Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Plýtvání," zabručela jsem ještě, ale dál už jsem se s ním dohadovat nechtěla. Měla jsem svoje názory na celou tuhle záležitost s tlapičkou. "Tak pán je génie... Myslíš že kosti drží pohromadě, když maso odhnije? A hádám, že kdyby ses snažil udělat do kůstek dírku, tak je spíše zlomíš než že se ti to povede," odsekla jsem. A kdo teď přemýšlí procentem mozku. Snažila jsem se nepůsobit moc pyšně na svoje vlastní inteligentní vyjádření, na které jsem přišla naprosto sama. Zastříhala jsem ušima a podívala se na vlka, který stále působil odhodlaně dělat ze mě blbečka. Ale to jsem si nemohla nechat líbit. Pokud jsem teda pochopila jeho narážky. Co jsem nechápala mne netrápilo, život tak byl jednodušší.
Vlkovi se líbilo, že by byla země očištěna. Poznala jsem to z jeho výrazu a slov. "Jsi magič ne?" zabručela jsem odtažitě. Sama jsem si to musela pořád připomínat. Tenhle vlk byl ale stále součástí místního obyvatelstva, kterého jsem se chtěla zbavit, takže jsem nějak nechápala, proč by mi zrovna on chtěl nbízet pomoc. Přejela jsem ho pohledem a mlsně se olízla. Možná bych si měla začít hlídat svoje neverbální projevy.
Vlk se pustil do hovoru. Posadil se a ukázal mi své zranění. Tak proto tu furt hnije. Čekala jsem, co z něj vypadne. Vypadal nějak moc hrr do spolupráce. "A proč bys to dělal? Proč bys pomáhal? Navíc proč ti vadí zabíjet, když tady stejně nikdo neumírá," zabručela jsem, protože jsem si vzpomněla na slova své sestry. "Stačí jim jenom škodit a prudit," řekla jsem s klidem. Dokud nepřijdeme na to jak je zabít.

Podívala jsem se na vlka. Byl to pohled "děláš si prd.l?", který jsem nedopřávala jen tak někomu, ale opravdu velkým magorům. A z mojí strany to bylo co říct, když jsem někoho označila za magora. "No jak myslíš, mě to přijde jenom jako plýtvání dobrým jídlem. Mít něčí tlapku... Stejně bys ji nemohl nosit pro štěstí u sebe, musel bys ji někde zakopat... No a pak by smrděla a hnila. To by byla jen škoda dobrýho masíčka, škoda," pobrukovala jsem uznale a pustila jsem se do olizování své druhé přední tlapky. Tentokráte té bez drápků. Musela jsem přece vypadat alespoň trochu dobře ne? Blbost. Spíš jsem zjišťovala jestli někde na pacce nemám kus masa nebo krve. Můj hlad byl vždy přítomný.
Jen jsem mlaskla a pokývala hlavou. Bylo mi jasné, že odmítačů magie je tu menšina. "Proto je důležité, aby někdo udělal přítrž téhle vaší zrůdnosti a vyčistil to tady. Navíc se tu asi fakt množíte jako králíci a mě se opravdu nelíbí představa, že by vaše nepřirozenost, měla kráčet po této zemi. Kdyby někdo z vás alespoň získal magii nějakou zásluhou, tak budiž, ale vy se s nimi rodíte nebo si je dokonce berete za olizování tlapek nějaké magické bytosti... Pff..." odfrkla jsem si nakonec své poměrně dlouhé promluvy. "Tak se hned nečerti," broukla jsem ještě, protože vlk vypadal celkem uraženě, že jsem ho označila za ukecance.
Vlk se začal snažit dělat ze mě naprostýho blbečka. Zavrčela jsem na něj a ukázala tesáky. "Možná nejsem tak chytrá jako ty, ale aspoň neležím v bahně a nemůžu se pohnout," zabručela jsem. Necítila jsem se uraženě spíše podrážděně. Jeho vysvětlování situace ovšem dávalao celkem smysl. "A proč bych ti měla věřit, že v momentě, co najdem a zabijem vlče, mě nepředhodíš nějaký uřvaný magický mamině nebo fotrovi?" řekla jsme výrazně. Pohled jsem upírala vlkovi do očí. Docela by se mi pomoc hodila. Navíc s vlče bych mohla darovat Styx, když jsem teď věděla kde bydlí. Tentokrát měl můj plán jasnější obrysy.

