Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 32

Vylezla jsem z jeskyně do celkem příjemného rána. Všude byl sníh. Všude byla zima. Aspoň ž eslunce začínalo svítit a vzduch byl celkem čerstvý. Vypadalo to na příjemný den, přímo stvořený pro koulování nebo jinou zimní radovánku. Ohlédla jsem se za sebe, abych viděla Stína, který se hrabal z jeskyně, jako by měl každou chvíli umřít. Měl zdechnout dokud měl možnost. Tak nějak jsem se rozhodla, že tomuhle blbečkovi už nikdy tlapky zachraňovat nebudu. Sice jsem nepočítala s úplnou výhrou, když jsem ho táhla do úkrytu, ale přišlo mi to, že nemám úplně jak prohrát. No ukázalo se, že mám a ještě u toho můžu být za blbečka sama. Nasupeně jsem si odfrkla, ale zůstala jsem stát a počkala si až ke mně dojde.
Jeho tempo bylo vražedné, asi jako tempo dvacetiletého vlka (//aka 80 letý důchodce při nákupu v Tescu). Jeho prvotní věty jsem přehlížela, ale když zabručel něco o tom, že ví, kde by se dalo klouzat, měl mou plnou pozornost. I když se očividně bavit nechtěl, nemohl v tom bránit mě. Nebo je to opravdu tak pitomý nápad? Jsem já jenom pitomý šašek, jak říká? Začínala jsem být zmatená a naštvaná zároveň, což nebyla dobrá kombinace. "Tak mě veď, když víš..." řekla jsem nakonec sklesle a rezignovaně si povzdechla. Už mě přešlo i nadšení z dokonalé zábavy. Přestala jsem pohazovat ocasem a úsměv mi zmizel z tváře. Dnešní den byl přímo stvořený pro koulování nebo jinou zimní radovánku, ale já na ně přestávala mít chuť.

//loterie 31

Můj pohled, který padl na Stína po vyslovení jeho otázky, by mohl zabíjet. To bych ovšem musela umět ovládat nějakou z nepřirozených magií, což jsem neuměla, takže jsem na něj pohlédla s tím největším množstvím zášti a naštvání, jaké jsem byla momentálně schopna. Otočila jsem se od něj jak pohledem tak sedínkou a nasměřovala se směrem do prázdna. Když nechtěl splácet dluhy, mohl si taky jednoduše políbit podocasí. Pak prohlásil něco o jídle a to vzbudilo mou pozornost. Otočila jsem se přes rameno na vlka, který vypadal na umření. "Nechci abys ze sebe dělal šaška... Jen jsem chtěla trochu zábavy. Koulování ve sněhu, sjíždění hory po zádeli a ták... Ale když nemáš zájem..." prohodila jsem trochu sklesle a pak zavrtěla hlavou. Nebudu se doprošovat. Sice mi bylo jasné, že jemu je fuk nějaký dloužek, ale trochu jsem doufala, že ho to bodne u srdíčka. Jako by nějaké měl... Otočil se proti vlastním. Vzpomínka na to, jak mu uteklo to vlče mě trochu naštvala, takže mi po tváři přejel naštvaný úšklebek. Naštěstí jsem byla ke Stínovi zády.
Pak jsem se zvedla a otočila se směrem k východu. Dopadalo sem trochu slunečního světla, které prozrazovalo, že už je venku nový den. "Nevím, asi se půjdu jenom tak toulat," řekla jsem sklesle a pomalým krokem zamířila směrem k východu. Nějak mě to kamarádičíkování se přešlo. Asi jsem byla uražená, nebo jsem jen vstala špatnou tlapkou.

