Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 62
//řeka Kierb

Musela jsem být nedaleko bratra a Stína, protože jsem se podél řeky dopracovala až k močálům. Tohle místo jsem fakt začínala nesnášet. Zamrzlá voda tu klouzala a navíc to tu pořád smrdělo. Jak to tu může tak páchnout, když všechno zmrzlo? Byla jsem nabručená z toho běhu, který byl pravděpodobně zbytečný, ale nadšená z toho, že jsem překazila rande nějakým magickým blbcům. Vesele jsem pohodila ocáskem a pak jsem pokračovala s obezřetností po zamrzlých plochách močálů.
Sice byly zamrzlé, ale pořád nebezpečné. Bála jsem se, že bych neopatrností mohla spadnout do nějaké tůňky, ze které bych se už nikdy nedostala. Šla jsem proto jak připo.raná. Ne že bych se závažím na hřbetě mohla jít kdo ví jak rychle. Dnešní ráno bylo přímo nádherné a já byla ráda, že mě od bratra a úkrytu dělí jenom pár metrů. Kdybych se měla táhnout ještě kousek, tak bych asi vypustila duši. Doufám, že nebudou kafrat, že to nežerou. Pokud by někomu vadilo požírat maso kojota, tak prostě nebude žrát vůbec. Nehodlala jsem se tu patlat s kojotem jen tak. Kožešinu navíc odnesu do úkrytu, abych to Styx vrátila za ty špinavé. Znělo to jako slibný plán, ale uvidíme, co nakonec vymyslí bratr nebo Stín. Ne že by mi jejich přítomnost lezla na nervy, ale chyběla mi společnost někoho s kým bych mohla jen tak nezávazně pokecat.

//Třešňový háj

//loterie 61
//Východní hvozd

Snažila jsem se běžet, co možná nejrychleji, ale málem jsem vyplázla na jazyk plíce, když jsem přidala do kroku. Už jsem nemohla. Ohlédnutí ovšem bylo dost komplikované, jelikož mi překážela hlava kojota, která držela už jen na kůži a nějakých dalších zbytečnostech. Musela bych se zastavit, abych viděla, zda za mnou někdo běží nebo ne. Jenomže, když se zastavím a někdo za mnou poběží, tak přijdu o drahocený náskok, který se musel už teď snižovat.
Zahlédla jsem zledovatělé kameny a kmen stromu, který ležel přes řeku. Kdyby nebyla tak děsná kosa, možná bych i řekla, že se tu opaluje, ale byla zima jako když praští. V běhu jsem se odrazila a skočila na kmen, od něj jsem se odrazila na kámen a z kamene na břeh. Nebyl to úplně nejlepší skok a já se na břehu rozmázla jak dlouhá tak široká. Náklad mi naštěstí zůstal na zádech a tlapky se ani trochu nedotkly vody jako posledně. Měla jsem štěstí. Teď to přijde. Čekala jsem náraz do mého těla a pak někoho, kdo mě začne cupovat. Netušila jsem, zda to budou kojoti nebo ti dva vlci. Jenomže nic nepřicházelo. Jediné, co jsem slyšela byl můj vlastní hlas. Pomalu jsem se zvedla i se svým nákladem ze země a obrátila pohled na druhou stranu řeky. Nikdo tam nebyl. "Uff," oddechla jsem si a vyrazila pomalým krokem zase dál. Byla jsem ráda, že už nemusím běžeš. Škodolibě jsem se za pochodu usmívala, protože mi bylo jasné, že hněv kojotů padl právě na ty dva magiče, které jsem zanechala v lese. Dobře jim tak.

