Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 51

Stáhla jsem uši k hlavě a v podstatě se celkově stáhla do sebe. "Promiň," pípla jsem na bratrův výstup kňučivě. Sice jsem nesouhlasila s jeho jednáním, ale nehodlala jsem kvůli tomu přijít o další drápky nebo hůř. Přestala jsem proto mluvit a jenom vyděšeným pohledem projížděla okolí. Pak jsem se sesunula na zem a ukázala břicho v podřízené pozici. Nechtěla jsem se rvát, protože bych prohrála. Norox měl očividně lepší podmínky, pro zesílení než já. Měl svaly na tlapkách i bocích. Byl mohutnější a jeho krok jistější. Prohrála bych, ať bych se snažila jakkoliv. Zakňučela jsem a hrábla tlapkou do vzduchu, abych ukázala naprostou podřízenost.
Jakmile se Norox uklidnil přetočila jsem se zpátky do lehu a pak se vytáhla do sedu. Zachovávala jsem si ale pořád podřízenost. Hlavu jsem měla sníženou dolů a uši přitažené k hlavě. Pohledem jsem pátrala po okolí a vyhýbala se pohledům. Naštěstí hovor zastal Stín sám, za což jsem mu byla trochu vděčná. Já držela klapačku a občas kývla hlavou, abych podpořila jeho slova jako pravdivá. Hlavu jsem měla prázdnou a pohled vyděšený. Neměla jsem žádné myšlenky, protože ty vystřídal úděs a chvíli mi trvalo, než jsem se zmohla na nějaká slova. Pořád jsem se ovšem hlídala, abych neřekla něco, co by mohlo Noroxe popudit. Bála jsem se. "Jak myslíš..." pípla jsem nakonec. "Ale já nevěřím žádné magické bytosti. Třeba jsi něco přehlédl?" zabručela jsem do ticha, ale vyznělo to jako otázka. "Nejjednodušší by bylo zabít někoho, kdo by případně pak mohl po návratu říct, co se stalo..."

//loterie 50

Norox působil více než nakvašeně. Pravděpodobně se jednalo o víc než jenom trochu vytržených chlupů a nakousnuté kůže. Očividně poslal Duncana někam hodně hodně daleko. Při jeho vysvětlení, že po "zabití" se tělo vypařilo jsem instinktivně zavrčela. "A co když se nevrátí? Myslíš si, že pak se bude věnovat tomu, co tu všichni děláme společně s náma hmmm? Spíš ti nakope prdel a bude nasr.ná," zabručela jsem si spíš pro sebe než pro něj. Tenhle jeho impulzivní výpadek, tahle nestoudná blbost, mě sice nakrkla, ale ne tolik, abych se kvůli ní nějak vztekala. Nebyla jsem malé vlče, alespoň ne v těchto otázkách. "Ale co se stalo, stalo se a lepší on než ty," dodala jsem nakonec a švihla ocasem. Úsměv na mé tváři prozrazoval, že moje naštvání nebylo tak dlouhodobé. "Co tlapa?" zeptala jsem se po chvilce. Vypadalo to trochu vážněji, ale nehodlala jsem se hned pouštět do zkoumání.
Otočila jsem pohled na Stína, který podivně ztichnul. Nakrčila jsem čenich. "A co ty tak vejráš, neměl bys hledat někoho koho můžeme zabit ať víme, jestli se tu fakt reálně neumírá? Jestli se ten blbe.ek rozpadl na prach, možná je to definitivní konec, ale možná jen ovládá nějakou magii, která tohle umí... Musíme to zopakovat a zjistit, kde je pravda," pronesla jsem jeho směrem a zašvihala ocasem. Chtělo to nějaký lepší plán, než toulání se sem a tam a čekání na náhodu. Navíc teď jsme byli tři. Mohli bychom si troufnout i na někoho většího.

