Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo to jako když vystřízlivíte, po celkem dobrém dni a lahodné krvi. Jako když si prostě říkáte, jo to byl prýma lov. A pak vám dojde, že po sobě musíte uklidit tu spoušť, protože ostatní by mohli mít moc otázek. Musíte se znovu postavit na vlastní tlapky a začít makat, i když se vám bytostně nechce. Cítila jsem jak se mi rozbíjí něco v hlavě. Jako by se to rozkřáplo na milion kousíčků. Tahle vlčice nebyla magič. Neměla očka. Neměla nic magického. Navíc byla milá, nebo to jsem alespoň cítila z jejího hlasu a žádný magič by na mě nemohl být milý.
Očka zalitá slzami sledovala vlčici, která se rozhodla být negativní. Alespoň v tom ohledu, že mě nechtěla do své smečky. "Chápu," pípla jsem jenom. "Co je ti do tuláka, že jo... Stejně je to tak nejlepší, nezasloužím si být už nikdy nikde doma... Navíc pravděpodobně umřu někde v zimě, nebo mě roztrhají ostatí vlci," prohlásila jsem a při tom jsem se otřásla. Opravdu jsem se toho bála. Můj bratr měl štěstí, když se mu podařilo porazit a zabít Duncana, ale já bych proti jakémukoli magiči, takové štěstí rozhodně neměla. "Prosím? Nerozmyslíš si to... Opravdu moc bych o to místo stála. A budu hodná. Budu poslouchat a plnit tvoje každé přání... Nevyháněj mě do toho nebezpečného světa, neodsuzuj mě k smrti, prosím..." prohlásila jsem zoufale, protože mi bylo jasné, že jakmile mě vlčice vyhodí, budu na všechno zase sama. Rozhodně není magička, tak proč mě nechce na svou stranu?

Prohlížela jsem si vlčici i tu její tretku na krku. Poslouchala jsem její hlas, který v podstatě prohlásil, že mě tu nemohou ubytovat, protože bych jim užírala zásoby. To vypadám tak nenažraně? Naklonila jsem hlavu na stranu, což značilo moje zmatení. Vypadalo to, že naprosto nechápu vlčici ani to, co se mi snaží říct. Kdybych nebyla blbá, dala bych si dvě a dvě dohromady a došlo by mi, že musí být magička nebo alespoň s magiči spolupracuje, když mě chce navést na směr k jiným smečkám. To by ovšem moje hlavička makovička nesměla být tak trochu mimózní. Smutně jsem se na vlčici podívala. Ale přece tady musí být ráj! Alfa není magička... Nebo podle všeho není magička, ale normální vlčice. Musí tu mít místečko, alespoň jedno maličké místečko. "Ale já...Ale..." začala jsem smutně koktat. Vážně jsem žila v naději, že tohle místo se podobá mé rodinné smečce. "Já bych vás nevyžírala," řekla jsem nakonec a smutně jsem popotáhla. "Ve své rodné smečce jsem byla dobrou lovkyní a potom jsem se dokonce starala o vlčata, se kterými mi to velmi šlo," řekla jsem popravdě, protože vlčata magičů, kteří mě uvěznili, mě opravdu milovala. Než jsem jim trochu zpřelámala krky, ale to do téhle konverzace nepatřilo. Fakt, že jsem našla smečku, které vládne nemagička a že mě do té smečky nechtějí mě trochu víc rozesmutnil, než bych si byla připouštěla. Popravdě mi chyběla jistota nějakého zázemí. Sice jsem měla bratra a sestru, ale to nebylo pořádné zázemí. Začala jsem natahovat a očka se mi zalila slzami. "Pomáhal bych," pípla jsem jenom.

