Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Došla mi trpělivost. Že jsou vlčata tupá a stupidní jsem věděla, ale tenhle byl natvrdlý až moc. "Kašlem na tom, máš pravdu jedno bude stačit, jakou pacičku chceš?" zabručela jsem rezignovaně na Stína. To vlče mě značně vytočilo a přišlo i o poslední možnost úniku. Než jsem se stihla vzpamatovat to mrně se pos.alo. Skvělý aspoň nebudu muset žrát sra.ky... Mlsně jsem se olízla. Vlče začalo vyšilovat, že jsme oba blbý. "Jasný, že nikomu neublížíš, protože tě prostě sežerem," zavrčela jsem a udělala krok k vlčeti. Byla zima, ale sluneční paprsky už se začaly drát k obloze. Tiše jsem zavrčela a chtěla udělat k vlčeti další krok, ale to už se k nám dohnalo další vlče. Malá vlčice. Vypadala naprosto přesně jako Dýňák. "Výborně," zabručela jsem si pro sebe a znovu si mlsně olízla čumák. Malá blbá vlčice si neuvědomovala v jakém je nebezpečí a že je tu sama a bez dozoru...
Otočila jsem se na Stína. "Tak to vypadá, že těch paciček můžeš mít klidně osm," broukla jsem na něj laškovně a otočila se k vlčatům. "Jedno berem určitě, druhý bys mohl trochu pocuchat, aby to případné pronásledovatele zbrzdilo... nebo ho vem sebou, jak chceš," prohodila jsem k Stínovi. Doufala jsem, že zvolí variantu jedna, ale nemohla jsem mu bránit ve variantě dvě. Dokonce můj plán šahal tak daleko, že pokud zvolí dvojku rozdělíme se. Každý se svým vlčetem, tím zmenšíme možnost, že nás někdo bude hledat a najde...Pořád jsem moc blízko té jejich smečky a když jsou tu dva, tak je bude někdo hledat. "Nerada vám kazím setkání, ale odcházíme," zabručela jsem a neurvale jsem strhla Jamie z Lorenza. Chytla jsem ji za kůži na krku. Byla už poměrně velká, takže jí to muselo kur.vsky bolet, ale mě to bylo fuk. Můj tisk s každým jejím pohybem sesílil. Podívala jsem se na Stína. Jeho rozhodnutí bylo, co udělá s druhým vlčetem.

//Midiam přes Kaskády
Jamie souhlasila s manipulací a odnesením, Lorenzo souhlasil s případnou manipulací a odnesením :)

Vlče prohlásilo, že jsem nemocná. "Ha," zasmála jsem se. "Jo jsem nemocná, protože mě tvoji magický příbuzný pěkně pos.ali hlavu víš?" zavrčela jsem. Moje trpělivost dospěla do bodu zlomu. "Vidíš tohle?" zvedla jsem tlapku bez drápků do vzduchu. "Tak dlouho mi ničili tlapky mezi kameny až mi vypadaly drápky... A ty co nevypadly sami, ty vyrvaly ven. Ty a všichni, co ovládají magii jste nepřirození a jenom ničíte. Ničíte všechno, co vám přijde do cesty..." zavrčela jsem na vlče a nebezpečně se k němu přiblížila. Stín mu blokoval cestu, takže neměl moc šancí, kam by mohl utéct. Stín s mým plánem pustit vlče pryč moc nesouhlasil, ale já poznala z Dýňákova zmateného výrazu, že rozhodně poslechne. Jeho slova ve mě rozehřála plamínek naděje. Geniální plán, který přišel a zanechal stopu.
Možná jsme to přeháněli s tím, že jsme mu prozradili, že ho zabijeme. Mírně jsem se odtáhla. "Hele prcku zdá se mi, že bychom tě mohli přijmout mezi sebe, pokud máš rád přirozené věci, tak se musíš té magie zbavit. A my dva víme přesně, jak se to dá udělat... No ale přece nenecháš svou vlastní setřičku... tu Jamie, aby zůstala nepřirozená a nebezpečná sama sobě i okolí, ne?" zabručela jsem. "Rozhodně to nebude snadné, ale my ti rádi pomůžeme z dobroty svého srdce," dodala jsem odlehčenějším tónem. "Nejdřív jsme ale museli zjistit, na čí straně vůbec jsi víš. Nenabízíme zbavení magie jen tak někomu," dodala jsem ještě a doufala jsem, že to Stín nepo.ere.

