Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 4
//Kaskády přes Midiam

Rozhodně jsem nechtěla vlče naštvat, zatím mě následovala, takže jsem měla docela šanci, že ji budu moct sežrat. Prohodila něco o tom, že mi to sluší. "Zranění nejsou módní doplněk," odsekla jsem jí. To co se mi stalo rozhodně nebylo příjemné a doslovně mi to podě.alo zbytek života i celou budoucnost. Necítila jsem to tak, že jsem prošla peklem tam a ven, takže se moje zranění stala odznaky boje a toho, co jsem prožila. Já to brala jako něco, co mě zničilo, potupilo a pokořilo. Neměla jsem jizvy ráda. Neměla jsem ráda svou tlapku, která byla bez drápů k ničemu. Byla jemná a slabá jako já. Tiše jsem si pro sebe zavrčela.
Vlče bylo ovšem plné energie a vypadalo to, že ta energie neutichá. Blbla ve sněhu všude kolem a něco si křičela pod sebe do sněhu. Nechala jsem jí být ať si dělá co chce. Pomalým krokem jsem pokračovala k jezeru, které bylo před námi. Zamrzlo, což bylo fajn, protože jsme mohly jít bruslit. Flow za mnou začala vyzvídat, jak vím, že není mrtvá. "Mrtví se nehýbou a nemluví," řekla jsem jí tajemným hlasem. Věděla jsem víc, ale nehodlala jsem jí to říct, dokud sama nebude chtít, aby mě pak její máti nemohla nařknout z toho, že jí kazím děcko. Jestli přežije a podaří se jí vrátit domů, což doufám nenastane... Ale kdyby náhodou. Podívala jsem se na jezero a začala zkoušet, zda je led dostatečně silný.

//Loterie 3

Flow se začala strašně čechrat a nafukovat. Vypadala jako nějaká kulička, která se chystá prasknout. "Chi chi chi," zasmála jsem se celkem slabím a pisklavým smíchem. "Ty nikdy nepotkáš a kdyby jo, tak by ti natrhli zádel," dodala jsem s dušeným smíchem. Jí by asi neublížili je magič... Ale co když není? Nechová se jako magič. Možná je jako já a rodina, jenom se tu snaží bez magie přežít. A aby přežila tak se vydává za magické vlče a doufá. Přejela jsem Flow pohledem a přemýšlela, jak dlouho jí bude takhle šaráda fungovat, než vyroste a všichni ji prohlédnou. Musím zjistit, zda pochází z magických nebo nemagických rodičů. Teď na to nebyla vhodná chvíle ovšem.
Z mých skromných návrhů vypadala celkem odvařeně. Takový štěstí jsem ani nečekala, že někdo bude projevovat. Naklonila jsem hlavu na stranu. Působila prostě divně, ale nesoudila jsem. Jen mi přišlo divné, že tu přežila s tímhle myšlením tak dlouho. Zvláštní. Měla nějak moc energie, což mě trochu zaráželo, ale já měla taky celkem dost energie a taky jsem toužila ji vybít. "To je sníh. Zmrlá voda, která padá z nebe... To je pro to, aby si příroda mohla odpočinout a na jaře zase rozkvést," řekla jsem jí s klidem a hrábla do sněhu. Její pokus o lov mých tlapek jsem ignorovala. Najednou začala přehrávat, že umírá. "Ale prdlajz umíráš. Umírající vlče vypadá jinak," broukla jsem trochu naštvaně a pak se otočila směrem dál. "Tak vyrážíme," řekla jsem nakonec. Pomalým krokem jsem zamířila na jih.