Snažila jsem se působit méně vyšinutě než obvykle. Popravdě jsem se snažila působit jako suchá větev. Nenápadně. Ne nebezpečně. Prostě jenom jako klacík, který trčí ze sněhu. Moje hlava byla dostatečně geniální, abych vymyslela plán jak se vys.at na rohožku v tamté smečce, vymyslela i plán, kdyby mě někdo sledoval, jak se schovat v téhle smečce. Ale už vůbec nevymýšlel, co mám dělat dál. A problémy, které mé nedomýšlení plánů přinášelo, se jenom kupily. V momentě kdy ke mně přišla vlčice se zlatýma očima, jsem stáhla uši k hlavě. MÁ NA SOBĚ MAGICKÝ HNUSÍKY! MÁ NA SOBĚ MAGICKÝ HNUSÍKY! V hlavě jsem jančila jako poplašená, protože vlčici se na krku zračilo něco nepřirozeného. Muselo to být něco magického, co tyhle magický potvory nosily na krku jako znamení... Ale čeho? Fuj magický hnusíky. Fuj. Na tváři se mi zračil strach a mírné znechucení, ale víc ten strach. Vlčice sice nebyla nasvalená, ale její pohyby značily, že je celkem drsná. Chodila neslyšně, ladně a celkem obstojně, na to kolik tu bylo sněhu.
Řekla, že jsem na území smečky a zeptala se mě, zda chci pomoct. Co tu vlastně dělám? Co potřebuju? Mozečku pomoc! Pane broučku pomoc!... Ehmm....Ehm... Co dělají vlci? Proč chodí do cizích smeček.. "Já, já..." zakoktala jsem se strachem a začala se rozhlížet po okolí. Vlčice možná nebyla magička, ale ta její magická nepřirozenost mě vyděsila. Nečekala jsem, že vlci mohou nosit i něco takhle ohavného a nepřirozeného.Co když to je ale talisman! Vnuknutí geniality. Má žluté oči a tenhle talisman ji chrání od magických sr.čů. Oči má přece zlaté a ani tu není nic jinak magického, co by měla na sobě nebo kolem sebe... WOW co když je tohle jediná smečka bez magičů, která proti nim taky bojuje jako my?! Málem jsem vykřikla radostí, ale pořád jsem se trochu bála. Nebylo přeci jisté, že je můj odhad správný. "Já...se ztratila... a hledám... novou smečku?" řekla jsem nejistě a váhavě jsem přešlapovala, jako bych tancovala step nebo potřebovala čůrat. Bylo naprosto jasné, že se bojím a že mi je ten strach nepříjemný.

//loterie 82
//Středozemní pláň přes Ohnivé jezero

Nakráčela jsem si to do lesa. Nebo spíš jsem do něj dohopkala, protože přes ty závěje se šlo blbě. Tak a co teď... Za sebou jsem necítila žádné pachy, takže mě nikdo nepronásledoval, což trochu nabouralo můj plán. No potřebovala jsem nějaký nový, nějaký lepšejší. Mohla bych tu zkusit udělat takovou neplechu, že se z toho poneplechujou... JOOOOOO! Zavrtěla jsem ocasem, ale pak jsem si uvědomila, že si nějak nepamatuju, co by ta neplecha měla být. Nechávat jim tu další bobek, by bylo nepraktické, protože bych se nezvládla odbrodit zase tím sněhem pryč. Chytli by mě. Nakrčila jsem čenich a snažila si vzpomenout, co že se to má dělat, když někdo vleze na cizí území. Já tohle nikdy nemusela dělat, protože jsem nikdy na cizím území dobrovolně nebyla, abych s někým musela mluvit. "Haloooo?" prohodila jsem do lesa nejistým hlasem, který byl dosti znatelně prostoupený strachem.
Začala jsem se po lese rozhlížet. A přemýšlet, co vlastně budu dělat dál. No na to jsem neměla kapacitu, takže jsem tu prostě stála a koukala do blba... Nebo spíše na stromy, protože blba jsem nikde neviděla. Kéž by tu byl nějaký magický blb, kterého bych mohla nakopat do zádele. Jenže tady zatím žádný blb nebyl a musela jsem si vystačit s pouhým stáním a koukáním po lese, který se zdál prázdný, i když nebyl.