//loterie 49

Ležela jsem a nechávala zavřená očka. Poslouchala jsem Stína, který přemýšlel na hlas o dalším cíli. Jeho slova ovšem zněla dost nejistě. Jako by se mě ptal, kam půjdeme. "Nejsem tu sice dlouho, ale přijde mi že málokdy jen tak do někoho narazíš," řekla jsem tlumeným hlasem. Byla jsem v podstatě už ve spánkovém království. Nevěděla jsem, jestli mi odpověděl nebo ne, protože jsem se nechala unést. Tiše jsem oddechovala a užívala si spánku.
Nic se mi nezdálo. V téhle zemi se mi nic nezdálo. Netušila jsem, jestli je to dobře nebo špatně, ale bylo to aspoň něco. V klidu jsem mohla nabrat sílu a nemusela se vyčerpávat zbytečným sněním nebo nočními můrami.
Ze spánku mě vytrhl až hlas. Stínův hlas. Pak jsem uslyšela Noroxe a do čenichu mě praštila krev. Zmateně jsem zvedla hlavu."Roxí?!" řekla jsem zmateně a vesele začala švihat ocasem. Cítila jsem bratrovu krev, ale zároveň i něco jiného. Zvedla jsem se rozespale do sedu a pak na všechny čtyři. Pomalým krokem jsem přešla k Noroxovi, který měl zraněnou zadní tlapku. Začala jsem ho očichávat. Můj ocas se přestával pomalu hýbat. Na tlapce byla jeho vlastní krev, ale na krku a tlapách předních měl krev cizí. Očichala jsem ji a pak olízla. Ten pach byl známý. "Hmm..." zabručela jsem a odtáhla se. Vrátila jsem se zpátky na svoje místo a lehla si na zem. "Jestli jsi ji chtěl nas.at tak se ti to povedlo," zabručela jsem směrem k bratrovi. A pak že já jsem tu ta pitomá. Nemůže ségře rozbít hračku a pak doufat, že se bude držet plánu. "Doufám, že se zvládnul někam odplazit a že ho ségra najde, až bude v lepším stavu. Protože podle tvého vzezření soudím, že na tom nebude úplně růžově," dodala jsem ještě. Nebyla jsem naštvaná, že natrhl Duncanovi pr.el. Klidně ho mohl sežrat, co mě bylo do toho. Spíš mě štval fatk, že se teď mezi sebou sourozenci rozhádají. "Schvaluju, žes mu natrh kožich, zasloužil si to deb.l, ale mohl jsi s tím chvíli počkat," dovysvětlila jsem ještě, abych nevypadala jako někdo, komu je líto nějakýho zavšivenýho magiče.

//loterie 48
//za Stínem

A tak jdu a jdu. A jdu a jdu a jdu... A jdu a jdu a jdu a jdu a jdu. A stojím a stojím a stojím a já stojím.
Přešlápla jsem na místě a podívala se kolem. Vypadalo to tu celkem slibně. Stromy sice bez jehličí, které by nás krylu, ale nebyla tu tak silná pokrávka sněhu jako jinde. Jejich větve se navíc elegantně splétaly a proplétaly, takže tu aspoň nebude extra foukat, kdyby s večerem přišla nějaká ta větší sněhová přeháňka. Na jednu noc, celkem obstojné. Kývla jsem hlavou. Stín vybral ucházející místo, které jsem mu odsouhlasila bez slov. Vlk se usadil a bylo vidět, že toho má plné zuby. Nedivila jsem se mu. S ohledem na to jejich cestování a jeho nedávnou horečku, se to dalo čekat. Mě to ovšem bylo fuk. Nemusel nikam chodit, mohl si zůstat kde chtěl. Přeci jenom oběť furt nesehnal.
Usadila jsem svou vlastní prdelku hezky do sněhu naproti. Pak jsem pozvolna začala tlapkama klouzat po sněhu až jsem si lehla. Břicho se mi dotklo sněhu, který chladil. Pomalu jsem se natáhla jako dlouhá kožešina před krbem. Oheň by se nám tu sice hodil, ale jelikož blesky nehrozily, obávala jsem se že teplo jen tak nebude. "Hmm..." broukla jsem si spíš pro sebe než pro Stína a zavřela oči. Nespala jsem ještě. Jen jsem si tak v klidu odpočívala a dávala oddechnout ušlapaným pacičkám. Ani jsem sama nevěděla, co bude následovat. Půjdeme ještě někam? Nebo ne? "Kam půjdeme pak?" zeptala jsem se v polospánku.