//Maharské močály

//loterie 60

Nakrčila jsem čenich a rozhodla jsem se. Kamzík je sice koza, ale rozhodně bych nehodlala mít po zbytek dní jeden z růžků narvaný v krku nebo hrudníku. Takže volba padla na kojotí společnost. Hlavně musím dávat bacha, abych se jim nedostala do rány moc blízko. Vydala jsem se za pachem kojotů, který byl celkem silný na jednom místě. Mezi křovím a stromy bylo místečko, kde jsem zahlédla hned několik kojotů. Čtyři, pět, šest... Počítala jsem je, ale nakonec jsem to vzdala. Bylo jich kolem desítky, což mi stačilo, abych pochopila, že na otevřený boj nemám šanci. Musím počkat až někdo z nich odejde a pak se pustit do lovu. Zalehla jsem do závětří a čekala jsem. Čekala jsem dlouho. Noc se přehoupla k ránu a já věděla, že dlouho už tu ležet ve sněhu nezvládnu. Nakonec se na mě ale usmálo štěstí.
Jeden kojot se rozhodl jít označkovat jejich území. Možná to byl záměr nebo si prostě potřeboval odskočit, ale vybral si to nejvíce tmavé křoví, jaké mohl. Bylo kousek ode mě. Připlížila jsem se, když měl jednu tlapku nahoře a očůrával strom. Skočila jsem mu na záda a začala mu zuby trhat krk. Bohužel zezadu to nešlo tak rychle a kojot pode mnou řval. Kur.a tohle musel slyšet každý v okolí. Jeho boj ovšem netrval dlouho. Moje vlastní váha ho přirazila k zemi a moje zuby trhaly seč mohly. Sice mě poškrábal na tlapkách, ale nic vážnějšího to nebylo. Náhle ochabl. Jeho krk byl odhalený na páteř a tekl z něj proud krve. Popadla jsem kořist a hodila si ji na záda. Právě v čas, abych zahlédla zbytek kojotů, kteří se ženou mým směrem. Kur.a fix! Rozeběhla jsem se s nákladem pryč, ale nebylo to nic jednoduchého. Cítila jsem jak se kojoti přibližují. Navíc jsem za sebou nechávala krvavou stopu. Náhle jsem uviděla záchranu. "BACHA!" zařvala jsem a proběhla kolem vlka a vlčice, kteří tu stáli a klábosili. Musela jsem se smát, když jsem kolem probíhala a za mnou se hnalo šest kojotů. Toho na svých zádech jsem nepočítala. To by je mohlo zastavit. Proběhla jsem kolem a pryč. Doufala jsem, že za mnou žádný z kojotů nepoběží a jejich vztek se vybije na vlcích, které jsem minula. Já měla kořist a upalovala jsem pryč.

//Kierb

// loterie 59
Řeka Kierb

Následovala jsem řeku. Tenhle hvozd se mi zamlouval. Cítila jsem sice štiplavý zápach vlků, ale v čenichu mě polechtal i pach kamzíků a nějakých dalších potvůrek. Dovolila jsem si malinkatou slabůstku. Zastavila jsem se a nasála do čenichu vzduch okolí. Slastně jsem přivřela oči. Kdyby tu tak nezapáchali ti dva vlci, možná bych si to užila více. Pach zvěře byl naštěstí silný, takže trochu ten jejich zápach přebíjel, ale ne dostatečně. A máme tu vítěze! Po usilovném putování po všech možných okolních loukách a lesících, jsem objevila místo, které by bylo vhodné na lov. Bylo mi jasné, že potřebuju nějaké silné a velké zvíře, abychom se nažrali všichni. Jenomže já byla slabá a pitomá. Budu potřebovat kojota nebo kamzíka, nic jiného... Cítila jsem slabí pach lasiček, ale ty bych potřebovala nejméně čtyři a na to už mi nestačila energie po postupu sem.
Musela jsem si to pořádně promyslet, než se pustím do lovu. Jenomže já nebyla moc myslící. Byla jsem spíše vlčicí činu, na myšlení a plánování tu byli jiní. Jenomže se nemůžu jen tak vrhnout do dalšího dementního plánu. Styx měla pravdu. Musím přemýšlet než něco udělám. Sedla jsem si na chvíli do sněhu a hodnotila jsem své vlastní šance. Kamzík má lepší maso, ale je to poměrně rychlá koza s rohama, takže by mě mohl pořádně počechrat. Na druhou stranu kojot bude pomalejší, ale má ostré zuby a pravděpodobně nebude sám. Věděla jsem, že ať vyberu, co vyberu, pravděpodobně dostanu po tlamě. A do toho jsem tu cítila ty dva vlky. Pokud ucítí pach krve, mohli by se jít podívat, co se děje a to by rozhodně nebylo nejlepší. Musela jsem si to prostě dobře promyslet.

