Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 47
//Za Stínem

Tlapka. Ťapka. Tlapka. Ťapka. Šla jsem stejným krokem s pohledem ladně přelétajícím z jedné strany na druhou. Občas jsem se na chvíli pohledem někde zastavila, ale pak jsem opět pokračovala. Bylo až děsivě ticho a celkem klid. Cítila jsem dva pachy, ale byly vzdálené. Stín poznamenal něco o párování. Hmmm párkování... Dala bych si párek. Nějak mě to nezajímalo. Kdo s kým, kde jak a za kolik. To šlo všechno mimo mě. Nebyla jsem párová. Nebylo jasem ani skupinová nebo samostatná. Byla jsem divná.
Ohlédla jsem se směrem odkud pachy přicházely. "Nechceš to ani zkusit? Třeba jsou to nějaký mrňata nebo někdo dostatečně vadnej, aby umřel," prohodila jsem směrem ke Stínovi a zastavila se. Sledovala jsem krajinu a snažila se odhalit, komu pachy patří. Bohužel jsem nikoho neviděla. Ani jsem nic neslyšela. Byl tu jenom ten pach. Škoda. Otočila jsem pohled a přidala do kroku, abych dohnala svého průvodce, který asi tušil kam kráčíme. Já to nevěděla ani náhodou. V zimě jsem tu nepoznávala skoro nic. Asi jsem tu už někdy šla, ale netušila jsem kdy nebo jak se odsud dostat do našeho úkrytu. A i kdybych to věděla, tak bych tam nemohla jít se Stínem. Dokud se neprokáže jako lovec magičů, nepovím mu nic. Sníh mi odletěl od tlapek a já opět přešla do pomalého kroku, protože jsem byla Stínovi po boku. Už se mi nechtělo vláčet se za ním.

//Za Stínem

//loterie 46
// Ohnivé jezero

Následovník. To jsem byla já. Nikdy ne vůdce, vždycky jenom následovník. Cesta celkem ubíhala, ale s větší tmou přicházela i větší zima. "Jenomže teď se nezjevuje nikdo, jak tak čuchám," prohodila jsem zamyšleně a zvedla čenich k nebi. Necítila jsem nic, ale možná za to mohla zima. Na další Stínův výlev jsem neřekla nic. Souhlasila jsem s ním. Mládě by bylo nejlepší, ale obávala jsem se, že by nám opět uniklo. Většina vlčat tu byla kluzká jako úhoř a dementní jak mandarinka. Rozhlédla jsem se kolem. Pořád nikde nikdo. Bylo zajímavé, že někdy se jeden nemohl dobrat klidu, jak se kolem něj pořád někdo motal. A pak najednou byla místa, kde se nikdo nevyskytoval, ani když jste jej hledali. Zvláštní.
Pohlédla jsem na Stína, který měl skvělý nápad. Jako by mi četl myšlenky. Zavrčela jsem, protože mi došlo, že on je vlk ovládající myšlenky. I když sám o sobě prohlásil, že magii moc neovládá. Co když mi lže. Znovu jsem zavrčela. "Myslím si, že úkryt by se nám hodil, jenom nevím kde," prohlásila jsem hlasem hladkým jako břitva. Neznala jsem tuhle část kraje, takže jsem nechávala všechna rozhodnutí na něm. Mohl mě dovést do úkrytu, ale taky mě mohl kopnout ze srázu. Netušila jsem jakou variantu si vybere, ale doufala jsem, že si vybere brzo. Pořád se mi zdálo, že je nerozhodný a stojí na hranici mezi zradou vlastního plemene a jeho záchranou.

