Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 36
//Zlatavý les

Následovala jsem Stína, který kráčel předemnou. "Smrt není to nejhorší," prohodila jsem divně zastřeným hlasem. Koukala jsem okolo sebe. Slunce svítilo a hory vypadaly příjemně. Jenomže já už neměla na sněhovou zábavu náladu. Ne dokud tu byl Stín, který si sedl na zadek před kopečky, které obývala parta zablešených ušáků. Nevypadalo to, že se hodlá zase zvednout a odejít... Ani v nejbližší době. Podívala jsem se na kopce a byla jsem prostě jenom smutná. Začala jsem si trochu pročechrávat srst, protože mi to pomáhalo se uklidnit a soustředit. Ve vlastní srsti jsem zahlédla pana broučka. Jeho krovky se zaleskly na slunci. Jako by mi chtěl říct, že si nesmím brát tolik slova nějakého zabedněného magiče. A taky že ne!
Rozeběhla jsem se tedy ke kopcům. Jako bych najednou získala novou energii do žil. Začala jsem se škrábat na největší kopeček, jaký jsem viděla. Doběhla jsem na vršek a rozkopala tak pár zaječích cestiček, které byly na povrchu. Otočila jsem se dolů. Sedla jsem si na zadek a odstrčila se tlapkami. Váha se mi přenesla ze zadku na konec zad a já se začala klouzat. Cítila jsem jak mě sníh drží a jak začínám zrychlovat a zrychlovat. "VÍÍÍÍÍÍÍÍ!" vypískla jsem vesela a s jazykem mimo tlamu jsem dojela až dolů pod kopeček. Na chvíli jsem padla na záda do sněhu a zhluboka dýchala. Pak jsem se zvedla jako střela a vyrazila zpátky na kopec.

//loterie 35
//Za Stínem

Zastavil se hned mezi prvními stromy. Nedivila jsem se mu. Taky jsem z toho opatrného našlapování v závějích byla celkem vyřízená. Den byl ovšem až moc pěkný na to, aby ho jeden trávil někde v jeskyni, kdy každou chvíli hrozí nebezpečí. Začal oddechovat a stál. Tak jsem taky zastavila, ale neoddechovala. Začala jsem se rozhlížet po lese, ale neznala jsem ho. Vypadal zvláštně. Bylo tu celkem teplo, takže tu nebylo tolik sněhu. Pod tlapkami jsem navíc cítila i poměrně příjemný povrch. Přesto tohle místo bylo opuštěné. Zvláštní. Takové dobré místo na noru a nikdo toho nevyužil? Zmateně jsem se rozhlédla kolem, ale nikoho jsem neviděla ani neslyšela a dokonce ani necítila, což bylo asi to nejzvláštnější. "Mc," mlaskla jsem si pro sebe.
Stín opět promluvil. "Ne... Není to bezpečné," pípla jsem. "Není dostatečně silný," dodala jsem poměrně potichu. Kdyby mě bratr slyšel, jak schazuju jeho schopnosti, asi by mi jednu vrazil hned. Jenomže mě neslyšel a já si mohla říkat, co jsem chtěla. Navíc jsem taky chtěla trochu podcenit jeho schopnosti, kdyby náhodou skončil ve rvačce se Stínem znovu. Celkem mě zajímalo, proč se prali, ale nehodlala jsem se ptát. Bylo bezpečnější mlčet. Stín se rozešel, já se rozešla opatrně za ním. Neříkala jsem nic. Popravdě se mi už ani nechtělo nikam chodit. Rozhdoně se mi nechtělo jít klouzat, ale už jsem nemohla vzít svoje slova zpátky. Trochu jsem doufala, že ho ztratím v kopcích, kam jsme mířili.