//loterie 58
//Maharské močály

Pachy vlků postupovaly stejným směrem jako já. Pravděpodobně měli stejný cíl jako já. Jestli hledají žrádlo, tak bych je mohla sledovat. Ale je to moc riskantní, kdyby si mě všimli. Stačilo by jedno obrácení větru a byla bych v háji. Nemohla jsem to riskovat. Nechtěla jsem to riskovat. Držela jsem si tedy odstup a když jejich pach začal sílit přešela jsem do pomalejšího tempa, abych jim dala náskok. Nehodlala jsem se přibližovat, ale potřebovala jsem najít místo, kde se budu moct nažrat. Kde budu moct něco ulovit. Na chvíli jsem se zastavila u vodního toku. Sledovala jsem jak voda plyne dál na sever. Přišlo mi to zvláštní. Po chvilce jsem sehnula krk a pustila se do lemtání vody. Můj jazyk narážel na chladnou stěnu a moje útroby se plnily. Pálilo to. Studená voda vždycky pálí jako oheň.
Olízla jsem si mordu a pomalu se pustila do prohledávání vodního živlu. Mohla bych zkusit ulovit nějakou rybu. Jen co jsem dopila, jsem si to rozmyslela. Možná bych zvládla ulovit jednu, ale než bych ji donesla zpět k bratrovi umrzly by mi tlapy. Nemělo cenu se vrhat do vodního proudu, který byl chladný a smrtící. Ryba tedy nepřipadala v úvahu a musela jsem jít hledat dál. Víc na sever byl ohromný les, který jsem doufala, že budu moct využít ve svůj prospěch. Našla jsem si místo, kde byla vodní masa nejmenší a s rozběhem přeskočila řeku. Zadní tlapky mi mírně sjely do vody, ale rychle jsem je vytáhla. Kožich nestihl nasáknout, což bylo dobře. I tak to bylo ovšem nepříjemné. Musím sí dávat víc pozor, napomenula jsem sama sebe. Jediná cesta vedla dál na sever, tam se také ubíraly pachy. Přešla jsem opět do pomalého kroku a doufala, že zůstanou na druhé straně řeky. Těžko jsem ovšem mohla odhadnout, po které straně jdou ti dva.

//Východní hvozd

//loterie 57
// Maharské močály

Překlouzat se přes močály bylo celkem vysilující. Rozhodně jsem cítila, že si potřebuju odpočinout a to jsem měla jít lovit. Hell... Zpomalila jsem do poklusu a pak do kroku. Pohybovat se tímhle tempem bylo nechutně pomalé, ale aspoň jsem se tolik nezadýchala. Chtěla jsem se uklidnit a rozmyslet si, kam se vydám na lov. Tenhle les byl nechutný. Bylo až nepříjemné se tu procházet, protože se o mě pořád něco otíralo. Jako by na mne šahala spousta tlapek, které se mě chtějí dotýkat a strhnout mě k zemi. Otřásla jsem se odporem, když jsem se protáhla mezi křovím a kmenem. Rostlinstva tu byla spousta, ale potravy moc ne. Slyšela jsem sovy nad svou hlavou, ale to bylo asi tak to jediné. V čenichu mě lechtal mráz. Necítila jsem pach žádného poživatelného tvora... Tedy cítila jsem pachy dvou vlků, ale ty bych neulovila ani kdyby byli zranění nebo nemocní. Jejich magie bude vždycky mocnější než já.
Musím vyrazit jinam. Tady nic neulovím. Otočila jsem se kolem dokola a rozhodla se změnit směr. Vydala jsem se víc na sever, kudy tekla řeka. Tiše jsem doufala, že nenarazím na vlky ze smečky na severu. Momentálně by to asi nebylo příjemné setkání. Zavrčela jsem. Korky se mi táhly velice pomalu. Měřila jsem každý krok a vydýchávala. Pomalu jsem postupovala k řece. Slyšela jsem jak šumí a drncá o kameny. Zamrzlá tedy nebyla, což značilo jediné. Budu si muset dávat pozor, kdyby se tam někdo přišel napít.