//Medvědí jezero přes Midiam

//Loterie 2

Malá vlčice vypadala nadšeně naprosto ze všeho. Když si všimla mých jizev zachovala se neobvykle. Většina vlčat se mých jizev bála, většina dospělých je považovala za známku hrozby. Tahle malá ke mně přišla a pohladila mě po pacce bez drápků. Instinktivně jsem chtěla zavrčet, ale na poslední chvíli jsem se zarazila a vyšlo ze mě jen podivné hrdelní zabublání, jako bych si chtěla říhnout, ale nevyšlo mi to. Flow odstoupila a začala se vyptávat. Řeknu že jsem spadla to bude nejjednoduší, navíc tomu i snadno uvěří..."Nespadla jsem, potkala jsem ne moc milé vlky," řekla jsem jí nakonec popravdě, ale víc jsem to nerozváděla. Nechtěla jsem ji viděsit. Působila jinak než ostatní magická vlčata. Ta většinou vrčela, drze prskala nebo byla celkově otravná. Tahle byla zvláštní. Je zvláštní jako já!
Pak si vlče keclo na zadek do sněhu, což muselo být velmi nepříjemné. "Nechceš jít někam kde bude tepleji?" zeptala jsem se jí nakonec a mírně pohazovala ocasem. Nebyl to trik, nějak mě tohle vlče zaujalo. "Budu ti říkat Flow," rozhodla jsem se nakonec, ale Sváču jsem si nechávala v záloze. Vypadalo to, že se mě zatím furt nebojí, což bylo dobré znamení. "Co kdybychom..."Měla bych ji vzít hned do úkrytu."...šli se klouzat na nějaké jezero nebo sjíždět nějaký kopec?" Chvilka hraní neuškodí. Nakonec jsem se usnesla, že i když si nemám hrát s jídlem, je to lepší než tu postávat blízko smečky a blízko toho pachu.

//Loterie 1

Vlče asi nebylo nejchytřejší, protože vzalo mou poznámku jako pochvalu. Jen jsem si posměšně odfrkla a nechala to být. Tahle prďola by se naší rodině mohla hodit. Vypadá celkem zoufale, po jakémkoli uznání... Magičové a jejich ego. Přeletěla jsem mrně pohledem a sledovala jak mu září očka, při zaslechnutí pochvaly.
Náhle jsem ucítila podivný známý pach, který ke mně došel z druhé strany řeky. Dvoubarevná. Vybavila jsem si oči vlčice, která na mě skočila, když jsem se chystala propustit to divné mládě, ze svých spárů. Tenkrát neměla žádný důvod mě napadnout. Trochu jsem se ovšem zalekla, co by udělala, kdyby mě tu zahlédla s jiným vlčetem. Rozcupovala by mne na kusy! Moje nepozornost ovšem přivedla něco naprosto jiného. Vlče se ke mně rozeběhlo a začalo se ke mně lísat. Celá jsem se napnula jako struna. Tupko, chovej se mile nebo nám to vlče zdrhne! Pokárala jsem sama sebe a trochu se uvolnila. Mírně jsem přejela vlče čenichem po hlavě v naznačenm objetí, při čemž jsem musela tak moc potlačovat sliny, abych jí nepokapala kožich. Voněla lahodně. Určitě by chutnala lépe než ten vlk.
Vlče se odtáhlo a já se pokusila o úsměv, který vypadal spíš jako znuděný úšklebek, nebo jako bych měla zaražené prdy. Co teď! Co ted?! Panikařila jsem, protože jsem opět svůj plán plně nepromyslela. "Ehm.. Já... Těšíme," vykoktala jsem ze sebe a mírně stáhla uši dozadu. Znovu jsem zacítila ten pach z druhé strany řeky, ale vzdaloval se. I přesto jsem se bála a necítila se tu moc bezpečně. "Můžu ti říkat Flow nebo Sváča, protože voníš tak moc hezky jako sváča?" zeptala jsem se nakonec vlčete...."Ale Flow bude asi lepší, že?" dodala jsem, když mi došlo, že jsem řekla, co jsem si měla jen myslet. Ve své hlavě si ho stejně přejmenuju asi na něco jiného, ale chtěla jsem navázat konverzaci v přátelském duchu, než ji odvedu domů... do naší nory.