//Mahtae sever

//loterie 30

Ještě jsem to neměla plně rozmyšlené, abych mu mohla říct, jak budu chtít svůj druh splatit. Pomalu jsem se postavila a pohodila ocasem ze strany na stranu. Přemýšlela jsem nad tím, ale nic moc mě nenapadalo. "Je tu nuda... Chtělo by to nějakou zábavu," řekla jsem nakonec to první, co mě napadlo. Za posledních pár měsíců jsem se skoro vůbec nebavila. Všechno okolí bylo přemnožené magiči nebo jsem musela myslet na nějaký plán. A mě tak moc nebavilo myslet. Ani klouzání se po ledu nebylo nakonec tak zábavné, jak jsem si myslela, protože to vlče bylo naprosto tupé. "Zabav mě na jeden celý den, uspořádej hostinu a dluh bude splacen... Ale musím se fakt dobře bavit," dodala jsem ještě. Tentokrát už byl můj hlas rozhodnější, protože jsem věděla, že to je asi ten nejlepší nápad. Kdybych to líp promyslela, mohla jsem po něm chtít vlče, kožich magiče nebo něco podobného, ale na to jsem neměla mozkovou kapacitu. Já si prostě přála jeden super den plný zábavy a jídla, jak typické. Mlsně jsem se olízla.
Stín chvíli diskutoval o tom, jestli nám vlčice ublíží nebo ne, ale já věděla svoje. "Možná vypadá neškodně, ale už jsem ji jednou viděla a měla sebou dost nabušeného blbečka, který by pro ránu nešel daleko," řekla jsem, abych ho přesvědčila. Nevím zda zabrala moje slova nebo postoj připravený k odchodu, ale vlk předemnou se začal zvedat. Jenomže si sednul, místo toho, aby si stoupnul. Přesto, že to nebylo nic extra u toho vypadal, jako by měl každo chvíli padnout za vlast. "Dobře tak počkáme," řekla jsem nakonec a rezignovaně si sedla. Mrzelo mě že moje odměna za záchranu bude muset počkat.

//loterie 29

Přejížděla jsem pohledem okolí. Měla jsem hlad a cítila jsem se pořád trochu zmateně. Stín se pustil do uklidňování situace, ale spíš ji zhoršoval. "Nemyslím si, že bys byl zrovna ten typ co uznává dluh, jako něco co by se mělo splácet," řekla jsem rezervovaně až chladně, na to že jsem se k němu před chvílí schovávala. Zavrčela jsem. Nijak jsem nevěděla, čeho jsem se mohla tak bát, abych se schovala k Stínovi do kožichu. "Měly bychom se odsud co nejdříve pohnout, nejlíp s raním světlem. Budeš schopnej chodit?" prohodila jsem nakonec. Popravdě jsem si nebyla jistá, proč bych měla odcházet, ale něco mi říkalo, že v jeskyni je někdo, kdo by nám mohl ublíži.
A pak jsem si vzpomněla na tu magickou vlčici. Na všechno, co řekla v jeskyni a že má za kámoše toho magickýho hromotluka. "Ta vlčice je nebezpečná, měli bychom se sebrat a zmizet hned jak to půjde," vysvětlila jsem Stínovi, i když mi bylo jasné, že ten nebude úplně při síle, aby někam mizel. Na druhou stranu jsem nechtěla zahazovat byť jen tu titěrnou šanci, kterou bych měla, že se někdy uráčí svůj dluh splatit. Ještě jsem netušila, jak by toho mohl dosáhnout, ale pokud ho zabije ta vlčice a její kumpán, který sem jistě mířil, pak nikdy nedostanu šanci to zjistit. Seděla jsem na chladné podlaze a doufala, že se Stín trochu sebere. Probral se, dostal napít, jediné, co by mohlo zlepšit jeho situaci, bylo jídlo, ale k tomu jsem momentálně neměla přístup.