//loterie 47
//Za Stínem

Tlapka. Ťapka. Tlapka. Ťapka. Šla jsem stejným krokem s pohledem ladně přelétajícím z jedné strany na druhou. Občas jsem se na chvíli pohledem někde zastavila, ale pak jsem opět pokračovala. Bylo až děsivě ticho a celkem klid. Cítila jsem dva pachy, ale byly vzdálené. Stín poznamenal něco o párování. Hmmm párkování... Dala bych si párek. Nějak mě to nezajímalo. Kdo s kým, kde jak a za kolik. To šlo všechno mimo mě. Nebyla jsem párová. Nebylo jasem ani skupinová nebo samostatná. Byla jsem divná.
Ohlédla jsem se směrem odkud pachy přicházely. "Nechceš to ani zkusit? Třeba jsou to nějaký mrňata nebo někdo dostatečně vadnej, aby umřel," prohodila jsem směrem ke Stínovi a zastavila se. Sledovala jsem krajinu a snažila se odhalit, komu pachy patří. Bohužel jsem nikoho neviděla. Ani jsem nic neslyšela. Byl tu jenom ten pach. Škoda. Otočila jsem pohled a přidala do kroku, abych dohnala svého průvodce, který asi tušil kam kráčíme. Já to nevěděla ani náhodou. V zimě jsem tu nepoznávala skoro nic. Asi jsem tu už někdy šla, ale netušila jsem kdy nebo jak se odsud dostat do našeho úkrytu. A i kdybych to věděla, tak bych tam nemohla jít se Stínem. Dokud se neprokáže jako lovec magičů, nepovím mu nic. Sníh mi odletěl od tlapek a já opět přešla do pomalého kroku, protože jsem byla Stínovi po boku. Už se mi nechtělo vláčet se za ním.

//Za Stínem

//loterie 46
// Ohnivé jezero

Následovník. To jsem byla já. Nikdy ne vůdce, vždycky jenom následovník. Cesta celkem ubíhala, ale s větší tmou přicházela i větší zima. "Jenomže teď se nezjevuje nikdo, jak tak čuchám," prohodila jsem zamyšleně a zvedla čenich k nebi. Necítila jsem nic, ale možná za to mohla zima. Na další Stínův výlev jsem neřekla nic. Souhlasila jsem s ním. Mládě by bylo nejlepší, ale obávala jsem se, že by nám opět uniklo. Většina vlčat tu byla kluzká jako úhoř a dementní jak mandarinka. Rozhlédla jsem se kolem. Pořád nikde nikdo. Bylo zajímavé, že někdy se jeden nemohl dobrat klidu, jak se kolem něj pořád někdo motal. A pak najednou byla místa, kde se nikdo nevyskytoval, ani když jste jej hledali. Zvláštní.
Pohlédla jsem na Stína, který měl skvělý nápad. Jako by mi četl myšlenky. Zavrčela jsem, protože mi došlo, že on je vlk ovládající myšlenky. I když sám o sobě prohlásil, že magii moc neovládá. Co když mi lže. Znovu jsem zavrčela. "Myslím si, že úkryt by se nám hodil, jenom nevím kde," prohlásila jsem hlasem hladkým jako břitva. Neznala jsem tuhle část kraje, takže jsem nechávala všechna rozhodnutí na něm. Mohl mě dovést do úkrytu, ale taky mě mohl kopnout ze srázu. Netušila jsem jakou variantu si vybere, ale doufala jsem, že si vybere brzo. Pořád se mi zdálo, že je nerozhodný a stojí na hranici mezi zradou vlastního plemene a jeho záchranou.