Stín nebyl žádnou padavkou, to jsem poznala z jeho postoje a i z jeho slov. Jen jsem s úsměvem kývla. Vlče začalo prohlašovat jak nás tu nechce a jak jsme otravní a že potřebuje na záchod. "Ty seš taky pěkně otravný blbeček," zavrčela jsem na vlče a přestala jsem si hrát na tu milou vlčici, co ho doprovodí. Možná se bude nutné s mrtvolou tahat, ale aspoň bude sticha. Pak si to ovšem vlče rozmyslelo a začalo se zase ptát. Otravná tupá dýně. Tiše jsem zavrčela. "Ty seš magič, máš v sobě magii a ta je nepřirozená a úchylná, takže jsi nepřirozený a úchylný. No a my jsem tu od toho, abychom očistili tuhle zem od tvé nepřirozenosti... zabručela jsem směrem k vlčeti. Začínalo mě nudit. A když mě někdo nudil, tak to měl spočítané. "Jamie? Kdo je Jamie? Taky nějaké vlče?" Začalo mi to v hlavičce šrotovat. Pokud tohle vlče má přístup k dalším vlčatům... Mohli bychom ho donutit, aby pro nás vylákalo ze smečky další? "Navrhnu ti jednoduchou věc. Vyměním tvůj malinký život za život Jamie, takže pokud se ti povede ji vylákat ze smečky a dovést ji k nám, tak tě pak necháme jít," broukla jsem zase celem mile. Pak jsem se ohlédla na Stína a mrkla. Dvě vlčata jsou lepší než jedno ne?

//Narvinijský les... za sváčou

Následovala jsem vlče, které se rozhodlo odejít dál od místa, kde samo podotklo, že mají smečku. Slunce hřálo, ptáci zpívali. Někdo by si při pohledu na Vlčici, Vlče a Vlka, mohl pomyslet jakou nádhernou jsou rodinkou Vlkových na procházce, ale to by tahle procházka nesměla mít tak podivný nádech. "No dobrá, dobrá, omlouvám se, jsem jen děsně zvědavá," prohodila jsem s povzdechem a zamrkala na vlče. Takže na severu mají smečku. Byla tam vidět sopka a pak ještě les. Odhaduju, že budou v tom lese, to musím říct Styx... I když, žili v močálech, tak možná přesídlili k sopce? Nakrčila jsem čenich a následovala vlče, které se bavilo primárně se Stínem. Ten nemohl být z celého vývoje nadšený, když se konverzace točila kolem něho.
Vlče začalo protestovat, že chce být samo, že je to jeho vlastní výprava a pak proneslo podivně děsivou větu, že se chce vrátit domů. "Takže jsi srabík a posera jo? Co hnedka běží zpátky domů?" řekla jsem posměšně. Rozhodla jsem se hrát na tvrdohlavost. Vlčata magičů byla v tomhle ohledu tvrdohlavá a egoistická, stačilo je popostrčit a většina z nich se nechala svést na špatnou stezku. Jestli mě bude ještě chvíli s.át tak ho zakousnu a bude. Pohlédla jsme na Stína. "Snášíš pohled na krev magičů, nebo se radši půjdeš projít?" pronesla jsem dostatečně zřetelně k Stínovi, aby to vlče slyšelo.