//loterie 28

V klidu jsem si pospávala ve svém nádherném teplém kožíšku, když mě najednou něco vzbudilo. Byl to křik. Pomateně jsem sebou trhla a otevřela oči. Byla jsem dezorientovaná. Absolutně jsem netušila kde jsem. Můj pohled byl upřený na strop jeskyně a já si na chvíli myslela, že jsem zase v zajetí. Přetočila jsem se na bok, abych narazila do vlka, který ležel vedle mě. Chvíli jsem ho nepoznávala, takže jsem se zavrčením odskočila na všechny čtyři, při čemž jsem klopýtla a upadla. Rychle jsem se zase zvedla a začala se rozhlížet kolem sebe. Naštěstí mi došlo, že je to jenom Stín. Zavrčela jsem místo pozdravu. Začínalo mi docházet kde jsem a jak jsem se tu vzala. Dokonce jsem si vzpoměla i na to, že jsem se něčeho bála, ale už mi nedocházelo čeho. Se spánkem odešel i pocit strachu a nebezpečí. Po probuzení byl jen klid.
Sedla jsem si na zem a začala si rozhýbávat krk, který mě bolel. Stín prohlásil, že umírat se nebude. Otráveně jsem si odfrkla. "Pfff." Byla jsem nabručená, že se mu udělalo líp. Mohla jsem mít dobrou snídani a místo toho nemám nic. V břiše mi zakručelo, jako by moje útroby věděly, že budou bez jídla. "No to jsem náramně šťastná, že je ti líp. Velebme pána a tři dny se radujme," zabručela jsem naštvaně, protože jsem byla násilně probuzena a ještě k tomu hladová. A neexistovala horší kombinace, než unavená a nenažraná vlčice.

//loterie 27

Přimáčkla jsem se ke spícímu kožíšku vedle sebe. Jednou tlapkou jsem si přikrila očka, ale jen trochu, abych pořád mohla sledovat okolí. Bála jsem se, že od někud vyleze ta vlčice. Začala jsem si totiž víc vzpomínat o koho šlo. Byla to vlčice, co se mnou byla v jeskyni, když jsem propadla dírou dolů. Pamatovala jsem si taky to, že s ní po celou dobu byl jednoznačný magič, který byl jejím přítelem. Otřásla jsem se při vzpomínce na toho vlka. Určitě je to jeho rozhoďnožka a teď na něj čeká. A jestli ten vlk přijde sem, tak nemám šanci. Znovu jsem se otřásla, jako malé vyděšené vlčátko.
Strach naštěstí rychle vyčerpává organismus a ten můj byl dostatečně vyčerpán už před samotným příchodem strachu. Dotáhnout sem vlka, který vážil víc než já a pak tu hledat vodu a všechno možné. Do toho zima a sníh, kterým jsem se musela do jeskyně brodit. Všechno si začalo vybírat svou daň. Strach tomu navíc nepřidával, takže jsem po chvilce začala zývat. Muším zůstat vzhůru! Snažila jsem se zarputile přemáhat spánek, ale vůbec mi to nešlo. Náhle jsem jenom na chvilinku zavřela víčka, ale zpět už jsem je neotevřela. Můj spánek byl podivně neklidný. V jednu chvíli jsem se odtočila na záda a tím pádem mezi mnou a Stínem vznikla mezera. Já ovšem zůstávala dál spát a občas jsem kopla tlapkou do vzduchu, jako bych odháněla neviditelné mouchy.

//Loterie 26

Sledovala jsem vlčici, která odešla a pak se plně začala věnovat Stínovi, který ležel na zemi. Konečně jsem pochopila, co se mi snaží říct. Sehnula jsem se k němu a šťouchla do něj tlapkou a čenichem, abych mu dodala trochu té energie a tlaku, aby se dokázal přetočit a stočit do klubíčka. Rozhodně to pro něj muselo být nepříjemné a bolestivé. Navíc se celou dobu klepal jako osika. Zavrtěla jsem hlavou a odtáhla se od něj.
Necítila jsem se tu dobře, protože jsem se začala obávat té vlčici. Slyšela jsme její kroky a drápky, jak se odírají o kámen. Ozvěna byla nepříjemná. Nelíbila se mi představa toho, že tu je magička, která by mi mohla reálně ublížit nějakým svým kouzlením. Kdybych mohla, tak bych odsud vypálila, ale venku byla pořád tma a já bych nerada narazila na něco horšího než je jedna magička... třeba dvě magičky. Začala jsem panikařit víc a víc. Moje hlava jela na plné obrátky a já si představovala, jak ta magička plánuje, že mě v téhle jeskyni uvězní, jako tamti.
Podívala jsem se na Stína, který se klepal na zemi a začala jsem si připadat nejistější a menší. Jako malinkatá, jsem se vždycky strašně moc bála. "Můžu... Můžeme s panem bloučkem... Tady, trochu..." začala jsem nervózně brebentit a rozhlížet se kolem. Zároveň jsem si lehla a přitulila se ke Stínovým zádům, protože jsem se opravdu hodně bála. Hned jak jsem cítila teplo, bylo mi o trošku lépe. "Lepší," řekla jsem a schovala si čenich a oči pod Stínův kožich.