//Řeka Kierb

//loterie 56
//Třešňový háj

Ti dva blbečkové zůstali za mnou. Byla jsem ráda, že si můžu na chvilku vydechnout, ale zároveň jsem se trochu obávala. V téhle zemi jsem ulovila jenom toho zajíce, ale jeden zajíc rozhodně nebude stačit pro tři dospělé vlky. Musela jsem nad tím přemýšlet. Vysokou asi zabiju leda tak ve snu. Tiše jsem si odfrkla a přecházela jsem území, který dříve obývala smečka. Musela to být smečka pitomců, pokud si mysleli, že mohou přežít v močálech. Ale sestra tvrdila, že moc rozumu nepobrali. Jenom ta dvojmagická pí.a by mě převálcovala sama. Ale jednala dost impulzivně, takže se od nás moc neliší. Znovu jsem si odfrkla a doufala jsem, že někde zmrzla společně se zbytky své smečky. Možná musela zkousnout Dýni nebo někoho jiného, vlčat očividně měli až moc.
Šlapala jsem po zamrzlých pláních, které tu vznikly. Za normálních okolností tu stromi nejspíš dávali dostatek úkrytu a voda znemožňovala pohyb, ale jelikož byla tuhá zima listy opadaly a voda zmrzla. Bylo jednoduché se tu pohybovat, ale zároveň to bylo velice nepříjemné kvůli sněhu a větru. Přemýšlela jsem kam až se budu muset táhnout, abych mohla něco ulovit. Neměla jsem ani ponětí o tom, kde jsou v tomhle podivném a nechutně magickém prostoru dobrá loviště. Mohlo to být kousek ode mě, ale taky to mohlo být někde úplně jinde. Loviště z podzimu se určitě vyprázdnila, kde tu byla zimní loviště jsem netušila.

//Zarostlý les

//loterie 55

Přejela jsem pohledam bratra a pak parazita. Jeden ani druhý nevypadali, že by se byli schopni pozabíjet, ale jeden nikdy nevěděl. No a já věděla jen to, že je lepší mít dva živé spojence než dva mrtvé nebo jednoho mrtvého a druhého polomrtvého. "Fajn, zajdu vám něco ulovit, ale jestli se pozabíjíte, tak si mě nepřejte," zabručela jsem na ně a oklepala se. Ze srsti mi odletěl sníh a všemožný bordel do všech stran. Brácha vypadal víc nadšeně z nabídky žrádla zdarma než Stín, ale mě bylo jasné, že by s ním nepohnulo nic. Tiše jsem zavrčela protože mě to nakrklo. Na druhou stranu, jsem byla ráda, že se trochu proběhnu. Nějak mě nebavilo sedět tu s nima a bavit se o věcech, které jsem nebyla schopná řešit nebo pochopit. "Ne že se tu pozabíjíte... A pokud se pozabíjíte, tak věřte že dorazím toho, kdo bude naživu," zavrčela jsem. "Nehodlám se patlat s lovem a pak nemít komu to dát," dodala jsem ještě, aby nemohli začít kafrat o mých slovech a dohadovat se, jak jsem to myslela. "Nějaké preference?" zeptala jsem se ještě před odchodem, abych věděla, co mám k jídlu hledat.
Když jsem se dozvěděla, co chtějí k snídani, rozešla jsem se lesem pryč. Bylo mi jasné, že tenhle háj je naprosto k ničemu. Tady bych neulovila skoro nic. Bylo mi jasné, že musím najít nějaké lepší místo, kde bych se mohla pustit do lovu. Snad počasí vydrží a já nechcípnu někde ve sněhu nebo ve škarpě.

//Maharské močály

//loterie 54

Byla jsem v tichosti vlastní hlavy. Okolní zvuky, hovor nebo další skutečnosti, mne míjely velkým obloukem. Neměla jsem proč se zapojovat do hovorů nebo čehokoliv. Jen jsem si tak existovala. Nebylo nutné mít nějaké přesné poslání nebo cíl nebo tak něco, někdy prostě stačilo jenom si existovat ve svém vlastním světě, své vlastní malé bublině. Sice jsem slyšela o čem se vlci baví, ale šlo to jedním uchem tam a druhým zase ven. Nic mi neutkvělo v hlavě, jako bych u hovoru ani sama nebyla.
Z mého mlčení a zamyšlení mne vytrhl až Norox, který se pustil do návrhů ohledně lovu. Pomalu jsem se postavila a začala je přejíždět pohledem. Nejprve jsem se zaměřila na bratra, ze kterého byla ještě cítit krev. Jeho tlapky vypadaly slabé a nepoužitelné. Pak jsem pátravým pohledem přejela na Stína, který mlčel. Jeho občasné cuknutí nebo podivné oddechnutí prozrazovaly, že sám není ještě plně zdráv. "S vámi lovit nejdu. Při nejlepším nic neulovíme, při nejhorším mě kvůli vám něco zraní," zabručela jsem mezi zuby. Byla jsem blbá, ale uměla jsem si dát alespoň dvě a dvě dohromady. Jeden zranění vlk plus jeden nemocný vlk mohli při lovu vyústit v jednu mrtvou vlčici a to jsem riskovat nehodlala. "Jestli máte hlad zajdu vám něco ulovit, ale nemyslím si, že vy dva byste měli nějak extra pochodovat," řekla jsem s klidným hlasem a připravovala jsem se k odchodu, pokud budou chtít něco žrát.