//Za Stínem

//loterie 34
//za Stínem

Šla jsem si poklidně sněhem. Nakopávala jsem sníh a prohlížela si okolí. Ticho a pohodu narušovalo jenom chroptění vlka předemnou. Mě to ale nijak extra netrápilo. Mohl si klidně zase lehnout do sněhu a umřít v chrčení a dávení se. Najednou zavrčel. Znělo to jako otázka, ale v podtónu jsem slyšela něco jako rozkaz. Kdybych byla bojovnější, tak bych v nakopávání sněhu pokračovala. To by na mém místě udělal každý z mých sourozenců. Jenomže já byla tak moc zvyklá, že po neuposlechnutém rozkazu přijde rána, že po neuposlechnutém přání přijde rána, že občas přijde rána ještě před tím, než se něco řekne... že jsem prostě zůstala stát. Když jsem udělala další krok byla jsem za stínem několik metrů, aby na něj sníh nedopadl ani omylem. Každý svůj krok jsem pečlivě prověřila, abych náhodou sníh neodhodila. Stín naštěstí nešel kvůli svému stavu rychle, takže jsem mu stačila i se svým neobvykle obezřetným našlapováním. Šla jsem, jako bych se bála sněhu jenom dotknout. Pokaždé, když mi tlapka zmizela ve sněhu jsem ji stejnou cestou vytáhla ven a položila ji daleko před sebe, co nejdále to šlo. Pomalu zase zajela do sněhu a já se posunula. Byl to pomalý postup, ale bála jsem se výprasku. A já byla poslušná, vždycky. A poslušní nedostávají výprask.
Trochu jsem zavrtěla hlavou, když Stín prohlásil, že někde dostal od mého bratra nabančeno. "Norox zmlátil hodně vlků," pípla jsem nejistě a našlapovala dál. A kdybych nebyla blbá, tak bych neběžela za tím vlčetem a neztratila se mu. Určitě mi jednu vrazí, že jsem nechala to vlče zdrhnout, až mě příště potká. Na chvíli jsem se zastavila a rozhlédla se kolem. Nikde ovšem nikdo nebyl. Naštěstí nebo naneštěstí? Šla jsem dál, potichu, jako myška.

//Za Stínem.

//loterie 33

Čekala jsem, co z něj vypadne, když se konečně dokázal vybelhat ven z jeskyně, která začínala být pro nás dva moc malá. Popravdě bych ho nejradši kopla do řeky, ale obávala jsem se, že by se na mě pak mohl vrhnout nějaký magič v okolí. Ještě by si toho někdo všimnul, přispěchal tomu debíl.ovi na pomoc a mě by roztrhal na kusy. To tak... Rozhlédla jsem se po okolí, ale nikoho jsem neviděla. Jediný kdo tu byl, byl Stín. Vykročil nejistým krokem do sněhu a rozešel se směrem dolů. Následovala jsem jeho kroky a sledovala nepřetržitě okolí. Nebezpečí mohlo být kdekoliv. Alespoň jsem se venku z jeskyně cítila jistěji. Vevnitř nebylo kam se schovat nebo kam utéct, venku měl jeden mnohem více možností a šancí.
Bylo ticho. Já nemluvila protože jsem byla uražená a smutná. On nemluvil, protože byl de.il. Jinak jsem si to vysvětlit neuměla. Většina Magičů měla příjemné vlčství, spoustu skvělých historek a nejraději byla, když si o tom všem mohla povídat. Nesnášela jsem je. Nesnášela jsem všechny magiče a jejich připitomnělý úsměvy, který si každý ráno nalepili na tlamu a mysleli si jak tím ošálí celej svět. Kráčela jsem a nakopávala sníh tak energicky, že za mnou zůstávala stopa rozkopaného sněhu. Trochu to vypadalo, jako bych neměla čtyři tlapky, ale čtyři tlapky a mezi nima přidělanou větev. Nabručeně jsem pochodovala dál, i když jsem vlastně netušila kam ani proč.