Prohledávala jsem spodní část řeky, jestli náhodou někde nevyplave zmrzlé nehybné tělíčko vlčka a nedočkavě jsem se u toho olizovala. Bohužel vlček nevyplavával. Neviděla jsem ani kousky srsti, masa nebo vnitřností, takže pravděpodobnost, že sjel řekou až sem byla mizivá. Musel někde vylézt. Kéž by mi jen došlo, že řeka ze severu nevedla sem, ale že vedla do močálů. Žila jsem v přesvědčení, že tam kde její pramen zmizel pod zemí, musel pak procestovat až sem. Pletla jsem se, ale já prostě nebyla nejchytřejší.
Náhle jsem za sebou uslyšela zvuky. Otočila jsem se, abych uviděla vlče, které nedočkavě vyhrklo, že jsem pěkná a tvářilo se, jako když tele kouká na nový vrata. "No a ty jsi přímo k sežrání," prohodila jsem o olízla se. NE! Musím na to jít jinak! Udělala jsem pár kroků k vlčeti, ale pak jsem se zarazila. Už jsem tu chytila tři vlčata, jedno dokonce dvakrát, a pokaždé mi stihly zdrhnout nebo je někdo zachránil. Musela jsem vymyslet nový plán. Odlákat je domů a sežrat je tam! To znělo jako super plán. Nejdřív jsem ale potřebovala získat důvěru tohohle prcka. "Ahoj, já jsem Tasa a mám ráda... vřelá objetí?" poslední část věty jsem vyslovila dost nejistě, ale po čenichu se mi rozjel úsměv, který musel působit více než vyšinutě. "Jak se jmenuješ ty?" dodala jsem, abych to zamluvila a pohodila ocasem ze strany na stranu.

//Východní hvozd

Došla jsem k místu, kde řeka klesala po kamenech dolů. Pokud ten blbeček spadl do řeky, tak tady by se rozdělal na kašičku.... Ale jeden nikdy neví, že jo? Že jo?! Nejprve jsem se rozhodla podívat dolů ze skály, jestli vlče nikde neuvidím, ale nikde jsem ho nezahlédla. Občas mi sice stínil led nebo větve stromů, ale i tak jsem doufala, že ho uvidím. Začala jsem opatrně seskakovat po kamenech dolů k řece. Vždy když jsem byla v místě, kde se voda trochu "zastavila", začala jsem si to tam prohlížet, jestli vlče neuvidím. Dokonce jsem koukala i pod led, jestli tam náhodou není přimrzlé. Kam jinam by zmizelo bezestopy, než do řeky, ve které by odplulo pryč? Můj mozeček nebyl dostatečně chytrý na to, abych zpracovala, že by vlče do pár minut pravděpodobně v řece ztratilo vědomí a umřelo. Dopadlo ke dnu a nikdy bych ho nenašla.
Seskočila jsem na nejnižší kámen a začala prohledávat konec sklaního útvaru, jestli náhodou nenajdu něco zajímavého. "Já si zpívám trapnou písničku, já si zpívám trapnou písničku. Trapnou písničku si zpívám, tu si zpívám jenom já. O jednom malém vlčeti, co utonulo ve studené řece...lalalalalalá lalalalá," prozpěvovala jsem si cestou dolů po kamenech a při tom si dávala velký pozor na to kam šlapu. Kolem jsem cítila spoustu pachů, ale ani jeden mi nepřišel známý.

//Nad kopci přes Kierb

S čenichem u země jako vlk, co hledá čubku v říji, jsem procházela podél řeky. Ale nic jsem nenašla. Několik stop mířilo k řece, ale na druhé straně jsem žádné nenašla. Vlče muselo buď běžet po ledu nebo se mu nějak povedlo proběhnout po břehu řeky, kde jsem ho nemohla stopovat. Zmetek. Zlostně jsem zavrčela a obrátila svou pozornost směrem na jih. Tady na severu na mě nic moc nečekalo. Jediné, co jsem si ovšem uvědomila, byl fakt. Že v lese na severu bude nějaká smečka nebo větší skupina vlků. Moc to tam páchlo.
Stočila jsem svůj směr na jih. Nechtělo se mi běhat jak zbrklá tupina všude okolo. Takže jsem se rozhodla jít na jediné vhodné místo, které jsem znala. Sice jsem zanechala Noroxe v tom lesíku, ale tak nějak jsem věřila tomu, že se sám pustil do pronásledování vlčete a měl prostě větší štěstí než já. Možná ho chytil a už si užívá na teplém vlčecím masíčku. Olízla jsem se ať mi od tlamy odletěla slina. Kdyby to ovšem nenastalo, chtěla jsem se ujistit, že vlče přeci jen neodešlo na jih. Následovala jsem řeku v naději, že do ní možná spadlo a já ho někde najdu.

