Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sklopila jsem provinile pohled. "Promiň..." pípla jsem na jeho zavrčení, že jsem přitáhla blechy. Varovala bych ho, ale to by na mě nesměl skočit jako první. I když sama bych se pravděpodobně neudržela a skočila po něm radostí. Navíc co jsou to jenom blechy, dřív nebo pozdějc vychcípou a nebo... nebo taky ne. Seděla jsem na zadku a pak jsem se podivně zkroutila a začala se drbat zadní tlapkou za levým uchem. Bylo to příjemné a tak jsem slastně vyplázla jazýček mlemíček a přivřela očka. Z drbacího rauše mě vytrhla až Roxího poznámka. Pomalu jsem otevřela oči a položila tlapku s mrsknutím o zem až se zvedl do vzduchu sníh.
Mlaskla jsem a rozhodla se bratrovi odpovědět. "Ona to tak, ale nemyslela. Když jsem jí našla byla na mě fakt hodná, ukázala mi to tu, vysvětlila kde co je... Nalovila mi trochu jídla a ukázala úkryt, ale pak si ze mě udělala srandu. Řekla, že na nějaký pískový hoře žije někdo, kdo mi dá větší sílu a tak, ale když jsem se tam vydala, nikdo tam nebyl. Tak jsem se jí chtěla pomstít a nechala jsem jí v noře velmi zapáchající dáreček... Jenomže ve stejnou dobu se sestřička rozhodla dotáhnout si tam nějakýho vometáka... No kdo to mohl tušit, že jo..." zasmála jsem se vlastnímu vyprávění a vzpomínce na to, jak si tam ti dva v klidu nakráčeli a jak pak vyletěli ven. "Trochu se namíchla, ale nic strašnýho, zažila jsem horší," dodala jsem s povzdechnutím. Byla to pravda. Styx to určitě nemyslela zle, jenom jí to naštvalo. A já byla na rány zvyklá tak co?
Pak byla řada na mě abych se zaposlouchala do bratrova vyprávění. Byl na svá zranění hrdý a já musela uznale pokývat hlavou. "Vypadá to, že tu magičům děláš pořádnou radost," ušklíbla jsem se s úsměvem, který působil mile a přátelsky, i když jsem mluvila o ne úplně milých a přátelských věcech. "Mě se podařilo unést dvě vlčata. Jedno jsem snad utopila v řece a druhé mi zdrhlo... Ale prý tu nikdo neumírá, takže nevím," dodala jsem, abych taky nějak přispěla do sbírky dělání pekla magickým blbečkům.

Vrtěla jsem ocasem až mi odletoval od zadku sníh. Muselo to vypadat komicky z pohledu pozorovatele. Bohužel tady byl pozorovatelem jenom Roxí a ten těmhle směšnostem všedních dní moc pozornosti nevěnoval. Měl radši promyšlenější vtípky, zákeřnější, vtipnější. Naklonila jsem hlavičku na stranu a poškrábala se za uchem. Ocásek se mi sklidnil, protože jsem všechno soustředění zaměřila na poškrábání toho správného místečka. (//Vítej v klubu blecháčů, pokud v něm ještě nejsi) Ty otravné potvůrky v kožšku mi ani moc nevadily. Alespoň měl pan brouček společnost.
Položila jsem zadní nohu zpět na zem a vrátila se pohledem ke svému bratrovi. "Já tě vidím radši," řekla jsem se smíchem v hlase. Můj ocas se opět rozvrtěl. Byla jsem ráda, že jsem našla dalšího člena rodiny. Bratr konstatoval něco o mém stavu. "Jojo... Modřinu na boku mám os Styx, stejně jako tu tlapku, ale ta už je lepšejší," prohodila jsem a zamávala přední tlapkou s drápky ve vzduchu. "Jinak jsem se odřela kvůli nějaké magické kráče, která je moc tlustá na to, aby prolezla tunelem a pak si na mě dovolila ještě spadnou," dodala jsem nasupeně při vzpomínce na Tlustoprdku. Pak jsem si prohlédla bratra, který sám byl vymóděný o pár ne úplně vzhledných dodatků. "Sluší ti to," řekla jsem s úsměvem. Nebylo to míněno zle, jizvy a zranění jsem brala jako známku prožitého a hlavně přežitého boje. Kdo jich měl hodně, musel projít spoustou bojů a všechny přežil. V podstatě má slova byla spíše poklonou složenou bratrovi, který byl silnější a zdatnější než já.