//Za Stínem

//Loterie 32

Vylezla jsem z jeskyně do celkem příjemného rána. Všude byl sníh. Všude byla zima. Aspoň ž eslunce začínalo svítit a vzduch byl celkem čerstvý. Vypadalo to na příjemný den, přímo stvořený pro koulování nebo jinou zimní radovánku. Ohlédla jsem se za sebe, abych viděla Stína, který se hrabal z jeskyně, jako by měl každou chvíli umřít. Měl zdechnout dokud měl možnost. Tak nějak jsem se rozhodla, že tomuhle blbečkovi už nikdy tlapky zachraňovat nebudu. Sice jsem nepočítala s úplnou výhrou, když jsem ho táhla do úkrytu, ale přišlo mi to, že nemám úplně jak prohrát. No ukázalo se, že mám a ještě u toho můžu být za blbečka sama. Nasupeně jsem si odfrkla, ale zůstala jsem stát a počkala si až ke mně dojde.
Jeho tempo bylo vražedné, asi jako tempo dvacetiletého vlka (//aka 80 letý důchodce při nákupu v Tescu). Jeho prvotní věty jsem přehlížela, ale když zabručel něco o tom, že ví, kde by se dalo klouzat, měl mou plnou pozornost. I když se očividně bavit nechtěl, nemohl v tom bránit mě. Nebo je to opravdu tak pitomý nápad? Jsem já jenom pitomý šašek, jak říká? Začínala jsem být zmatená a naštvaná zároveň, což nebyla dobrá kombinace. "Tak mě veď, když víš..." řekla jsem nakonec sklesle a rezignovaně si povzdechla. Už mě přešlo i nadšení z dokonalé zábavy. Přestala jsem pohazovat ocasem a úsměv mi zmizel z tváře. Dnešní den byl přímo stvořený pro koulování nebo jinou zimní radovánku, ale já na ně přestávala mít chuť.

//loterie 31

Můj pohled, který padl na Stína po vyslovení jeho otázky, by mohl zabíjet. To bych ovšem musela umět ovládat nějakou z nepřirozených magií, což jsem neuměla, takže jsem na něj pohlédla s tím největším množstvím zášti a naštvání, jaké jsem byla momentálně schopna. Otočila jsem se od něj jak pohledem tak sedínkou a nasměřovala se směrem do prázdna. Když nechtěl splácet dluhy, mohl si taky jednoduše políbit podocasí. Pak prohlásil něco o jídle a to vzbudilo mou pozornost. Otočila jsem se přes rameno na vlka, který vypadal na umření. "Nechci abys ze sebe dělal šaška... Jen jsem chtěla trochu zábavy. Koulování ve sněhu, sjíždění hory po zádeli a ták... Ale když nemáš zájem..." prohodila jsem trochu sklesle a pak zavrtěla hlavou. Nebudu se doprošovat. Sice mi bylo jasné, že jemu je fuk nějaký dloužek, ale trochu jsem doufala, že ho to bodne u srdíčka. Jako by nějaké měl... Otočil se proti vlastním. Vzpomínka na to, jak mu uteklo to vlče mě trochu naštvala, takže mi po tváři přejel naštvaný úšklebek. Naštěstí jsem byla ke Stínovi zády.
Pak jsem se zvedla a otočila se směrem k východu. Dopadalo sem trochu slunečního světla, které prozrazovalo, že už je venku nový den. "Nevím, asi se půjdu jenom tak toulat," řekla jsem sklesle a pomalým krokem zamířila směrem k východu. Nějak mě to kamarádičíkování se přešlo. Asi jsem byla uražená, nebo jsem jen vstala špatnou tlapkou.

