Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 17

Stín sebou zaškubal a pak rozlepil oči. Jenomže to vypadalo, že vůbec neví kde je nebo kdo jsem já. Prohodil nějaké jméno a zase odpadnul. "Hmm," zabručela jsem si pro sebe. Tohle vypadalo celkem vážně. Jestli tu bude ještě chvíli ležet na sněhu, tak pravděpodobně chcípne. Bylo to logické a racionální zjištění. Nikdo by nepřežil v ledu a sněhu, když má poměrně silnou horečku. Snad to není nakažlivé. Šťouchla jsem do něj ještě jednou. Tlapka mě trochu zapálila, jak jsem se dotkla jeho těla.
Stín sebou opět zaškubal a prohlásil, že ho mám nechat spát a nebudit ho. Měla bych ho tu nechat. Jestli chcípne jenom dobře. Ale co když není magič? Rozhodla jsem se, že bych ho odsud měla dostat. Jenomže domů jsem ho brát nemohla. Mohla bych ho vzít do těch jeskyní, které jsou kus odsud. Jenom ho musím nějak zvednout. "Tady ale spát nemůžeš? Mohl bys tu promrznout a umřít... Máš horečku," řekla jsem mu s klidem a pak se nadzvedla. Moje vlastní nevolnost už celkem přešla, i když jsem nechápala, co se stalo, že jsem se z hor ocitla tady. "Když se nadzvedneš, hodím si tě na záda a odnesu někam, kde bude tepleji a lépe. Tady ležet nemůžeš. Pokud tu zůstaneš ležet, tak umřeš," zhodnotila jsem jeho vlastní situaci. Rozhodnutí jsem nechávala na něm. Trochu jsem se snížila, aby mi případně mohl přelézt tlapkami přes záda a já ho mohla táhnout směrem k úkrytu.

//loterie 16
//teleportační lístek z ostrých skalisek
Tasy si nevšímejte jde sem kvůli Stínovi

Cítila jsem jak padám v tom podivném prázdnu, které mě obklopovalo. Snažila jsem se tlapkami nahmatat nějaký prostor, ale nic jsem necítila. Bylo to nechutné. Divné. Magické. Zvedal se mi z toho žaludek, ale nemohla jsem zvracet. Nešlo to.
Náhle moje tlapky zavadily o něco chladného. Prvním dotykem, jako bych prolomila tu podivnou vodu, co mne obklopovala a dopadla jsem na chladnou zem. Měla jsem pevně zavřené oči, takže jsem neviděla sníh, který se zvedl do vzduchu kolem mě. Viděla jsem ho dopadat, když se mi podařilo rozlepit oční víčka. Nadzvedla jsem se na všechny čtyři a pustila se do zvracení. Jenomže ze mě nic nevycházelo. Jen jsem se tam chvíli dávila, než první vlna nevolnosti přešla. Točila se mi hlava a bolelo mě celé tělo. Bylo to nepříjemné a nepřirozené. Začala jsem se rozhlížet.
Byla jsem zpátky v tom lese, ze kterého jsem utekla. Cítila jsem v dálce to vlče a toho divného vlka, ale nehodlal jsem se k nim přidat. Teď jsem měla víc problémů s tím, se nepozvracet. Kousek ode mne ležela podivná šedá koule chlupů. Chvíli mi to trvalo, než jsem v podivně zkrouceném těle poznala Stína. Pomalu jsem se nadzvedla a přiblížila se k němu. Musela jsem se pohybovat pomalu, ale bylo cítit, že nevolnost ustupuje. Jak jsem se sem dostala? Něco mi říkalo, že to má cosi společného s mým přáním dostat se tam, kde mi budou dány odpovědi na mé otázky. Netušila jsem ovšem jak s tím souvisí vlk, který ležel kousek ode mne. Z jeho těla vyzařoval nepříjemný žár. "Stíne?" prohodila jsem a mírně do něj strčila tlapkou. Jeho tělo pálilo na dotek. To není dobrý, měla bych ho dostat někam do úkrytu. Věděla jsem kam je to nejblíž, ale bála jsem se, že mě sestra zabije, když ho tam dovedu. Zůstala jsem tedy přikrčená vedle vlka a čekala, zda se probere nebo ne.

