Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice byla víc magická než ostatní, které jsem potkala. Její zelené oči a nazelenalá srst tomu jenom nasvědčovaly. Prohodila něco v tom smyslu, že mi nic neudělala a ani neudělá a že nemám vrčet. Jen jsem protočila oči v sloup, ale víc jsem to nekomentovala. Miluju tyhle nafoukané magičky, které si hned myslí, že jsou silnější než všichni okolo. Nehodlala jsem se ovšem pouštět do hádky. Můj záměr byl prostý. Budu-li mlčet, vlčice po chvilce ztratí zájem a odejde. Všechny magičky to dělaly. Pokud nemohly s někým krafat o své dokonalosti, vlčatech nebo podobných číčovinách, tak odtáhly jinam. Podívala jsem se na svou tlapku. Nebyl to příjemný pohled. Otok už splasknul, ale pořád jsem měla tlapku podivně narudlou a začínala jsem do ní dostávat zpět cit. Bolest zatím jenom šimrala, ale já věděla, že to je tím, že s tlapkou nehýbu. Zůstávala jsem proto raději ležet, abych náhodou neudělala nepříjemný pohyb.
V uších jsem zaslechla otázku té divné magické pindy. Můj výraz ztuhnul, ale nehodlala jsem na sobě dát cokoliv znát. Ještě bych mohla Apaté uškodit, pokud ji někde drží v zajetí. Jsem tupá, ale rozhodně ne tak tupá. "Ne... Nakopala ti snad zadek, nebo co?" zabručela jsem, ale můj hlas intonací prozrazoval, že mi to není tak úplně jedno. Zda se ovšem jednalo o pouhou přirozenou zvědavost, nebo o konkrétní zájem, poznat nešlo. Možná jsem jenom byla přirozeně zvědavá.

Chlad vody mě příjemě uklidnil. Moje tlapka se konečně začala zcvrkávat do podoby normálnosti... no... Nebyla už tolik napuchlá. Pomalu jsem rozlepila oči. Můj spánek nespánek byl rychlý a úderný. Krev se mi z ní pomalu smyla a odtékala řekou někam pryč. Viděla jsem další velkou řeku, která tu byla. Ležela jsem v jejich křižovatce a mohla jsem tak sledovat jak voda plyne. Možná že kdybych si do ní lehla, tak mě to odnese někam daleko pryč... Kde bych nepřekážela Styx a tak... Zatikalo mi v oku. Pomalu jsem tlapku vytáhla z vody ven. Necítila jsem jí, ale bylo mi jasné, že víc chladu by mi spíše uškodilo než pomohlo.
Kousek ode mě proběhlo vlče a s ním nějaký doprovod. Tiše jsem zavrčela. Škoda že má ostrahu, jinak by byl příjemnou součástí jídelníčku. Kousek ode mne se přišla k vodě napít vlčice. Jeden by nečekal, že to tu bude tak rušné. Vlčice měla zelené oči, což mě neuklidňovalo. Na zátylku se mi naježila srst a zavrčela jsem jejím směrem. Nebyla jsem nadšená z přítomnosti magičky, ale nemohla jsem se s tou dementní tlapkou chránit nebo bránit, kdyby zaútočila.

//Bobří ostrov

Rozhodnutí kam se vydat padlo na řeku. Bylo lepší si lehnout u ní a nechat svou tlapku v chladné vodě. Navíc bych stejně dál nedošla. Sesunula jsem se proto na kraj řeky, abych byla dostatečně blízko a pak uložila svou bolestně narudlou tlapku přímo do proudu řeky. Věděla jsem, že jsem momentálně v dost nepříjemné pozici. Kdyby na mě někdo zaútočil, měla bych to spočítané. S tou tlapkou jsem neměla šanci proti nikomu, ale co se dalo dělat. Bok naštěstí nebyl tak vážný jako ta tlapka. Byla jsem ráda aspoň za to.
Chladná voda působila jako nejlepší možná pomoc. Po chvilce jsem v tlapce ztratila cit a mohla jsem si tak spokojeně položit hlavu na tlapky. Přivřela jsem oči, ale nespala jsem. Spíš podřimovala, abych nabrala energii. Nemohla jsem si dovolit usnout a nechat tlapku ve vodě moc dlouho. Naštěstí jsem spánek na půl oka měla natrenovaný. Moje hlava byla prázdná. Nebyla jsem naštvaná na Styx za svá zranění, spíš na toho jejího vořecha, kterej nebyl schopnej počkat, aby se celá věc vyřešila. Jeho chování mne vytáčelo asi více než sestřina agresivity. Nechápala jsem, co na něm vidí.