//Kaskády

//Já se teda vypařím, ale pak si tě najdu Noroxi

Vlče se najednou vyškublo a zdrhlo. Byla jsem trochu v šoku. Příjemnou chuť v tlamě vystřídalo zklamání v prázdných tlapkách. Bouchla jsem tlapkou do sněhu a bez rozmýšlení se rezeběhla za vlčetem, které mizelo v dálce. Musím ho chytit! Rozhodla jsem se, že bez vlčete se nevrátím. Norox si zasloužil taky ochutnat tu lahodnou krev, která mi zasychala na tlamě. Příjemně to chladilo. Držela jsem krok a oddechovala pravidelně. Nechtěla jsem se nechat vyvést z rovnováhy, ale vlče běželo po sněhu s naprostou lehkostí. Bylo lehoučké a skoro se na prašanu vznášelo. Já na druhou stranu s každým krokem zajela několik centimetrů do sněhové pokrývky. Pomalu jsem začala ztrácet vlče z dohledu.
Rozhodla jsem se přidat a doufat. Nic jiného mi nezbývalo. Přece bych nemohla dopustit, aby ten prcek zdrhnul domů a tam všem nakindal, že jsem mu ublížila. Ještě na mě naběhne nějaká dvoubarevná čuba jako minule. Blížila jsem se k nějaké řece, protože jsem ji slyšela. Vlče ovšem nebylo nikde k vidění. I když mělo tmavý kožich neviděla jsem ho. "Kur.a!" vykřikla jsem naštvaně a rozhodla se jít kousek dál a prozkoumat to podél řeky, třeba nějaké vlče najdu.

//Východní hvozd přes řeku Kierb

Vlče vypadalo, že je mu úplně někde, že za pár minut chcípne. Olízla jsem si slinu, ale v tom mě ten prcek polechtal ocasem pod bradou, když proběhl kolem. "FUJ, FUJ, FUJ... Nechutnej bastarde," začala jsem odkašlávat a tlapkou si otírat tlamu, která byla znesvěcena vlčetem a jeho ocasem. Moje zádel se sesunula k zemi a uvalila se do sněhu, ale naštěstí tu byl Norox, aby zasáhl.
Přestala jsem si utírat bradu. Mezitím můj bratr, který byl inteligentnější a lepší snad ve všech ohlede, chytil toho malého zmetka a přirazil ho k zemi. Potom, začal mluvit o tom, že je celý můj když mám hlad. Zavrtěla jsem ocasem a zvedla se na všechny čtyři. Mlsně jsem si olízla zbytky slin a přiblížila se k vlčeti. "Díky," broukla jsem a došla až k Noroxovi.
Co když je zkažený? Magický parchanti tu můžou být zkažený i co se masa týče, nejen charakteru... Naklonila jsem hlavu na stranu a sehnla se k vlčeti. Bratr ho pořád držel a já měla tak šanci si ho očuchat. Voněl přímo k nakousnutí. Sehnula jsem se k jeho boku, nebo spíše řečeno stehnu. Pomalu jsem otevřela tlamu, zatím co ho Norox držel. Velice pomalu a s precizností jsem mu začala zarývat špičáky do masa. Chtěla jsem ho nejprve trochu ochutnat, abych věděla, jestli není zkažený. Moje zuby se začaly bořit hlouběji a hlouběji. Muselo to pekelně bolet. Pak jsem zuby vytáhla, ale tlamu jsem nechávala na stehně vlčete. Ucítila jsem krev, která mi začala téct na jazyk a do krku. Chutnalo to božsky. Jako ta nejlepší mana, kterou může nebe nabídnout. Krev se mi rozplývala na jazyku a já na chvíli zapomněla, že bych měla převzít nad vlčetem kontrolu. Norox odtáhl tlapku, ale já ji ještě na vlče nestihla dát. Mělo jedinečnou a poslední šanci zdrhnout.