//Loterie 53

Nevděla jsem koho bychom mohli použít. Napadlo mě maximálně se domluvit se Styx, ale ta má svůj život až moc ráda, než aby se obětovala pro dobro věci. Já to odmítala z toho důvodu, že pokud se to tělo rozpadlo na prach a bratr má pravdu, že si ho k sobě odvedla nějaká magická bytost, bylo by to pro mě peklo. Radši normálně umřít, než se ocitnout u nějaké magické potvory v obýváku. Nakrčila jsem čenich, jak jsem usilovně přemýšlela. Ti dva se pustili od konverzace mezi sebou, což mě moc nezajímalo. Věděla jsem, kdy mám držet klapačku, takže jsem ji držela zavřenou. Pomalu jsem si ve svém lehu položila hlavu na tlapky a jen jsem zkoumala okolí. Jejich hlasy mě obletovaly, ale nic mi nezůstávalo v hlavě. Byla jsem z toho tady celá divná. Tak trochu jsem doufala, že to tu bude jiné. A bylo to naprosto jinak, než jsem čekala
V duchu jsem věřila tomu, že až se dostanu ze zajetí a naleznu Styx, tak se naše rodina dá dohromady proti magičům a celé to tu vyčistíme. Jenomže to zatím vypadalo tak, že každý kope jenom za svůj tým. Hlídá si svůj vlastní píseček a nehodlá se omezovat, i když by to mělo přinést větší dobro. Styx uhýbala ocasem před každým kdo si chtěl protáhnout klacek a Norox se choval jednoduše jako deb.l. Byla jsem z toho celá přešlá. Popravdě jsem ani netušila, co mám dělat dál, protože mým hlavním cílem bylo najít rodinu a udělat to tak, aby všechno bylo jako dřív.

//Loterie 52

Norox přistoupil blíž a sedl si vedle mě, takže jsem se o něj mohla opřít. Trochu jsem se uvolnila, ale ne moc. Narovnala jsem uši a začala naslouchat okolním zvukům. Byla tma a s nocí přišel i chlad. Naštěstí nám sem nefoukalo, takže se to dalo vydržet. Bratr pak navrhl ať zabijeme Stína, kterého jsem měla v plánu zabít původně. Ten se ovšem pustil do výkladu, že jeho už jsem měla možnost zabít a neudělala jsem to, takže to vypadalo, že já jsem srábek. "Nemůžeme zabít jeho, protože se mu nedá věřit. Pokud by se vrátil a měl by informace, které by mohl použít. Držel by nás v šachu," zabručela jsem. Byla jsem sice blbá jako tágo, ale rozuměla jsem tomu, že když jeden má to co chce druhý, rozhodně mu to nevydá zadarmo, ale hezky pěkně natáhne cenu, jak jen to půjde. "Potřebujeme zabít někoho, kdo to udělá dobrovolně a pak nám dobrovolně dá všechny informace, které získá," shrnula jsem to nakonec. Sice jsem netušila, kdo by mohl být tímto obětním beránkem, ale dávalo mi to smysl. Jim možná ne, ale mě jo.
Zahleděla jsem se pohledem někam do pryč. Mohly bychom zabít někoho z nás... Jenomže co když je ta smrt trvalá... Ne, ne. Musíme zabít někoho, kdo pro nás bude pracovat, ale jehož smrt nám bude tak nějak volná. "Musí to být prostě někdo u koho nám nebude vadit riskovat, že reálně umře, ale komu se dá dostatečně věřit," řekla jsem po chvilce ticha, kdy jsem přemýšlela. Popravdě mě ovšem nenapadla vhodný subjekt. Podívala jsem se na Stína a Noroxe a čekala, zda je dva někdo nenapadne. Tak trochu mi ušel fakt, že v jejích očích bych mohla být vhodným subjektem já.