Pomalu jsem zvedla oči. Zavrtěla jsem jenom hlavou, že tam žádný Život nebyl. To malé vlče jsem nepovažovala za důležité. "Možná," pípla jsem jenom, protože mi přišlo jako hloupost mlčet. Styx by si to mohla vyložit jako náznak odporu a to by nebylo dobré. Moje tlapka byla narudlá a nafouklá, jako bych ji vyválela v borůvkách a pak nafoukla jako balonek. Stála jsem tam ve sněhových vločkách, které mi dopadaly na kožich. Moje mysl byla odvedena někam naprosto jinam. Netušila jsem co mám dělat nebo co nedělat. Pak přišel finální rozkaz a ono uvolnění. Povolila jsem všechny svaly a sesunula se k zemi. Byla jsem vyčerpaná a na koncích sil, takže jsem si prostě jenom lehla do trávy a doufala jsem, že ta bolest v tlapce zmizne. No nezmizla.
Styx odešla a já si užívala chvíle klidu. Nebyl čas. Nebyla nálada. Nebylo nic, co bych mohla udělat. Mohla jsem jenom ležet a zhluboka oddechovat. Nevím, kolik uběhlo času, když mi Styx přinesla jídlo. Hlasitě jsem polkla a přitáhla si bobra k sobě, abych se mohla pořádně najíst. Měla jsem hlad a byla jsem utahaná. Jídlo ve mě mizelo rychlostí větru, i když se zraněnou packou jsem po každém soustu zaškubala tlapou a hrudí ve vlně bolesti. Pak Styx zmizela a nechala mě samotnou. Zavolala bych za ní ať počká, ale bála jsem se další rány a tak jsem zůstala ležet a mlčet.
Po chvilce jsem se ale zvedla a rozhodla se zmizet odsud. Co kdyby se Styx vrátila s tím svým nemrdou a chtěla mi to nandat znovu. Bylo to sice méně pravděpodobné, ale kdo by to riskoval.

//Medvědí řeku

Zůstala jsem stát s hlavou skrčenou. Styx si asi myslela, že jsem kdo ví jaký lovec. Však jsou čistý... Nezvedla jsem k ní pohled ani nepohnula hlavou. Když nepřišla rána, jen jsem otevřela oči a zůstávala stát. Sestra tvrdila, že mě nenapálila, ale to jsem si nemohla nechat líbit. "Odvedla jsi mě do hor z písku, že tam někdo bude a něco mi dá, ale nikdo tam nebyl... A když jsem se vrátila pryč nečekala jsi na mě," pípla jsem smutně.
Bok mě bolel a tlapka byla nechutně nateklá. Chtěla jsem si lehnout, ale nemohla jsem, protože jsem k tomu nedostala vyslovené povolení. Rozhodl jsem se tedy, že tam budu stát, dokud se Styx nerozhodne, že mě propustí, abych si mohla alespoň sednout. V podstatě jsem nic nevímala. Ani to, že se vlk sebral a odcházel pryč. Moje vědomí se pomalu začalo odpojovat od mého těla. Byla jsem slabá, hladová a zraněná. Nesmíš spadnout na zem. Musíš zůstat stát. Vydž zůstat stát. V hlavě jsem si opakovala krátké věty furt dokola. Byly to malé rozkazy, kterémi jsem se udržovala na nohou a při vědomí. Mírně jsem se kývala a kolem mne dopadaly na zem sněhové vločky. Neměla jsem, co víc bych Styx řekla, tak jsem prostě jenom čekala až se rozhodne mne propustit. Ta tlapa opravdu dost bolela. Bok naštěstí přestával hořet a už spíš jenom brněl. Pravděpodobně mi neprokousla kůži pořádně, ale jen ji odřela. Packu jsem měla tedy napuchlou a sval pnoucí se k rameni jsem cítila při každém pohybu. Nejspíš mi ho natrhla nebo tak něco, když tahala za mou tlapku. Nepřítomně jsem mrkala do země a pohupovala se v skoro neviditelném rytmu.