Hledala jsem v okolních zasněžených kopečcích nějaký ten úkryt. Jediné, co jsem ovšem nacházela, byly mechem pokryté díry. V tomhle pitomém lese není ani pořádný křoví nebo skála... Hlavně, že vkraji je každý magič, ale nikde nemají pořádné úkryty. Tiše jsem zavrčela. Byla to spíš známka frustrace a slabé paniky. Rozhodně jsem nechtěla usínat na odkrytém sněhu v tomhle nebezpečném místě. Nebála jsem se prochladnutí, nebo něčeho podobného. Před sněhem by mne ochránily větve stromů, ale neochránily by mne před náhlým útočníkem, který by si mne vybral za kořist, kdybych usnula.
Jako bych si to na sebe přivolala. Ucítila jsem cizí pach a uslyšela zrychlený dech. Jen jsem se stihla podívat směrem, odkud to všechno přicházelo až k mým smyslům, než mě šedá šmouha strhla na zem. Útočník mi narazil přímo do bolestivého boku. Modřina mě zabolela, jak jsme narazili v jednom klubku na zem. Při přemetu jsem bolestivě vzdychla, jak se mi z plic vydral vzduch ven. Po dvou nebo třech otočkách ve sněhu, který naštěstí brzdil náš pád jsme se zarazily o strom. Nebo spíše řečeno se o strom zarazil útočník, já se zarazila o jeho tělo a kožich. Na zlomek vteřiny jsem byla jako hadrová panenka, která bezvládně ležela na vlkovi, který se mě snažil zabít. Trochu za to mohl šok z nečekaného útoku a trochu teplo, které vyzařovalo z vlka pode mnou. S vrčením jsem si stoupla a vycenila zuby, než jsem zaslechla svoje jméno. Vycházelo z útočníkovi tlami. "Roxí?" pípla jsem zmateně, ale pak jsem si uvědomila, že stojím nad svým bráškou a uvolnila jsem tlapky. Dopadla jsem opět celou vahou na bratra a začala se čenichem lísat o jeho krk. "Já tě našla Roxí!" štěbetala jsem radostně a vrtěla při tom ocasem. "Jak ráda tě vidím," řekla jsem po chvilce dětinského tulení ke staršímu bratrovi, než jsem se odtáhla a se stále vrtící oháňkou si sedla na zem kousek od něj.

//Východní Galtavar následujíc tok řeky Kierb (nebo jak se to píše)

Šla jsem podel vodního toku, který místy zamrzal. Někdy jsem se musela dost soustředit, abych se zraněnou tlapkou nesjela přímo do vody. Tlapa díky podivné magii nechutného plamene přestala bolet a díky přírodní léčivé moci sněhu, se smrskla na původní velikost. Pořád jsem ovšem měla zaschlou krev na odřené bradě a břiše. Navíc se mi po pravém boku rozlila modřina, která se při nádechu ozvala. Původně to byla malinkatá modřinka od Styx, ale rozšířil jí dopad na zem, když na mě dopadla Tlustoprdka a pak Vrána, když jsme vypadly z toho nechutně slizkého tunelu. Musela jsem vypadat naprosto příšerně. Krvavý předek, na zádech sníh a sliz. Srst neupravenou, občas v ní zůstala nějaká ta větev nebo šiška. I když jsem se v jeskyni umyla v té podivné vodě, co mě nutila se smát, zápach bobků byl pořád cítit při bližším počuchu.
Řeka mě navedla k louce a ta k lesu. Cítila jsem cestou dost pachů, jako by tu bylo loviště nebo snad smečka. Stín ovšem nemluvil o smečce nikde na severu? Snažila jsem si vzpomenout, co ten tlučhuba všechno říkal. Naštěstí byl les celkem příjemným místem k pobytu. Stromy tu tvořily dokonalou střechu, která bránila sněhu a větru, aby sem pronikal tak silně jako jinde. Dokonce se mi zdálo, že je tu díky tomu i tepleji. Stejně by to chtělo nějaké roští nebo skálu, kde bych se mohla vrtnout. Začala jsem se rozhlížet po nějakém vhodném místě na přespání.