Sledovala jsem Stína, který se snažil pitvořit, ale moc mu to nešlo. Spíš by mě děsil, kdybych byla vlče. Mírně jsem nadzvedla jeden koutek v úšklebku, který naznačoval znechucení. Ježiš, to je deb.l. Vlče se pustilo do vyprávění o tom, kde vyrůstal a nějak do toho zapojil i svůj miniautrní životní příběh. Bude se vykecávat dlouho, nebo ho můžeme sežrat. Naštěstí to vypadalo, že se vlče nebojí, což působilo trochu divně, ale se Stínem jsme se fakt snažili, aby se nebálo. Zatikalo mi v oku, když vlče odpovědělo na moje otázky. "Aha... Tak to tu máte určitě smečku, že jo? A víc na severu nebo na východě?" zeptala jsem se zvědavě a hlavou naznačila dva směry, aby mi vlče mohlo odpovědět.
Pak se ten malinkatý pitomeček rozhodl, že už na výpravě přeci je a že se půjde projít a pak se vrátí domů. "Tak to my tě velmi rádi doprovodíme. V okolí je spousta podivných vlků, co by ti mohli ublížit víš... A to by Jamie a Launee nebyly rády," řekla jsem vážným hlasem. Netušila jsem, které jméno patří té dvoumagické svi.i, takže jsem použila jediná dvě dámská jména z jeho seznamu. Bude nejlepší, když odkráčí kousek sám. Pustila jsem se do následování vlčete. "Tak pojď Stíne, ať ti ta tvoje tlapička neuteče," pošeptala jsem k vlkovi, když jsem ho minula a následovala vlče. "Hele já vím, kde je spousta ryb a taky bobři. Nechceš se tam jít podívat a ukázat mi, jak se loví ryby?" navrhla jsem vlčeti mile. Nemusela jsem se ani přetvařovat, prostě jsem s vlčaty jednat uměla a znělo to upřímně.

//Východní hvozd

Sledovala jsem vlče před sebou a jeho houbu. "Houba je to, na co tu momentálně dupeš, ty tupé, tupé, zvíře," zabručela jsem na něj a pak hodila pohled na Stína, který říkal "vidíš proto mu říkám Dýně, je dutej jako dýně". Obrátila jsem se zpátky k vlčeti. Vypadalo, že naprosto nechápe v jaké šlamastice se to ocitlo... Zavrčela jsem, když začalo mluvit o veverkách a pak dokonce ten malinkatý smrad začal klopit na zbytek houby hlínu. "Hele, to jsou zajímavá jména," řekla jsem se zájmem, abych odvedla jeho pozornost od té deb.ní houby. "Komu pak patří? A jsou ti vlci dospělý nebo vlčata... A poslední otázečka, jak moc daleko se momentálně nachází?" zeptala jsem se poměrně milým hláskem, jako bych nebyla vůbec zákeřná a nebezpečná. Uměla jsem jednat s magickými vlčaty. Byla jsem jejich chůvou několik měsíců, takže jsem se naučila, jak v nich nevzbuzovat strach ani nic jiného. Tiše jsem doufala, že bude mít Stín stejný takt jako já.
Porozhlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla. "Hele prcku, nechceš se jít s náma projít?" navrhla jsem pomalu. "Bude to velké dobrodružství uvidíš," dodala jsem s úsměvem a zavrtěla ocasem, jako by to bylo to nejlepší, co mohlo malého Dýňáka, který se jmenoval Lorenzo potkat.

//Východní hvozd

Následovala jsem směre kolmý k měsíci. Netušila jsem, jestli šli tudy nebo ne, ale nic jiného než doufat mi nezbývalo. Po chvilce jsem se zastavila a podívala se na stína. "Možná jsou zajímavé pro tebe... Já mám radši věci, které jsou přirozené, ale zvrácené. U přirozeného, ale zvráceného, víš co můžeš čekat. U nechutně nepřirozeného, to čekat nemůžeš, je tam možné všechno," zasvětila jsem ho do své teorie. "Koukni na sebe. Jsi přirozený a zvrácený, proto tě nemám chuť zabít..."zatím, broukla jsem na vlka a pak se podívala do dálky. Sice mi nepotvrdil pořád jestli je magič nebo ne, ale já se radši ani neptala. Nevědomost je mnohdy lepší než vědění. Takhle jsem k němu zůstávala obezřetná a rezervovaná, ale zároveň mne nenutil ten podivný instinktivní strach jít mu po krku nebo zdrhat. Bylo to tak lepší.
S pohledem upřeným do dálky jsem něco zaslechla. Střihla jsem ušima a stočila hlavu. Něco jsem viděla v dálce. Něco malého. Mohla to být malá liška nebo tak něco. Nasála jsem do čenichu pach..."Bingo," vykvíkla jsem po chvilce. "Drahý Stíne, za chvíli budeš mít možnost, poznat Dýni na vlastní oči," prohodila jsem s úsměvem. Pomalým krokem jsem vyrazila směrem k vlčeti, které stálo zády k nám a momentálně rozdupávalo houbu. "Ty zmetku jeden magickej! Děláš si pr.el že tu rozdupáváš houby?!" zavrčela jsem, když jsem byla dostatečně blízko k vlčeti, aby nemohlo frnknout někam jinam. "Kde máš maminu? To tě neučila, že do houbiček se nekope, jsou dobré pro veverky," dodala jsem a pohledem skenovala okolí, ale magickou vlčici jsem nikde neviděla.