A pak ta úleva. Poslední popraskání tlapy a konec. Bolest většinou přijde chvíli po tom, co vás pustí. Je to její debil.í zvyk. Prostě dokud máte v těle nějaký ten pud, nějakou tu sílu, tak vás bolest nechá na pokoji. Jako by tu vůbec nebyla, ale jakmli vás pustí... ty pí.o to si pak jeden přeje, aby vás nepouštěli. Úleva z toho, že tohle není můj poslední den na zemi polevila a vystřídala ji ukrutná bolest. Pomalu jsem se přetočila a pokusila se na tlapku došlápnout, ale už jen ten pohyb mě bolel. Pomalu jsem se odebrala k úkrytu. Bez keců. Byla jsem zvyklá na to... nekecat. Nemluv, nebraň se, neprotestuj... Tohle mi umožnilo přežít a já se tím řídila od té doby. Sehla jsem jenom hlavu mezi ramena a pomalu se po třech sunula směrem k práci. (//odmítám psát post do díry a zpět, takže to prostě frknu sem snad nikomu nevadí) Vlezla jsem do nory a pak vytáhla to, co jsem tam nadělala. Po třech to bylo náročnější, než by si jeden mohl myslet. Vytáhla jsem podělanou kůži a tu menší, co jsem dala na ni. Nebylo potřeba se s tím patlat. Sestra by je asi chtěla vyhodit, ale já byla zvyklá na čistění horších věcí než posr.ných kožešin. Dotáhla jsem kůže k vodě. Nejprve jsem tlapkou očistila, to co na nich zůstalo. Co sis nadělala si taky ukliď. Bez přemýšlení jsem začala zbytky svého já olizovat z kožešin. Jak říkám, byla jsem na tohle zvyklá. Lízala jsem už horší věci. Trvalo mi to poměrně dloho, takže jsem nemohla tušit, co dělá sestra s tím nadrženým hovadem. Když jsem se ovšem vrátila s čistě čistýma kožešinama zpátky, pořád tam stáli. Pomalu jsem kožešiny nacpala zpět do nory a pak se vrátila nahoru.
Tlapa mi natekla do obřích rozměrů. Popravdě byla dvou až třínásobně větší. Bok mě pálil jako čert, ale s tím se nedalo nic dělat. Byla jsem utahaná, ale věděla jsem, že nejdřív musím udělat všechnu práci, než si budu moct odpočinout. "Ještě něco?" pípla jsem a čekala jsem na to, až mi Styx rozdá další rozkazy. Třeba abych podržela tomu blbečkovi, který pravděpodobně přišel o pich. "Měl to být jen vtípek, za to žes mě napálila s tím Životem..." broukla jsem ještě, ale věděla jsem, že jsem to přehnala a tak jsem přivřela oči očekávající ránu. "Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se," šeptala jsem a čekala na úder.

Přesně tohle bych od Styx čekala. Nabourala to do mě jak rozjetej kamzík. Náraz hlavou o zem byl brutální. Nakousla jsem si u toho jazyk, takže se mi z tlamy začala řinout krev. Její kovová chuť ve mě ovšem neprobouzela to, co by měla. Neměla jsem strach. O co bych se taky bála... O život? Ten neměl skoro žádnou cenu. O to, že mě zmrzačí? Zmrzačená už jsem byla... Neměla jsem čeho se bát. Ani Styx a jejího hněvu, který jak jsem viděla a cítila byl nepromíjející. Zahryzla se mi do tlapy tak moc, že jsem zaskučela bolestí. Doufám, že v puse cítíš ty srnčí bobky, ve kterej jsem se šťourala před chvílí. Do očí mi vyrazily slzy bolesti, ale z nějakého důvodu jsem se nemohla ubránit smíchu. Jakmile povolil první náraz bolesti, začala jsem se smát jako maniak.
Bylo mi fuk, že Styx běsní. Znala jsem jí dost dobře na to, abych věděla, že ji neukecám. Pokud se rozhodla mě zabít, tak mě zabije. Tak to prostě bylo. Postřehla jsem i toho jejího "nemrdu" jak jsem si ho přejmenovala. "Nebylo to jak si myslíš... Ale vyšlo to dost vipněééééé," zařvala jsem jak jsem ucítila tah, kterým Styx rvala mou tlapu. Byla silnější, rychlejší. Neměla jsem šanci se od ní dostat. Navíc narozdíl od ní, já ji nechtěla ublížit. Nikdy. I kdyby mi urvala tlapu, i kdyby mi rozsápala hrdlo. Jen bych tam ležela a čekala až skončí. Byla to přeci jenom moje sestřička, nikdy bych jí nemohla nic udělat. Jediné co mi tedy zůstalo bylo čekání. Čekání, až se Styx uklidní a já jim to budu moct vysvětlit. Popravdě pokud ten vlk není až tak velký posera, možná byl i zajímavý, chtěla jsem se s ním seznámit. Přeci jenom nemůže být normální, když chtěl vomr.at mou ségru. Všechno ovšem musí počkat, až jestli mě Styx zabije nebo ne...