//Středozemní pláň

//loterie 45
// za Stínem

Následovala jsem ocas před sebou a procházela vyšlapanou cestičkou ve sněhu. Slunce se začínalo ukládat k spánku a já si uvědomila, že by bylo nejlepší se taky někam zahrabat a prospat. Možná že bychom někde mohli najít nějaký úkryt, i když pochybuju, že bude zrovna tady. Zašvihala jsem ocasem a nakrčila čenich. Nikdo tu nebyl. Necítila jsem tu žádný čerstvý pach, který by mi pošimral čeníšek. A pak ke mně donesl vítr hned dva pachy. Cítila jsem je dost silně. "Něco cítím támhle," broukla jsem na Stína, ale bylo mi jasné, že je to beznadějné. Dva vlci by na nás byli moc. Potřebovali jsme jednoho, nebo alespoň jednoho a vlče. Stín byl zraněný a já nebyla úplně tou nejsilnější bojovnicí. Navíc bych se neuměla postavit magiím, pokud by je proti mě někdo použil. Zavrtěla jsem hlavou a popoběhla za Stínem, který se mi vzdaloval.
Mluvil o tom, jak tu potkal celou partu vhodných adeptů, ale momentálně tomu tak nebylo. "Hmm... Raději bych našla jednoho samotáře, nebo možná malé vlče. Nechci tě podceňovat, ale skupině se asi nepostavíme," prohodila jsem zatímco jsem se táhla jako smrádek za Stínem. Tak trochu jsem doufala, že někoho najde hned, ale musela jsem být více trpělivá. Čím delší bude čekání tím sladší bude odměna.

//Za Stínem

//loterie 44

Moje dávení vyvolalo na Stínově tváři podivný úšklebek, který skoro až přecházel v nadšení a radost. Hádala jsem, že si odpornost své krve vykládá jako největší kompliment, který jsem mu mohla složit. Jen jsem si odplivla a odvrátila tvář stranou. Dobrý pocit v bříšku po snědeném zajíci se jaksi vypařil na ne úplně příjemný pocit v krku, kde jsem stále cítila hnusnou tuhost a hnilobnost Stínovi krve. Zajímalo by mě zda takhle chutnají všichni magičové nebo jenom on... Vlčata chutnala dobře a magičové mimo tenhle kraj taky, proč zrovna on chutná tak nechutně? Zavrčela jsem a zahleděla se na Stína, který se začal zvedat. Bylo to další tajemství, které bylo nutné rozluštit, než se pustím do zabíjení. Je nutné vědět, zda ukojím jejich masem svůj hlad nebo ne, abych věděla, zda se před bojem nažrat nebo ne...
Rozhonutí tedy padlo. Stín se dnes jíst nebude. Rozhodně to ale nebránilo tomu, ochutnat někoho jiného z místňáků, kteří oplývali magickou mocí. Pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři."Hádám, že budeš lepší stopař než já," prohodila jsem nabručeně. "Tudíž veď mě," vydala jsem menší rozkaz a pak následovala Stína, který si byl jistý, že v okolí objevíme někoho, kdo by mohl položit svůj život na oltář vědy. Já tomu moc nevěřila. Sice tu byla spousta blbečků, ale který z nich by se chtěl nechat dobrovolně zabít. A i kdyby se tu neumíralo, pořád by měl na památku nepříjemnou jizvu nebo zranění.