//Středozemní pláň

//loterie 45
// za Stínem

Následovala jsem ocas před sebou a procházela vyšlapanou cestičkou ve sněhu. Slunce se začínalo ukládat k spánku a já si uvědomila, že by bylo nejlepší se taky někam zahrabat a prospat. Možná že bychom někde mohli najít nějaký úkryt, i když pochybuju, že bude zrovna tady. Zašvihala jsem ocasem a nakrčila čenich. Nikdo tu nebyl. Necítila jsem tu žádný čerstvý pach, který by mi pošimral čeníšek. A pak ke mně donesl vítr hned dva pachy. Cítila jsem je dost silně. "Něco cítím támhle," broukla jsem na Stína, ale bylo mi jasné, že je to beznadějné. Dva vlci by na nás byli moc. Potřebovali jsme jednoho, nebo alespoň jednoho a vlče. Stín byl zraněný a já nebyla úplně tou nejsilnější bojovnicí. Navíc bych se neuměla postavit magiím, pokud by je proti mě někdo použil. Zavrtěla jsem hlavou a popoběhla za Stínem, který se mi vzdaloval.
Mluvil o tom, jak tu potkal celou partu vhodných adeptů, ale momentálně tomu tak nebylo. "Hmm... Raději bych našla jednoho samotáře, nebo možná malé vlče. Nechci tě podceňovat, ale skupině se asi nepostavíme," prohodila jsem zatímco jsem se táhla jako smrádek za Stínem. Tak trochu jsem doufala, že někoho najde hned, ale musela jsem být více trpělivá. Čím delší bude čekání tím sladší bude odměna.

//Za Stínem

//loterie 44

Moje dávení vyvolalo na Stínově tváři podivný úšklebek, který skoro až přecházel v nadšení a radost. Hádala jsem, že si odpornost své krve vykládá jako největší kompliment, který jsem mu mohla složit. Jen jsem si odplivla a odvrátila tvář stranou. Dobrý pocit v bříšku po snědeném zajíci se jaksi vypařil na ne úplně příjemný pocit v krku, kde jsem stále cítila hnusnou tuhost a hnilobnost Stínovi krve. Zajímalo by mě zda takhle chutnají všichni magičové nebo jenom on... Vlčata chutnala dobře a magičové mimo tenhle kraj taky, proč zrovna on chutná tak nechutně? Zavrčela jsem a zahleděla se na Stína, který se začal zvedat. Bylo to další tajemství, které bylo nutné rozluštit, než se pustím do zabíjení. Je nutné vědět, zda ukojím jejich masem svůj hlad nebo ne, abych věděla, zda se před bojem nažrat nebo ne...
Rozhonutí tedy padlo. Stín se dnes jíst nebude. Rozhodně to ale nebránilo tomu, ochutnat někoho jiného z místňáků, kteří oplývali magickou mocí. Pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři."Hádám, že budeš lepší stopař než já," prohodila jsem nabručeně. "Tudíž veď mě," vydala jsem menší rozkaz a pak následovala Stína, který si byl jistý, že v okolí objevíme někoho, kdo by mohl položit svůj život na oltář vědy. Já tomu moc nevěřila. Sice tu byla spousta blbečků, ale který z nich by se chtěl nechat dobrovolně zabít. A i kdyby se tu neumíralo, pořád by měl na památku nepříjemnou jizvu nebo zranění.