//Mahtae sever

//loterie 30

Ještě jsem to neměla plně rozmyšlené, abych mu mohla říct, jak budu chtít svůj druh splatit. Pomalu jsem se postavila a pohodila ocasem ze strany na stranu. Přemýšlela jsem nad tím, ale nic moc mě nenapadalo. "Je tu nuda... Chtělo by to nějakou zábavu," řekla jsem nakonec to první, co mě napadlo. Za posledních pár měsíců jsem se skoro vůbec nebavila. Všechno okolí bylo přemnožené magiči nebo jsem musela myslet na nějaký plán. A mě tak moc nebavilo myslet. Ani klouzání se po ledu nebylo nakonec tak zábavné, jak jsem si myslela, protože to vlče bylo naprosto tupé. "Zabav mě na jeden celý den, uspořádej hostinu a dluh bude splacen... Ale musím se fakt dobře bavit," dodala jsem ještě. Tentokrát už byl můj hlas rozhodnější, protože jsem věděla, že to je asi ten nejlepší nápad. Kdybych to líp promyslela, mohla jsem po něm chtít vlče, kožich magiče nebo něco podobného, ale na to jsem neměla mozkovou kapacitu. Já si prostě přála jeden super den plný zábavy a jídla, jak typické. Mlsně jsem se olízla.
Stín chvíli diskutoval o tom, jestli nám vlčice ublíží nebo ne, ale já věděla svoje. "Možná vypadá neškodně, ale už jsem ji jednou viděla a měla sebou dost nabušeného blbečka, který by pro ránu nešel daleko," řekla jsem, abych ho přesvědčila. Nevím zda zabrala moje slova nebo postoj připravený k odchodu, ale vlk předemnou se začal zvedat. Jenomže si sednul, místo toho, aby si stoupnul. Přesto, že to nebylo nic extra u toho vypadal, jako by měl každo chvíli padnout za vlast. "Dobře tak počkáme," řekla jsem nakonec a rezignovaně si sedla. Mrzelo mě že moje odměna za záchranu bude muset počkat.

//loterie 29

Přejížděla jsem pohledem okolí. Měla jsem hlad a cítila jsem se pořád trochu zmateně. Stín se pustil do uklidňování situace, ale spíš ji zhoršoval. "Nemyslím si, že bys byl zrovna ten typ co uznává dluh, jako něco co by se mělo splácet," řekla jsem rezervovaně až chladně, na to že jsem se k němu před chvílí schovávala. Zavrčela jsem. Nijak jsem nevěděla, čeho jsem se mohla tak bát, abych se schovala k Stínovi do kožichu. "Měly bychom se odsud co nejdříve pohnout, nejlíp s raním světlem. Budeš schopnej chodit?" prohodila jsem nakonec. Popravdě jsem si nebyla jistá, proč bych měla odcházet, ale něco mi říkalo, že v jeskyni je někdo, kdo by nám mohl ublíži.
A pak jsem si vzpomněla na tu magickou vlčici. Na všechno, co řekla v jeskyni a že má za kámoše toho magickýho hromotluka. "Ta vlčice je nebezpečná, měli bychom se sebrat a zmizet hned jak to půjde," vysvětlila jsem Stínovi, i když mi bylo jasné, že ten nebude úplně při síle, aby někam mizel. Na druhou stranu jsem nechtěla zahazovat byť jen tu titěrnou šanci, kterou bych měla, že se někdy uráčí svůj dluh splatit. Ještě jsem netušila, jak by toho mohl dosáhnout, ale pokud ho zabije ta vlčice a její kumpán, který sem jistě mířil, pak nikdy nedostanu šanci to zjistit. Seděla jsem na chladné podlaze a doufala, že se Stín trochu sebere. Probral se, dostal napít, jediné, co by mohlo zlepšit jeho situaci, bylo jídlo, ale k tomu jsem momentálně neměla přístup.

//loterie 28

V klidu jsem si pospávala ve svém nádherném teplém kožíšku, když mě najednou něco vzbudilo. Byl to křik. Pomateně jsem sebou trhla a otevřela oči. Byla jsem dezorientovaná. Absolutně jsem netušila kde jsem. Můj pohled byl upřený na strop jeskyně a já si na chvíli myslela, že jsem zase v zajetí. Přetočila jsem se na bok, abych narazila do vlka, který ležel vedle mě. Chvíli jsem ho nepoznávala, takže jsem se zavrčením odskočila na všechny čtyři, při čemž jsem klopýtla a upadla. Rychle jsem se zase zvedla a začala se rozhlížet kolem sebe. Naštěstí mi došlo, že je to jenom Stín. Zavrčela jsem místo pozdravu. Začínalo mi docházet kde jsem a jak jsem se tu vzala. Dokonce jsem si vzpoměla i na to, že jsem se něčeho bála, ale už mi nedocházelo čeho. Se spánkem odešel i pocit strachu a nebezpečí. Po probuzení byl jen klid.
Sedla jsem si na zem a začala si rozhýbávat krk, který mě bolel. Stín prohlásil, že umírat se nebude. Otráveně jsem si odfrkla. "Pfff." Byla jsem nabručená, že se mu udělalo líp. Mohla jsem mít dobrou snídani a místo toho nemám nic. V břiše mi zakručelo, jako by moje útroby věděly, že budou bez jídla. "No to jsem náramně šťastná, že je ti líp. Velebme pána a tři dny se radujme," zabručela jsem naštvaně, protože jsem byla násilně probuzena a ještě k tomu hladová. A neexistovala horší kombinace, než unavená a nenažraná vlčice.