"Co máš furt s tou debi.ní packou," zabručela jsem si spíše pro sebe než pro vlka a přestala se drbat. Trochu jsem se zavrtěla a zvažovala jsem, zda je bezpečné si lehnout nebo ne. Vlk vypadal na umření, sice méně než před tím, ale pořád dostatečně. Takže jsem si ustlala na zemi. Způsobně jsem sjela předními tlapkami na zem a se zívnutím se roztáhla. Chtěla jsem tu přečkat déšť a pak vyrazit dál, ale těžko říct, jak dlouho to bude trvat. Doufám, že ne dlouho, začínám mít hlad. Mlsně jsem si olízla čenich. Tak nějak jsem doufala, že vlk zavře tlamu, ale on ne... On se nějak rozkecal.
Podívala jsem se na něj tím nejvíc otráveným pohledem. "Na magiče ti ta huba nějak jede," zavrčela jsem. Těmi slovy jsem sama sobě připomněla, že si od něj musím udržovat odstup. Sice nikdy neřekl, že by magii ovládal, ale poku jeho slova na naší poslední schůzce byla pravdivá, což zatím nic nevyvracelo, pak tu magii ovládají opravdu všichni a do množny všichni spadá i on. "Ne... hmm... jo...totiž... možná," zabručela jsem na jeho povídání o mé misi. Nejprve jsem vyhrkla to první, co mne napadlo. Což byla samozřejmě pravda. Pak přišlo zamyšlení. Popření pravdy. Zamyšlení, že popření bude podezřelé, a dodatek možná. Nebyla jsem nejbystřejší hlavička z vrhu. Dokonce ani druhá nebo třetí. V podstatě jsem byla asi poslední nebo předposlední. "Není... Pravděpodobně na ně naběhla ta zvěř z bažin nebo tak něco," zabručela jsem otráveně. Pořád jsem byla naštvaná, že jsem plácla něco, co jsem neměla. "Ale já žádnou pacičku hledat nechci. To ty furt mluvíš o nějaký pacičce pro štěstí," dodala jsem s notnou dávkou vzteku a propalovala jsem vlka pohledem. Vůbec jsem nerozumněla tomu, co říká.

Sledovala jsem vlka před sebou. Obezřetně. "Pff," odfrkla jsem si na jeho poznámku, že mu toto podnebí vyhovuje. Blbeček. Typické pro magiče, že jsou vyšinutí a totálně divní. Mají jednu magii a hned si myslí, jak můžou všechno... Taky by mi vyhovovalo počasí, když bych ho uměla ovládat jako oni... Ale fuj! To by bylo nepřirozené! Tiše jsem zavrčela, ale jinak jsem nic neřekla.
Vlk předemnou se rozhovořil. Na mrtvého byl docela ukecaný. Obrátila jsem oči v sloup a začala se škrábat tlapkou za uchem. Potřebovala jsem si poškrábat to jedno jediné místečko."Zajímavý," prohodila jsem naprsot znuděným hlasem, který odporoval obsahu mých slov. "Už jsem skoro vlče měla. Jedno. Jenomž si to k němu přiběhla jeho mamina... No co čekala, když nechala vlče samotné uprostřed močálů?" zabručela jsem naštvaně. Celá ta situace mne pořád rozpalovala. To že jsem pak v podstatě skončila na zemi v ubrečeném klubíčku jsem samozřejmě neřekla. "Mimochodem ta smečka v močálech už není," dodala jsem s úšklebkem a nechala na něm ať si domyslí, co se stalo. Možná jsem v rozpadu smečky měla tlapky a nebo taky ne. Byla jsem ráda, že se ta smečka rozpadla. O jednu partu magičů, který si myslej, že můžou všechno méně.