Norox sopěl a sopěl. Já spíš sledovala okolí, abych se případně mohla někam schovat. Stáhla jsem se víc do sebe, ale uši jsem měla pořád našpicované a zraky přejížděla okolí. Uviděla jsem blešky, které mi vyskákaly z kožichu a upalovaly kdo ví kam "Naslchledanou," pípla jsem potichu, aby to brácha neslyšel. Pak jsem se ovšem viděsila, že pan brouček mohl utéct s nimi. Přejela jsem si rychle čumákem po srsti, abych ho uviděla jak mi líně leze po kožichu a něco kouše. "Uff," oddechla jsem si uvolněně, že alespoň on tu se mnou zůstal. I když kdo ví na jak dlouho...
Brácha mezi tím procedil skrz zuby jméno toho zametáka, co dolézal za Styx. Jen jsem přikyvovala jako blbeček a nic jsem neříkala. Norox si pak poslechl můj nápad, ale sledoval při tom okolí, jako bych tu já nebyla. Takže jsem sklapla a neřekla už ani slůvko, abych ho náhodou ještě víc nenaštvala. Bála jsem se, že když ho naštvu tak mě praští. A já se snažila vyhýbat všem ranám ať už by přišli od kohokoli. Brácha nebrácha, páru má určitě nehoráznou. Kývla jsem hlavou na svoje vlastní myšlenky. Pak se Norox divně usmál, ale asi to byl jeho normální úsměv. On se vždycky křenil jak de.il, takže jsem tomu nepřidávala žádnou váhu. Pak se o mě otřel a já zaslechla příjemná slova. Začala jsem vrtět ocasem. "Já? Já nejsem. Já jsem jenom tupá," vyblekotala jsem. Tupino! Nemám ostatním říkat, že jsem tupá, budou si pak myslet, že jsem ještě tupější... Zlostně jsem nad svou tupostí bouchla tlapkou o zem.
Najednou jsem si všimla vlčete, které si to napochodovalo až k nám, jako by se nechumelilo. "Tobě máma neříkala, že se nemáš bavit s cizíma?" zabrblala jsem si pro sebe a vtom větru jeden nemohl tušit, zda to vlče slyšelo nebo ne. Norox si ovšem servítky nebral. Začal se mlsně olizovat a já při pohledu na vlče taky cítila sliny v tlamě. "Můžu ho sníst? Prosím, prossíííííím... Mám fakt velký hladík!" začala jsem poskakovat a mrkat na Noroxe. Z tlamy mi vyletěl jazyk a na zem začaly dopadat sliny. Úplně jsem zapomněla jaký mám hlad. Konečně sežeru vlče i tady. Třeba chutnaj jinak!

Sledovala jsem Noroxe, který se drbal a pak najednou vstal a působil dost naštvaně. Přestala jsem vrtět ocasem a stáhla jsem uši k hlavě. "Jo byl... Měl takový dementní jméno na D myslím...Ale já si jména nepamatuju," řekla jsem smutně a provinile jsem se přikrčila, kdyby mi náhodou chtěl Roxí jednu vrazit. No on rázoval z jedné strany na stranu a něco mlel o tom, jak ségra dělá ke si cosi s magičema. "Třeba má plán," pípla jsem, ale bylo to tak potichu, že mě brácha nemohl ani slyšet, jelikož si pořád jel svou. Něco opakoval, jako ho to všechno tady vytáčí a jak ho ségra vytáčí a jak máme držet při sobě.
To že máme držet při sobě jsem s ním sdílela, ale Styx ke mně byla hodná, takže jsem neviděla žádný důvod, proč bych se měla přidávat ke kydání hnoje na její hlavu. Byla jsem tak nervózní, že jsem chtěla zmizet. Nejradši bych se teď hned vypařila. To by bylo nejlepšejší... Ale když budu sedět, kývat a držet tlamu, tak se mi snad nic nestane. Najednou mi začal blikat ocas, který jsem měla momentálně položený za sebou. Párkrát problikal. Zmizel. A pak zase zablikal a byl zpátky. Já si toho vůbec nevšimla, protože byl ocas za mnou, ale jestli si toho všiml Norox nešlo poznat. "Třeba má opravdu nějaký plán. Chce si je omotat kolem drápku a až to budou nejméně čekat, tak škubne a oni se sesypou jako domeček z listí," řekla jsem odhodalně, abych trochu zmírnila nenávist, kterou bratr ventiloval a směřoval na sestru. "A třeba jemu jde přesně o tohle. Rozeštvat nás proti sobě, abychom se nemohli semknout a zabíjet je jako větší skupina," dodala jsem o poznání potišeji. Nebyla jsem chytrá vlčice, nikdy jsem nebyla, ale ohledně chování magičů jsem se v zajetí naučila mnohé. Nikdo z nich nedělal nic jen tak, každý sledoval nějaký zájem. Pokud teda jediným zájmem toho vlka není vopr.at mi ségru.