//Za Stínem

//loterie 43

"Jestli budeš dál kafrat, budeš se koukat z první řady," zabručela jsem a olízla si čenich, který jsem měla podivně suchý. Tlamu jsem měla ale plnou slin, které mi začaly kapat ven koutky. Bylo to nechutné, ale přirozené. A já nebyla nějaká dámička, abych se snažila kontrolovat svoje vlastní pudy a potřeby mého těla. Jedna táhlá dlouhá slina kápla do sněhu a začala se propíjet dolů, jak tavila sníh.
Stín ležel předemnou. Sledovala jsem jeho pohyby, ale nepohnul se. Nenapnul se jako struna, ani se nepokusil zavrčet nebo působit výhružně. Je slabí. A já mám hlad. Navíc se mi hodně líbila myšlenka ozkoušet to, zda tu fakt nikdo neumírá. Na vlastní oči jsem to nezažila a pořád jsem si myslela, že je to kec. Povídačka pro vlčata, aby se nebála umírání, bolesti a konce. Jeho tělo bylo moc vyčerpané po chůzi sem. Byl k ničemu. Nicka. Jeho jazyk si ovšem myslel něco jiného. I když slova vycházející z jeho díry pod čenichem byla spíše souhlasná. "Eh..." zabručela jsem si trochu zmateně. Šklebil se jako by mu to bylo fuk. Třeba se tu fakt neumírá a on to viděl. "Je jasný, že se nebojíš, když tu nikdo nemůže umřít..." dodala jsem, ale z hlasu mi byla cítit nejistota. Jestli se tu neumíralo, tak by se pak mohl namíchnout a vybít si to na mě až nabere sílu. Chci to riskovat?
Stín začal opět hovořit. Mluvil celkem logicky a racionálně, kdybych chápala co ta slova znamenají, rozhodně bych tak jeho proslov označila. Naklonila jsem zamyšleně hlavu na stranu. Dávalo to celkem smysl. Znal místní prostředí, znal místní obyvatelstvo... Mohl být přesně tou jednou věcičkou na miskách vah, kterou potřebujeme, aby nám bylo přáno. Byla jsem už kousek od jeho krku. Hlad! Cítila jsem jeho vůni. Nasládlé broskve, které skoro hnily na slunci... A pak taky skořice. Byla to celkem příjemná vůně. Zajímalo by mě jestli i tak dobře chutná. Sklonila jsem se k němu a kousla ho do krku. Krev se mi dostala na jazyk. Byl to malinkatý kousanec, nic smrtelného. Chutnal děsně. Odtáhla jsem se a zakřenila se. Nic tak odporného jsem snad v životě nejedla. "Chutnáš jako kus sra.ek...egm..eghm..." řekla jsem až jsem se z toho nechutenství v tlamě začala dávit. Bylo to jako ochutnat hnilobu, hnusnou a tekutou hnilobu, která zrála v ráně několik týdnů. Musela jsem se ovládat, ale ten pach se mi dostal už do tlamy a krku... dokonce jsem ho cítila v čenichu. "Kur.a ty máš z prd.le štěstí," dodala jsem, když jsem popadla dech. Udělala jsem krok pozadu do zadu a pak si sedla zpět na zem. "Fajn, když jsi tak nepostradatelná součást, tak mi najdi někoho koho zakousneme... A pak ti prozradím všechno o mě, bratrovi a zbytku," řekla jsem a začala při tom pohazovat ocasem. Občas jsem podivně vyplázla jazyk, jako bych na něm něco měla a chtěla si to odřít o zuby. To ta pachuť. Byla nechutná.

//Loterie 42

Stínův tón se mi zdál trochu výsměšný, ale nechávala jsem to být. Jen jsem trochu vycenila zuby a zavrčela, těžce, hrdelně. Nehodlala jsem mu trpět výsměch na mou rodinu nebo náš plán, ale nehodlala jsem se ani slovně dohadovat. Nebylo totiž o čem. "Neboj se, máme spoustu následovníků, jen musí objevit cestu sem jako já. Jakmile tu budou, rozpoutáme pravé peklo a ty by ses měl někam schovat," procedila jsem skrze zuby. Byla to lež. Nebo nebyla? Sama jsem netušila kolik vlků přežilo poslední válečnou výpravu proti magičům, ale doufala jsem, že jich bude víc než jen já a moji sourozenci. Musí jich být víc.
Následovala výtka, že jsem měla na dlani Dýni a mohla jsem si tak vyzkoušet jak tu vlci umírají. "Nebo bych to mohla zkoncovat s tebou," zavrčela jsem a začala se pomaličku zvedat. "Pořád jsi slabý, jako zranění srnka," mluvila jsem chladně a hlas mi kloktal v krku. Přibližovala jsem se krok za krokem k ležícímu Stínovi. Mám ho zabít? Nemám ho zabít? Moje rozhodování bylo jako vítr. Jednou válo zarytě z jedné strany po chvíli z druhé. Když tu nikdo neumírá, tak by se mu přece nemělo nic stát. "Pokud tu nikdo neumírá, tak se ti nic přece nestane..." zopakovala jsem svoje myšlenky na hlas. Nikdo si nemohl být jistý, jak se rozhodnut. Byla jsem jenom kousek od Stína, stačilo skočit.