//Cedrový háj přes VVJ

Strašně jsem se spletla. Vybrala jsem deb.lní směr a teď jsem za své rozhodnutí trpěla. Neměla jsem ani tušení kolik sněhu napadlo za dobu, kdy jsme byly v té díře. Musím se dostat zpátky k vodě. Bylo mi jasné, že u břehů řek nebo jezer by sněhu nemuselo být tolik. Voda sice bude studená, ale aspoň by se zde mohl sníh trochu umoudřit. Brodila jsem se za velkých obtíží sněhem a za mnou zůstávala oslizlá cestička. Všechen nechutný bordel, který jsem měla na těle se tak nádherně smyl.
Najednou jsem zahlédla řeku, která se podivně vlnila. Můj těžkopádný krok se zvolnil a já se dobrala až k řece. Sněhu tu bylo méně, i když pořád nechutně moc. Mohla jsem ovšem aspoň normálně klusat. Vítr nemilosrdně foukal a tak jsem doufala, že se dostanu co nejrychleji zase do nějakého lesa. Každá řeka proudí do lesa nebo z lesa... pomyslela jsem si následujíc vodní tok.

//Nad kopci přes Kierb

Vlčice zmizeli. Tlustoprdka byla první kdo vzala roha. Byla jsem jí za to celkem vděčná, nerada bych se motala do bitek s nějakou vochechulí. Kaya se nakonec taky spakovala. Sice bych si s ní chtěla promluvit, bylo toho tolik, co bych jí ráda řekla a na co bych se zeptala, ale rozhodně jsem na to neměla rozpoložení. Než odešla vyslovila jen jednu prostou větu. Zkus se nenechat zabít. Znělo mi to v uších. Bylo to snad varování? Věštba? Předpověděla mi snad tahle magička osud? Vrána měla temnou srst a stejně temně zněla její slova, když se rozhodla zmizet do chladného poledního světla.
Byla děsná kosa. Jenomže jsem netušila kde to jsem, abych mohla najít nějaký dobrý úkryt. Potřebovala jsem se někam schovat. Tenhle les byl sice dobrý, ale rozhodně nebyl nic skvělého. Musím vyrazit někam jinam. Do nějakého pořádného lesa a pokusit se schovat jinde... Mohla bych se vrátit do díry, ze které jsem vylezla, ale ... Otočila jsem se jiným směrem a rozeběhla se pryč.

//Východní Galtavar přes VVJ

Sledovala jsem okolní krajinu, která byla podivně tichá. Syrový vítr se mi za řezával do čenichu a já si nemohla odpustit myšlenky na nadcházející události. Slyšet nebylo nic, ale to ticho bylo předzvěstí něčeho nepříjemného. Stejně bych dala přednsost tichu většímu nebo menšímu, tohle bylo ovšem úplně jiné ticho. Seděla jsem na zemi, která mi chladila zádel, a doufala jsem, že už to brzo začne. Stísněnost okamžiku mě nahlodávala a to snižovalo mou míru nadšení a chutě. Sakra, měla jsem se dojít vych.at. Sykla jsem s plným močovým měchýřem, který vždycky jako by se naplnil rychleji, když jsem byla nervózní. Styx pravděpodobně nikdy nic podobného nezažila. Sestru jsem nechala odejít na obhlídku terénu už asi před hodinou, ale věřila jsem tomu, že se jí nic nestalo. Stejné cestičky, kterými měla jít nyní, šla už několikrát, takže jsem měla víru v její schopnosti a znalosti terénu. Strategicky, pro nás bylo důležité vědět, kolik jich je a kde se přesně nacházejí. Střemhlavý útok by nepomohl nikomu.
Syčení, které se ozvývalo v mých uších, patřilo větru, který se proháněl větvemi stromů. Stromů, které stály všude kolem a poskytovaly tak úkryt mě a zbytku bojeschopných vlků naší "smečky". Skupině, která s námi šla do boje se jen z těží dalo říkat smečka. Sešla se nás prostě parta, která už toho měla plné zuby. Stejně myslící jedinci, kteří se rozhodli skoncovat s tímhle vším. Smutně jsem si povzdechla a otočila pohled zpět od lesa směrem na pláně před námi. Styx, kde sakra vězíš. S tichým zavrčením jsem zůstávala sedět, protože teď už jsem mohla jen čekat, až se sestra vrátí.