//loterie 16
//západní louky přes jinovatkovou pláň

Pomalým krokem jsem se začala belhat nahoru po stráních. Doufala jsem, že v horách se ukryju snadněji před zimou, než na otevřených pláních a loukách. Šlo se mi velice těžce, protože povrch byl dost namrzlý a já neměla na jedné tlapce drápky. Pokaždé mi to podklouzlo a neměla jsem jak se zaseknout do ledu a zastavit. Námahou jsem si oddechla.
Na nebi jsem náhle zahlédla nepříjemnou záři. Zastavila jsem se v postupu a otočila hlavu směrem, kterým jsem zářili zahlédla. Musela jsem si ovšem dávat pozor, abych nepodklouzla na kamenech. Co to je? Sledovala jsem jak po nebi letí kometa, která svým ohonem ozařovala část oblohy. Netušila jsem, co by to mohlo znamenat. Že by to bylo znamení? Netušila jsem, co to má znamenat. Podobné útvary už jsem na nebi párkrát zahlédla, ale nikdy nezářily tak silně. "Přeju si, abych našla odpovědi." Pamatovala jsem si, že mi někdo řekl, že si mám něco přát když padá hvězda, hádala jsem že se to vztahuje i na komety, co jen prolétají kolem. Byla to ovšem blbost. Povídačka pro malá vlčata, proč by něco plnilo přání jen tak. Aspoň to není magický úkaz, to vím jistě. I když jsem nevěděla, proč to vím s takovou jistotou. Nic mi nezvedalo chloupky na zádech, takže to musel být naprosto přirozený jev.
Chtěla jsem se otočit a vyrazit dál, ale najednou jsem ucítila podivnou věc. Jako by se moje vnitřnosti zcvrkávaly. Rozhlédla jsem se, ale nic jsem neviděla. V uších mi začalo podivně bublat, jako když spadnete do vody. A pak tma. Cítila jsem se, jako kdyby mě pohltila vodní hladina. Tlapky mi létaly ve vzduchoprázdnu. Nic jsem neviděla ani neslyšela. Jen žaludek se mi podivně vlněl a já se bála, že se pozvracím.

//Teleportační lístek do křišťálového lesíka za Stínem

//loterie 15
//Západní louky přes úzkou rokli

Došla jsem z jedné louky na druhou. Byla tu větší zima než jinde. Vítr se tu proháněl po okolí, ale já nějak nevěděla, kam bych se měla vydat jinam. Na jihu jsem zahlédla hory, které se tyčily k nebi, jako by je něco pohánělo stále výše a výše. Tam bych se mohla na chvíli ukrýt. Změnila jsem svůj směr k horám. Nepůsobily přívětivě a to ani z dálky, ale rozhodně to tam muselo být lepší než tady. Doufala jsem, že tam naleznu nějaký úkryt, kde bych se mohla přes noc vyspat, než se pustím do dalšího pochodu, kdo ví kam.
Odpovědi na své otázky, které mne tížily, jsem stále nenalezla, takže jsem prostě musela pochodovat dál. Třeba mne v těch horách něco napadne. Třeba až vystoupám dostatečně vysoko, tak mi dojde to, co mi teď nedochází... Možná se mi celá pravda vyjeví jako na tlapce a budu vědět, co mám dělat. Momentálně jsem byla ovšem pořád stejně ztracená a moje naděje a touhy, byly jen planým snem. Doufala jsem v hory a jejich klidné prostředí. Upínala jsem k nim všechny své naděje, které jsem ještě měla. Potřebovala jsem si všechno promyslet a z hor sestoupit o něco... to je právě to. Já ani nevěděla, co si od téhle cesty do neznáma slibovat. Naštěstí hory nebyly daleko. Zima se pomalu začínala zmenšovat a chlad se mi méně a méně zadíral do kůže. Slunce navíc začalo zapadat, takže to vypadalo, že bude větší klid. Všechno se hezky uloží ke spánku a já budu mít prostor pro řešení svých problémů.