//Celá tato polemika proběhla v několika málo vteřinách...

To že se ten vlk chová jako nadržený psisko, co si roky nevrzlo, a že je ségra jako čuba v květnu, toho jsem si automaticky ze svého křoviska všimla. Jestli mezi nimi ovšem probíhal nějaký rozhovor jsem netušila. Řekla bych, že můj dáreček bude mnohem vtipnější než bych si myslela... Nebo jsou to pěkný prasáci a v takovém případě, zakročím... proběhlo mi hlavou, když jsem sledovala jak oba vlci mizí v noře, kterou Styx považovala za bezpečný domov. Momentálně jsem už věděla, že bezpečný není. Pomalu jsem se zvedla ze svého úkrytu a rozhodla se, že si půjdu sednout hezky ke vchodu. Budu tam sedět a poslouchat a pokud se mi nebude něco zamlouvat, jednoduše tam na ně vlítnu a to jejich mecheche jim přeruším. "Přece si nenechám vomr.at ségru nějakým debi.em," prohodila jsem si sama pro sebe. Co bych to byla za sestru, kdybych něco takového dopustila?
Došla jsem tedy k okraji nory a usedla přímo ke vchodu. Mohla jsem tak nerušeně poslouchat, co všechno se děje vevnitř, aniž bych musela reálně vstoupit do vnitř. Samozřejmě jsem neslyšela všechno, ale jelikož jsem byla celkem zkušená, co se zasouvání věcí do cizích kun.iček týkalo, tak jsem si řekla, že případné nevhodné chování odhadnu. Možná bych to odhadla i po čuchu. Jen ať zkusí tu svou žížalu strčit do jakýhokoli otvoru mojí ségry a tím málem, co mu tam pak zbude, nepřefikne ani...ani... moje myšlenkové pochody se zastavily. Začala jsem naslouchat vnitřku nory.
To co jsem ovšem slyšela, nepůsobilo mic dobře a tak jsem pro jistotu trochu ustoupila. Ale pak jsem si zase sedla a taktně si začala olizovat drápky, jako by se nic nedělo. Jako by nechumelilo. Bylo mi jasné, že Styx zuří a že to odskáču, ale co... Neměla mě nechávat v tom pískovým blivajzu.

//Nora

Vystrčila jsem z nory čenich. Pořád byl můj pach dokonale kryt. Uviděla jsem vlka, jak laškovně vrtí prdelí na mou sestru. A ta mu to žrala. Pinda! Zavrtěla jsem hlavou, ale můj plán byl už v pohybu a nedalo se mu zabránit. Pomalu jsem tedy zase vylezla z úkrytu a zahalená pachem se vydala směrem k řece. Doufala jsem, že si mě nevšimli. Popravdě jsem se za to i modlila. Hned jak byla možnost jsem se vyválela v trávě, abych se zabavila zápachu a mohla se vrátit k těm dvěma. Zápach se ze mne pomalu přenesl do mokrého sněhu a trávy. Moje srst sice byla mokrá a nepříjemně se lepila na můj kožich, ale aspoň jsem už nesmrděla.
Chtěla jsem se vrátit k nim, ale pak jsem se zastavila. Nebuď blbá! Když se tam teď vrátíš budou se tě vyptávat... Ne ne zůstanu hezky opodál a budu je sledovat. Připlížila jsem se podrostem až jsem se dostala blízko k nim. Byla jsem pořád daleko, abych neslyšela o čem si povídají a oni mne nemohli cítit. No aspoň jsem viděla o co se to pokouší. Vypadalo to, že se shiluje k něčemu vážného. Vlčí bože dej! Ať vlezou do toho úkrytu prosím! Modlila jsem se ke všemu, co jsem znala. Tahle pomsta by bal dokonalá, ale nemohla jsem určit, co oni dva udělají.

