Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VG

Sestra se rozhodla, že bude jako vůdce. Vždycky poodešla a obhlédla terén a pak na mě počkala. Byla jsem ráda, že se o mě někdo takhle hezky stará. Aspoň jsem měla jistotu, že nenarazíme na nějaké další magické vlky. Snažila jsem se zvládat všechny nástrahy přírody, ale občas to prostě nešlo. Mít jednu tlapku bez drápů bylo k ničemu, když se drápete na nějaký kopec. Následovala jsem sestru v naivitě, že mě nepovede někam, kde se objevují magičové. Déšť mi bránil v dobrém výhledu, takže jsem uviděla vlky před námi až na poslední chvíli. Styx si je prohlížela, ale já neměla čas sledovat, co sestra dělá. Upoutaly mne modré oči vlka před námi. Dlouze jsem zavrčela, ale pak jsem si všimla, že má modré oči i vlčice. A už to zase jelo. Styx sice něco říkala, ale já ji naprosto přestala vnímat a poslouchat. Moje srdce bilo na poplach. Jako by mi chtělo v hrudníku udělat díru a vyskočit ven. Odhopkat někam pryč. Kdyby tu byl jenom jeden, tak prosím. Začala bych vrčet a prskat a jedním skokem bych ho sejmula, ale oni byli dva. Dva a dokonce vypadali, že jsou nějaký extra spešl magičové. Vlčice měla jedno oko divné a vlk měl na krku taky něco magického a nepřirozeného.
Bylo toho na mě zase moc. Panicky jsem se začala rozhlížet kolem a kňučet. Což mohli slyšet i vlci, kteří byli kousek od nás. Netrvalo to ani vteřinu a já se rozhodla, že musím utéct. Tassssoo.... Tassssoooo...Kam ses mi schvala? Slyšela jsem ten hlas a když jsem uviděla vlkovi oči už jsem to nevydržela. Rozeběhla jsem se pryč. Předehnala jsem si sestru a uháněla jsem na zdař bůh někam do bezpečí...

//Ježčí mýtina

Zvedla jsem se a opustila v závěsu za sestrou náš dočasný úkryt. Něco mi napovídalo, že déšť nás jen tak neopustí. "Dobře, tak jdeme," řekla jsem s trochou smutku v hlase a vydala se za sestrou. Nechtělo se mi tam jít, ale bylo mi jasné, že se jedná o nezbytnost. Musela jsem být silná už jen kvůli Styx, abych jí mohla pomáhat a chránit ji. Nechtěla jsem vypadat jako malé vlče, o které se musí někdo pořád starat, lovit mu potravu a tak... Začala jsem krčit čenich, když jsme vlezly do deště, ale co se dalo dělat. "Jste v pořádku pane broučku?" zašeptala jsem si do kožichu a uviděla malého broučka jak mi přeběhl po srsti. Bylo fajn mít sebou pořád přítele, který vás nechce opustit. Asi bych mu měla dát jméno. Nic mne ovšem nenapadalo a tak jsem jenom následovala Styx a ni jsem neříkala. "Stačilo mi to... Snad," zabručela jsem a snažila se udržet krok. I když byla Styx ohleduplná a šla celkem pomalu, já zaostávala za ní. Celkem mě to vytáčelo, ale co jsem mohla dělat.
Sledovala jsem vodu, která padala z nebe. "Bude po mě něco chtít, nebo mi dá ta... Vylepšení... Jen tak?" zeptala jsem se a nervózně se začala rozhlížet. Chtěla jsem vědět všechno, abych se mohla nějak připravit na to, co mne čeká.

