Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem zamotaná do těsného klubíčka, ze kterého nebylo úniku. Pálilo mě břicho od toho, jak jsem se plazila po zemi a rozedřela se mi na něm kůže. Navíc mě bolela tlapka, kterou jsem při plazení namáhala a to nebylo úplně dobré. Jenomže jsem se nemohla pohnout bála jsem se, že mi ten vlk s modrýma očima ublíží. Nebo hůř, že mi narve to svoje malé nic do zadních končin. Ještě víc jsem přitiskla ocas k tělu a zakňučela jsem. Nemohla jsem se přinutit pohnout nebo myslet. Mé tělo bylo ztuhlé. Vlčice na mě asi dýchala, protože jsem ucítila na části svého těla teplý vzduch jejího dechu. Neodvážila jsem se na ni podívat. Zatím nikam neodešla nebo do mě nekopla, abych vypadla, takže jsme se rozhodla držet u ní. Všechno mluvení jsem taky nechala na ní. Vlk mluvil divným hlasem. Nepostřehla jsem proč, ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem jenom, aby odešel. Aby zmizel. Nejlépe aby se utopil v té řece kousek od nás. Sníh padal a padal. Od země to táhlo. Bylo nebezpečné tu takhle ležet... zase... ale já se nemohla přesunout.
Najednou jsem zaslechla hlas. Vlčice mluvila na mě. Pomalu jsem zvedla hlavu ze svého klubíčka a upřela na ni svoje zlatavá očka. "Je nebezpečný... Mušíme se od něj doštat plyč," zakňučela jsem na vlčici. Už jsem zase byla ve fázi malého vlčátka, ze které jsem se nemohla vyhrabat dokud tady bude on.
Vlčice se s ním pořád jenom vybavovala a nevypadalo to, že mě od vlka dostane pryč. Musela jsem se vzchopit a zdrhnout. Poočku jsem se podívala na vlka a pak jsem se rychle zvedla a rozeběhla se pryč. Poraněná tlapa mě bolela a já u běhu kňučela bolestí. Z očí mi tekly sklzy, ale co jsem mohladělat.

//Zrcadlové jeskyně

Omlouvám se že utíkám, ale volá si mě osudovka + ona by Tasa stejně asi zdrhla, protože Aithérovi oči nedává. Děkuju vám za hru

Vybrala jsem si Alastora.
Milý trochu natvrdlý vlček hledající své místo v drsném světě.

Vlk do kterého jsem narazila na mě upíral svoje modré oči. Vykníkla jsem bolestí a strachem. Začala jsem se po zemi plazit pryč, ale bolest v tlapce mi nedovolovala pohybovat se rychle. Sníh mi namáčel břicho a navíc se mi začala rozdírat kůže o studenou zem, jak jsem se snažila dostat pryč... Ale kam? Nikde tu nebylo bezpečno, navíc jsem nemohla od toho vlka utéct. Jeho modré oči mě propalovaly.
Najednou... Záchrana!
Uviděla jsem černou s nazelenalýma očkama, jak se ke mně vrací. "Íííp," vypískla jsem jako malé vlčátko a překotně se začala hrabat po zemi k vlčici. Než stihla zareagovat zaplula jsem jí pod břicho a stočila se do klubíčka. Ona mě určitě ochrání. Ona mi nic neudělá. Snažila jsem se uklinit, ale byla jsem roztřesená a přerývavě jsem dýchala. Ten vlk byl nebezpečný. Jeho oči byly nebezpečné. Já potřebovala pomoc a doufala jsem, že mi vlčice pomůže. I když byla cizí, byla to jedinné, co dělilo tohohle vlka od toho, aby mi ubližoval. Zůstala jsem stočená v těsném klubíčku přímo pod břichem černé vlčice.

//btw Aithér chytnul od Tasy blechy

Neumím psát vtipné básně...

Narodilo se jim uřvaný děcko,
a slavit to začalo lidstvo všecko.
Původně slavili s rodinou a v poklidu,
a všechno to bylo o příjemném pocitu.