//Plním úkol do VJA, jinak bych sem nelezla a potřebuju mluvit na dva posty s Alfou

//Loterie 81
//Asgaar přes medvědí řeku

Přiběhla jsem kolem řeky na pláň, která byla velice zasněžená. Pohybovat se tu mi celkem ubíralo energii. No co se dalo dělat. Na jihu byla přece ta smečka, o které mi vyprávěl Stín. Věděla jsem, že je to tam "nebezpečné", ale jelikož mi momentálně prošel první šprým, byla jsem připravena to risknout. Já jsem doma všudeeee, kde smrad a špína budeee... prozpěvovala jsem si v hlavě, zatím co jsem překonávala poměrně velké závěje. Šlapala jsem velkým obloukem, abych se pohybovala aspoň trochu rychle. Nechtěla jsem být poblíž toho lesa, kde jsem nechala svůj monumentální dar. Až to vlci zjistí, pravděpodobně se vydají hledat toho, co to udělal. V takovém případě bude nejlepší být co nejdále od nich. Pokračovala jsem tedy podivnými poskoky a přeskoky, abych se dostala co nejdál. Věděla jsem, že když se stihnu dostat na území té smečky na jihu, mohla bych to teoreticky uhrát na to, že mě ti zlí vlci z té druhé smečky napadli a třeba bych i vyvolala válku. Za to by mě Styx pochválila. Rozhodla jsem se to zkusit a když to nevyjde, tak aspoň napáchat nějakou jinou paseku. Byla jsem nadšená z toho, že se mi konečně jednou v životě pořádně daří. Že mám hezký den, plán a cíl. Že se mi daří štvát magiče a že s tím nehodlám v brzku skoncovat.

//Sarumen přes ohnivé jezero

//loterie 80
// Bobří ostrov přes Mahtae

Pomalým krokem jsem došla k místům, která vypadala jako území smečky. Cítila jsem tu naprostou spoustu pachů, které se snažily dostat do mého čenichu a varovat mě. Jako by křičely, že tady nemám co dělat. Že bych měla vzít tlapky na ramena a utíkat o sto šest. Jenomže já měla plán. "Hi hi hi," zasmála jsem se potichu, protože mi bylo jasné, že tady budou vlci, kteří by mi rádi vyprášili kožich. Jelikož jsem tu cítila dost pachů, asi jsem byla na celkem frekventované cestě, která vedla ze smečkového lesa k řece. Výborně. Začala jsem chodit v mírném kruhu, který jsem postupně zvětšovala nebo zmenčovala podle potřeby. Pak jsem se hezky rozeběhla v tomhle kroužku, abych zrychlila fungování vnitřních orgánů. Zastavila jsem se. Zavrtěla jsem zadkem a pak namířila svou ladnou sedínku přímo k zemi.
Stačilo párkrát zatlačit a s podivně prskavým zvukem jsem ucítila, jak zbytky kojota opouští můj organismus. Pravděpodobně mi maso moc nesedlo, protože jsem přidala pár dalších prskavých zvuků, spolu s kterými odletěla i část mého výtvoru po okolí. Když bylo po všem napřímila jsem se a odolala jsem potřebě po sobě tuhle nádheru zakopat. Uprostřed bělostného sněhu bylo naprosto elegantní ho.no, okolo kterého se roztříkly kousky do všech stran, takže mohlo mírně připomínat sluníčko. Zápach byl ovšem silný. Své dílko jsem si tedy nemohla ani pořádně prohlédnout, protože mi bylo jasné, že jeho pach sem přivolá část osazenstva lesa. "To máte za Styx," prohodila jsem posměšně a rozeběhla se zase pryč. Tropit neplechu někam jinam.