//Za Stínem

//loterie 43

"Jestli budeš dál kafrat, budeš se koukat z první řady," zabručela jsem a olízla si čenich, který jsem měla podivně suchý. Tlamu jsem měla ale plnou slin, které mi začaly kapat ven koutky. Bylo to nechutné, ale přirozené. A já nebyla nějaká dámička, abych se snažila kontrolovat svoje vlastní pudy a potřeby mého těla. Jedna táhlá dlouhá slina kápla do sněhu a začala se propíjet dolů, jak tavila sníh.
Stín ležel předemnou. Sledovala jsem jeho pohyby, ale nepohnul se. Nenapnul se jako struna, ani se nepokusil zavrčet nebo působit výhružně. Je slabí. A já mám hlad. Navíc se mi hodně líbila myšlenka ozkoušet to, zda tu fakt nikdo neumírá. Na vlastní oči jsem to nezažila a pořád jsem si myslela, že je to kec. Povídačka pro vlčata, aby se nebála umírání, bolesti a konce. Jeho tělo bylo moc vyčerpané po chůzi sem. Byl k ničemu. Nicka. Jeho jazyk si ovšem myslel něco jiného. I když slova vycházející z jeho díry pod čenichem byla spíše souhlasná. "Eh..." zabručela jsem si trochu zmateně. Šklebil se jako by mu to bylo fuk. Třeba se tu fakt neumírá a on to viděl. "Je jasný, že se nebojíš, když tu nikdo nemůže umřít..." dodala jsem, ale z hlasu mi byla cítit nejistota. Jestli se tu neumíralo, tak by se pak mohl namíchnout a vybít si to na mě až nabere sílu. Chci to riskovat?
Stín začal opět hovořit. Mluvil celkem logicky a racionálně, kdybych chápala co ta slova znamenají, rozhodně bych tak jeho proslov označila. Naklonila jsem zamyšleně hlavu na stranu. Dávalo to celkem smysl. Znal místní prostředí, znal místní obyvatelstvo... Mohl být přesně tou jednou věcičkou na miskách vah, kterou potřebujeme, aby nám bylo přáno. Byla jsem už kousek od jeho krku. Hlad! Cítila jsem jeho vůni. Nasládlé broskve, které skoro hnily na slunci... A pak taky skořice. Byla to celkem příjemná vůně. Zajímalo by mě jestli i tak dobře chutná. Sklonila jsem se k němu a kousla ho do krku. Krev se mi dostala na jazyk. Byl to malinkatý kousanec, nic smrtelného. Chutnal děsně. Odtáhla jsem se a zakřenila se. Nic tak odporného jsem snad v životě nejedla. "Chutnáš jako kus sra.ek...egm..eghm..." řekla jsem až jsem se z toho nechutenství v tlamě začala dávit. Bylo to jako ochutnat hnilobu, hnusnou a tekutou hnilobu, která zrála v ráně několik týdnů. Musela jsem se ovládat, ale ten pach se mi dostal už do tlamy a krku... dokonce jsem ho cítila v čenichu. "Kur.a ty máš z prd.le štěstí," dodala jsem, když jsem popadla dech. Udělala jsem krok pozadu do zadu a pak si sedla zpět na zem. "Fajn, když jsi tak nepostradatelná součást, tak mi najdi někoho koho zakousneme... A pak ti prozradím všechno o mě, bratrovi a zbytku," řekla jsem a začala při tom pohazovat ocasem. Občas jsem podivně vyplázla jazyk, jako bych na něm něco měla a chtěla si to odřít o zuby. To ta pachuť. Byla nechutná.

//Loterie 42

Stínův tón se mi zdál trochu výsměšný, ale nechávala jsem to být. Jen jsem trochu vycenila zuby a zavrčela, těžce, hrdelně. Nehodlala jsem mu trpět výsměch na mou rodinu nebo náš plán, ale nehodlala jsem se ani slovně dohadovat. Nebylo totiž o čem. "Neboj se, máme spoustu následovníků, jen musí objevit cestu sem jako já. Jakmile tu budou, rozpoutáme pravé peklo a ty by ses měl někam schovat," procedila jsem skrze zuby. Byla to lež. Nebo nebyla? Sama jsem netušila kolik vlků přežilo poslední válečnou výpravu proti magičům, ale doufala jsem, že jich bude víc než jen já a moji sourozenci. Musí jich být víc.
Následovala výtka, že jsem měla na dlani Dýni a mohla jsem si tak vyzkoušet jak tu vlci umírají. "Nebo bych to mohla zkoncovat s tebou," zavrčela jsem a začala se pomaličku zvedat. "Pořád jsi slabý, jako zranění srnka," mluvila jsem chladně a hlas mi kloktal v krku. Přibližovala jsem se krok za krokem k ležícímu Stínovi. Mám ho zabít? Nemám ho zabít? Moje rozhodování bylo jako vítr. Jednou válo zarytě z jedné strany po chvíli z druhé. Když tu nikdo neumírá, tak by se mu přece nemělo nic stát. "Pokud tu nikdo neumírá, tak se ti nic přece nestane..." zopakovala jsem svoje myšlenky na hlas. Nikdo si nemohl být jistý, jak se rozhodnut. Byla jsem jenom kousek od Stína, stačilo skočit.