//loterie 25

Tiše jsem seděla a sledovala okolí. Když se Stín začal dožadovat pomoci a převalení zvedla jsem se na všechny čtyři. Udělala jsem k němu pár krůčků, ale pak jsem zaslechla tlapky na kameni a zastavila se. Do jeskyně vkročila vlčice, kterou jsem si pamatovala jenom jako stín, který se mihl nade mnou. Pak mi došlo, že ji znám z té podivné tahanice za nějakým plamínkem a pryč z jeskyň. Byla to magická coura. Tiše jsem zavrčela. Tohle se mi nelíbilo. Pořád můžu obětovat Stína a zdrhnout. "Vzadu je menší jeskyně," zavrčela jsem nepřátelsky jejím směrem, což asi moc neuklidnilo. Její dodatek, že ji nepřijdeme sežrat jsem nechávala bez povšimnutí. Být na tom lépe tak jí něco řeknu od plic, ale já nebyla moc výmluvná a ani jsem na tom nebyla fyzicky dobře, abych jí natrhla zádel.
Počkala jsem až bude vlčice z dohledu a doslechu, než jsem začala mluvit dál.
Otočila jsem se po tom náhlém vyrušení zpátky k vlkovi, který se třepal na zemi. "Proč bych tě měla otčet?" Nechápala jsem, proč by chtěl otočit. Přeci jenom mohl být rád, že leží na zemi. Rozhodla jsem se počkat na vysvětlení, než začnu dělat cokoliv jiného. Stála jsem kousek od něj a občas pohlédla směrem, kam zmizela vlčice. Čekala jsem, co z něj vypadne za zdůvodnění, protože mě jeho prosba vůbec nešla na rozum. Jestli mu byla zima, proč by chtěl otáčet? Nechápala jsem to a nehodlala jsem skákat jak píská, bez dobrého vysvětlení.

//loterie 24

Stín prohlásil něco o dluzích a žrádle. "Ještě chvíli mluv o jídle a sežeru tě," zabručela jsem a v žaludku mi zakručelo. Měla jsem hlad, ale já měla hlad pořád. Byla někdy chvíle, kdy bych neměla hlad? Ne... Asi ne. "Je mi jasný, že svůj dluh nikdy nesplatíš, protože to vy magický budižkničemové nikdy neděláte, ale aspoň jsem to zkusila," dodala jsem znuděným hlasem. Měla jsem ho sežrat, když byl čas. Teď bylo pozdě... Nebo nebylo? Podívala jsem se na něj a pak pohled odvrátila. Vrátila jsem se na svoje místečko kousek od něj a sedla si na chladnou zem.
Polomrtvola se začala kroutit na zemi a třást se. "Ale copak, snad ti není zima?" zabručela jsem naštvaně. Jestli teď chcípne aspoň nebude všechno to snažení k ničemu. Ale jestli už může mluvit a cítí chlad, tak to s tou horečkou nebude tak špatný. Kdyby necítil nic, byl by na prahu smrti určitě, ale teď je spíš jenom nemocnej.
Já nikdy nebyla dobrá ve starání se o ostatní. Byla jsem možná dřív, ale rozhodně ne teď. Netušila jsem, co se má dělat s nemocným. Může se mu dávat něco k jídlu? Jak ho mám zahřát? Mám ho vůbec zahřát nebo spíš zchladit? Netušila jsem vůbec nic, takže jsem se rozhodla udělat přesně to. Naprosto nic. Jen jsem tam tak seděla a sledovala Stínův pokus zabalit se do klubíčka. Mohla bych se zeptat... "Mohla bych tě zahřát nebo zchladit, ale netuším, co je správné," řekla jsem smutným hláskem. Občas jsem na svou tupost byla hrdá, ale většinou mě spíš otravovala.

