Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Bukový sráz

Na tomhle místě bylo nejdůležitější být v klidu a neupozorňovat na sebe. Ve vzduchu vysela vůně mokrýho medvěda a já rozhodně neplánovala být na jeho dnešním menu. V rámci zachování vlastního života jsem se tedy přikrčila a šla obezřetně. I když moje kroky dupaly jako stádo, nezastavovala jsem se. Když se kolem rozneslo bručení medvědů, jen jsem přidala trochu víc do kroku, ale neutíkala jsem. Nechtěla jsem působit jako hrozba a doufala jsem, že tohle chování zabere. A zabralo. Kolem jezer jsem se protáhla a zůstal po mně jenom puch, kterého se ovšem nemohl můj kožich zbavit, ani kdybych se koupala v rajčatovém protlaku.

//Středozemka

Tiše jsem zavrčela, když Corvus pronesl, že není v čem se pídit. Tak on to sám nakousne a pak se najednou není v čem pídit? Křivák... Brouček naštvaně cukal tykadélky, ale nic neříkal. Naštěstí. Já se zvedla a protáhla si páteř. Nejprve hezky přední nožky zapřít a prdel do vzduchu a pak přenést váhu a protáhnout zadní běhy. Bylo to hezké a příjemné, se takhle protáhnout. "No, když už jsi tady tak pohlídej les, jdu se proběhnout," pronesla jsem. "A běda ti, jestli tě tu nenajdu až se vrátím," dodala jsem a vycenila svoje zuby, ze kterých žlutě svítil zubní plak. Z tlamy mi táhlo, ale mě to nezajímalo. Smrděla jsem tak nějak celá a na svůj smrádeček jsem si zvykla. Možná jsem na tenhle osobitý puch byla i hrdá.
Rozešla jsem se směrem z lesa. Chtěla jsem se kouknout, co kde je, abych třeba taky nevyšla ze cviku. Stín a Vlče se nevraceli, tak proč bych tu já měla zůstávat. Navíc aspoň uvidíme, co kašpar...

//medvedi jezirka pres mahtae jih

Brouk byl na tenkém ledě. Už se nafukoval, že něco Kašparovi řekne a já bych ho mohla zastavit. Jedno letmé zavrtění hlavou a brouk by se musel přestat pídit po věcech ze soukromí vlka před námi. Jenže to jsem neudělala. Takže se jeho tělíčko nafouklo a brouk promluvil, jako by odmítání se zavrčením neslyšel. "Popradě ne, nestačí. Koukej to vyklopit... copak máme věřit tomu, že jsi někomu nešlápnul silně na kuří oko, když před nima zdrhš až sem?" Pan Brouček nebyl jeden z nejcitlivějších, vlastně nebyl citlivý vůbec. Já na druhou stranu trochu s Kašparem soucítila. Ne, že by si to kdejak zasloužil, ale každý měl právo na nějaké to tajemství. "Nechte toho, jste jako dvě babky na dvoře... Stín si rozhodne sám, co je pro něj důležité slyšet a co ne... A když mu to neřekneš, stejně se pravdy dopídí v tom je machr," řekla jsem jenom a mávla nad tím tlapkou, což zavčelo jak vlčí tlamu tak broukova kusadla... snad.

Brouk byl podezíravá potvora. Nevěřil nikomu a rozhodně ne Kašparovi, to jsem poznala podle toho jak vrtěl svými křidélky. Nelíbilo se mu, když o ostatních nevěděl. Nechtěl být ohrožený. Nezáleželo mu na mě jako na osobě, ale spíše na tom, že beze mě by asi někde už exnul. Popravdě na brouka měl docela dobrou životnost. "Na tom, jestli je něco nebezpečný nebo není se prosím pěkně nepozastavuj a vyklop to. I kdyby to byla blbost, mohlo by to zachránit kožichy všech," pustil se do Corvuse brouk, který rozhodně nehodlal nechat jeho tajemství tajemstvím. "Jestli ti jde o Tasu, tak ta má paměť akvarijní rybičky, takže to stejně brzo zapomene." Zavrčela jsem. Nelíbilo se mi, že mě brouk urážel i když měl pravdu. Z nás dvou tu byl on ten, kdo si pamatoval a kdo byl ten chytrej. On byl mozek, já svaly. I když i o tom se dalo celkem solidně pochybovat. Já nebyla silnější než průměr. Kde je sakra Stín...