V dnešní době však nálady jdou stranou,
pro všechny jsou vánoce jen prodejní reklamou.
Že venku padaj z nebe bílé sra.ky,
nevadí, všichni chtěj pod stromem hračky.

Nikdo už nehledá pohodu a klid,
hlavně co nejvíc darů sklidit.
Všichni se honí a předhání v obchodech.
a to opravdu ve všech krajích a obvodech.

Tak pojďme se všichni zase vrátit zpět,
kdy ještě o pohodě a klidu byl vánoční svět.

//za vlčicí

Sunula jsem se za vlčicí jako smrad. "Zajímavý," broukla jsem jenom, i když to vůbec zajímavé nebylo. Vlčice poměrně stichla, což bylo dobře. "Stačilo mi jenom ukázat cestu, nemusíš mě vodit přímo tam," dodala jsem ještě. Její černý kožich se vlněl před mým čumákem. Byla naprosto černo černá noc. Černý kožich v tmavé noci. Ztrácela se mi z dohledu a musela jsem se velmi soustředit, abych ji neztratila z dohledu. Sněžení tomu navíc moc nepomáhalo. Jak jsem si tak poskakovala po třech nevšimla jsem si věci přímo před sebou. Byl to kámen, který se rozhodl trčet zrovna mě v cestě. Jak jsem byla na třech, moje rovnováha nebyla nijak dobrá. Stačilo tedy malé rozhození tím šutrákem a celá jsem se sesunula k zemi.
Udělala jsem pár roliček po napadaném sněhu, než jsem se zarazila o něco... teplého? (//Aithér) Poplašeně jsem zakňučela a stáhla se od vlka pryč. Překousla jsem bolest a rychle se postavila zpátky na všechny tři. Málem jsem si u toho bolestí překousla jazyk. Snažila jsem se jenom vzdálit od vlka. "Pomoc!" pípla jsem za vlčicí, která mi mizela z dohledu.

Vlčice si něco mumlala, ale já ji neslyšela, takže jsem jen nakrčila čenich a odvrátila pohled někam do pryč. Nehodlala jsem ji poslouchat, pokud mi nenabídne pomoc dostat se k nějakému úkrytu. Ona mi ji ale nabídne. Je to blbá magička. Nakonec se vlčice zvedla a prohlásila, že je to fakt kousek. Ne že bych jí nevěřila, ale spíš mě rozčilovalo, jak to pdala. Mohla to přeci jenom podat trochu jinak... Ani jsem sama nevěděla, co chci. Zatikalo mi v oku. Vlčice se pustila do pochodu směrem k řece.
Začala jsem se zvedat, ale bolest byla silná. Mezi zuby jsem zasyčela, ale čelist jsem neuvolnila ani nepoovolila. Jenom jsem se víc zapřela a zvedla se na všechny čtyři. Jakmile jsem mohla, začala jsem poskakovat po třech za vlčicí. Občas se ta divně černá ohlédla, asi aby se ujistila, že za ní pořád jsem. To je mi nějaký péče... Tiše jsem zavrčela a poskakovala dál. V duchu jsem doufala, že nelhala, když tvrdila, že je to blízko. "A ty se tu hodně vyznáš?" řekla jsem vlčici, kterou jsem si v hlavě pojmenovala na Skvrnu. Nevím proč, ale hodilo se to k ní. Byla jako nepěkná skvrna na téhle nádherné půdě.