//Ostrá skaliska přes jinovatkovou pláň

//loterie 14
//Medvědí řeka přes Mahtae

Překonat řeku nebylo složité. Stačilo najít část, která zamrzla mezi kameny a po které se dalo přejít. Byla jsem celkem zvyklá na napříjemný podklad pod tlapkami. Nikdy mě nic nebolelo. Mohla jsem chodit po ostrých kamenech a nic se nestalo.
Rozhlédla jsem se kolem. Musela jsem být na nějaké louce, která se mírně na jihu svažovala. Na druhou stranu tu byl celkem příjemný povrch. Necítila jsem pod tlapkami žádné kameny nebo nesrvonalosti. Bylo to tu až nepříjemně klidné a tiché. Žádné stromy. Žádné hlasy. Žádné pachy. Naprosto nic. Jako by se jeden ocitl na dokonale tichém a klidném místě, které je zároveň jaksi znepokojující a odpudivé.
Krok za krokem jsem kráčela dál. Sníh se mi lepil na tělo a já se bořila s každým dalším krokem. Nechtěla jsem se ovšem vracet do úkrytu. Nechtěla jsem se vracet, dokud nevymyslím co dál. Sourozenci se hádali. Magičové tu byli silnější než kdekoliv jinde a já se cítila celkem ztraceně. Rozhodně víc ztraceně, než kdy dřív. Nemohla jsem se v tomhle stavu vrátit. Dokud nepřijdu na to, co dál. Nevrátím se. Brodila jsem se sněhem, který mě brzdil a doufala jsem ve spásný nápad, který by mě zachránil. Nápad ovšem odnikud nepřicházel. Šla jsem dál a dál. Vzdalovala jsem se od známého a celkem nepříjemného prostředí, dostávala jsem se na neznámou půdu, která mi ovšem přinášela podivný pocit klidu a míru.

//Stepní pláň přes úzkou rokli

//loterie 13
//Křišťálový lesík

Vlče se rozhodlo. Nehodlalo se zbavit pout se svou smečkou ani svého napojení na magickou podstatu téhle země. Možná nebyla na svobodu připravená. Ale rozhodně tu budou jiní. Jiní, kteří na svobodu připraveni budou. Musím je najít. Rozhodla jsem se, že to bude mým následujícím cílem. Pokud se mám nějak v tomhle světě udržet, musím je najít. Najít a změnit, aby přijali můj světonázor. Nehodlala jsem si hrát na nějakého vůdce. Vůdcem tu byla Styx. Já byla jenom následovník. Ale i následovník může svému vůdci přivést nové posluchače. To bylo mým novým cílem.
Trochu mě nahlodal Norox tím, že nás Styx možná zaprodala, za trochu toho tepla ve své blízkosti a klacku ve své kun.ě, ale nechtělo se mi tomu věřit. Sestra by nás nikdy nezaprodala jenom tak. Nikdy by nás neodkopla kvůli nějakému magičovi. Za tím vším musel být nějaký důvod. Důvod, který jsem sice ještě nechápala, ale rozhodně jsem měla blízko k tomu, ho odhalit. Měla bych najít Styx nebo Noroxe. Ráda bych se k bratrovi vrátila, ale něco mi říkalo, že bych neměla. Rozhodně se změnil. Místo na sever jsem tak své vlastní lapky nasměřovala na západ. Kdo ví, co mě tam čeká. Možná mě tam čekala smrt, ale taky mě tam mohly čekat nové informace nebo nové známosti. Pomalým krokem jsem se rozešla podél řeky nahoru, než jsem našla přechod.