//loterie 27

Přimáčkla jsem se ke spícímu kožíšku vedle sebe. Jednou tlapkou jsem si přikrila očka, ale jen trochu, abych pořád mohla sledovat okolí. Bála jsem se, že od někud vyleze ta vlčice. Začala jsem si totiž víc vzpomínat o koho šlo. Byla to vlčice, co se mnou byla v jeskyni, když jsem propadla dírou dolů. Pamatovala jsem si taky to, že s ní po celou dobu byl jednoznačný magič, který byl jejím přítelem. Otřásla jsem se při vzpomínce na toho vlka. Určitě je to jeho rozhoďnožka a teď na něj čeká. A jestli ten vlk přijde sem, tak nemám šanci. Znovu jsem se otřásla, jako malé vyděšené vlčátko.
Strach naštěstí rychle vyčerpává organismus a ten můj byl dostatečně vyčerpán už před samotným příchodem strachu. Dotáhnout sem vlka, který vážil víc než já a pak tu hledat vodu a všechno možné. Do toho zima a sníh, kterým jsem se musela do jeskyně brodit. Všechno si začalo vybírat svou daň. Strach tomu navíc nepřidával, takže jsem po chvilce začala zývat. Muším zůstat vzhůru! Snažila jsem se zarputile přemáhat spánek, ale vůbec mi to nešlo. Náhle jsem jenom na chvilinku zavřela víčka, ale zpět už jsem je neotevřela. Můj spánek byl podivně neklidný. V jednu chvíli jsem se odtočila na záda a tím pádem mezi mnou a Stínem vznikla mezera. Já ovšem zůstávala dál spát a občas jsem kopla tlapkou do vzduchu, jako bych odháněla neviditelné mouchy.

//Loterie 26

Sledovala jsem vlčici, která odešla a pak se plně začala věnovat Stínovi, který ležel na zemi. Konečně jsem pochopila, co se mi snaží říct. Sehnula jsem se k němu a šťouchla do něj tlapkou a čenichem, abych mu dodala trochu té energie a tlaku, aby se dokázal přetočit a stočit do klubíčka. Rozhodně to pro něj muselo být nepříjemné a bolestivé. Navíc se celou dobu klepal jako osika. Zavrtěla jsem hlavou a odtáhla se od něj.
Necítila jsem se tu dobře, protože jsem se začala obávat té vlčici. Slyšela jsme její kroky a drápky, jak se odírají o kámen. Ozvěna byla nepříjemná. Nelíbila se mi představa toho, že tu je magička, která by mi mohla reálně ublížit nějakým svým kouzlením. Kdybych mohla, tak bych odsud vypálila, ale venku byla pořád tma a já bych nerada narazila na něco horšího než je jedna magička... třeba dvě magičky. Začala jsem panikařit víc a víc. Moje hlava jela na plné obrátky a já si představovala, jak ta magička plánuje, že mě v téhle jeskyni uvězní, jako tamti.
Podívala jsem se na Stína, který se klepal na zemi a začala jsem si připadat nejistější a menší. Jako malinkatá, jsem se vždycky strašně moc bála. "Můžu... Můžeme s panem bloučkem... Tady, trochu..." začala jsem nervózně brebentit a rozhlížet se kolem. Zároveň jsem si lehla a přitulila se ke Stínovým zádům, protože jsem se opravdu hodně bála. Hned jak jsem cítila teplo, bylo mi o trošku lépe. "Lepší," řekla jsem a schovala si čenich a oči pod Stínův kožich.