//Středozemní pláň přes medvědí řeku

//loterie 79
//nora

Vylezla jsem z nory ven a podívala se do světlem zalitého světa. Sluníčko šlo pomalu, velice pomalu, ale aspoň že šlo. Byla jsem nadšená z toho, že konečně skončilo to dementní počasí, které nás všechny celkem dost ničilo. Aspoň jednou je tu hezký den zase. Celkem hezký den dokonale vybízel k nějaké pořádné nepleše. Někomu vyvést něco nepředvídatelného, něco značně nepříjemného a u toho se hezky smát. Oh mohla bych jít omrknout tu smečku, co tu kousek je... A tam bych mohla něco vyvést. Zavrtěla jsem se blahem, že mě napadl další z řady geniálních nápadů. Pomalým krokem, skoro až laxním, jsem se vydala směrem k bobří hrázi, která umožňovala nerušený přechod přes řeku z ostrova na pevninu a naopak. Byla jsem celkem ráda, že se nemusím bát o překonávání řeky jinak nebo jinde. Tenhle způsob byl nejlepší, i když jsem musela občas zavrčet nebo nakopnout nějakého bobra. Většina z nich se schovala hned, co mě zahlédli. Až se trochu vyblbnu tam, mohla bych se podívat i na jiné smečky. Nebo bych se mohla vydat za sourozenci... Je tolik možností... Měla jsem dobrou náladu a tomu odpovídalo i moje chování, které bylo naprosto neopatrné. Na břehu jsem nečekala na další pokyn a poklusem si to zamířila přímo do hvozdu, který sestra označila za nebezpečný. Ublížili mojí sestře tak zaslouží malinkatý dáreček.

//Asgaar přes Mahtae

Ooo ještě mě napadlo zkusit takovou hru, kolik poskládáme tlapek :D

Silm: Neon, Alicien, Sazxeen, Restallina (a tím končím, fakt si nepamatuju moc)
Aria(ta nevím jestli byla už na Silmu, ale těsně po začátku Gall skončila tuším)

Gall:Cernun, Cora, Laura, Storm, Meinere... (a určitě mnohé zapomínám, tak pište další :D)

PRVNÍ

1. Klímovou smečku v Klímovém lese, který se nacházel kousek od Středozemní pláně (R.I.P. Klímáči), založila Nerssie, pokud má paměť slouží dobře. Po ní smečku převzal Savior a Siana, kteří zde vyvedli vlčata a poté se smečka rozpadla.

2. Na Silmu proběhla velká povodeň, za kterou mohla dlouhotrvající výprava do nitra sopky.

3. Moje nejoblíbenější akce byla olympiáda , která se konala v týmech po 4 členech na speciálním území, které již neexistuje. Součístí akce byl sjezd, skok do vody, zápas a ještě něco, co už nevím... chytí se někdo další?

//loterie 68
//medvědí řeka přes Mahtae sever

Kožešina na zádech začínala vlhnout a táhla mě dolů k zemi. Budu ji muset nechat potom na slunci uschnout, až bude líp... Překonala jsem řeku stejně jako naposledy. Využila jsem bobří hráze, která tu byla. Jeden si musel dávat pozor, aby se nezřítil do chladné vody, ale bylo to jednodušší než přecházet řeku po kmeni stromů nebo kamenech. Opatrnost byla vždycky vhodná. Počkala jsem na druhé straně na Stína, který se za mnou táhnul. Asi už byl dost vyčerpaný. Nedivila jsem se mu, sama jsem toho všeho měla dost a to jsem ani nebyla nemocná. Trochu mi ho bylo líto, ale ne moc. Magičové si nezasloužili slitování. Jeho jediným štěstím bylo, že neměl modré oči. Jeho byly skoro až přirozené. Šedá byla přirozená. Možná opravdu byl magičem, ale neuměl magii. Byl obyčejný jako my.
Pohlédla jsem na něj. "A proč to chceš? Nějak ti nežeru, že chceš podporovat nás pro narušení ideálního stavu věcí, pokud by ti z toho nemělo něco kápnout," prohodila jsem do větru a pak se vydala směrem k noře. Byla jsem ráda, že už jsem skoro doma. To zda se bude Styx zlobit nebo ne, že jsem dovolila Stínovi se ukrýt u nás v noře jsem hodila za hlavu. Byla jsem ráda, že se budu moct usušit a zahřát. Odhrnula jsem sněhovou zátku, která se utvořila na vchodu do nory a pak jsem se opatrně sklouzla dovnitř.