Sklopila jsem provinile pohled. "Promiň..." pípla jsem na jeho zavrčení, že jsem přitáhla blechy. Varovala bych ho, ale to by na mě nesměl skočit jako první. I když sama bych se pravděpodobně neudržela a skočila po něm radostí. Navíc co jsou to jenom blechy, dřív nebo pozdějc vychcípou a nebo... nebo taky ne. Seděla jsem na zadku a pak jsem se podivně zkroutila a začala se drbat zadní tlapkou za levým uchem. Bylo to příjemné a tak jsem slastně vyplázla jazýček mlemíček a přivřela očka. Z drbacího rauše mě vytrhla až Roxího poznámka. Pomalu jsem otevřela oči a položila tlapku s mrsknutím o zem až se zvedl do vzduchu sníh.
Mlaskla jsem a rozhodla se bratrovi odpovědět. "Ona to tak, ale nemyslela. Když jsem jí našla byla na mě fakt hodná, ukázala mi to tu, vysvětlila kde co je... Nalovila mi trochu jídla a ukázala úkryt, ale pak si ze mě udělala srandu. Řekla, že na nějaký pískový hoře žije někdo, kdo mi dá větší sílu a tak, ale když jsem se tam vydala, nikdo tam nebyl. Tak jsem se jí chtěla pomstít a nechala jsem jí v noře velmi zapáchající dáreček... Jenomže ve stejnou dobu se sestřička rozhodla dotáhnout si tam nějakýho vometáka... No kdo to mohl tušit, že jo..." zasmála jsem se vlastnímu vyprávění a vzpomínce na to, jak si tam ti dva v klidu nakráčeli a jak pak vyletěli ven. "Trochu se namíchla, ale nic strašnýho, zažila jsem horší," dodala jsem s povzdechnutím. Byla to pravda. Styx to určitě nemyslela zle, jenom jí to naštvalo. A já byla na rány zvyklá tak co?
Pak byla řada na mě abych se zaposlouchala do bratrova vyprávění. Byl na svá zranění hrdý a já musela uznale pokývat hlavou. "Vypadá to, že tu magičům děláš pořádnou radost," ušklíbla jsem se s úsměvem, který působil mile a přátelsky, i když jsem mluvila o ne úplně milých a přátelských věcech. "Mě se podařilo unést dvě vlčata. Jedno jsem snad utopila v řece a druhé mi zdrhlo... Ale prý tu nikdo neumírá, takže nevím," dodala jsem, abych taky nějak přispěla do sbírky dělání pekla magickým blbečkům.

Vrtěla jsem ocasem až mi odletoval od zadku sníh. Muselo to vypadat komicky z pohledu pozorovatele. Bohužel tady byl pozorovatelem jenom Roxí a ten těmhle směšnostem všedních dní moc pozornosti nevěnoval. Měl radši promyšlenější vtípky, zákeřnější, vtipnější. Naklonila jsem hlavičku na stranu a poškrábala se za uchem. Ocásek se mi sklidnil, protože jsem všechno soustředění zaměřila na poškrábání toho správného místečka. (//Vítej v klubu blecháčů, pokud v něm ještě nejsi) Ty otravné potvůrky v kožšku mi ani moc nevadily. Alespoň měl pan brouček společnost.
Položila jsem zadní nohu zpět na zem a vrátila se pohledem ke svému bratrovi. "Já tě vidím radši," řekla jsem se smíchem v hlase. Můj ocas se opět rozvrtěl. Byla jsem ráda, že jsem našla dalšího člena rodiny. Bratr konstatoval něco o mém stavu. "Jojo... Modřinu na boku mám os Styx, stejně jako tu tlapku, ale ta už je lepšejší," prohodila jsem a zamávala přední tlapkou s drápky ve vzduchu. "Jinak jsem se odřela kvůli nějaké magické kráče, která je moc tlustá na to, aby prolezla tunelem a pak si na mě dovolila ještě spadnou," dodala jsem nasupeně při vzpomínce na Tlustoprdku. Pak jsem si prohlédla bratra, který sám byl vymóděný o pár ne úplně vzhledných dodatků. "Sluší ti to," řekla jsem s úsměvem. Nebylo to míněno zle, jizvy a zranění jsem brala jako známku prožitého a hlavně přežitého boje. Kdo jich měl hodně, musel projít spoustou bojů a všechny přežil. V podstatě má slova byla spíše poklonou složenou bratrovi, který byl silnější a zdatnější než já.