//loterie 25

Tiše jsem seděla a sledovala okolí. Když se Stín začal dožadovat pomoci a převalení zvedla jsem se na všechny čtyři. Udělala jsem k němu pár krůčků, ale pak jsem zaslechla tlapky na kameni a zastavila se. Do jeskyně vkročila vlčice, kterou jsem si pamatovala jenom jako stín, který se mihl nade mnou. Pak mi došlo, že ji znám z té podivné tahanice za nějakým plamínkem a pryč z jeskyň. Byla to magická coura. Tiše jsem zavrčela. Tohle se mi nelíbilo. Pořád můžu obětovat Stína a zdrhnout. "Vzadu je menší jeskyně," zavrčela jsem nepřátelsky jejím směrem, což asi moc neuklidnilo. Její dodatek, že ji nepřijdeme sežrat jsem nechávala bez povšimnutí. Být na tom lépe tak jí něco řeknu od plic, ale já nebyla moc výmluvná a ani jsem na tom nebyla fyzicky dobře, abych jí natrhla zádel.
Počkala jsem až bude vlčice z dohledu a doslechu, než jsem začala mluvit dál.
Otočila jsem se po tom náhlém vyrušení zpátky k vlkovi, který se třepal na zemi. "Proč bych tě měla otčet?" Nechápala jsem, proč by chtěl otočit. Přeci jenom mohl být rád, že leží na zemi. Rozhodla jsem se počkat na vysvětlení, než začnu dělat cokoliv jiného. Stála jsem kousek od něj a občas pohlédla směrem, kam zmizela vlčice. Čekala jsem, co z něj vypadne za zdůvodnění, protože mě jeho prosba vůbec nešla na rozum. Jestli mu byla zima, proč by chtěl otáčet? Nechápala jsem to a nehodlala jsem skákat jak píská, bez dobrého vysvětlení.

//loterie 24

Stín prohlásil něco o dluzích a žrádle. "Ještě chvíli mluv o jídle a sežeru tě," zabručela jsem a v žaludku mi zakručelo. Měla jsem hlad, ale já měla hlad pořád. Byla někdy chvíle, kdy bych neměla hlad? Ne... Asi ne. "Je mi jasný, že svůj dluh nikdy nesplatíš, protože to vy magický budižkničemové nikdy neděláte, ale aspoň jsem to zkusila," dodala jsem znuděným hlasem. Měla jsem ho sežrat, když byl čas. Teď bylo pozdě... Nebo nebylo? Podívala jsem se na něj a pak pohled odvrátila. Vrátila jsem se na svoje místečko kousek od něj a sedla si na chladnou zem.
Polomrtvola se začala kroutit na zemi a třást se. "Ale copak, snad ti není zima?" zabručela jsem naštvaně. Jestli teď chcípne aspoň nebude všechno to snažení k ničemu. Ale jestli už může mluvit a cítí chlad, tak to s tou horečkou nebude tak špatný. Kdyby necítil nic, byl by na prahu smrti určitě, ale teď je spíš jenom nemocnej.
Já nikdy nebyla dobrá ve starání se o ostatní. Byla jsem možná dřív, ale rozhodně ne teď. Netušila jsem, co se má dělat s nemocným. Může se mu dávat něco k jídlu? Jak ho mám zahřát? Mám ho vůbec zahřát nebo spíš zchladit? Netušila jsem vůbec nic, takže jsem se rozhodla udělat přesně to. Naprosto nic. Jen jsem tam tak seděla a sledovala Stínův pokus zabalit se do klubíčka. Mohla bych se zeptat... "Mohla bych tě zahřát nebo zchladit, ale netuším, co je správné," řekla jsem smutným hláskem. Občas jsem na svou tupost byla hrdá, ale většinou mě spíš otravovala.