//Osudovka nás sem hodila

Tunel nás vyprdl všechny najednou. Vykotila jsem se z té směsice pacek a ocásků ven. Netušila jsem vůbec, kam nás tunel zavedl, ale byla jsem ráda, že jsem se z něj dostala ven. Zůstala jsem ležet na zemi a asi jsem se pořádně praštila do hlavy. Protože se mi zdálo, že vidím mámu a tátu, kteří se na mě usmívali. To bylo divné. Naši se nikdy neusmávali. NIKDY! Tiše jsem zavrčela když na mě začaly šahat tlapkami, které byly studené a tvrdé jako led. Je to jenom sen. Zavřela jsem oči a tiše oddechovala, abych se zbavila tohohle divného snu, nebo možná přeludu, který se mi vytvořil v hlavě po tvrdém dopadu.
Když jsem pomalu otevřela očka, bylo to pryč. Asi to byl jenom přelud zpsobený ránou do hlavy. Pomalu jsem se začala zvedat. Tlapku i bok jsem měla zahojené. Jediné co mě momentálně bolelo byla bříška tlapek, která jsem si odřela při marné snaze zastavit náš pád. Zvedla jsem se do sedu a pak na všechny čtyři. Pohledem jsem sledovala vlčice, které to se mnou vyprdlo z jeskyně. Nechtěla jsem se s nima vybavovat, ale nechěla jsem odejít, protože bych se k nim musela otočit zády. Tak pitomá nejsem, abych jim ukázala nekrytá záda! Čekala jsem proto až Vrána a Tlustoprdka odejdou. Byly to magičky deb.lní a já se s nimi odmítala bavit.

//Moc děkuju za oddechovou osudovku Baghý a Nori Bylo to super jako vždycky. A taky děkuju holkám z "týmu", že byly tak akční a hra se netáhla!

Následovala jsem svůj čenich chodbou, která byla slizká. Někdo by si mohl stěžovat, že je to tu nechutné, ale mě to přišlo v pohodě. Aspoň to nejsou zvratky nebo hov.a. Neotáčela jsem se, ale podle čvachtavého zvuku mi bylo jasné, že se za mnou derou i Vrána s Tlustoprdkou. To jejich magické řádění se mi nelíbilo a tak jsem se snažila jít, co nejrychleji. Jenomže cesta byla kluzká a navíc se začala svažovat. No co... Nebyla jiná možnost, než se prostě sklouznout. Nejprve jsem se zastavila. Pak jsem položila své tělo do hmoty, která se mi hned začala lepit na kožich. Já ovšem nebyla jako ostatní vlčice, můj kožich mi byl putna. I kdyby mi všechny chlupy vypadaly, bylo by mi to milejší, než se tu cárat se dvouma magičkama v patách. Přikrčila jsem si hlavu na tlapky a pak se pomalu začala klouzat slizem. Klouz. Klouz. Klouz. Byl to ten nejlepší možný způsob pohybu. Cesta se začala více a více svažovat a já začínala nabírat na rychlosti svým klouzo stylem.
Za mnou se ozval hluk. Slyšela jsem jakési podivné šplouchnutí a pak jako by něco do něčeho narazilo. "No doprde..." nestihla jsem to doříct a "le" zůstalo vyset v mém krku, jako podivná pachuť nepříjemností. Horda Kaya a Tlustoprdka bez jména, se na mě dovalila a pak mě začala násilně tlačit před sebou směrem dolů, rychlostí, kterou jsem úplně nehodlala podléhat. Bála jsem se, že se dole rozmázneme o zem, takže jsem začala používat své tlapky, boky, čumák a cokoliv to šlo, abych nějak zbrzdila náš pád a tak trochu jsem doufala, že ty dvě magičky udělají to samé.