//Midiam přes Kaskády

No a někde tady v těch místech ségra ztratila stopu. Nějak tak jsem to chtěla říct Stínovi, ale rozhodla jsem se, že to řeknu jinak. "Tady se stopa ztratila," broukla jsem a čenich přitiskla k zemi. Nebylo to skoro vůbec účinné, spíše jsem si nabrala načenich kus bahna. Olízla jsem ho a snědla. Bahno mi navadilo. Nebylo to nic lahodného, ale ani nic extra odporného. "Jo měla je divně růžové, ale s trochou modré nebo jak to popsat... Nechutný a nepřirozený, to jsou dobrá přídavná jména. Zajímavý rozhodně ne," prohodila jsem ke Stínovi, zatímco jsem se snažila zjistit, kam bychom mohli vyrazit dál. Stín vypadal trochu potěšeně, že se ho ptám na význam jeho jména, ale rozhodně nezrychlil. "A taky jsi jako Stín prázdnej... Ne hůř, ty seš plnej hnoje," zabručela jsem si spíše pro sebe než pro vlka, ale bylo možné, že mne zaslechl.
Nakonec jsem nasměřovala své tlapky na sever. "Půjdeme tudy," houkla jsem na Stína a počkala až mne dojde. Určitě to musel být správný směr. A pokud ne, byla jsem připravená to tu prohledat křížem krážem, abych ta vlčata našla.

//Narvinijský les

//Medvědí řeka, přes Medvědí jezero

Vedla jsem nás místy, která jsem si moc nepamatovala. Jeidné, co jsem věděla, že tady někde byli ti dva, kteří mne vyděsili. "Jedno," broukla jsem. "Už jsem ho jednou ulovila, ale našla si ho mamina, která byla dost drsná, takže jsem musela vycouvat. Měla dvoubarevné oči... Chápeš to? Dvoubarevné," zabručela jsem a pohoršeně zakroutila hlavou. Nebylo to nic přirozeného a moje hlavička to nepobírala. Jak mohl jeden vlk mít dvoubarevné oči? Ráda bych té blbce ukázala, zač je toho loket! A to jsem tomu jejímu parchantovi ani nic neudělala a dokonce jsem ho chtěla pustit. "Je to malý vlček. Má poměrně divné zbarvení a popravdě je dost dementní. Neznám jméno, ale říkám mu Dýně, protože je tupej jako dýně," dodala jsem jen tak. Nebyla to informace, kterou by vlk potřeboval, ale na druhou stranu mi to mohlo usnadnit komunikaci.
Nakonec mi vlk prozradil své ctěné jméno, které znělo spíše jako špatná přezdívka. "Stín... Jakože se umíš dobře schovávat nebo že se táhneš pomalu jako stín?" zeptala jsem se trochu rýpavě, abych ho mírně popohnala. Nechtěla jsem se vláčet. Odpočineme si, až začneme stopovat. Bylo to někde kousek od močálů, ale jakoby za těmi Kaskádami. Zadoufala jsem, že vlci, co tam byli už jsou pryč a proto jsem zvolila cestu dál od vodního toku kaskád.