//loterie 23

Stín něco říkal, ale mě to v podstatě nezajímalo. Moje naděje, že chcípne a já se konečně dobře nadlábnu byla ta tam, protože mu tlama začala mlít, jako by se nikdy nechtěla zastavit. Pomalu jsem sjela do lehu na chladnou kamennou zem a položila si hlavu na tlapky. Jeho slova o tom, že osud je jen věc pro vlčata jsem nechala ležet ladem. Každý si přeci mohl myslet svoje. Já si rozhodně svoje myslela.
Když přestal mluvit, došlo mi že asi omdlel. Mírně jsem se nadzvedla. Mohla bych ho zkusit zakousnout teď. Pomalu jsem se zase zvedla na všechny čtyři a sledovala jeho hrudník, který se dostával nahoru a zase klesal, jako by se vlna rozrážela o břeh. Bylo to zajímavé sledovat. Došla jsem k němu pomalu a opatrně. Pak jsem sklonila tlamu a očichala mu krk. Oči měl pořád zavřené. Netušila jsem jestli odpadnul nebo ne. Mírně jsem se odtáhla, když otevřel oči. Sakra. To byl definitivní konec mého pokusu o to ho sežrat. Musela jsem se smířit s tím, že dneska půjdu spát o hladu. A že já měla hlad. "C...co?" zakoktala jsem se mírně, protože mě samotnou ta otázka zarazila. Trochu jsem se odtáhla, ale pořád jsem zůstávala stát nad skoro umírajícím Stínem. Pořád ve mě hlodala ta chuť ho zakousnout. Jeho otázku jsem slyšela, rozumněla jsem jí, ale absolutně jsem nevěděla, co na ni odpovědět. Sama jsem byla ztracená v tom, proč jsem ho nenechala umřít pod tím stromem v lesíku. "Kdybys umřel, měla bych jídlo. Když ne, budeš mi dlužit," řekla jsem nakonec a udělala krok dozadu.

//loterie 22

Nechala jsem dotéct vodu do vlkovi tlamy a pak jsem se zvedla a polkla to, co mi zbylo ve vlastní mordě. Stín něco zabrumlal, ale byla jsem moc daleko, abych věděla, co říká. Potom se jeho oči divně protočili, zavřeli a já věděla, že zase odpadnul. Chvíli jsem ho sledovala jestli pořád dýchá, nebo jestli už se můžu pustit do jídla. Dýchal. Škoda.
Otočila jsem se od něj a vydala se zpět k řece, která mi nabídla vodu před tím. Voda byla chladivá a normální. Ne jako ta ve které jsem plavala v jeskyních posledně. Roztáhla jsem nohy od sebe a stáhla hlavu dolů, abych se taky mohla napojit. Hltala jsem chadivé doušky vody a čistila si tak všechna potrubí v krku. Po chvilce jsem zvedla hlavu a mlsně si olízla kapky, které mi zůstaly na tlamě. Pár kapek dopadlo na zem a zůstaly nanicovatě sedět na kamenném povrchu. Otočila jsem se zpátky k vlkovi, který pořád ležel na zemi za mnou. Pomaloučku jsem se k němu začala vracet. Nespěchala jsem, protože nebylo kam. Pokud dýchal, neměla jsem co na práci, pokud umřel, tak mi aspoň nikam neuteče.
Dýchal. Sedla jsem si na zem kousek od něj a začala se škrábat talpkou za uchem. Sama jsem byla unavená, ale strach, že mě někdo napadne, když usnu byl větší než únava. Fakt bych ho snědla? Naklonila jsem hlavu na stranu a začala si vlka zamyšleně prohlížet. Jo. Uzavřela jsem debatu sama se sebou a přestala se drbat.
Najednou se vlkovi oči otevřely a z tlamy mu vyšla skřípavá slova. Jako by byla omotána kovovým řetězem, který se drhl o stěny jeskyně. "Mňa," mlaskla jsem souhlasně, když mě poznal. "Hádám, že je mi souzeno tě potkávat pravidelně na prahu smrti... Jako by mi tím chtěl osud něco říct," broukla jsem filozoficky, ale pak jsem se začala smát. Byla to číčovina.