//Náhorní plošina přes Mahtae

Vyběhla jsem na ostrov ve svém velmi zapáchajícím kožichu. Bylo mi jasné, že tenhle můj nový odér zamaskuje můj vlastní pach. Smrděla jsem jako srnka, která se vyválela v nějakých hnilobných kytkách a ještě se u toho pos. Nebylo to rozhnodně nic příjemného. V okolí jsem cítila pach Styx a dokonce i toho jejího poseroutky. Co ten tu dělá? Nic mne nemohlo odradit od mého plánu. Zápach maskoval moji vlastní pachovou stopu, ale nezanechával nic nepříjemného ve vzduchu dlouho. Přimotala jsem se opatrně ke křoví, které tu bylo a když se Styx a ten divný pobuda nedívali vběhla jsem opatrně do nory. Mohly by zahlédnout špičku mého ocásku, kdyby ovšem ona špička nezmizela. Jak jsem byla plná vzrušení a energie ocásek mi zmizel. Ti dva navíc byli až moc zahledění jeden do druhého, takže si mého proklouznutí nemohli povšimnout. Pokud teda nebudeme brát v potaz zápach, který zůstal chvíli ve vzduchu, než ho vítr rozehnal.

//Nora

//Ohnivé jezero přes louku vlčích máků

Přiběhla jsem louce, která musela být porostlá květinami na jaře a možná i v létě. No teď to tu spíš páchlo než vonělo. Mrskla jsem ocasem a rozhodla se, že svůj zapáchající plán naplním dokonale. Lehla jsem si na zem a rozhodla se vyválet se ve všem co tu bylo. Válela jsem se v bobcích srnek a vadnoucí trávě, jejíž aroma ještě umocnil sníh, který roztával na povrchu. Po chvilce perfektního válení jsem se rozhodla zvednout a vyrazit dál. Moje aroma bylo zapáchající a oporné. Abych se ještě posílila rozhodla jsem se sežrat trochu té shnilé trávy. Snad to stihne dojít dolů. Můj plán pomsty byl připraven. Zapáchal, ale to nevadilo. Ten pach pomsty byl dokonalý. Přidala jsem opět do kroku, abych se odsud dostala domů. Cestu už jsem znala, takže nebylo třeba si dávat nějak extra pozor na cestu a mohla jsem se plně soustředit na běh směrem k domovu.

//Bobří ostrov přes Mahtae

//Kraj světa přes potok

Držela jsem se potoku, abych sedostala od hor. Navíc jsem věřila tomu, že u potoka mám šanci se vyhnout případné smečce. Sice by nebylo nejmilejší potok brodit, ale rozhodně by to bylo lepší, než se nechat sežrat njakou partou magických vlkoušů. Nerada jsem cestovala po tomhle děsivém místě samotná, ale co se dalo dělat. Stína jsem nechala za sebou. Vrána byla kdo ví kde a Styx mne opustila. Ještě jí musím vlastně nadělat do úkrytu za to, že si ze mě vystřelila tím Životem! Došlo mi, že jsem sestře slíbila pomstu a že jsem ji ještě neralizovala. No a teď na to byl nejlepší čas. Vlilo mi to novou sílu do žil a já pádila a upalovala jak jen to šlo. Chtěla jsem prostě dorazit domů, co nejdříve. Něco mi napovídalo, že tam Styx najdu a budu jí moci počestovat nějakou tou nadávkou nebo něčím podobným. Nadělám jí do kožeši, to bude nejlepší možný zvrat! Pomalu jsem postupovala kolem jezera.