Pomalu jsem s is několika zatáčkami doplula na druhý břeh, kde jsem se shledala s panem broučkem, který se mi usídlil opět v kožichu. Aspoň jsem z té vody venku. Byla jsem mokrá, ale to mi nevadilo. S připitomnělým úsměvem jsem se otočila, abych viděla jak se na druhou stranu dostane Vrána a Tlustoprdka. Obě dvě stály na druhém břehu, tedy na tom prvním, protože já byla na druhém. Najednou jsem uviděla, jak voda kolem pacek Vrány mrzne. Magička! Tiše jsem zavrčela. Bylo mi jasné, že Vrána taky ovládá magie, ale nečekala jsem, že je bude používat kvůli kažfé blbosti. Z hrdla se mi vydralo nas.ané zavrčení. Tahle zrada mě bolela a ani náhodou se mi nelíbil fatk, že bych tu měla zůstávat v přítomnosti dvou magiček. Musím pryč.
Nějak se mi nechtělo čekat na Vránu ani na Tlustoprdku, jelikož se ukázalo, že obě dvě byly magičky, takže jsem se rozeběhla rovnou k otvoru v jeskyni. Bylu to tu slizké, ale mě to bylo jedno. Cítila jsem příjemné závany vzduchu, takže výpary už ke mně nedoléhaly a já mohla zase uvažovat. Rychle jsem vběhla do tunelu a dostala se na druhou stranu, než se ke mně ty dvě vůbec stihly přiblížit. Nechtěla jsem být v jejich přítomnosti ani minutu. Na durhé straně tunelu to vypadalo nadějně.

Ta voda na mě měla nějaký špatný vliv. Najednou jsem měla nepřekonatelnou touhu se smát. Ani jsem nevěděla proč. Najednou se mi na nose objevil pan brouček. Zvedl krovky a odletěl přes vodu někam daleko. "Počkej!" křikla jsem za ním a rozeběhla se směrem k vodě. Samozřejmě jsem se u toho pořád tlemila. Netušila jsem co dělá Kaya za mnou, ale Tlustoprdka předemnou se snažila zběsile plavat. Voda ovšem byla dost tuhá. Její hustota byla celkem nepříjemná. Přestala jsem proto kopat a nechala jsem se nadnášet. Nemusela jsem se ani snažit, hustota tekutiny mne nepouštěla ke dnu. Ocásek jsem používala jako kormidlo a spodní proudy jsem nechávala, aby mne hnaly dopředu za panem broučkem. "Jsem rychlejší!" broukla jsem na Tlustopdrku se smíchem. Ona se pořád snažila kopat tlapkami a plavat. Mě proud nesl dál a dál za panem broučkem.

//Midipidi post z práce :D

Vylezla jsem z tunelu za zbytkem naší skupinky. Naštěstí moje kousnutí pohnulo tou tlustou bečkou a mohla jsem pokračovat z tunelu ven. Čekalo nás tu poměrně příjemné místo. Svažovalo se to tu do vody, která ovšem svítila. "Další magický sviňárny," odfrkla jsem si a pomalu se přiblížila k té vodě. Očichala jsem ji a pak do ní šťouchla tlapkou, takže se mi namočila jen špička tlapky. "Aspoň, že to není studený," broukla jsem k Vráně a té druhé, kterou jsem si pojmenovala na Tlustoprdku. Cesta byla jasná, muselo se pokračovat vodou. Už jsem chtěla udělat krok do svítícího hnusu, ale pak jsem se zastavila. To nemůžu! Pan brouček přece neumí plavat! Představa, že bych svou záchranou měla zabít nejlepšího a jedinného přítele jakého jsem měla, mě od jakéhokoliv záměru přeplavat na druhou stranu odradila. "No tady asi moje cesta končí," řekla jsem s pohledem na Vránu. Nehodlala jsem jí to vysvětlovat, ale ani jsem jí tu nehodlala držet.
Sama jsem se usadila na zem a opřela se hlavou o skálu. Měla jsem v plánu vymyslet jiný způsob, jak se odsud dostat. Prostě vymyslím jinou cestu, která bude bezpečnější pro mě i pro pana broučka. Nejprve jsem ovšem chtěla počkat až vlčice odejdou. Mohla bych se vrátit tunelem zpět a zkusit najít cestu kudy jsme přišli?