//loterie 21

Seděla jsem vedle Stína a sledovala jeskyni. Extra dobře jsem se tu necítila, ale přece jsem tu nemohla nechat svou potencionální snídani jen tak? Vypadalo to, že vlk se nehodlá s životem rozloučit tak rychle. Pokud vydrží do rána, tak už asi vydrží na furt. A pak nebude důvod tu zůstávat. Rozhodla jsem se tedy počkat do rána a pokud vlk neumře, tak se někam vytratím. Nehodlala jsem se o něj starat, když by to nevypadalo, že z toho něco kápne. Na druhou stranu až se probere, tak by mi mohl být zavázaný... Ale je to on, takže si asi dělám marné naděje na nějaké závazky. Tiše jsem si odfrkla. Bylo mi jasné, že tomuhle vlkovi odměna za záchranu života nic neříká, takže pokud neumře nebudu z toho nic mít.
Najednou se pohnul a začal olizovat šutr. Pak z něj vypadlo, že potřebuje vodu. Zůstávala jsem sedět na zemi, i když jeho slova začala znít více naléhavě. Měla bych mu donést vodu? Sama jsem nevěděla jestli mu chci pomáhat nebo ne. Mohl to být přeci jenom magič, jeho oči by tomu odpovídaly, ale taky je mohl mít šedé od přirozenosti. Hnědé, žluté, šedé oči... všechno to byly přirozené odstíny, které si jeden mohl odnést díky genetice. Se zabručením jsem se zvedla a vydala se za zvukem vody.
V podzemí tekla říčka, voda v ní byla chladná. Nabrala jsem do tlamy trochu vody a pak se vrátila zpátky k nemocnému vlkovi. Snížila jsem hlavu a na tlamu mu nechala stéct trochu vody ze své tlamy.

//loterie 20

//Mahtae sever
Stín zvracel. Naštěstí mě všechno minulo. Někdo je na jeho straně. Ne že by mi zvratky vadily, byla jsem zvyklá mít na svém kožichu kdo ví co, ale rozhodně by mi nebyl příjemný pocit jejich chladnutí na mé kůži. Šla jsem pomalým krokem chodbou, která se táhla několik set metrů, než jsem se dostala do velké jeskyně. Byla naprosto obrovská a nesla se jí ozvěna, každého mého kroku. Bylo tu i celkem teplo. "Tady by to šlo," broukla jsem a z těžkostí položila na zem svůj zadek, takže se Stín sesunul po mých zádech a zadku na zem.
Začala jsem se rozhlížet kolem. Podle pachů tu někdo nedávno byl, ale zase odešel. Proč by někdo odcházel do toho mrazu. Ale jenom dobře, že odešel. Ještě se tu dohadovat s nějakým magičem. Slyšela jsem v dálce vodu, která pravděpodobně tekla jeskyním systémem. V tichosti jsem doufala, že se tu neobjeví zase nějaký modrý plamínek. I když by mne troch toho ohně potěšilo, nehodlala jsem riskovat nějakou další magickou blbost. Naštěstí tu bylo opravdu tepleji než venku. Nefoukal tu vítr ani nestudila zem. Bylo to celkem příjemné místo k odpočinku, kdbych si měla vybrat.
Obrátila jsem se zpátky k Stínovi. Nevypadal vůbec dobře, ale já nebyla někdo, kdo by si uměl poradit s nějakým tím zraněním. Takže jsem si sedla na zem a čekala jsem, jestli nabere vědomí nebo se odporoučí na onen svět. Ještě jsem do něj preventivně šťouchla tlapkou, jestli už náhodou nechcípnul cestou sem.