// Západní louky přes mahtae

//loterie 12

Sváča se mračila, jako by jí to v té pitomé hlavince nedocházelo. Pak konečně prohlásila něco, co znělo celkem logicky. Napřímila jsem se a udělala krok zpátky. Pokud má dojít k revoluci, musí k ní dojít hned. "Můžeš se zaříct, že magii nebudeš nikdy používat. Můžeš se zříct všech nepřirozených závazků, ale pořád v tobě bude dřímat. Vykoupení bude dlouhé, ale nikdo neříká, že není nemožné," řekla jsem rázným hlasem, který jako by parodoval hlas Styx, když mluvila vážně a rozhodně k davu vlků. Byla to nepovedená replika vůdcovského proslovu, ale já nic jiného neuměla. Nevěděla jsem, co s tímhle vlčetem. Můj plán byl prostý, sežrat ho...
Kdyby nepřišel ten vlk, asi bych ji zakousla. Jenomže on narušil můj plán a představil mi novou cestu, kterou bych mohla využít. Nehodlala jsem se s ním pouštět sama do boje. Stejně bych neměla šanci, proti jeho magickým kouzlům rozhodně ne. Kdybych tu byla se sourozenci, zůstaly by z něj jen kosti, ale takhle... "A hele me se, někdo si tě přišel vyzvednout... Je zajímavé, jak se o tvoje dobro někdo stará po tak dlouhé době," zasmála jsem se a vlka naprosto ignorovala. Podle pachu to byl někdo z její smečky.
Přejela jsem malou vlčici pohledem, působila celkem vyděšeně. Já byla taky vyděšená. "Můžeš se přidat ke mně a já přísahám, že ti pomůžu objevit co znamenají ty hlasy," řekla jsem jí s hlasem, který byl klidný, ale zároveň jaksi nakřáplý a neplynulý. Pak odvrátila pohled k vlkovi. "Nebo můžeš jít s ním. Být jen další členkou jeho smečky, o kterou nebude mít nikdo pořádný zájem a pomalu si ani nevšimne, že zmizela. Budeš jenom jednou vlčicí z mnoha, se kterou si budou moct dělat, co budou chtít. Budou ti říkat co máš dělat, kdy to máš dělat a nikdy tebe, ani tvoje malé nedostatky nepochopí." Obrátila jsem pohled zpátky na vlče.Těžko říct, zda jsem mluvila k němu nebo jsem mluvila sama o sobě. "Rozhodnutí je na tobě," dodala jsem a pak se rozeběhla pryč. Nebylo potřeba pouštět se do zbytečného boje. Bylo na vlčeti, jestli se rozhodne osvobodit.

// Náhorní plošina

//Loterie 11

Vlče prohlásilo, že magie nechce. "Pff," odfrkla jsem si, protože mi bylo jasné, že je to kec. Sváča možná teď magie odmítala, ale byla velká pravděpodobnost, že to je jenom odmítnutí aby se neřeklo a až bude velká a přijde na to, jakou ji propůůjčuje magie moc, tak se do ní bude hnát přímo po čumáku. Tiše jsem zavrčela a rozkročila se, abych měla sílu v tlapkách. Připravena ke skoku a útoku.
Po mém výroku začala protestovat a odvolávat svá předešlá slova, že nejsem hodná. "Já tě varovala, že za mnou nemáš chodit. Že nemáš chodit s cizími vlky," zavrčela jsem na ní a udělala odhodlaný krok k ní. Vlče místo útěku zkoprnělo a začalo plakat. To mě ovšem nerozhodilo ani o kousínek. Znala jsem magická vlčata. Znala jsem jejich pláč a ářek, když jim trháte malá tělíčka nebo je přimačkáváte pod vodní hladinu. "Nějaká poslední slova, než tě pošlu na onen svět?" zeptala jsem se vlčete. Možná by nám mohla být prospěšná, ale nenapadá mě čím. Kdyby Sunflower narazila na chytřejší vlčici než byla Tasa, možná by měla šanci, že ji jenom vlčice zneužije a použije, ale nezabije. Tasa ovšem nebyl tím největším myslitelem všech dob. Přestože ji varianta využít vlče přišla na mysl, nevěděla jak by ho využila a rozhodně nad tím nechtěla zdlouhavě přemýšlet. Vlče mělo poslední šanci se z tohohle dostat. Věci nabrali poněkud rychlý obrat, ale ještě tu byla mizivá šance... nebo taky ne?