Sledovala jsem vlka před sebou a čekala na jeho reakci. Vypadalo to, že něco není v pořádku, protože si tak divně lehnul. Ale to mohl obýt cokoli. Mohl být zraněný, nebo měl možná jenom větry... nebo sra.ku. "Pff... Nefandi si tolik," řekla jsem a protočila oči v sloup. Udělala jsem pár kroků k němu, abych nemusela tolik řvát. Pořád to byl magič, ale pořád vypadal, že není úplně ready na nějaký větší souboj. Budu si držet odstup a pokud se něco stane, tak se zvedn ua vypadnu. Zatikalo mi v oku. Udělala jsem ještě krok k vlkovi a sedla si na zem. Moje srst byla pořád načechraná, jak jsem z ní vyklepávala vodu. "Chtěla jsem se tu schovat před deštěm. Vypadá to, že v téhle zemi není jiné počasí než že ch.ije," zabručela jsem na vysvětlenou. Ne že bych mu musela něco vysvětlovat, ale rozhodně jsem nestála o to, aby si tenhle tlučhuba něco myslel. Takhle si neměl co myslet, protože jsem mu důvod svojí návštěvy tohoto lesíku řekla.
Ohlédla jsem se zasebe, protože se mi zdálo, že někoho slyším, ale nikdo ani nic tam nebylo. Divný. Vrátila jsem se pohledem k mrtvolákovi na zemi. Nějak jsem nechtěla zkoumat jeho anamnézu. Byl nebezpečný, ale momentálně neškodný. "A to ses sem doplazil sám mrtvoláku, nebo tě sem odtáhnul nějakej magickej klacek nebo magická coura?" zeptala jsem se a začala si olizovat tlapku. "Máš celkem štěstí, že jsem zase před chvilkou žrala, ale mě vyhládne rychle... Takže v tvém vlastním zájmu bych doufala, že přestane brzo chc.t," dodala jsem ještě, aby si nepřišel, že jsme nějaký kamarádíčci nebo tak něco. Oba jenom náhodou čekáme na stejném místě, až se venku uklidní počasí a budeme moct vyrazit každý svou cestou.

//Náhorní plošina

Doběhla jsem do lesa a přešla jsem do kroku. Musela jsem se začít smát. "Chichichi," posmívala jsem se. Měla jsem v hlavě dokonalý plán, jak se sestře za ten její malinkatý žertíček pomstím. No ale provedení toho plánu musí chvíli počkat. Nepatřila jsem k těm nejchytřejším, ale i já jsem tušila, že řeka kolem ostrůvku, kde byl Styxin norní úkryt, bude rozvodněná. Takže nebylo kam spěchat. Stačilo tu jen přečkat tenhle déšť a doufat, že zítra bude lépe. Zaklepala jsem se, abych z kožichu dostala vodu. Musela jsem to zopakovat ještě dvakrát, protože vody na mě bylo fakt hodně. Zaklepala jsem se až po ocásek. Srst se mi trochu rozježila, ale to mě netrápilo. Aspoň nemám na sobě ten písek. Navíc je tu teplíčko a nefouká tu. Možná bych uvítala trochu více tepla, ale nemohla jsem si extra stěžovat. Tady na jihu to bylo lepší, než na severu. Tam bylo opravdu chladněji.
Šla jsem po lese opravdu pomalu, abych se hezky vydýchala a mohla jsem si to tu prohlédnout. Zvedla jsem i čenich a nasála pachy, kdbych náhodou cítila sestru. Jenomže jsem necítila sestru, ale někoho jiného. Uviděla jsem vlka kousek od sebe. "Na mrtvolu ti to celkem dobře chodí," křikla jsem na vlka, ale zanechávala jsem si dostatečný odstup. Byl to ten samý vlk, kterého jsem chtěla sežrat. No a nehodlala jsem riskovat, že mě teď zabije, když nabral sílu. Asi bych mu jen tak neutekla, ale těch pár metrů odstupu by mi mohlo dát náskok a tedy i výhodu.

//Maharské močály přes Středozemní pláň

Vyběhla jsem na nějaké pláně, poměrně dost pusté, a uháněla jsem směrem na západ. Snažila jsem se nabrat rychlost, ale pořád jsem byla nějaká rozhozená. Sestra si ze mě udělala srandu v tu nejhorší dobu, protože mě nechala na úplně neznámém místě a navíc v dešti. Určitě chce, abych jí ukázala, jak se dokážu o sebe postarat sama. Musela jsem tedy sestře dokázat, že to zvládnu. Jenomže jsem byla po tom všem běhu a zážitcích nějaká unavená. Měla bych si někde trochu odpočinout a počkat než uschnu. Voda byla nepříjemná, ale aspoň jsem ze sebe smyla všechen ten písek. Snažila jsem se ho dostat i z tlamy, ale to mi pořád nějak nešlo. Kousek od sebe jsem uviděla les. Vypadal podivně, ale mohl by mi nabídnout úkryt před deštěm, který začínal být více než vlezlý. Na chvilku si tam odpočinu.