//loterie 41

Jeho slova zněla posměšně, ale mému mozku to nedocházelo. Brala jsem to jako že se mnou a mým prokletím soucítí, i když ho podle vlastních otázek nechápal. "No," mlaskla jsem a podívala se na své zakrvácené tlapky. Zaječí krev už na nich schla, ale já neměla chuť si je čistit. Můj kožich byl už takhle v děsném stavu, což by většinu vlčic dohánělo k šílenství, ale mě to bylo fuk. Čištění kožichu jsem brala jako luxus, na který nemám čas. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na Stína. Eh... Jo na něco se ptal... "Ono to není tak jednoduché. Když máš nějaký úkol, tak musíš přemýšlet a plánovat, co uděláš dál. Nemůžeš se jen tak nezávazně poflakovat a děsit mrňata po smečkách, protože by to mohlo ohrozit budoucí plány," začala jsem mu vysvětlovat. Pak jsem si povzdechla. "Mě jenom to plánování moc nejde," dodala jsem zaraženě. "Kéž by šlo se magičů nějak zbavit. Jednorázově, aby tu prostě nebyli," povzdechla jsem si a dupla tlapkou do sněhu. Nějak mi nedocházelo, že v podstatě říkám magičovi jak si přeju, aby on i jeho rod vymřel jedním lusknutím. Ale i kdybych si to uvědomila, tak by mi to bylo nejspíš fuk. Byla jsem už trochu zoufalá, že mi žádný z mých plánů nevychází. "Musím zkusit někoho zabít, jestli fakt funguje to, že nemůžeš v téhle zemi umřít..." zabrblala jsem si pro sebe a podívala se na Stína. Chvíli jsem si ho prohlížela a pak jsem zavrtěla hlavou.

//Loterie šťastných deset: 40

Přetočila jsem se ve sněhu na bok a pak na břicho. Pomaličku jsem se zvedla na tlapky a pak se začala oklepávat. Bylo fajn moct si odpočinout a prohřát si kožich. Protáhla jsme si tlapky a záda. Nakonec jsem se pustila do mohutného oklepávání kožichu, takže sníh dopadal kolem. Bylo mi to fuk. Závěrem všeho jsem si kecla na svou zádel a začala si projíždět čenichem srst,jako když si kačena čechrá peří, aby si ho dostatečně promastila. Našla jsem pana broučka v kožichu a mírně ho drcla čenichem, než jsem začala pokračovat v prohlídce vlastního těla.
Stínovo mluvení o tom, že se všechno pokazí jsem odignorovala. Nebylo třeba k tomu nic dodávat nebo s něčím polemizovat. Na to jsem navíc neměla mentalitu. Doprohlédla jsem si vlastní kožich a s prázdnou hlavou a přituplým úsměvem se koukala na svět. Byl až moc barevný. Všechno je tu až moc. Švihla jsem ocasem. "Nejde se jenom tak toulat, když máš poslání víš," řekla jsem Stínovi, který evidentně nechápal, že ne všichni se mohou chovat jako neurvalý pitomci, kteří si mohou dělat co chtějí, kdy chtějí a jak chtějí. Někteří z nás měli vyšší cíle a museli být dostatečně odhodlaní k tomu je dotáhnout do konce. Jinak by tenhle svět zanikl pod magickým oparem. To jsem nemohla dopustit. Nemohla jsem nechat přirozený svět, aby se změnil v nepřirozenou hroudu chaosu a magie. Musela jsem se snažit a to jsem taky dělala, i když jsem sama obětovala kus svého pohodlí a identity pro dobro věci. Nebo to jsem si alespoň myslela.

//loterie 39

Užívala jsem si na sluníčku. Bylo to naprosto bžundózní. Parkrát jsem se proběhla po kopcích. Projela jsem se a pořádně se sklouzla. Zakončení nebylo tak velkolepé, jak bych si od tak pěkného dne přála, ale i tak mi naplnilo žaludek dostatečně. Země sice chladila, ale nic extra nepříjemného. Na jihu bylo celkem teplo a když nepadal snih, bylo i příjemné být venku. Zajímalo by mě kde je zbytek rodiny a co dělají? Natočila jsem hlavu po sněhu, ale myšlenka byla tak kluzká, že mi z hlavy rychle vyklouzla a já už ani netušila nad čím přemýšlím.
Otočila jsem svůj pohled zpátky na Stína, který prohlásil něco o tom co bude dělat. "Doufám, že to bude příjemnější toulání než tvé poslední potulování," prohlásila jsem škodolibě a zasmála se podivně hekavým smíchem. Nezajímalo mě, co se mu stalo. Bylo mi to fuk. Ale nebránilo mi to v tom, nedělat si z něj srandu, protože se mu to rozhodně stalo při toulání a rozhodně si za to mohl sám. Magičové tu většinou byli jako květinky, když jim někdo nekradl vlčata, takže jsem ani nepředpokládala, že by mu někdo z nich dal nakládačku. "Taky bych chtěla mít tu volnost a toulat se bez plánů," plácla jsem nakonec. Nijak jsem to nerozváděla. Užívala jsem si klidu a sluníčka. Nezávazné pokecávání k tomu patřilo taky, ale na druhou stranu jsem nehodlala plácat víc než je třeba.