//loterie 23

Stín něco říkal, ale mě to v podstatě nezajímalo. Moje naděje, že chcípne a já se konečně dobře nadlábnu byla ta tam, protože mu tlama začala mlít, jako by se nikdy nechtěla zastavit. Pomalu jsem sjela do lehu na chladnou kamennou zem a položila si hlavu na tlapky. Jeho slova o tom, že osud je jen věc pro vlčata jsem nechala ležet ladem. Každý si přeci mohl myslet svoje. Já si rozhodně svoje myslela.
Když přestal mluvit, došlo mi že asi omdlel. Mírně jsem se nadzvedla. Mohla bych ho zkusit zakousnout teď. Pomalu jsem se zase zvedla na všechny čtyři a sledovala jeho hrudník, který se dostával nahoru a zase klesal, jako by se vlna rozrážela o břeh. Bylo to zajímavé sledovat. Došla jsem k němu pomalu a opatrně. Pak jsem sklonila tlamu a očichala mu krk. Oči měl pořád zavřené. Netušila jsem jestli odpadnul nebo ne. Mírně jsem se odtáhla, když otevřel oči. Sakra. To byl definitivní konec mého pokusu o to ho sežrat. Musela jsem se smířit s tím, že dneska půjdu spát o hladu. A že já měla hlad. "C...co?" zakoktala jsem se mírně, protože mě samotnou ta otázka zarazila. Trochu jsem se odtáhla, ale pořád jsem zůstávala stát nad skoro umírajícím Stínem. Pořád ve mě hlodala ta chuť ho zakousnout. Jeho otázku jsem slyšela, rozumněla jsem jí, ale absolutně jsem nevěděla, co na ni odpovědět. Sama jsem byla ztracená v tom, proč jsem ho nenechala umřít pod tím stromem v lesíku. "Kdybys umřel, měla bych jídlo. Když ne, budeš mi dlužit," řekla jsem nakonec a udělala krok dozadu.

//loterie 22

Nechala jsem dotéct vodu do vlkovi tlamy a pak jsem se zvedla a polkla to, co mi zbylo ve vlastní mordě. Stín něco zabrumlal, ale byla jsem moc daleko, abych věděla, co říká. Potom se jeho oči divně protočili, zavřeli a já věděla, že zase odpadnul. Chvíli jsem ho sledovala jestli pořád dýchá, nebo jestli už se můžu pustit do jídla. Dýchal. Škoda.
Otočila jsem se od něj a vydala se zpět k řece, která mi nabídla vodu před tím. Voda byla chladivá a normální. Ne jako ta ve které jsem plavala v jeskyních posledně. Roztáhla jsem nohy od sebe a stáhla hlavu dolů, abych se taky mohla napojit. Hltala jsem chadivé doušky vody a čistila si tak všechna potrubí v krku. Po chvilce jsem zvedla hlavu a mlsně si olízla kapky, které mi zůstaly na tlamě. Pár kapek dopadlo na zem a zůstaly nanicovatě sedět na kamenném povrchu. Otočila jsem se zpátky k vlkovi, který pořád ležel na zemi za mnou. Pomaloučku jsem se k němu začala vracet. Nespěchala jsem, protože nebylo kam. Pokud dýchal, neměla jsem co na práci, pokud umřel, tak mi aspoň nikam neuteče.
Dýchal. Sedla jsem si na zem kousek od něj a začala se škrábat talpkou za uchem. Sama jsem byla unavená, ale strach, že mě někdo napadne, když usnu byl větší než únava. Fakt bych ho snědla? Naklonila jsem hlavu na stranu a začala si vlka zamyšleně prohlížet. Jo. Uzavřela jsem debatu sama se sebou a přestala se drbat.
Najednou se vlkovi oči otevřely a z tlamy mu vyšla skřípavá slova. Jako by byla omotána kovovým řetězem, který se drhl o stěny jeskyně. "Mňa," mlaskla jsem souhlasně, když mě poznal. "Hádám, že je mi souzeno tě potkávat pravidelně na prahu smrti... Jako by mi tím chtěl osud něco říct," broukla jsem filozoficky, ale pak jsem se začala smát. Byla to číčovina.