//Náhorní plošina přes Louku vlčích máků

//Smrčiny

Vyběhla jsem z lesa. Hned mi do srsti začal padat sníh, který se tu pomalu tetelil. Nebylo to ještě vydatné sněžení, ale nebylo to ani příjemné nebo přívětivé. Neměla bych zůstávat v horách dlouho. Raději zamířím přímo domů... Musela jsem si ovšem dávat pozor, abych neslezla z hor moc nízko, abych se nedostala až k lesu oné smečky, kterou zmiňoval Stín. No nechtěla jsem ani lézt nějak extra do hor, abych náhodou nenarazila na nějaké nepříjemnosti. Ve vzduchu jsem cítila pach rysů a tak jsem nechtěla riskovat, že některému z nich zkřížím cestu. Ještě by sice nemuseli být vyhladovělí a agresivní, ale v magickém světě, by mohl mít i rys magické schopnosti a well... nechtěla jsem to riskovat. Pomalu jsem tedy začala přecházet hory po vrstevnici. Snažila jsem si dávat pozor, abych někam nezapadla, ale zároveň, abych se pohybovala dost rychle. Tohle byl přeci jenom závod s časem!

//Ohnivé jezero přes potok

Sledovala jsem vlka, který prohodil něco o Životu, což mě absolutně nebavilo. Nějaké kecy o magických blbečcích... Tiše jsem zavrčela a pak se odvrátila. Stín se rozhodl zůstat na místě. Jenže já tu zůstávat nechtěla. Už jenom proto, že naše stopa vedla sem, ale on se asi neobával, že sem doběhne ten, co nás naháněl u řeky."No jak chceš, jak chceš... Ale až tě roztrhá ten zrzek, co šel za náma, protože tu najde tvou stopu, tak si nestěžuj," broukla jsem znuděně a pomalu se zvedla. Byla celkem zima, ale já tušila, že to bude ještě horší. Protáhla jsem si přední tlapky a pak zadní, abych se trochu rozhýbala a mohla se vydat dál. Asi bych se měla pokusit vrátit domů... Zatřepala jsem kožichem, ze kterého odletělo několik větviček a bordelu. "Hodně štěstí, pokud teda nezměníš názor," dodala jsem ještě, než jsem se rozešla pryč od vlka. Nehodlala jsem se na něj věšet, ale kromě Vrány to byl jediný vlk, se kterým se tu dalo mluvit.
Našlapovala jsem opatrně a dávala si pozor, abych nezahnula moc do lesa. Nerada bych narazila na smečku, která by mne mohla chtít zabít. Nebo možná jo? Nakonec mne napadlo zkusit to obejít a do smečky se vůbec nepouštět, pokud to půjde.

//Kraj světa přes starý ostrv

Jen jsem zaprskala. Trochu jako když prská kočka. "Já ho měla zabít, ale tys ho mě líp držet," zabručela jsem na něj a poposedla si na chladné zemi. Vlče bylo dávno v tahu a nemělo cenu se pouštět do jeho hledání. Možná bude mít štěstí někdo z rodiny, že ho najdou a zabijou za mě. Zatikalo mi v oku. Stín mluvil o tom, že vlče tu neumře kvůli Životu. "Pff o tom mi ani nemluv. Bylo mo řečeno, že mi dá sílu a rychlost a všechno, co budu chtít, ale když jsem dorazila tam, kde měl žít, bylo tam jenom nějaký malý pitomý magickýc vlče, který si myslelo, že si s ním chci jenom hrát..." odfrkla jsem si zlostně. Všechny tyhle magické potvory, co se tady usadily mne přímo odpuzovaly. "A žije tu ještě někdo? Kromě Smrti a Života?" zeptala jsem se zvědavě a taky, abych odvedla pozornost od toho, že nám utekla svačina. Začínala jsem mít zase celkem velký hlad.
Podívala jsem se kolem. Kousek od nás jsem viděla hory a další les, který pravděpodobně obývala ta smečka z jihu. Tam se rozhodně pouštět nebudu. Nakrčila jsem čenich. Můj plán se opět rozpadl a já neměla, kam bych šla dál. Nevěděla jsem, co mám dělat, nebo kam bych se mohla vydat. "Nějaký plány?" zeptala jsem se nakonec Stína, který se tu pořád zdržoval. Popravdě bych čekala, že vezme dávno do zaječích.