//nora

//loterie 67

Běh byl naprosto pekelný. Na pláni mi do kožichu pálil led, jako by ho někdo záměrně házel na můj kožich a doufal, že to bude bolet co nejvíce. Kožešina mě kryla, ale ne dostatečně. "Tahle cesta je pekelná, aspoň že už to není daleko," prohodila jsem směrem ke Stínovi, který využil situace a rozhodl se běžet za mnou. Noroxe jsem nechala v háji, ale věřila jsem tomu, že je silný a zvládne se o sebe i v tomhle nečase postarat. Nebála jsem se o něj. Kdyby věděl, že se o něj bojím, bral by to jako urážku, což jsem rozhodně nechtěla. Takže jsem pokračovala v běhu dál.
Dorazili jsme k řece, která nebyla zamrzlá. Byla celkem děsivá, protože hučela a jak do ní padal led, vydávala příšerné zvuky. Žbluňk, Žbluňk, Žbluňk. Bylo to nepříjemné a tahalo to za uši. Usmála jsem se, protože jestli že to tak moc otravovalo mě, muselo to otravovat i magiče. A všechno co otravovalo magiče, bylo vlastně správné. Ohlédla jsem se na Stína, který pokračoval za mnou. "Proč ses vlastně rozhodl přidat k nám, furt to nechápu?" zeptala jsem se. Pořád jsem mu nějka nerozuměla a to mě mátlo. Chtěla jsem mu porozumět, pokud máme být k sobě loajální a v některých ohledech na sebe spoléhat. Ne že bych mu věřila stejně jako rodině, ale rozhodně bych mu musela důvěřovat v boji a nerada bych pak zjistila, že mi zabodl drápy do zad. Chtěla jsem o něm zjistit víc, i když mi bylo jasné, že komplexnosti jeho povahy, cílů a záměrů stejně nejspíš neporozumím. Na to jsem neměla mozeček. Dřív možná. Teď ne.

//Bobří ostrov přes Mahtae (sever)

Hlásím Tasu.

(Úkoly pro Tasu mužete zasílat vzkazem Elise a náhodně se pak vylosuje 5 z nich, aby někdo neřekl, že je to nefér ).

//loterie 66

Norox pokračoval v jídle, takže jsem ho nechtěla nějak extra rušit. Stejně ví, kde úkryt je, takže pokud bude chtít může si tam dolézt sám. Počasí se mi přestávalo líbit. Mrzlo na můj vkus až moc. Podívala jsem se na Stína, který sdílel můj názor, že bychom se měli přesunout. "Roxí," obrátila jsem se k bratrovi. "Odnesu kožešinu do nory a asi se tam i na chvíli ubytuju," prohodila jsem a pomalu se zvedla na všechny čtyři. Kožešinu z kojota jsem si přehodila přes svůj kožich, aby mě do jisté míry chránila před možným ledem, který padal z nebe. Pak jsem se obrátila na Stína. "Můžeš jít se mnou, ale jestli někdy cekneš o tom, kde máme jednu z našich nor, tak skončíš ještě hůř než ten sestřin vořech," zavrčela jsem výhružně a v očích se mi zalesklo. Možná jsem občas působila zmateně a divně, ale pokud šlo o loajalitu a bezpečí mé rodiny, byla bych ochotná zabít nebo mučit kohokoliv, kdo by je ohrozil. Chtěla jsem, aby to Stín věděl, než se rozhodne vydat se mnou. Měl poslední možnost si celou tuhle "alianci" rozmyslet. Ale zatím mě nikdy nezradil že... A dluží mi. Mohl by se hodit... Navíc když si tam Styx tahá magiče jen kvůli vrznutí, proč bych tam nemohla ubytovat spojence. Jen na chvíli.
Pomalým krokem jsem se rozešla z háje pryč. Bylo mi jasné, že to bude poměrně drsný běh, protože zima byla děsivá a ty ledové krystalky ještě děsivější. Rozeběhla jsem se do toho nečasu. Norox věděl kam má jít, Stín věděl že se může rozhodnout a já už nehodlala déle mrznout na tomhle nechutném mrazu. Možná jsem dělala chybu, ale co už...