//Východní hvozd přes Kaskády

//Zrádcův remízek (Náhorní plošina)

Cestou jsem cítila několik různých pachů vklů, ale byli v dálce, takže jsem se je snažila moc nevnímat. "Já mám na mysli jedno konkrétní vlče. Samozřejmě nepohrdnu jakýmkoli vlčete, ale tohle konkrétní bych velmi ráda," prohodila jsem a olízla si čenich. Putování jsem měla radši než jen vysedávání někde. Bylo příjemnější se procházet a prozkoumávat. Ale tady to bylo až moc nebezpečné, aby jeden prozkoumával. Navíc jsem si teď musela hlídat záda. Sice jsem nepředpokládala, že by na mě vlk ze zadu skočil, aby mě zabil nebo cokoli jiného, ale i tak jsem byla velmi, velmi obezřetná. "Jména nejsou podstatná ne?" prohodila jsem. Nějak jsem nechtěla být sdílná ohledně svého vlastního jména. "Smrtihlavka je postačující," dodala jsem ještě s klidnějším hlasem. "A ty máš nějaké preference na oslovení?" zeptala jsem se, abych nevypadala úplně bez zájmu. V podstatě mi bylo fuk jak budu vlka oslovovat, ale bylo by fajn mít jak ho oslovovat. Jeden nikdy neví, kdy na něj budu potřebovat v rychlosti něco vyštěknout. A bude lepší štěkat na něj jeho jméno nebo přesdívku, aby byla alespoň nějaká šance, že bude reagovat. Kolem řeky jsem se dostala až k jezeru, které jsem obešla a šla k další řece.

//Midiam přes Medvědí jezero

Nějak mě to tu začínalo unavovat. Nebe pomalu začalo tmavnout, takže mi bylo jasné, že nám slunce oznamuje konec svojí vlády. Pro dnešek. Samozřejmě. Noc byla poměrně chladná, ale narozdíl ode dne přinesla milou změnu. Konečně přestalo pršet. Pomalu jsem se tedy zvedla. Jenomže kam teď? Vlk něco mlel, ale já ho poslouchala jen na půl ucha. V hlavě mi to šrotovalo. Mohla bych zkusit najít sestru a splnit svou pomstu, když mě tak napálila u toho pískového kopce... Ale nemůžu sebou táhnout tohohle vlka. Na druhou stranu, by se mi jeho znalosti místního území mohly hodit... Mohla bych tedy ulovit vlče, dát vlkovi tlapičku a pak prostě rozdělit naše cesty. To zní jako super plán... Zatikalo mi v oku a moje pozornost se vrátila k vlkovi.
"Fajn," souhlasila jsem nakonec. "Mohli bychom vyrazit hledat ta vlčata z močálů. Pokud jsem to pochopila dobře, šla vlčata a nějací dospělí na sever, ale pak jejich stopu smyl déšť," řekla jsem s klidem. To že stopu ztratila Styx a ne já jsem vlkovi nesdělila. Vlk prohodil dobrou otázku, proč chci zabíjet, když nikdo neumírá. Zasmála jsem se. "To je moc dobrá otázka. Ono... Smrt je mnohdy osvobozením od řekněme ne úplně přijemného umírání... A pokud tu nikdo nemůže zemřít, pak ale nic nebrání tomu, aby do nekonečna umíral, ne?" prohodila jsem tajemně. Netušila jsem jestli mě pochopil, ale můj poměrně vyšinutý a vraždený pohled mluvil za vše. Pokud se mi někdo dostane do tlapek, pak to rozhodně nebude nic příjemného.
Mírně jsem sebou cukla, když mluvil o bratrovi. "Hmm," dodala jsem jenom. Ráda bych se na bratra zeptala, alespoň bych chtěla vědět, kterého z nich potkal, ale nehodlala jsem mu prozradit více. Byla jsem sice tupá, ale né zas tak moc, abych vykecala důležité strategické věci, jako jsou základna nebo naše počty. "Vyrazíme?" prohodila jsem a pomalým krokem jsem vyrazila mimo les. Neběžela jsem, aby mi s tou pochroumanou tlapkou stačil.