//Zrádcův remízek

//Nárrské vršky přes Ježčí mýtinu

Běžela jsem směrem kde jsem doufala, že bude sestřin pach, ale pořád pršelo a já necítila nic. Navíc se mi do nosu dostal pach močálů a cizích vlků... No byla jsem z toho celá zmatená. Ten úkryt nebyl na sever. Byl směrem na... na západ. Rozhodně na západ. Zastavila jsem se na hranici močálů a rozhodla se, že změním směr. Cítila jsem nějaké vlky, které jsem neznala. Na cestu jsem se jich ovšem ptát nechtěla. Za prvé by to určitě nevěděli. Za druhé by to určitě byli magičové. A za třetí, a to je nejdůležitější, bych jim musela říct, kde je naše základna... No a to jsem rozhodně udělat nemohla. Zatikalo mi v oku. Otočila jsem se na tlapce a vyrazila jsem zpátky, jenom trochu více na západ. Doufala jsem, že tím směrem naleznu nějakou sestřinu stopu.

//Náhorní plošina přes Středozemní pláŇ

//Vrcholek

Sešla jsem z toho debi.ního kopce dolů. Bylo naprosto stupidní čekat, že tam nahoře někdo bude a něco mi dá zadarmo. Bylo mi jasné, že si ze mě Styx dělala dobrý den. No teď mi to bylo jasné, před tím jsem to netušila. Písek jsem měla všude. Jak jsem se válela po zemi s tím vlčetem. Cítila jsem písek na kůži, mezi zubama a dokonce i tam dole. Dementní písek. Dementní kopec. Dementní kraj. Písku mezi zuby jsem se momentálně zbavit nemohla. Nepříjemně mi tam vrzal. Písku v kožichu taky ne. No tak jsem se vrhla na řešení jediného problému, který jsem nějak vyřešit mohla. Sedla jsem si na zem a strčila si čenich mezi nohy tak, abych si mohla olízat frndu. Snažila jsem se zbavit všeho toho písku, co se mi dostal do okolí poměrně intimního místečka. No ale pokud si to neočistím sama, kdo to za mě udělá?
Byla jsem celkem ráda, že jsem tu neviděla žádného magiče. Mohla jsem si tak v klidu přelizovat svoje nádobíčko a dostávat z něj písek, který byl vlezlejší než vši. Když jsem se dostatečně očistila, zvedla jsem hlavu od svého rozkrku. Nebyla to úplně precizní práce, ale já se s tím nehodlala patlat. Až bude někde voda, umyju se. Rozhodnutí padlo. Teď bylo ovšem nutné najít Styx. NIkde jsem ji tu neviděla. Zvedla jsem hlavu k obloze a táhle zavyla. "Auuuuuuuuuuuuuuuuuu," neslo se k obloze. Čekala jsem, zda dostanu odpověď nebo ne. Bylo taky dost možné, že se na mě vykašlala, když už si ze mě vystřelila. Sestra se ovšem neozývala. Pravděpodobně si opravdu udělala srandu ze své malé chaotické a praštěné sestřičky. Pinda! Snažila jsem se jí vyčuchat, ale zase začalo pršet a voda všechny stopy zničila. Možná se vrátila do té nory. Rozhodla jsem se, že se tam vydám a uvidme, kdo se buse smát naposledy. Počkej Styx! Za tohle ti nechám v pelechu dáreček! Zasmála jsem se a odběhla jsem pryč.

//Maharské močály přes Ježčí mýtinu

//OBJEDNÁVKA

ID - V01/síla/2 hvězdičky - 30 květin
ID - V01/rychlost/ 3 hvězdičky - 45 květin
ID - V01/vytrvalost/2 hvězdičky - 30 květin

Celkem 105 květin (kopretiny)