//Za Gee

Vlčice se začala nenápadně drbat. Občas tady a občas tam. Občas si poposedla. A máš to magická mrcho. Mírně jsem se usmála. To ji snad naučí, že se nemá motat do cizích záležitostí a otravovat prosté vlky. Zastříhala jsem ušima a pak se na ni podívala s velmi sladkým úsměvem od ouška k oušku. "Protože by na tvůj kožich dopadlo víc tohohle sajrajtu a nevypadáš jako někdo, kdo by byl zrovna nečistotný prase," odvětila jsem jí věcně a jedovatě. Úsměv mi okamžitě z tváře zase zmizel. Uspokojení, že má taky blechy a navíc ode mě, bylo příjemné, ale moc krátké. Pak řekla něco o tom, že nic lepšího na práci nemá. Snažila jsem se nedrbat a vymyslet, jak se odsud dostat. Bylo mi ovšem jasné, že bez toho aby mi vlčice pomohla nebo aby viděla mou pajdavou, potupnou a hlavně bolestivou chůzi, to nepůjde.
Nakonec mi konečně řekla něco rozumného. "Potřebuju se někde schovat před tou zimou, takže pokud nemáš nic lepšího na práci, jak sama tvrdíš, byla bych ráda, pokud bys mě doprovodila, alespoň k nějakému úkrytu," řekla jsem hlasem, který působil jako ledová kra. Rozhodně v něm nebyl prosík ani přívětivost. Spíš dost velká míra odměřenosti a nepřátelství. "Veď mě," řekla jsem vlčici. Pokud půjde vepředu neuvidí jak dementně se zvedám ze země.

Chtěla jsem se podrbat, protože mě některý z mých společníků v kožichu pěkně otravoval, ale nemohla jsem. Moje tlapka mne bolela, takže jsem se nemohla ani poškrábat. Pan brouček se o to postará. Vložila jsem víru do svého malého společníka a doufala jsem, že svědění přestane. Na vlčici a její nevíru v to, že jsem řekla o jejím kožichu, že je perfektní jsem se jenom podívala pohledem "myslíš to vážně". Jako by si nemyslela, že má perfektní kožich ještě než jsem to řekla. Byla celá uhlazená a čistá, narozdíl od mých štětin, které trčely do všech směrů, které zapáchaly a měly v sobě zamotané bůh ví co... A teď navíc i blechy. No hádám, že teď už je má taky jak se přiblížila takhle blízko. Trochu jsem se zazubila.
Naštěstí už jsem přicházela k sobě. Hlava se mi přestávala točit a už jsem i neměla tak moc černé a rozmazané vidění. V podstatě jsem viděla celkem dobře. Vlčice si chtěla ovšem pořád povídat. "A proč tu furt sedíš? Nemáš nic lepšího na práci?" zabručela jsem jejím směrem. Vypadala jako vlčice ze smečky. Byla pěkně obalená masem, ne kost a kůže jako já. Navíc to nevypadalo, že by ji zima extra trápila. "Nevíš o nějakém volném úkrytu v okolí?" zeptala jsem se jí ještě. Návrat na Bobří ostrov byl nemožný, takže jsem musela najít nějaké jiné útočiště.