//loterie 38

Stín nevypadal nadšeně tím, že jsem se s ním podělila o kus masa, ale měě to bylo fuk. Já si užívala dokonalý slunečný den. Sma jsem žrala v klidu a nechávala si krev kapat po tlamě na tlapky a do bílého sněhu. Bylo příjemné si něco konečně nacpat do břicha. Popravdě tohle byl teprve můj druhý úlovek v tomhle světě. Do teď mi vždycky někdo něco chytnul, což bylo příjemné. Ale nesmím tolik lenivět, abych se o sebe neuměla postarat. To by mohlo skončit špatně. Olízla jsem si tlamu a s plným bříškem se otočila na záda. Zhluboka jsem oddechovala a nechávala sluneční paprsky, aby mi prohřály srst.
Přivřela jsem očka a slastně mlaskla, jak z mého zadku vyšlo táhlé sssss. Znamení toho, že obědo-snídaně byla lahodná. Zavrtěla jsem se na sněhu a přední tlapky si přitáhla k tělu. Zadní jsem nechala jen tak vyset ve vzduchu. Nebylo proč se o ně starat. Chvilku jsem si chtěla odpočinout a pak... pak se uvidí. Nic jsem neplánovala a užívala jsem si tu volnost, kterou mi to poskytovalo. I když i já v klidu své duše tušila, že se plánování vrátí na pořad dne, nehodlala jsem si tím nechat pokazit den. Zamrkala jsem do světla a pak otočila hlavu na Stína. "Co budeš dělat ty? Když už zvládáš chodit?" zeptala jsem se, protože jsem měla veselou náladu. A když jsem měla veselou náladu, byla jsem ukecanější než normálně.

//loterie 37

Vyběhla jsem znovu na kopec a v tom jsem uviděla zajdu. Hopkal si kolem mě, jako by tu nikdy neviděl žádného vlka. Byla jsem od něj celkem kousek. Normální zajda v lese by se mě určitě bál. Rozhodně by se mě bál, ale tenhle ne. Tenhle na mě mrknul a ťapkal si dál. Ten je tak tupííí... Přímo k zakousnutí... Nechala jsem ho odhopkat pryč. Byl až moc roztomile hloupoučký, abych ho zakousla. Vypustila jsem z tlamy povzdechnutí s obláčkem páry a pak se rozeběhla nahoru na horu. Chtěla jsem doběhnout nejvýš jak to jen půjde a pak se pořádně sklouznout. Už jsem byla na vrcholu, když jsem zahlédla noru ze které vykoukl zajda. Pak vyskočil ven a začuchal. Hned co mě ucítil, začal se otáčet, aby hopkl do nory zpátky, ale já byla rychlejší. Skočila jsem po něm a zlomila mu vaz.
Mrtvolku jsem uchopila do tlamy a pak se otočila směrem dolů z kopce. Sedla jsem si na zádel a rozjela se z kopce dolů. Byla to ještě větší švanda než prvně, ale musela jsem se držet, abych neupustila svůj cenný náklad z tlamy. Dole jsem přistála se sprškou sněhu. Na zemi jsem uviděla Stína, který se rozhodl vyhřívat na sluníčku. Neohrabaně jsem vstala a doťapkala k němu. Zajíce jsem položila na zem a roztrhla. Tu část, kde byla hlava a hlavní vnitřnosti, tu výživnější jsem uchopila do tlamy. Hodila jsem ji Stínovi k tlapkám Hlava se protočila na sněhu a mrtvolná očka zajíce, jehož krk byl krvavý a oslintaný, ale tak to se dalo u potravy nesené v tlamě čekat, se obrátila k nebi. Kecla jsem si do sněhu a začala vrtět ocasem. S vypláznutým mlemíčkem jsem sledovala Stína. "Dárek," řekla jsem jenom a naklonila hlavu na stranu. Sama jsem měla velký hlad, takže jsem dál nečekala a pustila se do své půlky.