//Narrské vršky

Pomalu jsem kráčela po té cestičce, kterou mi ukázala sestra. Snažila jsem se být silná a neplakat, přesto že jsem se tak moc bála. Sestra mluvila o magických bytostech a magické bytosti byly děsivé. Ne tak děsivé jako magiči... No i když. Tamté magické bytosti se bála samotná Styx, takže bych se jí taky měla asi bát. Ale tahle magická bytost by měla být hodnější to říkala sestra. Pokračovala jsem dál. Tlapku za tlapkou. Došla jsem až k tomu mostku a tam jsem se zastavila. Sestra nemluvila o tom, co mám nebo nemám dělat dál. Sedla jsem si na zem a otočila si ocas kolem sedínky. V oku mi začalo nervózně tikat, jak jsem se obávala příchodu toho nejhoršího ze všech magičů. Nikdo ovšem nepřicházel. Nebyla jsem nadšenec do prozkoumávání krajiny nebo kocháním se výhledem, takže jsem neměla co dělat. Zvedla jsem tlapku a začala si olizovat drápky. No zvedla jsem tu tlapku, kde jsem drápky měla, jinak bych si je nemohla přeci olizovat. Seděla jsem a čekala jsem. Nemohla jsem přeci odejít pryč, když mě sem sestra poslala. Byla jsem poslušná. Poslušné vlky nikdo nemlátí.
Čekala jsem možná minutku možná víc. Nevěděla jsem jak dlouho. Veděla jsem jenom to, že když ke mně došel bílý vlk, měla jsem packu dokonale čistou. Jen jednu packu. Ty ostatní byly nechutné špinavé. Ale mě to nevadilo. Nechutné bylo lepší než chutné. Nechutné odpuzuje. Chutné přitahuje. Když na mě vlk promluvil málem jsem se počůrala... No málem. Reálně jsem si ucvrnkla, ale jelikož jsem seděla, tak to ten vlk mohl poznat jenom po pachu. Měl podivně fialové oči. "Zdravím, co tu hledáš?" zeptal se mne vážným tónem a ve mě byla malinkatá vlčička. Stáhla jsem uši k hlavě. "Sestřička řekla, že mám jít sem a počkat. Čekat a že mi někdo něco dá, když budu poslušná..." řekla jsem nervózně a rozhlížela jsem se kolem. Kdy asi přijde ta magická bytost. Budu se jí bát. Momentálně jsem se bála spíš vlka před sebou, takže jsem se snažila najít únikovou cestu. Něco mne ovšem uklidňovalo na tolik, že jsem se nezvedla a neutíkala pryč.
"Ano slyšel jsem... Že sem někdo jde," prohodil vlk a sedl si na zem o uctivý kousek dál, než jsem byla já.
"Máš dobrý uši," řekla jsem a opět přejela pohledem vlka. Nahoru a pak zase dolů. Měl celkem podivnou srst. Magič jeden nechutnej. Začala jsem se znovu nervózně rozhlížet.
"A jak pak se jmenuješ maličká?" zeptal se mě a podíval se na mě pohledem, jako bych byla úplně nejvíc zubožený vlče, který kdy viděl. V odpovědi jsem na něj vyplázla jazyk. "Blééé...."
Vlk se jenom usmál a zavrtěl hlavou. Tak kde je tamta bytost. Já už chci jít zpátky za sestřičkou. Nechci se tu zastavovat déle, než je nutné. Moje moč začala hezky schnout v písku, který byl poměrně teplý na to, že už v podstatě začínala zima.
"Takže mi neřekneš kdo jsi?"
"Eee." Zavrtěla jsem hlavou a ještě víc se přikrčila. Nikdo asi nepřijde a já tu zabíjím čas s magičem, který neví kdy jít pryč. Jeho přítomnost mi byla velmi nepříjemná, ale co jsem mohla dělat. Vypadal, že je silnější než já. Najednou se zvedl a odešel. Ulevilo se mi, že tu ten vlk už není a začala jsem se rozhlížet po okolí. Znovu.