//loterie 41

Jeho slova zněla posměšně, ale mému mozku to nedocházelo. Brala jsem to jako že se mnou a mým prokletím soucítí, i když ho podle vlastních otázek nechápal. "No," mlaskla jsem a podívala se na své zakrvácené tlapky. Zaječí krev už na nich schla, ale já neměla chuť si je čistit. Můj kožich byl už takhle v děsném stavu, což by většinu vlčic dohánělo k šílenství, ale mě to bylo fuk. Čištění kožichu jsem brala jako luxus, na který nemám čas. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na Stína. Eh... Jo na něco se ptal... "Ono to není tak jednoduché. Když máš nějaký úkol, tak musíš přemýšlet a plánovat, co uděláš dál. Nemůžeš se jen tak nezávazně poflakovat a děsit mrňata po smečkách, protože by to mohlo ohrozit budoucí plány," začala jsem mu vysvětlovat. Pak jsem si povzdechla. "Mě jenom to plánování moc nejde," dodala jsem zaraženě. "Kéž by šlo se magičů nějak zbavit. Jednorázově, aby tu prostě nebyli," povzdechla jsem si a dupla tlapkou do sněhu. Nějak mi nedocházelo, že v podstatě říkám magičovi jak si přeju, aby on i jeho rod vymřel jedním lusknutím. Ale i kdybych si to uvědomila, tak by mi to bylo nejspíš fuk. Byla jsem už trochu zoufalá, že mi žádný z mých plánů nevychází. "Musím zkusit někoho zabít, jestli fakt funguje to, že nemůžeš v téhle zemi umřít..." zabrblala jsem si pro sebe a podívala se na Stína. Chvíli jsem si ho prohlížela a pak jsem zavrtěla hlavou.

//Loterie šťastných deset: 40

Přetočila jsem se ve sněhu na bok a pak na břicho. Pomaličku jsem se zvedla na tlapky a pak se začala oklepávat. Bylo fajn moct si odpočinout a prohřát si kožich. Protáhla jsme si tlapky a záda. Nakonec jsem se pustila do mohutného oklepávání kožichu, takže sníh dopadal kolem. Bylo mi to fuk. Závěrem všeho jsem si kecla na svou zádel a začala si projíždět čenichem srst,jako když si kačena čechrá peří, aby si ho dostatečně promastila. Našla jsem pana broučka v kožichu a mírně ho drcla čenichem, než jsem začala pokračovat v prohlídce vlastního těla.
Stínovo mluvení o tom, že se všechno pokazí jsem odignorovala. Nebylo třeba k tomu nic dodávat nebo s něčím polemizovat. Na to jsem navíc neměla mentalitu. Doprohlédla jsem si vlastní kožich a s prázdnou hlavou a přituplým úsměvem se koukala na svět. Byl až moc barevný. Všechno je tu až moc. Švihla jsem ocasem. "Nejde se jenom tak toulat, když máš poslání víš," řekla jsem Stínovi, který evidentně nechápal, že ne všichni se mohou chovat jako neurvalý pitomci, kteří si mohou dělat co chtějí, kdy chtějí a jak chtějí. Někteří z nás měli vyšší cíle a museli být dostatečně odhodlaní k tomu je dotáhnout do konce. Jinak by tenhle svět zanikl pod magickým oparem. To jsem nemohla dopustit. Nemohla jsem nechat přirozený svět, aby se změnil v nepřirozenou hroudu chaosu a magie. Musela jsem se snažit a to jsem taky dělala, i když jsem sama obětovala kus svého pohodlí a identity pro dobro věci. Nebo to jsem si alespoň myslela.