//loterie 10
// Medvědí jezero

Vlče ťapkalo poslušně za mnou, jako bych ho měla na provázku. "Slyšela jsi teď nějaký hlas v hlavě když jsme si spolu hráli? Neslyšela, protože ses nesnažila že jo?" zabručela jsem si spíš pro sebe. "Jsi bláznivá, chováš se střeštěně, je jasný že si to o tobě budou všichni myslet," vysvětlila jsem malé vlčici jak svět funguje. Pokud byl někdo jiný nebo vybočoval od normálu, okamžitě byl považován za blázna. Stejně jako jsem byla za blázna považována já, bude za blázna považována i ona. Pokud z toho nevyroste. A ona z toho nevyroste, protože z její kůže bude nová rohožka do naší nory. Mlsně jsem se olízla a podívala se na Sváču, která mě následovala pořád hlouběji do lesa. Tady ji nikdo neuslyší křičet.
"Neřekla bych, že myšlenky někoho přesvědčí, aby ti nosil ňamku. Spíš si budou myslet, že se zbláznili, protože jim čteš myšlenky. Je to nechutné, nepřirozené někomu číst myšlenky. Všechny magie jsou takové. Jsou nebezpečné a umí jenom ubližovat," řekla jsem jí a můj hlas byl vyloženě rozhořčený. Nesnášela jsem magie a magiče. "Já magii nemám," dodala jsem ještě, pokud by jí to nedošlo. Neovládala jsem ani jednu a byla jsem na to hrdá. Nepotřebovala jsem magie. Měla jsem svou důstojnost.
Pak to mrně prohlásilo, že jsem hodná. Fajn tady to bude stačit. "Jelikož jsem odhalila, že jsi magické vlče. Musíš být okamžitě připravena o život, protože jsi nepřirozená a odporná a tací jako ty se nemohou pohybovat na zemské půdě," shrnula jsem svoje obvinění a pomalu se otočila k vlčeti čelem.

//Loterie 9

Flow začala hned mluvit a všetečně se dotazovat. "Jsou moje rodina, takže jsou lepší než já. Jistě, že máme vlky. Každá správná smečka je má... Nezažila jsem smečku, kde by byly jen vlčice," odvětila jsem jí s klidem a postávala chvíli na ledu, než jsem se zase pustila do objíždění koleček. Asi bychom už mohli vyrazit někam dál. Kousek odsud je lesík, který bychom mohli využít, uvědomila jsem si. Tam bych případně mohla Flow hezky zakousnout a nemusela bych její mrtvé tělíčko táhnout daleko. A řeka by nádherně smyla moje stopy. Znělo to jako celkem dobrý plán.
Obkroužila jsem další kolečko kolem. Led příjemně chladil. Flow začala vysvětlovat jak fungujou ty její hlásky. Mluvila o tom, že když je ovládat chce tak je slyší a když nechce tak je neslyší. Teď nebylo pochyb, že je tohle vlče magické. Obkroužila jsem zamyšleně další kolečko kolem ní. Mluvila i o tom, že občas ty svoje hlásky i vidí. To mě trochu zarazilo, vlčata většinou magie neovládala nebo jen málo. U ní to vypadalo, že ovládá hned několik magií na jednou. Neznala jsem magii, která by uměla dělat přeludy. "Tak to asi ovládáš magii myšlenek, pokud je slyšíš ve své hlavě. Jsou to prostě myšlenky vlků okolo tebe, pravděpodobně," broukla jsem směrem k malé vlčici a pak doklouzala na okraj jezera. "Vyrazila bych si někam odpočinout, co ty na to?" řekla jsem a pomalým krokem začala postupovat k lesu, který jsem si vyhlédla. Doufala jsem, že mě bude tohle magické vlče následovat.