Trvalo to možná dalších pár minut nebo víc. Najednou z místa kam odešel vlk přiběhlo malé bílé vlčátko. Mělo stejné oči jako ten vlk. Bylo i stejně zbarvené. Asi nějaké magické mimino. "Chceš si hrát?" prohodilo vlčátko hned, co doběhlo ke mně. Přejela jsem ho pohledem, ale ono poskakovalo a vrtělo ocasem. Bylo naprosto neškodné. Neměla bych... Ale já chci... A stejně tu jenom čekám. "Proč ne," řekla jsem nakonec. "Tak jo máš ji," vypísklo vlče a běželo pryč. Zvedla jsem se ze země a vystartovala za ním. Mělo náskok a já ho skoro nezvládla chytnout, ale pak už jsem ho skoro měla. Byl kousek na dosah. Už jsem cítila jeho chuť v tlamě, když mi uteklo. Těsně jsem ho tlapkou minula a zabořila se do písku. Tlapka se mi zvrtla a já zamířila tlamou k zemi. Udělala jsem dva kotrmelce a zastavila se. Vlče stálo kousek za mnou a vrtělo ocasem. "Nejsi moc rychlá co? Jsi v pohodě?" Jen jsem tiše zavrčela v odpovědi a zkusila ze země došáhnout na vlče. Když se mi to nepodařilo, obratně jsem se přetočila a zkusila to znovu. Opět bez úspěchu. Vlče uskakovalo sem a tam. Přestalo mě to bavit. Plácla jsem packou do země, ale neměla jsem sílu, takže skoro žádný písek od mé tlapky neodlétl. "Jsi celkem vytrvalá, to se musí uznat, ale možná bys měla vydržet ještě chvíli. No a taky asi nejsi moc silná, co?" prohodilo vlčátko, jako by to nebyly urážky.
Bylo zábavné si s ním hrát, ale ne když nademnou pořád vyhrávalo. Zvedla jsem se z písku a ani jsem se neobtěžovala oklepat. "Táhni za svým tátou. Tady nebudu už ani minutku," prohodila jsem uraženě. Vlče tam stálo a nic neříkalo. Jenom nakrčilo čeníšek a vystrčilo na mě jazyk. Pak se otočilo na patě a začalo mizet někam do dálky. Kdybych věděla, že to není vůbec vlčátko, ale dospělý vlk. A že hraní s vlčetem byla vlastně jenom iluze, asi bych se na místě zbláznila. Sice jsem byla pomatená dost, ale představa, že si hraju v písku s magičem by mě vyšinula ještě víc. Naštěstí jsem to nevěděla a když mi vlče zmizelo z očí nemusela jsem to už řešit. Jenom jsem za tou malou bílou kuličkou zavrčela. Příště tě chytnu a sežeru... Jestli bude nějaké příště.
A i když mě tu něco drželo, moje vůle vrátit se k sestře byla silnější. Prostě jí řeknu, že tu nikdo nebyl a nikdo mi nic nedal. Určitě si to jenom vymyslela, aby ze mě udělala pitomce a teď se mi někde směje v křoví. Byla jsem celkem ráda, že jsem žádnou bytost nepotkala. Na jeden den bylo magie až dost. Naštěstí už jsem mířila z kopce dolů a to znamenalo, že uvidím sestru a budeme moct vyrazit do pelechu. Začínala jsem být zase utahaná. Hraní s vlčetem mne unavilo. Čeho jsem si nevšimla bylo to, že jsem se během té hry celkem uklidnila. A nevšimla jsem se dalších věcí. Můj krok byl jistější a pohybovala jsem se rychleji, než by kdo očekával.

//Nárské vršky

Sestra vypadala chvíli naštvaně, ale pak jí to asi přešlo. Řekla, že ví, kde se mi zklidní nervy a tak jsem se pustila do pomalého postupu za Styx. Držela jsem se jí při pravé straně zádele a doufala jsem, že se na nás někdo nevrhne. Nijak se mi nechtělo jít k tomu podivnému magickému čemusi, ale Styx vypadala klidně. O hodně víc klidněji než když šla do tamtoho druhého místa. Tady navíc nebyla tma a zatuchlo, ale světlo a písek. Dokonce přestalo i pršet, takže to tu vypadalo celkem příjemněji. Necítila jsem tu ani ten odpudivý strach, který jsem cítila tenkrát u tamté bytosti. "Tak já teda půjdu nahoru a ono se to nějak samo to jo?" potvrzovala jsem si u sestry, co mám vlastně že dělat. Nějak se mi to všechno vykouřilo z hlavy. "A ty tu na mě počkáš jo?" pípla jsem ještě, než jsem se odpojila od sestry a začala se škrábat nahoru do kopce. Několikrát jsem se ohlédla za sestrou, než jsem byla tak vysoko a daleko, že už jsem sestru skoro neviděla. Tak jo. Musím být odvážná! Dělám to přece pro rodinu. Když budu stejně silná jako Styx budu jí moct pomáhat!