//Za Styx Kaskády

//Aina

Doklusala jsem za sestrou, která se tvářila jako bych něco provedla. Jen jsem naklonila hlavu na stranu. Řeka sice nechutnala dobře, ale líp než zvratky v tlamě. Sledovala jsem Styx, který souhlasila s tím, že mne doprovodí k té druhé bytostinebo mi alespoň řekne kam mám jít. Bude lepší když budu alespoň trochu silnější a rychlejší. Pokud je to tady plné magičů a jejich spratků, tak bych měla mít alespoň trochu nějakou výhodu. Zastříhala jsem ušima a sedla si na zem. Sestra se pustila do stopování. Chtěla jsem jí pomoct, ale... Ona byla vždycky lepší lovec než já a teď to bylo ještě zřetelnější. Měla více svalů a srst se jí dokonce hezky leskla. Moje svaly nebyly skoro vůbec vidět a srst jsem měla spíše špinavou a zacuchanou. Na některých místech mi dokonce vypadala, takže jsem měla třeba na zadku malou lysinku.
Čekala jsem, co sestra uloví. Po chvilce jsem zaslechla její hlas. Pomalu jsem se za ní rozklusala a uviděla, jak se schovává v nějakém skalnatém "domečku". Došla jsem až k ní a byla jsem ráda, že na mě chvíli neprší. Hodila mi k nohám zajíce. "Díky," broukla jsem a pustila se do masa, které byl ovícenež lahodné. Krev byla ještě horká, takže mě i příjemně zahřála v břiše. Nepárala jsem se s tím a trhala a žvíkala, co jsem jen mohla. Potřebovala jsem nějak utišit svůj hlad. "Takže kam teď půjdeme?" zeptala jsem se, když jsem se vypořádala s posledními sousty. Kosti jsem neohlodávala, nechala jsem je tu pro menší masožravce. Trocha solidarity neuškodí.

//Jedlový pás

Následovat sestru mi celkem šlo. Byla jsem v tom zběhlá, dalo by se říct. Snažila jsem se zapamatovat si, kde jsme, ale marně. Celý tenhle kraj byl divný a jako by se měnil s každým naším krokem. Asi bych ani nenašla cestu do té nory, kterou má ségra na tom ostrově. Bylo to na jih nebo na sever odtud? Zavrtěla jsem hlavou, abych se mohla pořádně rozhlédnout, ale nebyla jsem si ničím jistá. Jedinou mou jistotou bylo následovat sestru ať se hne kamkoli.
Styx byla poměrně potichu, což mi nevadilo. Byla jsem zvyklá na dlouhé hodiny ticha. Mým uším to lahodilo mnohem více, než zdlouhavé a hlavně velmi nudné a nucené konverzace. Občas jsem ovšem musela něco pípnout, aby si snad Styx nemyslela, že ji ignoruju. "Kdybys mne dovedla k tomu druhému magickému, mohla bych ho poprosit o nějaké ty výhody... ehm... jak jsi o nich mluvila... No a pak by nám žádná titěrná smečka nestála v cestě," prohodila jsem, i když mne ta představa samotná naplňovala odporem. Trochu se mi navalilo do pusy, ale hrdě jsem to zase spolkla. Pachuť žluči mi ovšem utkvěla na jazyku. Na reakci k počasí jsem radši nic neříkala, protože kdybych otevřela tlamu sestra by poznala, že jsem měla navaleno. Když jsme se dostaly k řece, sklonila jsem hlavu a napila se. Zahnala jsem tak pocit žízně i nechutný pach v tlamě. Pak jsem řeku přeskočila. Spíše těžkopádně než elegantně.