//Křišťálový lesík

//loterie 8

Klouzala jsem se kolem vlčátka a užívala si celkem příjemného počasí. Vlče prohlásilo, že mou smečku nezná. No kdybys ji znala tak s tebou teď nemluvím. "To nevadí, třeba je jednou poznáš," odvětila jsem jí s klidným hlasem a dál se klouzala kolem. Její poznámky o Awnay mě trochu iritovali, ale asi to byla nějaká její modla nebo tak něco. Nechala jsem to být, protože každý někoho takového potřebujeme. Já měla Styx a rodinu, tahle měla Awnay a smečku. Když prohlásila, že jsem taky fajn musela jsem se zasmát. Jooo to tě za chvíli přejde. Udělala jsem další kolečko kolem vlčete.
Pak to vlče prohlásilo, že mluví s hlásky a to mě donutilo zastavit. Bylo to neohrabané zastavení, ale neupadla jsem. Jen jsem se tak divně zhoupla. "S hlásky? A říkaj ještě něco jiného?" Jediné, co mě napadlo bylo to, že tohle vlče je magič. Bylo to jasné jako facke. Uměla číst myšlenky, ale plně to nechápala, takže jí přišlo, že jsou to jen bláznivé hlasy v její hlavě. "A mluví ty hlasy jako vlci, které znáš?" dodala jsem ještě kontrolní otázku. Sama jsem netušila, jak ta magie funguje, ale něco málo jsem pochytila v zajetí. Tahle informace byla poslední, kterou jsem potřebovala vědět, než se rozhodnu, zda bude vlče součást jídelníčku nebo něčeho jiného. Nebyla vlče nikoho důležitého, takže bych ji mohla v klidu sníst a nemusela bych se obávat následků. Jelikož ji nikdo nehledal, tak o ni asi ani ve smečce nestáli. Pokud je magič a čte myšlenky má to jasný.

//loterie 7

Vlče se natáhlo, ale já ho zvedat nehodlala. Nebyla jsem tu od toho, abych se o ni starala. Moje úmysly nebyly nijak příjemně nalazeny a rozhodně jsem nechtěla uklízet nějaké vlčátko a běhat kolem něj jako nějaká nána pitomá. Nakonec z Flow vypadlo, že bydlí kouse k v lese. Sestra tvrdila, že je tam smečka, kde jí trochu nakopali zádel. Byla jsem si jistá, že je to ona smečka. Nikoho z vlků o kterých mluvila jsem neznala. Hádála jsem, že jsou to vlčice, ale rozhodně jsem si tím nemohla být extra jistá. Na její slova jsem jen pokývala hlavou a podívala se směrem k lesu. Poté jsem hlavou zamířila vpřed a začala kroužit kolem vlčete.
Její otázky byly celkem zvědavé, ale rozhodla jsem se, že jí odpovím. Nerada bych v ní vzbudila nedůvěru. Právě naopak. "Mám rodinu. Bydlíme ve smečce dál odtud," řekla jsem a kývla hlavou směrem na západ. Sice jsme nebyla smečka, ale já to tak brala. Já, Styx a Norox. Byly jsme smečka, ale vlastně nebyly. Bylo to zvláštní. "Ty nemáš rodinu?" zeptala jsem se po chvilce. Doufala jsem, že mi to prozradí něco o tom, zda jsou její rodiče magičové nebo ne. Rozhodně bych to věděla radši hned než později. "A ovládáš nějakou magii?" dodala jsem po chvilce, abych se napřímo dozvěděla, jak si na tom Flow stojí. Jestli je kámoš nebo žrádlo.

//Loterie 6

Obrátila jsem se na vlče, které bylo trochu zaražené a mlelo blbosti. Nechala jsem to být. Nejdřív musím zjistit, jestli je magič nebo ne... Naklonila jsem hlavu na stranu a sledovala vlče, které odmítlo mou pomoc s tím, že to zvládne samo. Pořád opakovalo něco o tom, jak je to husté nebo cool. Pravděpodobně se o ni nikdo moc nestará, když ani tohle nezná. Pomalým krokem jsem se začala pohybovat po ledové ploše. Hezky to klouzalo, ale musela jsem dávat pozor na tlapku, kde nebyly drápky. Tou jsem nemohla brzdit, takže jsem ji na ledě musela držet pevně, aby mi nepodklouzla.
Flow se pravděpodobně dobře bavila. "A ty bydlíš někde poblíž?" zeptala jsem se s hraným zájmem, i když mohla vycítit z mého hlasu mírné opovržení. Možná že je místní vlče nějakých alf nebo bet. To by byla teprve sranda. Popravdě jsem netušila, jak to tady chodí s rozmnožovací hierarchií. Možná bych to taky měla zjistit, ať když získáme nějaké cenné vlče, můžeme požadovat výkupné. Byl to poměrně složitý plán, na někoho kdo si nebyl schopný dát dvě a dvě dohromady. Slunce už vystoupalo vysoko na oblohu. Byl poměrně fajn den. Přímo stvořený na nějaké to poklouzáníčko. Střídala jsem tlapky v pomalém rytmu a klouzala se kolem. Flow jsem ovšem měla pořád v merku, kdyby se náhodou rozhodla vzít nohy na ramena, abych ji mohla zkusit zastavit. I když vlčata tu byla rychlá a mrštná jako úhoři.