Vypadalo to, že se rozhodl, že už nebude od problémů utíkat. Od jakých problémů v první řadě utíkal mne ani moc nezajímalo. Popravdě já neměla dostatek inteligence, abych to nějak probírala, ale o panu Broučkovi se to říct nedalo. A brouk se hned chopil možnosti. "A před čím jsi jako utíkal? Nezatáhneš nás do nějakýho průseru?" zeptal se brouk a vylezl mi mezi uši, aby se mohl na Corvuse pyšně dívat z vrcholku mojí hlavy. Tam byl v relativním bezpečí, protože aby mu mohl vlk ublížit, musel by ublížit i mě. Brouk byl vážně hlavička. Já ne. "Jooo to je dobrá otázka," zahučela jsem jenom a pohledem se snažila zachytit brouka mezi ušima. Jenže to nešlo. Ani šilháním jsem z něj neviděla víc, než jedno tykadlo, které se líně spouštělo do mého zorného pole. O nějaké dojemnosti tedy ani podle Kašparových slov nemohla být řeč. Nevadilo mi to. Neměla jsem uplakánky ráda.

Přejela jsem tohodle malýho výcucka pohledem, který jasně naznačoval, že se mi jeho příchod ani v malém nezamlouvá. "Pche," odplivla jsem si a slina odletěla někam k jeho úlovku. Těžko říct, jestli ho zasáhla nebo ne. "A to ti třeba nedošlo, že už tady taky nemusíš bejt chtěnej?" odvětila jsem a loupla po něm pohledem. Nebyla jsem úplně mozek operace, abych třeba některé věci nechávala skryté nebo tak. Věděla jsem jenom, že Stínovi se rozhodně nebude líbit, že opustil les, coural se kde chtěl, nehnul ani tlapkou a teď bude očekávat, že si z něj všichni sedneme na zadek a budeme se o něj celou zimu starat. To těžko. Ať už měl tenhle Kašpar jakoukoli agendu, rozhodně to neměl dobře pošéfený.
Pak mluvil o tom, že netráví moc času s normálními vlky. Jako bych já byla normální. Jen jsem se uchechtla. "Ježiš to je dojemný, chceš kus mechu? Budeš brečet?" Měl chudák smůlu, že jsem si na něm vylila trochu pifku za to, že mě Stín seřval, že nehlídám a že mě Vlče točila a neposlouchala.

14. 9. označkováno Tasa https://gallirea.cz/index.php?p=bukovy-sraz#post-225193
Další termín 14. 11.