//loterie 39

Užívala jsem si na sluníčku. Bylo to naprosto bžundózní. Parkrát jsem se proběhla po kopcích. Projela jsem se a pořádně se sklouzla. Zakončení nebylo tak velkolepé, jak bych si od tak pěkného dne přála, ale i tak mi naplnilo žaludek dostatečně. Země sice chladila, ale nic extra nepříjemného. Na jihu bylo celkem teplo a když nepadal snih, bylo i příjemné být venku. Zajímalo by mě kde je zbytek rodiny a co dělají? Natočila jsem hlavu po sněhu, ale myšlenka byla tak kluzká, že mi z hlavy rychle vyklouzla a já už ani netušila nad čím přemýšlím.
Otočila jsem svůj pohled zpátky na Stína, který prohlásil něco o tom co bude dělat. "Doufám, že to bude příjemnější toulání než tvé poslední potulování," prohlásila jsem škodolibě a zasmála se podivně hekavým smíchem. Nezajímalo mě, co se mu stalo. Bylo mi to fuk. Ale nebránilo mi to v tom, nedělat si z něj srandu, protože se mu to rozhodně stalo při toulání a rozhodně si za to mohl sám. Magičové tu většinou byli jako květinky, když jim někdo nekradl vlčata, takže jsem ani nepředpokládala, že by mu někdo z nich dal nakládačku. "Taky bych chtěla mít tu volnost a toulat se bez plánů," plácla jsem nakonec. Nijak jsem to nerozváděla. Užívala jsem si klidu a sluníčka. Nezávazné pokecávání k tomu patřilo taky, ale na druhou stranu jsem nehodlala plácat víc než je třeba.

//loterie 38

Stín nevypadal nadšeně tím, že jsem se s ním podělila o kus masa, ale měě to bylo fuk. Já si užívala dokonalý slunečný den. Sma jsem žrala v klidu a nechávala si krev kapat po tlamě na tlapky a do bílého sněhu. Bylo příjemné si něco konečně nacpat do břicha. Popravdě tohle byl teprve můj druhý úlovek v tomhle světě. Do teď mi vždycky někdo něco chytnul, což bylo příjemné. Ale nesmím tolik lenivět, abych se o sebe neuměla postarat. To by mohlo skončit špatně. Olízla jsem si tlamu a s plným bříškem se otočila na záda. Zhluboka jsem oddechovala a nechávala sluneční paprsky, aby mi prohřály srst.
Přivřela jsem očka a slastně mlaskla, jak z mého zadku vyšlo táhlé sssss. Znamení toho, že obědo-snídaně byla lahodná. Zavrtěla jsem se na sněhu a přední tlapky si přitáhla k tělu. Zadní jsem nechala jen tak vyset ve vzduchu. Nebylo proč se o ně starat. Chvilku jsem si chtěla odpočinout a pak... pak se uvidí. Nic jsem neplánovala a užívala jsem si tu volnost, kterou mi to poskytovalo. I když i já v klidu své duše tušila, že se plánování vrátí na pořad dne, nehodlala jsem si tím nechat pokazit den. Zamrkala jsem do světla a pak otočila hlavu na Stína. "Co budeš dělat ty? Když už zvládáš chodit?" zeptala jsem se, protože jsem měla veselou náladu. A když jsem měla veselou náladu, byla jsem ukecanější než normálně.

//loterie 37

Vyběhla jsem znovu na kopec a v tom jsem uviděla zajdu. Hopkal si kolem mě, jako by tu nikdy neviděl žádného vlka. Byla jsem od něj celkem kousek. Normální zajda v lese by se mě určitě bál. Rozhodně by se mě bál, ale tenhle ne. Tenhle na mě mrknul a ťapkal si dál. Ten je tak tupííí... Přímo k zakousnutí... Nechala jsem ho odhopkat pryč. Byl až moc roztomile hloupoučký, abych ho zakousla. Vypustila jsem z tlamy povzdechnutí s obláčkem páry a pak se rozeběhla nahoru na horu. Chtěla jsem doběhnout nejvýš jak to jen půjde a pak se pořádně sklouznout. Už jsem byla na vrcholu, když jsem zahlédla noru ze které vykoukl zajda. Pak vyskočil ven a začuchal. Hned co mě ucítil, začal se otáčet, aby hopkl do nory zpátky, ale já byla rychlejší. Skočila jsem po něm a zlomila mu vaz.
Mrtvolku jsem uchopila do tlamy a pak se otočila směrem dolů z kopce. Sedla jsem si na zádel a rozjela se z kopce dolů. Byla to ještě větší švanda než prvně, ale musela jsem se držet, abych neupustila svůj cenný náklad z tlamy. Dole jsem přistála se sprškou sněhu. Na zemi jsem uviděla Stína, který se rozhodl vyhřívat na sluníčku. Neohrabaně jsem vstala a doťapkala k němu. Zajíce jsem položila na zem a roztrhla. Tu část, kde byla hlava a hlavní vnitřnosti, tu výživnější jsem uchopila do tlamy. Hodila jsem ji Stínovi k tlapkám Hlava se protočila na sněhu a mrtvolná očka zajíce, jehož krk byl krvavý a oslintaný, ale tak to se dalo u potravy nesené v tlamě čekat, se obrátila k nebi. Kecla jsem si do sněhu a začala vrtět ocasem. S vypláznutým mlemíčkem jsem sledovala Stína. "Dárek," řekla jsem jenom a naklonila hlavu na stranu. Sama jsem měla velký hlad, takže jsem dál nečekala a pustila se do své půlky.