Vlčice se nakonec rozhovořila o tom, že Apaté tu byla, ale před dlouhou dobou. Mluvila o nějaké sopce a jaru. Už tu není. Smutně jsem trochu svěsila hlavu, ale u mě se to dalo vykládat jako normální nálada. Nikdy jsem nepůsobila extra vesele v přítomnosti cizinců. Navíc když jsem byla v poměrně blbém zdravotním stavu, mohla jsem působit smutně kvůli bolesti. Vlčice začala pak komentovat, že jsem cítit krví a že se tu potulují medvědi. "Hádám, že ti už dávno někam zalezli... Taky by ses měla někam uklidit, než ti ten tvůj perfektní kožíšek zase.e sníh," zabručela jsem jejím směrem. Zima se mi zavrtávala do kůže na břiše, ale nějak jsem se nedokázala zvednout ani do sedu. Pravděpodobně kdyby se mi podařilo se zvednout se zapřením na všechny čtyři, už bych se pohybovat mohla. Neměla jsem si lehat, jsem de.ilní... peskovala jsem sama sebe v duchu. Teď jsem se ovšem zvedat nemohla, dokud tu ta černá okouněla. Musela jsem prostě se zaťatou čelistí vydržet až se někam odporoučí a já se budu moct bolestivě zvednout. Nechtěla jsem jí tu dělat divadélko a prozradit jí, jak moc bídně na tom jsem.
Černá jako by mi četla myšlenky a přišla ke mně. Nastavila bok, abych se mohla postavit. Si jako myslí co? "Ne díky zvládnu to sama," zavrčela jsem na ni, když se ke mně začala přibližovat. Narušovala mou osobní zónu a navíc byla dalším magickým magičem, který svou magickou sílu ukazoval nejen očima, ale i kožichem, takže u mě klesla. Nikdy jsem neměla ráda tyhle parádivé magické pipky, které si myslí, že když mají na kožichu tři proužky jsou něco víc, než ostatní.
Zaťala jsem čelist a začala se zvedat. Neobratně jsem položila tlapku na zem a pak se nadzvedla. Cítila jsem ostrou bolest v tlapce, kterou mi sestra zdemolovala. Snažila jsem se ji, co nejvíce nadlehčovat, ale i sebemenší tlak nebo náraz o zem, mi způsoboval peklo. V oku mi začalo tikat a krčila jsem bolestivě čenich, ale nakonec jsem se zvládla zvednout, alespoň přední částí těla, takže jsem seděla. Zvednout se a odejít už by teď nemusel být takový problém, ale já si musela dát pauzu. Z bolesti jsem měla před očima černé mžitky a potřebovala jsem, aby se mi to srovnalo, než od téhle magické zmije odejdu. "Už ti někdy někdo řek, že jsi nepříjemně vlezlá? Narušuješ normálně vlkům osobní zóny?" zabručela jsem jejím směrem a tím jsem zadoufala, že si dá odchod nebo se aspoň vzdálí.

1x zmrzlé ouško lišky - na Styx přímo do toho zadku, kterej tak ráda nastavuje Duncanovi
2x zmrzlé ouško lišky - Duncan, trefa rovnou za 30 bodů do hlavy, aby se mu konečně rozsvítilo a přestal myslet kulkama
1x zmrtlé ouško lišky - Launee, tu to spíš přejede po hřbetě, aby věděla jaký to je když vám z ní běhá mráz po zádech
1x sobí paroh - Lorenzo, letí mu to přímo na tlamu, aby ji konečně zavřel
1x sobí paroh - Jamie, aby se tak dementně netlemila bráchovi, že ji dostal, ji to sejme mezi uši
1x sobí paroh - Mojo, toho to trefi do krku, jen proto že se mi prostě chce
2x Vlčíškův bobek - Kaya, protože Vránám se mají pravidelně zastřihávat křidélka, jednu ránu do hrudníku a druhou do čenichu
1x pozlacený divočák - Stín přesně do pravého stehna, aby se konečně trochu víc rozradostnil a usmál, když už má tak blbý jméno