//VG za Styx

Sledovala jsem sestru, která nebyla vůbec nadšená. Vypadala spíše nasraně nebo uraženě. "Magičové... Nikdy neudělají nic pořádně. Jenom lžou a podvádí. Nebudu říkat, že jsem tohle chování od toho magického blivajzu nečekala," zabručela jsem si spíše pro sebe než pro sestru. Protáhla jsem si přední tlapky, protože to vypadalo, že naše výprava bude pokračovat. Bohužel jsem ale netušila kam. Nejprve jsem přenesla váhu na přední tlapky a pak na zadní tlapky, hezky jsem u toho prohýbala svá vlastní záda. Možná by mi neuškodilo se trochu procvičit v boji... Nebo vyzkouše svou fyzičku na nějakém malém vlčátku. Mlsně jsem se olízla. "Dala bych si vlče, ale ty tu asi nejsou lehce k sehnání což?" zasmála jsem se a pak jsem srovnala krok se sestrou, která se rozhodla vydat nějakým náhodným směrem.
Vypadalo to, že se vracíme. Já se rozhodla, že nebudu zpochybňovat sestřino rozhodnutí, jít touto cestou. Možná by chtěla navštívit stopu té smečky a těch vlčat... Ale pokud jsme ji nenašli tenkrát, teď ji najdeme sotva. Tiše jsem si odfrkla. "Mohlo by být taky líp," odsekla jsem sestře, která kritizovala mé stížnosti na počasí. Hůř... Hůř... Může být cokoli, ale horší než to, co už jsem zažila, to nebude. "Mám snad právo na trochu toho tepla a sluníčka? Copak tu není žádné místo, kde by se mohl jeden hezky rozvalit a slunit se mimo tyhle neustálé přeháňky? Od doby co jsem tady furt jneom chči.e" zabručela jsem rozmrzele, ale následovala jsem sestru v chůzi do většího deště. Na pláni nás nechránilo před lijákem nic.

//Za Styx Aina

Očka se mi zavřela a já se ponořila do bezesného spánku. Ten bezesný byl lepší... Možná bych řekla, že i nejlepší. Nebyla to noční můra. Nebylo to nic. Bylo to příjemné a pohodlné. Ze spánku mne vytrhla až menší rána do kožichu. Tiše jsem zavrčela a otevřela víčka. Chvíli jsem mžourala do světla, než mi došlo, že se jedná o sestru. Na čenichu se mi rozlil úsměv. Tupino Tasioni, kdyby to nebyla ségra, ale magič jsi mrtvá! Musím si dávat víc pozor na to, abch takhle jen tak někde neusnula. Zvedla jsem se s táhlým zívnutím. "Netuším... Ale řekla bych že pár hodin určíte," broukla jsem s pohledem na oblohu. Byla zatažená, ale občas jsem zahlédla slunečné paprsky. Slunce sice pořád vstávalo, ale o trochu se posunulo, takže sestra musela být pryč minimálně hodinu.
Zůstala jsem stát na svých tlapkách. "Tak co, zjistila jsi, cos potřebovala vědět?" zeptala jsem se sestry a zamyšleně si ji prohlédla. Přeci jen byla u magické bytosti, takže kdo ví, co jí ta věc provedla Nevypadala ovšem zraněná, jen možná trochu mimo. Nemohla jsem se ovšem divit, když byla v tak těsném kontaktu s něčím tak nepřirozeným jako je magie. "Hmm... Dala bych si něco... Něco..." Snažila jsem se vymyslet co, ale nic mne nenapadalo. "Netuším, něco dobrého," dodala jsem ještě. Mohla bych si jídlo ulovit sama, ale když se sestra nabídla. Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere. Nakrčila jsem čenich. "Kam vyrazíme teď? Nerada bych tě zdržovala od tvých vlastních plánů," řekla jsem, protože jsem nechtěla působit na obtíž. A taky proto, že jsem nechtěla působit moc zoufale, jelikož jsem se na sestru nalepila a nehodlala jsem se jí pustit. Sice to byla pravda, lámalo by mi srdce kdyby mě tu jen tak nechala, ale chtěla jsem alespoň na venek budit nějaký ten dojem hrdosti. "To počasí mě štve," zavrčela jsem, když jsem ucítila pár kapek, které dopadly na můj kožich. Vypadalo to jen na slabou přeháňku, ale zima a vítr jen umocnily můj odpor k tomuto místu.