3 macaté ryby a jedna taková nic moc od Tasy

24. 8. - 9. 9. 2024 Stín, Tasa, Vlče - lov ryb u tětivového potoka

//Tětivový potok

Vešla jsem zpět mezi stromy s tlamou plnou ryb a hned jsem si to zamířila k úkrytu, kde jsem plánovala svůj úrovek schovat na pozdější časy. Taky jsem nechtěla úplně všechny uklízet, takže jednu jsem si nechala pro sebe. Lehla jsem si pak vedle úkrytu na zem a pustila se do žrádla. Nejedla jsem nijak hezky, prostě jsem trhala a jedla. Trh a kous. Trh a kous. Nebylo na tom nic elegantního nebo společensky přijatelného, ale taková jsem já už prostě byla. Teď jsem čekala na Stína a Vlče, až se vrátí sami z lovu ryb. Dokousala jsem poslední sousto. Pršelo a můj kožich silně páchl.
Dojedla jsem a vydala jsem se na obchůzku hranic. Chtělo to tu nějak připravit se na příchozí zimu a já nechtěla riskovat, že se nám sem dostane nějakej nezvanej host v podobě magiče nebo jinýho dementa. Nehodlala jsem prostě nic riskovat a navíc jsem stejně po jídle potřebovala do křovíčka. Takže jsem se zvedla a pustila jsem se do obcházení hranic. Nejprve jsem využila jednoho krásného křoviska, abych ulevila svému plnému močovému měchýři. A pak jsem se silným prdem vykročila směrem podél jedné hranice k druhé. Otírala jsem se o stromu a v jejich kůře se zachytávala moje letní srst. Přesrsťovala jsem, ale nebylo to nic hezkého na pohled. Měla jsme někde ještě prázdná místa a popravdě jsem věděla, že do zimy nestihnu nabrat kožich. Ani hezký ani jiný. Budu prostě jako vypelichaná husa.
Vzhled mne netrápil, trápila mne možnost, že nás tu bude někdo prudit, takže jsem se prostě dál druhla o stromy. Občas jsem někde přičupla a občas jsem něco poslintala, aby se neřeklo. Taky jsem si jednou odskočila ve velkém stylu, což po sobě zanechalo dost páchnoucí stopu. Můj kožich byl deštěm vlhký a páchnoucí, což taky celkem přidalo mé snaze obnovit náš puch kolem hranic. Teď už by to mělo bejt cejtit až dokud nenapadne první sních. Vydala jsem se zpět ke svému místečku u úkrytu.
Kecla jsem si na zadek a podrbala se zadní tlapkou za ušima. Něco mne tam děsně svědilo. "Hej tupko, seš zpátky z rodinýho výletu?" Pan Brouček si nebral servítky. "Jo." "Koukám že jsi nalovila a obešla hranice, ještě to chce nějakou kožešinu nebo mech do úkrytu," pronesl brouk a sletěl ze stormu rovnou do mého kožicha. Přestala jsem se drbat. Uslyšela jsem kroky. Zvedla jsem pohled a uviděla Corvuse, který přicházel směrem ke mně. Nejspíše chtěl uložit králíka, kterého sám přinesl. "Vrrrr," zavrčela jsem na něj místo pozdravu. "Přišla zima a kouše ti prdel, tak ses přišel ohřát co," zabručela jsem na něj. Bylo na Stínovi, jestli ho vykopne nebo ne. Vlk se zatím moc nepředvedl, aby si zasloužil místo v teplém úkrytu během zimy.

Lovila jsem si sama. Podařilo se mi ulovit tři celkem macaté ryby a jednu takovou nic moc, ale mohlo by to stačit. Vlče mezitím ulovila jenom chabé dvě. Nemohla jsem tušit, že jedna z nich ani nebyla jejím úlovkem. Hlásila se k těm dvěma ale tak moc, že jsem neměla ani sebemenší tušení její nárok zpochybnit. Já byla celkem spokojená s tím svým. Tohle by mohlo do zimy stačit... A pak se uvidí. Vlče ovšem další šance na lov vyplašila a já po ní hodila tou nejmenší rybou, kterou jsem ulovila. "Proč musíš furt dělat jenom vylomeniny," broukla jsem. "Stíne, hodím je do úkrytu a ty až ulovíš tu třetí, tak za mnou přijď," pronesla jsem. Neměla jsem úplně náladu tu postávat u poloprázdné řeky, ze které vlče vyhnalo všechny ryby. Navíc ať si i Stín užije přítomnost vlastní dcery a její blahodárný účinek na nervy... antikoncepce hadr.
Popadla jsem do tlamy všechny své úlovky a zamířila směrem k úkrytu, kam jsem měla v plánu všechny ryby položit a uskladnit. Nebylo potřeba se nikam hnát, ale zima už brzo přijde.