Jen jsem zabručela a otočila hlavu, když vlčice prohlásila, že ji Apaté nenakopala zadek. Ve vnitř mi mysl jela na plné obrátky, takže jsem trochu "vypla". Takže Apaté žije a je tady... Nebo tady aspoň byla, ale když tu byla tak tu přeci pořád je ne? Nebo není? Musím z té vlčice dostat, co se s Apaté stalo a pak... Hlas oné černé mě vrátil zpět do reality. "Ehm," odkašlala jsem si, abych si dopřála času pochopit, co to vlastně říkala. Podívala jsem se zpět na vlčici. Momentálně hleděla k nebi, jako by jí sníh děsně lezl na nervy. Mě nevadil, ale i já chápala, že tu nemůžu takhle polehávat dlouho. Ale kam bych šla? S tou tlapkou jsem nemohla jít nikam. "Máme podobný pach, protože... jsme se znávaly, když byla ještě malá. Ale teď už bych ji asi nepoznala,"a ona mě tuplem ne. Já a sestra jsem byly odděleny později než ve vlčkovském věku, jak se mohlo zdát z mých slov. Ale pro mne to v mém utrpení byla celá věčnost. Věčnost od doby, co jsem sestru naposledy viděla. "Potkala jsi jí tu někdy nedávno?" zeptala jsem se ještě se zájmem. Už jsem nedokázala hrát, nezaujatou. Neměla jsem na to mozkovou kapacitu.
Vlčice byla nějak zaujatá mým zdravotním stavem. "Nějak hodně zaujatá mým zdravotním stavem," řekla jsem na hlas, to co jsem si myslela. Tlapku jsem měla podivně barevnou, toho si mohla všimnout už z dálky. Pravděpodobně to přikřla tomu, že jsem ji měla ve vodě. Teď už ovšem byla na souši a hlásila se bolestivě o slovo. Nehodlala jsem jí ovšem nic říct. Jo je to tak blbý, že mám asi přelámaný všechny kosti v pacce, natrženej sval a pravděpodobně tu zmrznu, protože se nemůžu nikam dostat, aniž bych si nevyřvala plíce bolestí... Ale jinak je všecičko v pořádečku. "Bylo to i lepší," řekla jsem nakonec a podívala se směrem zpátky k ostrovu. Dostat se tam, se zdálo jako nadvlčí úkon, ale já musela. Pokusila jsem se zvednou, ale zavadila jsem zraněnou tlapkou o zem a bolest mi vyrazila až k srdci. Nadzvedla jsem se asi o deset centimetrů a pak se se zasyčením svezla zpět na zem.

Vlčice byla víc magická než ostatní, které jsem potkala. Její zelené oči a nazelenalá srst tomu jenom nasvědčovaly. Prohodila něco v tom smyslu, že mi nic neudělala a ani neudělá a že nemám vrčet. Jen jsem protočila oči v sloup, ale víc jsem to nekomentovala. Miluju tyhle nafoukané magičky, které si hned myslí, že jsou silnější než všichni okolo. Nehodlala jsem se ovšem pouštět do hádky. Můj záměr byl prostý. Budu-li mlčet, vlčice po chvilce ztratí zájem a odejde. Všechny magičky to dělaly. Pokud nemohly s někým krafat o své dokonalosti, vlčatech nebo podobných číčovinách, tak odtáhly jinam. Podívala jsem se na svou tlapku. Nebyl to příjemný pohled. Otok už splasknul, ale pořád jsem měla tlapku podivně narudlou a začínala jsem do ní dostávat zpět cit. Bolest zatím jenom šimrala, ale já věděla, že to je tím, že s tlapkou nehýbu. Zůstávala jsem proto raději ležet, abych náhodou neudělala nepříjemný pohyb.
V uších jsem zaslechla otázku té divné magické pindy. Můj výraz ztuhnul, ale nehodlala jsem na sobě dát cokoliv znát. Ještě bych mohla Apaté uškodit, pokud ji někde drží v zajetí. Jsem tupá, ale rozhodně ne tak tupá. "Ne... Nakopala ti snad zadek, nebo co?" zabručela jsem, ale můj hlas intonací prozrazoval, že mi to není tak úplně jedno. Zda se ovšem jednalo o pouhou přirozenou zvědavost, nebo o konkrétní zájem, poznat nešlo. Možná jsem jenom byla přirozeně zvědavá.

Chlad vody mě příjemě uklidnil. Moje tlapka se konečně začala zcvrkávat do podoby normálnosti... no... Nebyla už tolik napuchlá. Pomalu jsem rozlepila oči. Můj spánek nespánek byl rychlý a úderný. Krev se mi z ní pomalu smyla a odtékala řekou někam pryč. Viděla jsem další velkou řeku, která tu byla. Ležela jsem v jejich křižovatce a mohla jsem tak sledovat jak voda plyne. Možná že kdybych si do ní lehla, tak mě to odnese někam daleko pryč... Kde bych nepřekážela Styx a tak... Zatikalo mi v oku. Pomalu jsem tlapku vytáhla z vody ven. Necítila jsem jí, ale bylo mi jasné, že víc chladu by mi spíše uškodilo než pomohlo.
Kousek ode mě proběhlo vlče a s ním nějaký doprovod. Tiše jsem zavrčela. Škoda že má ostrahu, jinak by byl příjemnou součástí jídelníčku. Kousek ode mne se přišla k vodě napít vlčice. Jeden by nečekal, že to tu bude tak rušné. Vlčice měla zelené oči, což mě neuklidňovalo. Na zátylku se mi naježila srst a zavrčela jsem jejím směrem. Nebyla jsem nadšená z přítomnosti magičky, ale nemohla jsem se s tou dementní tlapkou chránit nebo bránit, kdyby zaútočila.