Sledovala jsem sestru, která zareagovala na moje protestující břicho jediným správným způsobem. Kývla jsem hlavou. "Dobře bobře, počkám tu na tebe... A pak sníme něco malého a hebkého," prohodila jsem a zazubila se na sestru, která si dodávala odvahy, aby mohla vyrazit do té jeskyně. Sledovala jsem její tělo, jak pomalu odcházelo a vcházelo do toho otvoru, kterým se asi lezlo dovnitř. V momentě, kdy sestra vlezla tam, uviděla jsem pohyb, který zase lezl ven. Bylo to kousek od míst, kudy vešla Styx. Vypadalo to na někoho, kdo na něco čeká. Bylo to "Malinkaté vlčátko," řekla jsem mlsně. Olíznutí čumáku bylo automatickou reakcí na tu čerstvou vůni, kterou jsem cítila v hrdle, jako bch už kousala vlčecí kostičky. Pomalu jsem se přiblížila a schovala se do křoví. Slunce už pomalu stoupalo na oblohu, ale rozhodně tady bylo pořád dost tmavo a šero. Viděla jsem vlče, které se plnou rychlostí rozeběhlo pryč. Když probíhalo kolem mne, nespouštěla jsem z něj zlaté oči. Vlče vypadalo, že brzo chcípne, ale bylo moc rychlé. Mhe nebudu se honit za jídlem. Stáhla jsem svou hlavu zpátky mimo křoví. "Příště pane broučku, příště," broukla jsem na svého společníka a vrátila se na místo, kde mne sestra opustila.
Seděla jsem tu několik minut. Možná hodin. Netušila jsem. Byla jsem zvyklá na to být sama a nic nedělat. Někdy jsem nic dělat nemohla, jindy jsem mohla... ale proč? Pomalu jsem si lehla na zem a čekala jsem. Uběhla další hodina a pak další a další. Sestra pořád nikde. Začínala jsem být dost nervózní, ale nechtěla jsem jít za ní. Z ničeho nic mi zmizely uši. Nějak jsem se cítila ospalá, ale nedovolila jsem si usnout. Musela jsem přeci čekat, než se sestra vrátí. Uši zablikaly a pak se mi vrátily zpátky. Bez toho, abych si vůbec všimla, že opustily svou pozici.

"Čuchám hříběk," prhodila jsem k sestře s úsměvem a sledovala její radost z výhry. Popravdě mne nenapadlo, že jí ta hra tak chytne. Možná jí u vnitř taky chybí, že nemohla jako vlče hrát žádné pořádné vlčecí hry... Furt jenom rvaní a spaní, to jednoho přestane bavit jeho vlastní vlčkovství. Zavrtěla jsem mírně hlavou a pak si začala olizovat tlapky. V břiše mi začalo zlověstně škrundat. Nebylo to nic hrozného, ale spíše předtucha toho, že se brzo budu muset zase najíst. Být pořád vyhladovělý nebyla žádná hitparáda, ale tady se alespoň mohl vlk dobře najíst kdykoli chtěl. Vypadalo to, že v tomto místě se vždycky najde nějaká ta zvěř. A když né zvěř, tak vlče nějakých magičů určitě. Mlsně jsem si olízla čenich.
Sledovala jsem Styx, která nasála pachy okolí. Vypadalo to, že poznala více pachů vlků než já. Dalo se to čekat, byla tu už nějaký ten pátek. Zatikalo mi mírně v oku, když potvrdila mou domněnku, že bratr divně zapáchá. Ale ani ona nedokázala odhalit, co to je. "Divný," broukla jsem jenom a zůstala jsem sedět na zemi. Styx pak prohlásila, že půjde do té ... věci. "A myslíš, že je to dobrý nápad? Nějak se mi to nezdá," zabroukala jsem mírně s odporem a přikrčila se. Nechtěla jsem její rozhodnutí zpochybňovat, ale pokud tam žil někdo magický a mocný, měla by si to promyslet. "Počkám tady," prohodila jsem pak s úsměvem a čekala, zda sestra vyrazí.