//loterie 36
//Zlatavý les

Následovala jsem Stína, který kráčel předemnou. "Smrt není to nejhorší," prohodila jsem divně zastřeným hlasem. Koukala jsem okolo sebe. Slunce svítilo a hory vypadaly příjemně. Jenomže já už neměla na sněhovou zábavu náladu. Ne dokud tu byl Stín, který si sedl na zadek před kopečky, které obývala parta zablešených ušáků. Nevypadalo to, že se hodlá zase zvednout a odejít... Ani v nejbližší době. Podívala jsem se na kopce a byla jsem prostě jenom smutná. Začala jsem si trochu pročechrávat srst, protože mi to pomáhalo se uklidnit a soustředit. Ve vlastní srsti jsem zahlédla pana broučka. Jeho krovky se zaleskly na slunci. Jako by mi chtěl říct, že si nesmím brát tolik slova nějakého zabedněného magiče. A taky že ne!
Rozeběhla jsem se tedy ke kopcům. Jako bych najednou získala novou energii do žil. Začala jsem se škrábat na největší kopeček, jaký jsem viděla. Doběhla jsem na vršek a rozkopala tak pár zaječích cestiček, které byly na povrchu. Otočila jsem se dolů. Sedla jsem si na zadek a odstrčila se tlapkami. Váha se mi přenesla ze zadku na konec zad a já se začala klouzat. Cítila jsem jak mě sníh drží a jak začínám zrychlovat a zrychlovat. "VÍÍÍÍÍÍÍÍ!" vypískla jsem vesela a s jazykem mimo tlamu jsem dojela až dolů pod kopeček. Na chvíli jsem padla na záda do sněhu a zhluboka dýchala. Pak jsem se zvedla jako střela a vyrazila zpátky na kopec.

//loterie 35
//Za Stínem

Zastavil se hned mezi prvními stromy. Nedivila jsem se mu. Taky jsem z toho opatrného našlapování v závějích byla celkem vyřízená. Den byl ovšem až moc pěkný na to, aby ho jeden trávil někde v jeskyni, kdy každou chvíli hrozí nebezpečí. Začal oddechovat a stál. Tak jsem taky zastavila, ale neoddechovala. Začala jsem se rozhlížet po lese, ale neznala jsem ho. Vypadal zvláštně. Bylo tu celkem teplo, takže tu nebylo tolik sněhu. Pod tlapkami jsem navíc cítila i poměrně příjemný povrch. Přesto tohle místo bylo opuštěné. Zvláštní. Takové dobré místo na noru a nikdo toho nevyužil? Zmateně jsem se rozhlédla kolem, ale nikoho jsem neviděla ani neslyšela a dokonce ani necítila, což bylo asi to nejzvláštnější. "Mc," mlaskla jsem si pro sebe.
Stín opět promluvil. "Ne... Není to bezpečné," pípla jsem. "Není dostatečně silný," dodala jsem poměrně potichu. Kdyby mě bratr slyšel, jak schazuju jeho schopnosti, asi by mi jednu vrazil hned. Jenomže mě neslyšel a já si mohla říkat, co jsem chtěla. Navíc jsem taky chtěla trochu podcenit jeho schopnosti, kdyby náhodou skončil ve rvačce se Stínem znovu. Celkem mě zajímalo, proč se prali, ale nehodlala jsem se ptát. Bylo bezpečnější mlčet. Stín se rozešel, já se rozešla opatrně za ním. Neříkala jsem nic. Popravdě se mi už ani nechtělo nikam chodit. Rozhdoně se mi nechtělo jít klouzat, ale už jsem nemohla vzít svoje slova zpátky. Trochu jsem doufala, že ho ztratím v kopcích, kam jsme mířili.