//loterie 51

Stáhla jsem uši k hlavě a v podstatě se celkově stáhla do sebe. "Promiň," pípla jsem na bratrův výstup kňučivě. Sice jsem nesouhlasila s jeho jednáním, ale nehodlala jsem kvůli tomu přijít o další drápky nebo hůř. Přestala jsem proto mluvit a jenom vyděšeným pohledem projížděla okolí. Pak jsem se sesunula na zem a ukázala břicho v podřízené pozici. Nechtěla jsem se rvát, protože bych prohrála. Norox měl očividně lepší podmínky, pro zesílení než já. Měl svaly na tlapkách i bocích. Byl mohutnější a jeho krok jistější. Prohrála bych, ať bych se snažila jakkoliv. Zakňučela jsem a hrábla tlapkou do vzduchu, abych ukázala naprostou podřízenost.
Jakmile se Norox uklidnil přetočila jsem se zpátky do lehu a pak se vytáhla do sedu. Zachovávala jsem si ale pořád podřízenost. Hlavu jsem měla sníženou dolů a uši přitažené k hlavě. Pohledem jsem pátrala po okolí a vyhýbala se pohledům. Naštěstí hovor zastal Stín sám, za což jsem mu byla trochu vděčná. Já držela klapačku a občas kývla hlavou, abych podpořila jeho slova jako pravdivá. Hlavu jsem měla prázdnou a pohled vyděšený. Neměla jsem žádné myšlenky, protože ty vystřídal úděs a chvíli mi trvalo, než jsem se zmohla na nějaká slova. Pořád jsem se ovšem hlídala, abych neřekla něco, co by mohlo Noroxe popudit. Bála jsem se. "Jak myslíš..." pípla jsem nakonec. "Ale já nevěřím žádné magické bytosti. Třeba jsi něco přehlédl?" zabručela jsem do ticha, ale vyznělo to jako otázka. "Nejjednodušší by bylo zabít někoho, kdo by případně pak mohl po návratu říct, co se stalo..."

//loterie 50

Norox působil více než nakvašeně. Pravděpodobně se jednalo o víc než jenom trochu vytržených chlupů a nakousnuté kůže. Očividně poslal Duncana někam hodně hodně daleko. Při jeho vysvětlení, že po "zabití" se tělo vypařilo jsem instinktivně zavrčela. "A co když se nevrátí? Myslíš si, že pak se bude věnovat tomu, co tu všichni děláme společně s náma hmmm? Spíš ti nakope prdel a bude nasr.ná," zabručela jsem si spíš pro sebe než pro něj. Tenhle jeho impulzivní výpadek, tahle nestoudná blbost, mě sice nakrkla, ale ne tolik, abych se kvůli ní nějak vztekala. Nebyla jsem malé vlče, alespoň ne v těchto otázkách. "Ale co se stalo, stalo se a lepší on než ty," dodala jsem nakonec a švihla ocasem. Úsměv na mé tváři prozrazoval, že moje naštvání nebylo tak dlouhodobé. "Co tlapa?" zeptala jsem se po chvilce. Vypadalo to trochu vážněji, ale nehodlala jsem se hned pouštět do zkoumání.
Otočila jsem pohled na Stína, který podivně ztichnul. Nakrčila jsem čenich. "A co ty tak vejráš, neměl bys hledat někoho koho můžeme zabit ať víme, jestli se tu fakt reálně neumírá? Jestli se ten blbe.ek rozpadl na prach, možná je to definitivní konec, ale možná jen ovládá nějakou magii, která tohle umí... Musíme to zopakovat a zjistit, kde je pravda," pronesla jsem jeho směrem a zašvihala ocasem. Chtělo to nějaký lepší plán, než toulání se sem a tam a čekání na náhodu. Navíc teď jsme byli tři. Mohli bychom si troufnout i na někoho většího.