Následovala jsem do úzkého tunelu dvě vlčice, které tuhle cestu zvolily předemnou. Bylo to tu hodně těsné a jedině dobře, že jsem neměla klaustrofobii. Neměla jsem problém s těsnými prostory, tmou, nebo vydýchaným vzduchem. Byla jsem na podobné věci zvyklá z nor, kde jsem bydlela dřív. Spíš mi vadily větší jeskyně, které umožňovaly někomu zahnat mě do kouta... No a víte co dál. Tady to bylo bezpečné. Zezadu jsem nic neslyšela, takže jsem se nemusela bát, že mě začne ošmatlávat ten nechutně nepřirozený vlk. Navíc to nevypadalo, že by za námy šla hnědá vlčice nebo to vlče. Byla jsem celkem ráda. Postupovala jsem pomalým plazením se za vlčicí před sebou. Neviděla jsem skoro nic, ale měla jsem dobrý sluch a čich.
Najednou jsem ucítila jak předními tlapkami narážím do tlapek vlčice. "Hni se," zavrčela jsem na vlčici (//Zarraya). Jenomže ona pořád zůstávala na místě. Poslechem mi došlo, že se zasekla, i když jsem neslyšela její hlas. Bylo mi jasné, že mě buď taky neslyší nebo mě slyší špatně, když to tady zacpala. Zpátky se mi nechtělo. Dopoředu to nešlo. Buď jí popoženu tím, že ji kousnu nebo ji zaživa sežeru, abych se dostala ven. Mlsně jsem se olízla při představě masa. Začínala jsem mít hlad. Otevřela jsem čelist a zakousla se Zarraye přímo do zadku. Její půlku jsem pustila až v momentě, kdy jsem ucítila v tlamě trochu krve. Muselo jí to nehorázně bolet, ale pokud se nepohne, tak jí prostě sežeru.

Následovala jsem plamen do nitra jeskyně. Moje tlapky se snažily zachytit všeho, čeho to jen šlo. Jenomže drápky klouzaly po kameni. Talpka, která byla bez drápků, byla potrhána o ostré kameny. Druhá přední tlapka se začala lepšit. Po tajemném dotyku plamínku mě přestala bolet a začala se vracet do původní barvy a velikosti. Něco mě ovšem uklidnilo, abych neřvala nahlas. Dokonce mi ta modrá věc začala mluvit v hlavě. Bylo mi jasné, že na mě použila nějaké kouzelné techtle mechtle, aby mě uklidnila. Moje další emoce převážily. Teď jsem byla spíš znechucená a naštvaná, než ve strachu. Musím se odsud dostat pryč. Podívala jsem se po své společnosti. Byla tu Vrána. Dvě cizinky. Vlče, které bylo moc staré na to, abych ho jedla. No a pak tu byl vlk. "Fuj, nechutný magický svinstvo," řekla jsem s odporem a zavrčením. Bylo jasně poznat, že myslím vlka, jehož kožich byl tak nepřirozený, že se mi z něj obracel žaludek. Kdyby mě bludička neuklidnila bála bych se ho. Tím že mě uklidnila, vypluly na povrch ty další nejsilnější emoce, které jsem pociťovala.
Naše cesta skončila ve velké jeskyni s podzemní řekou, kládou a tunelem. Modrá věc se zvedla do vzduchu a já konečně ucítila, že moje tlapky povolily. Hned v ten moment jsem se rozeběhla a vyskočila po té modré věci, ale byla rychlejší a tak moje zuby klaply jen na prázdno, pár centimetrů pod plamínkem. Stejně jako zmizelo naše vodítko, zmizel i pocit pohody a bezpečí. Najednou jsem se zase cítila nepříjemě. Stěny se kolem mě svíraly. Navíc tu byl ten magický nechutný tvor. A předpokládala jsem, že všichni jsou tu magiči. Rychle jsem se stáhla ke stěně a přimáčkla se na ni. Oči jsem měla vyděšeně rozšířené a můj pohled těkal z jednoho na druhého. Čekala jsem, kdo zaútočí první. Hádala jsem, že to bude ta hnědá. Nějak se měla k tomu nechutnému. Udělá ze mě hračku pro něj, aby se nemusela starat. Přitiskla jsem se ke stěně ještě víc a zděšeně jsem zakňučela. Všichni byli moc blízko a mě bylo jasné, že jim neuteču.

//Abych nemusela psát další post a osud to měl jednodušší tak doplněk...

Musela jsem se rozhodnout, zda jít za Kayou nebo ne. Nakonec jsem se za ní rozeběhla k díře v kamenech. Předemnout se tam nacpala ještě jedna vlčice. Doufala jsem, že zbytek za námi nepůjde. Nerada bych měla toho vlka za zadkem.

// Fajn tím pádem já, Kaya a Zarraya jdeme do tunelu, připravte se na další Tasy výstup... Hádám, že už nemusíme dodržovat celkové pořadí a stačí pořadí ve trojici ne? :)