Hledala jsem v okolních zasněžených kopečcích nějaký ten úkryt. Jediné, co jsem ovšem nacházela, byly mechem pokryté díry. V tomhle pitomém lese není ani pořádný křoví nebo skála... Hlavně, že vkraji je každý magič, ale nikde nemají pořádné úkryty. Tiše jsem zavrčela. Byla to spíš známka frustrace a slabé paniky. Rozhodně jsem nechtěla usínat na odkrytém sněhu v tomhle nebezpečném místě. Nebála jsem se prochladnutí, nebo něčeho podobného. Před sněhem by mne ochránily větve stromů, ale neochránily by mne před náhlým útočníkem, který by si mne vybral za kořist, kdybych usnula.
Jako bych si to na sebe přivolala. Ucítila jsem cizí pach a uslyšela zrychlený dech. Jen jsem se stihla podívat směrem, odkud to všechno přicházelo až k mým smyslům, než mě šedá šmouha strhla na zem. Útočník mi narazil přímo do bolestivého boku. Modřina mě zabolela, jak jsme narazili v jednom klubku na zem. Při přemetu jsem bolestivě vzdychla, jak se mi z plic vydral vzduch ven. Po dvou nebo třech otočkách ve sněhu, který naštěstí brzdil náš pád jsme se zarazily o strom. Nebo spíše řečeno se o strom zarazil útočník, já se zarazila o jeho tělo a kožich. Na zlomek vteřiny jsem byla jako hadrová panenka, která bezvládně ležela na vlkovi, který se mě snažil zabít. Trochu za to mohl šok z nečekaného útoku a trochu teplo, které vyzařovalo z vlka pode mnou. S vrčením jsem si stoupla a vycenila zuby, než jsem zaslechla svoje jméno. Vycházelo z útočníkovi tlami. "Roxí?" pípla jsem zmateně, ale pak jsem si uvědomila, že stojím nad svým bráškou a uvolnila jsem tlapky. Dopadla jsem opět celou vahou na bratra a začala se čenichem lísat o jeho krk. "Já tě našla Roxí!" štěbetala jsem radostně a vrtěla při tom ocasem. "Jak ráda tě vidím," řekla jsem po chvilce dětinského tulení ke staršímu bratrovi, než jsem se odtáhla a se stále vrtící oháňkou si sedla na zem kousek od něj.

//Východní Galtavar následujíc tok řeky Kierb (nebo jak se to píše)

Šla jsem podel vodního toku, který místy zamrzal. Někdy jsem se musela dost soustředit, abych se zraněnou tlapkou nesjela přímo do vody. Tlapa díky podivné magii nechutného plamene přestala bolet a díky přírodní léčivé moci sněhu, se smrskla na původní velikost. Pořád jsem ovšem měla zaschlou krev na odřené bradě a břiše. Navíc se mi po pravém boku rozlila modřina, která se při nádechu ozvala. Původně to byla malinkatá modřinka od Styx, ale rozšířil jí dopad na zem, když na mě dopadla Tlustoprdka a pak Vrána, když jsme vypadly z toho nechutně slizkého tunelu. Musela jsem vypadat naprosto příšerně. Krvavý předek, na zádech sníh a sliz. Srst neupravenou, občas v ní zůstala nějaká ta větev nebo šiška. I když jsem se v jeskyni umyla v té podivné vodě, co mě nutila se smát, zápach bobků byl pořád cítit při bližším počuchu.
Řeka mě navedla k louce a ta k lesu. Cítila jsem cestou dost pachů, jako by tu bylo loviště nebo snad smečka. Stín ovšem nemluvil o smečce nikde na severu? Snažila jsem si vzpomenout, co ten tlučhuba všechno říkal. Naštěstí byl les celkem příjemným místem k pobytu. Stromy tu tvořily dokonalou střechu, která bránila sněhu a větru, aby sem pronikal tak silně jako jinde. Dokonce se mi zdálo, že je tu díky tomu i tepleji. Stejně by to chtělo nějaké roští nebo skálu, kde bych se mohla vrtnout. Začala jsem se rozhlížet po nějakém vhodném místě na přespání.