//Medvědí řeka přes Středozemní pláň

//Loterie 65

Přežvykovala jsem maso a krev mi hezky začala stékat po tlamě. Bylo to celkem dobré. Ne tak dobré jako by bylo bývalo maso kamzíka nebo vlčete, ale aspoň to zahnalo hlad. Přitáhla jsem si ocas k tělu a víc se stáhla na kožešinu, jak z nebe začaly padat ledové úlomky. Zas.aný počasí. Tiše jsem zavrčela a stáhla se ještě o pár centimetrů do našeho provizorního úkrytu, který snad tuhle lokální změnu počasí přežije. Asi bych se měla vrátit do úkrytu, bude to tam bezpečnější. Bratr a Stín se taky pustili do jídla a dokonce u toho neměli kecy, za což jsem jim byla celkem vděčná, protože jsem na dem.ntní posměšky a řečičky neměla vůbec náladu. Ale já na ně neměla náladu asi nikdy. Norox dokonce uznal, že kojota by nečekal. Jen jsem na to kývla hlavou a brala to jako kompliment. Mírně jsem se usmála.
Pak jsem se vrátila k jídlu, ale jedna noha kojota nebyla nic moc. Naštěstí mi bratr nabídl i játra, která byla lahodná a výživná. Mlsně jsem se olízla, když jsem se do nich zakousla. Původně jsem vnitřnosti chtěla nechat jen bratrovi, potřeboval je, aby se mohl rychle zahojit. No já sama měla poraněné zadní tlapky a trochu těch lepších živin mi bodla. "Egggghhh," říhla jsem si, když jsem dojedla poslední zbytky masa a jater. Pak jsem se podívala na vlky před sebou. Počasí se nelepšilo. "Nevím jak vy pánové, ale já asi vyrazím do nějakého lepšího a bezpečnějšího úkrytu. Počasí nevypadá vábně a rozhodně se nebude lepšit," řekla jsem neutrálním hlasem, který neprozrazoval vůbec nic. Rozhodla jsem se počkat, zda se rozhodnou připojit ke mně nebo vyrazí po své vlastní ose někam dál.

//loterie 64
//Maharské močály

Podle všeho to vypadalo, že ti dva se ještě nepozabíjeli. Cítila jsem jejich pachy silně, jako když jsem je opouštěla. To je celkem slušné znamení. Kdyby jeden zavraždil druhého, hádala bych že pach mrtvého vlka by tu dominoval. Přeci jenom krev a vnitřnosti toho zasmradí celkem dost. Krev jsem cítila jenom svou ze zadních tlapek, které jsem měla trochu poškrábané, ale nic vážného. A pak taky krev kojota, která byla po mém pravém boku. Nebylo to nic vábného, ale mě to nevadilo. Ani mne napadlo, že bych se měla nějak extra mýt nebo čistit. Bratra jsem uviděla jako prvního a pak jsem zahlédla v provizorním přístřeší z křovin a kořenů i Stína. Přišla jsem k nim, abych se taky ukryla před sněhem, větrem a zimou.
Nejprve jsem se sehnula a na zem shodila kojota, jehož hlava se podivně zkroutila, jak držela na těle jen pomocí kůže. Pomalu jsem se pustila do stahování kůže, neboť jsem ji chtěla darovat Styx. Kterou budu muset ještě taky najít, ale třeba se mi to podaří... Mohla bych si to přát jako tenkrát... Zarývala jsem zuby do masa a odtrhávala kůži, než byl její velký kus oddělen od těla. Pak jsem odhodila kožešinu za sebe na sníh a obrátila se na bratra a Stína. "Snad se vám takováhle snídaně zamlouvá," broukla jsem hrdá sama na sebe, než jsem si ukousla jednu ze zadních nohou a odebrala se kousek od nich, ke své kožešině. Svalila jsem se na kožešinu a sníh a začala vesele přežvykovat maso. Sníh kolem mě se zbarvil do krvava, od kojotí krve, kterou jsem měla na srsti, a od mojí vlastní krve, která mi mírně tekla na zadních tlapkách. "Byl to super lov, poštvala jsem partičku kojotů na nějaký dva pitomečky, kteří si tam udělali randíčko," zasmála jsem se mezi sousty, ale jinak jsem se plně věnovala masu. Uvědomila jsem si, že jsem měla děsný hlad, takže jsem se nehodlala nechat odtrhnout od jídla.