" zeptala jsem se sestry a sedla si na zem. Styx si hrála s nějakým červenám šutrem. Hmm šutry. K ničemu. Co se nedalo sníst mne nezajímalo, ať to bylo sebehezčí.
Sledovala jsem sestru, která mi navrhla ať se sama zeptám. "Uvidím, jestli tam půjdu," broukla jsem. Moc se mi k magickým mocným bytostem přibižovat nechtělo. Mohla bych je nakouknout a pak navštívit toho druhého. Uvidíme jací jsou. Styx pak začala, že musím být sama statečná. "Pff...Já jsem," odsekla jsem jí. "Dokázala jsem tě sama najít ne snad?" Trochu mne její slova urazila.

//Za Styx - propadlina (jako přijde mi to jenom vtipný :D si přijdu jak Shrek a Oslík "a tohle křoví vypadá jak Halina Pavlovská)

Následovala jsem sestru jako její poslušný ocásek. "Hmmm nechceš si zahrát nějakou cestovatelskou hru?" řekla jsem vesele, když jsme vlezly do deště. Nějak nám konverzace vázla a já měla nějak moc energie. Ale když sestra začala o mlácení a informacích zavrtěla jsem ocasem. "Juuu taky bych ráda někoho zmlátila, ale přijde mi, že tady jsou všichni silnější, rychlejší a prostě lepší než já," postěžovala jsem si jako nafoukané mrně. Trochu mne to zase začalo brát, jak jsme se bavili o magiích a tak. Přiběhla jsem proto blíž k sestře, abych se cítila bezpečněji a pak se o ní začala otírat bokem. V podstatě jsem se k jejímu boku schovávala. Když mluvila o další smečce musela jsem vystrčit hlavu a kouknout se jí přes záda, kam ukazuje. Pokývala jsem hlavou jakože jí rozumím. "Myslíš, že by mi ta magická bytost taky něco dala? Třeba... Třeba... Poníka na hraní... Nebo veverku," zasmála jsem se a pak přidala do kroku, abych sestře stačila. "Je fajn být zase s tebou a nemuset se bát," dodala jsem ještě, zatímco déšť smýval zbytky krve a bahna z mé maličkosti. Byla jsem šťastná, že jsem doma.

//Cedr(icův) háj

//Za Styx (východný hvozd)... líbí se mi, že v podstatě půjdeme do kolečka

Následovala jsem sestru, která prohlásila něco o tom, že je necítí a nehodlá tím mařit čas. Na moje prosíky se jen pozasmála a pokračovala v chůzi. "Fajn," zabručela jsem a sklopila hlavu. Dnešní den mohl být naplněný pohodovým rozlíváním krve po zemi a požíráním vnitřností, ale Styx se rozhodla jinak. A já následovala Styx. Budeme jim muset ukázat zač je toho loket jindy. Zamyšleně jsem zvedla hlavu k nebi a pomalu šla z sestrou. Kdyby do mě neuhodil její ocas, kterým švihla, tak bych se asi nezastavila a spadla do té díry před námi. Ustoupila jsem o krok dozadu a pak nedůvěřivě následovala sestru přes podivnou věc z kamení. "Nevíš co to je?" zeptala jsem se sestry s nedůvěrou v hlase. Nijak se mi nelíbilo, že tu chodíme po něčem, co vypadalo dost magicky. Kameny v dešti klouzaly, ale já se snažila být opatrná, takže jsem naštěstí neupadla. Navíc bych tím sestře jen přidělávala potíže, kdybych se zřítila do té díry. Snažila jsem se používat dráky, teda na těch tlapkách, kde jsem je měla. Ale i tak se mi tlapky chvěly. Vítr foukal dost silně a já se obávala, že spadnu. "A proč tam vůbec chceš jít ty?" zeptala jsem se sestry, abych odvedla svou pozornost od té hloubky pod námi, která mi nebyla vůbec příjemná. Naštěstí byla za chvíli za námi a já znovu vstoupila na zem. Sehla jsem se a políbila trávu. "Země! Pevná, pevná země!" vykřikla jsem nadšením a pak se rozeběhla za sestrou, která neúprosně mašírovala dál.

//Za Styx - VG

//Za Styx

Následovala jsem sestru, která si to razila dost odhodlaně. Už jsem se na ta chutná vlčátka těšila. Uviděla jsem v dálce běžet vlka. (//Hele Kessel támhle běží ) Tiše jsem zavrčela a obrátila se na sestru, která se ovšem zastavila a pak začala měnit mírně směr. Natočila jsem hlavu na stranu. Stalo se něco? Pokazila jsem něco? Začala mluvit o tom, že na sever za tou magickou bytostí půjdeme rovnou. A pak dodala něco o tom, že si na sebe nechce poštvat další smečku."Pff..." zabručela jsem. "Hele jestli tam bude jenom ta mamina, tak tu rozneseme společně na kopytech. A jestli odešla i ta vlčata, tak to bude bufáč, jak jsi sama říkala," prohodila jsem a snažila se ji přesvědčit. Nějak jsem nevěřila tomu, že by ztratila jejich stopu, protože ve stopování byla skoro stejně dobrá jako já. "Prosíííím," vypískla jsem otravně a přiběhla k sestře, abych do ní šťouchla čumákem. "Uděláme to jako vzpomínku na staré časy, prosíííím," dodala jsem ještě, ale sestra pokračovala dál.

//Za Styx