//Za Stínem

//loterie 34
//za Stínem

Šla jsem si poklidně sněhem. Nakopávala jsem sníh a prohlížela si okolí. Ticho a pohodu narušovalo jenom chroptění vlka předemnou. Mě to ale nijak extra netrápilo. Mohl si klidně zase lehnout do sněhu a umřít v chrčení a dávení se. Najednou zavrčel. Znělo to jako otázka, ale v podtónu jsem slyšela něco jako rozkaz. Kdybych byla bojovnější, tak bych v nakopávání sněhu pokračovala. To by na mém místě udělal každý z mých sourozenců. Jenomže já byla tak moc zvyklá, že po neuposlechnutém rozkazu přijde rána, že po neuposlechnutém přání přijde rána, že občas přijde rána ještě před tím, než se něco řekne... že jsem prostě zůstala stát. Když jsem udělala další krok byla jsem za stínem několik metrů, aby na něj sníh nedopadl ani omylem. Každý svůj krok jsem pečlivě prověřila, abych náhodou sníh neodhodila. Stín naštěstí nešel kvůli svému stavu rychle, takže jsem mu stačila i se svým neobvykle obezřetným našlapováním. Šla jsem, jako bych se bála sněhu jenom dotknout. Pokaždé, když mi tlapka zmizela ve sněhu jsem ji stejnou cestou vytáhla ven a položila ji daleko před sebe, co nejdále to šlo. Pomalu zase zajela do sněhu a já se posunula. Byl to pomalý postup, ale bála jsem se výprasku. A já byla poslušná, vždycky. A poslušní nedostávají výprask.
Trochu jsem zavrtěla hlavou, když Stín prohlásil, že někde dostal od mého bratra nabančeno. "Norox zmlátil hodně vlků," pípla jsem nejistě a našlapovala dál. A kdybych nebyla blbá, tak bych neběžela za tím vlčetem a neztratila se mu. Určitě mi jednu vrazí, že jsem nechala to vlče zdrhnout, až mě příště potká. Na chvíli jsem se zastavila a rozhlédla se kolem. Nikde ovšem nikdo nebyl. Naštěstí nebo naneštěstí? Šla jsem dál, potichu, jako myška.

//Za Stínem.

//loterie 33

Čekala jsem, co z něj vypadne, když se konečně dokázal vybelhat ven z jeskyně, která začínala být pro nás dva moc malá. Popravdě bych ho nejradši kopla do řeky, ale obávala jsem se, že by se na mě pak mohl vrhnout nějaký magič v okolí. Ještě by si toho někdo všimnul, přispěchal tomu debíl.ovi na pomoc a mě by roztrhal na kusy. To tak... Rozhlédla jsem se po okolí, ale nikoho jsem neviděla. Jediný kdo tu byl, byl Stín. Vykročil nejistým krokem do sněhu a rozešel se směrem dolů. Následovala jsem jeho kroky a sledovala nepřetržitě okolí. Nebezpečí mohlo být kdekoliv. Alespoň jsem se venku z jeskyně cítila jistěji. Vevnitř nebylo kam se schovat nebo kam utéct, venku měl jeden mnohem více možností a šancí.
Bylo ticho. Já nemluvila protože jsem byla uražená a smutná. On nemluvil, protože byl de.il. Jinak jsem si to vysvětlit neuměla. Většina Magičů měla příjemné vlčství, spoustu skvělých historek a nejraději byla, když si o tom všem mohla povídat. Nesnášela jsem je. Nesnášela jsem všechny magiče a jejich připitomnělý úsměvy, který si každý ráno nalepili na tlamu a mysleli si jak tím ošálí celej svět. Kráčela jsem a nakopávala sníh tak energicky, že za mnou zůstávala stopa rozkopaného sněhu. Trochu to vypadalo, jako bych neměla čtyři tlapky, ale čtyři tlapky a mezi nima přidělanou větev. Nabručeně jsem pochodovala dál, i když jsem vlastně netušila kam ani proč.

//Za Stínem