//loterie 49

Ležela jsem a nechávala zavřená očka. Poslouchala jsem Stína, který přemýšlel na hlas o dalším cíli. Jeho slova ovšem zněla dost nejistě. Jako by se mě ptal, kam půjdeme. "Nejsem tu sice dlouho, ale přijde mi že málokdy jen tak do někoho narazíš," řekla jsem tlumeným hlasem. Byla jsem v podstatě už ve spánkovém království. Nevěděla jsem, jestli mi odpověděl nebo ne, protože jsem se nechala unést. Tiše jsem oddechovala a užívala si spánku.
Nic se mi nezdálo. V téhle zemi se mi nic nezdálo. Netušila jsem, jestli je to dobře nebo špatně, ale bylo to aspoň něco. V klidu jsem mohla nabrat sílu a nemusela se vyčerpávat zbytečným sněním nebo nočními můrami.
Ze spánku mě vytrhl až hlas. Stínův hlas. Pak jsem uslyšela Noroxe a do čenichu mě praštila krev. Zmateně jsem zvedla hlavu."Roxí?!" řekla jsem zmateně a vesele začala švihat ocasem. Cítila jsem bratrovu krev, ale zároveň i něco jiného. Zvedla jsem se rozespale do sedu a pak na všechny čtyři. Pomalým krokem jsem přešla k Noroxovi, který měl zraněnou zadní tlapku. Začala jsem ho očichávat. Můj ocas se přestával pomalu hýbat. Na tlapce byla jeho vlastní krev, ale na krku a tlapách předních měl krev cizí. Očichala jsem ji a pak olízla. Ten pach byl známý. "Hmm..." zabručela jsem a odtáhla se. Vrátila jsem se zpátky na svoje místo a lehla si na zem. "Jestli jsi ji chtěl nas.at tak se ti to povedlo," zabručela jsem směrem k bratrovi. A pak že já jsem tu ta pitomá. Nemůže ségře rozbít hračku a pak doufat, že se bude držet plánu. "Doufám, že se zvládnul někam odplazit a že ho ségra najde, až bude v lepším stavu. Protože podle tvého vzezření soudím, že na tom nebude úplně růžově," dodala jsem ještě. Nebyla jsem naštvaná, že natrhl Duncanovi pr.el. Klidně ho mohl sežrat, co mě bylo do toho. Spíš mě štval fatk, že se teď mezi sebou sourozenci rozhádají. "Schvaluju, žes mu natrh kožich, zasloužil si to deb.l, ale mohl jsi s tím chvíli počkat," dovysvětlila jsem ještě, abych nevypadala jako někdo, komu je líto nějakýho zavšivenýho magiče.

//loterie 48
//za Stínem

A tak jdu a jdu. A jdu a jdu a jdu... A jdu a jdu a jdu a jdu a jdu. A stojím a stojím a stojím a já stojím.
Přešlápla jsem na místě a podívala se kolem. Vypadalo to tu celkem slibně. Stromy sice bez jehličí, které by nás krylu, ale nebyla tu tak silná pokrávka sněhu jako jinde. Jejich větve se navíc elegantně splétaly a proplétaly, takže tu aspoň nebude extra foukat, kdyby s večerem přišla nějaká ta větší sněhová přeháňka. Na jednu noc, celkem obstojné. Kývla jsem hlavou. Stín vybral ucházející místo, které jsem mu odsouhlasila bez slov. Vlk se usadil a bylo vidět, že toho má plné zuby. Nedivila jsem se mu. S ohledem na to jejich cestování a jeho nedávnou horečku, se to dalo čekat. Mě to ovšem bylo fuk. Nemusel nikam chodit, mohl si zůstat kde chtěl. Přeci jenom oběť furt nesehnal.
Usadila jsem svou vlastní prdelku hezky do sněhu naproti. Pak jsem pozvolna začala tlapkama klouzat po sněhu až jsem si lehla. Břicho se mi dotklo sněhu, který chladil. Pomalu jsem se natáhla jako dlouhá kožešina před krbem. Oheň by se nám tu sice hodil, ale jelikož blesky nehrozily, obávala jsem se že teplo jen tak nebude. "Hmm..." broukla jsem si spíš pro sebe než pro Stína a zavřela oči. Nespala jsem ještě. Jen jsem si tak v klidu odpočívala a dávala oddechnout ušlapaným pacičkám. Ani jsem sama nevěděla, co bude následovat. Půjdeme ještě někam? Nebo ne? "Kam půjdeme pak?" zeptala jsem se v polospánku.