"Ano čuchám něco houbovitého," vypískla jsem vesele. Bylo mi jasné, že na další otázky už nemusím odpovídat. Jenom jsem na ně zavrtěla zamítavě hlavou. Bylo mi jasné, že sestra už to uhádne, i kdych jí dál žádnou informaci nedala. "Vidíš, vyhrála jsi," řekla jsem pak pochvalně a sedla si na zem. Další kolo už jsem hrát nechtěla, ale rozhodla jsem se, že nechám na Styx, zda se do něj pustí nebo ne.
Sestra se podivla nad tím, co myslím když říkám "jiného". "Přišlo mi, že tu cítím jednoho z bratrů, ale nedokážu říct kterého... Ten pach byl nějak divně namixovaný. Nevoněl prostě jako dřív. Spíš jako někdo cizí... Nebo něco cizího," broukla jsem zamyšleně. Byla to pravda. Cítila jsem bratra, ale necítila jsem přímo jeho. Byla jsem z toho celá zmatená. Zavrtěla jsem hlavou. "Takže jsme tady? A ty teď půjdeš dovnitř?" zeptala jsem se sestry a nedůvěřivě se ohlédla k místům odkud jsem tušila tu divnou věc. Nějak mne přešla všechna odvaha jít se tam taky podívat. Rozhodně jsem nechtěla sestru pouštět samotnou, ale na druhou stranu pud vlastní sebezáchovy byl mocný.

Na čuchanou se nám začínalo pěkně komplikovat. "Nečuchám nic stromového a ani nic lepivého... I když... Jak se to vezme. Nelepíto úplně jako míza ze stromů třeba," řekla jsem klidně a doufala jsem, že tak sestře alespoň trochu napovím. Vybrala jsem si poměrně těžkou věc, ale byla jsem v téhle hře přeborníkem. Když jsem hlídala vlčata magičů, byla to jejich oblíbená hra. Dokonce se v ní předháněly, kdo uhádne danou věc na nejméně otázek. Já takové hry jako malá neznala, ale učila jsme se poměrně rychle, takže jsem se pak sama zapojovala. No a na čuchanou byla ta nejlepší hra, protože jsem v ní měla šanci je porazit a vyhrát... Alespoň nějak.
Následovala jsem sestru, která působila celkem zamyšleně. Cítila jsem ve vzduchu povědomý pach, ale rozhodně jsem si ho nebyla schopná spojit. Pak mi to došlo. "Cítím tu bratra... ale... Jeho pach je nějaký divný... Jiný," zabručela jsem zmateně, protože jsem netušila, co mi na tom jeho pachu nesedí. Sledovala jsem sestru pohledem a čekala na nějakou odpověď, která by mi to vysvětlila. Před námi jsem zahlédla podivné kamenny, které někdo nebo něco naskládalo nad sebe. Cítila jsem v tom magii. Zadívala jsem se na Styx a následovala ji o kousek zpět do lesa.

Celkem: 43
Směny: 40 bodů magie neviditelnosti a 5 hvězd, 2 body 15 oblázků, 1 bod 15 mušliček
Navíc: 2x teleportační lístek, 1x bonus štěstí

Sledovala jsem Styx, která odsouhlasila veverku. Byla jsem na sebe hrdá, že se mi podařilo nějak vyhrát. Zamyslela jsem se nad první sestřinou otázkou. "Ano, všechno je přeci jedlé... Něco víckrát, něco jednou," zasmála jsem se na její otázku. V podstatě jsem jí nedala žádnou odpověď. Protože z logiky mé odpovědi vyplývalo, že i kus šutru považuji za jedlý. Chtěla jsem ji trochu zmást. Musíš se trochu ovládat, jinak ji to přestane bavit. Stáhla jsem mírně uši k hlavě, protože jsem se sama lekla ráznosti vlastního hlasu v hlavě. Naštěstí Styx položila hned další otázku "Nečuchám nic pohyblivého," odvětila jsem na druhou otázku. Byla jsem ráda, že se se sestrou tak dobře bavíme, ale atmosféra houstla s každým naším krokem. Cítila jsem se tu jakoby nepatřičně. Něco mi napovídalo, že bych se měla bát. Že bych měla křičet a utíkat v panice, co nejdále od tohoto místa. Jenomže sestra se stále pohybovala kupředu, takže jsem si nemohla dovolit se otočit a jen tak si zmizet pryč.
Následovala jsem tedy Styx lesem a snažila se odvést svou pozornost na hru. Plně jsem se soustředila a zaměřila na jediný cíl. A to vyhrát i druhé kolo čichané!