//Vrchol kopců přes kopce

Namáčknutá na Styx jako zaječí exkrement, který se vám nalepí na tlapku, jsem naslouchala jejímu hlasu, který zněl pevně. Nebýt to má sestra, možná bych se i trochu bála. Ale byla to moje sestra, takže nebylo čeho se bát. Jen jsem hlasitě zakňučela, když mluvila. Pak jsem pokývala hlavou, když řekla, že po nás nikdo nejde, že jdou maximálně tak po ní. Což mi teda na klidu nepřidalo, vzhledem k tomu, že jsem byla momentálně jako její siamské dvojče. Mírně jsem se od sestry odtáhla, protože jestliže půjdou po ní, nerada bych, aby to semlelo i mě. Styx by si poradila i sama... Určitě. Nechtělo se mi otevřeně přiznávat, že pokud by na nás někdo z těch modrookých zaútočil, tak bych v tom sestru nechala. Ale pravděpodobně... Jo nechala. Byla bych rychlejší než vítr, jak bych se snažila vyklidit prostor. No naštěstí Styx nebyla magič, takže moje myšlenky a pocity byly ukryty před jejím ostrovtipem.
Začalo mi tikat v oku, jak jsem se snažila dlouho nemrkat, protože co kdybych mrkla a oni tam najednou byli? Trhali by mi krk na cucky? Ne, musela jsem pořád sledovat okolí. "Jojo... Oni se bojí... Bojí se... Bojí se nás," zopakovala jsem po sestře, i když to znělo spíše jako pokus o parodii jejích slov, než jako nějaké odbojné vyštěknutí. Byla jsem přikrčená. Uši u hlavy. Stále jsem byla tak na krok od sestry. "Není tu... Bezpečno!" pípla jsem ještě a nazančila Styx, že se musíme někam schovat nebo jít dál. Pořád jsem nevěřila tomu, že nás nikdo nesleduje.

Sledovala jsem okolí a málem jsem se po.rala strachy, když na mě někdo promluvil. Naštěstí to byla jenom Styx. Vypískla jsem a hned k ní přiběhla. V podstatě jsem narvala hlavu pod její břicho a lehla si na zem. Že mi čouhá ven většina zad a prd.l s ocasem, jsem v podstatě nevnímala. Hlava byla schovaná, hlava byla v bezpečí, takže jsem musela být schovaná a v bezpečí celá. Nic jiného mne nezajímalo. Tiše jsem ležela pod Styx. Zmizel mi ocas. Zablikal a zmizel. Netušila jsem, co se děje v mé zadní části, protože jsem byla schovaná hlavou pod Styx. Zjevil se mi ocas. Zablikal a zjevil se. Pořád jsem netušila, co se děje v mé zadní části, protože jsem měla pořád hlavu pod Styx. "Děsní, děsní," pípla jsem jenom a doufala jsem, že když zůstanu schovaná a nebudu moc vystrkovat hlavu, tak se mi nic nestane. Styx něco povídala o tom, že támhle něco je, ale mě to bylo úplně putna. Byla jsem z těch magických úplně rozhozená. Jestli nás tu najdou umřeme tu! Styx mě ochrání! Ale co když neochrání! Co když budou silnější. Vysoukala jsem se pomalu z pod sestry, ale pořád jsem na ní byla nalepená. "Myslíš že po nás jdou?" pípla jsem poplašeně a začala se opět rozhlížet po okolí, abych případné útočníky viděla.

//Kaskády přes močály

Běžela jsem jako o život. Snažila jsem se dostat z dosahu těch vlků. Brodila jsem se nejprve močály, které byly stále opuštěné. Bohudík za to. Měla jsem velké štěstí, že jsem se ve své zbrklosti a útěku, někde cestou neutopila. Ale podařilo se mi bez větších zranění dostat až sem. Byla jsem poškrábaná a naprosto vyčerpaná. Srdce mi bylo jako o život a dech už nestíhal. Zastavila jsem se až když jsem si byla jistá, že jsem nechala vlka s vlčicí za sebou. Bála jsem se. Tak moc jsem se jich bála. Úplně jsem zapomněla, že se mnou byla sestra. Jen jsem se rozhlížela a doufala jsem, že se tu neobjeví ten vlk nebo ta vlčice. "Pryč, pryč, pryč, pryč," opakovala jsem si stále dokola. Ale kam pryč? Absolutně jsme netušila kde jsem. Ty modré oči mě pořád pronásledovaly. Nemohla jsem si na chvíli odpočinout a užívat si života. Byly prostě všude. Snažila jsem se uklidnit, abych mohla aspoň trochu začít myslet. Cítila jsem, jak si zase začínám připadat maličká. Jak se svět na mě hroutí a bortí. Drtil mne pod svou vlastní vahou. Moje srdce se nechtělo pořádně uklidnit. Až když jsem začala zhluboka oddechvat a soustředit se jen na svůj dech, začalo mírně zpomalovat.