//Bobří ostrov

Rozhodnutí kam se vydat padlo na řeku. Bylo lepší si lehnout u ní a nechat svou tlapku v chladné vodě. Navíc bych stejně dál nedošla. Sesunula jsem se proto na kraj řeky, abych byla dostatečně blízko a pak uložila svou bolestně narudlou tlapku přímo do proudu řeky. Věděla jsem, že jsem momentálně v dost nepříjemné pozici. Kdyby na mě někdo zaútočil, měla bych to spočítané. S tou tlapkou jsem neměla šanci proti nikomu, ale co se dalo dělat. Bok naštěstí nebyl tak vážný jako ta tlapka. Byla jsem ráda aspoň za to.
Chladná voda působila jako nejlepší možná pomoc. Po chvilce jsem v tlapce ztratila cit a mohla jsem si tak spokojeně položit hlavu na tlapky. Přivřela jsem oči, ale nespala jsem. Spíš podřimovala, abych nabrala energii. Nemohla jsem si dovolit usnout a nechat tlapku ve vodě moc dlouho. Naštěstí jsem spánek na půl oka měla natrenovaný. Moje hlava byla prázdná. Nebyla jsem naštvaná na Styx za svá zranění, spíš na toho jejího vořecha, kterej nebyl schopnej počkat, aby se celá věc vyřešila. Jeho chování mne vytáčelo asi více než sestřina agresivity. Nechápala jsem, co na něm vidí.

Pomalu jsem zvedla oči. Zavrtěla jsem jenom hlavou, že tam žádný Život nebyl. To malé vlče jsem nepovažovala za důležité. "Možná," pípla jsem jenom, protože mi přišlo jako hloupost mlčet. Styx by si to mohla vyložit jako náznak odporu a to by nebylo dobré. Moje tlapka byla narudlá a nafouklá, jako bych ji vyválela v borůvkách a pak nafoukla jako balonek. Stála jsem tam ve sněhových vločkách, které mi dopadaly na kožich. Moje mysl byla odvedena někam naprosto jinam. Netušila jsem co mám dělat nebo co nedělat. Pak přišel finální rozkaz a ono uvolnění. Povolila jsem všechny svaly a sesunula se k zemi. Byla jsem vyčerpaná a na koncích sil, takže jsem si prostě jenom lehla do trávy a doufala jsem, že ta bolest v tlapce zmizne. No nezmizla.
Styx odešla a já si užívala chvíle klidu. Nebyl čas. Nebyla nálada. Nebylo nic, co bych mohla udělat. Mohla jsem jenom ležet a zhluboka oddechovat. Nevím, kolik uběhlo času, když mi Styx přinesla jídlo. Hlasitě jsem polkla a přitáhla si bobra k sobě, abych se mohla pořádně najíst. Měla jsem hlad a byla jsem utahaná. Jídlo ve mě mizelo rychlostí větru, i když se zraněnou packou jsem po každém soustu zaškubala tlapou a hrudí ve vlně bolesti. Pak Styx zmizela a nechala mě samotnou. Zavolala bych za ní ať počká, ale bála jsem se další rány a tak jsem zůstala ležet a mlčet.
Po chvilce jsem se ale zvedla a rozhodla se zmizet odsud. Co kdyby se Styx vrátila s tím svým nemrdou a chtěla mi to nandat znovu. Bylo to sice méně pravděpodobné, ale kdo by to riskoval.

//Medvědí řeku