//loterie 5

"Pff," odfrkla jsem si, na její poznámku, že mi to sluší. Pak ale řekla něco co mě naštvalo. Otočila jsem k ní pohled a přestala šlapat tlapkou bez drápků na led. "Zranění nejsou kůl. Ubližovat ostatním jen proto, že jsou jiní je odporná odporná věc. A nedělají ji jenom vlci, ale i vlčice. A vlčice jsou v tom někdy mnohem horší," zabručela jsem a probodávala ji pohledem. Pak mi došlo, že ji asi děsím a tak jsem se odtáhla. "Nechci být tvoje královna. Neměla bys někoho následovat jen tak, když ho ani neznáš," dodala jsem ještě a pak se obrátila zpátky k ledu. Bylo mi jasné, že jsem možná zničila poslední šanci, jak si vlče obtočit kolem prstu.
Položila jsem tlapku na led a pak druhou. Byl dost silný, aby se na něm jeden mohl klouzat. To byla moje oblíbená zimní radovánka. Klouzání po ledu mi umožňovalo chovat se jako mrně, kterým jsem v duchu byla. Jenomže to by Flow nesměla hned začít vyvádět. S křikem se ke mně rozběhla a narazila mi do tlapek. Trochu mě to rozhodilo, ale zadní tlapky jsem měla na zemi, takže jsem se jen zakymácela, ale neupadla. "V klidu," houkla jsem na ni a chytila ji tlapkou, aby náhodou nespadla na zem. "Je to jenom led, můžem se na něm klouzat," řekla jsem s klidem. "Jestli chceš vezmu tě do zubů a ukážu ti to?" navrhla jsem. Doufala jsem že případnou chuť vlčete, kterou ucítím v tlamě až ji ponesu, budu schopna nějak odblokovat, abych vlče rovnou nesežrala. To by nebylo úplně nejlepší. Nejdřív klouzání, pak žrádlo.

//Loterie 4
//Kaskády přes Midiam

Rozhodně jsem nechtěla vlče naštvat, zatím mě následovala, takže jsem měla docela šanci, že ji budu moct sežrat. Prohodila něco o tom, že mi to sluší. "Zranění nejsou módní doplněk," odsekla jsem jí. To co se mi stalo rozhodně nebylo příjemné a doslovně mi to podě.alo zbytek života i celou budoucnost. Necítila jsem to tak, že jsem prošla peklem tam a ven, takže se moje zranění stala odznaky boje a toho, co jsem prožila. Já to brala jako něco, co mě zničilo, potupilo a pokořilo. Neměla jsem jizvy ráda. Neměla jsem ráda svou tlapku, která byla bez drápů k ničemu. Byla jemná a slabá jako já. Tiše jsem si pro sebe zavrčela.
Vlče bylo ovšem plné energie a vypadalo to, že ta energie neutichá. Blbla ve sněhu všude kolem a něco si křičela pod sebe do sněhu. Nechala jsem jí být ať si dělá co chce. Pomalým krokem jsem pokračovala k jezeru, které bylo před námi. Zamrzlo, což bylo fajn, protože jsme mohly jít bruslit. Flow za mnou začala vyzvídat, jak vím, že není mrtvá. "Mrtví se nehýbou a nemluví," řekla jsem jí tajemným hlasem. Věděla jsem víc, ale nehodlala jsem jí to říct, dokud sama nebude chtít, aby mě pak její máti nemohla nařknout z toho, že jí kazím děcko. Jestli přežije a podaří se jí vrátit domů, což doufám nenastane... Ale kdyby náhodou. Podívala jsem se na jezero a začala zkoušet, zda je led dostatečně silný.