//Medvědí řeka přes náhorní plošinu

"Plýtvání," zabručela jsem ještě, ale dál už jsem se s ním dohadovat nechtěla. Měla jsem svoje názory na celou tuhle záležitost s tlapičkou. "Tak pán je génie... Myslíš že kosti drží pohromadě, když maso odhnije? A hádám, že kdyby ses snažil udělat do kůstek dírku, tak je spíše zlomíš než že se ti to povede," odsekla jsem. A kdo teď přemýšlí procentem mozku. Snažila jsem se nepůsobit moc pyšně na svoje vlastní inteligentní vyjádření, na které jsem přišla naprosto sama. Zastříhala jsem ušima a podívala se na vlka, který stále působil odhodlaně dělat ze mě blbečka. Ale to jsem si nemohla nechat líbit. Pokud jsem teda pochopila jeho narážky. Co jsem nechápala mne netrápilo, život tak byl jednodušší.
Vlkovi se líbilo, že by byla země očištěna. Poznala jsem to z jeho výrazu a slov. "Jsi magič ne?" zabručela jsem odtažitě. Sama jsem si to musela pořád připomínat. Tenhle vlk byl ale stále součástí místního obyvatelstva, kterého jsem se chtěla zbavit, takže jsem nějak nechápala, proč by mi zrovna on chtěl nbízet pomoc. Přejela jsem ho pohledem a mlsně se olízla. Možná bych si měla začít hlídat svoje neverbální projevy.
Vlk se pustil do hovoru. Posadil se a ukázal mi své zranění. Tak proto tu furt hnije. Čekala jsem, co z něj vypadne. Vypadal nějak moc hrr do spolupráce. "A proč bys to dělal? Proč bys pomáhal? Navíc proč ti vadí zabíjet, když tady stejně nikdo neumírá," zabručela jsem, protože jsem si vzpomněla na slova své sestry. "Stačí jim jenom škodit a prudit," řekla jsem s klidem. Dokud nepřijdeme na to jak je zabít.

Podívala jsem se na vlka. Byl to pohled "děláš si prd.l?", který jsem nedopřávala jen tak někomu, ale opravdu velkým magorům. A z mojí strany to bylo co říct, když jsem někoho označila za magora. "No jak myslíš, mě to přijde jenom jako plýtvání dobrým jídlem. Mít něčí tlapku... Stejně bys ji nemohl nosit pro štěstí u sebe, musel bys ji někde zakopat... No a pak by smrděla a hnila. To by byla jen škoda dobrýho masíčka, škoda," pobrukovala jsem uznale a pustila jsem se do olizování své druhé přední tlapky. Tentokráte té bez drápků. Musela jsem přece vypadat alespoň trochu dobře ne? Blbost. Spíš jsem zjišťovala jestli někde na pacce nemám kus masa nebo krve. Můj hlad byl vždy přítomný.
Jen jsem mlaskla a pokývala hlavou. Bylo mi jasné, že odmítačů magie je tu menšina. "Proto je důležité, aby někdo udělal přítrž téhle vaší zrůdnosti a vyčistil to tady. Navíc se tu asi fakt množíte jako králíci a mě se opravdu nelíbí představa, že by vaše nepřirozenost, měla kráčet po této zemi. Kdyby někdo z vás alespoň získal magii nějakou zásluhou, tak budiž, ale vy se s nimi rodíte nebo si je dokonce berete za olizování tlapek nějaké magické bytosti... Pff..." odfrkla jsem si nakonec své poměrně dlouhé promluvy. "Tak se hned nečerti," broukla jsem ještě, protože vlk vypadal celkem uraženě, že jsem ho označila za ukecance.
Vlk se začal snažit dělat ze mě naprostýho blbečka. Zavrčela jsem na něj a ukázala tesáky. "Možná nejsem tak chytrá jako ty, ale aspoň neležím v bahně a nemůžu se pohnout," zabručela jsem. Necítila jsem se uraženě spíše podrážděně. Jeho vysvětlování situace ovšem dávalao celkem smysl. "A proč bych ti měla věřit, že v momentě, co najdem a zabijem vlče, mě nepředhodíš nějaký uřvaný magický mamině nebo fotrovi?" řekla jsme výrazně. Pohled jsem upírala vlkovi do očí. Docela by se mi pomoc hodila. Navíc s vlče bych mohla darovat Styx, když jsem teď věděla kde bydlí. Tentokrát měl můj plán jasnější obrysy.