//loterie 19
//Křišťálový lesík přes medvědí řeku

Táhla jsem se jako smrad, protože jsem neměla jak zrychlit. Síly mi docházely a já nemohla dělat nic jiného, než se pracně brodit sněhem podél řeky a doufat, že se mi podaří dojít do těch jeskyní na severu, co nejdříve. Cítila jsem tu pachy. Silné pachy, které tu byly nedávno. Podle stop ve sněhu to byl vlk a vlče. Kur.a, kdybych nemusela tahat tohohle blbečka, mohla bych mít k večeři vlčátko. Tiše jsem zavrčela a udělala další krok směrem k úkrytu.
Stín na mých zádech celkem dost pohopkával. Bylo mi jasné, že to nemůže být nejpříjemnější, ale co jsem mohla dělat jiného. Může být rád, že jsem ho tam nenechala chcípnout. Jak se tam vůbec dostal? Celou cestu jsem si oddechovala a funěla do kroku. Neříkala jsem ovšem nic, protože jsem nechtěla plýtvat energií. Stín byl navíc tak mimo, že by mi rozhodně nic pěkného nebo zajímavého neodpověděl. Budu ráda, když se z toho dostane... A budu ještě radši když ne, víc žrádla pro mě. Mlsně jsem se olízla. Představa teploučkého masíčka v žaludku mne naplnila slastí a tlama se mi naplnila slinami. Problém byl v tom, že vlk na mých zádech stále dýchal. Viděla jsem to jako vítěznou situaci. Když ho dotáhnu do úkrytu a přežije, pravděpodobně mi bude zavázán. A pokud umře, budu mít dobrou večeři potažmo snídani, podle toho jak moc bude otálet a své umírání protahovat. Uviděla jsem vchod do jeskyní a zamířila k němu. Pořádně jsem se rozhlédla, zda nás někdo nesleduje, než jsem i se svým nákladem zmizela v komplexu jeskyň.

//Zrcadlové jeskyně

//loterie 18

Vlk byl evidentně mimo. Mluvil o nějaké děvence a tom, že by měl umřít. "To bys teda měl, o jednoho magiče nebo nemagiče míň, znamená víc žrádla pro mě," zabručela jsem si spíš pro sebe, než pro něj. Pak začal kašlat, takže jsem mu nerozumněla ani slovo. Ach jo. Fakt moc doufám, že to není nějaká nakažlivá magická nesmyslnost. Zůstávala jsem ležet ve sněhu a čekala až si "nastoupí", protože se k tomu nakonec odhodlal. Nebo to tak alespoň vypadalo. Sunul se tempem přišlápnutého šneka, který mele z posledního. Jsem tupá, měla jsem ho tu nechat chcípnout... Ale co když s ním nějak souvisí to, že jsem se přesunula z hor sem? A co to vlastně bylo? Ucítila jsem jeho váhu na svém těle. Byl dost těžký. Ještě že byl mizerně živeným tulákem, jinak bych ho neodtáhla. Kdyby byl ve smečce, tak bych ho stejně nikam netáhla a nechala ho tu chcípnout, protože by to byla jednoznačná známka toho, že je magič.
Začala jsem se zvedat s vlkem, který blábolil nějaké pitomosti, na svých zádech. Cítila jsem jak se mi napíbá každý sval. Šla jsem jako připos.aná. Moje tělo se vzpíralo jeho váze a já se snažila posunout dál. Musela jsem vláčet jeho tlapky po zemi, protože jsem se nedokázala narovnat a zvednout dostatečně vysoko. Bylo to ovšem lepší, než kdybych ho musela podpírat a táhnout po jeho vlastních tlapkách. Zdálo se mi, že to by nikam nedošel. Takhle byla alespoň šance, že ho do těch jeskynní zvládnu dotáhnout.

//přes Medvědí řeku Mahtae sever