//BUk

Vlče byla jako osina v zadku krát pět. "Nikdo..." pronesla jsem, když mluvila o tom kdo se prosil. Moje trochu divné chápání to pobralo tak, že se ptá o to, kdo ji tu na světě chtěl. A pravdou bylo že ji tu nechtěl nikdo. Stín ne a já se ji pokusila zabít už v břiše, což nevyšlo... nechtěla jsem další vlčata po tom posledním, ale teď jsem měla na krku tuhle.... tuhle věc. Popravdě nešlo o Vlčeti přemýšlet jako o slečně nebo vlčici. Ona byla prostě věcí. V mojí hlavě nemohla být ani dcerou nebo potomkem v tom slova smyslu, který chápali všichni ostatní. Pro mne mohla být jedině Vlčetem... tím co mne teď štve.
Sedla jsem si k vodě a začala lovit. Čekala jsem a pak strčila do vody tlapu. Musela jsem počkat, než připravou ryby dostatečně blízko a pak ťaf... Jenže jsem blbec dala do vody tlapku bez drápů, takže jsem rybu jenom vlastně neškodně plácla. "Sakra," zabručela jsem a pak dala do vody tlapku s drápy. Vlče šla otravovat Stína a já se pustila do lovu. Dokázala jsem v dalších minutách z vody vytáhnout a drápy usmrtit dvě ryby.

//Buk

Vlče mě štvala. Použila bych horší výrazivo, ale nerada bych způsobila psychickou újmu tomuhle malýmu spratkovi nebo jakémukoli jinému, který by mne náhodou mohl zaslechnout. Takže jsem se prostě zasekla na tom, že mě štvala. "Štveš mě," pronesla jsem k malé Vlčeti a mrskla sebou na zem vedle potoka. "Jo budu sedět a čumět, zatím co ty budeš lovit. Já se s tebou crcala, abys přežila do teď, čas splácet dluhy," zavrčela jsem a zůstala ležet u potoka na zemi, abych na ni dohlédla. Stín se jí to snažil naučit, ale její výsost se rozhodla jít na to po svém. Samozřejmě, že všechny ryby vyplašila někam do pryč, takže se bude muset počkat, než se voda zase uklidní.
Mezi tím se hovořilo o zbytku nesmečkových vlků. Pinču ani toho Kašpara jsem neviděla už hodně dlouho. "Asi chcípli," pronesla jsem suše, jako bych komentovala počasí. Potom jsem se nadzvedla a vydala se k řece, abych sama zkusila štěstí v lovu ryb, než je Vlče zase vyplaší.

Bylo vedro a popravdě jsem nehodlala už více snášet tohle nechutné horoucno, které mne povalilo každou chvilkou víc a víc. Nepříjemně jsem táhla tlapky po zemi a jazyk mi vysel z tlamy, jako bych byla po mrtvičce. Do toho jsem cítila, že i pan Brouček na mých zádech se snaží zalézt co nejhlouběji do mého kožichu, aby před teplem unikl. Jenže můj kožich byl tak slabounký a řídký, že to měl chudák velmi těžké. Vlče odporovala já na ni jenom zavrčela. Nebylo proč to její prťavé naříkání víc komentovat.
Stín souhlasil, že u potoka to bude fajn. Jen jsem přikývla a kráčela směrem, který určil. "Půjdeme se pak projít, ale až nalovíš aspoň tři ryby," odvětila jsem Vlčeti a brala to jako slib. Něco za něco. Půjdu s ní mimo les, ale musí se naučit lovit a bránit. Pokud chtěla zábavu, musela i pracovat. A lov byla práce hodná takové malé pirani jako byla ona. No ne?

//Tětivový potok

Nevím proč, ale Vlče se chovala jako blbeček a pořád měla hlaovu plnu toho, že by nejradši šla lovit magiče, ale na to byla moc mrňvá. "Jsi hluchá nebo dementní, však jsem říkala, že magiče neulovíš ani náhodou..." zavrčela jsem na ni a zacvakala zuby kousek od jejích uší, protože tahle malá slepice, si tu pořád čechrala peří, že půjde lovit jiné vlky. Nevadilo mi je pak žrát, ale tohle už přeháněla. Myslet si, že někoho uloví jenom tak.
"Můžeme jít lovit ryby," navrhla jsem Stínovi. Řeka byla nedaleko a ulovit pořádnou spoustu ryb by taky mohlo na zimu stačit. Ryby byly teď poměrně dost tučné a taky se nemuselo stát, že se někomu něco stane. Lov ryb byl tak bezpečný a navíc mohl vynést i poměrně hezké kousky masa, pokud se společně pustíme do toho, abychom jich nalovili dostatek. Vlče navíc bude moct využít svých zoubků, což pro ni bude jenom dobře.