"Co máš furt s tou debi.ní packou," zabručela jsem si spíše pro sebe než pro vlka a přestala se drbat. Trochu jsem se zavrtěla a zvažovala jsem, zda je bezpečné si lehnout nebo ne. Vlk vypadal na umření, sice méně než před tím, ale pořád dostatečně. Takže jsem si ustlala na zemi. Způsobně jsem sjela předními tlapkami na zem a se zívnutím se roztáhla. Chtěla jsem tu přečkat déšť a pak vyrazit dál, ale těžko říct, jak dlouho to bude trvat. Doufám, že ne dlouho, začínám mít hlad. Mlsně jsem si olízla čenich. Tak nějak jsem doufala, že vlk zavře tlamu, ale on ne... On se nějak rozkecal.
Podívala jsem se na něj tím nejvíc otráveným pohledem. "Na magiče ti ta huba nějak jede," zavrčela jsem. Těmi slovy jsem sama sobě připomněla, že si od něj musím udržovat odstup. Sice nikdy neřekl, že by magii ovládal, ale poku jeho slova na naší poslední schůzce byla pravdivá, což zatím nic nevyvracelo, pak tu magii ovládají opravdu všichni a do množny všichni spadá i on. "Ne... hmm... jo...totiž... možná," zabručela jsem na jeho povídání o mé misi. Nejprve jsem vyhrkla to první, co mne napadlo. Což byla samozřejmě pravda. Pak přišlo zamyšlení. Popření pravdy. Zamyšlení, že popření bude podezřelé, a dodatek možná. Nebyla jsem nejbystřejší hlavička z vrhu. Dokonce ani druhá nebo třetí. V podstatě jsem byla asi poslední nebo předposlední. "Není... Pravděpodobně na ně naběhla ta zvěř z bažin nebo tak něco," zabručela jsem otráveně. Pořád jsem byla naštvaná, že jsem plácla něco, co jsem neměla. "Ale já žádnou pacičku hledat nechci. To ty furt mluvíš o nějaký pacičce pro štěstí," dodala jsem s notnou dávkou vzteku a propalovala jsem vlka pohledem. Vůbec jsem nerozumněla tomu, co říká.

Sledovala jsem vlka před sebou. Obezřetně. "Pff," odfrkla jsem si na jeho poznámku, že mu toto podnebí vyhovuje. Blbeček. Typické pro magiče, že jsou vyšinutí a totálně divní. Mají jednu magii a hned si myslí, jak můžou všechno... Taky by mi vyhovovalo počasí, když bych ho uměla ovládat jako oni... Ale fuj! To by bylo nepřirozené! Tiše jsem zavrčela, ale jinak jsem nic neřekla.
Vlk předemnou se rozhovořil. Na mrtvého byl docela ukecaný. Obrátila jsem oči v sloup a začala se škrábat tlapkou za uchem. Potřebovala jsem si poškrábat to jedno jediné místečko."Zajímavý," prohodila jsem naprsot znuděným hlasem, který odporoval obsahu mých slov. "Už jsem skoro vlče měla. Jedno. Jenomž si to k němu přiběhla jeho mamina... No co čekala, když nechala vlče samotné uprostřed močálů?" zabručela jsem naštvaně. Celá ta situace mne pořád rozpalovala. To že jsem pak v podstatě skončila na zemi v ubrečeném klubíčku jsem samozřejmě neřekla. "Mimochodem ta smečka v močálech už není," dodala jsem s úšklebkem a nechala na něm ať si domyslí, co se stalo. Možná jsem v rozpadu smečky měla tlapky a nebo taky ne. Byla jsem ráda, že se ta smečka rozpadla. O jednu partu magičů, který si myslej, že můžou všechno méně.