//Cedrový háj

"Liška? Nebo veverka?" řekla jsem rychle, když mi Styx potvrdila, že se jedná o jedlé a zrzavé zvířátko. Pak mě taky vyzvala k tomu, abych hádala. Mohla bych se nadechnout a něco vymyslet... Hmmm.... Měla bych. Nasála jsem do čenichu pachy okolí. Bylo to tu podivně vlkuplné. Cítila jsem spoustu různých pachů, které se tu proplétaly a měnily jeden druhý. Taky jsem cítila jedle a jejich šišky. Cítila jsem dokonce nějaké ty houby, které se schovávaly u země. Co si jenom vybrat... Do čumáku mne trefil i pach vran, které se tu pravděpodobně usídlily před deštěm a pak taky podivný pach strachu a napětí. Tady asi bydlí ta nechutná bytost. "Čichám, čichám čumáčkem svým.. už vím," broukla jsem směrem ke Styx a zavrtěla jsem ocáskem. Bylo hezké si konečně po dlouhé době zahrát pořádnou hru.
Terén tu byl rovný, takže jsem si nemusela dávat pozor kam šlapu. Jen jsem následovala Styx, který asi věděla, kam jdeme. Já to naprosto netušila a tak jsem se soustředila na hru a prohlížela si okolí.

Sledovala jsem Styx a naklonila hlavu na stranu. Mluvila o nějakých bobulkách, ale to mne nezajímalo. Přeci jenom já jsem měla mnohem radši hru a té jsem chtěla věnovat svou mozkovou kapacitu, ne nějakým bobulkám. Sestra řekla, že to není mokré. Hmm takže to nebude asi nebudu já nebo ona, protože jsme mokré až až. Ale mohlo by to být jehličí nebo... Pak sestra řekla, že je to jedlé. "Hmm... čucháš čumáčkem svým něco zrzavého?" zeptala jsem se po chvilce urputného přemýšlení.
Nebe potemělo, ale déšť moc neustával. Styx se nakonec zvedla a rozhodla se pokračovat v naší chůzi dál. Zastříhala jsem ušima. Když jsem vykoukla ze stromů, uviděla jsem mokrou trávu, ale déšť už na ni nedopadal. Ztřepala jsem svým kožichem, abych ze sebe dostala všechnu vodu, která na něm ještě zůstala. Společně s vodou odletělo i několik větviček, listů a šišek. Pak jsem zvedla tlapku a odhodlaně vyrazila za sestrou, i když jsem už zapomněla, kam to vlastně jdeme.

//Za Styx jedlák (P.S. nezabíjej mi Rowenu pls )

Zavrtěla jsem ocáskem, když sestra souhlasila se hrou. "Příště musíš říct, co čuchám čumáčkem svým, abys začala, ale tohle taky stačí," prohodila jsem z vesela. Rozhodla jsem se, že nebudu podvádět a tak jsem dýchala pořád stejně. Někteří vlci u téhle hry podváděli a pak jenom typovali, který pach z okolí by to mohl být. Přišlo mi to zbabělé a kazilo to zábavu. Styx se pak omluvila, že pochybovala o mých schopnostech. "Někdy je lepší, když mě ostatní podceňují... Mimochodem nejsi březí?" zeptala jsem se jí, jako by to byla normální otázka, kterou se ptáme vlků na potkání. No pokud je přecitlivělá a tak, spoustu věcí by to vysvětlovalo... Naklonila jsem hlavu na stranu, ale pak jsem se rozhodla to dál nepitvat.
Plně jsem se pustila do hry. Byla to hra, co mne velice bavila, protože mohla jednomu zkrátit chvíli a zároveň mohla druhému zlepšit čichové schopnosti. "Čucháš čumáčkem svým něco mokrého?" zeptala jsem se a počkala na odpověď. Blbá otázka, všechno je teď mokré, když prší Tupino.Pak jsem si ji nechala projít hlavou. "Čucháš čumáčkem svým něco jedlého?